Tak já jsem typická představitelka SHH – od malinka, jenom po té čtyřicítce má na mě pozitivní vliv Praha – prostě těch 25 let strávených mezi Pražáky mě poznamenalo…Byla jsem první dítě a od druhého rozdíl 8 let, takže pořád bylo – jsi starší a rozumnější, tak se podle toho chovej, ona malá z toho nemá rozum, a ta malá bestie to zneužívala až do puberty…druhá oblíbená rodinná hláška byla – dokud tě živíme, tak budeš poslouchat, až budeš vydělávat, tak si dělej co chceš – po první výplatě se změnilo na – dokud budeš s náma bydlet, tak budeš poslouchat 🙂
A asi mám i takový dobrosrdečný ksicht, že mám statisticky vypozorováno, že když bude stát 30 lidí na zastávce, tak ten turista nebo ta venkovská babička se přijde na cestu zeptat ausgerecht zrovna mě – a můj syndrom SHH mi velí pomoci jim co to dá, i když vůbec nevím, kam se chtějí dostat, no jako člověk, který sice v Praze pracuje, ale nebydlí a není rodilý Pražák… Jo a mám to oficiálně v papírech, že jsem sociofil – to jsme měli v práci nějaké školení o prodejních dovednostech a dělali jsme si test, jak reagujeme v různých situacích, a mě vyšlo tohle – protože chci být se všemi zadobře, chci aby mě měli všichni rádi, nerada se hádám, radši ustoupím, neumím říkat ne, až toho všichni zneužívají – nakonec když jsem to viděla černé na bílem, tak jsem změnila pozici – z práce která se dělala kolektivně a holt pár jedinců se vezlo, jsem přešla tam, kde si dělám na sebe – nikdo mi sice nepomůže, ale zase nemusím táhnout pět dalších…A už jsem taky přitvrdila, šéfům i kolegům se klidně postavím a oponuju a nesklopím uši, jenom směrem ke klientům mi to zatím nejde…Definice sociofila je docela pěkná – člověk laskavý a účastný, s kladnými emočními postoji a vztahy k lidem, družný, společensky, nesobecký – což není nic špatného, jenom se moc nehodí do dnešní doby a do bankovního byznysu už vůbec:-) Jinak jmenuji se Monika, takže Monyka motyka jsem si v dětství taky užila, táta mi říkal Monyno a babička Moňičko, s tím měkkým Ň, to byla taky síla…

Tak jak dalece jsem (a byla jsem) SHH nevím, ale určitě byly a jsou takové situace. Já jsem se musela přizpůsobit životu v cizině (a s cizincem), do země, jejíž jazyk jsem vůbec neuměla. A to asi někdy (možná často) chování SHH vyžadovalo protože pomohlo a to jak ve společnosti, tak v soukromém životě (tady tomu říkám manžeská diplomacie :), kterou se dá lecos docility :)).

A moje jméno. Jméno Marie je po tatínkově mamince a za kmontru mi byla maminčina nejmladší sestra. Té se říkalo jeidně teta Máňa, ale mě tak nikdy nikdo neřekl, byla jsem odmala pro všechny Marička. Jméno, které mi dala maminka, protože se jí líbilo. Jenže já jsem byla spíše klukovský typ a tohle jméno moc klukovsky neznělo, ale zas tak moc mi to nevadilo. Nikdy jsem žádnou jinou Maričku nepoznala, ani to jméno neslyšela (navíc jsem „negramaticky s měkkým i). Manžel a jeho rodina se jméno naučili vyslovovat dobře (tedy „č“, místo „š“), několik ostatních jsem to naučila, nebo prostě slyším na to, jak se jim výslovnost povede. Ale u lékařů jsem Marie, protože tak se podepisuji (křestní jméno se tu u dr. běžně používá). Jenže tady se Marie vyslovuje tak, že „a“ je dost zamlčené, „M“ je takové tvrdé a protáhne se „i“ – zní to „Mrííí“. Běžná výslovnost „Maria“ (zdůrazněné „a“), zde většinou patří Mecičance či Italce.

Jo a souhlasím s tím, že jen proto, že je někdo bělovlasí neznamená, že si ho musím vážit.

So snahou všetkým vyhovieť bojujem celý život a konečne sa mi v poslednej tretine začína dariť 😀 . Myslím že syndróm SHH od určitého veku proste kontumačne prebije syndróm „majte ma radi“ (MMR) (chuckle) Moje meno je z tých prefláknutých, o ktorých každý vie, kedy je v kalendári a či bola na ľade alebo na blate a bla,bla,bla … (tento konverzačný námet neznášam). Oslovenia sa rôznia, od celkom milých až po také, z ktorých sa osypávam. Mamina aj babičky mi hovorili Katuška a od nich to bolo ako pohladenie. Keď ma šéf osloví celým krstným, tak je jasné že mám prúser. A na intráku sme boli na bunke dve Zuzy a dve Katy, tak sme sa oslovovali priezviskami a zostalo nám to medzi sebou dodnes 🙂

vy všichni zde i jinde jste pro mě srostlí se svými přezdívkami a vaše skutečná jména (pokud je vlastně vůbec znám) mi k vám ale vůůůůůbec nesedí (rofl)

svoje vlastní jméno ráda teda moc nemám, je to hlavně asi kvůli tomu tvrdému G (brrr fuj fuj), pak taky možná i u mne ta ruština – no a zkuste si to skloňovat nebo přivlastnit!!! z těch Z případně Ž se už přímo osypávám… takže Beda je prostě super, slyším na to, říká mi to naprostá většina lidí a taky se tak vlastně už rovnou představuju (inlove)

Dede, poznámka pro tebe, mám jednu kamarádku tvou jmenovkyni, a ta si zase dala přezdívku Dáda – taky se mi to líbí a když jí někdo řekne Dášo, úplně povyskočím :O

Hodné holky se dostanou do nebe, potvory se dostanou všude. (devil)
Občas není na škodu si tento citát připomenout a držet se jej.

Jinak jsem nepřemýšlela, jestli SHH trpím, ale mám dojem, že tak působím na ostatní. Bohužel na ty, kterým bych se raději vyhnula. Dost se na mne lepí takové ty existence, co se povalují a tváří, že jsou jakékoliv práce neschopné, a přitom by jistě zvládly udržet aspoň koště a zametat ulice anebo házet lopatou. (Vždycky si vzpomenu na různé pověsti, ve kterých se píše, že obec budovala, třeba most, všichni chlapi přitesávali trámy, a ten, který byl jednoruký, neseděl a nelitoval se, ale nosil tesařům vodu na pití a v soudečku kořaličku.) Zpátky k existencím – vyberou si mne neomylně v davu a požadují bakšiš. Dávám jim jenom pozdravení, nic víc. (Jednou jsem jednomu, co tvrdil, že má hlad, nabídla rohlík, protože jich mám šest a stačí mi pět – kam mne poslal, nepřejte si vědět). Někteří odejdou slušně, jiní mne otitulují tak, že to sem nemůžu napsat. A teď se asi projeví SHH – místo, abych jim řekla, že kdo to říká, ten to je, řeknu jim pěkně nahlas: „I já Vám přeji dobrý den, pane!“ No asi je to vrchol mé osobní odvahy hodné holčičky 🙂 .