V to upršené nedělní odpoledne se páneček z obvyklé společné nedělní procházky nejapně vymluvil, řka, že má práci. Panička jen pozdvihla obočí, nicméně vzala mě a vodítko a vyrazily jsme na dlouhý okruh.
Pánečkovu nepřítomnost jsme popravdě moc nevnímaly. Já měla hromadu čuchání a obě jsme procházely intenzivními socializačními interakcemi. Vypadalo to, že se půlka našeho městečka rozhodla rozchodit vydatný nedělní oběd a každý měl chuť na kousek řeči.
Když jsme konečně vešly do našeho domu a panička se začala shánět po ručníku na moje tlapky, najednou jsme uslyšely, jak páneček na někoho mluví. Mazlivě mluví! Panička ztuhla a velmi potichu se zastavila.
Koukla jsem na ni s pochopením – já taky umím žárlit, když oni hladí cizí psy! Prověřila jsem nosem dostupné pachy domu, a pokusila se zavrtět ocasem zprávu, že všechno je v pořádku. Jenže panička nemá můj nos a uvažování se jí zjevně zakalilo. Skoro bych řekla, že ukázala tesáky a naježila srst. Znovu jsme se zaposlouchaly.
„No jo, ty jsi moje krásná holčička…“ vrkal se páneček. „Mňé?“ „Neboj, tebe taky miluju!“ „Vrau…“ No tak, pojďte ke mně… „Mňa!“ Panička se s úlevou opřela o skříň, složila číro a skryla chrup. Jo, mazlí se, chlap jeden nehodná, ale s našima kočkama! A to považuje za přijatelné i naše alfa samice.
Když jsme vešli do pokoje, šla pánečkovi rovnou dát pusu, což ho překvapilo – naštěstí mile. Najednou vstal, odkašlal si, začervenal se, otevřel dveře do malého pokoje a pravil: „Všechno nejlepší k narozeninám, Klárko moje…“ a panička ztuhla podruhé.
Na stolku stál úplně nový šicí stroj. Kosmicko uměle inteligentní šicí stroj, na jaký panička stůně, co stará veritaska odešla nebe, kde už jehly nepraskají a nitě nešmodrchají. Tak proto s námi dnes nešel! Panička se mu vrhla kolem krku a já slyšela, jak zajíkavě šeptá: „Já tě taky miluju… mňau!“
Přeju vám krásnej chlupatej den… a vrkejte!:))
Inu, každý nějak mluvíme s našimi zvířaty – a asi mi dáte za pravdu, že se nám na ně obvykle zamilovaně vrká o něco snáz, než na lidi:)) Eh, nemusím ani dodávat, že oni nám to umějí velmi bezprostředně vracet, což se nakonec o lidech taky vždycky říct nedá – aspoň pokud jde o projevy lásky, ne o lásku samou.
Rovnou se přiznám, že taky vrkám: To víš, že jsi moje… to víš, že tě mám ráda… a mazlím ty ušaté psí hlavy. (Na lidi ale taky nezapomínám, jen… asi míň vrkám:))
A tak se dnes jen tak jemně ptám: taky vrkáte?:))
Ano, i u náš „vrkám, vrkáš, vrkáme“ 😀 a dokonce na každé zvíře trochu jinou intonací. Na Rusty volám dlouze a táhle, zatímco na Woody je takové krátké rychlé staccato. A stejně tak na ně vrkám. Trixie je jedno jakým tónem, hlavně, že je to často a těsně u ní.
Když jsme měli kočky Dixie a Smoky, jeji společné začátky nebyly nejlepší (tedy ze strany Dixie). A jednou měl manžel v náručí blaženě předoucí Dixie a láskyplně na ni vrkal. Pak ale zahlédl jít kolem Smoky a tak zavrkla i na ni, ale trochu jinak. A Dixie s sebou v jeho náručí prudce škubla, přestala příst a otočila hlavu na Smoky. Jasně mu dala najevo, že „máš přeci vrkat jen a jen na mně a do cizí kočky ti nic není“. Holt není vrkání, jako vrkání 🙂
Vrkám. Někdy po svým, stylem „poďte sem, potvory, vy jste moje nejpotvorovatější psí potvory na celým potvorným světě“.
Ale!
Melina zjistila, že když vyskočí na překážku, tak je pochválená. Slovy „Hodná Melinka, šikovná Melinka!“ (Byla chválená celou dobu, ale nějak to šlo mimo ni – jak nebyl piškot, tak jí to za to nestálo. Jak byl piškot, tak se jí vypnul mozek a šla jenom po piškotu.) Takže co ví, že za cvik je pozornost a pochvala, tak cvičí. Ochotně. A hleďme, hleďme, Donda začala žárlit a přichází se ujistit, že je taky samozřejmě hodná a šikovná Donynka. 😀
Úplně vidím to paniččino zděšení, než zjistila, že páneček vrká na kočky. (rofl)
Mazlím a vrkám a jsem ráda, že mám koho! Bez chlupatého kožichu a mávajícího ocasu by to prostě nebylo ono. (inlove) Denis si mazlení dovede užívat a když má náhodou pocit, že něco takového nutně potřebuje, přijde a položí mi hlavu do klína. Nebo do dlaně. No kdo by odolal? 🙂
Taky vrkám, vždyť ty kebulky chlupatý k tomu úplně vybízejí 🙂
Nevrkám, vrčím, nejčastěji na Airu, zase začíná vystrkovat tesáky, potvora jedna (devil) . Začíná si dovolovat i na Fleur, na kterou začíná fest doléhat věk. Občas mám pocit, že nás ráno nepoznává, nechce vstát a jít se vyvenčit, ani za piškot… Pak se nějak rozejde, polítá u plotu a pak třeba na půl dne usne, člověk přes ni překročí a ona ani oči neotevře. Na procházkách hrabe myší díry, ale často se plouží jak kdyby jí bolel celej pes. Možná bolí, viditelně nekulhá, jen se mi zdá taková ztuhlá. Prý si to namlouvám, pravil MLP. Na RTG s ní asi nepůjdu, dobrovolně by v klidu neležela a s narkózou mám strach, ona moc nechce usnout a při silnější dávce by mohla mít ep.záchvat (měla při narkóze při císaři, jinak je v pořádku, jen je od té doby trochu dost hloupější).
Ivo, se starým psem je to těžké – srdce tě bolí a přitom pořád doufáš, že se pleteš, je je to pořád ještě dobré… (h)
Tak nějak – ona u toho plotu běhá, štěká, je zodpovědná, kdo jiný má hlídat než šéfová smečky… Ale když se jí podíváš do očí, tak vidíš, že ten „břink“ už nemá, že je unavená, zlomilo se to někdy na jaře. Známá má chovku amstafů a říkala mi, že u všech jejích psů a fen kolem desátého roku nastal zlom k horšímu…
Jistě že, vrkám a vrkám fest na oba, na Ajvi i na Darečka (na toho kromě okamžiků, kdy láteřím, že je pacholek nevycválanej (devil) ).
MLP každý den odpoledne nebo navečer, když sedí v křesle a má pohodičku, tak se mu Ajvi válí v náručí. Láskyplně mu olizuje uši, nos, oči a on drží a je blažený. Méně, když se zrovna napila vody a má urousané mokré, studené fousy. Než si je o něj otře, tak on tiše trpí 😛 . Teď si uvědomuiji, že mně to nedělá. Asi proto, že se málo vyskytuji v křesle (chuckle) .
A nebo tě má na jiné věci než na vrkání:)) (inlove)
Vrkáme, vrkáme, všichni. I když bych si nepřála aby na mně MLP vrkal jako naši psi. (chuckle)
Hm, jako že by na tebe vyskakoval a snažil se ti olíznout nos? 😀
Jo, přesně. (rofl)
A tak nevím, na co bych měla psy a kocoura, když ne na mazlení! Teda mimo jiné, že …
A kdybyste viděli, jak se Brůča umí po Jeníkovi plazit a vrhat psí pohledy … a kdybyste viděli, jak se musí někdy Jeník přemáhat, aby ji pohladil – ještě stále překonává prvotní odpor k dotyku kožešinových zvířat (jo fobie, to je věc!). A přitom moc dobře vím, že ty zvěřoně má rád – na strategických místech má piškoty, což psi moc dobře vědí a stále se za ním táhnou jako ocásky. To se potom domem ozývá halasné SEDNI nebo LEHNI (Jenda má dojem, že čím je hlasitější příkaz, tím ho psi lépe pochopí – a ti naši rozumbradi to s ním takhle hrají, aby měl radost a rychleji vydal piškotek (rofl) ).
Tak si říkám, že mne Jeník asi stále miluje, když kvůli mně si pustil do života i ta chlupatá zvířata … (h)
Tak jestli má Jeník fóbii z chlupů a zvířat plnej barák… tak tě dozajista miluje 😀 a ty zvířata taky. (inlove)
vrkám na zviřátka..jsem k nim laskavá,mám s nimi velkou trpělivost a někdy zavírám oči nad tím, co bych lidem neprominula…hladím je, mazlím, vykládám jim jak jsou skvělá a šikovná… na lidi nevrkám….
Eh, já na lidi asi taky nevrkám – mám dojem, že jak jednou člověk vyroste z prvního záchvatu první lásky, tak většinou své projevy lásky mírně upraví. tedy kromě chvil, kdy absolutně a totálně ztratí pro někoho hlavu 😀
Jsem přesvědčená, že normální silná trvalá lásky vrkání nepotřebuje, vystačí si s mírnějšími projevy (ale musejí být, to ano).
Ale člověk asi z hloubi duše vrkat potřebuje – no a milovaná zvířata se takovým projevům lásky nejen nediví, natož aby se nad nimi pohoršovala… kdepak, oni to člověku vracejí:))
To je pravda, že člověk potřebuje někomu lichotit a vrkat na něj. Náš pes k tomu opravdu dobře slouží. A když se k tomu vyvalí a chce ještě drbat na břiše, je to to pravé. Běžný dospělý na tohle použitelný není. A přivítání se jeden taky od psa dočká pokaždé, i kdyby byl pryč jen deset minut. A musím přiznat, že já se s ním vítám taky pokaždé – a to pořádně.
Máš pravdu Dede…
JO! Já vrkám a Vašek blahem bručí! A myslím, že zejména psům s těžší minulostí to vrkání dělá zatraceně dobře. Na dědouše moc nevrkám, páč je mi to houby platný.
Na dědouše vrkáš rukama… on to pochopí, časem 🙂 Už má jméno? (inlove)
Nemá, pořád se neobjevilo nic, co by k němu sedlo, takže zatím je to prostě bígl.
V sobotu jsme byli 10 hodin v lese. Dědouš byl na vodítku jen na začátku, na konci (šli jsme potmě) a na exponovaných místech (takový obsazený kemp je prostě lákavý). Jinak byl navolno, většinou i bez stopovačky. Docela riskuju, ale… kdybyste viděli jak se na mě lepí (to ten sýr v ňamkovníku)! A bez problémů to uťapal a nedělní odpočinkový den bojkotoval a alespoň hlídal kuchyň, v které páník zpracovával tu pohromu, co si z lesa přinesl.
To je úžasný! Jsi si jistá, že je to dědouš? Není to třeba převlečenej Chuck Norris? 😀
Jo, riskuješ, ale jak jinak se tě naučí sám hlídat, že… a takhle má šanci na báječnej bíglí život. Navíc ho vážeš před kritickými místy. Já to vidím jako akceptovatelné riziko (vždycky nějaké je)
No jasně! Je to Ček Norisovic! nezdolný a nepřekonatelný … Jinak k Vaškovi by se možná hodil Karel.
Riziko je to veliké, protože se může ztratit aniž by chtěl. On to byl chvílemi dost zajímavý terén. Ale hlídali jsme si ho po očku oba.
V Praze pouštím většinou za lesem, kde mám prostor jej uběhnout, ale v pátek jsme dali 7km výklus po lese (on to dal! Občas jsem čekala a klusala na místě, protože je čenich učuchanej, ale odběhl to!) jen s krátkou stopovačkou.
Nemá nouzovou brzdu a pokud ho nevidíš, nemáš psa. Ale když vidíš jak se rozevlátý rozběhne po louce… když tu radost pak převede do hraných útoků a řádí jak štěně… to prostě nejde ho mít furt uvázanýho (h)
„Ale když vidíš jak se rozevlátý rozběhne po louce… když tu radost pak převede do hraných útoků a řádí jak štěně… to prostě nejde ho mít furt uvázanýho “
Petróó, to je nááádhera, moc vám to přeju!
já věřím, z emá na obojku kapsičku s tvým číslem a adresou….
Kapsička je na prd, adresa taky, nejspolehlivější jsou normální známky s telefonem (telefony). Ale to nezastaví auto, pod které může vlítnout (o to hůř, že ho neuslyší).
neřeším, že ti vletí pod auto,to může i slyšící pes, jen píšu,že věřím, že kdyby se ztratil-tím, že by prostě někam šel, že má na sobě nějakej kontakt..měla jsem u Šarika známku s mým číslem na mobil a jeho jménem…
Nemůže tak snadno, protože jej odvoláš. A pokud se v lese ztratí omylem, tak přivoláš. Dávám mu Vaškovy známky (čekám na to jméno), ale tohle neberu jako řešení ale jako standart. Buď mu musí docvaknout, že nepřivolám, a víc si nás hlídat, nebo se to musí naučit, nebo fakt ten vibrátor na krk. Nebavím se o úmyslným zdrhnutí, na to se netváří, ale o situaci, kdy pes kluše kus před tebou a uhne doprava, zatímco ty jdeš doleva. Je hezký, že ho pak kolemjdoucí třeba odchytnou a zavolají, ale je dost pravděpodobný že to bude chvíli trvat, že mezitím pes zpanikaří a odlítne kdovíkam, hromada rizik, kvůli kterým se klepu. A stopovačka to řeší jen pokud je pes stále před tebou a hlídáš si poslední metry. Což u nás tak úplně nejde, tohle moc nedávám. Pokud ji neuhlídáš, je větší riziko když ji má na sobě – zamotaný pes uprostřed lesa…
Hm, a u útulkového nemáte nacvičená gesta a sledování očima. Možná to vrnění na obojku bude nakonec dobrý nápad.
Já to s Maxem mohla řešit jednoduše – poslala jsem za ním Kazana:)) Když ale pak začal i slepnout (ale nos stále sloužil – tedy stále se nechal zlákat voňavou stopou), tak to už chodil na vodítku. Tohle stádium ale netrvalo dlouho, protože pak částečně ochrnul a následující měsíce v podstatě nevyšel ze zahrady. Kdybych tehdy věděla, co vím teď, nenechala bych ho, aby si je musel prožít. Jenže tohle člověk vždycky ví „až potom“.
Třeba až se kluci trochu víc sžijou, tak ti ho bude vodit Vašek.
Melina, takto naprosté útulkové trdlo, celkem rychle začala upozorňovat a později vodit hluchnoucí Penušku. Jasně že u tebe je to naopak, ale nepodceňovala bych jejich schopnost kooperace. (y)
Podrbej Turbodědka! Že mu to strašně přeju, že se dostal k tobě.
Vašek na to nemá. On si musí pokaždé přepočítat nohy u blbýho „sedni“. Asi zvládne v klidu přinést stopovačku, ale už ne odcházející stopovačku kterou ani nevidí. A než ho donaviguju,tak už nebudu mít na co, to mám větší šanci sama. A ke kontaktu se psem má odpor – nulová socializace a těžké opakované potrhání v útulku, jsem ráda že ho vůbec snese.
Hm, blbý. 🙁
Ale, sakra, psí/vlčí smečka žije tak, že pro každýho, absolutně každýho, i sebeblbějšího člena se tam najde práce, kterou může pro blaho smečky dělat. (Takhle tahám z depky Melinu, když je zle.) Tak něco (mezipsího) musí existovat i pro Vaška Počítače Nohou.
je to údajně psí děda, ve skutečnosti turbopes. tak co Dedy nebo rovnou Eddie, když už ne Turbo?
Taky vrkám a říkám a říkala jsem jim, že jsou moji miláčkové.
To však není nic proti mému manželovi. Denně mi volá do práce, tak cca po 9 hod a hlásí mi, že právě vstali. Rozuměj on a kocourek Danda. Neboť po mém odchodě do práce, kocourek střelhbitě skočí do naší postele, přivine se a už chrupají spolu.
Po obědě mi hlásí, co kocourek dělal. Když jsme někde na výletě, tak vzpomíná, co asi dělá. Kocourka políbí za večer nejméně 2 x na hlavičku.
Ale já nežárlím. Chápu to a vím, že mě má taky rád.
Když jsem mu tuhle v legraci říkala, proč taky na mě tak nevrká a nehladí mě. Tak mi řekl, že se mu tak krásně neumím stočit v náručí.
Míšo, trénuj 😀
😀
Jsou to parťáci – a milují tě oba! 🙂
Ano, taky vrkám… a Mušketýr víc vrká na psice než na mě! Protože psicím denně říká: „Ty jsi moje krásná holčička!“ a dotyčná strakatice na něj upře nyvý pohled 🙂
A krásný šicí strpj- ach!
už jsi mu to dala přečíst???
Eh Matyldo, taky jsem už Martinovi řekla, že ty oddaně psí oči, co na něj pravidelně dělají obě feny… těch se ode mne nedočká 😀 (Pro něj mám zase jinou nabídku, že:))