Ten den ráno vykouklo z mlhy sluníčko a panička zajásala. Pořád sice říká, že nebude nadávat na počasí, že déšť je pro zemi po suchém létě požehnáním, ale stačí dva týdny denního mytí mých zablácených tlap a už to požehnání zdaleka tak neoceňuje.
„A půjdeme všichni ven!“ prohlásila nadšeně. Všichni jsme nakonec byli já, panička a náš koňský vysloužilec Tarkan, jelikož kočky si chodí po svém a páneček zamrmlal něco o zahradě, což znamenalo, že se těší až vypadneme, aby mohl relaxovat po svém.
Šli jsme na místní kopec, odkud je pěkný výhled do kraje. Vede tam cesta i pro koně, na vršku je lavička a ráno tam nikdo nechodí. Sedla jsem si paničce na nohu a Tarkan jí co chvíli funěl za krk a vyžadoval pozornost. Ten kůň je pořád ještě nedomazlenej, věřili byste tomu?
A pak mě napadlo, že já jsem vlastně taky pořád nedomazlená! Nikdy nemám dost paniččiných láskyplných doteků, mám ráda, když si hrajeme, a dokonce jí trpím i to, že si ze mě dělává legraci. Tarkan má sice kolem sebe jiné koně, ale jak se k paničce vždycky žene! Najednou jsem dostala strach – jak bychom žili, kdyby nás panička nechtěla?
Ta se dívala do kraje, ruku zabořenou v srsti za mým krkem, když najednou vzdychla. „Rozárko, to je krásy, viď?“ Vsunula jsem jí čenich do dlaně, aby věděla, že tu s ní budu ráda sedět a hledět, byť v křoví jsou určitě zajíci a tuhle za drnem by se dala vyhrabat myš. Tarkan přešlápl a zafrkal – už měl kolem spaseno a taky by se radši vydal zase na cestu.
Panička zasněně vzdychla a pak se na nás podívala. „Vy dva! Už abychom zase někam běželi, co?“ Vyskočila jsem na všechny čtyři a nadšeně zaštěkala. Akce! Jasně! Kdykoliv! Panička se zasmála a já jsem pochopila, že u nás doma jsme v bezpečí – ona nás nedá, protože by to bez nás taky nevydržela.
A tak vám přeju, abyste vždycky měli někoho, kdo vás nedá. Protože jak máte tohle, tak s tím zbytkem si už určitě poradíte:))
Dnes je to bez otázky, protože jsem prostě chtěla říct, že bych bez těch zvířat nemohla být. Že mi tolik dávají, že jim nestačím vracet. Že si tolik navzájem dáváme:)) Počítám, že to u vás bude podobné…
Nicméně mi dnes na Zvířetníku vyšel fotočlánek, takže si třeba nějaké téma najdeme:)) Fotky najdete tradičně zde: https://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Fotoclanek_pro_Zviretnik_-_zari_2017/
Myslím, že jsem se s láskou ke zvířatům musela už narodit. Ale až teprve tady jsem se v tomto směru mohla plně realizovat a považuji to za velké štěstí. Manžela jsem pro zvířata postupně zpracovala a jsem si jistá, že teď už by mu také bez čtyřtlapek bylo doma smutno.
Možná jsem tohle už jednou někde psala. Když jsme se kdysi vraceli z Německa do USA (tedy i s tehdejší kočkou Kotětem), manžel šel zamluvit letenky. Já po zkušenostech s prvním letem Kotěte z USA do Něm. odmítla nechat jí znovu letět v „břiše“ letadla, chtěla jsem ji s sebou na palubu. Jenže slečna v kanceláři choti řekli, že bohužel pro kočku už v kabině není místo A on jí tenkrát velmi vážně řekl “ Víte, já se do USA vrátit musím, ale nepoletím bez své ženy. A ona zase nepoletí bez své kočky! Tak s tím prostě musíte něco udělat“ 🙂 No slečna udělala, letěli jsme s kočkou mezi námi a choť má tohle u mne navždy k dobru 🙂
Také gratuluji a přeji úspěchy Terce a hodně štěstí novomanželům.
Maričko, to je hezký příběh. Kotě byla nezapomenutelná kočička. (h)
Ano, Jenny, moje osudová.
Je moc fajn číst všechny tyhle komentáře o milujících majitelích a jejic milovaných kočkách a psech (h) Vždyť všichni moc dobře víme, jak blahodárně taková láska působí jak na nás, tak na naše zvířata. (h)
Melipes učinila pokrok. Sama od sebe si jde k cizím bezpsím lidem. Sice jenom zezadu a ještě musím překládat, že se chce nechat hladit, ale jde.
Donyštěně má taky pokrok. Objevilo sršně. Jsou to ti, co tady mírumilovně žijí od jara. Mají hnízdo v puklině stromu, kolem kterého chodíme. Asi tak metr nad zemí. Donyště provokovalo a provokovalo, až dostalo žihadlo. Druhý den si to zopakovalo. Teď už tam nešaškuje. Zato si někde při průletu okolím odřela kousek Donyštěněte na boku, zhruba v těch samých místech, kam dostala to žihadlo. Je klidně možné, že si rozlízala úplně nenapuchající místo vpichu, co já vím, ona se míhá tak rychle, že by na ní Einstein mohl demonstrovat relativistický jevy. Takže má novou roli, je chudínek. 🙂
A já si říkám, šťastná smečka, kde si jedna může zkoušet roky a roky, že lidi ty černý pejsky přece jenom nežerou, a druhá šaškovat a pak se nechat utěšovat.
Hlavně u té Meliny si to říkám. (dog) (dog)
Hodně štěstí novoženatým a prvozaměstnaným! (f)
Io, vždycky ráda čtu o tom, jak se původně zraněný ustrašený pes mění k lepšímu díky lásce a péči. Donda šťastně blbne, ale Melly nesměle rozkvétá 🙂
Strašně nesměle a strašně pomalu, ale přece jen.
Penny a Nessy šly srovnat nepoměrně rychleji. Na Melině pracuju už čtyři a půl roku.
Až ještě s Dondou rozklíčujem, jaké minigesto jí zbylo z původní bezstarostné hry, tak si možná začne i znovu hrát.
Pokud mo to Donda nezkazí žárlením. Žárlí na Melinu, chrání ji před ostatními psy. Přitom Melly to nepotřebuje, se psy se domluví snáz než s lidmi. Ale Donda si ji uzurpuje jenom pro sebe.
Ty svoje chlupáče mám prostě a jednoduše strašně ráda. Nechci tvrdit, že bych bez nich nemohla žít. Mohla, kdyby bylo nejhůř, ale nechtěla. Tolik by se mi po těch čtyřech malých postavičkách stýskalo! Dovedou mě dostat každý den. Když si jdu večer lehnout, tak jdou se mnou. Někdo z nich obvykle už čeká u postele, někdo jde se mnou a někdo přispěchá za chvíli. Jakmile si lehnu, Toníček skočí do nohou, začne se intenzivně umývat a třese celou postelí. Matýsek si skočí vedle mě a chce hladit. Chodí mi pod rukou sem a tam, dělá osmičky, nahlas přede a nakonec se mi uloží po boku. Filípek mi vyskočí k hlavě, chvíli mohutně přešlapuje, přede na plné pecky, za chvíli se uvelebí a chce taky hladit. A Rozárka mi skočí na břicho, důkladně mě pošlape a pak se uloží a hřeje 😀 . A mě to celé prostě každý večer dojímá.
Když se někdo diví (a asi si i v duchu ťuká na čelo), že jsem si vzala z domu do bytu čtyři kočky, tak vždycky říkám: A kam by šli?
Jsem moc ráda, že jsou to kočky bytové. Nejhorší je pro mě představa, že by se jim mohlo někde něco zlého stát. Ale takhle to snad nehrozí.
Dokud budu svéprávná a schopná nějak normálně fungovat, tak nechci být bez nějaké kočičky.
Rozárko! S paničkou a koníkem je to pravé běhání, radostné, svobodné,volné !
Jak jsem minulý týden sebou bácla do brázdy v trávě, Conynka mně starostlivě ošetřovala, jako na operačním sále. Nehnua se ode mne ,zkoušela mně zvednout a skučela se mnou. Jenka si sedla opodál a taky se nehnula, jen pozorovala, asi usoudila a právem, že na zvednutí mé osoby by potřebovala nějaký mobiliář. Hodný holky jsou to, kdyby nebylo těch blbých zajíců…. 🙂
Jenny, to je mi líto – co sis natloukla? Podle svých zkušeností bych tipla koleno:)) Lity lity… je to už dobré (lepší) nebo jsi uvázla v nějaké ortéze?
Jinak k těm psům: to mě jednou takhle sejmula mladá Beruška, já z ničeho nic ležela na louce na zádech s vyraženým dechem a to zvíře upřímně žaslo, co že to se mnou asi je… No, líznutí moc nepomohlo, ale brala jsem to aspoň jako omluvu (byť ta to určitě nebyla – ona samozřejmě netušila, kde se v matrixu vzala chyba:))
2x za sebou koleno a v sobotu jsem šla z Hostýnku na Skalný a zpátky, jako že to rozejdu, no nic moc, jedu pro nějakou mast,došla mi ibalginová a doma mám jen tu travnatou rostlinou,tak to budu střídat. S ortézou chvíli počkám.
Jednou mně taky sejmula naše první boxerka Denynka, museli mi zafixovat přední zuby,taky mně litovala. 🙂
Tak já si bez zvířat už od dětství nedovedu život představit. Chodila jsem sice domů stále ušmudlaná, oslintaná tu a tam jsem smrděla stájemi (bezva vůně je z prasečáku), maminka nešťastná, protože chtěla mít úplně jinou holčičku, ale já byla šťastná.
A dnes mám naštěstí vedle sebe člověka, který není odborník přes zvířata, ale miluje je stejně jako já. Co víc si přát?
Alex úplně tě chápu a považ, jaké mám štěstí – Martin je v tomhle stejný jako tvůj Jiří 🙂
Kdyby někomu náááhodou chyběly kočičky – maminka má kocoura Toníčka. Toto léto tráví všichni na chatě, i s Toníčkem. Už před nějakou dobou se tam objevil kocour, přiživoval se… zůstal, vykrmil se, vymazlil se, už si dal i veterinu a bude kastrace. No a asi před týdnem se objevily 3 koťata. Černobílý kocourek už se mazlí, další 2 (zřejmě ČB kocourek a mour kočička) přijdou zatím tak na dva metry. Všichni se samozřejmě zdárně vykrmují. Všichni 3 mají rýmu. A všichni se opravdu k našim do bytu na zimu nevejdou.
Vyfoť je a pošli to – zkusíme je nabídnout, i na FB. Třeba někomu padnou do srdce 🙂
Potíž je v tom, že je zase překočkováno – i tady v sousedství je taky nadílka, ale aspoň jsou krmení a očkovaní a jejich páneček slibuje, že už dá mámu vykastrovat (snad dá).
A když už jsme u těch „škodičů“, tak Melíšek II. i Damián milují jakékoliv krabice a Cecil se ráda přidá – ostatně jako všechny kočky. Takže z té police si sundali krabici od tiskárny, ve které byly ty vložky ze slisovaných kuliček. Když jsem se dopoledne dospala, tak máme nasněžíno. Ty kuličky jsou všude, v krabici řádí a všude trousí ten polystyrén. Nestíhala jsem se divit. Smečka, která najednou přišla na to, že pohrát si i v dospělejším věku je moc príma a když jsou na to 3, tak si to lépe užijí. Ta krabice s vložkami byla zalepená, takže se do ní nejdříve museli prokousat. Nechcete někdo 2+1 dobře vychované kočičky? Nic netrhají, nic nekoušou, nikam neskáčou, jsou jak plyšové……….. tak to si ty moje neberte!
Jinak bez těch zlatíček taky nemůžu být, dodávají mi energii a hodně lásky a také mne neustále udržují v pozornosti.
Dneska mě probudila ráno rána ze šatničky. Spadl stojan na CD. Za ním letěla Cecilka. Když jsem se šla podívat na škody, spadla mi na hlavu z nakloněné police sklínka brusinkové čalamády. Odrazila se, já zařvala, protože to fakt bolelo, dopadla na podlahu a tam se rozprskla. Takže jsem po včerejším šíleném dni rozespalá uklízela tu sladkou lepkavou pohromu se střepy a nadávala. Kočky jsem momentálně neměla, neb byly zplacatělé kdesi pod postelí. Krom Lady, která se k podobným neplechám zásadně nepropůjčuje. Ta jen znechuceně zírala na mé aktivity a každým chlupem dávala najevo, že ona teda do těchto šplhacích her nezasahuje. Pak jsem z nakloněné police sundala těžší věci, pokusila se jí narovnat, spadlo hafo dalšího, ovšem už bez vytírání a srovnanou polici jsem přivázala provázkem ke skobičce, která tam je pevně ukotvená už dlouho. Umyla jsem se, vyždímala sladký hadr a šla zase spát s tím, že všechny tři ubezduším, jestli tam ještě polezou. Už tam byli 2x!
Milá Karolíno, je mi jasné, že své kočičky opravdu miluješ! (rofl) Protože jinak bys z nich už mezi tím vytíráním nadělala mňaukaňátky:)))
Teda Karol, u Tebe je veselo 🙂 (h)
K tomu počasí – kdybyste nevěděli, kdo měl na tohle počasí objednávku tak náš Kuba. Od středy do neděle se ženil, tady na louce v lesích, bylo to strašně krásné.
Bez chlupáčů jsem žít nechtěla a asi bych nespojila svůj život s člověkem, který by je nechtěl. Pravda, tolik toho být nemusí, ale jsem šťastná, že je mám.
„Ženil se od středy do neděle“ mne dostalo. Chudák obřadník to asi neměl jednoduché. Spíš asi si užívali krásné přírody a netradičního obřadu, moc jim přeju štěstí a dlouhá společně prožitá léta. Aby měli stále tak krásný a pevný vztah, jako jeho rodiče.
Obřad jako takový byl v sobotu, oddávala je paní farářka Církve husitské, která vlastně oddává tuhle partu busíkářů, už asi 6 svateb. Ve středu naváželi, ve čtvrtek stavěli, v pátek koncert kapely KOKOZIČKY, v sobotu vlastní svatba, večer koncert skupiny Schodiště, v neděli balení a úklid louky
Kokozičky neznám, Schodiště také ne, ale muselo to být krásné!
není Schodiště nyní to,co dříve bylo Nahoru po schodišti dolů band- kterou zakládal Marek Brodský?
Inko, to muselo být krásnýýý ! Blahopřeji všem účastníkům a hlavně aktérům obřadu, hodně štěstí a lásky! (h)
Nebyla to Sandra? Tu znám (díky našemu „vařícímu“ angažmá na různých svatbách). A potom ještě Mikyho, nikdo by podle vzhledu netipnul, že je farář, vypadá spíš na rockera, resp. pankáče, ale je fajn, ta Sandra taky.
Jo a zapomněla jsem napsat, že i podle stručného popisu to musela být bezva akce. Tak ať se děckám daří!
Byla to Sandra, je fantastická a jsem ráda, že lidé jako je Kuba mají to štěstí, že je oddává někdo, kdo rozumí jejím myslím.
Jen co se mi povede, dám něco fotek na Rajče
🙂
Přeju mladým krásná společná léta, ať jsou více zalita slunkem než deštěm, a když déšť, tak ten, co v něm prší štěstí.
P.s. svatba čtyři dny – inu, já si ještě pamatuju, kdy se ve čtvtek nad ránem začínalo s pečením koláčů, večer byla svíca s vázáním mašliček, v pátek se všecko richtovalo a veselilo se v sobotu a v neděli – však se furt chystám, že o tom něco napíšu (ale já mám v hlavě nápadů – jenom, kdyby je někdo sesmolil místo mne (rofl) ). Takže mne to rozpětí nepřekvapilo 😉
Ty „Smolíčku“,bez tebe by to nemělo ty grády! 🙂
Koukej smolit, Smolíčku! (inlove) Myslím, že je nás to mocmoc, kdo to chtějí číst:))
Ostatně, už se blíží dlouhé zimní večery… 😛
Inko, moc Kubovi a jeho žene blahopřeju a ať se mají rádi a vztah jim dlouho a pevně drží (inlove)
To musela být svatba netradiční, ale o to zajímavější! Je skvělé, že jim vyšlo počasí a všichni jste si to tak mohli naplno užít:)) jestlipak byla Majda za drůžičku růžičku? 🙂 (wave)
No, vzhledem k tomu, že Majda se momentálně hárá, jako že je v nejlepším, a faktu, že tam bylo asi 6 pejsků kluků, byla by populárnější než nevěsta. Pravil ženich, že by to byl pěkný vláček. Majda byla zavřená doma na tři západy a dvě kamarádky jí střídavě dělaly společnost, takže jsme mohli být na svatbě do deseti hodin. Déle bych asi zimou nevydržela
Dnešní Rozárčí povídání je jako pohlazení (sun) . Jo, je na tom světě zatím ještě krásně a s našimi zvířátky ještě krásněji. Vůbec nevím, co bych dělala, kdybych je neměla – jak říkám, to bych z baráku paty nevytáhla, neb bych neměla proč (rofl) – včera jsme se vrátili z Expedice Slovač a jak psi, tak kocour byli jak u vytržení – nejvíc byl nadšený Zikmund (psi měli přece jenom k sobě Terku, což Ziky neměl, neb ona se ho bojí :O – i nažrat mu dává jen tehdy, když není v dohledu (rofl) ) – ani nešel v noci ven na toulačku.
Jinak na Slovensku bylo překrásně a moc jsme si to užili (stále v kraťasech) – Rajecké Teplice vřele doporučuju – nejenom koupání, ale i okolí stojí za to. Fotek mám moc a moc a už se těším, až se v nich budu přehrabovat.
A dneska šla Terka poprvé do „opravdovského“ zaměstnání (chuckle) , které se sice netýká koní, ale kvůli koním tam šla – aby na ně měla čas. Tak holčičko, teď jsi konečně zahodila dětské střevíčky. Držím palce, aby ty dospělácké ti sedly, nikdy a nikde nedřely a měla jsi v nich pevný a bezpečný krok – šťastnou cestu.
Terce hodně štěstí a dobré kolegy.
Přeju to samé, co Matylda, ať se Terce daří!
Také se připojuji
Terce přeji ať dětské střevíčky nepostrádá a naopak si užívá těch dospěláckých! A gratuluju ke vstupu do nové etapy života.
Gratuluju Terce i vám, rodičům:)) Ať se jí v práci líbí, má prima kolegy a sama práce ji baví.
A vy to s Jendou taky oslavte! (inlove)
Jo a jsem zvědavá na tvé cestovatelské zážitky a těším se na fotky:))
Taktéž jako všichni. Terko, drž se ! (h)
Terko, hodně štěstí v tom dospěláckém životě. Ono to jinak nejde, všichni jsme tím museli projít. A tak je to dobře.
Tak ať se Terce daří (y) . Náš mladej do „práce“ ještě dlouho nepůjde, začal před čtrnácti dny doktorandské studium. Na jednu stranu skuhrá, že ničeho neužil, že zná jen školu a učení, na druhou, podle jeho slov „neví, co by jiného dělal“. Asi věčný student…
Přeju Terce zaměstnání, které ji bude bavit, protože to je kus životního štěstí. A taky jí přeju prima kolektiv spolupracovníků. Pak nebude ony dětské střevíčky ani postrádat.
Můj vnuk dnes nastoupil na VŠ, takže obul studentskou obuv 😀
Přeji Terce aby ji její práce naplňovala, ale aby si uměla oddělit soukromý život
Terce jsem řádně vyřídila a ona děkuje a že se bude snažit 😉
DEDE fotografie jsou krásné.
Já jsem v sobotu po práci chvíli seděla s manželem při kávě. A taky jsem se kochala, byla to krása. Stromy zlátnou a sluníčko krásně svítilo.
Nad hlavami nám létala letadla, která za sebou tahala větroně. No prostě pohoda.
A co se týká zvířat, taky bychom bez nich nemohli být a nedali bychom je. Zrovna včera jsem držela Daníka v náručí, když manžel luxoval. Daník se vysavače bojí. Bojácně se ke mě tisknul.
Tak jsem mu říkala, že ho vysavači nikdy nedám.
Nedáš ho, nedáš… a on tebe taky nedá (inlove) To je na tom úžasné (h)
No ještě že je mám! Kdo by mě jinak zlobil a vodil mě ven? Konečně jsem zase vytáhla i foťák 🙂 a fotky jsem sem hodila včera. Bez psů bych se netáhla venku pět kiláků, abych si vyfotila lupení 🙂
Bez psů bych se netáhla venku pět kiláků, abych si vyfotila lupení 🙂 – Jo! (inlove)