Když jsme s paničkou našly během svatební hostiny v blízkém lese malého pejska uvázaného drátem ke stromu, nastalo v kuchyni hospody, kam ho panička přinesla, něco, co ona nazývá emocionálním napětím.
Dva policisté, paní z útulku a panička sledovali naši babičku, jak hladí pejska po prošedivělém čenichu a usilovně přemýšlí. Paní z útulku byla odhodlaná kout železo, o kterém byla přesvědčená, že je žhavé a oslovila babičku. Naléhavých posunků, které na ni dělala moje panička zpoza babiččiných zad si zjevně nevšimla.
„Je to pěkný pejsek,“ pravila vemlouvavě, „jak by vás miloval a byl vám vděčný, kdybyste mu mohla dát domov!“ Babička vzhlédla a jejím pohledem by se dalo vrtat do panelu. „Co vy můžete vědět o tom, co je pro druhé dobré!“ osopila se na překvapenou paní. „Já mám vlastní zodpovědnosti a starý nemocný pes mi je neulehčí!“
Do šokovaného ticha zlehka promluvila moje panička. „Samozřejmě, že to chápeme! Vy máte svůj život, toho psa jste v lese neuvázala, vy ne! Ostatně, kdo ví, jak dlouho ještě bude živ, vždyť ani nejí…“ Nestačila ani domluvit, když se k ní babička rozezleně otočila.
„Ty, Kláro, mlč! Netušila jsem, že jsi tak necitelná, když máš barák plnej zvířat!“ A znovu se zahleděla na pejska. Srpečky bělma podmalovávaly výmluvné psí oči, když jí pohled vracel. Paní z útulku i policisté jen tajili dech.
„Já samozřejmě nic nemusím,“ pravila babička důstojně a vzala pejska do náruče. „Kláro, zařiď, ať mě někdo odveze i tuhle s Bertíkem domů. Je na čase, aby se o toho psa někdo postaral.“ Jakmile se za ní zaklaply dveře, padly si panička a paní z útulku nehlasně do náruče a vesele se křenící policisté paničce navrhli, že babičku odvezou. Aby si to prý ještě nerozmyslela.
Přeju vám krásnej chlupatej den a dejte si pozor na opačníky, jako je naše babička – někdy se s nimi člověk moc těžko domlouvá!
Tak vidíte, že to s babičkou nebylo jednoduché! Opravdu nemá ráda, když jí někdo říká… co říká, i jen naznačuje, co má dělat!:)) A proto se dnes ptám: jestlipak jste se někdy setkali s podobnými lidmi? A jak jste na ně reagovali? Oni „opačníci“ opravdu nejsou jen literárním výmyslem – svým způsobem tím v pubertě projdeme všichni, ale jen někomu to zůstane…:))
Ach, tohleto jsou příběhy, které nemůžu dočíst, protože se mi nějakým divným způsobem úplně rozmaže monitor… 🙂 A je jedno, jestli jsou skutečné nebo smyšlené, protože tohle se mohlo přihodit kdykoliv komukoliv. Největší štěstí v tom příběhu měl Bertík, a vlastně i babička 🙂
Věděla jsem, že pejska nenecháš odvézt do útulku! (inlove)
Vlastně nevím, jestli znám nějakého opačníka. Možná jo, ale když na mě někdo začne „a ne a ne a neudělám“, tak já kontruju „no tak nedělej, no“ – s doopravdovým krčením ramen, páč je mi to fakt fuk. Jeho vůle, jeho rozhodnutí. Kdybych mu tu vůli nechat nechtěla, tak se ho přece neptám, to dá rozum. Takže vlastně nemá šanci být opačník, protože „ano“ i „ne“ mají stejnou váhu.
I když, umím si představit, že kdyby Rozárčina panička tady pokrčila rameny a psíka zařadila do svojí stále více se chlupatící domácnosti, tak by jí to babička napořád vyčítala, že ona, jako babička, si přece pejska chtěla sama vzít a jenom byla zoufale nepochopená, když říkala, že nechce a nechce a ne a ne. 😀 Ale takhle do krajnosti dohnaná komická scéna už by byla pro rozhlasové účely poněkud nevýchovná. 🙂
😀 Skvěle popsáno… jo, to řešení mě taky napadlo, ale řekla jsem si, že Klára svoji tchyni dobře zná, tudíž to zvládne:))
Sláva, dopadlo to přesně tak, jak by to vždycky mělo dopadnout!
Opačnictví jsem zažila v trochu jiném smyslu, alespoň já jsem to tak vždycky chápala. Moje maminka celý život razila heslo „kočka mi nesmí do bytu“, důsledně se tím řídila a myslela to vážně. Když jsem dostala Matýska, dívala se na to značně podezřívavě. Ovšem tříměsíční pruhované kotě si to dovede zařídit, a tak mě máma najednou začala podezřele často navštěvovat, z tašky vždycky vylovila kočičí kapsičku nebo deset deka šunčičky nebo masovou tyčinku, když mi volala, tak se jako první ptala, jak se má Matýsek 😀 . A těšila se, že když někam pojedu, bude Matýsek u ní. Byla to ona, kdo měl velikou zásluhu na tom, že se z chudáka nalezence Pepíčka stal statný pětikilák. A služebně nejmladší Toníček vděčí ještě mojí mamince za to, že má domov. Už jsem měla tři kočky a čtvrtou jsem za žádnou cenu domů nechtěla. Byla jsem ochotná se o něj starat jako o venkovního, ale máma, která v tu dobu už víceméně trvale žila u mě, za něj tak mohutně orodovala, až jsem ho vzala domů. Kéž by ho tak teď mohla vidět, pumprdlíka oranžového, jak kypí zdravím a je jak z divokých vajec!
A já, potvora, jsem jí často připomínala to její „kočka mi nesmí do bytu“ a často jsme se tomu upřímně nasmály 😀 .
Milá Tapuz, to je hezká vzpomínka na „kočochočování“ maminky (inlove)
U nás to bylo podobné s mojí babičkou – ona byla kočičí a na psy brblala. A tak je rozmazlovala potají – tedy zpočátku potají – oni ji ti psi rychle práskli… (jak u ní pak žebrali:))
Děti z puberty vyrostly, takže opačníky nemáme, urážník ukázkový je moje tchýně- většinou ani nevím, co ji urazí, ale je to teda vostrý. Navíc ona je ten typ, co dokáže vyčítat, kdo komu na písku rozšlapal bábovičky, takže neodpouští a nezapomíná- no, aspoň bydlí dost daleko…
A nebude kandidovat na prezidentku? 🙂
Já to vždycky říkám – obliba tchýně roste se čtvercem vzdálenosti. 😉 Osobně mám na tchýni fakt štěstí (možná i díky té vzdálenosti a nízké frekvenci návštěv?), MLP neměl. Ale už je to pryč, netřeba po letech nítit rány. Radši na ni vzpomínáme v dobrém (no, moc toho dobrého nebylo, ale co už s tím, fakt už je to pryč).
Jinak zdravím po návratu ze slunné Hellady, bylo tam báječně. Pořád kolem třicítky, moře teplé, vlny žádné, oproti akci před dvěma lety jsme nikde neztroskotali a jen si užívali krásného počasí, klidného moře (šetřili jsme se, denně jsme ujeli jen tak cca 15 kilometrů, to je malina), hezké přírody a vynikající kuchyně (té teda jen v místech, kde byla civilizace, jinak jsme to jeli na mixitky a expres menu). Pomalu začínám prát a vybalovat tašky, písek máme úplně všude. Vůbec nám nepršelo, stan jsme nevybalili ani jednou a spávali jsme na plážích na karimatkách a ve spacácích. Lidi na nás byli hodní, přivezla jsem si i pár receptů na dobroty, které nám nejvíc chutnaly. A (stejně jako minule) asi tak 10 kilo kamenů. A (to nově) 18 sklenic glyka (ovoce ve sladkém sirupu – třešně, višně a kdoule; minule jsem jich koupila jen asi 6, na ochutnání), je to veliká dobrota a doma se mi to nikdy tak nepovede, i když se opravdu snažím.
Koukám, milá Aido, že jste si užili 🙂 Počítám, že aspoň o těch pochoutkách dáš příležitostně vědět! Třeba jen to glyko? To taky neznám:))
Tak já mám tchýni skvělou, s tchánem je to horší… Bohužel MLP se mu svým chováním s věkem podobá čím dál tím víc, občas si myslím, že „děda“ je proti němu ještě zlatej.
Krásně dopadlo, tak nějak jsem si to myslila.
Žádného opačníka doma nemáme.
Já jsem beran, co na srdci to na jazyku. Ale už jsem to naučila docela dost korigovat.
Míšo, jsem Býk, také řeknu věci bez obalu.Korigovat jsem se to ale nenaučila (_snažila jsem se), nepřátele kvůli tomu naštěstí nemám.
A jéje,trošku se poznávám. Některé rady akceptuji.těch je minimum a příkazy nesnáším.
😀 Taky nemám ráda příkazy, ale naštěstí si nechám ledacos vysvětlit (wasntme)
opačníka asi neznám, ale urážník je Kačenka – a mám pocit že vyloženě (jenom??) vůči mně, je opravdu těžké kolem ní našlapovat jako mezi střepy 🙁
Mám jednoho doma – kombinace opačník a urážník. Jednou si počtete o vraždě (devil) , s věkem se to s ním zhoršuje. Synek naštěstí nejde v jeho stopách, s ním se dá celkem domluvit.
Hm, to vypadá na časté aktivity na čerstvém vzduchu – buď pro něj nebo pro tebe… (wasntme)
Jinak viz u JanyBa…
Jo, je to Moravák…
(rofl)
A není on spíš Hanák? (chuckle)
Jo, je, to už je diagnóza.
No, opačníky znám, zejména v pubertě se tato vlastnost velmi často nachází. Ale dospělého – nějak si nevzpomínám. Ovšem urážníky, tak to bych měla přímo v rodině. Ukázková byla moje babička a i její dcera, neboli moje matka tuto rodinnou anamnézu má.
Inko, urážníci – viz dole u Jany. A když to máš u svých nejbližších, tak ani není šance odkráčet s neslušným posunkem v dál 😛 Musíš s nimi nějak vyjít. Jsi dobrá, když to zvládáš (inlove)
Já si myslím, že tihle opačníci mají nějaký zasutý komplex, který jim nedovolí přijmout radu, nebo jiný názor. Vadí mi lidé, kolem kterých se musí chodit po špičkách, abyste nenarazili. Je to nedůstojné a unavující.
Opačníky ve své blízkosti nemám, zato dva kamarádi, jinak hrozně fajn, jsou urážníci. Shodou okolností jsou oba z Moravy. Ygo!? Většinou se nedokážeme dovtípit, proč se urazili. No, někdy jo i když pak koukáme jak puci. Např. přijde neočekávaně: jé to je fajn, že jsi přišel, posaď se, hned udělám kafe, jenom musím tohle rychle dodělat. Reakce? Otočí se a odejde. Moravák jeden!
Abych nelhala, jednoho opačníka znám, dokonce mám. Svého psa. Z čeho má ale mindráky, netuším. Scotte, pojď, jdeme tamhle. Tam?? Ne! Jdeme tudy! Taháme se o tamhle-tudy, až se mi uleví, když kolem jede slečna na kole. Pobaveně se směje a vesele volá, to já znám, mám tyhlety doma dva!
Koukám, že jsem se nějak rozjela, doufám, že mě nepošlete někam. Já bych se ale neurazila 🙂 !
Ti Moraváci jsou ale hrozní! Po čuni jim dat (rofl) !
Ygo, néé 🙂 . Jsou fajn, podívej se na sebe! Btw, moje maminka je z Moravy, tu tohle nepostihlo. Ta byla postižená písničkama. Jé, jak ta uměla zpívat! Zpívaly jsme dvojhlasně, až se hory zelenaly, při mytí nádobí. Ale už jsem zase mimo. Sorry.
Jano, tak tohle podepíšu! „Vadí mi lidé, kolem kterých se musí chodit po špičkách, abyste nenarazili. Je to nedůstojné a unavující.“
Chichi, bavím se představou, jak diskutuješ se Scottem 😀 Stejně si myslím, že většinou vyhraje, protože znám tvůj názor na psí vycházky – jsou přece pro psa… 🙂
Dede, nápodobně, velmi dobře vystiženo 🙁
důležité sdělení – omlouvám se za OT, snad to tady nevadí
jistě si někteří z vás pamatujete na lucYnku, která se pohybovala na Zvířetníku – dělávala v Praze kastrace a také depozitovala pro Kočičí naději, a udělala tak spoustu záslužné práce
po čase tak nějak „přesedlala“ na pejsky (někteří si budete pamatovat na Chudínka – dnes Tobiáš, probíralo se to i zde), ale stále pár koček u sebe má… no a v létě ji postihly pohybové problémy, které nakonec vyústily v diagnózu roztroušená skleróza, dost strašná věc pro mladého aktivního člověka (jako by i bez ní toho měla málo)
její přátelé teď pro ni pořádají následují akci a jedna z nich se na mne obrátila s prosbou o další rozšíření této informace, což tímto činím – postavte se k tomu každý jak umíte a můžete (je vypsána i kategorie pro nesoutěžící)
https://www.facebook.com/events/2058633587698148/ (akce je zcela veřejná, takže se zobrazí všem)
Jinak, řeší se to i na Hadech, padají tam různé návrhy, jak pomoci, když tak nahlédněte
Zajímalo by mě, jak pomoct přímo, protože na ten závod se prostě nedostanu… (h)
dtto Alex
Dede, jednak je vypsaná ta kategorie pro nesoutěžící (já se Zuzankou taky nepoběžím) a druhak jak píše Yga, probírá se to už i na Hadech
Mně také, protože jsem z opačného konce republiky. Dá se někam poslat nějaké to symbolické startovné?
Bedo, prosím, hlídej příležitost, kdy budou moc co nejjednodušeji přispět lidé, kteří ani nezávodí, ani nenakupují na aukci. Nemohlo by se třeba dohodnout, že se dají poslat peníze na Zvířetnický účet s označením LucYnka? Tak by se daly peníze sbírat hned, protože – jak jsem pochopila – ledacos se bude muset zařídit hodně brzy a najednou (třeba úprava bytu).
Ha, dobře to dopadlo, úplně slyším ty rány, jak postupně padají kameny ze srdcí všech zúčastněných, vč.policistů a hlavně paní z útulku (h) !
Šmánkote, Dede, ani netušíš, že s jedním „opačníkem“ já žiju celý společný 40-ti letý život (h) . Ale byl to někdy psychologický boj, protože někdy je navíc i introvert. Zpočátku jsem to neuměla, zacházet s takovým člověkem, byla jsem mladá a nezkušená, nechápala jsem, jak takový hodný a laskavý člověk může být stále v opozici. Ale časem jsem pochopila, a tak jsem díky té hodnosti a laskavosti s ním zůstala. Opačník – to jsem ještě neslyšela a moc se mi ten název líbí víc než opozičník, protože to mi připomíná boje politických stran ]:) .
Alex, je vidět, že jakmile člověk najde návod k obsluze a je schopen se ho držet, dokáže fungovat ledacos! (inlove)
Jůů – tak to bylo napínavé. Taková babička, když si postaví hlavu, tak s ní ani parní lokomotiva nehne. Ještě že to panička Klára s babi umí, jinak by se babí zatvrdila a byli by nešťastní oba – jak pejsek, tak bábrle.
A Bertík – tak to je jistě na počest a památku Jossova Bertíka …
Poznámka: naštěstí opačníka žádného neznám, protože takového ukočírovat, to chce hodně trpělivosti a určité politiky s nima vyjít tak, aby to vyhovovalo všem. 😉
Moje babička občas upadala do opačnických nálad, pak to s ní musela být opravdu vysoká diplomacie 😀
Jo, Bertík a Bertík… Když jsem si představila smutně koukajícího malého pejska, tak mi to rovnou vyšlo. Zkoušela jsem ho nejdřív nazvat Kulichem, ale to prostě nesedělo 🙂
A je to! Bertík 😀
Na jednu literární postavu si vzpomínám – James Herriot tímto způsobem „dotlačil“ paní, aby se ujala zbídačelého psa, protože ji znal a věděl, že nakonec rozkvetou oba. A měl samozřejmě pravdu. No a ve skutečnosti? Mimo mého tehdy pubertálního syna mám (nebo jsem měla) ve svém okolí takových osob několik. Jednou z nich je i moje maminka a nejvíc to bylo patrné v počátcích jejího soužití s „přítelem“ Alzheimerem. Nesměla jsem jí například ani naznačit, kde je klika dveří auta, i když ho obcházela už potřetí a nemohla se trefit. Přestože čas ubíhal a my měly být na určitou hodinu u lékaře.
Regi, boj s „přítelem“ Alzheimerem musí být děsnej, pro chudáka bojujícího, i pro jeho okolí. Svým způsobem tvoji maminku chápu (inlove)
Dede, věř tomu, že já taky. Ale stejně to stálo spoustu sebeovládání. Dnes už ho nepotřebuju, maminka se cítí lépe, není nešťastná. Paradoxně proto, že nemoc postoupila za tu hranici, kdy si ji uvědomuje.