Existuje mnoho možností, čím pizzu obložit, ale nejdůležitější je správně připravené těsto a řádně roztopená pec. Pizza se peče jen pár minut při vysoké teplotě nad 300°C a jednoznačně nejchutnější je z pece vytopené voňavým dřevem. Pokud bych měla vybrat jen jednu pizzu a označit ji No 1, byla by to pizza Margherita.
Už historické souvislosti ji k tomu jasně předurčují, a právem. Na první pohled vypadá velmi jednoduše a prostě, ale právě ta její nekomplikovanost klade důraz na použití těch nejkvalitnějších surovin. To je to kouzlo, co ji favorizuje na královnu všech pizz. Až ji vyzkoušíte v peci, dáte mi za pravdu, že je to pizza královského původu.
Základní těsto na pizzu:
- 1000 g hladké mouky
- 500 ml vlažné vody
- 1 sáček sušeného droždí
- 1 lžíce olivového oleje
- špetka soli
V míse smícháme mouku s vlažnou vodou, ve které jsme rozmíchali sáček sušeného droždí. Přidáme olivový olej a špetku soli. Vařečkou vypracujeme těsto, které necháme v chladničce odležet, nejlépe do druhého dne. Těsto v míse potřeme olivovým olejem a zabalíme do fólie, aby neosychalo. Již před odležením můžeme těsto rozdělit na jednotlivé porce a nachystat si bochánky. Na 1 ks pizzy počítáme s cca 120 g těsta, tzn., že můžeme uspořádat pizza party a nachystat rovnou 8 ks. V dobře rozpálené peci jsem to zvládla za necelou půlhodinku všechno upéct.
Pizza Margherita
Na cca 8 ks pizzy z pece použijeme těsto připravené z 1 kg mouky a poklademe ho níže uvedenými ingrediencemi.
- 400 g loupaných rajčat v konzervě
- špetka soli
- ½ lžíce cukru
- 400 g mozzarelly z buvolího mléka
- olivový olej
- čerstvé bazalkové lístky
Loupaná rajčata drobně nasekáme, osolíme, osladíme a zakápneme olivovým olejem. Na pánvi prohřejeme a výslednou omáčku, tzv. sugo, použijeme na pomazání pizza korpusu. Těsto na 1 ks pizzy tence rozválíme, položíme na kulatý pizza plech nebo v případě zručnosti budeme sázet rovnou lopatou do pece a péct přímo na kameni. Já pekla na perforovaném plechu a šlo to snadno.
Těsto pokryjeme několika lžícemi rajčatového suga a rozetřeme po celé ploše, vyjma tenkého proužku těsně u okrajů. Mozzarellu natrháme na menší kousky a poklademe ji na rajčatový základ. Přidáme lístky bazalky, kápneme olivový olej a vložíme do přední poloviny pece vytopené na 320 °C. Pečeme cca 3 minuty při otevřených dvířkách a v polovině pečení pizzu otočíme o 180 °, aby se okraje stejnoměrně propekly.
Pizzu vytáhneme pomocí kovové lopatky a ještě horkou ji naporcujeme a podáváme. Nejlépe mi chutná se skleničkou červeného vína. Ještě na talíři ji zakápnu dobrým olivovým olejem a přidám špetku čerstvě mletého pepře z mlýnku.
Při pečení pizzy v kuchyňské troubě (plynové či elektrické) ji musíme rozpálit ji na maximum, aby se podmínky pečení co nejvíce přiblížily pečení v tradiční peci.
Z historie pizzy
Pizza Margherita je královského původu. Tento základní druh pizzy, na kterém je krom červené rajčatové omáčky i bílý sýr mozzarella a svěže zelená bazalka, vznikl roku 1889 v Neapoli na počest savojské královny Margherity. Na uvítanou jí byla připravena pizza upravená tak, aby hrála barvami italské národní vlajky. Na počest královny, která si na ní pochutnala, byla pizza také pojmenována a dodnes platí v zemi původu za nejautentičtější a nejprodávanější pizzu vůbec.
Víte, že když použijete na obložení pizzy navíc ještě trochu ančoviček, máte na stole hned další ikonickou pizzu s názvem Pizza Napoletana? Kdo je kreativní, ten si hned najde své oblíbené kombinace, ale je třeba se držet střídmosti a nepřilepšovat si s vrstvou oblohy. Správně upečená pizza musí po celé ploše krásně křupat a nesmí být díky přemíře surovin použitých na její obložení těžká, promáčená a nepropečená. Preferovat střídmost a kvalitu se vyplatí.
Pečení pizzy je umění, ale hlavně společenská událost, kterou je třeba si užít.
Andiamo a prendere una pizza! / Jdeme na pizzu!
Zdravím Vás z italského Toskánska.
Jakou pizzu máte nejraději a kde jste jedli tu nejlepší ze všech?
Dobrou chuť přeje Šárka Škachová / www.gurmanka.cz
Jakékoliv „pizzy“ zmrazené bych nepozřela už ani náhodou. Jednou stačilo! Obvykle silné těsto, nic moc náplň a málo sýra. Jinak mám ale pizzu moc ráda.
Mám ráda tenoučké těstíčko bohatě naplněné a je mi jedno čím. Křupavé a plné dobrých věcí. Proto si ho raději udělám sama. Pak ji hojně zasypu sýrem. Jen je problém s pečením. Tady troubu nemám. Na chalupě, když byla rozhicovaná pec to šlo, ale jinak to chce opravdu dobrou troubu nebo speciální pícku. Dají se koupit, ale……. proč teď? Až „zahnízdím“, budu to možná řešit.
Zatím si ji dávám občas jako rychlé jídlo když nestíhám v práci a i tak mám vybrané stánky, kde jí dělají opravdu dobrou. Je jich ale v Praze málo. Což platí i o jídelnách. Jedno teplé jídlo denně si dát musím a když jsem zrovna v lokalitě, kde se jídelna dobrá vyskytuje, neváhám a jdu se radostně najíst.
Malá poznámka OT: Až do středy babičkuju na plný úvazek, je to opravdu legrace, čtyřleťáci jsou prostě kouzelní:)) Leč úplně při tom nezbývá čas na sezení u počítače jindy, než když Patrik spí. Takže já (na mobilu:)) jakž takž čtu, k reakcím se dostávám tak různě… (wave)
Moje nejčastější volba je pizza Quattro Stagioni, právě proto, že jsou to čtyři druhy pizzy v jedné, a mně baví vybírat, kterou čtvrtkou začnu a kterou si nechám jako poslední. 😛
V týdnu, kdy jsme se stěhovali, nám pizza de facto zachránila život, protože na nějaké vaření jsem tehdy neměla ani pomyšlení a jak šel čas, tak ani sílu. Myslím, že tak obden jsem objednávala pizzu. 🙂
jéééé, tady se probírala pizza????? jak to, že jsem tu nebyla?? 🙂 😀 (inlove)
koukám, že skoro nikdo moc pizzovej není, ale já ji teda naprosto MILUJU, skoro bych řekla, že se z ní stalo moje nejoblíbenější jídlo vůbec… asi společně s bramborákem – jako né že bych ji jedla s bramborákem, to zas až tak divná nejsem, ale jsou to dvě moje nej nej jídla… takže přece jenom divná jsem 😛 (rofl)
miluju na ní žampiony (mňááááááááám!!!!!!!), takže většinou (a taky když se prostě dlouho nedokážu rozhodnout, tak u ní stopro skončím) vítězí Capricciosa… a další, možná stejně nej, je sýrová, Quattro Formagggi (y)
hm, asi jsem ji ještě nikde venku nejedla – ale fotky co mi posílala letos Kačenka z Neapole vypadaly moooooc pěkně a taky prý byla výborná (h)
Bedo, a tobě ta sýrová nepřijde slaná? Já si ji kdysi dávala, ale tady v našem okolí ji prostě neumějí tak, jak má být – a tedy je přesolená (pro mě:))
Mně se slaná nezdá, ovšem já nejsem směrodatná, neb já dost solím (proto moje jídla jsou většinou nedosolená, protože mám strach, aby nebyla přesolená (rofl) )
Zkouším po opravě počítače zda si mně ještě pamatuje.
Hurá, pamatuje!
Říkala jsem si, co s tebou je… A on pokažený počítač (whew)
K těm hotovým plackám. V Globusu jsem našla jenom takové ty zachlazené hotové a docela nechutné placky. To si raději udělám sice ne echt pizzu, ale slaný obložený koláč sama doma. To rolované, o kterých se Dede, zmiňuješ níže, to neznám, to jsem nikde neviděla.
Včera jsem chodila naboso po jedné „bosé“ stezce u nás za vískou, u říčky Ponávka 🙂 .
http://dig.rajce.net/Po_siskach_bos
Alex, to je skvělá reportáž – a jak se krásně směješ:))
Pizzu si dáváme tak třikrát do roka, z naší oblíbené pizzerie Grosseto v Dejvicích. Obvykle cestou odněkud objednáváme telefonicky Quattro Formaggi, Carpaccio (s plátky svíčkové) a Frutti di mare. Protože všichni máme rádi všechny tři a „vyměňujeme si“, žádám vždy „nakrájet na šest“, normálně krájí na osm dílů. Zpočátku jim to dělalo potíže, ale už si zvykli a když platím, tak se usmívají: „Jo, to jste vy, nakrájet na šest!“ 🙂
Každý z nás je vlastníkem jedné pizzy – já mám sýrovou, Hřívnatec Carpaccio a Víla pizzu s mořskými potvorami (nomen omen). Vlastník si vybere ze své pizzy dva kousky, které se mu nejvíc zamlouvají a zbytek si rozdělí ostatní.
Nejvíc mě překvapila pizza kdysi dávno v Miláně. Jezdila jsem tam služebně na obrovský veletrh nábytku. Když jsem tam byla poprvé a Miláno ještě vůbec neznala, zapadla jsem po náročném dni na výstavišti do hospody v nějaké boční uličce v centru. Byla plná místních, takže asi dobrá. Tam jsem dostala pizzu, která měla těsto asi 2 cm silné. Později jsem zjistila, že je to nějaká krajová záležitost, ale to zklamání bylo velké. V dalších letech jsem se naučila, jak se v rámci veletržních akcí, rozmístěných po celém městě, stravovat zdarma a lépe 🙂
RenataE:
Když bude cesta do Milána příště, doporučuji podnik PIZZA CLUB No Limits na Via Carlo Imbonati 20 v Miláně. Podnik GIRO PIZZA je prostě senzace. Máte možnost ochutnat až na 200 čerstvých pizz za večer ve verzi slané i sladké. Pochopitelně si vybíráte po kouscích z donášené nabídky rovnou z kuchyně. Co kdo sní, to sní. Každopádně je moderní podnik plný zábavy a lidí. A pizza, ta je úžasná! Každá! Bez objednání se tam nechodí, protože tento způsob podávání pizzy si Italové zamilovali a pizza tam nikdy nikoho neznudí 🙂
Pizzu mám celkem ráda, vyhovuje mi ta „italská“ chuť, ale na můj vkus je to moc těsta a málo toho ostatního. Margherita je sázka na jistotu, neměla by se dát zkazit a snad ani nemůže nechutnat. Radši mám ale salámovou nebo s ančovičkama – tu nejvíc.
Doma ale radši dělávám to, co je v článku zmíněno jako špatný příklad 😀 . Nepředstírám, že je to pizza, říkám tomu prostě slaný koláč. Těsto napnu do koláčové formy, aby to mělo trochu hloubku. Pak do toho nasypu směs tenoučkých plátků rajčat, na tenké nudličky krájené papriky, trošky nasekané šunky pro vůni, strouhaného sýra – okořeněné dle chuti (pepř, sůl, oregano). Když je zájem, dávám i nasekané zelené olivy. Zaliju rozšlehaným vajíčkem a dám péct. To si užiju mnohem víc než pizzu (chuckle) .
Dělám tenkou kulatou placku na plech, podle roční doby buď potřu olivovým olejem s česnekem (v létě) nebo omáčkou z rajčat, ol. oleje, česneku a bazalky (v zimě, z domácích konzervovaných rajčat). Na to šunku, v létě tenké plátky rajčat (osolit) a strouhaný sýr (tučnou goudu, mozzarella se nějak neosvědčila, zcela zmizí), pod sýr ještě bazalku. Když moc hýřím, tak olivy. Pizza to asi není, ale je to skvělé.
tapuz:
Je to tak 🙂 I slané koláče jsou fajn. Ve Švýcarsku jednoznačně vedly na žebříčku oblíbenosti tzv. quiche nad pizzou a já se jich něco napekla.
Dělám je i dnes doma častěji než pizzu, ale dobrá pizza je opravdu nezapomenutelná. Velmi ráda si ji dám, ale nemám k tomu tolik příležitostí. Naposledy v italské Monze. Tam jsem navštívila pravou neapolskou pizzerii a báječně si pochutnala i na sicilském defilé malých předkrmů. Skvělý zážitek, ale po návratu domů jsem zase přesedlala k českým tradicím a myšlenky na pizzu mě opouštějí. Do hlavy se mi derou nápady na slané koláče, protože je doma sýr i spousta rozličné zeleniny, což je ten nejlepší materiál na slaný quiche. Asi jdu na to 🙂
Jo a ještě otázka: zkoušel někdo z vás to hotové chlazené těsto na pizzu, které nabízejí některé supermarkety? Já ještě ne, byť jsem už párkrát váhala… Máte někdo zkušenost? (wave)
Nezkoušela, udělat svoje je tak jednoduché – mouka, vlažná voda, droždí, sůl, olej, vše bajvoko, pochybuji, že to Italové váží. Nechávám kynout normálně v kuchyni, kdo by myslel den dopředu na nějaké těsto 😉
Vlastně jsem to u někoho viděla, taková tlustá předpečená placka, moc vábně to nevypadalo.
Ivo, to ne, to co myslím vypadá jako už rozválené listové těsto, prodává se to zabalené v roli. Syrové. Uvažovala jsem o tom jako o expresní variantě jídla, což u mne nezahrnuje přípravu těsta 🙂
Aha, dívala jsem se na složení těsta (mají v Makro), domácí má pět složek, komerční třináct, tož tak.
Já jsem to už jedla u Bubu a není to špatná varianta bleskového jídla.
Ivo, tentokrát nemáš pravdu. Těsto na pizzu je syrové, je to rozválená placka na papíru jako listové těsto. Je to takové normální, ale domácí je domácí.
Jo, Maruško, už jsem prozkoumala sortiment Makra, tam to mají taky. Fakt jsem si nejdřív myslela, že Dede mluví o těch předpečených, které se prodávaly (možná ještě prodávají).
Jo a hříšný dodatek – když kupuju pizzu jako fast food, mám ráda havajskou! Ano, kvůli ananasu akceptuju i tu šunku 😀
Vím, že na správnou pizzu ananas nepatří, ale já taky nejsem správný gurmán, takže mi to chutná 😛
Mám ráda pizzu, byť ne tak, abych si ji dávala v opravdu dobrých italských restauracích – to spíš jdu po lasagních nebo zajímavě upravených těstovinách (kupodivu ne po rizotu:))
Když už pizzu jím, tak mám ráda právě Margheritu, nebo tu s mozzarellou a listovým špenátem. Vyhýbám se pizze, na které je maso, salám nebo i šunka, mám ráda vegetariánské verze. Mnohosýrovou jím po zkušenostech málokdy, bývá (u nás) moc slaná.
Jo a nejraději ji kupuju hotovou! 😀 byly doby, kdy jsem ji dělávala, ale to nebyla pizza, to bylo pizza těsto s rajčatovou omáčkou a čímkoliv, co jsem našla doma. někdy i dobré, ale většinou spíš nouzovka:))
A moje nej a extra pizza? Jedna z mých prvních v Itálii, bylo to v Sieně, ne na náměstí, někde mimo, byla s mozzarellou a rukolou (myslím) a byla prostě úžasná a zatím nedostižná. Kolik na tom dělala chuť, kolik pocit novosti a kolik atmosféra toho kouzelného města, to neodhadnu, ale prostě je nezapomenutelná:))
Jo a zážitek pro užití si italské kuchyně – Praha, náměstí Republiky, Pizza Nuova, all you can eat, vzorky od všeho (pizza, těstoviny, rizota…) a naprosto úžasné. Obvykle si dávám pozor, abych se nepřejedla, ale tady byly „vzorky“ tak lehounké a chutné, že mi to ani nepřišlo a přežrala jsem se jak čuník (blush) No, taky nezapomenutelný aspekt! 🙂
dede, při objednávce zdůrazni,ať ti tu sejrovou nesolej!!!!Klidně ,ze zdravotních dúvodů….ty sejry zas tak slaný nebudou,ale myslím, že ji prostě ještě ze zvyku osolej…
Já si jinou než Margheritu neobjednávám. Je jednoduchá, chuťově vyvážená a dobrou jsem jedla u Pizzeria Kmotra na Novém městě v Praze. Než přišel jiný kuchař… . Na ty, které si dává múj muž, co vypadají jako velký, kulatý obložený chlebíček, pohlížím s despektem.
Manžel je v Praze, já hlídám zvěř doma, že bych si ji dneska zkusila udělat? Jo! Nastartuji auto a zajedu pro ty koule z buvola. Ty tedy doma nemám. Bude Margherita, díky Šárko.
OT – co záda?
Děkuji za optání, no jde to. Pobolívají, jsem také méně pružná, fysio říká, že až mi vyndají šrouby, budu lepší. Zatím mě cvičí a laserují. Co mě překvapilo, na letišti nepípám. Čím držím pohromadě teda nevím. Třeba je to placebo efekt a držím silou vůle.
Pokud musím vyrábět pizzu, tak se snažím ji vytáhnout, případně rozplácat fakt hodně na tenko, ale přiznávám, že nejradši ji mám z pizzerie- prostě bez práce 🙂 V Židlochovicích dělají dobrou Za komínem, jsme vedlejší dědina, tak ji za pět peněz přivezou. A miluju tu se špenátem…
Pizza je výborné rychle udělané jídlo. Těsto dělám stejně, jenom z čersvého droždí, stačí jenom kousíček. Neumím ji vytáhnout tak, jak se správně má. Opatlám si ruce v oleji a roztáhnu ji na malý plech, který používám na pečení pro nás dva, a obložím mnohdy tím „co dům dá“. Jenom tu podkladovou omáčku dělám stejnou, z rajčatového pyré, s česnekem a bylinkami.
Nejsem moc pizzová, ale dvakrát, třikrát do roka si ji s chutí dám. Nejradši mám se čtyřmi druhy sýra anebo jen suchý pizzový „chleba“ s mísou čerstvé zeleniny a sýru.
Nejlepší pizzu jsem jedla u nás u Itala, bohužel je už pár roků v důchodu. A výbornou jsem jedla v pizzerii v Primoštenu
Já nejsem pizzový fajnšmekr, ale takovou tu hnusnou teda poznám. A musím říct, že pokud slaný koláč, tak alsaský cibulový.
V Českém Brodě není až tak špatná pizzerie Malechov a tady v okolí je vyhlášená na Vyžlovce, ale tam fakt nevím, jakou dělají, protože Bimbo tam jezdí na rizoto a já na těstoviny
Správná pizzerie a dobrý pizzař se pozná podle toho,jak umí udělat Margheritu. Síla jednoduchosti tu vítězí nad spoustou všeho,co se na pizzu dá naskládat.A hlavně, nejdou u ní nahrazovat suroviny… kdybych si měla dát pizzu, dám si suchou,jen potřebou česnekem s olivovým olejem a posýplou rozmarýnem a solí. Jinak si to těsto prostě nevychutnám. A mám tuhle kombinaci ráda s grilovanými lilky a paprikami,podávanými za studena . Pokud potřenou, tak mám ráda tu s mořskými plody nebo jen se sugem ,česnekem a krevetami. MLP preferuje Calzone-přeloženou pizzovou kapsu. Ve městě máme několik pizzerií a asi 5 rozvozových služeb s pizzou. No, někdy si dám, jeden rozvoz máme 50 m od domu,takže si pro ni dojdu a počkám na udělání. Dávám si takovou tu hanáckou(loštickou) – s tvarglema a slaninou. 2-3x do roka. Ale podle krabic v kontejnerech na papír, si ji u nás dávají lidi denně a ve vysokém počtu. Jelikož si pizzu za hranicemi nedávám, patrně jsem na tu nejlepší ještě nenarazila.Ale dokud tu pizza nebyla tak známá,ráda jsem si dávala ten kousek za 5 korun u metra Na Můstku. Asi to nemělo z pizzou moc společnýho,ale bylo to před 30 lety, bylo mi 19 a byl to takovej rituál,před odjezdem domů,dát si tenhle kousek k obědu a vlastně na cestu. A chutnalo mi to. Jinak v týdnu vítězila opečená ostravská klobása ze stánku v Melantrichově ulici s krajíčkem chleba a kremžskou hořčicí.
Gurmanko, dekuji mockrat za recept na spravnou pizzu a jeji historii. Ano, testo je zaklad uspechu, proto jsem te poprosila o clanek. Potvrdila jsi mi nutnost pouziti perforovaneho plechu, ktery mi v kuchyni chybi.
Ve Vancouveru je silna italska komunita a tudiz spousta italskych restauraci a obchodu. Mam rada pizzu Capricciosa, protoze jsou na ni artycoky a zampiony. Nejlepsi ji dela ve sve restauraci Marcello a jeho Chef Salad je nelprekonatelny 😛
Ten perforovaný plech není podmínkou, dá se péct na obyčejném.
caniva:
Ten perforovaný plech není ničím podmíněn. Kdo to s pizzou umí, ten si vezme sázecí lopatu a šoupne pizzu do pece. Já sice umím s pecí pracovat, ale už nejsem tak šikovná na to sázení pizzy do pece. Když ji tence vyválím a obložím, je snadné ji roztrhnout právě tím transportem do horké pece. To se mi párkrát podařilo. Tak jsem to řešila tím plechem 🙂 Takže použití perforovaného plechu je jen kvůli mé neschopnosti vyřešit to lépe, profesionálně. To jsou holt ty laické nástrahy, které se ovšem praxí dají odstranit 🙂