Lasagne (čteme lazáně, lazaně), to jsou oblíbené italské těstoviny, které mají původ ve městě Bologna, kde se nejčastěji připravují se slavným ragú po boloňsku, tedy z podušeného drobně nasekaného či mělněného masa s rajčaty v kombinaci s bešamelovou omáčkou.
Krom tohoto klasického spojení se dají lasagne připravovat dle chuti i s jinými náplněmi. Oblíbené jsou i čistě vegetariánské verze se špenátem, mangoldem nebo jinou zeleninou. Ve všech případech ale platí, že nejchutnější lasagne vždy musí mít několik vrstev z tence vyváleného těsta.
Boloňské ragú
Pro 4 osoby potřebujeme:
500 g mletého masa, olivový olej, 50 g másla, 2 cibule, ¼ středně velkého celeru, 2 středně velké mrkve, sůl, pepř, muškátový oříšek, 100 ml bílého vína, 300 g loupaných rajčat nebo dobrého rajského protlaku, parmezán, čerstvý tymián.
Na olivovém oleji orestujeme drobně pokrájenou cibuli a přidáme na malé kostičky nakrájený celer a mrkev. Přidáme mleté maso a za stálého míchání orestujeme a okořeníme pepřem, solí, muškátovým oříškem a podlijeme bílým vínem. Jakmile se víno vydusí, přidáme rajčata a dusíme zvolna cca 15 minut. Chuť ragú zjemníme plátkem másla a dle potřeby zahustíme lžící strouhaného parmezánu. Pro chuť přidáme špetku nasekaného tymiánu.
Bešamelová omáčka
1 lžíce másla, 1 lžíce mouky, 1 šálek (200 ml) mléka, sůl, špetka muškátového oříšku, mletý pepř
Základ omáčky tvoří hladká jíška, kterou připravíme z kvalitního másla a opražené hladké mouky. Jakmile mouka jemně zavoní, ale ještě nestačí přeměnit svou barvu, přidáme do základu mléko a omáčku za stálého míchání provaříme do zhoustnutí. Nakonec hladkou jemnou omáčku lehce osolíme a okořeníme čerstvě nastrouhaným muškátovým oříškem. Pro přípravu lasagní bychom měli připravit bešamel trochu řidší konzistence.
Domácí těsto na lasagne
Zde se můžeme držet jednoduchého pravidla, že na každých 100 g hladké mouky „dvounulky“ přidáme špetku soli, jedno vejce a lžičku olivového oleje. Pokud bude těsto tuhé, přidáme po lžících malé množství studené vody a důkladně těsto propracujeme. Když těsto zvláční, necháme ho odpočinout a poté tence rozválíme na placku, ze které vykrajujeme obdélníkové lasagne. Dále postupujeme podle níže uvedeného návodu.
Doma připravené těsto na lasagne je jistě tou nejlepší volbou, ale musíme počítat s časovou investicí navíc. Použít se dají i lasagne z obchodu (sušené nebo předvařené), ale domácí výroba těsta v konečném výsledku bude stát za jedinečností celého receptu.
Postup přípravy:
Boloňské ragú a řidší bešamelovou omáčku si připravíme předem. Důležité jsou těstoviny, tzv. lasagne. Mají tvar obdélníku, zpravidla o rozměrech 12 x 25 cm. Lasagne před zapékáním krátce povaříme ve velkém množství vroucí vody a po několika vteřinách je děrovanou lžíci vybereme, ocedíme a ochladíme v míse se studenou vodou (lze přidat i kostky ledu). Po vytažení se lasagne musí jemně vyždímat, propláchnout pod studenou vodou a rozložit na čistou plátěnou utěrku. Před zapékáním je osušíme.
Pekáček nebo keramickou obdélníkovou zapékací nádobu na lasagne vytřeme silnější vrstvou másla a po dně rozprostřeme tenkou vrstvu bešamelové omáčky. Vyložíme plátky lasagní tak, aby se pokrylo celé dno. Překrývat by se jednotlivé plátky neměly o více než 5 mm. Smícháme masovou směs (boloňské ragú) s bešamelem a těsto potřeme tenkou vrstvou. Zasypeme strouhaným parmazánským sýrem a položíme druhou vrstvu lasagní. Postup opakujeme. Lasagne se vrství nejméně v šesti vrstvách promazaných masovým ragú s bešamelem a posypaných strouhaným sýrem. Horní vrstvu těstovin potřeme omáčkou, posypeme sýrem a poklademe plátky másla.
Pekáček s lasagnemi vložíme do vytopené pece na 230 °C a pečeme cca 8 až 10 minut se zaklopenými dvířky. Dokud se na povrchu neobjeví zlatá křupavá kůrka, není hotovo. Před podáváním necháme lasagne chvilku stát, aby se všechny chutě usadily a pokrm se lépe krájel na jednotlivé porce. Místo pece samozřejmě poslouží i trouba, nejlépe s možností nastavení horního a dolního ohřevu.
Něco z historie:
Lasagne vešly do povědomí, jako typický italský pokrm, ale vynalezli je opravdu Italové? Historické prameny mě zavedly do 14. století, přímo ke dvoru anglického krále Richarda II. Recept na lasagne byl totiž zaznamenán v první kuchařské knize, která v tehdejším anglickém království byla sepsána. Dá se předpokládat, že předchůdcem tohoto jídla mohl být vikingský pokrm „langkake“. Samotné slovo „lasagne“ má původ v řečtině a značí slovo nočník. Postupem doby Římané význam slova poupravili na kotlík. To vedlo k tomu, že o pár století později se tak nazývala italská velká mísa, ve které se lasagne připravovaly a pekly v pecích na dřevo. Lasagne jsou dnes populární v mnoha koutech světa, ale když se nám naskytne příležitost ochutnat je v té jejich poctivé domácí kvalitě a následně připravené v peci provoněné dřevem, jiné už chtít nikdy nebudete a podlehnete jejich kouzlu. Takhle jsem se do nich zamilovala já. A kvůli autentické italské kuchyni jsem si zamilovala i v pečení v peci.
Máte rádi lasagne a všechny ty obdoby zapékaných těstovin? Česká kuchyně sice není přebornicí na výrobu domácích těstovin rozmanitých druhů a tvarů, přesto se zapékané těstoviny natrvalo usídlily v domácích kuchyních a nechybí ani v kuchařských knihách současnosti. Co vy a zapékané těstoviny? Jak je máte nejraději?
Dobrou chuť přeje Šárka Škachová / www.gurmanka.cz
Lasagne jsem take lina dealat a i kdyz testoviny miluju, v restauraci si je nikdy nedam. A sunkafleky to je kapitola sama o sobe, ja je z nepochopitelnych duvodu nemuzu pozrit.
Gurmanko, myslis, ze by nekdy mohl byt clanek o pizze? Ja mam chut udelat „pizza party“ a ocenila bych osvedcene recepty 😛
caniva:
Zrovna jsem si říkala, že článek o pizze bych zařadila na příště. To se už budu hlásit z Toskánska, kde budu s na pár týdnů. Říkala jsem si, že by bylo stylové přidat recept na pizzu, když budu zrovna v It, neboť tam se s pizzou člověk potká opravdu na každém kroku. A navíc si moje dcera koupila dům v sousedství mistra pizzaře, který sbírá za svůj um v tomto oboru jednu cenu za druhou 🙂 Připravím tedy článek o této dobrotě, která okouzlila nejen Italy, ale doslova celý svět.
Tak domluveno 🙂
Diky moc, budu se tesit 🙂
Lasagne s manželem milujeme, jen já jsem líná ho doma dělat častěji. Asi jako u vás, tady se prodávají ty extra lasagnové nudle (suché v krabičce). Jenže se musí předvařit (jsou pak v ruce děsně kluzké), extra udělat ragů , nastrouhat sýr a pak vše poskládat dohromady. Takže, když už ho dělám, udělám ho velký pekáč a většinou ho jíme na 3x a olizujeme se až za ušima. Recept mám od italské kamarádky a je Gurmanko jako Váš 🙂 Jen místo bílého vína dávám červené (tak je to v receptu),místo tymiánu bazalku a celer je ten řapíkový. Ale když ragů dělám, tak „ochutnává, ochutnávám…“ až ho v hrnci viditelně ubyde…je prostě úúžasně dobré.
Kdysi, když jsem „ujížděla“ na ravioli, chtěla jsme zkusit udělat si vlastní. Koupila jsem si dokonce to kulaté, vlnkové vykrajovátko. Jenže z normální mouky se kolečka při vaření hned rozvařila, tak jsem koupila jejich speciélní Durum mouku na „pastu“(z které se dělají i ty lasagna nudle). Jenže si pamatuji, že mě odradilo to, že se tohle tužší těsto dalo blbě rozválet (nebo jsem něco špatně udělala já). Tak jsem vlastní výrobu vzdala a ravioli kupuji hotové.
Marička:
Kolem ragú a těstovin se mi líbí ta diskuse mezi samotnými Italy. Dát do ragú víno bílé nebo červené? V Itálii všechny spory vyřešila Akademie kuchařské vědy. Tam jsou zaznamenány recepty ve své autentické podobě, jak se v místě údajného vzniku po léta připravovaly. Tam je založen i recept na originální boloňské ragú připravované s vínem bílým.
I když to pochopitelně nemusí mít vliv na to, jak si to doma lidé vaří a budou vařit. Podle mě, je třeba vzít v úvahu fakt, že na italském stole častěji stojí láhev s červeným vínem. Když je doma červené, dá se tam trochu červeného. Do ragú také dle originálního receptu patří trochu mléka, a tady vidím právě tu spojitost s vínem bílým. Ve spojení s rajčatovou rumělkou a mléčnou bělobou to udělá ve spojení právě s bílým suchým vínem moc pěknou barevnou paletu.
Na druhou stranu žádný recept není třeba brát jako dogma. U ragú se na to vyplatí myslet obzvlášť důkladně. Od jihu Itálie až k severu se ragú připravuje s velkou oblibou, ale v postupu se často liší. Dokonce i v tom, s čím ragú podávat. Omáčka začíná vždy dobře restovaným omáčkovým základem, tzv. battuto (cibule, mrkev, celer (řapíkatý), tuk či olej, koření). Jakmile na pánvi tento základ změkne a chuťově se propojí, máme soffritto. A nyní přijde na řadu základní surovina pro ragú, a tou je maso. Hovězí, telecí, vepřové, jehněčí, v Toskánsku zvěřina (divočák), atd. Říká se, že je chyba dávat do ragú jen hovězí maso, protože směs je pak suchá a nevýrazná. V Boloni platí, že pravé ragú musí být cítit čistou chutí směsi masa hovězího (telecího) s přídavkem vepřového, podpořeno restovanou cibulí v základu, kapkou bílého suchého vína a vysluněnými rajčaty v podobě pyré či protlaku. Aromatické bylinky prý urazí každé ragú 🙂 Pro parádní výsledek stačí kuchaři už jen sůl a pepř.
Celer v soffrittu bývá nejčastěji řapíkatý (s italskou kuchyní je neodmyslitelně spjatý), krájený na drobné kostičky. Jenže když jsem ochutnala jednu jižní domácí verzi, která se připravovala ze směsi drobně pokrájené kořenové zeleniny (mrkve a celeru), musela jsem uznat, že je to vynikající. Celerové kostičky pojmou trochu sladkosti z mrkve, a jakmile zhnědnou a zkaramelizují, odmění se báječnou chutí. Proto na své ragú volím právě tento osvědčený způsob, který je zaznamenán v rodinném receptáři pravověrných Italů z Apulie. To je rodina muže mé dcery, kam mám tu čest chodit na domácí italskou kuchyni k jejich velkému stolu. A mohu si nejen pochutnávat, ale také se ptát a vyzvídat. Užívám si to 🙂 Jejich tajný tip, je, že se do ragú přidá vepřová klobáska s výraznější chutí, drobně pokrájená. A také jsem zjistila to, že ragú je rodinným rituálem a připravuje se jen o nedělích nebo jiných důležitých rodinných sešlostech. Jenže … když doma zavoní ragú, rodina se velmi ochotně sejde v kterýkoli den v roce 🙂 Mamma Roza své dokonalé ragú často podává s těstovinami zvanými Paccheri. Několikrát se takové dobré ragú připravovalo jen na mou počest, což mě rozhodně potěšilo. Však sama vím, kolik je s tím vším práce.
Ve výsledku je tedy jasné, že s ragú je to v Itálii trochu podobné, jako s naší svíčkovou omáčkou. Liší se rodinu od rodiny, ale základní postup přípravy zůstává v podstatě stejný. Každá mamma si to dělá prostě tak trochu po svém. A nakonec je fajn, že žádné ragú nechutná tak úplně stejně. Z tohoto důvodu se o něm dá nekonečné hodiny debatovat 🙂
Gurmanko, děkuji za dlouhou odpověď. Ano, já mám v receptu napsáno že maso by měla být směs hovězího a vepřového. Po mletém vepřovém se musí člověk vice shánět, ale jednou jsem směs dala a bylo to moc dobré. Ale právě, že hovězí se ke koupi běžněji, tak (vlasně zase z lenosti) dávám jen to. A také je tam napsáno, že se ragů má nechat do druhého dne uležet v lednici. A je tak dobré, že je vlastně „univerzální“, myslím, že by bylo dobré na jakýchkoliv těstovinách.
Přeji krásný pobyt v Toskánsku !
Maričko, lasagne se nemusí předvařit. Když to koupíš v obchodě, mělo by na krabičce být napsáno, že nemusí být předvařené a můžeš je rovnou skládat do mísy s bolognese sauce nebo čímkoli
Lasagne miluju s svoje první jsem měla na služební cestě v jednom echt noblesním hotelu poblíž Říma. Byly nezapomenutelné!
Od té doby jsem jedla různé, dobré i nedobré. Sama je dělám jen málokdy, protože dopadnu jako Jenny se šunkaflekama 😀
Šunkafleky mám ráda, ale jako jediná v rodině a už mi je nemá kdo udělat. V restauracích si je nedávám 😛
Dede:
Ach ty dobroty na cestách. To je ta laťka vždy hodně vysoko nastavena a těžko ji přeskočit 🙂
Lasgne dělám tak jednou za rok. Jednou jsem si je dala v restauraci poblíž Staromáku, už nevím, jak se jmenovala. Byl to děs běs, do té jedné porce nasekali asi celý záhon tymiánu, nedalo se to jíst.
Iva:
Proč si některé české restaurace myslí, že vařit italskou kuchyni zvládne kuchař levou zadní? To mi často vrtá hlavou. A navíc u toho chtějí ušetřit na surovinách…
Lasagne mám ráda ale už se mi nechce u nich trávit čas ale ráda bych je snědla a trávila, mňam.
Poctivé šunkofleky miluju, vždycky se jich doslova přežeru,jinak se to nedá říct. A pak jak už nemůžu, čekám až to zas půjde a dám si je studený a pak zas a zas, jsem jak ten gurmán ve Slavnostech sněženek. MLP pak přichází ke skoro vybílenému plechu a lká nad mým hanebným skutkem.Má smůlu. Naštěstí je nedělám často, právě k vůli sobě, tento hřích mi stačí tak 2x do roka, než se zase zapomenu.
Jenny, jak děláš šunkafleky? U nás je tak nikdo nechce (u Martina vliv školních jídelen a menzy, kluci neměli rádi zapékaná jídla obecně)
Fleky,případně i jiné těstoviny menšího rozměru mírně ovařím. Jako maso používám buď uzené koleno nebo uzená žebra, taky ovařená.přidám i nadrobno nakrájenou anglickou. Do těstovin dám vejce, několik, dle uvařeného množství těstovin,nejméně 3-4,(raději víc), promíchám, dám promnutou majoránku jako do sekané,mírně opepřím,nesolím, dosolím až dle chuti neb žebra i koleno už bývají slané. Pak to celé vyklopím na plech a ještě prokapu ol.olejem,ne moc,srovnám plochu a zapeču dle požadované vzhledové chuti,osobně, až se mírně připékají kraje a rohy.
jenny:
🙂 plný plech je vždycky nebezpečí, že se člověk neudrží
Jó lasaně – tak ty nedělám. Ani šunkofleky moc ne, já mám radši zapečené brambory než těstoviny … i když tuhle jsem je dělala Jeníkovi, ochutnala je a s údivem jsem zjitila, že je to fakt dost jedlé (rofl).
A co se týká všeobecně italských těstovin (ale i pizz) v našich hospodách a běžných restauracích – já se divím, proč je vůbec mají na menu?! To je jako by klasická restaurace v Římě nabízela vepřo-knedlo-zelo!
Ygo, já mám zdejší italské restaurace ráda – je to chutné jídlo, tam kde to umějí, a ty české tu jsou taky. jen si nedávám těstoviny v echt českých hospodách, obvykle je neumějí (to spíš ty šunkafleky:))
Jinak jsem taky významně bramborová – nedočkavě čekám, kdy soused začne vykopávat ta své – zase budou brambory ve spíži trvale:))
Lasagne mám moc ráda a čas od času je dělám, připravuji tuhletu boloňskou variantu, protože mám ráda maso, a jen s nějakou zeleninou by mě to neuspokojilo. Do masa nedávám celer, ale to je jen taková drobná odlišnost. Bez mučení se přiznám, že v naprosté většině používám ty sušené plátky, čistě z lenosti. Ani je nepředvařuji, takže ragú dělám řídké, aby se v něm pasta při zapékání pěkně uvařila. Bešamel s masem nemíchám, dávám vrstvu těstovin, vrstvu masa a vrstvičku bešamelu atd., končím bešamelem a posypu ho sýrem a šup s tím do trouby. Pec nemám, ale i tak je to nadmíru jedlé 😀 . Do bešamelu dávám bílý pepř, hezky i voní a nedělá černé tečky, i když ve výsledku je to jedno (chuckle) .
Před dávnými lety jsme u nás doma zavedli takovou tradici, že na Silvestra dělám „lasagne al verde“, tedy zelené lasagne. Těsto v tomhle případě dělám domácí. Do těsta dávám místo části vajec špenátový protlak, takže těsto je ve výsledku zelené. Na chuť to má jen zanedbatelný vliv, je to hlavně efektní na pohled. Všechno ostatní je stejné. Těsto válcuju na kalandru, tedy na tom strojku na těstoviny.
Šunkofleky miluju, jen do nich nedávám sýr. Ta kombinace uzeného masa a rozpečeného sýra mi nesedí. Vždycky jsem jako holka měla velkou radost, když je maminka dělala. A nejradši jsem vyškrabávala lžící z kastrolu zlatavé „opečánky“.
Dělávám samozřejmě i jiné těstoviny – většinou vřetena nebo kolena – zapečené s tímhle masovým ragú, bez bešamelu. A kromě toho mám ráda tohle ragú zapečené s brambory a sýrem. Mňam.
Tapuz, tak znám recept s bešamelem zvlášť. Celer naopak miluju, ten nevynechávám 😀 Jo a taky kupuju těstoviny a nepředvářím je. I když… možná by to fakt bylo lepší?
tapuz:
Je pěkné, jak každá máme ty své preference. Proto to vaření nemůže nikdy nikoho znudit 🙂 Pokud jde o pepř, je to krásné téma. Já jsem milovnice pepřů všeho druhu a ráda si je sypu celé do mlýnku. Když mám použít jen pepř bílý, tak mi malinko vadí jeho aróma. Sám o sobě má jinou texturu, než pepř černý a zelený. Je takový hutnější, ale v kombinaci s ostatními pepři je skvělý. Proto pepřím vždy čerstvě mletou směsí pepřů a vůbec mi nevadí ten přiznaný rustikální charakter. Kuchyni bez pepře si představit neumím. Mám ho doma slušnou zásobu. Zajímavé je, kolik jednotlivé dózy (stejně veliké) s pepřem váží. Že je nejtěžší ze všech pepř bílý je docela pozoruhodné.
A = pepř bílý – 510 g
B = pepř zelený – 250 g
C = pepř červený – 200 g (to že není pepř v pravém slova smyslu víme, ale pepřovým směsím dává pěkný barevný šmrnc, tak ho v rodině pepřů nechávám)
D = pepř černý – 440 g
Gurmánko, díky za zajímavosti o pepři. Pepř (stejně jako cibule a česnek) je pro mě naprostým základem úpravy masa. Úžasně mi voní, nejradši bych strčila nos do čerstvě umletého černého pepře – to bych si ovšem dala! Mám ráda i aroma bílého pepře, říkám tomu „vůně vody“. Když jsem k němu kdysi dávno poprvé v životě přičichla, připadlo mi hned, že voní jako voda. Pepř mám doma jenom celý, mletý vůbec nekupuji, hrozně rychle ztrácí vůni i peprnost. Černý mám zavřený ve skleničce, ten dávám do jídla celý, a část mám odsypanou v mlýnku. Bílý mám jen v mlýnku. Připadá mi, že není tak tvrdý, jako černý, jako kdyby nebyl tak vysušený (možná proto je těžší), taky se úplně jinak mele, nepraská tolik, je tichý 😀 . Ta jeho „vodní“ vůně se pro můj nos pěkně snoubí spolu s muškátem právě třeba s bešamelem, nebo třeba se sýrovým fondue. A na bílou rybu.
Zelený nemám sušený, mám jen ten „čerstvý“, měkký, ve slaném nálevu v prťavé skleničce. S tím zacházím hodně opatrně, přijde mi silně pálivý.
Pepř je fajn. A vaření je skvělá činnost, každé jídlo je originál.
Tapuz, bílý pepř je zralý,černý nezralý. Ten rozdíl v tvrdosti bude dán zřejmě obsahem tuku v semenu.
Bílý pepř je sušené zralé semeno, z kterého je odstraněná vnější slupka. Černý je sušený celý fermentovaný nezralý plod včetně vnější slupky. Možná to spíš bude spočívat v té vnější slupce, ta je zřejmě po fermentaci a usušení tvrdší, než samotné zralé vnitřní semeno.
Ale hlavně, že chutná!
tapuz
bílý pepř a vůně vody – to je hezké 🙂
Však se také říká, že Bůh vymyslel jídlo, Ďábel koření 🙂
sharka.68:
Báječné lasagne jsem v hospodách jedla, ale to nebylo u nás. I když je jasné, že pražské restauranty vedené Italy jsou na špičkové úrovni a tam by mi rozhodně chutnaly. Právě proto, že ne všude si s lasagnemi dají práci a často sáhnou po mraženém polotovaru, děláme si je doma sami s různými náplněmi podle sezóny. Zrovna se chystám na hříbky v oříškovém bešamelu. To si s těstovinami sedne pěkně do noty.
Výtečné a velice chutné zapečené lasagne jsem nedávno jedla v jedné malé prodejničce zdravé výživy v Horšovském Týně. o té prodejně ani o jejich kuchyni jsem vůbec dříve nic netušila. Cena jídla byla fakt lidová, porce obrovská a chu´t i vůně lasagní se špenátem byla neodolatelná.Bylo znát, že tahle malinká jídelnička je hojně navštěvována maminkami s malými dětmi, takže nejenže jídlo bylo skoro neslané, ale nechyběl tam ani hrací koutek pro děti, aby si maminky po jídle mohly v klidu poklábosit a děti si spolu pohrály. Zklrátka na tam malé město mne tato možnost velmi mile překvapila. Ta prodejnička s jídelnou se zove Teta, avšak s profláknutou drogerií téhož jména nemá společného zhola nic. Vše je kousíček od vlakového nádraží, takže mám jistotu, že se tam budu vracet častěji. Ani v podstatně větších Domažlicích se nic podobnmého nenajde, i když Domažlice prodejnu zdravé výživy, ale za velmi nezdravě vysoké ceny , mají.
LENKA S:
Teta je sympatický název. A jak je vidět, tak i šikovná TETA bude stát v kuchyni 🙂
No, tak s kuchařkozu to bude fakt pravda. Do Hh. Týna jezdím nakupovat raději, nežli do Domažlic.mám to do H.T. blíž, stíhám to na pétočku. protože už od mozkové příhody řídit nemohu,musím jezdit vláčkem.Výlet do Domažlic je doslova na celý den a ještě si nohy skoro ušoupu. To město je z kopce, do kopce a doprava městská téměř žádná. Do H. T.vyrážím vlakem po půl jedné , nakoupím a doma jsem už ve čtvet na pět.Tyhle nákupní výlety nepodnikám často, ale stejně mi vyhovje to sopojení do Týna
Ano lasagne mám moc ráda, ale hlavně co udělám doma, v restauraci jsem si dala několikrát a nechutnalo mi. Ještě dávám žampióny, ale bílou omáčku se sýrem jenom navrch, tak to asi vždycky není authentické
Fallen DragonKin:
Jak tak koukám Italům pod ruce, nedrží se jednoho zaběhaného způsobu, proto je ta kuchyň tak zajímavá a báječná 🙂
Lasagne nemusím. Asi špatná zkušenost z několika restaurací. Zato domácí fleky, zapečené s obraným uzeným masem ze žebírek a zalité rozklechtanými vejci ve smetaně a sypnuté sýrem, tak to je mňamka. Z vývaru ze žeber uzená polévka s kroupami a zbytky masa. Fleky, nudle, nudličky do polévky maminka dělávala – těsto se sušilo všude na gauči, na koberci…. mívala na to speciální prostěradla. Pak to krájela a dávala do sklenic s víčkem „na pérko“, aby se tam nic nedostalo. Práce na celý den, ale srovnat se to s kupovanými nedá!
Karolína:
Přesně tak. Česká cesta k zapečeným těstovinám je prostě báječná. Příběh lasagní zase dojímá jinde, ale v podstatě jde vždycky o jedno. Nezáleží podle jakého receptu se to dělá, ale s jakou láskou se to dává dohromady 🙂 Na těstoviny mám vzpomínky jedna báseň 🙂 Podobným způsobem to probíhalo i u nás. A vlastně se na tom nic nezměnilo ani dnes. V kuchyni velím vařečce já a o prázdninách jsem se děckám něco navařila staré dobré klasiky. I na ty domácí šunkofleky došlo. Ovšem toutou dobou se balím a za pár se i přesouvám do toskánského domu, kde také budu velet plotně a velebit tradiční recepty kraje kolem Maremmy. Tam zase dojde na ty lasagne 🙂 Ale musím říct, že pečení v peci prospívá i těstovinám. Bez ohledu na to, zda jsou po česku či po italsku. Práce na celý den to je, ale ten výsledek vždycky stojí za to 🙂
Díky mašince na těstoviny nám už chybí jen ta pec….
Těsto na lasagne bych doporučovala dělat z mouky semolinové, dneska se dá koupit či objednat na netu celkem běžně, my používáme mouku dovezenou „naším“ kolínským Italem, který jezdí týdně pro italské speciality domů. Naši mladí vyrábějí na lasagne jakési lečo, já s tím musím opatrně, protože Bimbo to moc nemusí. Ale vždycky přidávám do té masovo-zeleninové směsi cuketu nebo lilek, celá ta směs je mnohem jemnější. Nepoužívám parmazán ale nejraději domácí sýr. Ten už mám bohužel v mrazáku jen jeden od známé z Rumunska, takže jinak oblíbený Eidam. Nejsou to tedy boloňské, ale plaňanské. Bývalá Kubova přítelkyně je zase ráda s kuřetem a omáčkou z Nivy.
Než jsem měla strojek, používala jsem vroubkované sušené které máme v nabídce, jsou ale velké jako klasická A4, takže to byla sranda s nima pracovat. Používala jsem je suché, dala hodně omáčky, aby měly co cucat, pro začátek jsem pekáček překryla Alobalem, takže to byl pokrm trochu jiný, nicméně prý dost jedlý
Já jak jsem bývala „posedlá“ všemi kuchyňskými spotřebiči jsem kdysi toužila po elektrické keramické peci na pizzu. Stolní, malý přístroj. Jak já ho chtěla! Jenže už na to nedošlo. Ještě jsem toužila po udírně ANUKA, to byl hit. Sousedé v tom připravovali úžasné dobroty. No, tak tu taky nemám. Zaplať pánbu! I tak toho bude na stěhování dost a dost.
Inka:
Strojek na těstoviny se určitě nikdy neztratí a hezky drží rodinu u stolu pohromadě. Už jenom tím, že zapékané těstoviny se vždycky dělají ve větším pekáčku či zapékačce. Semolinová mouka je báječná. Kupuji ji ve velkém balení v Makru, ale dost často si ji vozím z Itálie. Však ona se hodí na spoustu dalších italských specialit. Zvláště když se peče v roztopené peci. Nyní se zrovna na takovou jednu delší cestu do Toskánska chystám, tak snad budu mít v autě dost místa i na ty jedlé či nejedlé suvenýry, které si z cest tak ráda vozím a rodina už nadává, že to nemám kam dávat 🙂
miluju poctivý šunkafleky od mojí mamky…miluju lasagne od INKY…. v hospodě si to nedávám, protože to prostě není ono. A taky mi chutnají lasagně se špenátem,kozím sýrem a bešamelem s česnekem….sypané oříšky….