O své úchylce vím, byť si ji naplno uvědomuju jen dvakrát ročně – kam se podívám, tam chci mít hodiny. Velké, malé, s kyvadlem i bez něj, budíky, mechanické, elektrické, staré či nové, prostě hodiny. Přestože je ke mně můj mobil více méně přirostlý, musím mít na ruce hodinky. Sportovní nebo elegantní, podle příležitosti.
Také ovšem vím, že jsou lidé, kteří nedokážou v přítomnosti hodin spát – a tím nemyslím ty hrající po babičce, které jsem oněměla dokonce i já. Myslím normální budík z nočního stolku. Četla jsem, že spící člověk má neuvědomělou tendenci přizpůsobit tlukot svého srdce hodinám. Nevím, co je na tom pravdy, mě naštěstí tikání budíku neruší.
Mám doma různé hodiny, ty nejoblíbenější mám v pracovně. Dostala jsem je od Martina k narozeninám, když jsme žili v Anglii a je to kopie lodních kapitánských hodin (viz obrázek:)) A pořád toužím po takových těch jako nádražních hodinách, co se připevňují kolmo ke stěně a je na ně vidět z obou stran. Byla bych je už kolikrát koupila, kdyby mě nebrzdil fakt, že je jaksi nemám kam pověsit. I když v té chodbě… No, zatím nic:))
A tak dnes otvírám hodinové a hodinkové téma:)) Potřebujete být obklopeni hodinami nebo vám nechybí? Dokážete spát v místnosti s tikajícími hodinami? Potřebujete mít na ruce hodinky? Máte svoje oblíbené hodiny? Vlastními silami pořízené nebo zděděné? Toužíte po nějakých speciálních hodinách?
Moje nejoblíbenější jsou kukačky na chatě. Dá se jim vyvážit kyvadýlko. Jsou natahovací na závaží. Elektřinu neviděly ani z rychlíku. Fungují už dobře 60 let a ještě několikrát tak dlouho fungovat budou. Tyhle věci miluju.
Pak mám nástěnné hodiny (tikají, potřebuju něco, co tiká), prastarý milovaný budík, kterému se tuhle ulomil ten čudlík, co se s ním spravují ručičky, takže budíkovi už neměním baterku a on si mezitím jde, jak se mu zrovna chce, a vedle něj mám nový radiobudík. Krychličku. Chlapci si rozumějí. Radiobudík se sám řídí (a budí mě rádiem, nutnost), jde přesně, zatímco baterioručičkobudík se na stará kolena dal na punk a ukazuje čas záměrně a zcela nesprávný. Občas se připozastaví, pak zase připorozběhne…
No a telefon a hodinky. Víc spolíhám na hodinky, ale nosím je, jenom když opravdu potřebuju během dne vědět na pět minut přesně, kolik je. Jinak to umím odhadnout plus mínus čtvrt hodiny a to mi stačí.
Různých hodin máme doma také hodně, v každém pokoji (a koupelenách)jedny, v obývacím dokonce dvoje. Buď na zdi, nebo na stolech. Problém je v tom, že ty stolní jsou digitální. To znamená, že kdykoliv, třeba jen na moment vypadne v domě elekřina, vypadnou i hodiny. Pak na sebe upozorňují blikáním a čekají na znovu nastavení. Stejný problém mám na sporáku a mikrovlnce. Protože krátkodobý výpad el. je tu skoro při každé delší bouřce, tedy často (třeba jen vteřinu, někde to rychle znovu naskočí)tohle stálé nastavování asi 5 hodin je dost otrava (hihi, ne pro mě, dělá to manžel, já si nastavuji jen ten sporák a mikrovlnku :)). A když se mění časy, take chvilku trvá, než seřídíme všechny hodiny ve dvou domech (to mu pomáhám u těch na zdi).
Náramkových hodinek mám také pěknou sbírku, ale nenosím je, protože doma mám ruce často ponořené ve vodě či hlíně a navíc v domě je mít nepotřebuji, máme přece všude hodiny. Takže hodinky nosím jen když jedu z domu. Abych vyrazila včas jak potřebuji si zkontroluji na některých hodinách, takže hodinky jen nasadím a jdu. A právě minulý týden jsem tohle udělala, když jsem jela k zubaři. Když jsem zase byla venku, kouknu se na hodinky, jak dlouho že jsem tam byla a ouha, byl na nich úplně jiný čas. Protože zatímco jsem je neměla, došla jim baterie. Mobil jsem sice měla v kabelce, ale dávám si ho tam jen pro případ nouzového volání a jinak se na něj nedívám, nepoužívám ho.
Tu sbirku hodinek mám i proto, že jak se mi zhoršoval zrak, potřebovala jsem i odpovídající hodinky. Ale protože jsou skoro všechny dárky od manžela (a stále se mi líbí), samozřjemě jsem žádné nevyhodila. Takže mám hezké parádní, ale nic na ciferníku bez brýlí nepřečtu (a jsem líná si je kvůli tomu tahat z kabelky). Dost jich má nějaký vzorek na ciferníku a to také začal být problém, hůře se mi četl čas. Jednu dobu jsem pak nosila velké pánské s jasným bilým ciferníkem a černými čísly, který jsem krásně přečetla. Pak jsem chtěla jedny, které neměly vteřinovku, která, když má stejnou barvu, tak mě také při rychlém pohledu pletla. No jako poslední hodinkový dárek jsem dostala jedny malé, ale mají „perleťový“ ciferník, od kterého se krásně odráží stříbrná barva dvou silnějších ručiček, tenoučká vteřinovka pomalu není vidět a místo čísel jsou jen 4 silné stříbrné čárky. Miluji je, precut je bez brýlí a jiné hodinky už ani nechci
Koukám, že klasické hodiny (nejlépe s kyvadlem:)) lidi nějakým způsobem oslovují. Napadlo mě, že je to tím tikáním, ony jsou s ním takové trochu živé, ne? 🙂 Nakonec často se pocit míru a klidu pojil s poklidným tikáním hodin… nebo naopak zvyšovaly pocit úzkosti, když člověk čekal na nějakou obývanou zprávu – nebo člověka, který tam měl být a stále se nevracel. (h)
Jo a nezmínila jsem se ještě o ďábelském samonastavovacím budíku, který měl kdysi Marek (sama jsem mu ho dala! (headbang) ) Měl dvě neoznačená tlačítka na celé ovládání. Kdykoliv Marek odjel, skončil jeho budík bez baterek. Zvonil dle Markova nastavení a já si nikdy nedokázala vzpomenout, jaká kombinace tlačítek toho zatraceného křiklouna vypne. 😛
V obýváku máme dvoje stolní hodiny – každé v jiném koutě, v kuchyni mi čas hlídají hodiny v troubě a v ložnici máme každý svůj digitální budík. Ten mužův je nasměrovaný tak, že promítá obří červené číslice na strop. 🙂 Mně to nijak neruší, protože lehnu do postele, nekoukám, co kde svítí, a spím.
Takže jsem si zrekapitulovala, že hodin vlastně doma moc nemáme. Možná to bude tím, že jsem zvyklá nosit stále hodinky na ruce a dívat se na ně – odkládám je jen na noc. Nebo výjimečně, spolu s prstýnky, když by při nějaké činnosti mohly dojít k úhoně. Ale z těch holých rukou jsem trochu nervní a cítím, že mi něco chybí.
Vzpomněla jsem si na masivní stojací hodiny, které měl můj dědeček v jídelně. Černé dřevo, zlatý ciferník, závaží a kyvadlo. Ty byly nádherné – vzala si je teta.
Už jsem se snažila 2x ráno, ale nějak se mi nezdařilo.
Po dlouhých letech strávených v potravinářství už nenosím nic. Hodiny odhaduji a myslím si, že jsem v tom docela dobrá. Stojací bimbací/nebimbací hodiny mám a když jsme se přestěhovali na sídliště, přežilo jejich bimbání jednu noc. Odpoledne přišli sousedi a bylo po bimbání. Je mi líto, že se rapidně snižuje počet lidí, kteří umí staré a starožitné hodiny a hodinky opravit a navrátit je životu.
Jinak u nás bylo zvykem za státnice hodinky, protože Kačka od babičky dostala, od nás to hodinky nebyly. Ale takové ty putovní – kapesní tříplášťové zlaté, nemyslím si, že si moje rodička představovala, že je budu v kravíně nosit ve vaťáku
U nás na sídlišti je hodinářství a majitelé jsou skvělí nadšenci. Vždycky poradí při nákupu a do opravy berou téměř cokoli. Moc ráda tam chodím vyměňovat baterky, ale už mi tam opravili taky kdejaké hodiny a hodinky. Pokaždé si o tom se zákazníkem ještě popovídají. Posledně, když jsem tam byla, tam pán přinesl na opravu takové skutečně staré parádní sloupkové hodiny, které by tak mohly stát někde v parádním pokoji na krbové římse nebo na naleštěné komodě. Pan hodinář byl nadšený!
Ale máš pravdu, není to tak zdaleka všude.
No, ony by to jednou za čas potřebovaly, Bimbo je šikovný, ale všechno nedá. Jak je dobré, že naši předkové všechno dělali na staletí.
Můj praděda byl hodinář. Vždycky a všude u nás byly různé hodiny, kukačky, bicí, budíky, stojací i velké nástěnné s kyvadlem. Taky jedny v broušeném skle 🙂 Ne všechny šly a ne všechny ukazovaly stejný čas. Nejspíš si tak člověk vypracuje vlastní vnitřní hodinky a ty vnější používá jen ke kontrole. Je dobré vědět, který ciferník je ten, co ukazuje obecně uznávaný čas 😉
Na ruce nosím chodinky. Mají růžový silikonový pásek a nemusí se nabíjet. Nesundávám je. Už se saunovaly, plavaly v moři tancovaly na svatbě… Asi to vypadá divně. Nepřemýšlím o tom.
Budíky celý život upřímně nenávidím a obzvlášť jeden mě dováděl k šílenství. Měl osobitý způsob tikotu – tik tik tik tik tiktiktik a dále pak znovu poklidně a bez jakéhokoli varování opět tiktiktiktik. Pokoušela jsem se ho utopit ve dřezu, ale přežil to. 😀
Abyt, ten chudák budík mal zjavne niečo ako komorové extrasystoly (chuckle) . Ja tomu môjmu hlučnému tikačovi za trest vyberám baterku. Na jeden starý mechanický budík sa mi zase osvedčilo otočiť kľúčikom nasilu trochu do protismeru naťahovania, vtedy zastal. Inak pomôže len počkať, kým zlosynovi dôjde pružinka a už ho nikdy viac nenatiahnuť.
hodin, budíků včetně radiobudíků a minutek máme po scelení dvou domácností do jedné zkrátka mnoho 😀 mám budík i v prádelně. do „letní kuchyně“ jsem hodiny už nedala, nějak mi to na poslední chvíli přišlo ulítlé víc, než je moje obvyklé nastavení 😀 pro kuchyňské hodiny s růžičkami vymyslela exclusivní místo Sharka, když mi vloni hlídala smečku a hned je tam i převěsila 🙂 přes to všechno bych ještě chtěla ty velikáááánské „nádražní“ hodiny, nejlépe s černobílou rytinou nádraží King´s Cross 🙂 a zrovna jsem díky této debatě přišla na to, kam je pověsit 🙂 a když jsem to tak vymyslela, i ty hodiny seženu 🙂 první hodinky jsem dostala za vysvědčení ve 2. třídě a ještě je asi někde mám schované. už dávno nejdou a odvykla jsem si vůbec nosit hodinky na ruce. pojala jsem ale nápad, že si nechám upravit kovový řemínek a budu občas nosit velké hodinky po tátovi – to by ke mě ladilo 🙂
Na Aukru je najdeš
Hodinky som kedysi dostala krásne štýlové od mamy, obdĺžnikový oceľový rámček, jednoduché číslice a ručičky. Lenže … Ako už píše Tečka, remienok sa zodral, nedostala som kúpiť vhodný náhradný, baterka sa vybila a zadný kryt po „odbornom“ otvorení hodinárom prestal doliehať a nedá sa poriadne zavrieť. Tak spolieham už len na mobil, na nástenné hodiny v kuchyni a na teletext v telke (bez toho by som koľkokrát zabudla prehodiť na letný/zimný čas). Inak, s tými nástennými hodinami v kuchyni je to celkom švanda. Roku pána 2008 som prerábala kuchyňu tak, že teraz mám linku do L a nástenné hodiny a chladnička sa presunuli do opačného rohu miestnosti. Zistila som ale, že v určitých vypätých chvíľach pohľadom blúdim a hľadám hodiny na tom starom mieste a občas sa tam pokúšam ísť aj do chladničky (chuckle) a pritom to bude čochvíľa 10 rokov … A tikanie pri spaní nemôžem, tikajúce predmety sťahujem zo spálne von alebo zakrývam poduškami. Mám jeden taký smiešny plastový budík z Ikea, ktorý občas v núdzi používam, no tak ten tiká jak najatý, ten môže byť vedľa mňa len pod 2 poduškami.
Dede, mám to podobně, hodiny mám prostě všude. Všelijaké, nástěnné, stojací, budíky, pak ještě na veškeré elektronice, když ji zapnu, na displeji na troubě a samozřejmě na mobilu. Mám dokonce dvoje ty hodiny pod skleněným poklopem, co se dole otáčí kuličky, jedny z nich hrají každou celou hodinu znělku z Big Benu – já už to většinou ani nevnímám, ale každá návštěva se vždycky poplašeně rozhlíží, co to kde hraje 😀 . Vždycky jsem měla doma několikery hodiny a poté, co jsem převzala domácnost po mamince, se počet hodin prakticky zdvojnásobil, protože máma na tom byla podobně. Jedny nástěnné hodiny jsem z nedostatku místa dala i na balkon a už jsem si na to tak přivykla, že by mi tam chyběly. Budík mám i v koupelně na poličce.
Náramkové hodinky nosím, jakmile jdu z bytu pryč. Bez nich si připadám jak bez ruky. Po návratu domů je ale hned sundávám, nejsem zvyklá je nosit doma, to mi vadí. Mám několikery a střídám je podle toho, k jakému oblečení se hodí. Mám i jedny hezké hodinky na řetízku, ty jsou ještě mechanické, musím je natahovat. Mobil ke zjišťování času prakticky nepoužívám. Jednak ho s sebou často ani nenosím, a pak, je neskonale jednodušší letmo kouknout na zápěstí a vědět, kolik je hodin, než se přehrabovat v kabelce, vyndávat telefon, vyndat ho z obalu a pak ho zase zandávat.
Při tikajících hodinách můžu klidně spát, nicméně v ložnici u postele mám elektrický svítící budík s velikými zelenými číslicemi, abych hned pořádně viděla, kolik je hodin, ať se probudím kdykoli. Vím, že moudří hovoří o škodlivosti svítících displejů pro spánek. Mně to ale rozhodně nijak nevadí, spím jak zabitá a ani na moje celkové zdraví, zdá se, nemá ten zelený displej žádný vliv 😀 .
K hodinkám na ruce mám stále stejný vztah. Jsou pro mne velmi důležité, i když nosím na krku v pouzdru mobil, ten klasický pohyb otočení zápěstí a mrknutí na hodinky je pro mne nezbytný. Hodinky poslední desetiletí nosím pánské, vodotěsné, což se snoubí s problémem výměny baterky, protože vždy se musí zkusti natlakování a to není v každém pro mne dostupném hodinářství. Pánské proto, že jsou robustnější (a kdysi, ještě u koní vydržely i ozkoušení „cotoje?“ koňskými zuby, jen s malým poškrábáním) mají větší ciferník, takže na ně vidím pohodlně i bez brýlí, a vodotěsné proto, že když se máchám v kýblu s vodou nebo něco přepírám v ruce, tak do nich nezateče. Do společnosti si je neberu a ty křehké dámské už dávno nemají baterku a stejně bych na ně neviděla. Tam musí stačit mobil.
K hodinám nástěnným mám stejný vztah. Po manželově babičce tzn. konec 19. století máme bimbací hodiny, které ještě do nedávna bimbaly a šly naprosto přesně. Ale nyní jsou zavezené ke specialistovi na starožitné hodiny, protože strojek byl tak zanesen prachem, že prakticky už nešly ani natahovat, nebimbaly a už přestaly jít. Bylo slíbeno, že se snad dají opravit. Jsou pryč už měsíc a je mi po nich smutno.
Hodiny nemám, a teď už ani ty hodinky na ruce nemám, protože mi praskl řemínek, tak jsem je nosila po kapsách, dokuď neodešla i baterka. Nejsou lidi. A to jsem byla člověk, který s nimi i spal a občas dostaly i sprchu.
Nástěnné hodiny nemám ze dvou důvodů: stropy jsou nízké, dvě protilehlá okna a dvoje dveře, takže není moc místa na pověšení a pak, zkuste vrtat do kamene, abyste se trefili někam mezi dva šutry, kde by bylo možné udělat dírku na háček. Z tohoto důvodu beru pár poliček jako velké vítězství ducha nad hmotou 🙂
V ložnici mám radiobudík, to byla nezbytná věc, dokuď jsem musela vstávat brzo. Asi před rokem jsem si jeden takový koupila do kuchyně, i trochu kvůli radiu. Eště ho mám schovaný…
Někde na půdě mám malé stojací hodiny,trošičku jako secese, hezky se vyjímaly na tmavé knihovně s jemnou bílou vázičkou vedle sebe.
Hodiny mam doma v „primerenem“ mnozstve. Mobil nenosim vzdy so sebou, ale na ruke nosim panske hodinky s velkymi cislicami – zdedene po ockovi. Holt – slepa jak patrona.
Stari rodicia mali velke hodiny, ake sa pouzivali na nadraziach za cias
Rakuska-Uhorska. Pamatam sa, ze stary otec ich raz do tyzdna, v nedelu, natahoval 🙂 .
Nasa susedka vo vedlajsom vchode mala (alebo este ma), bicie hodiny, kt.
statocne odbijali kazdu stvrthodinu. No a viete, panelak, 2 vchody vedeli, kolko je hodin 🙁 .
Nestastna susedka musela na ziadost ostatnych obyvatelov hdiny zastavit 😀 .
„ituji sousedku, nám naše hodiny nevadí, dokonce jsem si i navykla při nich spát. Bijí dvakrát do hodiny. Jedou půlhodinu a celou podle počtu (dvanácti časové) kolik je hodin. Když jsem náhodou vyplula na povrch spánku a zaslechla bití 3x, ještě s posledním chvěním zvuku jsem usínala s radostným pocitem, že vím, že jsou tři hodiny ráno 🙂 .
Tak my sme mesto kostolov („malý Rím“) a zvony odbíjajú každú štvrť hodinu, našťastie nie všetky. A bývam kúsok od historického centra, tak odbíjanie mám z prvej ruky rovno do ucha. Ale asi som už zvyknutá, ani mi to nepríde 🙂
Ked som pracovala v AT, byvali sme nedaleko kostola a miestnym
zvykom bolo kazdoranne zvonenie o 7:OO. Mne by to az tak nevadilo,
ale babi,kt. som opatrovala vyletela kazde rano o 7:OO z postele ako raketa. Nuz a mne by bolo vyhovovalo (zvlast v zime), aby si este chvilku polezkala, aby som mohla vsetko v klude pripravit.
Dámy, rozuměly byste si s MLP. Hodiny všude! A bez hodinek nejde z domu!
Nepotřebuji pořád vědět kolik je hodin, nechci mít hodiny na každém kroku. Jediné, které jsem chtěla, jsou hodiny jdoucí pozpátku (backward clock do gůglu!). Zůstaly u našich – že bych si je přivezla?
Tikání budíku u postele nesnáším, s tím se nedá usnout!
takové hodiny má náš známý ve vinárně U Pavouka. myslím, že je tam pověsil schválně 😀
Taky mám hodiny všude, spíš obyčejné nástěnné (v kuchyni a v obýváku) + tři minutky v kuchyni. Nosím náramkové.
Ale jako budík používám zásadně mobil, protože jsem ten člověk, který s tikajícím budíkem nespí – trápilo mne to příšerně do doby, než někdo přivezl z NDR ty baterkové (taky tikali, ale hodně tiše a ne tak rychle).
Tak budík jsem také nenáviděla a když přišly mobily, tak jsem si ráno do práce natahovala mobil s tím, že jsem si nahrála svým hlasem tiše zaspívanou písničku „Ivánku náš…..“ 😉 nezažívala jsem šoky z jakéhokoliv děsivého zvuku nebo melodie 😛 . Dnes, kdy potřebuji mít na brzy ráno natažený budík jednou za uherský rok, tak tam mám tiché šplouchání vody, což mne probudí nenásilně, spolehlivě, neb zamířím rovnou na toaletu.
na mobilním budíku mám jakousi něžnou melodii ze základního nastavení, ale chci si tam nahrát znělku 20th Century Fox, ta mě vždycky dobře naladí, tak proč ne ráno 🙂
jenže šoupaly vteřinovkou a to mi vadilo mnohem víc…
A ještě mám takovou poznámku na okraj.
Máme chatu v Plasích a tam z konventu odbíjí věžní hodiny čtvrt, půl, třičtvrtě a celou. A řeknu vám, že je to hezké a člověk ví kolik je hodin. Vůbec nás to neruší, i když bijí i v noci.
Jako dítě mě pravidelně budil budík na nočním stolku a nosila jsem přibližně od 3.třídy hodinky na ruce.
Dnes mě budí mobil a k hodinkám na ruce jsem se po letech pokorně vrátila.
Na chatě máme kyvadlové kukačky a doma hodiny s kyvadlem a kupodivu naše kočičáky to nezajímá.
Hodiny musím mít v kuchyni a při vaření používám minutku.
Jako mladá holka jsem toužila po takových těch hodinách ve skleněném poklopu, kde se otáčely kuličky. Ale nepořídila jsem si je a už asi nepořídím.
Tak ty já jednou podědím Míšo,má je máti,dostala je k 50.narozeninám a fungujou už 35 let…
Jéé, něco takového jsme koupili našim k padesátinám. A prý jdou po těch třiceti letech naprosto přesně.
V obyvaku nam visi secesni trikyvadlove hodiny, ktere biji kazdou ctvrt hodinu, jednou as ctyrikrat, podle toho, jestli oznamuji ctvrt, pul… A pote biji tolikrat, kolik je hodin. Nastesti mame vsichni loznice v jinem patre 😀
Bez hodinek nevychazim z domu, mam ty svoje moc rada, jednoduche, stribrne a bez ciferniku. Na presny cas mam mobil, ktery mi slouzi i jako budik.
koukám, že se přidám k úchylce, taky mám hodiny všude..a ty nádražní Dede, ty můžeš mít i na zápraží pod střechou, ony to snesou….takové ty menší má třeba Jysk.
Můj sen jsou kyvadlové, ale kočky by to kyvadlo a šišky dlábily,takže se jich zatím vzdávám a velké ve skříni si dovolit nemůžu,nemám je kam dát.. s kukačkou nechci,to by mě kleplo 😀 , mít krb,tak mám krbové hodiny…
kočky by kukačku dřív ulovily, než by tě stihlo klepnout, to se spolehni 😀
Já jsem posedlá hodinami. Mám je na WC, v koupelně, v kuchyni, kdekoliv. Potřebuji stále být informována o čase. Měla jsem je i v altánu na chalupě, prostě hodiny byly a jsou všude. Od jisté doby hodinky na ruce nenosím. Stačí se podívat do mobilu. Nějak už nesnáším náramky, hodinky, nic na rukách. Ale v autě jsou, v mobilu jsou……… další nepotřebuji. Vzpomínám si na dobu, kdy jsme žili v bytě rodičů ex-MLP. Byly tam bicí hodiny, které oznamovaly každou čtvrthodinu. Byly tak hlasité, že probudily celý panelák. Jak já jsem to nesnášela. Tak jsme jednou zcizili klíček a byl klid.