No, popravdě dnes už stan nemám a v době, kdy jsem v něm spávala jsem se snadno vešla i do malého „áčka“ – a to i s Martinem a krosnou! Jen mě napadlo, když mi tuhle Marek ukazoval jejich nový stan, lehký a s řadou prima vychytávek, že se mi stany ztratily ze života tak důkladně, že si vlastně už nevzpomínám, kdy jsem v něm naposledy spala. Otázkou je: chybí mě to?
„Mám malý stan, a nohy tak dlouhé! Ach, kam je dám?“ Jak začnu přemýšlet o stanech, hned je tu písnička. A spousta nostalgických vzpomínek, protože pod stan jsme jezdívali na dovolenou, pod stanem jsme spali na táborech, se stanem jsme jezdili s Martinem. Aby těch z dnešního pohledu neuvěřitelností nebylo málo, jezdívali jsme navíc stopem:))
Tak, co zastaví? Tenhle ne!:))
Mám ráda pobyt v přírodě, čerstvý vzduch. Konec konců, jsem tam denně – v každém ročním období a za skoro každého počasí. Ráda tábořím, nevadí mi připravit jídlo v polních podmínkách (pokud to netrvá moc dlouho:)), umím si poradit se skoro vším, co k tomu patří. Ale spát v nepohodlí – což neznamená velikost stanu, ale měkkost podložky, na které ležím – už nechci.
Vybalujeme – a něco hned padá!:))
Možná bych se měla stydět, že nejsem dostatečně flexibilní, že jsem změkčilá, ale popravdě je mi to jedno. Protože já jsem ten, kdo se bez pohodlné postele nejen nevyspí, ale ten, koho taková noc zatraceně bolí – a obvykle déle než přes další den. Prostě moje páteř mi dnes pro uspokojivé soužití klade jisté podmínky, a pokud je nedodržím – trpíme obě: páteř i já:))
Útulno…:))
A tak jsem se dívala na ten krásný, účelný a lehký stan, který má Markovi a Nikole zpříjemnit dovolené nebo víkendy a moc jsem jim ho přála. I ty prima nové karimatky, prý mnohem pohodlnější než ty, které jsem mívala já. Byla jsem vděčná za tu spoustu prima vzpomínek, které na mě při pohledu na stan vyskočily. Ale já už radši zůstanu u pohodlných postelí:))
Přikládám pár historických fotek – jsou ze začátku osmdesátých let – 1983? Jo, to byly časy!:))
O romantiku však nouze nebyla:))
A ptám se: Spávali jste či spáváte ve stanu? Bavilo vás to? Baví vás to ještě dnes? Jaké příhody se vám vybaví, když si pomyslíte: „noc ve stanu“?
A teď jedna, určená hlavně pro dámy jistého věku:)) Jste stále ještě ochotny přespávat v polních podmínkách – když nemusíte? Nebo radši volíte dostupné pohodlí? Čímž myslím pohodlnou postel a záchod nejdále na stejném patře – lépe přímo u ložnice?:))
Mně by snad ani tak nevadilo to, že musím ležet jen na nějaké matračce na zemi zamotaná do spacáku. Pokud bych pod sebou zrovna neměla nějaké kořeny, tak bych to asi celkem bez úhony přežila. Ale mě na stanu vadí hlavně to, že není kam co dát, všechno je pořád tak nějak napůl v báglu a napůl po zemi, binec každý den vzrůstá a člověk tam pořád leze po kolenou nebo je v polosedě pololeže. To je to nejhorší. A potom škvoři (devil) .
Prostě pevný příbytek, kde se dá normálně stát a chodit, s postelí, koupelnou a záchodem je nesrovnatelně lepší 😀 .
To máš pravdu, s těmi škvory, ti tam bývalí snad vždycky 😀 Teď je mám v rybízech… 🙂
To my jsme si na Bezdrevu v kempu postavili stan na myší díře a pak se divili, proč se nám divoce vlní podlážka…ale nakonec jsme se s holkama chlupatejma kamarádili a vykrmovali je po celou dobu pobytu…Já osobně jsem jezdila pod širák od patnácti a první vlsdtní stan si pořídila až někdy v devadesátých letech. Mám velký vzor v naší máti, ta jezdila na čundry celé mládí (až do svatby-tatíček tomuto neholdoval). Máti jezdila na potlachy hlavně na Stvořidla, já mám pořád její tele ( po nějakém skopčákovi z 2.světové, ještě tam má štítek), celty i cancák a placky ze spřátelených osad, schovávám to jako vzácné památky na 60. léta, stejně jako několik ročníků časopisu Tramp.To byl svět který mě v pubertě bavil, žádná organizace, jen se sbalit a jít. Teď jsem pravý opak, všechno si plánuju dopředu a do detailu, divné jak se člověk postupem času změní, asi stárnu… A zpohodlněla jsem, naposledy jsme měly dámskou jízdu se stany před 18 lety, 4 holky, 2 stany a procestovaly jsme kus jižního Slovenska a severního Maďarska. Bylo to bezvadné, jenomže jsem měla ve stanu ďáblův vynález-nafukovací dvoumatraci. Jak se jedna otočila na bok, druhá se zmítala jak ve vlnobití, takže se nevyspala ani jedna, nakonec jsme potvoru vypustili a spaly na zemi.Tam bylo krásně, Maďaři měli kempy moderní a vyšperkované, zvlášť kolem Balatonu, byli zvyklí na rakouskou a německou klientelu a my na to vybavení koukaly jak puci. Teď do kempu klidně, ale jedině chatičku, nejlépe s vlastní sociálkou.Hrabat se někde v noci ze spacáku, otevírat a zavírat stan a s baterkou se plížit na záchod už není pro mě…
Naložili jsme na kola stany a spacáky a jeli na vandr. Každý večer jsme si našli pěkný penzion se sprchou a snídaní a jelo se dál. 😀
Ale když došlo na stan šlo to.
A potom jednou ráno jsem došla k závěru, že příště už to nepůjde.
Tak máme boudu na kolečkách a s komfortní postelí.
Ale pro příznivce stanů jsem našla tohle. Viděla jsem to před pár lety naživo a přišlo mi to úúúúúúža 😀
https://www.youtube.com/watch?v=N7OiHb8YlQU
Ri, tomu říkám stan! 😀 myslím ten z odkazu:))
Jinak jezdit se stanem a spát v penzionu má taky něco do sebe 😛
Tý brďo, to je boží! Úplně se vidím, jak to zapřáhnu za naši Hopinku Fábinku, nahoru připnu svoji památeční Libertu s košíkem na psa a vyrážím trávit zasloužený důchod k Jadranu:-).Jenom to má malej háček-do důchodu daleko a Fábinka nemá kouli:-)
Cirkus na kolečkách – mají to naši a byli jsme s tím jednou. Hodí se jenom do kempů, zastavit volně jak to děláme my je problém. Je to ale samozřejmě o dvě třídy výš než stan.
Paradni fotky, Dede. Pripomnela jsi mi moji prvni dovolenou s budoucim chotem v Chorvatsku,kdy jsme taky spali v „acku“ a vesli se do neho tez i s krosnou, ale choti koukaly pri spani nohy od kolen niz, ze stanu. Ze se nam spalo vyborne, jsme zjistili jednou rano, kdy cely kemp byl v noci vzhuru a pripraven k evakuaci kvuli blizkemu pozaru, krome nas dvou.
Dneska volim jen pohodli, koupelna u loznice je nutnost. Jak rika mun muz: „Muj nejoblibenijsi kemp je petihovezdickovy hotel.“ 😀
Tvůj muž si zjevně umí kemp vybrat 😀
Jo 😀
Jeden Nemiestny:
Dcera pise domov z dovolenky:
Spim pod stanom, mam sa dobre, Aj Stano sa ma dobre ….
Yetti, takové šokující vtipy, no toto
Teda Dede, jestli jseš na těch fotkách Ty, tak Ti to moc sluší (zarazila mě jiná barva vlasů) a ta sukně je bezvadná, i dnes by se dala nosit.
Jinak pod stanem nebo pod širákem stále i přes pokročilý věk (50+) a rozlámaná záda spíme, zrovna v září se na jednu podobnou výpravu chystáme a už se moc těšíme. S dobrou karimatkou a spacákem fakt nemáme „spací“ problém (je třeba nešetřit a najít si dobrou značku obojího). Stan máme už asi třetí, tuším Husky, pomalu přijde vyměnit, už dosluhuje, je mu asi 10 let a hromadu toho s námi zažil. Ale naši prastarou Gemmu, kterou už nepoužíváme, tu fakt nedáme, pomalu to bude muzejní kousek (a zvlášť když je „pan Gemma“ jeden z našich nejlepších kamarádů).
Samozřejmě, že nějaký ten penzión s dobrou postelí, sprchou a WC je asi o moc lepší a pohodlnější, ale některé věci se bez toho stanu zažít nedají. Měli jsme i roky, když jsme až v říjnu zjistili, že o víkendech konečně spíme doma. Děti jsou taky zvyklé a nic je nerozhází, holt „studený odchov“. Možná proto oba tak milují severské země a mají tam spoustu kamarádů. O dcéřině víc než měsíční výpravě na Island jsem sem asi psala, taky byla na Lofotech, v Laponsku atd., vše pod stanem a s koupáním v moři (třeba i při teplotě vody kolem osmi stupňů), otužilé děvče. Syn je podobný.
Ano Aido, jsem to já, od přírody světlovlasá. Jenže s takovými vlasy je nuda a tak jsem se někdy v roce 2004 nebo 2005 rozhodla pro razantní změnu. No a teď mám jakékoliv vlasy od plápolavé rezaté až k temně čokoládové,podle nálady 🙂 Moje kadeřnice mě zná a už se mě minule ptala, s jakým nápadem přijdu tento podzim. Podzim mě totiž nějak nutí měnit barvu vlasů – a to právě se světlými moc nešlo (wasntme)
Dede, jak už bylo napsáno, byla jsi opravdu krásná mladá holka a (jak napsala Jenny) vůbec se nedivím Martinovi, že se do tebe zakoukal (navíc to vaše vzájemné „zakoukání“ stále trvá ) 🙂
Ve stanu jsem spávala o prázdninách často na různých pracovních brigádách. Ty bývaly většinou 2 týdenní a jezdila jsem na ně s kamarádkou. Stan jsme měly půjčený z tatínkovy práce, spolu se spacáky(a do nich přišla bílá látková vložka) a nafukovací matrace, které měly „polštár“(který se nafukoval zvlášť, podle „tvrdosti“ jak kdo chtěl.. Nikdy jsem se stanem ale neputovala na zádech, vždy se vše naložilo do hromadného autobusu účastníků. Na místě si pak brigádníci rozebraly vyhrazená stanovací místa, kde jsme si stany napnuly. Právě to napnutí – správný sklon kolíku a dostateční zatlučení – bylo nejdůležitější a vozily jsme s sebou menší kladívko, protože dostatečně velký kámen nebýval při ruce). Při dešti totiž dokázaly kolíky rychle „povolit“ a pamatuji se na několik nutných rychlých zásahu, kdy bylo třeba v půli noci v lijáku za tmy vylézt a kolíky znovu zatlouci, pokud možno ještě něčím zatížit, aby nám stan nespadl na hlavu. Spát ve stanu bych asi ještě dokázala a asi by se mi to I líbilo. Můj největší problém by teď bylo noční vylézání na záchod. Asi jsem jako mladá, musela udržet moč celou noc. Táborové latrýny bývaly jen max., dvě (často jen jedna na celý turnus) a protože nikdo nechtěl spát v jejich blízkosti, stany stávaly dost daleko od ní. Ale i tak stály stany v řadách dost blízko u sebe a nějak si nepamatuji, že bych se kdy v noci jen tak vyšoupla a přikrčila vedle stanu. A že bychom tam měly nějakou „nouzovou nádobu“ si také nepamatuji, spíše ne. No dneska běhám v noci na záchod nejméně 2x. Ale mám ho pár kroků od postele a chodím tam téměř v polospánku, abych pak zase rychle usnula. Takže pracně rozepínat zip spacáku, vyhrabat se, pak rozepnout zip stanu…ne, na to už fakt dneska nemám.
Jo a také jsme používaly jen baterky, mívaly jsme většinou dvě – plochou, která byla skladnější do kapsy a pak „buřtovku“, kterou se svítilo ve stanu. Takže čím delší, tím lepší (myslím, že byla na 3 nebo až 5 článků) protože vydržela déle než placatá. Jo, dnes se to svítí jinak s těmi titěrnými baterčičkami, které presto „šajnují“ jak reflector 🙂
Ale protože jsem nikdy „nekempovala“, tak mám Dede dotaz. Při tom vašem stanování, měli jste vytypovaný cíl cesty? Tedy to jste se stopem dopravili na plac a pak tam několik dnů zůstali? Nebo jste prostě „jezdili po vlasti“ a spali každou noc někde jinde? Jestli to první, jak jste stan zajistili? Karavan se dá zamknout, stan ne – nebo ano? Mohli jste klidně někam odejít na tůru a nechat vše ve stanu? A jak jste vůbec stanovací místa našli? Předem v nějakých brožůrkách, nebo jeli na blind?
Maričko, úplně ty baterky, vidím před sebou a máš pravdu, ty ploché se vybíjely rychleji.
Noční vylézání ze stanu člověka vždy probudilo, tak jeden ty potřeby potlačoval jak se dalo 😀
Tyhle fotky jsou z Bulharska. Tam jsme byli asi na třech místech, na tom posledním jsme se připojili k větší skupině Martinovych spolužáků 🙂
Jo a děkuju! 🙂
No jéje, spaní ve stanu, to prostě patřívalo k létu! Na vodu jsme vozívali ta tehdejší klasická malá áčka (pamatujete to martýrium, jak se natahovaly šňůry na kovové kolíky?). Na táboře jsme měli vysloužilé vojenské stany s železnou konstrukcí a s dřevěnou podlážkou, bez podsady, z jakéhosi velmi hrubého a tlustého khaki plátna, původně pogumovaného, ale po letech služby už to bylo odrolené a při dešti to běžně protékalo. Proto na každém stanu bylo ještě nádavkem několik plátěných střech, což zaručovalo jakous takous nepromokavost. Bydleli jsme v nich po dvou, uvnitř byly čtyři pryčny vypletené popruhy a sklápěcí železný stolek. Zpravidla jsme spali dole a na horních pryčnách měli rozkrámované věci. Spali jsme v „mumiích“, když to náhodou promoklo, tak bylo tedy opravdu co sušit 😀 . V těch stanech byla tma a na svícení jsme fasovali nefalšované petrolejky, však do povinné výbavy na tábor patřilo několik krabiček zápalek :O . Zápach petroleje nás provázel celé tři týdny a zevnitř byla střecha ve stanu pěkně vyuzená. Když na to dnes vzpomínám, jen tiše žasnu, že se za celá ta léta nikdy nic nestalo, žádný stan nevzplanul a nikdo se nepopálil. Bylo to moc fajn.
Dnes už ve stanu nespávám. Snesu všelijaké spartánské podmínky, za léta potápění a pobytů na dosti otřesných lodích nebo v egyptských pouštních „campech“ mě dost vycepovala, ale stan už tedy rozhodně ne.
V těch dnešních hezkých lehkých barevných stanech, co se vlastně samy postaví, jsem nikdy nespala.
Tak za mých časů nám na táborech petrolejky nikdo nesvěřil, museli jsme vystačit s baterkami. A komu chcípla baterie a neměl novou, měl smůlu…
Já myslím, že to byly stejné časy. Asi záleželo na praštěnosti vedoucích.
U nás mohli mít petrolejky jen nejstarší „děti“, menší taky musely vystačit s baterkami. Baterky jsme ostatně měli všichni. Na noční hlídky nebo na noční hry (nebo v noci na záchod) se chodilo s baterkou.
Od té doby jsem už nikdy petrolejkou nesvítila, ale ten zápach petroleje si dovedu vybavit dodnes. A ty mastné černé ruce při čištění lampy 😀 .
jééé Dede, to jsou krásný fotky 🙂 moc Vám to sluší a ta pohoda, která z nich vyzařuje.
V únoru jsem hlídala vnoučátka, neb dcera koupila zeťovi k narozeninám nějaký super spacák,tak ho jeli vyzkoušet, večer mi přišla od zetě fotka, stan na sněhu 🙂
No byli nadšeni 🙂
Nojono… líbilo by se mi to, ale mé tělo už má jiné požadavky.
Jana
Tak na sněhu jsem nikdy netábořila, to musí být výzva hlavně v oblasti toaletních potřeb 😀
Jinak děkuju!
Hm, já moc nestanovala – naši měli chalupu. Ale nějaké tábory za sebou mám a bylo to príma 🙂
Dneska už jsem v tomhle taky mastňák a na zemi se nevyspím (dokonce ani s nafukovací karimatkou – vyzkoušeno 😛 ).
Vlastně mi to moc nevadí, vadí mi spíš fakt, že neunesu tu krosnu na tři neděle – teda já jo, ale moje záda ne a to mě fakt štve…
No, snažím se ve stanu už nespávat, moje záda dostávají na p…zadel, ani samonafukovací karimatka mi zatím nestačila. Jo takhle natahat do stanu hromadu slámy, udupat a na to hodit igelit a spacák, to už je jiná opera. Jednak je to měkčí, druhak to skvěle izoluje. Jenže kde shánět slámu, že? V historických táborech bývá, ale pokud je tábor ve městě v parku, tak nám ji nedají (nechce se jim uklízet). Ovčí kožešinky na podložení jsou skvělé. Spala jsem v různých stanech, za velmi různého počasí a tvrdím, že stan, na který ráno paří slunko, je za trest 🙂 Tenké moderní stany jsou báječné, ale pokud už musím do stanu, mám radši ty naše historické z plachtoviny, protože se v nich pohodlně postavím a mám dost místa na všechno. Jen kdo ty kované kolíky a silné dřevěné tyče má vozit…
A v mládí jsem taky vandrovala v sukni!
Zano ty záda nakonec jednomu mluví vlastně do všeho, co? 🙂 Člověk by váhal, jestli být obratlovcem je až taková výhra 😛
To patří o komentář výš! 🙂
Matyldo, sláma nebo seno v dostatečné vrstvě, na to kožešina a neřeším to ani dnes – ale za těchto podmínek se dnes obvykle nestanuje…:))
Kupodivu, mé jinak dost háklivé záda, snáší spaní ve stanu velmi dobře. Na tenké samonafukovačce, v letním spacáku (víc do cyklobrašen nevleze). Doma mám speciální zdravotní matraci, ale někdy mne ráno záda bolí. Na dovolené celých čtrnáct dní spíme ve stanu a záda jsou v pohodě, ale pravda občas tlačí kyčle. Spaní pod širákem je sice krásné, ale člověk si uvědomí kde je jeho místo na potravním řetězci. Stan je aspoň nějaká ochrana před žíznivým hmyzem. Jo a je mi přes padesát.
Jarmilo, jsi dobrá – přávidím! 🙂
Spát ve stanu? Ještě dneska a klidně, jen by to musel být stan s podsadou, kde jsou i postele s nějakou matrací. Ze země už bych se dneska ani nezvedla.
Spaní ve stanu bylo běžné na letních táborech, pak s našima párkrát na dovolené, všechno jsme odtahali na zádech, auto jsme neměli a přesto to byly nádherné dovolené, třeba v Českém ráji, v Bulharsku u moře taky v kempech, hned u pláže, moře nebo déšť nádherně uspávají, pak ježdění na vodu, to byly stany samozřejmé.
Jednou jsem byla s našimi na dovolené v Krušných horách. Naši s malou sestrou meli svůj pokoj v chatě, my s kamarádkou jsme spaly vedle chaty ve stanu. To byla taková zima, každou noc se mi zdálo o ohýnku, druhý týden jsme nevydržely a se souhlasem správce jsme si natahaly matračky a spacáky ne půdu.
Za takového letního počasí, hlavně v těch vedrech, bych do stanu šla spát klidně. Akorát teda absence záchodu a koupelny by byl problém.
Ono za horka to taky ve stanu není žádná hitparáda – pamatuju si na jeden úžasně hnusnej úpal – úžeh, který jsem si uhnala v Bulharsku, když jsem si přes poledne zdřímla… 🙂
Pak je to lepší jen tak venku, v nějakém pohodlném stínu. (sun)
No, tak přes poledne spát ve stanu je něco podobného, jako se dobrovolně nechat zavřít do plechovky. Ale v noci je mnohem chladněji a to se spí dobře. (aspoň teda mně).
Hezké fotky milá Dede, to se nedivím Martinovi, měl by Tě střežit jako oko v hlavě. 🙂 Kočka!Jak se říkávalo. 🙂
Stanů jsem si užila vrchovatě. V pionýrských táborech, na výletech se školou,pak s průmkou a dál v mládí i později. Pak ještě se synátorem a MLP třeba i v Maďarsku u Balatonu Ještě po r. 89 jsme byli v Italii v Caorle ve stanech vylešených ledničkou a vysokou moderní matrací,bydleli jsme v piniovém háji, všechno to kolem vonělo jehličím a mořem a za námi byly hotely s terasami a bazény. 🙂 Na hotely jsme tenkrát ještě neměli prostředky. Teď si ráda zdřímnu někde po cestě v zavěšené hamace, z toho záda nebolí.
Díky Jenny 🙂
Tak hamaku jsem ještě nezkusila!
Dobrodružství pobytí ve stanu mi bylo odepřeno, jezdilo se na chatu. Potěšily mě fotky s hezkou holkou a usmívala jsem se, jak jsi stanovala v sukni. No jo, jiná doba!
Jano, v té době jsem chodila v sukni od jara do podzimu, klidně i na horské túry. 🙂 Kde ty časy jsou!
Ono je to totiž v té sukni mnohem pohodlnější, já v ní odešla většinu výprav
Perfektné fotky Dede! Pod stanom som bola naposledy v Bulharsku, v kempe Zlatá rybka pri Sozopole, roku pána 87 🙂 Bývali tam doobeda hmly od mora a všetko sme mali neustále vlhké, časom až plesnivé a v každom uvarenom jedle bola poctivá dávka piesku. Stan bol áčko s vrchnou plachtou a len čo sme prišli a sotva ho stihli rozložiť, zliala nás poriadna búrka, z ktorej do konca pobytu celkom nevyschol. Domov sme ho už ani neviezli, zostal v kempe v kontajneri, lebo zospodu komplet splesnivel 🙂 . Potom sme boli ešte na 2 výletoch so spaním pod širákom, vo Francúzsku a Grécku. Bolo to začiatkom 90-tych rokov, ešte fungovali autobusy CKM a mládežnícke vlakové lístky. Vo Francúzsku sme tak prešli z Marseille do Paríža a v Grécku z Atén do Tesaloník. Spanie bolo príležitostné a niekedy aj dobrodružné. Dnes už teda ďakujem neprosím, bolí ma chrbát aj keď príde na víkend neterka, prepustím jej svoju milovanú postieľku a spím na gauči. Potom sa z toho 3 dni spamätávam a rozcvičujem. A nešťastím sú nepohodlné, vyležané postele na dovolenke, to mám po pár nociach chuť vraždiť…
Km, taky mám doma vyladěnou postel, ale tu zásadně nepůjčuju. Maximálně sdílím! 😀
Od 3.třídy ZŠ jsem jezdila na tábory a většinou spala ve stanech s podsadou. Bylo to fajn a ráda na ty tábory vzpomínám.
Nyní potřebuju postel a pokud možno sprchu se splachovacím záchodem po ruce. Jo jsem změkčilý mastňák.
Míšo, co kocourek? Jak se má Daník? 🙂
Jo, už jsem taky mastňák 😛
Daník se má dobře. Úžasně rychle si zvykl, vzorně chodí na záchůdek,dobře jí a jeho plno v celém bytě. Radost pohledět.
🙂
Jako děti jsme si stanů užily (dvě holky) opravdu hodně, jednak na táborech a i na dovolené s rodiči. Dodnes nechápu, jak jsme to všichni zvládli . Na motorce s „lodičkou“ – oblečení, kempovací věci, trochu jídla . Stále se mi vybavuje každovečerní losování o šišku chleba, která se dala použít místo chybějícího polštáře…
Dnes bych už to nedala, postel potřebuji.
Ale vzpomínky jsou stále úžasné 🙂
Chleba jako polštář 😀
Máš pravdu, dnes mě taky zpětně udivuje, že jsem zvládla jet na tři neděle s krosnou, kterou jsem unesla – tedy ne krosnou pro velblouda 😀
Stan většinou vynechávám. Když neprší, není co řešit, když prší… tak se taky vždycky něco najde. V kempech spím v autě, o dovolené se v tom autě zmáčkneme všichni. Stan mám dobrý, ale využití pro něj moc nemám.
Pohodlné spaní – no, alumatka na podlaze autobusové zastávky opravdu není nic moc. Ale na vrstvě jehličí už to jde a tenká samonafukovačka na tomtéž, zejména v kombinaci s teplým spacákem, znamená že se mi ráno nechce vstávat 😉 . Na tvrdém to chce vyšší nafukovačku. Při dnešní nabídce kempovacích věcí můžeš spát ve stanu jako v peřince.
Jo a nesnáším uzoučké spacáky, takže jsem letos pořídila dekááááč! (Ale zatím mi ho vždycky zabavil MLP, nejspíš po důkladném odzkoušení koupíme ještě jeden)
Petro, byly roky, kdy bych ti pohodlnost jehličí vřele odsouhlasila. No, teď už ne 🙂
V autě jsem zatím přes noc nikdy nespala.
Když jsme kupovali tohle auto, nechala jsem si sklopit sedačky a zkusila se tam natáhnout 😀
Felicia byla luxusně vysoká, ale hrbatá a překážely blatníky. Ford je nízkej, ale prostornější a jednodušší na přestavbu. Půjčovala jsem si Oktávku a přišlo mi, že má neduhy od obou. Takže další auto zase nejdřív projde spacím průzkumem (rofl)
Je tam tepleji než ve stanu a ranní balení je výrazně jednodušší.
Já jo. Zzzzzzima mi byla …
Až do doby před třemi lety mne stan provází celým životem. První vzpomínky jsou na žluto – světlemodrý stan pro čtyři osoby, který s námi cestoval nejdříve vlakem a posléze autem na dovolené. Časem k němu jako přepych přibyla tmavěmodrá předsíňka, to už bylo něco. Až do mých cca 17ti let byl každý rok v permanenci. Do toho pochopitelně každoročně fantastický výmysl českých skautů – stany na podsadách. To jsou spíše chatičky a také jame je mívali tak vybavené, závěsné kapsáře a jiné vychytávky se tábor od tábora zlepšovaly.
Na vodu jsme jezdili zpočátku s plátěnýma áčkama, ale ty dostávaly při denní balení dost na frak a hlavně – kde to po táboře důkladně usušit! Mimochodem, Bohouškovi jsme stavěli jeho osobní stan vedle našeho, byl ze stanové plachty a stavěl se na pádlech a pod ním mimo psa byly i všechny dražší věci našeho vybavení, což on spolehlivě ohlídal. Spal většinou u našeho stanu , eventuálně v něm. Postupem času se vybavení vylepšilo na stany kopulové, větší i menší, hlavně lehčí, rychleschnoucí a vůbec.
Já milovala spaní pod širákem, což jsem naposledy absolvovala asi před – panebože jak to utíká – 18ti lety. Dneska bych se ani nepoložila na zem, natož zdvihla. Ale krásných nocí pod stanem, dnů, kdy pršelo a člověk mohl konečně spát, těch jsem si užila habakuk
To jsem já, INKA
Inkoustová, líbí se mi uskladnění cenností s fundlákem – je to logické. (inlove)
No jo, my jsme tehdy byli bezpsí 🙂
no já si vlastně nepamatuji, kam se dávaly věci ze stanu, když jsme jezdili s našima. Teda před érou auta. A to táta vozil plno fotografického materiálu
Ne inkoustová ale Inko! Debilní opravy… 🙂
Jéje – pod stanem jsem se naspávala! Od třetí třídy do deváté poctivě každé prázdniny na táboře (sice se mu říkalo pionýrský, ale byl veden spíš skautsky), později pár čundříků se taky našlo Nejlepší byl ten za koňmi na Vysočinu, ale to jsme spali na seníku, ovšem ten na Zlaté písky k Bratislavě je taky nezapomenutelný.
Ovšem takový komfort, jako mívali Mánička s Danušků na prázdninách u kmotřenky (mamčiné sestry) v Podivíně, to jsem nikdy neměla. Vysvětlím – holky bývaly v Podivíně často (už nějakou dobu se chystám na seriál o jejich dobrodružstvích – taková Gabra a Málinka po vrbecku (rofl) ) a aby to neměly tak jednotvárné, tak si vymyslely, že budou spát ve stanu za kmucháčkovou zahradou. Tak kluci (bratranci) postavili stan a Jindřiška (sestřenice) nanosila matrace a DUCHNY, aby děvčičky netrpěly. A ráno doběhla s buchtama a teplým kakaem … to bylo stanování all inclusiv 😉
🙂 Tak jsme spávali s MLP a psem u známých na zahradě. Do chatičky jsme se všichni nevešli a tak my a pes jsme byli ve stanu na pořádné pěnovce a s duchnama. Ája I. se vyvenčila sama, kdy chtěla a vrátila se do stanu. Ráno ostatní posádka z chaty nanosila snídani ven, byly to hezké časy.
Taky jsme to s kamarádkou dělávaly, každé prázdniny od šesté třídy, ale bez duchen a kakaa :-)Naše zahrada byla miniaturní, ale kamaradka bydlela na konci vesnice a za nima jenom pole. Mezi barákem a polem kus louky, na tom jsme postavily stan (samy), každý večer si rozdělaly ohníček a opékaly co nám přišlo pod ruku, kecaly a koukaly na hvězdy a ráno se spořádaně rozešly domů na snídani…po letech jsem zjistila, že nás táta chodil kontrolovat, jestli nás nesežrala dravá zvěř – nebo spíš kolik nás v tom stanu opravdu spí 🙂 když dneska poslouchám kolem sebe rodiče, jak dětem organizují prázdniny na minutu a hlídají je na každém kroku, tak už tohle nemají šanci zažít…a je mi to líto.
Ygo, prosím, piš piš piš! Já se už teď těším 🙂
Na zahradě jsme taky spávali, ale bez duchýnek 😀
ve stanu, spí se tam dobře, stačí si pod sebe vhodně nastlat a nemyslím tím nafukovačky, dokonce i v prosinci se v něm dá spát…a jaký to j edobrodrůžo..nemyslím kempy, ale třeba v lese nebo na jeho okraji, kde kolem stanu v noci projdou zviřátka a zrejou Vám okolí tak,že to ráno sotva poznáváte 😀 každej by si to měl v životě prubnout….
Souhlasím s tím, že spát venku je fajn. Taky jsem to měla ráda. Jen nevím, co bych si tam dnes nastlala – či spíš, jak bych s takovým stlaním cestovala 😀
Já jsem ve stanu nespala od dětství, a i když to bylo velké dobrodružství každé léto, tak tu tvrdou zem si pamatuju a teď už bych asi nemohla. Bolí mě ramena a kyčle i z naší drahé matrace, z pokusů spát na zemi bych se asi dlouho vzpamatovávala. Ono stačí pobývat v hotelu na malé posteli nebo tvrdé matraci a jsem vzhůru většinu noci. Co se dá dělat, jsem stará.
Ale sluší ti to Dede!
Děkuju Wendulko!
Spávala, bavilo. Taky hodně po tělocvičnách, tam ale unavené tělo na tom tvrdém protestovalo. Loni jsem si zopakovala ten stan a mile mě překvapilo, že se na ovčí kůži vyspím pohodlněji než doma – to horké sucho má něco do sebe. (Venku lilo. Donda poctivě hlídala celý tábor a každého co čtvrt hodiny kontrolovala, jestli pořádně spí. Melly po prvním hromu zalezla ke stěně a přimáčkla se na ni a pak se divila, že je mokrá. Naštěstí byl stan dost velký, takže si tam mokla sama, teda než se mi vyděšeně narvala pod deku, pak jsme byly mokré dvě. Holt mají ještě nějaké ty rezervy, psice… 😀 )
Nauč Melly, ať ti leze do spacáku rovnou:))
No, já bych taky mohla spát na ovčí kožešině – pokud by tato ležela na dobré matraci (wasntme)
Milá Dede, na matraci mohu s dobrým svědomím doporučit vlněnou podložku z firmy paní Veselíkové : https://www.teplodomova.cz/podlozky-vlnene/ .Sama mám už druhou v pořadí, a musím říct, že podložka pomáhá od bolavých zad i kloubů. A je příjemná jak v zimě, tak i v létě.
Jinak co se týče stanu, v mládí jsem v něm nocovala běžně (i v zimě), teď bych měla asi problém se do něj vsoukat a i se z něj vysoukat. A chodit se mýt někam do potoka bych už taky nemusela. Teď holt postel a sprcha a záchod jen pro nás. Jinak ti to na těch fotkách moc sluší.
To víš, a vona pok v půlce noci zákeřně všecko vyvrzá, pak venku houkne sova a Melly mi urve zip, jak se bude drát zpátky! Kdepak, Melly je marná.
V horším případě porazí tyčku a zamotá se do plachty, jak se bude drát ven, že to oštěká. (rofl)
Víš co, na matraci je to samozřejmě vyšší level, ale mě mile překvapilo, že to funguje i na celtě. (inlove) Nečekala jsem, že ráno vstanu víceméně křepce a odkráčím po vlastních. Myslela jsem, že se budu plazit jak Lazar s přeraženým hřbetem. A ono ne. 🙂
A to jsem se budila co čtvrt hodiny, abych seřvala některýho psa nebo šla chytat nějakej kus vybavení kvůli té čině venku. Budili jsme se takhle z asi 15 lidí jenom dva.