Řeknu vám, už jsem toho měla právě dost. Každý den panička mizí do stájí za naším novým koněm, sedmnáctiletým sportovním vysloužilcem Tarkanem a mě vůbec, ale vůbec nebere s sebou! Prý se nejdřív musí s Tarkanem seznámit a začít si důvěřovat.
Ale nakonec jsme přece jen jely do stájí spolu. Panička mi kladla na srdce, že musím být hodná, protože na vodítku dneska půjde jen Tarkan. Jak jsme tam dojely, hned se zdravila s lidma a… vážně, ona začala mluvit koňsky! Nebo koňákovsky? Prostě nikdo by nepoznal, že ještě před půl rokem znala koně jenom z obrázků.
Pak jsme došly k boxu a… ta hlava byla obrovská. To nebyl kůň, to byl drak! A řeknu vám, bylo od paničky moc nepěkné, že se mi smála! Každej by utekl, kdyby na něj něco takového zblízka frklo – chyběly jen plameny. Když pak Tarkana kartáčovala, odvážila jsem se blíž. Panička nás navzájem představila a mně (!!) řekla, abych byla hodná. Přitom tuhle obluďák mohl být klidně psožravej!
Dobrá, nebyl. A bylo vidět, jak je rád, že u něho panička je. Dýchal jí za ucho, občas ji hravě zatahal zubama za šaty a jednou si o ni opřel celou tu svoji obrovskou hlavu a málem se klepal radostí, že ho panička hladí a něco mu špitá do ušisek.
Čekala jsem, kdy mě zase přepadne žárlivost – víte, já na ni docela trpím. Ale potom jsem se rozhlédla po těch velkých stájích, a viděla koně zavřené za mřížemi, jak žádostivě sledují každého, kdo do stájí vešel. A pochopila jsem, jak strašlivě sám asi Tarkan byl, když přestal pracovat – žádné sedlo a akce! Jen čekání.
A dočkal se naší paničky. Dostatečně pošetilé, aby si pořídila koně, na kterém neumí jezdit, ale se srdcem velikým jak jablečnej koláč a něhou na rozdávání. Víte, že se mi v tu chvilku ani žárlit nechtělo?
Přeju vám krásnej chlupatej den a příště vám povím, jak dopadla naše první společná vycházka!
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, pořad Svět zvířat, 2017
Dnes se jednoznačná otázka nijak neobjevuje, tak sáhnu kousek za roh a budu se ptát na důvěru. Důvěru vašich zvířat, že z vašich rukou přichází je dobré a potřebné. Jak moc umějí z vašich rukou (i přeneseně:)) vaše zvířata přijímat nové, nezvyklé až hrozivé?
Psi umějí hodně důvěřovat, moji se na mě vždy spoléhali (a já na ně – v jejich oblasti odbornosti:)), tak by mě hodně zajímalo, jak je to u koček? Vzpomínáte si na situaci, kdy zvíře kvůli vám (a na vaše triko:)) překonalo svůj strach a následovalo vás – nebo si nechalo něco, líbit, třeba ošetření?:))
A pak mám jednu spíš pro legraci: jak myslíte, že dopadla první vycházka Rozárky, paničky a Tarkana?:))
Prispievam zas trochu po funuse, máme zajtra audit, tak doháňam resty (a v rámci rannej prokrastinácie píšem na dedeník 😀 ). Psica mi v niečom verí a v niečom nie. Za úspech považujem, že už sa vôbec nebojí vane a sprchovania. Zo začiatku to ledva strpela a trochu sa aj klepala, ale teraz, keď boli tie najväčšie horúčavy, už bola sama po prechádzke nastúpená pri vani a dožadovala sa zvlaženia bruška a pacičiek (keď som si dovolila sa niekde trajdať a nevykonať to hneď, tak si sama poslúžila v miske na vodu, kam si vliezla prednými packami a ráchala sa v nej jak drozd v kaluži, s následnými mokrými a špinavými capkami po celej kuchyni a predsieni. Tak potom som si už dávala záležať, aby neboli prestoje, (chuckle) ). Dbám aj na to, aby som ju do vane vždy opatrne položila tak, aby mala už packy priamo na dne, nikdy nie z výšky, ani malej. A nemá rada vodu na hlave a chrbte, tak tam ju len otriem mokrou rukou. A tiež asi vypozorovala, že ja sa v tej vani a sprche máčam celá každé ráno (za jej bedlivého dozoru), takže uznala, že životu nebezpečné to nebude. Horšie to bolo s kliešťami, zatrhnutými pazúrikmi a vôbec boľačkami každého druhu, to piští a schováva sa, najmä keď mám v ruke niečo také nebezpečné, ako nožnice a leukoplast. Ďalšia skúška dôvery bude teraz, pri ďalšom sťahovaní, dúfam, že to nejako zvládneme tak, aby sa nebála a vedela, že vždy bude o ňu postarané, ach jo… (whew)
Milá km, ty a Jackie jste báječná dvojka 🙂 Psi umějí člověka prokouknout a když ti Jackie věří, tak jsi obstála na výbornou! (wave)
Zatmění slunce jsme bohužel neviděli. Asi hodinu před tím se na obloze začaly honit tlusté mraky a hřmělo. Takže i tak obloha ztmavla a spíše to vypadalo na bouřku (nakonec se nekonala, spadlo jen pár kapek). Po slunci ani stopa, mraky ho silně překryly. Pak se na chvíli protrhly a zazářilo úžasně silné slunce, s velikánskou rozprsklou září kolem (skoro jako se paprsky kreslí na obrázcích), vůbec se tím směrem nedalo dívat. Ale to bylo ještě brzy na zatmění. Pak se zase zatáhly mraky a protože my ve vedlejším domě věšeli nové žaluzije, tak jsme se dál nezajímali. Sousedi přes ulici ale seděli s dětmi venku s „brýlemi“ a tak jsem se jich pak šla zeptat, jestli něco vůbec bylo vidět. A sousedka mi ukázala na mobilu pár hezkých fotek, které stihla udělat ve chvílich kdy se mraky rozplynuly. Byla zakrytá tak čtvrtina slunce. No a samozřejmě se obloha úplně vypucovala, když už bylo po všem a slunce zase zářilo. A to plnou parou, bylo bělavé a fakt děsně ostré, normálním pohledem a zastíněnou rukou se na něj nedalo ani vteřinku kouknout. Jeden náš kamarád kvůli tomu jel někam do střední Am., kde na otevřených pláních měl být skvělý pohled a maminka sousedky, co mi ukázala fotky zase jela zatmění sledovat do Tennessee.
Netrap se Maričko, my tu taky nic neviděli – ale spolehni se, že fotek bude plnej net 🙂
PS: Mám ve vaně obrovského pavouka. Jsem opravdu ráda, že mám ještě jednu koupelnu… 😛
Dede, moc hezké, skoro dojemné povídání.
Kočky jsou prostě svoje, jsou to osobnosti, kterým když se něco nelíbí, tak to dělat nebudou, nebo, když uř musí, tak umí dát svoji nevoli najevo. Naše současná Rusty je ale asi ze všech ta nejpovolnější. Do té doby jsme si to mysleli o Dixie, take byla zlatíčko, ale pokud bych měla psát o důvěře, tak prostě Rusty vyhrává. Ta si fakt nechá líbit úplně všechno a její prostest je „kousnutí“, což je jen takové ožužlání lidského prstu, které vůbec nebojí. Co se u psů krmení týče, tak Trixie by z mé ruky bez váhíní zblajzla cokoliv, hlavně, že „něco dostane“. A protože mi myslím bezmezně důvěřuje, přijme z mých rukou i to šťourání v uších a nenáviděnou koupel (pravda, trpí, ale nekousla by).
Víte, mě je někdy z té psí důvěry a věrnosti až smutno. Tenhle skvělý pozitivní character u psa může být tak snadno zneužit. Pes, který je třeba bitý, dokonce týraný a celkově se s ním špatně zachází a on přesto neuteče a i kdyby ano, pokud to zvládne, zase se vrátí domů i když ví, že bude za útěk bit. A určitě by za takového „páníčka“ byl ochoten položit život, kdyby bylo třeba ho zachránit.
MMCH viděli jste už film „Dog’s Purpose“(Psí poslání)? Jestli ano, libil se vám? My ho viděli asi před 2 měsíci. Původně jsem ho vidět nechtěla, že to bude typický am. doják, ale švagrová film doporučila, tak jsme se dívali. A nelitovala jsem, ano, je to doják, ale velmi nezvykle pojaté téma (z přemýšlení) a tak též mohu doporučit.
Maričko, ona je Rusty vůbec dost výjimečná kočička, ne? 🙂
Pokud jde o dojemné filmy se zvířaty, už se jim vyhýbám. Stejně jako krutým obrázkům třeba na facebooku. Ne proto, že bych byla lhostejná, ale naopak – když vidím, co lidé dokážou zvířatům udělat, tak je to skoro nesnesitelné. Jenže ve většině případů pro to zvíře nemůžu udělat vůbec nic – leda sdílet příspěvek, aby třeba takový chudák měl větší šanci najít nový domov.
Dojemné filmy se zvířaty … to mi přijde, jako masochismus. Tedy mně, nemyslím to obecně. Jenže když člověk za život pozná a mnohokrát i procítí skutečně případy, tak už váhám, co si k tomu dobrovolně přidám:))
Zajímalo by mě, čím je to zpracování nezvyklé – asi budu googlit:))
Jo a máš pravdu – je fakt, že důvěra zvířat je hrozně zavazující.
Přesně takhle to vidím i já.
Dede, ve filmu jde stále o jednoho psa – tedy o reinkarnaci jeho duše od jiných psů (jiných „poslání“, jiných pánečků). Konec (dobrý)prozrazovat nebudu, ale dá se na to téma hodně přemýšlet. Jak píšeš, také jsem už na filmy, kde hraje zvíře alergická. Když v nějaké filmové detektivce má hrdina psa, nebo kočku, už předem tuším, že se zvíře pravděpodobně stane obětí zla. A pak jsem velice mile překvapená, když se tak nestane, ale to bývají spíše vyjímky. Já film původně nechtěla vidět i pro to, že když se dostal do kin, v mediích bylo nabádání ochránců zvířat k bojkotován kvůli trápení psích herců (resp. jednoho). Jak se ukázalo byla to „fake news“, falešné nařčení nějakými blbci. A když ho doporučila i švagrová, tak jsme si film půjčili a jsem tomu ráda. Fakt myslím, že by se ti libil.
Jo a celým filmem provází ten jeden psí hlas (ale samozřejmě mluví i lidé).
Kdo máte rádi dojemné příběhy se zvířaty, přečtěte si knížku „Umění závodit v dešti“ (The Art of Racing in the Rain), napsal Garth Stein. Je to psí příběh. Krásné vyprávění plné lásky, dojemné, ale nejsou v něm žádné krutosti, a proto se to dojetí dá dobře snést. Je to pohlazení po duši.
Díky Tapuz – jsem zrovna „mezi knihami“, tak vím, po čem se kouknout 🙂
Maričko, taky díky!
Kočky určitě nejsou tak důvěřivé jako psi. Je jim vrozené, že jsou to predátoři-individualisti, ostražití a opatrní, kteří za sebou nemají ochranu smečky, za všech okolností se musí postarat samy o sebe a každá chybička se může těžce vymstít. Ale neznamená to, že nejsou milující a láskyplné, jen to nedávají najevo tak okatě.
Moje kočky mi určitě po svém způsobu důvěřují. Často se třeba všechny čtyři shromáždí na místě, kde jsem já. A když se zvednu a jdu jinam, tak jsou všechny za mnou 😀 . Taky mě moc potěšily, když jsme se stěhovali. Najednou jsem je vytrhla z jejich prostředí a převezla jinam a ony tu byly hned druhý den už jako doma, určitě proto, že jsem byla s nimi. A nedávno mě dostal pumprdlík Toníček. Nechávala jsem mu ošetřit zuby. Měl ošklivý zánět dásní a řadu zkažených zubů. Spoustu mu jich vytrhali, těch pár zbylých mu pěkně vyčistili a dásně mu ošetřili. Paní doktorka ho přinesla v přepravce do ordinace, už probuzeného z narkózy, ale ještě lehce oblblého. Jak mě viděl, tak začal kníkat a natahovat se ke mě, chtěl vzít do náruče a utěšit. Div že jsem se tam nerozbrečela (chuckle) . (A to chodím k veterinářce, se kterou se zvířata v ordinaci mazlí! Je to poklad.)
Eh Tapuz, jako mladá bych tě asi úplně nepochopila, ale dnes už jo – a pokud máš citlivou veterinářku, tak ta asi taky překvapená nebyla. (inlove)
Levica bolaa skor nedoverciva a opatrna. Minko Prvy mi doveroval.Napr. ked bola burka, ale taka zodpovedna, sadol si predomna a uprel na mna kukadla. A ked ja nic,ani on nic. Viac sa nebal 🙂
No, bouřka hodně prověří, vlastně i u nás 🙂 Jen se člověk nesmí bát taky! 😀
Kůň a pes, tak to je zvířecí sestava, která patří k sobě! Všechny naše knírajdy chodily ven s koňmi, i Klérka si ještě užila vyjížděk ven, než jsem já klekla se zády. Ajvi chodí do stájí a do boxů ráda, neb užírá koním popadaný šrot, jablka, mrkev, suchý chleba. :).
Já jsem zažila psy na jízdárně (patřili na jízdárnu, žili s koňmi) a to bylo moc fajn – chodili s koňmi bez problémů. Horší bylo, když se za koňmi pustili nevychovaní psi a útočili. Zažila jsem to na Bílé hoře (v době, kdy se tam dalo ze Stodůlek dojet po polích:)) a všichni jsme byli rádi, že jsme nepopadali, koním se nic nestalo a nakonec jsme se zase dostali zpátky do houfku.
Přiznám se, že tahle výjimečně nepříjemná zkušenost mě přimněla vycepovat všechny psy, aby si koní nevšímali. Popravdě většinou, pokud se setkáme na hodně úzkém místě, tak je i přidržím. Nechci mít někoho na svědomí… 🙂
Hmm – tak mně psi asi taky věří. Teď měl Erník problémy s ušima a když jsem řekla „A ještě kapky“ tak sebou hned plácl na zem a nechal si nakapat (ovšem když jsem řekla „jdeme čistit uši“, tak už vstřícný nebyl a snažil se zmizet). Zikmund nesnáší česání, ale když má v kožuchu zamotané nějaké traviny, tak nic nenamítá, když je vyčešu ven (ovšem běda, když hrábnu vedle (rofl) ).
„Ovšem běda, když hrábnu vedle!“ (rofl) (rofl)
Takže důvěřuj, ale prověřuj, co?
Ty uši – no, prostě zkusí zdrhnout a když to nevyjde, tak drží. Normální chování důvěřujícího leč normálně uvažujícího psa 😀
Jo, psi mi věří. A jak se ukázalo onehdy, když jsme na procházce potkaly dvě paní se čtyřma psama a dva z toho byli vysloveně protivní, tak po sundání vodítek, protože se mi začaly zamotávat s protivkama, mi nastoupily za nohy a čekaly, co s tím já jako Velký pes budu dělat. Byla jsem klidná, tak taky neřešily nic, držely odstup od protivek a s jedním normálním psem se očuchaly. Ale já jsem taky věřila jim, že bez vodítek nic neztropí a budou se chovat mravně.
U veta se Karamel klepe a strčí mi hlavu pod paži, když se jí vet šťourá v čemkoli a Světluch je odhodlaná odejít z toho stolu v první chvíli, kdy to dovolím, ale se mnou je ochotna vydržet cokoli.
Jasně, že ti věří – nejsou hloupé – díky tomu to nejsou malé uječené neurotičky, ale prima malí pejsci 😀
Když jsme si přivezli Bohouška z útulku, naprosto neznalého toho zlého světa kolem, jeho okamžitá důvěra v nás byla ohromující. V té době jsem se naučila vařit doširoka rozkročená, protože v naší pidikuchyni veškerou podlahu zabral ON. V koupelně ležel natažen podél vany a vylézt z ní byl někdy problém. Když jsem po něm chtěla, aby vlezl do lodě, udělal to na první dobrou protože mi důvěřoval. Tam to fungovalo nejvíc.
Ahoj Inko! 🙂
Popravdě Bohouškova důvěra je překvapující – když byl v útulku, s tím, že je to fudlák… (h) Moc ráda o tvých chlupáčích čtu 🙂
Když byla ta bouřka, důvěřovala mi Mařka natolik, že vylezla do ložnice ( což ve vedrech nedělá) a pravila že se bojí. Tak jsem jí nejdříve řekla, ať se bojí před postelí. Bohužel jsem musela na záchod a k její velké radosti jsem teda s ní zůstala dole. Felínek mi asi deset minut nadával že bleskám a hřmím, ale potom si ustlal na mě a spali jsme až do rána bouřka nebouřka. Tolik důvěry … snad ani nepotřebuji
koukám Inko, že máš taky velkou důvěru…na mě se bojej všichni,i Noriska 😀 jen spát se přitom strachu někdy nedá 😀
Se Scarlett jsme se dívaly na bouřku společně a rády. A pak jednou prásklo tak padesát metrů od terasy, Scarlett start z místa tak 120km/h, já v těsném závěsu a od té doby nás to už tak nějak nebavilo. 😀
Důvěra kočičáků toť ošemetná věc.
Nesmíš jí zradit.
Toho našeho malého kočičáčka Daníka máme od čtvrtka a řeknu vám, ještě jsme neměli tak kontaktní zvíře.
Mazlí se o stošest a má nás rád.
A my jeho.
Míšo, ve včerejším víru mých zmatků, jsem nenapsala blahopřání k Daníkovi! Tak činím nyní! Užívejte se navzájem, ve zdraví a radosti!
Míšo, to je moc krásná zpráva! (inlove)
Netrpělivě čekám na první fotky:))
hlavně Míšo,aby z toho nevyrostl…. 😉
Nejdřív tu vycházku. Pokud je Rozárka aspoň trochu dondovitá, bude se po chvilce očichávání motat Tarkanovi pod nohy, dokud jí kopyto málem nepřistane na zádech, a pak teprv najde správnou vzdálenost. Jestli je spíš melinkovitá, což teda prozatím není, bude to celé dozorovat zpovzdálí a přibližovat se po neznatelných kouskách.
Takhle to totiž zvládly moje holky. Fakt je, že na to naučení dostaly (resp. jsme dostaly) nejhodnějšího a nejtrpělivějšího koně pod sluncem, přesně jak nám bylo slíbeno. Kdokoli míň trpělivej by toho šaška kólii zašlápl radši hned. (A Melinku bych pak hledala zdrhlou v panice na druhým konci zeměkoule.)
Dneska už společně umí naučit koně, že ani šašek kólie, ani lejdynka nejsou koňožravé. Jednomu takovému se vlichocovaly půl dne, až si je nakonec sám pozval do stání.
Pokud jde o důvěru mých zvířat ke mně, tak o tom nejvíc vypovídají jejich výkony u veta na stole: Penny si nechala dát drén bez umrtvení, Melly jsem se rýpala ve všemožných ranách a zubech já i vet taky bez umrtvení, klíšťata a podobné věci mi samy hlásí (Penny mi dokonce došťouchávala pod ruce Nesinu, když u nás Nessy byla teprve druhý týden – s klíštětem jasně olízaným, abych ho v srsti našla; Nesininy pohledy typu „to ses zbláznila?!“, kterými přitom Penušku častovala, byly k nezaplacení stejně jako její nevěřícný úžas, že nenásledovalo středověké mučení, a Penuščino „já ti to říkala“)… a tak dál. Asi nejdál to došlo u Rikiny, když mi věřila, už slepá, že co jí popisuju před ní, je realita, takže se mnou chodila bez vodítka a dovedla i aportovat a plavat. A přivolala si mě, když se zamotala. To ostatně dělala i Penuška. No a Melině jsem na základě důvěry jednoduše otevřela svět – ona na začátku neuměla nic krom zalázání do kotce a chození na vodítku a panikařila úplně ze všeho nového. Nejvíc z čehokoli, co zavánělo nějakým dopravním prostředkem nebo lidskýma rukama. Dneska se chodí mazlit k cizím lidem, když ji ujistím, že ji nesežerou, a je schopná se mnou cestovat. Není z toho nadšená, klepe se a Donda jí musí sedět na hlavě, ale zvládne nastoupit, přežít cestu, vystoupit a pohybovat se kolem vlaku apod., aniž by nějak výrazně vyšilovala (třeba se snažila zdrhnout nebo schovat). Ovšem musí mít na druhém konci vodítka mě. Jakmile tam má kohokoli jiného…
Penny a Donda mi taky věří / věřila, že má na ten akrobatický výkon, který po ní požaduju. Například že považuju za možné a bezpečné, aby seděla v košíku na kole. Aby mi skočila ze skály do náruče (z výšky, ze které by to bez pomoci na zem nezvládla). A tak.
Jak píšeš, ono je to tím, že já zase věřím jim, takže se můžou spolehnout, že když mi řeknou, že se něčeho bojí, tak to já nepřejdu jen tak a opravdu to vezmu do úvahy. Pak je snazší ten strach překonat.
No a mám je naučené, aby pomáhaly mně. Nejlepší to je, když lezeme někde, kde by se mi hodily drápy. Holky se zaryjí do země a já se o ně přitáhnu. A samozřejmě – hlásí věci před náma.
To bylo zábavné tuhle. Donda hlásila „člověk a něco, z čeho mám radost, ale pes to není“. Já tam neviděla, bylo to za zatáčkou a křovisky. Došly jsme blíž – a byl to člověk a poník.
Io, to se ale pěkně čte!
Tak do náruče mi ještě žádný pes neskočil:))
Tak vycházka vypadá spíš na ten Dondí styl! 😀
Do náruče ze země bez problémů. Shora jsem to zkoušela s Baroušem, ale nevychytali jsme techniku tak aby bylo bezpečné pro oba, tak jsem se na to vybodla a nikdy jsem to nepotřebovala.
Důvěra – s Baroušem neomezená, s Vaškem velmi omezená – aneb já mohu cokoliv, ale je to nepřenosné, tedy na veterině náhubek a pevný úchop. Bohužel to značně omezuje okruh použitelných veterinářů.
Nahoru to učím pomalejší jedince (Melinku) přes koleno, rychlejší jedinci (Penny, Donda) míří na hrudník a já jenom musím ve správný okamžik chytit zadek. Shora dolů je cíl víceméně stejný (ramena) a já pak amortizuju skok lehkým záklonem a chytám předek, zadek si pes ohlídá sám (stulí mi ho do lokte – teda po fázi, kdy mám psí zadek na obličeji a řvu, páč takhle mě pes akorát porazí). Shora dolů jsem to trénovala přes slízání z vysoký zídky na moje ramena. Jakmile pes pochopí, že cíl jeho předních tlap jsou moje ramena, obě, a pak se musí stočit, aby se vešel do náruče, je vyhráno.
i nahoru to beru zboku – pes mi skáče předníma na jednu nataženou ruku, druhou mu ve správné chvíli strčím pod zadek. Výsledek je pes bezpečně držený v náručí. Odpadá poškrábání hrudníku a poměrně nepraktické zastavení face-to-face. Tvůj popis seskoku si moc nedovedu představit bez poškození dvounožce.
Podobně jsem se vybodla i na oporu ve skoku do výšky, kdy pes měl odrazem od mých zad vyskočit nahoru – to kam takto Barouš dokázal vyskočit bylo zhruba v té úrovni, do které jsem jej bezpečně dokázala i vysadit. Vypadá to efektně, ale praktické využití nula.
Mně se tam nakonec taky stočej, ale ten původní nácvik provádím ksicht ke ksichtu. Jinak je jim divný, že mají vyskočit do vzduchu. Potom si to už s každým individualizujem podle pohybu a váhy.
Skok do výšky zkusím! Kólie ráda akrobatí jen pro radost.
Kólie má dlouhý nožičky, tam by i ten výsledek mohl být zajímavý. Vždy ale skákej na něco, ne jen tak do vzduchu.
Nácvik skákání začínám přeskočením ruky (v dřepu), pak jen se změnou povelu zachytnu psa.
Taky cesta. Asi mě nenapadla proto, že je cíleně odnaučuju plést se mi pod končetiny a oni si to přeložili jako „válet se jí po rukách a nohách smíme, poskakovat ne“.
Nejtěžší bude dostat si kólii na záda. Penny s tím neměla problém, tu jsem i nosila zaháknutou zadníma za pasem a předníma na ramenou, ale kólie se velmi snaží si mě nenaštvat, takže cokoli vzdáleně připomínající téčkovou pozici sabotuje a s obrovskýma omluvama mě ujišťuje, že taková hrubost by ji teda nikdy nenapadla. 🙂
Kólie stoprocentně ví, že je chytřejší než Melly, a velmi se snaží, abych nepřišla na to, že si myslí, že je občas chytřejší než já. 😀
Teď to bylo skvěle vidět. Melly právě dohárala, takže s náma šla na procházku, no a Donda ji drezírovala novou trasu, kterou se se mnou za ty tři týdny naučila (kolem silnice a tak, je tam hodně proměnlivá vzdálenost, na kterou od mě v určitých úsecích smí). Chudák Melly se ani nestihla bojinkat melinkožravých aut, jak ji Donda buzerovala. 😀 Tady udělej tohle, tady támhleto, ty jseš ale tupá, Melino, tak pohyb, tady se zařaď k noze… Myslím, že z toho má Melly v hlavě pěknej maglajz. 😀
Když ty máš prostě psy jiný váhy. 🙂