Vyprávěla jsem zrovna s chutí svému otci, jak probíhají žně na poli poblíž našeho domu, když najednou řekl: „Po strništi bos.“ „Prosím?“ Zeptala jsem se nechápavě, pořád ještě ztracena v představě velkého osvětleného kombajnu, takže mi chvilku trvalo, než jsem myšlenkově přeřadila.
„Po strništi bos,“ zopakoval tatínek trpělivě. „To je film, myslím, že Svěrákův. A já jsem si vzpomněl, že jsem to taky dělal – myslím, běhal bos po strništi. Do školy jsme chodili bosi od jara, to u nás v horách bývalo tak od května, a v srpnu už měl člověk nohy tak odolné, že klidně mohl běhat po strništi bos.“
Představila jsem si strniště po ječmenu, které máme hned vedle. Obilí bylo deštěm polehlé, na strništi zůstaly dlouhé zbytky stébel. Jako by mi otec četl myšlenky, dodal: „A strniště bývala pěkně ježatá, nízká. To umělo, panečku, píchat do nohou!“ „To věřím,“ odvětila jsem zamyšleně, protože jsem si vzpomněla běhání po strništi mého mládí, kdy jsem měla nad botami do krvava odřené i kotníky. Tehdy mi to kupodivu až tak nevadilo.
A tak jsme si ještě chvilku povídali o chození bez bot a já se malinko otřásla, když mi vyprávěl, jak jeho maminka a její sourozenci běhali k sousedům bosi i ve sněhu – za první světové války byly v horách boty pro děti pořád ještě přepychem, šetřily se.
Přemýšlela jsem nad tím, kdy já vlastně bývám bosonohá? Doma často, ale venku? Skoro nikdy! A protože bylo hezké letní ráno, šla jsem na zahradu, vyklouzla z pantoflí a šla vlhkou trávou. Hladivou, chladivou, měkkou trávou a bylo to úžasné. Ovšem jen na té trávě.
Kdepak, mám nohy zjemnělé. Pro mě určitě platí jedno z pravidel pro případ krize – mějte u postele vždycky vhodné boty! Bosa bych daleko neutekla. Což už asi zásadně nezměním, ale… udělala jsem dalších pár kroků v trávě a cítila se báječně… aspoň někdy budu na zahradě bosonohá. Ovšem jen to té doby, než bude moc zima!:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2017
Dnes je otázka jednoduchá: chodíte nebo chodili jste venku bosi? Kde nejradši? Jak moc byste byli v nebezpečí schopni prchat, pokud byste neměli boty?:))
Ja chodím bosý všade, pokiaľ mi to počasie umožňuje. Kedysi som riešil, že kam idem a či sa obuť, či nie. Dnes už je pre mňa bosý pohyb taký prirodzený, že obuv už takmer zásadne nechávam doma. Vždy to bol pre mňa skvelý pocit, chodiť bosý, ale odhodlať sa prestať nosiť obuv takmer úplne (z výnimkou zimných mesiacov) si zo začiatku vyžaduje už trocha viac odvahy začať robiť niečo inak, než je bežné. Je ale skvelé uvedomiť si, že je možné chodiť naboso aj v súčasnosti a že to nebolo iba výsadou už dávno minulej doby. Dnes to už ale ľudia vnímajú zrejme s väčším prekvapením, ako tomu bolo pred mnohými rokmi a ich reakcie sú rôzne. Bosý pohyb je ale pre ľudské nohy obzvlášť dôležitý a je smutné, že väčšina z nás si to vôbec neuvedomuje. Preto, pokiaľ vás to baví, máte veľké šťastie, lebo sú ľudia, čo sa bosí neprejdú ani po vlastnej izbe, pretože ten pocit z nejakého dôvodu neznesú.
venku na akcích? většinou bosky nebo v mokaskách a když je zima a mokro,tak v dřevákách….jako malá jsem celé léto chodila bosky, tetička řekla- boty jsou drahý a bosí všichni…no tak jsme si několikrát ukopla palec,několikrát zapíchla třísku, až si nohy vyrobily z kůže podrážku a pak to šlo..od června do září….bez botiček..jenže potom se zkuste nazout do bot, to je utrpení…
Na chalupě jsem jako dítě chodívala bosky celé léto. Louky, tehdy silnice štětovaná, kamenná, potok….. Na zimu jsem si natáhla nějaké bačkorky, přeci jen podlaha byla studená. Dneska doma chodím zásadně bez pantoflí nebo domácí obuvi. Po tom těžkém úrazu, kdy jsem skončila i a vozíku a pak chodila měsíce o „franckách“ jsem byla nucena kupovat boty ve speciálních prodejnách se zdravotní obuví. Mám tu postiženou nohu o 1 cm delší a o hodně širší. Tehdy jsem všechny elegantní lodičky botičky dala do „frcu“ obuvníkovi a za stržený peníz jsem si pořídila dvoje zdravotní. Už nikdy nemůžu chodit na podpatcích, nosím boty, které mi vyhovují, ale pravda – moc elegantní nejsou. Jenže na řízení auta jsou skvělé. Pokud bych šla do společnosti, např. do divadla, mám jedny „rozšlapané“, ale pořád hezké kožené botky, které mají nízký podpatek a vydržím v nich po tu dobu, co je potřeba. Pak mi noha oteče a jsem ráda, že jsem zase bez bot.
Karolíno, to byl děsnej úraz, co? Řekla bych, že absence lodiček je něco, co se dá překousnout za cenu, že chodíš – a bez holí! (inlove)
Bosa nechodím. Jednak je mi zima na tlapky a dvojak se trochu bojím. Jak jsem psala jinde, příroda kouše 😀
A městské chodníky jsou mi eklhaft.
Ale stačí mi žabky. Nebo sandály. Na chození v potoce je aspoň nemusím zouvat.
Táta mi kdysi říkal, že na bosou chůzi po strništi je grif se skluzem při došlápnutí. Jako kluci to prý uměli všichni. Myslím na to, když po strništi pochoduju v žabkách. Snažím se a docela to jde.
Zdrhat bosa? Myslím, že ne, ale kdo ví, adrenalin je mocná čarodějka 😉
Příroda kouše – a drápe a píchá! 😀 Jo…
O těch botách vyprávěl nějaký cestovatel po „nejistých“ krajinách. Věřím, že je to podstatné – představ si, že kromě skla šlápneš třeba i na hada – a naštveš ho! 😛
Naboso přicházím s výrazně čistějšíma nohama než v sandálech.
Odkud?
😀
z lesů a polí
Hi, hi, jen jsem přistála doma u klábosnice, už žvaním. Vidím, že i přes to, že jsem si na tabletu hlídala psaní napsalo mi to : Bolelo to moc a moc, oteklo a dlouho se honili, místo HOJILO. Už jsem se ten pitomý nápovědník pokoušela na Goglu odpojit, ale nevím kde se to dělá (envy) .
V „Nastavení“.
Tak v dětství na chatě jsme bosky chodili snad celé prázdniny, pokud počasí dovolilo. Běhali jsme i po strništi (asi byla Dede opravdu nižší)přestože jsem si nejednou zapíchla zbytek stébla do nohy. Běhala jsem bosa klidně po lese, prostě furt, protože chodidlo časem ztvrdlo. Jenže problem pak byl na konci prázdnin se dostat do normálních bot (protože většinou, když už jsem na chatě nosila „boty“ tak to byly převážně holinky). Takže hlavní večerní očista před spaním patřila nohám. Obličej se jen tak ošplouchl, zuby se také rychle vyčistily, ale nohy se musely poctivě odrbat (často kartáčem) v umyvadle položeném venku na trávě.
Tady doma bosa nechodím, ze dvou důvodů. Ten hlavní je už roky se mi asi nějak špatně prokrvují nohy, přesněji chodidla. Je mi naboso hned zima od nohou, mám pocit, že chodidla mám jak kus ledu a prostě musím stále nosti ponožky do bot, do sandalů, furt (jinak běhám častěji čůrat). Kdysi jsem si na to stěžovala u dr., on mi změřil v kotníku tlak, nic nezjistil a tak jen moje nošení ponožek schválil, když prý mi to pomáhá. Druhý důvod je ten, že mám spíše ploché nohy a chození bez bot (v ponožkách či bez)na rovné hladké podlaze (ať u po koberci či dlaždicích) mi ale vůůbec nesvědčí, naopak mě brzy bolí nohy. Proto i všechny boty a pantofle musí mít alespoň trochu zvýšenou podrážku. Tak jak jsem v mládí oblibovala „větnamky“, tak dnes bych je na nohu nevzala, jsou moc placaté. Občas běhám v domě jen v ponožkách (pantofle jsem zapomněla na verandě apod.) ale tak po minutě už cítím bolest a musím se obout. Jinak tady se chůze venku bosky nevyplatí, mravenci a různé kousavé breberky jsou všude ! Ale ráda na tu dobu bosých nohou vzpomínám, patřilo to k prázdninám a určitě to bylo zdravé. Na druhé straně to celoroční zdravé chození bez bot, zato pohlad na špinavé nohy i po městě, tak to se mi také nelíbí
Maričko, tak to jsme na tom stejně. Mám nyní už plochou nohu, spadla mi podélná klenba a musím nosit ortopedické pantofle doma, a do bot speciální ortopedické vložky. Problém je nyní v létě, protože do sandálků se nevlezou, jen do sportovních botasek. A běž v letních šatičkách s botaskami na nohou (blush) !
Alex, tady mám podélní propad klenby a do uzavřených bot nosím vložky. Otevřené sandály a pantofle si alespoň kupuji s už vypracovanou podrážkou.
Botasky k šatičkám tu jsou zcela přijatelné, dokonce in 🙂 Už před řadou let se to stalo úplně běžné, aby se na polední přestávku ženy přezuly do (samozřejmě čistých, pokud možno značkových) botasek 🙂 Klidně ke kostýmku, šatům či sukni. Protože stihnout se jít naobědvat a případně ještě něco oběhnout zařídit na podpadcích prostě nejde (a ty bývají v kancelářích povinností). A tak, když je ve dne (a už to ani nemusí být jen v poledne) vidět „dámu“ v botaskách, prostě se přepokládá, že si jen odběhla z kančeláře a to elegantnější obutí nazuje, až se vrátí. Navíc, jak jsem si všimla, dnešní běžné oblečení mladých děvčat je nařasená sukýnka, pod ní legýny a k tomu klidně kotníčková bagančata.
Omluva za překlepy…“taky mám podélný propad..“
Alex, dostala jsem, nebo spíš velmi draho zaplatila ortopedické vložky. Nevejdou se mi do žádných bot, botník kvůli nim tedy měnit nebudu. Vešly se mi do jedněch balerín, tak v nich je nosím. Ale na zimu na ně dlabu, fakt si kvůli vložkám nemíním kupovat boty o číslo větší, ono to stejně nesedí – noha se ti nadzvedne a boty většinou škrtí, když vezmeš větší, tak je zase ta vložka krátká a v botě jezdí…
Draho jsem zaplatila nejen vložky do botasek, ale i tenké do lodiček. Existují.A mě pak nebolí nohy. Po dvou těhotenstvích dva roky po sobě mi prostě spadla klenba.
Já mám jako Matylda – větší sportovní a tenké do slušných bot. Fungují bez problému – jen u zimních šněrovacích se dostanu s vložkou tak vysoko, že mě v botách škrtí noha – to je tím zateplením. Ve všech jiných botách mi to funguje 🙂 (Naštěstí:))
Alex, do sandálů si kupuju ve zdravotních potřebách takové nalepovací srdíčko – prostě ten hrbol, docela to jde (dvacet kilometrů bych na tom asi neušla, ale k sukni to stačí 🙂 ).
Jenže to srdíčko je na příčnou klenbu, Alex potřebuje na podélnou.
Srdíčko na příčnou klenbu je do bot „brnkačka“ . Ta podélná je problémovější co se týká podpory klenby.
Také mám ortopedické vložky do bot a musím říc,že mi pomohly.
Jen do těch sandálku je nedám.
Maričko, já doma boso chodím, ale taky mám ploché nožky, a protože v práci stojím 12 až 14 hodin na nohách, bez ortopedických vložek nejdu. Kupuju Pedag Viva range, mají arch support, i metatarsal support. Dokonce před asi šesti lety než jsem začala ty vložky do bot nosit, tak jsem po pár hodinách v práci mívala tak strašné bolesti a křeče v chodidlech, až jsem si myslela, že do nich dostávám artritidu nebo něco neurologického. Teď v práci těch 14 hodin klidně vydržím. Ne že by mně nebolely nohy, ale vůbec se to nedá srovnat.
Wendulko, děkuju za odkaz, koukla jsem na to a uložila, kdybych si někdy potřebovala koupit nové. Ale já mám zatím vložek do bot dost. Jednak několik těch dávných českých, „komunistických“, které jsou fakt pevné a když jsme se stěhovali z Německa, vezla jsem si s sebou několik párů do zásoby. A protože je nosila i maminka, když umřela odvezla jsem si její (také ode mne nakoupenou, nepoužitou zásobu). Ty mi zcela vyhovují do tenisek, které nosím téměř furt. A pak mám ještě několik párů českých a německých, co se teď u Praze prodávají a jsou lehčí a tenčí do normálních bot.
Hm, bohužel. Ráda bych chodila bosa, ale není kde. Asi bych si měla k posteli postavit trekové boty.
Na cestách to už dělám 😀
Šiš, moje boty zrovna nevoněj, k posteli bych si je určitě nedala 😉
Plíseň?
Na to jsou léky.
Tak pro mne bosonohost není. Kdykoliv jsem podlehla naléhání chodit bosa, že je to zdravé, dostala jsem žihadlo do nohy, nebo si způsobila jiný úraz. Kdepak, bosonohatá já nechodím 🙂
Jo a po trávě bych boso nechodila, vždycky si představuju ty tisíce ohyzdných slimáků co se tu plazí, rozhodně na ně nechci sahat bosýma nohama ani ničím jiným.
Doma chodím zásadně bosa, v zahradě od jara do podzimu. Když začne být ráno jinovatka, tak holt si už musím boty vzít.
Bosonohá? Občas na zahradě, hlavně když tu jsou děti. A pak si ráda zouvám boty a vstupuji do potúčku, když na výletě natrefím na nějaký pěkný. Nebo do rybníku. Ale pak si oklepu nohy a pokračuji dál obutá. Je to hrozně příjemný pocit, když se nohy vymrzlé v ledové vodě postupně zahřívají. 🙂
Ani jako malá jsem nelítala často bosky, holt městské dítě.
Jednou jsem takovou bosonohou rodinu potkala na dětském představení v divadle. Byli všichni tak nezvykle oblečení, že jsem sklopila zrak, aby to nevypadalo, že si je nějak prohlížím, a ejhle, co nevidím – mamka, taťka i dítko byli bosí! (chuckle) No prosím, vkus může být různý, ale ty jejich nohy nebyly právě nejčistší.
Po strništi bos je bezvadná knížka, už se na film moc těším!
Kdysi jsem chodila bosky po trávníku na zahradě, než mě píchla včela. Bolelo to moc a moc, oteklo a dlouho se honili. Tak jsem si řekla, proč chodit bosky, když nemusím. Ale nohy mám zjemnělé, musím pravidelně chodit na pedikúru. Chtělo by to písečný peeling. Na Pěšině u Ponávky je udělaná atrakce, pěšinka z různých povrchů. Musím to jít zkusit.
Dede, díky za připomenutí!
Na tu ponávkovou pěšinku si pamatuju z tvých fotek, milá Alex! tak to zkus a dej vědět, jak to dopadlo:))
Tak bosa jsem v zásadě nechodila nikdy. Samozřejmě bosa jsem třeba na pláži u moře nebo u rybníka při koupání, bosa jsem často vyběhla v létě na trávník na zahradě, kde byla tráva taky tak pěkně hladivá a chladivá, ale tomu neříkám chodit bosa. Ostatně ve městě k tomu ani nejsou nijak vhodné podmínky. A i na venku, třeba v lese, ale i na nějaké cestě nebo na silnici, chodím prostě obutá, bosa bych toho asi moc neušla. Dokonce i doma chodím raději obutá, i když mám v celém bytě koberec.
Tapuz mám to podobně – řekla bych, že je to životním stylem 🙂
Doma chodím bosa nahoře v patře, kde jsou koberce. Dole jen málokdy, je to tam furt samej chlup 😛
Ako decko som u babičky chodila bosá prakticky stále-aj po strništi ,keď sme zbierali klásky.Tie nohy-tie vypadali.Jednak pošriabané,jednak špinavé a niekedy aj mazlavé.-veď viete od čoho.
Teraz doma ľúbim chodiť bosá a potom v zahrade po tráve-hlavne ráno keď je ešte orosená.Ach Bože toto leto pri tých suchotách snáď ani rosa nebola.
Po strništi bos je láskavá kniha,vracia nás do čias nevinnosti.Som rada,že ju mám
Verenko, já ti mám pocit, že dnes strniště vypadají prostě jinak – dřív byla krátká a chodilo se po nich přece jen líp. Dnes záleží na tom, jak je nastavený kombajn, kolik obilí položil déšť… někdy jsou strniště dlouhá a vetšinou dost nepříjemná. A to na ně chodíváme cvičit se psima – za balíky slámy se dobře schovává a strniště je pro psy obtížný terén (i když pořád ještě lepší než oranice) 🙂
A DEDE že je ten kombajn značky JOHN DEERE.
Jak vnouček miluje ty traktory a zemědělské stroje, tak pozná všechny značky na dálku. A učí to i mě.
A JOHN DEERE je jeho zvláště oblíbená značka.
Už jsem mu koupila k Ježíšku Velkou knihu traktorů John Deere.
Míšo, také Johna Deer(e)a rozeznávám – ve všech jeho tvarech 😀 Máme doma dokonce i sekačku s oním logem (první, která už třetí rokem prostě funguje – aniž by ji musel někdo průběžně spravovat a svařovat 😛 )
Patrik se to taky učí. Počítám, že Samík bude mít z knížky velkou radost!
Naboso jsem chodila jako malá na vsi u prababičky.
Dneska už ne, chodím obutá.
A navíc si potrpím na kvalitní boty, aby mě ta kolena nebolela.
Správně Míšo – to je další aspekt bosochození – když už je člověk nakřivo a k dobré chůzi potřebuje ortopedické vložky, tak je chůze bosky (zvlášť po tvrdém povrchu) vůči zdraví poněkud kontraproduktivní. Možná se jeden prokrví, ale začnou třeba bolet záda…
Teď jsem o dovolené ,přednostové,páč, já už mám dovču furt,chodila 14 dní bosa po lukách. Bylo to fajn, až na to žihadlo.:-) Nevadí mi píchnutí včely ani vosy,odrovná mně jen komár a ti naštěstí v tom suchu,přesuchu celkem nebyli.Chodidla už tak odolná nejsou, vadil mi štěrk,který mi dříve nedělal potíže.
Nejvíc jsem zbožňovala běh horkým říčním pískem podél mé milované řeky Bečvy.Ta písková cestička tam pořád je.
http://www.rajce.net/f1024883263
Jenny, já se snad opravdu jednou budu muset k tvé milované řece podívat zblízka – znám ji jen z auta a ten obrázek láká (inlove)
Netoužím, aby mě do nohou zobla včela nebo vosa (jo, na zahradě musím opatrně, máme na mnoha místech kvetoucí jetelíček a to je nějakých včel!), ale komár, to je… komár! Letos jsem měla už dva štípance na prstech u nohou a to je pak k udrbání, protože jak se tam ochráníš, abys to prostě chůzí nedrbala? 😛 Náplast funguje jen minimálně…
Tak až tu někdy budeš, dej vědět,provedu Tě. 🙂
Taky tu kousek od nás pramení Odra a moc ráda mám i Ostravici, zejména tu divokou – Peřeje, paráda.
Jenny, Peřeje na Ostravicí znám,je to nádherný přírodní úkaz. Byla jsem tam na dovolené, nemám to daleko.
Dovolenkové místo byla obec Ostravice, napsala jsem to tak nešikovně, jako bych trávila celou dobu v řece Ostravici.
To nevynechej Tovačovské rybníky 🙂
Zajímavé, takže Žerotínové měli zámek v Přerově i Valmezu. On Přerov je obecně hezčí než se říká (zvlášť když někdo zná silnici a nádraží)
Měli zámek i ve Strážnici, pokud se nepletu. Doteď je kousek odtud kopec Žerotín.
tak si holky sežeňte Prachařovu knížku Žerotínský lev….
Doma pořád, v práci skoro pořád. Ve městě fakt nee, navíc se v Praze sníh sype velmi ostrým štěrkem a s jarním úklidem se to nepřehání. V lesích občas, někdy si jdu naboso zaběhat.
Jestli si dokážeš bosky zaběhat a nijak zvlášť při tom nevrávoráš, tak máš nožky akorát! Zdravé a přiměřeně ochozené 🙂
i po asfaltu. V normálním běhu po rozumném terénu (štěrk neberu!) by neměl být rozdíl. Pokud ano, je pravděpodobně chyba v technice běhu a boty to jenom maskují.
Tak. To je ten důvod, proč cvičíme naboso. V botách člověk příliš rýpe patou do země – doskakuje na ni, došlapuje zprudka a tak. To bosky neudělá, páč to pěkně bolí.
Doma jsem chodívala výhradně bosa, teď už se i občas obuju. Venku jsem chodila leta letoucí bosa na chalupě, na táborech, boty jsem obouvala hlavně do lodě. Nevím, kdy jsem s tím skončila. Tchán chodí bos po zahradě, prakticky po písku a elektrárenském popílku, večer mívá nohy celé černé
Ty černé nohy mi připomínají lidi, kteří chodí programově bez bot – i ve městě, prostě pořád. Sledovala jsem tak jednu rodinku u nás v hospodě. Byli bosi všichni (a děsně špinaví) včetně batolátka. Pochopila jsem od ostatních, že jsou to lidé přátelští k životnímu prostředí (ale batole mělo jednorázovou plenu:)) a tak mě napadlo, že jsem radši přátelská k životnímu prostředí běžnějším způsobem – třeba tříděním odpadu a tak.
Nemůžu si pomoct, ale města mi přijdou prostě eklhaft špinavá, ne „zdravě“ špinavá, jako třeba louky a les. (bez postřiků). Nevím, jestli si městští bosochodci doma nohy okamžitě umývají nebo ne… 🙂
A nezapomeň na střepy 😛
Myslím, že odpověď je nasnadě 😛 .
Na chodnících je směska moči, výkalů, zvratků, plivanců, krve, zbytků potravin a nápojů, vajglů, prachu a popílku z topení, z automobilů, z průmyslu a případně ještě nějakých dalších chuťovek podle toho, co tam kdo zrovna vysype nebo vyleje. Tím by se mi bosky skutečně brodit nechtělo. Ale bosochodci o tom asi takhle nikdy nepřemýšlí a „lidé přátelští k životnímu prostředí“ si to s klidem nanesou domů (stejně jako „nepřezouvači“). Posilujou imunitu 😀 .
Bosá chodím ráda po zahradě. Ale už nevydržím tolik, co dřív, kdy jsem měla natrénováno z karate v tělocvičně jen s parketama, na tatami zapomeňte. Teda začátky byly hrozný, bolely mě všechny kostičky v chodidlech.
Strniště mi rozškrábe kotníky do krve, nemám to ráda. Začne to totiž pak svědit a já to drápu a drápu…
Ta dělá ta zažraná chemie. Viděla jsem jak na jaře stříkali obilí a pak přišly deště,spláchlo se něco do rybníka a my jsme odvezli nejmíň za 20 tis. ryb na kafilerku. Blééé. To už dnes není jak to bývalo,nízké strniště,po kterém se dalo hrdinně chodit.
Teď by mě strniště ani nelákala, jako dítě jsem po nich běhala ráda, protože to znamenalo vidět svoji krajinu z jiného úhlu – něco, jako když si člověk vyběhne na zamrzlý fjord a obdivuje břeh jako z lodi:)) Jindy, než v době strnišť nebo (nejlépe umrzlého) sněhu se na pole nesmělo… (tedy podle těch, kdo mě vychovávali:))
Po strništi bos – je to film, ale taky knížka a je taky namluvená právě Zdeňkem Svěrákem – já ji poslouchala v neděli dopoledne při vaření, to ji pouštěli v brněnském rádiu v pořadu Josefa Veselého. Nevím, jak se podařil film, ale knížka se mi líbila – je to takové klasické svěrákovské, po duši hladící …
Jinak já bosky moc nechodím, i když často mám puzení ty boty zahodit – někdy to zkusím a ejhle krupice, už nemám ty šlapky tak odolné jako v dětství a spěchám do bot. Ale ještě si vzpomínám na to blaho, když jsem rozpálené rozpraskané cesty přešla na chladivý a hladivý lesní chodníček.
Naši stařeček nám vykládali, jak jako děcko netrpělivě čekali na první jarní den, kdy bylo „oficiálně“ povoleno zahodit boty a lítat bosky až do prvního zimního zámrzu. „Kolikrát sem byl zmrzlý jak drozd, ale boty sem si neobul, to by mě všecí považovali za chcípáka!“
Ygo, tvoje citace stařečka mi připomněla, jak taťka váhal, když říkal, odkdy oni běhali venku bosi – měla jsem dojem, že cítil potřebu vysvětlit, že holt u nich na horách ještě v dubnu býval sníh, takže se začínalo – když to šlo dobře, až kolem svatého Jiří 🙂
film jde dnes do kin….
Bosonohá bývam rada na dovolenke, pri mori. Chodíme s kamoškou vždy pred raňajkami plávať, to je taký ranný rituál, ranné more býva ako sklo, piesok alebo kamienky pekne chladia, voda hladí po tele ako hodváb. Cez deň už sa to nedá, povrchy sa rozpália a bez šľapiek sa už nedá ani do mora. A strašne rada chodím po pláži v takom tom spevnenom páse mokrého piesku, ktorý oblizujú vlnky. Na to sú výborné veľké otvorené zálivy s dlhou plážou, na Rodose v Kolymbii bol taký, alebo na severe ostrova Tasos, tam mala tá pláž asi 4 km, to bolo niečo pre mňa. Doma bosky nemôžem, hneď za vchodovými dverami mám mestskú betónovú džungľu …
Ach Km, vyvolala jsem ve mě plno vzpomínek! Jak na ta nádherná rána u moře (taky jsem u moře ranní ptáče a ráda chodím plavat před snídaní – aby tato potom mohla být dlouhá a užitá:)), tak na chození po tvrdém písku olízaném mořem.
Jo a tak mě napadá, jaké utrpení pro mě bylo chození tam, kde jsou místo písku kamínky, valounky, jako třeba v Brightonu – kdepak, moje nožky už snesou jen tu jemnou chladivou trávu…:))
Jo, chodím, i když o trochu míň než dřív. Neprchala bych zrovna rychle, páč si bosky víc vybírám, kam došlápnu, ale ušla bych dost daleko, skoro totéž co v botách. V zásadě po čemkoli, i když štěrk teda moc ráda nemám a uhýbám do trávy vedle něj.
Chodím bosky běžně doma a po zahradě, tu a tam i kus psí procházky. A cvičím bosky (venku).
Tak to máš hodně bosa nachozeno! Počítám, že ti to dělá dobře – říká se (odborníci upozorňují:)), že je to velmi zdravé být bosonoh!
Já jsem bosa běhávala jako malá, na horách i na zahradě u babičky ve Dvoře, samozřejmě kolem vody, ale nějak se nepamatuju, že bych jako dospělá bosa někam šla…