Beruško, sedni. Rampa! Dobrá očuchej si to… koukej, dobrotka! No, tak, zkus to… vidíš, už jsi v autě! Hodná holčička! Ari, sedni. Povídám sedni a dávej pozor. Neskákej do auta! Dolů, dělej. Tak znovu sedni. Rampa! Neskákej! Pojď dolů a sedni. Takhle se jde po rampě, vidíš? Hodná holčička! Kruci, proč zase skáčeš z toho auta ven? Jasně, už jsi zase uvnitř. Ari, ty nejsi pes, ty jsi hopík!
Poté, co mi veterinář ukázal na rentgenu část Berryiny páteře s rozvíjející se spondylózou, jsme už udělali pár kroků k tomu, aby se psině ulevilo. Nejdřív začala dostávat dvojnásobné dávky MSM proti bolesti a zánětu a první výsledky se dostavily už po dvou týdnech intenzivní léčebné kůry. Po měsíci mohu zodpovědně říct, že je jí mnohem líp. Navíc dostává (obě dostávají) Gelaran coby chondroprotektivum.
Jednak je Berry celkově živější a víc běhá k plotu štěkat, a jednak jsem se ujistila, že její už delší dobu existující „klid před zvěří“ byl dán víc bolavými zády než poslušností. Dnes se zase při spatření zvěře ráda rozeběhne – ale díkybohu se velmi rychle vrací:))
Berry kráčí sebejistě! (To bílé vepředu je Ariino ucho:))
Dalším režimovým opatřením byl nákup rampy pro vstup do auta. Mám vysoké auto se širokým zadním nárazníkem, musela jsem tedy hledat rampu k nárazníku šetrnou. Nakonec jsem koupila skládací rampu na zoohitu a s napětím čekala, co mi přijde. No, rampa je skutečně funkční, pěkná, ale lidi, to je opruz se s ní tahat! Ale co by člověk pro psíka neudělal, že.
Takže nastal čas představit nový režim i psům. Berry na ni nejdřív koukala odmítavě – nemáme nikde v okolí volně dostupné cvičákové nebo agility překážky, takže ač holky v lese zvládají cokoliv, rampa jim byla zpočátku podezřelá. Potom ale pomohl pamlsek (Berry miluje jídlo:)) a po dvou nebo třech pokusech začala Berry nastupovat a sestupovat jako profík. Taky není hloupá a rychle pochopila, že je to pro její pohodlí. Ono – zkusili jste někdy skákat s bolavou bederní páteří? Taky bystě rampu brali všema deseti:))
Hop! Ari je tam dřív, než stačím zavelet „rampa“!:))
Ovšem s Ari je to jiná… legrace? Samozřejmě umí po rampě vyjít i sejít a pokud na tom náležitě trvám, tak to i udělá. Což se ovšem nevylučuje s tím, že ji považuje za otravnou zbytečnost a hojným skákáním mi naznačuje, že si tu rampu můžu strčit… no, třeba domů:)) Vzhledem k tomu, že je na vrcholu fyzických sil a baví ji jakákoliv kravina, tak kolem rampy s chutí poletuje jak motýlek. Než Berry jednou nastoupí, tak Ari dvakrát hupne do auta a zpátky.
Používání rampy znamená pro Berry citelnou úlevu, byť pro mě je to otrava – je poměrně těžká, v autě zabere relativně dost místa. Navíc si lidé samozřejmě rampy všímají, a přestože si spousta z nich jen ze zdvořilosti neklepe na čelo, už mě zastavilo pár lidí s dotazy a vyslechla jsem si několik příběhů ze života z různých důvodů málo pohyblivých psů. Jsem ráda, že jsem se k tomu odhodlala a trochu mě mrzí, že jsem ji kdysi neměla pro Kazana.
Sedni, Ari, a dávej pozor!:))
PS: Musím se přiznat, že celý „výcvik“ by byl velmi rychlý a efektivní, kdybych nenechala Ari dělat blbosti – ona jinak dobře chápe a chce vyhovět. Jenže mě se líbí, když mi dává najevo svůj názor, navíc, když jde o věc takto neškodnou. Ostatně, když použiju správný tón hlasu podpořený autoritou, jde po rampě vždycky:))
Rampa! Hodná Ari…:))
Dnešní první otázka je tak trochu zešikma: dělali jste někdy ze sebe kvůli svým drahým před veřejností – eh – podivína?:)) Ať už šlo o lidi nebo o zvířata?
Druhá taky není úplně k rampě:)) Baví vás, když vaše zvířata dávají najevo své názory? Za jakých okolností jste ochotni se jimi řídit?:))
A jsou tam:))
Jak ten čas letí! Rampa,dobrá záležitost. Když jsem dostávala do auta Áju I.s její nepohylivou páteří a občasným skřípnutým nervem , tak jsem jí přední tlapy položila na okraj kufru a pak dozvedla zadek do auta.
Ája II. potíže neměla.Daníka jsem zvedla.
U nás doma je nejvíc ukecená Mia,dříve taková nebyla rozmluvila se až v poslední době.Čita na mně řve ráno, pokud nejsem dostatečně rychlá s gourmetkou,no tak rozdělím jednu na půl a pak se hlásí Miuša, nechce vyskočit na parapet a tak ji musím zvednout, pokud nezvednu, nadává. Jinak kecá skoro celý den průběžně,hodně spolu mluvíme. 🙂 Psí holky jsou většinou“baby hromský,jedny,taky hólky,kuřátka,kočičky,mišunky a my jsme mami a tati. Venku spolu taky pokecáme a je mi jedno kdo mně vidí a slyší. (h) Nejvíc uřvaný je andulák Pepa a MLP. 🙂
AD „Nejvíc uřvaný je andulák Pepa a MLP.“ No jo – typičtí chlapi! (rofl)
Já si povídám s kočkami po návratu domů.
I když jsem někdy ukecaná „do bezvědomí“, protože občas se zadaří a jezdí příjemní lidé, kteří si zkrátka rádi povídají. Proč ne. Hodně se dozvím a hodně můžu i předat já.
Ale ti prevíti mrňaví čekají a potřebují prostě komunikovat. Takže základ je po vstupu domů každého jedince pohladit, oslovit jménem, pomuchlat a počkat si až vstřebají fakt, že už nikam nejdu. Pak následují obvyklé rituály: já na WC, umýt ruce, převléknout, pak vydat kapsičku, dosypat granulky, vyčistit jejich záchodky a někdy i vydat pamlsek, to když přijdu obzvlášť pozdě. No a pak jim vyprávím své denní zážitky, stěžuju si, případně sděluji své radosti. A pak se jdeme tulit do postele.
Zrovna dnes ráno se mi na procházce Najtynka připletla pod nohy tak nešikovně, že jsem jí pořádně přišlápla zadní nohu. Já vím, to se stává, ale tentokrát to bylo opravdu hodně – až tak, že jsem jí trošku sedřela kůži. Doteď mám výčitky. Měli jste slyšet, jak jsem se miláčkovi omlouvala! O pár metrů dál uklízel obecní pracovník větve, které polámala noční bouřka. Překvapeně na nás koukal, tak jsem mu vysvětlila: „Jsem jí stoupla na pacinku a ona teď kulhá, chudinka!“ Pán se dobře bavil, řekla bych. Ale uklidnil mě, že to fenečka jistě brzy rozchodí. Měl pravdu.
Ivano, jak tě chápu! 🙂
Výborně vymyšlené ulehčení nástupu do auta, Dede! Zajímalo by mě, jestli Berry nejen nastupuje přes rampu, ale i vystupuje, jestli trpělivě počká, než rampu složíš dohromady a pak po ní sejde.
Když si totiž na jejím místě představím Denise, myslím, že s tím by měl problém. Ne s nástupem – ten by zvládl, však chodil svého času na cvičák a běhal přes áčko, ale vystoupit by se rozhodně snažil okamžitě po zvednutí kufru. 🙂 Jako pokaždé.
No, Hančo, odhadlas to přesně – JE to potíž:)) Ale holky jsou zvyklé na moje připomenutí z kufru nevyskakovat, takže jsem jen posílila tento povel a musím být jak ostříž, pak tu funguje. Ale k automatice to má na procházkových výstupech z auta daleko 😀
Tak ať to Berry pěkně a nenáročně šlape – Dede, netrap se tím, že těžkou cestu nedá, já taky (nerada) konstatuju, že se synkem na výlety halt už nee.
Máš pravdo Zano, když se kouknu na sebe, tak si říkám, že je Berry ještě úplně v pohodě 😀
Moc hezky popsaný a fotkami doložený článek jak Berry dostala rampu. Je moc hezká a jsem moc ráda, že se ji Berry naučila tak rychle používat (a Ari též – podle nálady). Docela mě překvapila zmínka, že je těžká. Tedy na jedné straně to dává smysl, musí přeci unést váhu psa (vím, že se prodávají pro rozdílnou zátěž), ale na druhé straně jsem si myslela, že bude z nějakého duralu či něco lehkého, ale odolného. Ale zase můžeš mít jistotu, že se rampa pod Berry v půlce chůze neprolomí. Líbí se mi, jak Patrik sleduje 🙂
No já ze sebe dělám pitomce při pokusech dostat Trixie dovnitř veteriny. Ona tam tááák Nerada jde a pro kolem projíždějící auto to moje tažení a postrkování zadku musí dělat dojem, že tam chudáka psa asi vedu nechat utratit a on to tuší 🙂
Na Trixinu paličatost už jsme si zvykli a ona většinou vyhrává. Zažili jsme zrovna včera. Jeli jsme s ní na procházku a ona ráčila vyskočit z auta až na třetí pokus. Při první zastávce při otevření dveří zůstala sedět jak přišitá a její výraz jasně říkal „tady se mi dneska běhat nechce“. Tak jsem zase dveře zabouchla, popojeli jsme jinam a bylo to to samé. Až na třetím místě (místní hřbitov 🙂 ) okamžitě vyskočila a pak se procházela a spokojeně čmuchala skoro hodinu. Jak říká manžel „je to její procházka“ a tak má právo si vybrat místo. My jí nikdy násilím z autě nenutíme, radši zkusíme jiné místo.
Se zvířaty také pochopitelně mluvím, kočkám říkám holčičko nebo holčičky, když jsou obě spolu. A tón jakým je oslovím je to podle situace buď mazlivý nebo přísný. Ono je to často jistější, na „girl“ slyší obě a já si běžně jejich jména pletu.
A pro Míšu se zpožděním ! Moc hezky jsi se rozkoučila s překrásnou kočičkou Hepinkou a jako ostatní se moc těším na zprávy, jak už zase u vás zase veselo, protože po byte pobíhají čtyři maličké tlapičky a měkký kožíšek.
Maričko, může to být někdy k naštvání, ale v podstatě je to strašně milé – ta Trixiina volba místa vycházky (inlove)
U nás to mají holky jako ruletu – vždy pozorně sledují, kudy jedeme, aby věděly, kam se mají těšit 😀
A k té rampě – ona je z hliníku a plastu, ale je festovní a bůhví podle čeho je navíc certifikovaná. Martin si na váhu rampy nestěžuje, já bručím. Ale je fakt, že se skládá velmi hladce, vůbec působí dojmem kvalitního výrobku. Uvidíme, jak dlouho to vydrží 😛
Ano, i já patřím k podivným osobám, které na procházce rozmlouvají se svým psem i kocourem, když se k nám přidá. Znalí spoluobčané mne sledují se shovívavým pohledem, cizí, většinou turisté, se rádi vyhnou, pokud mají kam. Ale nejsem sama, všimla jsem si, že většina mých spoluvenčičů má podobné chování.
Ta rampa je bezva věc, pro Tebe, neustále cestující s holkama někam autem je už naprosto nezbytná. Alespoň posílíš zádové svalstvo.
Víš, to, že lidé mluví se psy, je celkem normální – ale když si představím, jak rozprávíš s kocourem, kterého procházející osoba ani nemusí vidět… (wasntme) (:D
Ještě – kamarádka má zvěřinec, takže ona běžně rozpráví s paní Ježkovou a miláčkové hošíčkové (tak jim říkám já, ona hošánkové) jsou obří šneci.
Paní Ježkovou bych pochopila, ale obří šneci mi opravdu nechybějí. Ale láska nezná hranic ani tvarů 😀
nejdřív k otázce č. 2: když se člověk nechá zakočičit, automaticky s tím přijímá obchodní podmínky “ kočky to vědí nejlépe“ 😀 takže respektujeme jejich návrhy, že je potřeba koupit do kuchyně ještě jedno odpočívadlo ( pak laskavě přestanou drápat příborník) a že nejméně v jednom záchůdku musí být silikát, protože to tak krásně bubnuje a že šunka se kupuje u řezníka, aby za něco stála. ona je v podstatě jakákoliv diskuse s kočkou předem prohraná, protože rozhodnutá kočička=tuhnoucí cement. výhoda je, že antagonistické rozpory ( např. že se neleze k sousedům oknem) lze řešit tak, že popadnu „6kg hodné kočky“ za kožich a je po mém. vlastně máme kliku,že máme tři milé a vstřícné kočičky, se kterými si navzájem vyhovíme 😀 k první otázce: vůbec neskrývám, že jsem ulítlá a tak mě nijak nevykolejily udivené pohledy, když jsem se psem na procházce diskutovala o všem možném 🙂 naši sousedi se svými psy také mluví, takže aspoň doma si nikdo nemyslí, že by mi měl koupit lístek do Bohnic na ambulanci :-)jelikož debata s kočkami se samozřejmě odehrává i na zahradě a není výjimkou, že na kočku volám “ paní Strakatá, dolovte ty můry, jdeme domů. panička ráno brzy vstává.“ kocour je taaaaak důležitý, že i sousedka o něm mluví jako o Panu Snížkovi 😀 ani se neptám, co si o nás myslí náš vet, protože u něj v ordinaci s kočkami debatujeme jako s malými dětmi. ale on je asi zvyklý.
Evo, „rozhodnutá kočička = tuhnoucí cement, to mě dostalo! 😀
K prvej otázke – no baže, za blba som furt. Keď ideme s Jackie autom len sami dve, ide psica do kufra a niekedy tam stvára psie kusy, dupe jak slon a nahrabáva si pod seba psiu deku (takže napriek snahe sú chlpy všade, ako ostatne vždy). Pri večne otvorených oknách poskytujem spoluvodičom obrázok tichého blázna, čo si v inak prázdnom aute sám pre seba vykrikuje „ticho tam vzadu, ale už aj si ľahni a nevymýšľaj!“ a podobne. Niektorým psom za plotom, čo na nás hystericky štekajú, sa občas prihováram, neblbni, veď len ideme okolo, ty sa asi dosť nudíš, čo? A občas to aj pomáha 🙂 Jeden vlčiak, sám v záhrade neobývaného rodinného domu, už nás spoznáva a celkom sa s nami skamarátil, lebo sem tam mu strčím tvrdé pedigrí grejvy tyčinky, ktoré Jackie moc nemusí. Ja viem, nemá sa to, ale je mi ho ľúto, je to krásny, mladý a očividne bystrý pes a je ho tam škoda… Aj niektoré „povely“ čo mám na Jackie, bývajú zdrojom údivu, napríklad „tam nejdeme“ alebo „naspäť“, keď hrozí, že sa vodítkom obtočí okolo stromu či niečoho iného na mieste, kam za ňou nemôžem. Naspäť napodiv funguje skoro vždy, vymotá sa sama presne po vlastných stopách (na blbosti ju užije, úplný základ ako „poď sem“ už rozhodne nefunguje tak často).
Km, povely jsou od toho, aby se lidé a zvířata dorozuměli. Já mám taky různé – jako „tam ne!“ „zpátky“ (to je jako ke mně s tím, že nemusí až ke mně, jen mají zmenšit vzdálenost“, samozřejmě povely „autíčko“ a „vodička“ a „mistička“… 😀
Jasně, že mluvím s kočkama, to snad ani jinak nejde, ovšem to se všechno odehrává doma, takže to cizí lidi nevidí. Když je oslovuju všechny čtyři najednou, říkám jim prostě „kočky“. Ale když mluvím ke kocourům, říkám jim „kluci“ nebo „hoši“, když k nim vedu vážnou řeč, tak „pánové“. A když se s nimi bavím jednotlivě, tak Matýsek je můj „zlatej chlapec“, Rozárka „moje princeznička“, Filípek „můj medvěd“ (je to černý dlouhosrstý šestikilák) a Toníček je „můj pumprdlík“. Ostatně, myslím, že po těch letech už prostě musí umět lidskou řeč a rozumět tomu, co říkám, nejsou přece hloupé 😀 .
No a jejich názorem se řídím většinou, kočce totiž jen velmi těžko vnutím ten svůj. Snad jediný moment, kdy se jejich názorem neřídím, jsou jejich zásadní protesty, když mají jít do přepravek a jede se na veterinu. Tehdy na nich nekompromisně páchám násilí a jejich osobnost absolutně nerespektuju 😀 .
Tapuz, možná to ty kočky i chápou, že to s nimi i na té veterině myslíš dobře – ale nevzdají se bez boje, to je věc hrdosti 😀
Jo a nestydím se za to, že se zvířaty mluvím. A pochopitelně jsme tatínek a maminka – pro Kačenčiny kočky babička. Kočičí dědeček se ještě Bimbovi neodvážila říct.
Co se týče šetření při výletech, tak bohužel na tom nehraje věk roli, prostě budete muset začít plánovat výlety s odpočinkem, výlety pro jednu a druhou asi nepřicházejí do úvahy. Pomalu by bylo dobré vzít občas Ari samotnou, aby si zvykla. Protože Beruščiny procházky by jí nemusely stačit.
S těmi vycházkami máš pravdu, už s tím začínáme…
Kočičí dědeček!!! (rofl)
Jinak bohužel výlet na Černou horu (lanovkou nahoru i dolů) a cesta na Kolínskou boudu ukázaly, že Berry má své limity už i v běžné chůzi po drsnějším terénu (pro zdejší neznalé, je to nejdřív šílenej padák dolů a pak nahoru) – ne, že by kulhala, ale ty zadní nohy jí pak šly hodně ztuha. Odpočinek to odstranil, ale už vím, že i tady musím dávat pozor.
Ale no jasně, že ze sebe dělám blba – třebas když tenkrát Toyu (a mne, ale to jsem zjistila až doma) popíchali lesní vosičky a já ji (tenkrát měla dobře patnácte kileček) táhla domů v náručí, neb jsem měla dojem, že by se poštípaný pes neměl moc hýbat, aby se jed nedostal do koloběhu krve (headbang) . Sice jsme potkali jenom jeden pár lidí, ale hned měli řeči „no jo, pejsek je rozmazlený a panička ho musí nosit!“
Jinak co se týká vlastních názorů, tak ty umí velmi dobře vyjádřit Brooke – většinou se jedná o to, pustit ji večer na dvůr (a nechat ji řvát na sousedovic ježka) nebo na názor, že ten rohlík na stolku už nikdo jiný než ona jíst nebude. Já myslím, že ty tanečky odkoukala od včelek (rofl) … Erník je velice učenlivý pejsek, leč on si svůj názor nevytancovává, on si ho vypískává.
Tam Brooke je tančící? U nás převládají zvukové projevy 🙂
Což mi připomíná – Patrik je velice zvukové dítě a umí velmi dobře napodobovat zvuky, které ho zaujmou. Takže už umí dokonale předvést Berryino nedočkavé kvílení – když jedeme někam, kam se holky těší.
No a včera jsme jeli na Janovu horu a Patrik se vyptával, proč Berry nekvílí? Tak povídám: protože to tu nezná. Neví, na co by se měla těšit. Chcilku bylo v autě ticho a pak začala Patrik – kvílet jako Berry. Bylo to tak přesné, že zmátly psiny a ty se k němu přidaly. Když jsem se ptala, proč kvílí, tak řekl, že on se těší! 😀
To je krásné
Lidi se na mě divně dívají, když řvu na psy a oslovuju je „holčičky“. Už mě na to upozornily místní děti, že to nejsou holčičky, tak jsem odvětila, že to jsou pejskové holčičky a to zafungovalo.
My také na naše chlupáče voláme ,,kluci“ , nebo Dona jsme oslovovali k stáru ,,pane Pes“ nebo pane Done, on to byl ,,pan Pes“. Jednou se mi stalo, že se na zavolání pane pes – ke mně! otočil pán a ptal se co mu chci. Byl to trapas. Ale určitě se nejmenoval Pes.
Já oslovuji a volám „děcka“ – u nás je to takové běžné oslovení smíšené skupiny (rofl) a nikdo si snad nemyslí, že ty psy považuju za své děti
No, co ty víš! Někteří lidé se taky sami pro svá zvířata označují, jako Mami a Tati – tak proč ne? 😀
Ostatně, pamatujete na Nazgúly? Já jim tak říkala ještě dřív, než začaly být točeny a populární filmy, takže jeden čas to byl taky mazec, když jsem je tam oslovila na veřejnosti… 😛
Tak Šarik byl můj Brácha a kamarád, když jsme měli mazlicí chvilky,říkala jsem mu Moje MIMI…
u koček to mám tak: Pitinka je moje přítelkyně, tulísek, Noriska-princezna,panenka. Pidikočka je můj huňáč, moje Píďa, želvice jsou prostě želvice, Miňák je kamarád kocour, Majolence říkám Pinďo, rozhoduje intonace hlasu.U Kačenky to bylo podle jména, byla Kačečen,Káča,Kachna,Kačenka,Káčí,Kačičí…když dojdu domů, říkám – ahoj děti,jak jste se tu měly,co jste dělaly? A když odcházím, říkám skoro totéž,Děti nezlobte,já přijdu….
Chichi, taky psinám říkám holčičky! A co by děti potom říkaly, kdyby mě slyšely, jak dvě vlčky oslovuju „kočenky“… 😀
Mám to podobně. Mazlicí oslovení pro kteréhokoliv ze tří psů a jedné fenky je „kočičko štěkavá“. Při napomínání za menší nezpůsobnost zní domem „vy kynutí knedlíci“, neb se řídím předpokladem, že i když pachatelem byl jeden, těm ostatním by to určitě napadlo taky.
Asi málokdo jezdil se psem v kočárku – a za ještě většího pitomce jsem byla, když měl Barouš „šlapací“ náladu a já klusala se dvěma psy a prázdným kočárkem.
Petro, a neptali se tě (ti odvážnější:)), jestlis nezapomněla doma děťátko? 😀
Přímo se neptali, zato nás jednou někdo vyfotil v tramvaji a dal to na fejsbůk. Kamarádi nelenili a poslali mi odkaz – to jsem se o sobě dozvěděla věcí!
a mám kafe fšude 😀
Naši první kočku jsem vozila k veterináři v plastové přepravce na kole, mám na něm vzadu velký košík. Kočce se to tak zalíbilo, že když chtěla na projížďku, sedla si do přepravky a mňoukala. Známí nás nazvaly“kočičí rikša“.
to byla Šíva, kočka cestovatelka, že ano? 🙂
Evo B,byla to Šiva, velmi chytrá a zvědavá kočička.Přepravku měla doma běžně k dispozici,tak v ní občas spala a jít s ní k veterináři nebyl problém. Projížďky na kole se jí zalíbily, tak jsem na našem sídlišti budila údiv, když jsem se pomalu projížděla s kočkou, spokojeně trůnící v přepravce.
vida, rampa. Taky by mne to nenapadlo a my ubožáci Mimi zdvihali do auta! Určitě zakoupím, až bude nutno. Vždyť ony jsou holky skoro stejně staré a nás to může čekat klidně taky.
Blbce ze sebe dělám pokaždé, když se zvířaty mluvím. Třeba s těma sedmi kočkama dneska ráno při snídani.
Inko, naprosto tě chápu – já mluvím i se sousedovic psem a sousedovic ovcema. Když mě u toho minule soused (mladý muž:)) nachytal, tvářil se mnohem rozpačitěji, než já! 😀
No, protože měl strach, co ti ty ovce navykládaly! (rofl)
na Beaveru jsou taky ovce, letošním jehňatům říkám Plyšáci a ony na to slyšej 😀 , nejbělejší koza se jmenuje Princezna a beran (tatínek Plyšáků) je suffolk, tomu říkám pane Hrábě s Hartlovou intonací. (Tajemství hradu v Karpatech)
muahá 😀 😀 😀
hotel u Inky 😀
Je lépe zakoupit dřív (a naučit používat!!!), než později – vlastní zkušenost. Máme stejnou diagnózu jako Berry, ale rampu jsem pořídila až ve 13 letech, posléze jsem darovala, neb neměla využití – nikdy si na ni moje kočička retrívří nezvykla, jen se občas snažila vyhovět, ale za cenu tvrdého velení a stresu. Tak halt zvedám, naštěstí je drobnější a na stará kolena (15) bohužel i zhubla. Dost mě mrzí, že jsem ji na rampu nezvykla dřív – ale starý pes a nové kousky – to je známá věc.
Patnáct let je pro pejsku krásný věk, tak ať vám to ještě vydrží (inlove)
Jinak její zdráhání chápu, může mít vedle nejistých nohou už i třeba horší vidění nebo rovnováhu. Pak člověk prostě zdvihá… Jako já Kazana… (h)
Jasněže.
Slepou Riki jsem vodila na volno na luskání prsty a hlasové povely. Prakticky jsem jí diktovala, co má před sebou.
Starušku Penušku jsem nechala ujít její dva kilometry a zbývajících dvacet jsem ji nesla. Když se prospala a dala najevo, že by chvilku zase capala, nechala jsem ji capat.
Melipsa uklidňuju, že cokoli, co ona považuje za nebetyčnou pejskožravost, opravdu nežere malé Melinky. Obvykle tak činím slovy: „Jasně, žere černý pejsky a plive červený obojky, to víš že jo.“
Donyště vozím v košíku na kole. A domlouvám jí řízené mazlení dětí (aby neměla absťák a nechodila si je olizovat neřízeně). Krom toho jsem ji naučila hru „hledej kanál“, aby se náhodou na nudné cestě nenudinkala. A když se i tak náhodou nudinká, tak si ji nechám v chůzi dělat osmičky kolem nohou a podobné pitomosti.
Na tom kole jezdila i Penuška.
A musím uznat, že všechny tyhle a milion jiných pitomostí se většinou setkává s kladným přijetím. Lidi mi zvěř chválí jako dobře vycvičenou.
Pokud jde o vlastní názor, každá feňule měla/má svůj konkrétní způsob, jak mi sdělit „ano“ a „ne“. Takže když něco chtějí, začnou otravovat a já se pak ptám na jednotlivé věci, jestli je to ono, a tak se dobereme k výsledku. Krom toho ty chytřejší z nich uměly/umí (viď, Dondo?) celkem jasně říct, co by rády. Někdy jim to odsouhlasím, jindy ne, ale vyslechnu je vždycky.
No a ty míň chytré (viď, Melinko) používají tlumočníky. 😀
Io! Nejvíc se mi líbilo uklidnění „Jasně, žere černý pejsky a plive červený obojky, to víš že jo.“ 😀 😀
V tomhle vyhrává pozvánka kamaráda (mají beaucerona) – klidně přijeď, on žere jenom hodné holky, ty se bát nemusíš.
(rofl)
Mimochodem, to vyjadřování názoru. Melly hárá a je v nejlepším. To se vždycky dozvíme věci. Konkrétně dneska protestuje proti tomu, že je zavřená v baráku a na zahradě a nemůže lovit frajery. Včera vysomrovala na Dondě skoro celou misku granulí, totálně se přežrala a dneska systematicky poblejvá barák.
Jelikož si normálně řekne, když chce čurat nebo blejt, tak je to evidentní schválnost.
No jasně, pes něco dělá naschvál. To už je na diagnózu… Pokud se tak přežrala(ale miska navíc by neměl být problém, spíš nějaký virus)), může mít počínající zánět žaludku a střev, a to nucení na zvracení může být tak rychlé, že si nestačí říct.
Ivčo, jak bylo u vás ? Napršelo beze škod?
Kdyby některý z našich kluků sežral misku granulí navíc tak bych to měla na hromádce na koberci za chvíli všechno. A ještě druhý den by z toho měli řídký případ.
No právě, určitě si nemyslíš, že by ti to udělali naschvál.
Napršelo nad ránem sedm milimetrů, byl strašný vítr, vzalo nás to krajem, krup spadlo pár. Teď se něco žene, tak snad to nebude horší než ráno.
Ale jistě, chytrolíne, jako vždycky jsi nejlepší a nejchytřejší. Spokojená? 😀
A co tvoje smečka, už v ní máš konečně klid, nebo jsi to ještě stále nezvládla?