Přišlo léto a s ním čas balení. To je něco, co vždycky pečlivě hlídám, protože se nad tím vznáší zásadní otázka: jedu taky nebo ne? Tentokrát jsem ale neklidné vlny mezi mými lidmi zachytila ještě předtím, než byl jakýkoliv kufr vytažen.
„Já opravdu nevím, vzít Rozárku s sebou, nebo radši ne?“ zeptala se panička pánečka, který četl noviny. „Vezmem ji,“ odvětil páneček, aniž zvedl oči od tisku.
„Ale bude tam vedro, kde se vlastně bude moc proběhnout?“ přemýšlela nahlas panička. „Tak ji nevezmem,“ zněla automatická odpověď. „No, jo, ale mě se po ní bude strašně stýskat!“ naříkala panička. „Tak ji vezmem,“ děl páneček.
„Františku!“ zvolala panička. „Okamžitě vypni automat a mluv se mnou!“ Páneček rezignovaně odložil noviny a zvedl k paničce oči přetékající trpělivostí. „Co vlastně chceš slyšet?“ „Tvůj názor! Jestli vzít Rozárku k moři a pokud ne, komu ji svěříme na hlídaní!“
Nastražila jsem uši. Sice nevím, co znamená jet k moři, ale vím, co je to hlídání. Páneček začal klást argumenty: „Jedeme autem, takže jet může. Bude v něm ale zavřená dlouho. Bydlet budeme v soukromí, takže jet může. Bude tam ale strašné horko, a to ona nemá ráda.“
„No a?“ paniččina trpělivost utíkala rychleji než voda cedníkem. „A tak si myslím, že by jet neměla, pro své vlastní pohodlí,“ dokončil páneček. Než se panička stačila významně nadechnout, dodal: „A pohlídat by ji mohla moje máma – stejně sem přijede ke kočkám.“
„Babička bude hlídat?“ Radostně jsem zakňučela. Babička je totiž synonymum pro minimum kázně a maximum jídla. Koukla jsem s nadějí po paničce a uviděla rozervanost v praxi. Protože i ona zná babiččiny metody!
Jak to dopadne jsem věděla okamžitě a páneček nejspíš taky, protože vstal, vesele se ušklíbnul a odpověděl na nevyslovené: „Dobrá, jdu najít psí tašku!“
Přeju vám krásnej chlupatej den a příště vám prozradím, jaké to bylo u moře, ať už je to cokoliv!
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, pořad Svět zvířat, 2017
Dnes je téma prosté – co vaše zvěř a chystání se na jakékoliv cesty? Chápe? Reaguje? A jak? Také se (jako já:)) pokoušíte balení odsouvat na poslední chvíli, zvlášť, když vaše zvířata s sebou nejedou?:))
A jedna prémiová: Zvládá váš partner umění automatických odpovědí?:))
Něco bych měla k odsouvání balení na poslední chvíli. Je to i můj styl, ať už s námi jede pes nebo ne. Tentokrát se mi situace poněkud vymkla z ruky. Ačkoliv si páníček přál, aby bylo sbaleno v sobotu, já to s lehkým srdcem odsunula na neděli, když budeme vyrážet až po poledni. Jenže jsem nepočítala s tím, že se ze psí procházky vrátím bez klíčů, které jsem vytrousila v lese a následně strávím hodinu času jejich hledáním. Naštěstí jsme nemuseli být nikde úplně přesně načas, jen jsem musela o hodinu posunout čas převzetí vnoučat (a vyslechnout poznámku, že oni mají sbalené batůžky už od rána).
Ještě bych ráda zmínila toho empatického, inteligentního a po všech stránkách skvělého člověka, který ty klíče umístil doprostřed lesní cesty na bílý kapesník, takže byly opravdu k nepřehlédnutí! 🙂 A zdravím z Benecka.
Omlouvám se za pozdní reakce, od soboty šťastně babičkuju 🙂 Pravda, rovnou v sobotu už Patrik nezvládl prudký sjezd z kopečka na odrážedle a skončil s odřenou tváří a zašitým týlem (spadl velmi šikovně, vlastně nemá jedinou modřinu, ale holt to kolečko si udělalo přemet s ním – proto ta rozseknutá hlava)
Je to ale statečnej chlapeček a dokonce projevil nadšení, když jeho hlavním narozeninovým dárkem bylo první jízdní kolo… 😀 Ovšem hitem narozenin je bezesporu kachní píšťalka! Zatím jsem asi jediná, kdo kravál z té věci vcelku snáší (taky jsem to koupila, coby nezbedná babička 😛 )
Nejlepší hračky jsou ty, které učí děti ke kreativitě (takové ficky – těma se dekoruje čerstvě vymalovaná stěna v obýváku jedna radost) či vede k hudbě (u mne vedou činely, ale i píšťalka je dobrá) – hlavně, když je dostanou od milých příbuzných a jejich dobrodiní si užívají doma!
Taková malá pomsta na vlastních dětech (rofl) !!
Jo – ovšem oni tu kachnu nechali tady se mnou řkouce, že o ni nemohou synka připravit, že… 😀
Jinak na činely se u nás hraje každé ráno a večer – Patrik totiž pod mým dohledem krmí psy a ty nerez misky jsou prostě neodolatelné… 😛
Ad „Jo – ovšem oni tu kachnu nechali tady se mnou řkouce, že o ni nemohou synka připravit, že…“ Po kom ty děti jsou (rofl) (rofl) – to jim nedocvaklo, že je to dárek především pro ně (chuckle) – budeš muset Patrikovi koupit nějakou hračku na odchodnou 😉
Doporučila bych bubínek 🙂
Jo, doporučuji, nejlíp plechovej. Tím jsme se pomstili dceři. Dali jsme ho vnučce a ta trénuje jako by měla být plukovní tambor.
Xylofon je taky dobrej, hlavně na něj naučit dítko Skákal pes přes oves,to je taky na blázinec 🙂
Můj muž jednou daroval své neteři plechový bubínek. Druhý den odjel a třetí den měl doma koresponďák s jednou větou:“Bratře, co jsem ti udělal???“
Kolo bude lepší než odrážedlo, to má aspoň brzdu. Tak ať se Patrik rychle hojí!
Se současnými zvířaty necestujeme. Nejvíce s námi cestovala kočka Kotě. Naučili jsme ji na to tak, že měla svoji přepravku celoročně stát v domě a sama od sebe v ní občas lehávala. A když pak do ní musela být zavřená, nijak neprotestovala a jízdy autem jí nedělaly problem ( přepravka ležela na zadním sedadle, po krátké jízdě jsme ji otevřeli a ona v ní buď zůstala, nebo si mi přelezla na kiln. Navíc jsme cestovní kabely vyndavali s časovým předstihem a ležely ve vedlejším pokoji. Takže kočku nijak nestresovalo, že se začaly plnit. Později nechávali na několik dnů doma samotnou, ale ona už nijak nereagovala na to, že kabely najednou zmizely z ložnice a ležely u dveří z domu. Věděla, že se „kabely“ zase vrátí a páníčci s nimi. Často klidně spala někde v domě, zatímco mi jsme ji „opustili“.
Maričko, takhle kdysi cestovaly Čita s Miou – bez problémů. Ale byly na to naučené odmala, v přepravce spávaly i doma. 🙂
OTéčko
Jenom malý náhled na uplynulou půlku července tady u nás.
http://yga.rajce.idnes.cz/2017_Cervenec_-_prvni_polovina/
YGO, moc hezké fotky a Ernest je prostě fešák nesmírně fotogenický. A tvůj úsměvný Jeník též !
Moc děkuju – chvála vždy potěší.
Ygo, nádhera! Zatím jsem jen nakoukla (malej už usnul), ale mám plno pracovních restů, takže podrobněji si to dám až potom za odměnu (inlove)
Náš dům nemůže zůstat prázdný, takže balení u zvěře vyvolává spíš mírnou zvědavost, než nějaký rozruch. Kromě půůůdla, který pozná balení své psí tašky 😀
…
Automatické odpovídání?
Já: Otázka …
Páník: Ticho …
Já: tatáž otázka …
Stále ticho …
Já: To mi nemůžeš odpovědět, když se tě už dvakrát ptám?
Páník: Ale já už ti dvakrát odpovídal …
😀
No jo, ale co odpovídal? Já to neslyšela 😀
Nějak mě nepřekvapuje, že půůdl je výjimka z pravidla 😀
1.Kočky nikdy neoblafnu a to jsem zkoušela všechno.Chystání na poslední chvíli, chystání dlouho dopředu s packáním o kufr či batoh. Zvláště Čita mně dost trestá.Ohledně psů, jeden z nás vždy zůstává doma anebo psy bereme sebou.
2.MLP, tak to je na samostatné psychologické pojednání avšak když to shrnu, tak za všechno můžu já.Má odpověď je jednoznačná „to víš, já už jiná nebudu“, pak nastává hlasový klid. 🙂
Hlasový klid! 😀 No, jako vtip to zní dobře, v reálu to bude únavné. (hug)
No a komunikace s drahou polovičkou je někdy na hlavičku. Hlášky TOS MI NEŘÍKALA jsou naprosto běžné a už mi ani nelezou na nervy
jsou jak přes kopírák,asi je klonujou…..
Inko, přesně tak je to i u nás! A to občas používám Matyldou zmíněné pratchettoviny, jen místo malinových pudingů obvykle sáhnu ke sbalenému krokodýlovi… 😛
No, na putovní tábory i na normální s námi jezdil Bohoušek a Mimi zezačátku. Majda ne, to už jsem jezdila sama a Bimbo byl s ní. K moři bych asi se psem nejela, pokud by to opravdu nebylo třeba psí plavání. Na dovolenou jezdíme s Bimboušem na týden a Kačka zatím hlídá zvěř, bohužel její zvěř jezdí s ní. Takže to vypadá následovně: kvílení v autě – týden pod postelí – kvílení v autě. Tož tak
S námi psi u moře byli dřív, Kazan si to jako mladej dokonce v Provence užil, ale teď se tomu vyhýbám. Nic dobrého v tom nevidím, holky nemají rády horko (Berry ho dokonce nesnáší) a to plavání nevyváží nevýhody jihu – mizivé možnosti pořádných vycházek. Jo, sever, to je jiná 🙂
Ještě k té prémiové – MLP mě štve tím, že nereaguje. Vnímá, ale neudělá ani to „hmm“. Případně odpovídá kýváním hlavy v okamžiku kdy jsem před ním, otočená k němu zády. :@
Petro! Vypůjčila jsem si onehdymo tvoje slovo „lidskouš“ a mělo to velký sukcese. Mohu si ho zařadit o slovníku? Dík!:-)))
No jasně – ostatně, znáš jiný výstižný výraz? 😀
Ćlověčinec
Tak to je ještě lepší – člověčinec dle vzoru slepičinec či kočičinec či sloninec – dle tvaru, pachu a velikosti (rofl)
No, když byly děti malé, tak domů přinesly i verzi „lidovec“.
(rofl)
U nás se používá mykologický „podpapírník houštinný“.
Přesně jako u nás! (Popisuju to o několik komentářů níže.) Ti chlapi to snad chodí všichni společně někam trénovat. 😉
Kočky jsou doma, ty se nikam neberou.
Hlídala je většinou moje maminka.
Teď minulý týden hlídal Hepinku syn Pavel.
Ve čtvrtek volal, že je Hepinka divná. Špatně chodí a schovává se. Jeli jsme domů už ve čtvrtek odpoledne.
Verdikt paní veterinářky je – asi mrtvička.
Vypadalo to špatně, ale už se pomalu chodí.
Zasáhlo to přední tlapky.
Je jí 15 let. Uvidíme, jak to bude dál.
Až budeme mít nového kotíka, tak uvažuju příští rok o kočičím hotelu.
Máte s ním někdo zkušenosti ?
Toya měla mrtvičku (asi) – ten první den byl šílený, ale pak to rozchodila a ještě tři roky spokojeně a snad i plnohodnotně žila (dostala ji ve třinácti letech). Držím Hepince palce, aby na tom byla podobně.
Jo, Daník, náš kokří kluk, měl taky na stáří mrtvičku a povislý koutek ale ještě s tím dlouho žil. Dožil se 15 let ale mrtvička nebyla příčinou odchodu.
Rozplakalo mě to – Melíšek I. mrtvičku měl a musela jsem ho nechat uspat. V necelých 7 letech. Jenže nic jiného nezbývalo. Měl ochrnutou půlku kocourka a vůbec nevyplázl jazýček, takže se nenajedl, nenapil, jen se trápil. Když si vzpomenu, jak toužil se najíst, jak vnímal ten hlad co měl a žízeň, ale nemohl, tak je mi z toho pořád smutno. Pořád ho vidím, zlatíčko moje okaté.
S kočičím hotelem mám ty nejhorší zkušenosti. Ale možná jsem jen narazila na ten špatný.
Kočka má vztah ke svému prostředí. Takže kdybych odjížděla někam, kam si jí nemohu vzít, nechám jí doma a klíče dám nějaké zodpovědné osobě, která 2x denně přijde, pomazlí, nakrmí, vyčistí záchodky a vydá mlsánek. Ty hotely jsou stresující, je to vlastně takový útulek na kratší dobu. Melíšek ten 10tidenní pobyt „odskákal“ těžkou virózou, průjmy a měla jsem i pocit, že se jakoby bojí.
My jsme to s opatrovnictvím košišek vyhráli. Chodí k nám ochotná sousedka od naproti,ta co s ní jezdím na dovču a má ráda kočky!! Takže naše nakrmí,posedí, pomazlí i budky obhospodaří. To je fakt terno!
A Karolíno, moc bych Ti přála abyste už měli jen lepší a krásný život. Hladím Vás po tlapkách. (h)
Kočičí hotel nikdy, vrátí se ti vystresovaná kočka…a Hepinka? V 15 letech? musíte cvičit s nohama,na míči atd…pohledej to na netu….jsou tam i videjka…
Míšo, držím Hepince (a vám též) palce, aby mrtvičku rozchodila a ještě vám nějaký ten pátek dělala milou společnost.
Míšo, moc držím Hepince palce… já s tím zkušenosti nemám, ale zvířata bývají ohebnější a rozcvičitelnější než lidi, protože z toho nemají ty nervy a nestydí se.
A patnáct let? To je neuvěřitelné (inlove)
K otázce dvě – Jeník ne, já jo. Teda ne na nějaké důležité otázky (viz Jede pes s námi nebo ne), ale spíš na takové ty monologové. Jeník totiž někdy trpí slovním průjmem, většinou tehdy, když chci mít klid – v autě, když si čtu, poslouchám rádio – a potom jeho hovor prokládám všeříkajícím hmmm … hmmm?? … hmmm!! … a Jan si vybere (rofl)
K otázce jedna – zvěř chápe a proto balím v předvečer cesty (hlavně kvůli Zikmundovi, Ernest musí jezdit s náma). Pokud to letos vyjde, pojede i k tomu moři, jinak je téměř jisté, že na Expedici Krkonoše jede, akorát nevím, jestli pojedeme autem nebo – jak ostatní účastníci – vlakem.
To Toya zůstávala u babičky, přestože i u nás … „Babička je totiž synonymum pro minimum kázně a maximum jídla.“ Tehdy jsem se zlobila, teď bych to brala (nod)
Jé Ygo, vy jedete expedičnit k nám? A kam to bude? (wave)
Kořenov – už jsme měli jet vloni, ale v tu dobu odešla mamka na věčnost a druhé rodině si zase téměř stoletá babička zlomila krček (jehovistka – tedy operace bez možnosti transfúze) … takže doufám, že letos první týden v říjnu to klapne. Opravdu to potřebujeme – hlavně Jeník.
Potom držím palce, ať to vyjde. Je tam krásně (tedy já znám hlavně ten vlak:)) a myslím, že podzimní putování po horách umí pohladit duši – pokud máte kde vždy večer v teple a suchu spočinout (inlove)
Svěřit komukoliv na hlídání Vaška jsem si ještě netroufla, takže s ním je balení jasné. Jen je od začátku naučený, že se balí klidně 2 dny předem, takže samotný balící akt pro něj moc neznamená. Ale odnést nejdřív do auta tašky bez něj, to jsme zkusili jen jednou.
S Barouškem bylo strašné, když přestal zvládat treky a já odjížděla bez něj. On samozřejmě věděl co balím a treky miloval.
Moc chápu, co to znamenalo pro Barouška i pro vás. (h)
Kazan mi připravoval podobné chvíle, tak poslední rok…
Psu nemaje, nemuzu na prvni cast otazek odpovedet. A k te premiove – u nas je ted popularni odpoved po delsim mlceni: „Proc se ptas, kdyz vis, jakou chces slyset odpoved.“
Jo, tahle odpověď by u nás taky občas „sedla“ 😀
Dede, tentokrát jste mě s Rozárkou fakt pobavily a Indy Rozárce vzkazuje, ať se těší, že u moře je príma. 🙂
Indy s námi taky jezdí všude, kde je to jen trošku možné. Balení vnímá tak, že za mnou chodí v patách tak těsně, že hrozí zašlápnutí a když dám konečně její pelíškovou deku do její tašky, viditelně se uklidní.
A automatické odpovědi? Můj muž je zvládá tak, že mlčí. Na můj dotaz, proč neodpovídá, udiveně prohlásí, že přece odpovídal, že kýval hlavou, jen jsem si toho nevšimla. Popřípadě, že o odpovědi přemýšlí a že nemám být tak netrpělivá. 😉
Na automatických odpovědích typu zahuhlání mě štve, že když řeknu „ale já jsme ti to říkala!“ páník je naprosto udiven a pátrá kdy- a pak řekne, „no jo, ale to jsem tě vůbec neposlouchal, protože….“
Tak jsem se naučila pronést něco typu „a moje matka je tácek malinového pudinku“ a tam se ukáže, jak jsme na tom s příjmem 🙂
Test pomocí tácku malinového pudinku budu muset vyzkoušet 😀
To je podobné tomu, co jsem kdysi napsala do jakéhosi elaborátu „a kdo to dočetl až sem, má u mně panáka“ a nikdo se nepřihlásil.
Já jsem dokonce vložil poukaz na lahev francouzského šampusu do manuálu ke skladovému a účetnímu programu. Platný byl půl roku po zakoupení programu. Zajímavé bylo, že všichni tvrdili, že si manuál prostudovali a celou basu šáňa jsme vypili na firmě k Vánocům. Nikdo o něj neprojevil zájem.
Mimochodem nevinně pronesené „já jsem tě tehdy neposlouchal, protože…“ (myslel na něco pracovního) se u nás taky vyskytuje 😀
Psice jsou neklidné, když balíme, ale pokud proneseme „přijede za váma babička“, tak se uklidní, protože babička znamená vyšší příděl jídla (dostanou od kdečeho ochutnat) a zvýšený příděl drbání (babička neřekne „počkej, musím…“), protože babička má vždycky čas. K moři jsem psice nebrala zatím nikdy, protože jsme jezdili v sezóně a to by byly fakt chudery.
Jo, když se babička povede, tak z toho těží nejen vnoučata! (inlove)