To jsme se včera bavily s Danou a ona rozjímala, kam vzít vnučky plavat. Přírodní voda v okolních koupadlech je zatím dost studená (u nás jsou noci pořád chladné), ale díky tomu čistá, nicméně bazén v Lázních Bělohrad nabízí zase jiné požitky. Co by se asi holčičkám víc líbilo?
A já si najednou vzpomněla na svoje letní koupání v horských „koupadlech“ u nás v Krkonoších. Koupadlo, to je z principu betonová nádrž, plněná místním pramenem, nijak zvlášť nečištěná. A podle vydatnosti pramene a velikosti a zastínění je více či méně studená. V Krkonoších obvykle platí ono „více“, případně ještě „mnohem více“ studená:))
Jsem zimomřivý tvor, snad odmalička (navzdory studenému odchovu u nás na chalupě) a osmělit se ve studené vodě mi trvá poměrně dlouho. Proto jsem vždy i velmi dlouho ve vodě – abych se nemusela osmělovat tak často:))

Oslofjord, Hovik, léto 2008
Jako dítě jsem sice lezla do vody pomaličku, ale zůstávala v ní, dokud jsem nebyla promodralá. Ostatně, všechny děti kolem byly chvílemi modré kolem rtů a na rukách! Pak jsme byli voláni z vody, důkladně vytíráni ručníky a umístěni na přímý sluneční žár (pokud nějaký byl, já mám dojem, že léta mého dětství měla tak 22-25 stupňů), aby se nám obnovil krevní oběh i v periferiích organismu. Děti se obvykle chvíli klepaly pod ručníkem, pak dostaly něco málo najíst a hurá zpátky do vody.
Pamatuju se, jak jsem nerada šlapala na dno, často slizké řasami. Obdařena svojí fantazií jsem totiž měla sklony ječet, pokud jsem šlápla na něco neznámého, protože svět podvodních příšer v mé hlavě byl velice rozmanitý. Ze stejného důvodu jsem byla (a jsem pořád) ve střehu při případném plavání v rybnících – strašně nemám ráda, když se o mě otře ryba:)) Což neznamená, že bych do přírodní vody nelezla, pořád ji mám radši než bazény.

Oslofjord, léto 2008
Mám relativně málo zkušeností s plaváním v řekách – nebýt mého dočasného dojíždění na Berounku, neplavala bych v řekách vůbec. Za mého dětství bylo Labe kolem Dvora Králové páchnoucí stokou (papírny Hostinné) a kolem Jizery jsem vždycky jen projela – a poslouchala dlouhé povídání mého otce, jak v ní jako malej mrznul on:)) Jo a pokud jde o ledovou vodu, tak svůj půvab měla i velice čistá norská jezera – když se ohřála na pro mě snesitelnou teplotu, tak to bylo úžasné koupání.
Nejvíc miluju koupání v moři – to je ta nejúžasnější koupací voda co znám, zvlášť, když se mi povede být u toho teplého (což v mém životě není pravidlem). Z těch studených byl nejteplejší Oslofjord v Norsku, který pak byl v létě naprosto úžasný – neuvěřitelně čistý a osvěžující. Obecně dávám v moři přednost skalnatému dnu před pískem… ale poté, co jsem už druhý rok na vlny jen koukala (Atlantik, Skagerak a Pacifik), mám velikej absťák na jakékoliv koupací moře!:))

Jezero Ostervannet a Nazgúlové – léto 2008
A tak vyzývám ty, kdo navzdory svátkům, létu a koupání vydrželi u internetu, k debatě o letním koupání! Jak jste si jako děti užívali vy? Kde se nejradši koupete dnes? Jak moc snášíte studenou vodu? Jaký vztah máte k přírodní vodě – se vším tím životem, který s vámi vodní plochu sdílí?:))
PS: Pro ilustrační snímky jsem sáhla do archivu – léto 2008 v Norsku:))
Já se jako dítě chodila koupat na rybník Sycherák na Tachovsku, když jsem byla na prázdninách u prababičky. Na letních táborech jsem zažila i koupání v řece.
Moře jsem také několikrát zkusila a v Itálii a Bulharsku.
Letos se těším, že na naší nové chatě v Plasích, ozkouším jejich nové přírodní koupaliště.
Vnoučkovi a prasestřenici jsem zakoupili tento dětský bazén, ale je docela velký a tak do něho mohu usednout i já.
https://img2.mountfield.sxcdn.net/files/2a/2a2ca567-afa9-4bc3-b476-c5de7786e063_800_600_fit.jpg
Díky tatínkovi umím plavat od svých pěti let, chodila jsem i do plaveckého oddílu. V Olomouci jsme nejdřív bydleli kousek od řeky, a tak si pamatuji, že jako dítě jsem se koupala ještě v Moravě. Později se kvalita vody zhoršila tak, že už to nebylo možné. Chodili jsme pak buď na městské koupaliště nebo se jezdilo za město k jezerům zvaným Poděbrady, které vznikly po těžbě štěrkopísku. Tam bylo koupání nádherné!
Naposledy jsem byla na venkovním koupališti loni o dovolené v Jizerkách, v Lučanech nad Nisou. Nzapomenutelný zážitek! Docela pěkné koupališťátko u lesa, avšak bazén průtokový a voda ledová, že po chvíli jsme všichni sborově jektali nahlas. 🙂 Museli jsme se uchýlit k dětskému brouzdališti a ohřát se tam a pak zase na 5 minut do ledovky. A to bylo nějakých 30 stupňů!
Pro mne byla řeka Bečva jako sestra rodná, takže od dítěte až po dospělý věk jsme byli věčně v létě v řece, od rána do večera.Pak ovšem postavili ve Valmezu továrnu na obražovky a Bečva jako řeka ke koupání vzala za své. Jen když spustí jez a hladina klesne na minimum,chodila jsem se psy korytem řeky přes celý průtah řeky městem.Teď, s novými zvířaty jsme ještě nebyli ale půjdeme zkusit.Trvá to vždy po dobu cca 14 dnů, pak se hladina zase zvedne.Jinak vůkol je dostatek ploch ke koupání. Tak třeba lom Výkleky, to je hotová Amerika nebo kousek od nás lom Opatovice, či lom Olšovec, zkusila jsem všechno. Moře taky, Jadran, Středozemní, Egejské, Černé a Indický oceán. Když byl syn malý jezdívali jsme na Balaton a měli se tam krásně, pro děti byl parádní. Vodu mám moc ráda. Psí souputnice už plavou v místním rybníku, myslela jsem,že malé Jence to nepůjde( pamatuji, že třeba Don Pedro se topíval) ale ona tam skáče sama a vyšplhá i na strmější břeh, Cony sama nejde a čučí na ni, musim jít aspoň na kraj s ní.
Vody si užijeme dost.
Tak plavat mne naučil tatínek v mých šesti letech na Prýglu. Moc se se mnou nemazlil, tak jak to dříve bylo ve zvyku 😛 , prostě mi sebral plovací kolo, chodil mělkou vodou vedle mne a dával povely. Jsem mu za to vděčná dodnes! Neplavu žádným extra stylem, neumím ponořit obličej do vody, takže nějaké rehabilitační plavání na má záda nepřichází v úvahu. Ale plavání si užívám, voda mi nevadí a spíš než narvaná koupaliště preferuji přírodní nádrže, ale nemusí být zrovna
moc špinavá. Dávám si pozor pokud je to možné,zda třeba nad nádrží není prasečák či něco podobného 😛 .
V teplém moři Jadranu se plavávalo nejlépe, ale nyní když vidím ty záběry, poloviny Evropy jak leží rozpláclá na březích, tak mně veškeré chutě na takovou „dovolenou“ přecházejí. Škoda, že u nás doma tj. Jižní Morava, je těch vodních ploch tak pomálu, nebo jsou už polosuché, zelené. Teplo by tady bylo rovnající se těm jadranským plážím.
My jsme chodili o weekendech na koupaliště do Zákup nebo do Sloupu jako rodina, a přes prázdniny jako děti jsem chodila se ségrou a kamarádkama na místní koupaliště v České Lípě. Tam jsme měly povoleno chodit samy bez dozoru. Tady v Anglii nechodím, venkovní koupaliště a rybníky tu moc nejsou, a jinak všechny bazény mají chlorovou vodu.
Jo v řece jsem se taky koupala, to jsme chodívali v Místku na soutok Morávky a Ostravice, byla docela mělká voda, tak na plavání to nebylo, ale užili jsme si to
Plavat jsem se naučila sama v Berounce (u Mokropes), naše nejbližší voda z chaty. Jinak „chůzi do vody“ Dede popisuješ do detailu přesně, jak to bylo se mnou. Vcházela jsem do vody pomaloučku, pak už na špičkách, aby se mě pořád ještě ta chladná voda nedotýkala. Pak, když už jsem ve vodě byla, také jsem vylézala až mi zuby cvakaly a i na přímém slunci, zabalená do ručníku jsem se dlouho prohřívala. Co jsem nesnášela bylo něčí cákání na mne, když jsem se osmělovala do vody. Na různých táborech jsem se pak koupala ještě v jiných řekách, v Praze jsem byla v době ZDŠ s kamarádkami jednou, možná dvakrát na polovárně pod Vyšehraděm, na Císařké louce a později jednou v Divoké Šárce (jak zmiňuje Jajka). V řece jsem se naposledy koupala někdy na začátku manželství, když jsme byli na návštěvě v chatě mého strejdy na Sázavě. Do „prvního moře“ jsem poprvé vlezla až ve Francii.
Teď jsem vodou dostatečně teplou na koupání tak děsně rozmazlená, že ani do našeho bazénu nevlezu, dokud nemá alespoň +28 (a moře též, to bylo letos drive teplejší, než náš bazén). Bazén se na ni ohřál teprve začátkem června (manžel tam sice vlezl už v +26, ale nadšený nebyl). Takže naše koupací sezóna začala snad nejpozději, co pamatujeme, většinou nejpozději v druhé polovině května už plaveme, někdy dříve. Ale vedro se tu letos střídalo s deštěm a bouřkami a tak na koupání nebyla nálada ani ta teplota vody neodpovídala. Měla jsem letos v plánu bazén zase vymalovat. Jenže k tomu bylo potřeba nejméně dva týdny sucha. Prázdný bazén musí nejprve dobře proschnout a pak každá vrstva barvy(dávám 2)potřebuje 72 hodin sucha. To jsme letos prostě nemohli zaručit a tak malování musí ještě rok počkat.
Jé Maričko, právě k Mokropsům (je to tak správně?:)) jsem jezdívala taky a bylo mi v té době hloupých a zamilovaných sedmnáct, tak jsem plavala dokonce v rozvodněné řece. měla jsem kliku, že to bylo dobře naplánované (tady do řeky vlezeme a tady(takových 200 m po proudu) zase vylezeme. Úžasné bylo, že se nám to fakt povedlo:))
Ale je fakt, že jsem plavala odmala ráda a doteď plavu. Ne moc rychle, ani stylově, ale umím si na vodě i odpočívat, takže doplavu daleko:))
K tomu vašemu bazénu – které roční období je u vás nejsušší? Ono je hloupé být bez bazénu v létě, co?
Ano Mokropsy. Jezdili jsme tam vlakem z Prahy, nejdříve přes řeku převážela loďka, pak postavili lávku a z druhé strany jsme přešli kazín a lesem k chatám. No a opačně jsme se pak chodili k řece z chat koupat. My děti netrpělivé děti jsme šly dříve, naše maminky dorazily později, až po jejich poobědové siestě (tatínkové nějak nechodili).
Víš, že přesně nevím, který je tu nejsušší měsíc, asi bych řekla srpen, to bývá největší žár (no dneska je take na padnutí)a moc neprší. Ale může to být i květen, takový jsme tu asi před 3 nebo 4 roky zažili, kdy denní tepoty téměř celý měsíc vyskakovaly na 100F (37.7.C)a vůbec nepršelo. Ano jsme rádi, že bazén máme, není nad to po práci na zahradě zpocení do vody „padnout“ se chladit. Ale větší bychom nechtěli. Ona je jeho údržba docela náročná a dokáže to lézt do peněz, protože v sezóně se musí přilévat skoro od den gallon chloru (který se při slunci děsně rychle vypařuje a bez něj voda rychle zezelená) a potřeba udržovat kyselost a zásaditos, aby voda zůstávala průzračná. A chlorové tablety tam v „misce“ plavou i mimo sezónu, protože i zimní slunce má dost síly vodu zošklivit a koukat na zelený bazén není nic moc. Proto si na pravidelnou údržbu spousta lidí (hlavně, když chodí do práce) najímá službu, která má přístup k bazénu a i bez jejich přítomnosti se o jeho čistotu stará (je jich tu hodně na výběr).
Jé Mokropsy. Můj prastrýc se svým přítelem, ano byli 4 procentní, měli v Mokropsech chatu, na které trávili celé léto, do Prahy si jezdili zřejmě jen pro důchod. Poslední víkend před začátkem semestru jsem s nimi na té chatě pobývala. Byla půlka září a já se ráchala v Berounce, plavala až ke Kazínu a zpátky. Řeka byla taková kalná, ale nádherně teplá. Kde ty časy jsou…
Myslím,že jsem to už kdysi psala. Moje kamarádka žila v Mokropsích(u Černošic). A jednou jí její ctitel poslal odněkud pohlad s adresou „Bílošice, Suchokočky“ – a pohled došel, pošťák musel mít smysl pro humor 🙂
My se později, když už nám naše maminky důvěřovaly, chodili koupat o kus dál do Černošic „pod jez“ (z chat to byl jiný směr a troche dál než Kazín). To byl krása, pod jezem byla dutina pod kterou se dalo krásně stát a „přes nás“ padal vodopád. Nebo si nahoru na hranu jezu lehnout a nechat se omávat. Ano, kdeže ty časy bezstarostného mládí jsou!
My jsme se chodili často koupat na koupaliště na Stírce v Kobylisích. Měli jsme to blízko a dodnes si pamatuju, jak jsme se vždycky blížili rozpálenou ulicí, nezaměnitelné zvuky koupaliště sílily a já jsem se tak strašně těšila do vody. Kromě brouzdaliště tam byl velký betonový bazén napájený vodou z vodovodního řadu, voda byla čistá a hodně studená, což mi jako dítěti samozřejmě vůbec nevadilo 😀 . Stačila chvíle na dece na slunci a byla jsem připravená jít znovu do vody. (Koupaliště naštěstí pořád existuje. Byla doba, kdy se nad ním smrákalo, bylo i zavřené, naštěstí ho pak zrekonstruovali a žije dál.)
Když bylo víc času, tak maminka nabalila tašku jídla (ach, jak chutnaly karbanátky na břehu u vody!, tak už pak nikdy nechutnaly), táta nastartoval bejbinu (měli jsme autíčko Praga Baby, v rodině zvané „bejbina“) a jeli jsme na rybníky buď na Břve nebo do Jevan. Byla to paráda! Když na to dneska vzpomínám, je to jak film pro pamětníky (inlove) .
Když už jsem pak byla větší, tak v létě Lužnice, jak už jsem tu psala, a moře v Bulharsku. A s rodiči na dovolenou, pokud jsme nejeli k moři, jsme vždycky jezdili někam, kde bylo koupání. Mám to tak dodnes, dovolená bez koupání by pro mě nebyla dovolená. Několikrát jsme byli taky na Balatonu, to byla pohodička.
Koupání v moři je samozřejmě nejlepší, ale kamenem úrazu jsou ty pláže, kde je hlava na hlavě. Krásné koupání v moři jsem si vždycky užívala jako „vedlejší produkt“ potápění na volném moři. Skok z horní paluby do hluboké modři, to byla nádhera.
Před pár lety jsem dva roky po sobě strávila skvělou dovolenou na Vysočině v hotelu Devět skal u Milovského rybníka. Musím říct, že to nemělo chybu. Ten rybník je tam přímo pod okny, byla jsem několikrát denně ve vodě. Je tam opravdu krásně, můžu jedině doporučit.
Do bazénů chodím hodně, plavat a na aqua aerobic. Ale pečlivě si vybírám, do kterého bazénu vlezu, některé jsou s čistotou hodně na štíru.
Tapuz… skok z horní paluby zní úžasně romanticky, jen nedokážu odhadnout, jak je to vysoko – aby se to (v mých očích:)) spíš nepodobalo neblaze proslulé chůzi po prkně… 😛
Jake jste se dostávali zpátky na palubu? Schůdky nebo to byla taková ta loď se sníženou zádí?
Bylo to docela vysoko, několik metrů, takže při dopadu do vody docela rána a člověk se zanořil pořádně hluboko, ale krása 😀 .
Byly to vždycky potápěčské lodě, které mají na zádi nízko nad vodou plošinu a z ní se spouští do vody takové kovové schůdky (žebříčky). Na přiloženém odkazu je to docela dobře vidět.
Obvykle jsem jezdila na lodích o něco menších a podstatně skromněji vybavených (a o tom, jak to nakonec v reálu v tom Egyptě vypadá, se asi nemusím nijak rozepisovat), ale v zásadě všechny vypadají takhle.
http://www.divecrew.cz/clanek/122-safari-lod-martina-i-egypt
Díky, tak nějak jsem si to představovala (méně luxusně:))
U chaty mého dětství byl velikánskej rybník (Bucek).Na šířku necelého půl kilometru, na délku asi kilometr. Ten jsme s kamarádem (mně bylo tak dvanáct, jemu devět) přeplavávali, zatímco nás jistil ještě neplavec brácha (sedm) na lehátku. Nikdo se neutopil :-))
Plavat jsme chodili ještě k dalšímu rybníku, ten býval celý porostlý něčím zeleným, z čeho by nejspíš dneska hygienici omdleli. Dělali jsme si v tom cestičky a proplavávali je 😀
Pak na chalupě u Liberce to bylo špatný, tam voda byla ukrutně daleko. Párkrát jsme byli autem v okolí na různých požárních nádržích. Všude byly pijavky. Nenávidím pijavky! Několikrát jsme byli taky v Bílém potoce, to bylo dost daleko a navíc tam zřejmě zatopili kus lesa, aniž se namáhali to vyčistit, takže ve vodě byly klády, vývraty smrků a tak. Brácha se tam málem utopil, nebyl v té době valný plavec a nějak se v tom zamotal – táhla jsem ho ke břehu a měla jsem taky dost.
Dneska vlastně moc do vody nechodím – chtěla bych moooře.
Zano, takovéhle dobrodružství, jako vy u rybníka, jsme si užívali na Lipně – tam jsme dost často jezdívali. Brávali jsme si malou loďku a rádi se plavili k tehdy pustému zakázanému „opačnému“ břehu. A tam to bylo jako taky plné stromů pod hladinou, dost nebezpečné. Jednou mi v bahně zle uvázla noha a při snaze se vyprostit jsem si natáhla ten sval v kyčli, díky kterému můžeš dávat nohu dopředu – no, hodně dlouho mi potom nešlo chodit dopředu (dozadu jo:)) Hm, taky jsme měli kliku, že jsme to přežili:))
Pro Zanu:
Zano,byla chata tvého dětství „U Brodku“? Do rybníka Bucek jsem se také chodila koupat, bydlela jsem u babičky v blízké Třtici a chodila do školy v Mšeci.Bylo to v r.1960 až 1970,pak jsem se odstěhovala,U Bucku je dnes kemp,za Třticí byly kdysi chmelnice, dnes již neexistují.
Janino, chata byla na té louce za hrází Bucka (myslím, že je tam kemp).
Jasně, Třtice, Mšec, Nové Strašecí 🙂
Ach jo, škoda těch chmelnic.
Zano,v kempu „U Bucku“ dělal správce můj bratranec, bohužel už není mezi námi.Do Třtice a Nového Strašecí jezdím za sestřenkami.Za Třticí na druhé straně jsou další rybníky, Malá a Velká Punčocha, Pilský a nějaké další.
Jasně 🙂 A ten, co v něm rostla zeleň, byl Třtický 🙂
Jezdili jsme tam tuším do roku ´70.
Zano,tak to jsme byly ve stejných místech ve stejnou dobu.S kamarádkama
jsem chodila na hráz a procházely jsme se kolem chatek. Měly jsme tam i nějaké kamarády z Prahy, všechno odvál čas.
Jsem většinou věrná Svratce. Nad přehradou to s ní docela ujde, pod přehradou se na ni dá hodit lodička.
Psice plavat umí, Donda to dokonce vyžaduje (čti: skočí do vody kdekoli a pak dělá kropicí vůz, protože nemá čas se po vylazení otřepat). Plavu s psicema ráda, páč je to švanda. (Pokud mi Donda nadšeně neštěká do uší. Umí štěkat plavajíc.)
Do upravené vody (chlorované) ve vlastním zájmu nelezu. 🙂
Moje psice taky umějí plavat a hezky se s nimi plave, co jsem naučila i Ari se točit včas, aby mi předníma nohama nepodrápala obličej a dekolt 😛 Jen nemáme kde plavat – teoreticky jsou tu písáky u Hradce, ale u jednoho, co jsem byla, nás se psima vyhodili od jakž takž upraveného břehu a protože to tam vůbec neznám, tak u neupravených jsem to radši nezkoušela.
Asi nejhezčí plavací a drápací vzpomínku mám s Rikinkou. Ona byla už ke konci života slepá, já ji vodila na hlas. A celý život ráda plavala. Tak jsme se šly koupat, pes a jeho vodicí člověk. A když zakufrovala, začala plavat dokolečka, já připlavala k ní, drcla jsem do ní, ona mi vylezla na záda a já ji dovezla na břeh.
No a když jsem učila plavat Melly, tak se mnou doplavala do prostředka rybníka a tam prý, že nemůže. Tak jsem ji taky vzala na záda – a ta trubka mě málem utopila, jak panikařila. 😀
Tak my jsme se koupali málo- v Brně to bylo špatný vždycky. Takže výprava na přehradu na druhý konec města byla fakt výprava 🙂 Různá stará brněnská koupaliště pozavírali a nová neotevřeli. Je to bída dodnes- naše nové koupaliště v dědině je za horkých dnů plné lidí z Brna 🙂 Na chalupě jsme se chodili koupat na stařičké koupaliště v Koryčanech, kde plavčík lovil sítí chcíplé myši, pak ho zavřeli, opravili a dneska je moc pěkné. Nikde tam v okolí přírodní koupaliště nebylo. Nejradši jsme měla dovolené- Balaton- nebo tábory, kde bývaly staré bazény nebo jsme se koupali v řece.
V první chvíli jsem se lekla, co ten plavčík provedl, že ho zavřeli (chuckle)
Taky jsem to tak zprvu četla:)))
No já nevím, jsu taky z Brna, ale vždycky mi přišlo, že je to tu s koupáním úplně v pohodě a dostačující. Jako dítko jsem chodívala s máti na Riviéru (ještě do řeky), pak celé dětství na Královopolské koupaliště, s družinou ke splavu na Svitavě (z kopce je to z Lesné kousek), později nejvíc na ten Prýgl, než začal být zelený (začátek 90. let) a jako kór moc výprava mi to nepřišlo, i když jsem od něj bydlela dál než Ty, však šalina jede až skoro tam a ten kousek se v pohodě dojde. V létě s máti moře (klasika – zájezdy od její práce do Rumunska nebo Bulharska, tam jsem se taky sama naučila plavat, už snad ve čtyřech letech; párkrát se nám povedlo i Chorvatsko). S dětma jsem chodila na Riviéru nebo na Kravák (poz. pro nebrněnské = koupaliště na Kraví hoře), až byly trošku větší, začali jsme jezdit do Chorvatska. Plavem rádi všichni 4, všichni se věnujeme (nebo jsme se věnovali) vodním sportům, děti se naučily plavat ani nevím jak, my s MLP posledních pár let na vodě a u vody trávíme dovolené, jsme prostě vodní rodina. Jo, ale letos jsem se venku ještě nekoupala, to je pravda, až snad teď o víkendu, jedeme na závody do Pavlova, MLP bude dělat startéra a já se povalovat na břehu, tak se snad trochu smočím.
U nás jsme taky plavací všichni – a víš co mě překvapilo? Ty taky čteš sobotní Lidovky – jak tam psali, kolik je dnes u nás mezi lidmi neplavců a špatných plavců…
To je zajímavé, já jsem si myslela, že lidi mladší než jsme my, plavat umí všichni, vždyť povinné plavání je na školách cca třicet let…I za mých časů na výšce byl v prváku rozstřel na plavce a neplavce, a ti museli absolvovat plavecký výcvik. Dokonce plavci jeli na letní výcvikový kurs na Lipno, ti neplavci někam na Slovensko a plácali se v krytém bazénu, aby se neutopili na přehradě.
Oni tam psali, že kurzy na školách jsou, ale nejsou povinné, tak je podíl dětí, které jimi projdou, rozhodně menší, než býval (procento si nepamatuju)
A taky, že se z plaveckých bazénů stávají akvaparky, kde se už vlastně po lidech plavání vůbec nechce a najít bazén tak volný, aby člověk mohl kondičně plavat, není jednoduché.
Za mé školní docházky (70. léta) žádné školní plavání nebylo. Mě naučil plavat můj děda, když mi bylo asi 5 let, na koupališti v Kdyni. Vysvětlil mi, co mám dělat nohama, sebral mi kruh, dal mi dřevěnou destičku, kterou jsem držela v natažených rukou před sebou a plavala nohama podél okraje bazénu. Děda chodil po okraji nade mnou, aby mohl v případě potřeby zasáhnout. Druhý den mi vzal i destičku a trénovali jsme i pohyb rukama a třetí den už jsem musela prostě plavat. Velmi jednoduché. Z dědečka jsem měla respekt, tak jsem se to radši rychle naučila 😀 . I většina mých kamarádů a spolužáků uměla plavat. Kdo neuměl z domova, tak se to téměř s jistotou naučil někde na táboře. Na ty jsme jezdívali skoro všichni a tenkrát bývaly zaměřené převážně sportovně, takže neplavec by si tam moc neužil.
Na vejšce jsem si jako tělocvik vybrala právě plavání, bylo to fajn.
Mám vlastně stejné zkušenosti a na VŠ jsem taky plavala. Ale třeba dnes už na vysokých školách tělocvik povinný není, tedy aspoň za mých kluků nebyl. Když se pak neplave v rodině, asi k tomu děti moc nepřijdou.
tapuz, měla jsi bezvadného dědečka. Mne naši dali do dvou plvackých kurzů,kde mne jako dítě plavat ale nenaučili. do plaveckého umění mne vlastně během jednoho odpoledne zasvětila má o 2 roky starší sestra. Bylo to na Kamencovém jezeře u chomutova. Tam byly z jedné strany udělané dřevěné bazénky podle výšky vody, za nimi už bylo pouze jezero volné. Sestra mne v tom jednom bazénku trápila tak dlouho, až jsem konečně princip plaveckých prsou pochopila. Zb té obrovské radosti, že konečně už umím plavat, jsem sestře uteklůa a vydala jsem se přes ten kus voloného jezera na pláž, kde byli naši s dekami.sestra mne dlouho marně hledala, až pak s obrovským strachem přeběhla jezero po souši a šla říci našim rodičům, že jsem se jí ztratila a snad jsem se i utopila. No, já tehdy plavala ostošest, abych ten kus volné a dosti hluboké vody přeplavala. podařilo se mi to za hodně dlouhou dobu, ale když jsem se vynořila u břehu, kde už neklidně pobíhali všichni zrodiny, první, co přilítlo, byla obrovská facka od táty za ten blbý nápad plavat sama přes vonnou vodu, a taky hlavně za to zdrhnutí sestře. sic jsem se mohla pochlubit úspchem, ale kdo dneska ví, jak by tohle dopadlo, kdybych se začala někde uprostřed topit.naši mne sic uznalui už za dobrého plavce, ale stejně mne dál pro jistotu samotžbnou bez sestry do vody nepouštěli a hlídali nás obě naše mladší dcera se ve 2 letech málem utopila při obyčejném blbnutí v koupelnové vaně. dlouho nám trvalo, nežli jsme ji přesvědčili, že jí voda už neublíží, pokud bvude plavec.začátky byly velice těžké a věrka mne málem utopila v bazénu, takže jsem to vgzdala a obě holky jsem přihlásila do plaveckého kurzu. věře bylo necelých 5 let, petra byla šestiletá. když jsem obě přivedla na první hodinu, zjistila jsem, že kurz vede můj bývalý trenér sportovního potápění. s klidným svědomím jsem obě holky předala do jeho píéče. Obě plavou dnes jak štiky a já jim už dnes naprosto nestačím.
Jojo, děda (tátův táta) byl bezva. Byl tak trochu přísný a neústupný, takže jsem z něj měla jako malá docela respekt. Ale když jsem trochu povyrostla, tak jsme se hodně skamarádili a měla jsem ho moc ráda. A pochopitelně jsem byla dědova holčička 😀 . Hodně často na něj vzpomínám, na stěně mi visí jeho velká zarámovaná fotografie.
https://herci.sledujufilmy.cz/karel-fort/galerie/55226/
Tak mně zavalila vlna nádherných nostalgických vzpomínek! Krásné koupání na koupališti ve Sloupu, kde jsem se učila (a naučila) plavat. Na pískové plážičce jsme se sestřenicí stavěly hrady z písku (to když jsme byly malé holky), později jsme hleděly zamilovaně na pěkného plavčíka (nevšímal si nás, bylo nám čtrnáct, jemu dvacet a měl tam slečnu 😀 ). A pak vzpomínky na koupání ve Vltavě na pražských plovárnách – na Žofíně, na Občanské plovárně (taky pěkný plavčík ), na Vojenské plovárně hned vedle – tu si asi nikdo z vás už nepamatuje. A nebo koupání ve volné Vltavě na Císařské louce. Bylo to krásné a bylo toho dost! Ráda vzpomínám, tím spíš, že dneska už se koupat moc nechodím.
Koupání na Císařské louce pamatuji… Taky Motolský rybník (stále funguje), bazén pod Barandovem, kde odpoledne nebylo slunce a kde jsem poprvé skočila ze skokanské věže (z 5m),
koupaliště v Divoké Šárce.
K tomu bazén v Axe a na Julisce. Pak otevřeli bazén v Podolí.
O dost let později s malými dcerami Petynka.
Dneska už jen bazény – Suchdol, Šutka, Slávie, Strahov,ale ty školní mají přes léto zavřeno a když si v horkých dnech představím ty davy, tak kráčím domú pod sprchu.
Také jsme jezdili s rodiči do Řevnic, kde měli jejich přátelé parcelu u řeky s převlékací kabinkou… Měla bych se tam zajet podívat.
Ale moře je moře. A radši šutry než písek :-).
Jj, Motolský rybník. Říkalo se tomu Zlaté písky. 😀
Já jsem se ve Vltavě koupala jen jedinkrát, když jsme jednou v Davli zkoušeli vodní lyže (vůbec mi to nešlo), a pamatuju si, že mě úplně šokovalo, jak je v srpnu studená, ba přímo ledová (devil) .
No protože je to pod Štěchovickou přehradou a voda se vypouští ze spodu, ta nejstudenější 😀
A do Davle je to kousek, tak se ani nestačí ohřát!
Tak to jo, dík za vysvětlení.
Je to vážně ledárna. Na horké hlavy by byla jak dělaná (chuckle) .
Tak po Vltavě jsem se často vozila na lodičkách, ale v Praze jsem se v ní koupala jen jednou. Bylo to někde pod Podolím, nepamatuju si rok, ale vím, že jsem šla domů, začínala bouřka a ze všech otevřených oken byla slyšet telka – hráli jsme hokej s Ruskem. Ty jo… to asi musel být květen, ne? A já už se koupala? Hm, ale vidím to jako dnes… 🙂
Jsa dítko z velmi suchého kraje, tak jsem si moc letního koupání neužila … ale přece jenom něco bylo.
Tak nejbližší koupaliště byl koupák v Kobylí (dávno už zaniklé) – tam byly dvě betonové jámy, obkrouženy trubkou na chycení – jedna pro plavce a jedna pro děti. Ta dětská jáma byla velmi zajímavá – dost se svažovala, takže na vstupu byla bez vody, aby na konci bylo asi metr padesát. A právě na tomto konci se děti shromažďovaly takovým způsobem, že v podstatě stály na špičkách (ty menší) a snažily se držet tyče – tak odtud mám největší zážitek ten, že jsem se tam skoro utopila, jsa masou děcek sešlapána na dno. Poznámka – funkci plavčíka, prodavače lístků a nanuků plnila jedna tetička v sukňách, sedící u vstupu, takže o tom, že se ji topí děcka, vůbec netušila (rofl) – jo a nad čistotou vody by nynější hygienici omdleli už druhý den provozu. Jinak sem jsme chodili pěšky – bylo to cca 4 km z prudkého kopce.
Když jsme byli starší a naši zakoupili auto, začali jsme jezdit na Šutrák do Podivína – to už bylo jiné koupáníčko. Ovšem trošku problém byl s tím, že rybáři sem vysadili nějaké býložravé ryby a aby měly co do huby, vysadili i jakési traviny – ryby byly časem sežrány jak rybáři, tak štikami a traviny se tam nekontrolovaně množily (hle – další příklad geniálního zásahu člověka do ekosystému), takže tady bys Dede ječela každou chvíli, protože ta podvodní džungle se motala na nohy. Ale voda byla docela čistá.
Od té doby, co jsme začali jezdit k moři, jsem se prakticky u nás v přírodě nekoupala – nějak mne ta voda málo nadnáší (chuckle) , proto ani naši psi neumí plavat. Včera říkal Jeník, že to musíme napravit a Ernesta plavat naučit, tak uvidíme …
Každý pes umí plavat, jen o tom třeba neví. Dokud se nedostane na hlubší vodu naž po kolena 😉 , tak to nezjistí. Takže hodit míček nebo nějakou oblíbenou (plovoucí!!!) hračku dál od břehu, tedy ne zase úplně daleko, aby ta touha ji aportovat byla silnější než strach z hloubky.
„Masou děcek sešlapána na dno…“ Ygo, umíš napsat i dost hororovou vzpomínku tak, že se člověk musí aspoň usmát!
Ernie plavání zvládne, zvlášť, když má rád vodu – a tvoje fotky naznačují, že ji rád má:))