Tak právě tu máme vydatnou bouřku! Prší hodně a skoro vodorovně, takže než jsem stačila v kuchyni zavřít okno, které je ve štítě domu, tedy není pod přesahem střechy, tak mi napršelo až metr a půl hluboko do kuchyně! Vytřela jsem a byla šťastná, že to nebyly kroupy:))
Jinak se už na nás jedna bouřka hnala, i s kroupama (podle radaru), ale doslova v hodině dvanácté se vypršela, kousek od nás. Takže tohle je naše první. Jinak ten hlavní bouřkový pás vede východně od nás – tak si ho nejspíš užívá Bubu 🙂
Jak je zrovna tam u vás? Morava má nejspíš – podle radaru – zatím smůlu… tedy sucho

Dede, nejprve gratuluji k výborným výsledkům tvých holek (a tobě též). Teda sledovat do úspěšného zakončení 12 hodin starou stopu, tak to je skvělý výkon. My v sobotu večer občas sledujeme pořad z policejních zásahů „Cops“ (možná to běží i u vás). A nedávno tam chytili nějakého chlapa, který při útěku, ještě než ho zadrželi „něco“ odhodil (ale samozřejmě tvrdil, že nic). Policajti předpokládali, že odhodil sáček s drogami. Tak nasadili policeního psa , který po krátké chvíli našel – k velkému překvapení policajtů – revolver, což byl větší prohřešek pro zadrženého, než drogy. Jak psovod říkal, pes byl cvičený na jakýkoliv lidský pach a tak jasně zbraň patřila tomu zadrženému. Ale mě se líbilo, jak byl psovod zcela nepředpisově a až dojemně šťastný z úspěchu svého svěřence. Horem dolem ho chválil, drbal, poplácával a celkově byl nadmíru spokojený (a pes též). A tak to má myslím být.

A dnešní článek? Zase jsi svými postřehy „trefila do černého“. Také jsem se dlouho vyrovnávala se vzhledem amerických vesnic a lidem, kteří nikdy v Evropě nebyli se to velmi špatně vysvětlovalo jak u nás vesnice vypadají. Jak jsi trefně napsala v těch amerických není co fotit! Tedy hlavně v těch středních a západních rozlehlých státech (asi jste slyšeli o nejznámější „osídlovací“ cestě Oregon trail). V tomto směru je Amerika opravdu mladá. Zatímco Evropa stavěla před tisíciletími své vesničky a městečka „z kamene“, tady měli odvážní přistěhovalci, rozhodnutí začít tu nový život k dispozici jen dřevo nebo hlínu. Prostě, kde v pouštích a pláních narazili na vodu-zdroj života, tam se také usadili (a farmáři s nejprve museli vlastní pomocnou sílu porodit). Protože tyhle důležité zdroje byly často na stovky mil od sebe, vzdálenosti usedlostí tomu odpovídaly. A většinou všechno začínalo nějakou „příjezdovou cestou“(vykácenou, uhlazenou, vykamenovanou) která se pak automaticky stala „centrem“ veškerého dění (tak jak je to ve westernech). Takové jsou pradávné fotografiie v muzeíích. Když pak lidé své blizké v okolí i pochovali, většinou je nechtěli opouštět, překonali těžkosti a postupně se z té jediné hlavní ulice stalo centrum „vesnice“. Bohužel moderní vývoj a hlavně dálnice a automobily byly začátkem konce těchto center. Dneska se hlavní ruch odehrává právě u dálnic, což jsou tzv. Commmercial (nebo Business) Centers. Autem stačí popojet z jednoho óbr prakoviště obchodu do vedlejšího a z něj zase o kus dál a člověk se ani nezapotí ani neprochladne. A možná sis všimla, že ta parkoviště bývají často větší, než samotný obchod. Takže při dálnicích bývají nejen obchody a restaurace všeho druhu, ale přestěhovali se tam třeba i kliniky či realitní kanceláře, právníci atd. A původní centra „městeček a vesnic“ postupně vymřela, vylidnila se, protože málokterý soukromník dokázal vzdorovat velkoobchodům. V „kostrách“ vesniček ale zůstaly kostely (u kterých bývaly i školy) a ty se staly takovými komunitními centry, kde se lidé scházeli (nebo sjížděli i z větší dálky), kde mládež vyrůstala a kde se postupně navazovali známosti, manželství. Ale tak jak tu nejsou vesnice podle evropské představy, tak ani život v am. městech zdaleka neodpovídá tomu evropskému. Já osobně ani trochu netoužím žit ani v jednom z am. velkoměst(k tomuhle závěru jsem došla už před mnoha lety) a na život „na vesnici“ jsem si po letech zvykla (co jiného mi zbývalo, že?) Naše městečko má 27 tisíc obyvatel, takže zase tak mřňavý nejsme, ovšem v takových o kterých Dede píšeš, bych si asi fakt nezvykla a byla tam nešťastná. Ale i tady bylo nutné naučit se řídit auto (a stále je to pro mne z nouze cnost, než radost z řízení). Když jsme sem přijeli poprvé v.89, než nám došlo naše auto z Německa, chodili jsme dost pěšky. A ano, hodní lidé nám zastavovali, zda nepotřebujeme svézt, protože se domnívali, že jsme někde zkejsli s autem, nebo ho holt nemáme:) Pěšky se tu prostě nechodí. Název restaurece „Mom&Pop‘s” je v Am. velmi oblíbený (jednu takovou oblíbenou máme cestou na FL. A ta samá druhá brzy otevře i tady). Pod jejím jménem si lidé představují dobré domácí jídlo a velké porce. Hlavně v italských čtvrtích různých měst bývají nejčastější. A jestli jste zažili “nedělní nával”, tak to asi byla doba velice populárného tzv. “brunch” (něco mezi breakfast a lunch), kdy se tam sjíždějí lidé z kostelů, tedy celé rodiny a “menu” bývá nejen levnější, ale hlavně rozmanité a často v podobě švédských stolů za jednu vstupní cenu (ale většinou se nepodává alcohol).

Fotky máš zase hezké, názorné a zajímavé.