Dnešní postřeh z Kalifornie jsem si snažila dobře promyslet, protože to je jedno z těch pozorování, které nejspíš výrazně křiví mé evropské brýle. Jinými slovy, moje pocity nejsou objektivní, ale stejně se o ně podělím:))
Zkrátka člověk vyrůstající v Evropě má pod pojmem vesnice nebo městečko vtištěný nějaký modelový obraz: náměstí nebo náves, i u malých městeček kus nebo aspoň kousek historického centra, kolem více, později méně nahuštěné obytné domy prorostlé funkční zástavbou – obchody, službami, menšími průmyslovými provozy, na kraji vesnic pak bývají komplexy bývalých JZD v různém stádiu novodobého rozkvětu nebo zmaru.
Vše obvykle celkem pohodlně uchoditelné pěšky. Celá krajina je pak útulně sevřená – městečka a vesnice jsou většinou od sebe coby kamenem dohodil, jet autem hodinu a nepotkat živou duši, nevidět lidské sídlo… víte, že vůbec nevím, jestli se to u nás dá?

Tehachapi, výhled od benzínky
Malá sídla v rovinách a pouštích Kalifornie a Nevady, která jsme navštívili, mě ale nutily k opakovanému turistickému údivu: „Copak tady nic není?“ Zkusím to vysvětlit. Znáte filmy z Divokého západu, kde městečko tvoří jediná široká ulice, kterou mohou snadno projet tlupy banditů, aby zastavili před salloonem, než později vykradou banku nebo poštu? Tak něco takového je stále základem menších amerických městeček, především těch ležících na některé ze zdejších nekonečných rovin.
Všude je dost místa, takže do jedné takové ulice by se na šířku klidně vešlo jedno naše náměstí a dvě paralelní ulice. To způsobuje, že obchody a provozovny činící základ městečka jsou daleko od sebe. Když připočítáte pohodlná parkoviště u čehokoliv, tak z jednoho místa z městečka skutečně neuvidíte prakticky nic. Musíte sednou do auta a ono místo projet, abyste viděli i boční ulice s obytnými domy.

Projíždíme městečkem
Díky velkorysým rozměrům jsou i ty domy daleko od sebe a obvykle zakryté nějakou vzrostlou zelení – všude, kde jsme tato městečka viděli, bylo horko a stín byl velmi žádoucí hodnotou. Musím dodat, že bujná zeleň je na těchto místech obvykle zalévaná zeleň, jinak se zeleň nekoná. Pokud byste se po takovém městečku chtěli projít, vypadali byste akorát jako někdo, komu se rozbilo auto – nebo podezřele:))
Větší města už mají i chodníky a větší nahuštění domů určujících centrum města. Je to nicméně tak zásadně jiné, než jak jsou lidská sídla po staletí vyrůstající u nás, že ten dojem „tady vlastně nic není“ přetrvává. Nejspíš proto, že automaticky hledáme náměstí, kostel, obchody v přízemí obytných domů, zahrádky před kavárnami a podobně. Něco, co byste si mohli snadno vyfotit:))

Beatty
Tohle všechno snadno najdeme na západním pobřeží, ve městečkách se španělským původem, samozřejmě v San Francisku a Silikonovém údolí. Ale ta pravá syrová Amerika nekonečných plání prostě vypadá úplně jinak – tedy podle mě:))
A ještě něco – stejně malá městečka v horách vypadala zase jinak, což je logicky dáno prostředím. V kopcích je méně místa a ona Main Street (Hlavní ulice) tam bývala sevřenější, tehdy přehlednější a bližší našemu chápání. Možná proto jsem byla fascinována právě místy v pouštích a pomerančovníkových rovinách. Podívejte se na to málo, co se mi podařilo nafotit:))

Místní hospoda (Beatty)
Fotky najdete tady: http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Kalifornie_2017_-_Mestecka_na_nekonecnych_americkych_rovinach/

Krajina (tahle má už v dálce kopce:)) (poseté větrníky)
Dede, díky za přiblížení Kalifornie a toho co k této zemi patří. Asi bych se tady shodla se Zanou,pro mně by to nebylo. Zvláštní, žije se kolem cest. I když u nás se žije hodně v kotlinkách u vody a pak se zase zaplavujeme. Ovšem doufám, že nebudeme nakonec shánět ty velbloudy. Neprší a neprší ani bouřka nejde,prostě Sahara.
Tak právě tu máme vydatnou bouřku! Prší hodně a skoro vodorovně, takže než jsem stačila v kuchyni zavřít okno, které je ve štítě domu, tedy není pod přesahem střechy, tak mi napršelo až metr a půl hluboko do kuchyně! Vytřela jsem a byla šťastná, že to nebyly kroupy:))
Jinak se už na nás jedna bouřka hnala, i s kroupama (podle radaru), ale doslova v hodině dvanácté se vypršela, kousek od nás. Takže tohle je naše první. Jinak ten hlavní bouřkový pás vede východně od nás – tak si ho nejspíš užívá Bubu 🙂
Jak je zrovna tam u vás? Morava má nejspíš – podle radaru – zatím smůlu… tedy sucho
Momentálně tu máme saharský samum – akorát tech velbloudů je trošku míň.
Pošli sem trochu, chcípám i v Kajutě, kde se jinak dá víceméně dobře přežívat.
U nás ještě teď 27. 🙁
Tak u nás je teď krásných 18 a pořád prší. Už normálně, ne ten šílenej liják – to by klidně mohlo zůstat. Jen ty bouřky se honí okolo a těžko říct, která zaskočí.
Hm, slyším sirény a není to jen jedno auto. Někde si asi bouřka užila 🙁
18 rajčata neocení 🙂
Tady byla asi patnáctiminutová průtrž, bohužel s kroupami. Byly významně větší než třešně. Takový rachot jsem nezažila, ale střešní okno i skleník vydržely. Okurky, no, některé přežijí. A zase tolik jich nepotřebujeme.
Obávám se, že zdejších každodenních 33 taky neocení… jsou jako brčál. Prý nad 30 stupňů nezrajou…
Uf, hlásím se k těm, které by takováhle krajina docela určitě zabila. Jsem moc ráda, že si to můžu prohlédnout takhle z dálky 🙂
Je to úžasné, jak se my lidé umíme přizpůsobit. Někteří!
Zano – za to „někteří“ tě asi miluju 😀
Dede, nejprve gratuluji k výborným výsledkům tvých holek (a tobě též). Teda sledovat do úspěšného zakončení 12 hodin starou stopu, tak to je skvělý výkon. My v sobotu večer občas sledujeme pořad z policejních zásahů „Cops“ (možná to běží i u vás). A nedávno tam chytili nějakého chlapa, který při útěku, ještě než ho zadrželi „něco“ odhodil (ale samozřejmě tvrdil, že nic). Policajti předpokládali, že odhodil sáček s drogami. Tak nasadili policeního psa , který po krátké chvíli našel – k velkému překvapení policajtů – revolver, což byl větší prohřešek pro zadrženého, než drogy. Jak psovod říkal, pes byl cvičený na jakýkoliv lidský pach a tak jasně zbraň patřila tomu zadrženému. Ale mě se líbilo, jak byl psovod zcela nepředpisově a až dojemně šťastný z úspěchu svého svěřence. Horem dolem ho chválil, drbal, poplácával a celkově byl nadmíru spokojený (a pes též). A tak to má myslím být.
A dnešní článek? Zase jsi svými postřehy „trefila do černého“. Také jsem se dlouho vyrovnávala se vzhledem amerických vesnic a lidem, kteří nikdy v Evropě nebyli se to velmi špatně vysvětlovalo jak u nás vesnice vypadají. Jak jsi trefně napsala v těch amerických není co fotit! Tedy hlavně v těch středních a západních rozlehlých státech (asi jste slyšeli o nejznámější „osídlovací“ cestě Oregon trail). V tomto směru je Amerika opravdu mladá. Zatímco Evropa stavěla před tisíciletími své vesničky a městečka „z kamene“, tady měli odvážní přistěhovalci, rozhodnutí začít tu nový život k dispozici jen dřevo nebo hlínu. Prostě, kde v pouštích a pláních narazili na vodu-zdroj života, tam se také usadili (a farmáři s nejprve museli vlastní pomocnou sílu porodit). Protože tyhle důležité zdroje byly často na stovky mil od sebe, vzdálenosti usedlostí tomu odpovídaly. A většinou všechno začínalo nějakou „příjezdovou cestou“(vykácenou, uhlazenou, vykamenovanou) která se pak automaticky stala „centrem“ veškerého dění (tak jak je to ve westernech). Takové jsou pradávné fotografiie v muzeíích. Když pak lidé své blizké v okolí i pochovali, většinou je nechtěli opouštět, překonali těžkosti a postupně se z té jediné hlavní ulice stalo centrum „vesnice“. Bohužel moderní vývoj a hlavně dálnice a automobily byly začátkem konce těchto center. Dneska se hlavní ruch odehrává právě u dálnic, což jsou tzv. Commmercial (nebo Business) Centers. Autem stačí popojet z jednoho óbr prakoviště obchodu do vedlejšího a z něj zase o kus dál a člověk se ani nezapotí ani neprochladne. A možná sis všimla, že ta parkoviště bývají často větší, než samotný obchod. Takže při dálnicích bývají nejen obchody a restaurace všeho druhu, ale přestěhovali se tam třeba i kliniky či realitní kanceláře, právníci atd. A původní centra „městeček a vesnic“ postupně vymřela, vylidnila se, protože málokterý soukromník dokázal vzdorovat velkoobchodům. V „kostrách“ vesniček ale zůstaly kostely (u kterých bývaly i školy) a ty se staly takovými komunitními centry, kde se lidé scházeli (nebo sjížděli i z větší dálky), kde mládež vyrůstala a kde se postupně navazovali známosti, manželství. Ale tak jak tu nejsou vesnice podle evropské představy, tak ani život v am. městech zdaleka neodpovídá tomu evropskému. Já osobně ani trochu netoužím žit ani v jednom z am. velkoměst(k tomuhle závěru jsem došla už před mnoha lety) a na život „na vesnici“ jsem si po letech zvykla (co jiného mi zbývalo, že?) Naše městečko má 27 tisíc obyvatel, takže zase tak mřňavý nejsme, ovšem v takových o kterých Dede píšeš, bych si asi fakt nezvykla a byla tam nešťastná. Ale i tady bylo nutné naučit se řídit auto (a stále je to pro mne z nouze cnost, než radost z řízení). Když jsme sem přijeli poprvé v.89, než nám došlo naše auto z Německa, chodili jsme dost pěšky. A ano, hodní lidé nám zastavovali, zda nepotřebujeme svézt, protože se domnívali, že jsme někde zkejsli s autem, nebo ho holt nemáme:) Pěšky se tu prostě nechodí. Název restaurece „Mom&Pop‘s” je v Am. velmi oblíbený (jednu takovou oblíbenou máme cestou na FL. A ta samá druhá brzy otevře i tady). Pod jejím jménem si lidé představují dobré domácí jídlo a velké porce. Hlavně v italských čtvrtích různých měst bývají nejčastější. A jestli jste zažili “nedělní nával”, tak to asi byla doba velice populárného tzv. “brunch” (něco mezi breakfast a lunch), kdy se tam sjíždějí lidé z kostelů, tedy celé rodiny a “menu” bývá nejen levnější, ale hlavně rozmanité a často v podobě švédských stolů za jednu vstupní cenu (ale většinou se nepodává alcohol).
Fotky máš zase hezké, názorné a zajímavé.
A safra Dede, zase jsem tě komentářem málem „trumfla“, no jo, rozepsala jsem se :)))
Matičko, moc hezký a zajímavý příspěvek.
Maričko, děkuju! S tvými postřehy – zkušeností – je to hned zase jasnější i pro ty, kdo tam nebyli.
Ta nákupní centra jsem zažila a nutila jsem Martina chodit mezi obchody pěšky – přece nebudeme pořád parkovat! Marně mi vysvětloval, že je to tam normální (a divné pohledy jsme si tak tedy taky vysloužili:))
Brunch to ještě nebyl, bylo brzo – chvilka po osmé ráno. Ale podle jídelního lístku na to byli v restauraci připravení:))
Jo a to mi připomnělo můj další spor s americkými zvyky – nemám ráda led v nápojích (když to není cola nebo mochito:)) a tam se ho dává mocmoc i do obyčejné vody. To byly vždycky diskuze s obsluhou! Pak jsem to vzdala a slevila na žádost o menší množství ledu. Když byly pohledy příliš užaslé, decentně jsem pokašlávala:)) Potom mi ho opravdu míň dali, ale zjevně mě strašně litovali! (wasntme)
Maričko díky za příspěvek, moc ráda si rozšiřuji obzory. (h)
Jo a ta „mašinka“:) Dede, snažila jsi se spočítat vagóny? Hned jak jsem viděla 4 lokotky, věděla jsem že to bude pořádná lovosice – a taky že ano, navíc „dvoupatrová“. Tyhle dlouhé vlaky mě vždy ohromí. Vždy, když jsme jeli na letiště do Atlanty (hlavně pro odlet), museli jsme jeden kus jet mimo dálnici a tam byl přejezd. A tak jsme vždy doufali, že při cestě na letiště zrovna nepojede vlak. Cestou domů už to tolik nevadilo, ale když jsme měli tu smůlu, stáli jsme u šraňek pěkně dlouho. Krátili jsme si chvíli počítáním, ale tak kolem 200 vagónu jsme to začali plést. Oni jsou tyhle dlouhé vlaky „sběrné“, začno třeba krátké, ale postupně vagóny nabírají a různě zase cestou „vypřahají“. Ale to jejich houkání mám ráda.
Jo chození „po evropsku“ bys tu při vší snaze určitě časem odvykla. Tady kvůli hicu a vlhkosti, za Západě v zimě kvůli mrazům no a někde v poušti kůli suchému žádu a větru 🙂 Zajímavé je, že rázná chůze, či poklus je tu v pořádku – děláš to pro zdraví, ale jen tak volně jít „otáčí hlavy“.
Led ve sklenicích také nemám ráda a už předem hlásím, že chci málo, nebo bez ledu.
Jé Maričko, to mám radost, že sis všimla toho vlaku. Já vlaky miluju a to houkání se mi líbilo, i když mě při nahrávání přece jen polekalo:))
Líbí se mi tvůj postřeh o „rázné chůzi“ 😀
Obrovské rozlohy a asi i horko a sucho. Kdepááák nic pro mne. Stačí mi to horko u nás v kotlince.
Ale stejně musím stále myslet na všechny ty lidi, co se touhle pustinou plahočili dál na západ . Pěšky nebo maximálně se chvíli vezli na vozech. Ženy v dlouhých sukních, děti na rukách, další v břiše… vedro, pustina, nebezpečí, choroby.
Alex, přesně na to jsem myslela v pohodlí klimatizovaného auta jedoucího po hladkých silnicích… (inlove)
co dodat?
Snad jen https://www.youtube.com/watch?v=bViYLEyjIj0
Díky Jindřichu, to sedí! (A jsou k tomu pěkné obrázky:))
Dede – to je až nepředstavitelná rovina! Kam se hrabe Haná či Podluží, v cizině třeba Dolní Rakousko (což je pokračování Podluží) či maďarská Puszta – tak za prvé jsou tyto naše roviny viditelně ohraničeny kopečky a za druhé, vesnice na vesnici, městečko na městečku – tady se na žádné separé nehraje (chuckle) .
A ač jsem ráda sama, tady toto slovo má úplně jiný význam …
Víš, ta krajina je tak jiná, že si říkám, že i ti lidé musejí být jiní. A přemýšlím o tom, že pokud by se dostali do našich vesnic a městeček, jestli by jim nepřišly strašně stísněné a přelidněné…
Taková místa jsou i v Evropě, ale zpravidla větší, ne vesnice. Vesnice jsou v Evropě hodně tradiční, takže stačily organicky vyrůst do rozměrů, které jsou člověku příjemné; v Evropě jsou hlavním reprezentantem takových míst města v zemích/místech, která byla industrializována až od poloviny 20. století, tedy v době, kdy už existovaly „levné“ výškové budovy a auta. Hodně se to týká tradičně chudých zemí, které byly rozvinuté až po válce; příkladem budiž (s výjimkou jádrových oblastí) třeba Slovensko, Norsko, Finsko nebo Irsko. To jsou místa, která už byla stavěna s tím, že se lidé relativně snadno kamkoliv přepraví, že je relativně dost prostoru (proto mezi ně nepatří tradičně hustě zabydlená jižní Itálie) a také ta nešťastná představa, že lidé mají někde bydlet a jinde (v rámci daného města) pracovat a ještě jinde se bavit. Ve výsledku jsou taková… mrtvá. Ideálním příkladem něčeho takového na Slovensku je třeba Poprad. U nás nic moc takového nemáme..
Pustá „opravdovým“ životem jistě jsou, ale nemyslím, že by se někde v Evropě takhle „plýtvalo“ místem 🙂 Když přidáš, že kolem je buď poušť nebo stejně pustá obrovská pole, v lepším případě obrovské lesy (zavlažovaných) pomerančových hájů, tak ta pustota dostane další rozměr, v Evropě nenapodobitelný.
To rozhodně. Viděl jsem pár takových míst na východním pobřeží USA a i tak nebyla tak rozlehlá, jako tahle kalifornská…
V centrálním Španělsku je krajina podobná, ale vesnice zůstaly středověké. Takže i když je kolem pole 20×20 km na všechny strany, tak se ve vesnici tísní jeden domeček na druhém a uličkou stova projede koník s povozem
Takže i když jsi v takovém nekonečnu:
https://www.google.cz/maps/@40.7956292,-5.7280837,3a,75y,2.06h,93.12t/data=!3m6!1e1!3m4!1shHGcEPptaFmcFds3YFvGCQ!2e0!7i13312!8i6656?hl=cs
Vesnice vypadá takhle:
https://www.google.cz/maps/@40.7896226,-5.7374372,3a,75y,284.1h,74.05t/data=!3m7!1e1!3m5!1siVcUlWuL6jsHfGDKih295A!2e0!6s%2F%2Fgeo1.ggpht.com%2Fcbk%3Fpanoid%3DiVcUlWuL6jsHfGDKih295A%26output%3Dthumbnail%26cb_client%3Dmaps_sv.tactile.gps%26thumb%3D2%26w%3D203%26h%3D100%26yaw%3D61.70218%26pitch%3D0%26thumbfov%3D100!7i13312!8i6656?hl=cs
Díky moc za odkazy – ano, centrální Španělsko taky neznám 🙂 A najednou chápu, proč se Španělé cítili v Kalifornii jako doma:))
OT – Dnes ráno šly Berry a Ari úspěšně stopu starou 12 hodin. Ano, bylo to za ideálních podmínek (mokrý les), ano, stopy byly krátké, ale pořád ještě je to dvanáct hodin. 🙂 Našly jsme obě Danina trička, holky si odpracovaly snídani, a já mám radost 🙂 Jo a v lese bylo nádherně…
Velké blahopřání – jsou to kočky, i když psi!
P.s. jak jste docílili mokrého lesa? Nechápu …
Včera večer se tu přehnaly bouřky a celkově dvě hodiny vydatně pršelo!!! 🙂
To že jsou holky šikovné, to je mi jasné, ale ten mokrý les mne také udivil. Tady je přes 30°a do toho fučí horká vichřice, člověk si připadá jako v horkovzdušné troubě (sweat) .
Dede, nemohla bys někdy napsat nějaký článek o tom, co že to přesně s Ari a Berry děláš?
Regi, já jsem to porůznu psala, jen jsem to nedala pod klíčová slova, tedy hůř najdu:))
Něco je třeba tady… http://www.dedenik.cz/2015/05/27/btw-jak-jsme-se-zkousely-mantrailing/
Pane jo, tohle je ale náročné! Jak pro psy, tak pro jejich lidi. Máš můj obdiv. (y)
Vidíš, a pro moje holky je to zábava (a Berry občas podvádí:)) – prostě je to zaměstnání šité na míru jejich genům. Jen nevím, jak k tomu přišly ty mé 😛
Je paráda, když se pro psy i lidi najde zaměstnání šité na míru jejich genům. To je potom radost pro ty zaměstnané a údiv pro ostatní, kteří tu činnost pozorují. 🙂
Gratuluju! Podrbej je za mě. (h)
Já se musím přiznat, že tohle by prostě nebylo pro mne. To už vypadá pomalu jako samoty. Moje představa bydlení je mít sousedy
Inko, oni tam jsou, taky coby kamenem dohodil, ale tím kamenem musíš házet jako Železný oštěpem!
Nebo coby kamenem dohodil a zbytek doběhl Chuantorena (rofl)
(rofl)
Víš, já ráno ve čtvrt na šest poloslepá slyším, jak na okně řve sousedovic Eliška a tak vezmu konzervu a jdu krmit. A když s těma chlupatcema promlouvám, oknem odnaproti mi odpovídá Eliščina panička a Když jdeme z procházky, tak jejich Lucky automaticky drásá naše dveře aby mohl pozdravit Bimbouše a když mi něco chybí v kuchyni a jsem líná jít 100m k Vietnamcovi tak souseda vypomůže a když pečeme, tak si nosíme talířky na ochutnání a tohle, TOHLE by mi chybělo
Inko, já nevím, jak to tam mají – asi se dobré sousedské vztahy projevují jinak (nebo se jezdí autem:))
Opravdu DEDE nekonečné pláně a toho prostoru.
Je to opravdu hodně jiné. Ale krásné svým způsobem.
Chybí mi tam ta zahuštěnost staré dobré Evropy.
A hlavně památky, staré kostely, domy a kašny.
Míšo, já mám dojem, že kdybych tam měla bydlet, tak to nezvládnu – to jsou ty evropské normy „normálna, útulna a přívětiva“:)) Ale dokážu si představit, že právě tohle máš v srdci zapsané jako krásný kraj svého dětství. Horší je si představit, jak tam děti vyrůstají, nalézají si práci a partnery pro život. Řekla bych, že většina lidí odtud pochází, ale žije jinde…
Dede, další dík Ti letí v ústrety! Přelétla jsem v rychlosti, ale až se vrátím, ponořím se do vyprávění i fotek!
Alex, dnes to není přírodní krása, ale stojí za to koukat po podrobnostech. Je to prostě úplně jiný život.
No je to fakt jiné. Je tam moc mezer 🙂 U nás se ty mezery obvykle časem vyplní nějakou zástavbou, ale na těch fotkách to nevypadá, že by se to mělo stát. Zaujala mě ta hospůdka, kde jste snídali- hlavní dojem je strakatá barevnost 🙂
Tam to bylo moc příjemné a zjevně měli umělce v rodině – v místnosti byl i stolek s barvami a štětci – třeba tam někdo ve volných chvílích tvořil?
Jinak se to tam zdravě plnilo a byly tam celé velké rodiny – řekla bych, že se třeba mladí a babičky a dědové sešli na nedělní snídani (byla neděle:)). Servírky bez řečí nosily dětské stoličky, kreslení a další zábavy pro děti.
Fakt to tam bylo fajn, jen to jejich jídlo plné sýra a šunky jsem fakt nemohla (a to jsem si dala velmi skromnou snídani (vajíčka) na jejich poměry… neměla jsem ani slaninu, ani klobásy, dokonce ani hranolky! 😀
Ani hranolky?! Určitě jsi tam byla za podivného exota (:o))))! Všem bylo jasné, že tys cizinec a jenom projíždíš (;o).
Ygo, já tam být dýl, tak se odnaučím i mlsání, protože sladké je tam tak strašně sladké, že jsem to většinou nedokázala sníst 🙂
Dede, z těch fotek mám pocit neskutečna. Úplně slyším ticho narušované jen hvízdáním větru a vrzáním vývěsního štítu před saloonem. 😉 Kdybys nevyfotila aspoň nějaké lidi uvnitř hospody, dělalo by to dojem, že nikde nikdo nebydlí.
Regi, tys to trefila s tím větrem! Máš pravdu, foukalo tam nepřetržitě… Mám dojem, že tam to musíš mít pod kůží, aby ses z toho nezbláznila 😀
V Saskatchewanu, nejrovinatejsi kanadske provincii, se rika, ze muzes pozorovat tri dny psa, jak uitka pryc :))
Canivo, já mám takovou radost, že ses tu objevila! jak jinak bych přišla ke znalosti takového rčení? Moc se mi líbí – je totiž přesné! 😀
S dovolením si zapisuji. 🙂