Řeknu vám, zlobí mě panička. Co na tom, že chodíme ven častěji a dál, když na vycházkách spěchá, jako by jí měl ujet vlak! Víte, my pejsci chodíme ven moc rádi, jenže to musejí být ty správné psí procházky!
Musí se jít pěknou cestou se zajímavým čucháním a – to je podstatné – spoluprocházkující člověk musí mít pochopení. Protože přečíst plno voňavých pesemesek chce nějaký ten čas a když na vás pořád někdo netrpělivě volá nebo cuká vodítkem, tak je to vycházka na houby, a ne pro psa.
Na vycházkách také chceme potkávat jiné pejsky, pozdravit se nebo si i pohrát. A hlavně, chceme být aktivně s naším člověkem! Však jste si určitě všimli, jak nám štěstím svítí oči, když si s námi naši lidé hrají. Ať nám házejí aportky, ztrácejí něco, co my můžeme najít, přetahují se s námi o klacek. Nebo si s námi aspoň povídají.
Nejhorší jsou lidi, kteří nejspíš venčí mobil a chudáka psa jen tak mimochodem táhnou za sebou! Vždycky mi takových bylo líto. No, a teď mi začíná být líto mě samotné! Co to ta panička vyvádí? Pak mi to prozradila Polárka – panička ne a ne sehnat krásné šaty na svatbu naší mladé, tak se rozhodla, že musí zhubnout.
Tak proto máme místo psích vycházek maraton! Přemýšlely jsme s Polárkou, jak by se jí s tím dalo pomoct. Ukrást její jídlo? Hm, stejně už teď většinou jí věci pro slušné zvíře nevhodné. Sehnat jí ty šaty? To nezvládneme. Proč nemůže mít panička taky takovou krásnou srst, jakou mám já? To by jí stačilo se na tu svatbu jenom pořádně vykartáčovat!
Tak jsem vsadila na nešťastné psí oči. A občasný nářek. Paničko, utíkej si jindy, teď jsme spolu! A víte co? Moje panička možná není ten správný typ do šatů, ale srdce má měkké jak žužu – pochopila. A tak zase chodíme po psím a pokud se častěji zastavíme u výkladů, tak na ni trpělivě čekám.
Přeju vám krásnej chlupatej den a pamatujte, že hubnutí se jako řešení problémů opravdu přeceňuje!:))
Napsáno pro ČRo Hradce Králové, pořad Svět zvířat, 2017
Dnes máme jedno téma konkrétní – psí procházky. Jak si je nejradši užívá váš čtyřnohý kamarád a jak je máte rádi vy?
A to druhé je vedlejší: hubnout se dá mnoha způsoby a chození je jeden z nejpříjemnějších způsobů, jak tomu napomoct. Zkoušeli jste někdy ztrátu zbytečných kilogramů vychodit? A jak se vám to povedlo?:))
Ještě před tím, než jsem četla komentář Dede, jsem si spočítala, že chodím se psem už 20 let. 🙂 S bulíkem jsem zpočátku víc běhala a když měl později potíže s klouby, trasy jsme zkrátili, poslední rok už mu dokonce stačila jen zahrada. Teď ale zase s Denisem už 9. rok, denně svižnou chůzí, nasadím tempo a nečekám, však on mě dožene (často předežene) a přitom zprávy stihne přečíst i odpovědět. Někdy se bavím tím, že se schovám – a nejlepší na tom je pozorovat jeho výraz, jak mu opravdu dělá starost, kam panička zmizela (chuckle) . Denis naštěstí není vášnivý hrabátor, to byl právě Alf, který u myšího hnízda neviděl – neslyšel, až nezbylo než ho potupně odtáhnout jako kozu. 🙂
Hančo, já si dnes v vlastně spočítala, že se psem chodím už polovinu života. Jsem já to šťastná žena! 😀
„Vášnivý hrabátor“ (rofl) To byl u nás jezevčík Max!
Hubnout chozením? Letos se pomalu blížím k tisícovce kilometrů (velká část odběhnuta) a jo, dobrá, míň žeru, takže 2 kila jsou dole. Alespoň pro mne je určitě významnější to omezení příjmu.
Jsme na dovolené, před chvílí jsme přišli z Toulovcových maštalí.
Petro, hezky si to užijte! 🙂
Tisícovka??? Nachozená – naběhaná??? Ty jsi táhnoucí caribou nebo tak něco? 😀 Obdivuhodný výkon, gratuluju!
Chůze je dobrá i pro hubnutí, ale nesmí bolet záda, nebo kyčle, nebo koleno, nebo ramena … 🙁 to se to potom moc špatně chůzuje. Aby se hublo, musí to být chůze svižná, člověk se musí zadýchat a pořádně prodýchat 🙂 .
Ajvinčiny vycházky – chodí ráda na jakékoliv, nejlépe proložené běháním za balonkem, běháním s běhacím pejskem, už méně ráda běhání (poklus) s kolem nebo s běžkami – prý nuda. Nejraději běhá samozřejmě za zvěří, ale také se ráda vrací, což zase vyhovuje mně. Jenom kdyby těch zaplevelených lesů (svízel přítula) nebylo (envy) .
Alex, to běhání s kolem – zkoušela jsem to kdysi s Nazgúly a pak s Berry. S tím, jak je to tady u nás, musí pes aspoň část cesty běžet na vodítku, protože k probíhacím trasám se musí dost daleko, i kolem silnice (proto se přibližuju k lesu autem – je fuk, že mám les na dohled před domem, když je před ním obrovské slušným způsobem nepřekonatelné pole, že…) A to naše pejsky nikdy nebavilo – Berry natolik, že ztrácela kosti. 😛 když jsme vyjeli na jediný kousek trasy, kde mohu jet od domu rovnou (po loukách), tak koukali ukřivděně – „a to jako má být vycházka? Když musím jen běžet?“ Jsem měkká a vzdala jsem to – psí vycházka má dělat radost psům, tak chodíme a chodíme…:))
Taky jsme plní zelených kuliček a přítuly. Cony se minulý týden vrátila z výletu do pole, týden jsme vyčesávali.:-)
Přítulu mi holky na kožiších zavlekly i na zahradu a usilovně se drží v jejích divočejších částech – pod velkými keři, koukala jsem, že si vyrazila, svízel jedna, i pod rybízy! Takže taky odkuličkovávám. Naštěstí na to fungují hrabky – takový hustý kovový hřeben nasazený kolmo na rukojeť, tak se s ním dá i zabrat 😀
Alex, že ty jsi nedávala pozor, když tady ri dělala osvětu kolem hubnutí! 🙂 Právě že chůze má být svižná, ale jen tak, aby člověk dokázal mluvit ještě bez zadýchání! Takže kdo se zadýchá, sice si zvětšuje kapacitu plic, ale nehubne.
Ále, chodím tak rychle, že u chůze může přivolávat i nadávat, ale hubnoucí efekt se jaksi nedostavuje- a to chodím denně 🙂
No, tak to mám Han čo problém! Nebo že by to už bylo tím číslem 66??? 😉
Procházky jsou psí, ono taky na dědině se nedá moc chodit a koukat po výkladech, když máme, sámošku, řezníka a zverimex 🙂 Hned na konci dědiny psice pustím z vodítka nechám je čuchat a rejdit, pouze přivolávám, když se moc vzdálí. Momentálně jsou procházky pozdně večerní, protože je moc vedro- a taky s háravou Karamel se lépe chodí ven, když už jsou všichni doma…
Páni, vy máte sámošku, řezníka a Zverimex? To jste úspěšná dědina, my máme jen hospodu:))
Co Karamel a potenciální ženiši? Máte obléhaný dům nebo to Světluch ošéfovala? 🙂
Myslím, že Světlučšin názor je „tak se třeba stavějte na hlavu, blbečci, jen mi dejte pokoj“ a kupdovu zájem psů celkem rychle opadl… jen když jsme potkali dva nahatý frajery bez vodítka, tak je majitelka rvala od Karamelina zadku dost usilovně 🙂
K venčení pejsků se nemůžu vyjádřit, psa nemaje.
K hubnutí to se zase můžu vyjádřit fundovaně. Shodila a zase zpátky nabrala jsem už nemálo kilo. Z důvodu bolavých kolen můžu rotoped a právě tu chůzi.
Dříve jsem se snažila jezdit na rotopedu 40 minut každý den.
Teď jsem změnila taktiku. Když je hezky, vystoupím z autobusu o stanici dříve a jdu pěšky. Krásně si pročistím hlavu a jestli jsem se spadla, tak to uvidím na pravidelném vážení u mé dietky.
Míšo, já na chození taky vsázím, ale narazila jsem na zeď neúprosného faktu – chodím se psy už 27, 5 roku a pokud chci chůzí zhubnout, musí to být chůze tzv. nadnormativní 😀 Tedy musím důkladně přidat nad svůj obvyklý počet kilometrů, jinak to vůbec nepoznám. Naopak – když jsem loni skoro celý rok nemohla chodit, nabrala jsem kila navíc velmi rychle – prostě můj organismus považuje běžné denní kroky + tak 4 km psí vycházky za nutný základ…
Vždycky jsem tvrdila a tvrdím, že procházka je psí a je na psu, aby si ji užil. Jestliže má někdo fudláka jako my, většinou jsou to procházky plné četby. Majda navíc odmítá si s čímkoli hrát, největší zábava je hledání paničky, což je problém se psem, který se od vás pomalu nevzdálí. Konverzujeme pochopitelně intenzivně a s každým kamarádem se zdržíme, jak jeho páník či panička dovolí. Ono ji ani to hraní s pejsky až tak nebere, spíše množství kontaktů. Což je momentálně problém, v půl šesté je venku málo pejsků a odpoledne v těchto vedrech opravdu ven nechodíme.
Že mne štvou takoví ti venčiči, co vlečou ubožáka jak na porážku, to je asi jasné
Jo, přesně, také me štvou slečinky, které čumí celou vycházku do mobilu, dlouhatánským nehtem něco stále ťukají, psa na vodítku („nemůžu ho pustit, on by mi utekl“ – kdyby ti už utekl nadobro, chudák, ty krávo jedna).
Občas takhle potkávám slečnu, která venčí mobil a za sebou nevšímavě vláčí (pravděpodobně)westíka. S Indy se tak tak stihnou pozdravit, očividně by si oba hráli, vrtí na sebe celýma prdelkama už z dálky, ale slečna pejska nepustí, protože – víte, on vůbec neposlouchá, už bych ho nechytila…
Inko, naprosto chápu, že si s Majdou povídáš. Já taky na psy mluvím – a i proto jsem to do toho odstavce doplnila:))
Zkusila ses Majdě někdy schovat tak, že ji někdo držel, zatímco tys odešla? Zajímalo by mě, jestli by ji ten dotyčný udržel… 😀
No, to by ji musela držet třeba Kačka, ale ona by čučela za mnou. To když ráno jdeme před Bimboušem a on čeká na kolegyni, Majda se vrátí a snaží se páníčka vydolovat z plechovky nebo se k němu nacpat sama.
Občas se mi podaří se jí schovat, ale vždycky mne najde. Navíc ve svých sedmi a půl začíná být méně akční a ještě více mamánková. Ale o udržení není, to jsme udrželi i Mimouše.
Rozárko, máš správnou paničku. Však ona určitě najde hezké šaty i na takovou postavu, jakou zrovna má. S tím hubnutím – jedním z úkolů Indy je funkce osobního trenéra. Bez psa by mi totiž ke každodenní procházce jaksi chyběl důvod. Doufala jsem samozřejmě ve ztrátu nějakého toho kila. Marně. Na kondičku a dobrou náladu mají ale ty procházky vliv veskrze pozitivní. 🙂
Mobil nevenčíme. Pokud nejdeme na déle než na hodinu (máme vyzkoušené okruhy), nechávám ho doma. A kam chodíme nejraději, prozradila Indy tady: http://silenesuple.blog.cz/1703/muj-hlavni-ukol-tema-tydne-quo-vadis
Eh Regi, louky, lesy a výhledy máme taky, ale ten potok! Ten vám všechny (tedy já i AriBerry:)) fakt závidíme 😀
Já venčím vždycky s mobilem jak jinak bych mohla fotit? (wasntme)
Mobilem fotím nerada je děsně pomalý a na fotce pak mám něco úplně jiného než chci. A k dalšímu záběru se chystá celou věčnost. A když hodně svítí sluníčko, na displeji nevidím vůbec nic. Takže jsem si pořídila malý ale šikovný foťáček. A úplně nejraději mám, když fotí Honza. 😉
Všechny tři máme nejradši les. Tady do lesa chodí jenom otužilí psi, se kterýma je radost lítat.
A cestou do lesa má Melina myší louku a Donda tamtéž hromadu kanálů k nalézání a skákání na ně.
Hubnout chozením – jo, zkoušela, funguje. Akorát se nesmí přestat. 😀
Rozárka to trefila s tou srstí. Panička by se měla na svatbu především dobře vykoupat a vykartáčovat, obojek nehraje zas tak velkou roli! 😉
Hi, hi, minulé léto byla Ajvi na svatbě a dostala na krk krásnou mašli ze stejného materiálu jako měla nevěsta šaty (blush) .
Šik holka! (angel) A komu to slušelo víc, panně nevěstince, nebo panně drůžičce?
„Akorát se nesmí přestat“ Jo! Přesně:)) A je to jako droga – aby tělo hublo, chce chození pořád víc… 😀
Ono mi kupodivu pro nastartování toho procesu stačí hejbat se „nadnormativně“ (skvělej termín!) a trochu míň žrát. Tělo se dostane do stavu, kdy se naučí, že než loudit cukry, který nedodám, tak by se mohlo poohlídnout po špekových zásobách. Jakmile je začne pálit, mám já osobně vyhráno, pak už se jenom nesmím přestat hejbat (a žrát můžu, co se mi zachce). Jenže pokud se přestanu hejbat a ještě nemám narostlých dost svalů, přehodí se ten metabolismus zase zpátky na žraní cukrů a jsem tam, kde jsem byla.
Jiní lidi to budou určitě mít jinak.
(Enemže „procházka“ v tomhle případě je na tři hodiny, 10+ km, kopcovitej terén. Ne lážo plážo někde tři čtyři kilometříčky a la paní radová. To moje tělo ani nestíhá zaznamenat. No a Dondě to taky nestačí, žejo. A vlastně ani Melině. Když tak o tom přemejšlím, tak poznám kvalitu procházek na Melině líp než na sobě: objeví se jí pas a přejde ji depka. 🙂 To dělají tak ty tři hoďky každý odpoledne.)