Tak na tohle jsem se těšila z celé cesty nejvíc. Kdo by neznal obrázky impozantních velestromů? Mám ráda stromy obecně, obzvlášť miluju modříny, smrky, borovice, břízy, buky, jeřáby a javory. Jsem připravená si do této kolonky zařadit i sekvoje.

Prvně jsem si musela udělat pořádek v názvosloví – viz minulý článek. Redwood, neboli sekvoj vždyzelená (sequoia sempervirens), jsou ty štíhlé velmi vysoké stromy s odolným dřevem, které kdysi hojně v Kalifornii rostly, než je pro jejich dřevo vykáceli. Ty mohutné stromy s tupou špičkou, co se v životě neobejdou bez ohně a mají kůru jako medvědí srst, jsou sekvojovce obrovské (sequoiadendron giganteum) – a těm se říká v češtině běžně sekvoje, v angličtině pak sequoia.

Cesta od oceánu k horám, tedy přes půl Kalifornie byla zdlouhavá, ale se stále zapnutou zvědavostí se to dalo zvládnout – tolik toho pro mě bylo nového! Měla jsem pocit, že s každým obzorem a pohořím se ráz krajiny úplně změní. A jak jsme se odpoutali od pobřeží a měst, začala jsem koukat na Ameriku, jaká se ve sledovaných seriálech většinou vůbec nevyskytuje.

Za zmínku stála zastávka u přehrady St. Luis, která je součástí – nebo navazuje – na chráněnou krajinnou oblast (State Park) Pacheco. Víte, tam jsem konečně měla pocit onoho filmového deja vu – tady jsem si uměla zcela bez problémů představit, jak se za kopečkem vynořuje řada indiánů na koních a já jsem ta lovná bílá tvář. Tváří tvář zdejší osamělosti jsem vyfotila aspoň naše auto – slušelo mu to tam, když už nebyli k dispozici koně:))

Jak jsme se blížili k Sierra Nevadě, tak se stoupající nadmořskou výškou a mírným poklesem teplot (pod 30+ stupňů vládnoucích dole v nížinách) stoupalo i nadšení. Jak důležitě jsem fotila tabulky s nadmořskou výškou 4000 a 5000 (cca 1500 m) stop! Kdybych věděla, že později autem vyjedeme až nad 8000 (2400 m), byla bych klidnější:))

Ubytování jsme měli zajištěné kousek od národního parku, hned u příjezdové silnice č. 180. Bylo to velice zvláštní místo! Bedekr by ho asi popsal jako místo s charakterem, já bych dodala, s draze zaplaceným charakterem daným exkluzivitou jeho polohy. Měli jsme tak trochu potíže s placením (nakonec se vyřešily), nicméně nikdy jsem neměli tak zábavného pana domácího. Eh, motely nemají pana domácího, že – tohle bylo spíš jako B&B.

Mám tam pár obrázků z nezapomenutelného interiéru s přehršlí tištěných látek:)) Popravdě právě tady nám konečně došlo, že mobilní a GPS signál je v Americe pořád ještě výsadou pouze hustěji obydlených míst – a je dobře, že nám to došlo před výletem do pouště. Nicméně Snow Line Lodge bylo místo pitoreskní a svým způsobem velmi půvabné. Večer oživovali komáři a žáby – na komáry upozorňovalo svědění, na žáby kravál. Měly rybníček kousíček od domu a koncertovaly s neuvěřitelným nadšením. Občas se něco stalo, co žáby „vypnulo“, ale pár vteřin poté se zase spolehlivě nastartovaly.

Pan domácí byl řečný typ a rád předváděl různé triky. Mimo jiné vyprávěl, že ten obraz za barovým pultem je obraz jeho matky/ tchyně (zapomněla jsem které z dam) a prý je tam proto, aby na něj mohla dávat pozor, protože příliš rád mluví a málo pracuje. No tu první část bychom potvrdit mohli:))

A pak nastala velká chvíle CH a my konečně vjeli po oné silnici č. 180 do oblasti národních parků Králův Kaňon a Sekvojového národního parku. A já uviděla svoje doopravdové první sekvoje… a úplně jim propadla. Stromy na mě vždycky působí, potřebuju je, v lese jsem vlastně skoro každý den a tady jsem měla pocit, že jsem potkala dinosaury. Navíc krásné a vlídné dinosaury, kteří se mě nesnažili sežrat ani ušlapat.

Ty rozměry jsou neuvěřitelné, ale nejsou to jen ty rozměry, které vás uchvátí. Ty stromy rády rostou ve skupinách, s tou svojí srstnatou kůrou působí maličko mimozemsky. Vypadají jako tvorové, žijící sice na tomto místě, ale v jiném čase – v čase, který běží jinak než ten lidský. Když se zamyslíte nad jejich stářím, tak odpočítáváte milníky lidské civilizace a nad uchovanými zbytky padlého stromu si říkáte, tenhle tu rostl, když se stavěly pyramidy. A u živých – tyhle jsou starší než křesťanství. Ach.

Kolem nejvzácnějších stromů jsou všude chodníčky a cedule nabádají návštěvníky, aby nechodili mimo vyhrazené cesty. A hned vysvětlují proč – sekvoje mají kořeny relativně mělce uložené, jsou zvyklé se ve skupinkách navzájem kořenovými systém podpírat, aby lépe vzdorovaly vyvrácení. Když kolem nich projde sem tam někdo, nic se neděje, ale desetitisíce lidí, které navštíví každoročně národní parky už jsou pro stromy zničující.

Samozřejmě se sem tam našli lidé, kteří kašlali na pravidla a ke stromům chodili i v těchto oblastech. Přiznám se, že mě štvali – jakým právem krátí těm úžasným bytostem život na zemi? Naštěstí se zdálo, že většina lidí se mezi stromy nachází ve stavu stejného nadšeného a pokorného úžasu jako my. První den jsme projeli horní část parku a navštívili Generála Granta (jedna veliká pojmenovaná sekvoj), abychom druhý den jeli parkem na jih po silnici č. 198 za Generálem Shermanem – prý největší živý organismus na světě. Ne nejvyšší, nejširší… prostě nejhmotnější:))

Tam, kde se ke stromům mohlo, jsem si je pohladila. Přitiskla jsem tvář ke sluncem prohřáté kůře a měla dojem, že tam uvnitř někdo dýchá – a třeba se i usmívá. Dívala jsem se vysoko do jejich vršků, byla jsem okouzlená, nadšená, šťastná. Umím taková být i se svými oblíbenými modříny, ale tyhle stromy jsou prostě jiné – nejen velké, skutečně jiné. Úžasné. A vidět je v lese, tam, kde jich přece jen rostou celé skupiny, to vás prostě vezme za srdce. Nebo aspoň udiví:))

Jinak cesta na jih po sto devadesát osmičce znamenala sešup z nějakých 2000 metrů nad mořem až úplně dolů, do údolí s pomerančovníky. Nekonečné serpentiny, nekonečné výhledy, nekonečné hory. Ostatně… podívejte se na fotky. Ty vám řeknou víc…

Poznámka: Uprostřed pobytu mezi sekvojemi jsme si zaskočili do Kings Canyon Park – o pocitu klaustrofobie v této efektně uspořádané přehlídce geologických zajímavostí jsem vám už psala – hory, skály, prudká, víc než napůl rozvodněná řeka, hukot, ticho, pustina a medvědi:)) Opět – viz fotky…:))

Fotky najdete tady: http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Kalifornie_2017_-_Sekvoje%2C_Kings_Canyon_a_zajimavosti_vselike/