Ležela jsem na pelíšku u dveří a sledovala paničku, jak telefonuje. Věděla jsem, že mluví s malou paničkou… ale řeknu vám, v jejím tónu něco nebylo správně – jako když se pod hladce plynoucí vodou schovává kámen, abyste si na něm ukopli prst.
„Samozřejmě, jsem šťastná s tebou, holčičko! A máte už termín? Aha… takhle brzy? Ne, chápu, samozřejmě. A kde? … No, to byste si měli pospíšit. A co šaty?“ Tady byla dlouhá mezera a pak panička znovu řekla „samozřejmě“. Víte, my psi umíme poslouchat o mnoho víc, než slova a mě bylo jasné, že pro paničku tady momentálně nic samozřejmého není!
Když domluvila, koukala na telefon, jako kdyby mu zapomněla dát pamlsek. Potom si sedla na křeslo a zadívala se na mě. Okamžitě jsem šla k ní, dala jí hlavu do klína a když se ke mně sklonila, olízla jsem jí nos. Tak povídej!
„Rozinko moje, tak naše holčička se chce vdávat. A já bych se měla radovat a nějak mi to nejde. To není proto, že bych neměla Jirku ráda, ale víš, on člověk nikdy neví, jak se tyhle věci jednou vyvrbí a já mám najednou strach.“
Nemám ráda, když panička takhle zní! Vyskočila jsem jí předníma packama na klín a přidala další olíznutí. Panička se malinko usmála. „Já vím, je to hloupost a za chvíli mě to přejde.“ Pevně mě objala: „Ještěže tě mám!“ Však pejsci tu jsou od toho, aby pomáhali s bubáky, ne?
Když jsme byli večer s pánečkem venku, sedl si jednu chvíli v parku na lavičku, a v nočním tichu jsme koukali na měsíc. Když mi najednou zabořil prsty do kožichu a hluboce povzdechl, tak jsem skoro věděla, co bude následovat.
„Svatba! Holka neví roupama co dělat!“ Aplikovala jsem hojivé olíznutí. „Máš pravdu Rózko, ono mě to přejde. Jirka je slušnej kluk. Ale stejně… Nemohli nás na to nějak, no připravit?“ A nic neřekl, když jsem mu skočila na klín.
Přeju vám krásnej chlupatej den a se svatbou radši pomalu a opatrně!
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, pořad Svět zvířat, 2017
Dnes je to spíš o citech, o tom, jak jsme se svými milovanými zvířaty svobodní ve svých pocitech – a to i ve chvíli, kdy tyto pocity před okolím jinak tajíme:))
Takže: svěřujete se svým zvířatům? A máte pocit, že vás chápou?:))
Já se teda přiznám – já se zvířátkům nesvěřuju (já se vůbec málo svěřuju, a potom, když začnu, tak nevím, kde a kdy skončit – jsem v podstatě tichý nenápadný člověk (rofl) ). Asi je trošku rozmazluju, ale beru je jako malé nevinné tvorečky, které se ještě těžko brání nástrahám světa (chuckle) a proto by bylo ode mne nezodpovědné na jejich útlá bedra nakládat moje starosti a trápení… Stejně, když jde do tuhého, tak to rozpoznají (asi jako děti). Jinak s nima samosebou mluvím …
Jasně, že mluvím se svými kočkami. Mluvím s nimi o všem, tedy i o svých pocitech a náladách. A oni na mě vždycky tak úpěnlivě koukají, když k nim držím řeč, jen promluvit 😀 . Ostatně, myslím si, že Matýsek za 14 let soužití už musí lidskou řeč suverénně ovládat, jen se prostě neumí po lidsku vyjádřit. A pokud jde o nálady a pocity, to oni vycítí i beze slov, a když je to špatné, tak se o mě starají.
Jo, a taky je hodně chválím, jak jsou hodní, krásní, šikovní. Myslím, že kočky tohle určitě chtějí slyšet 😀 .
Keď mi bolo najhoršie, utekala som v skoré víkendové rána na dedinu za Jackie a obchádzali sme spolu chotár. Aj dnes ma vždy spoľahlivo rozveselí pohľad na jej poskakujúcu malú zadelku, s chvostíkom bojovne vztýčeným. Neviem, či ste si niekedy všimli, ale raslíci si vedia tak ledabolo v pokluse prehadzovať zadné nožičky, akoby im nevychádzal krok (najprv som myslela, že to robí len naša, ale už som to videla u viacerých). A hoci voľakedy bola trdlo rozlietané bláznivé a na nejaké dlhé hladkanie alebo maznanie nemala bunky ani čas, tak mám v pamäti, že keď na mňa prišli ozaj veľké chmury a sadla som si na padnutý strom pri vodnej nádrži, čo sme mali po ceste, prisadla si a pritisla sa ku mne celým malým psom. Teraz už spolu válčime vyše pol roka a je z nej mazna rozmaznaná a túli sa furt jak o život. No a keď už to spolu máme (skoro) všetko nacvičené, tak za chvíľu už asi pôjde na nový dom…. :S
Km, co když se jí nebude chtít jít dom? (inlove)
Jo a to poskakování – je možné, že to to, čemu říkají majitelé pudlů zase pudlí krok:)) Jde ale o luxaci pately, tím poskočením si to zase spraví. Bertík takhle poskakoval celý život a nikdy kvůli tomu nekulhal, ani se to nemuselo řešit. Je ale dobré vědět, co to může být pro případ, že by kulhat začala. Pak se to musí říct vetovi – že byla poskakovací:))
Ach jo, tak to je pre mňa novinka. Ona to robí od malinka, nie je to ani tak poskakovanie, skôr ako keby vynechanie kroku jednou zadnou packou. Nekrívala nikdy. Keď umývame alebo vlhkou handričkou utierame packy, všelijako jej ich pri tom ponaťahujem a nikdy ani nekvíkla, nevyzerá, že by ju niečo bolelo…
Zvířata citlivě reagují na naše nálady a nemoci a snaží se nám pomoct. Moji kočičáci se teď neustále zdržují u syna, který ještě pořád čeká na umělý kloub a dokáží mu zlepšit náladu. Venku za ním chodí psi,aby sí je pohladil, zřejmě též vycítí, že není zdravotně v pořádku.
Ještěže ty zvířata máme, co? 🙂 Janino, držím palce, ať to čekání není zbytečně protahované. Urgujete a chodíte sténat? Pokud budete velmi tišší, může se stát, že se to bude protahovat dál…
Dede, urgujeme. Sténáme doopravdy, rozlomený a vykloubený kloub bolí hodně. Bylo nám sděleno, že operace se plánují dle urgentnosti a že můžeme čekat na operaci i tři měsíce a déle. Tak zatím fungují zvířecí léčitelé.
Hm, to je dost šílené. Zajímalo by mě, jestli ti plánovači měli někdy rozlomený vykloubený kloub.
Dede, nejspolehlivější bude zavolat do Východočeského muzea – jestli ještě v Pardubicích úřaduje pan Šebek, to je přímo studnice vědomostí. nebo bys mohla zkusit se dotázat u dvora královny Elišky, odkaz zde: http://www.hradeckydvur.net/ mají středověk zmapovaný opravdu dobře. pak by ještě stálo za to zkusit Kutnou Horu – zde byl rozkvět největší právě za Václava IV., takže místní muzeum bude mít informace bohaté a přesné. co se týká debat se zvířátky – mají nás všechny tři zmapované po posledního vlásku 🙂 mluvím s nimi každý den a jsem přesvědčená, že přesně vědí 🙂
Evo, díky za radu! Leč František Šebek už podle všeho v muzeu nepracuje (našla jsem zprávu o jeho sedmdesátinách:)) a tak hledání kontaktu bude složitější a já musím scénář odevzdat dnes – vždyť tu scénku hrajeme v sobotu a moje spoluherka to ještě neviděla:))
Ale pokud ze scénky tvořené pro vernisáž výstavy o Žofii Bavorské coby patronce města Dvora Králové vznikne divadelní hra, budu muset studovat bedlivěji – a pana Šebka se pak pokusím najít:)) Rozhodně moc děkuju!
Vědí všechno. Jednak mě vytrvale pozorují, takže to vyhodnocují během děje, druhak přesně vědí, jakou náladu mám. Ještě že je mám, ti jsou se mnou vždycky.
Přesně – jsou se mnou vždycky. (inlove) Jako nikdo jinej 🙂
Když mi bylo nejhůř, tak jsem uvažovala i o tom, že ten život nemá cenu a proč tu vlastně jsem. Tehdejší smečka – Melíšek I, Zrzínek, Ríša seděli u mne a upřeně na mě zírali. Pak se přitulili a snímali ze mne všechnu tu zoufalost a smutek. Hladit jejich kožíšky, poslouchat jejich vrnění a pomalu se zklidňovat a usínat v jejich hebké společnosti bylo pro mne tehdy nesmírně důležité. Dodnes mám pocit, že jejich úmrtí nebylo způsobeno jen jejich původními zdravotními obtížemi, ale že převzali na sebe spoustu mých stresů a ty to vše nastartovaly. Jsem jim neskonale vděčná, už běhají za Duhou, ale nahradili je noví. Jsou stejně empatičtí a stejně mi pomáhají se uvolnit po příjezdu domů a relaxovat. Všechno, co se mi za den přihodilo jim vyprávím a oni to berou jako společné chvíle. Přitom je hladím, mazlím, nechám se rozmazlovat jejich tlapičkami. Jsme velká smečka co drží pospolu a jsem šťastná, že je mám.
Karolíno, já mám dojem, že ty sama jsi už napůl kočka (inlove) (hug)
No, vidíš, tohle mě ještě nenapadlo! Možná máš i pravdu.
Někdy s Ajvi rozmlouvám, když je zrovna po ruce, nerozumí mi, ale jiste „vycítí“ náladu, v jakém jsem rozpoložení. Jinak olizuje mne kdykoliv, když se k ní skloním a pohladím ji.
Eh, Alex, možná buď ráda, že psi nemluví po lidsku – možná by ses divila, čemu všemu Ajvi rozumí! 😀
A kočičíma klukama Honáskem a Fousíkem jsem se bavila běžně.
Ale i s Hepinkou si povídáme.
Zrovna včera jsem jí říkala, ať se těší na malého zrzavého lumpíka.
Mrkala na mě, tak nevím, jestli si uvědomuje dosah této zprávy :-D.
Kočička, od které máme slíbené kotě, je konečně přivedla ukázat majitelům.
Jsou dvě a jsou to zrzci. Pohlaví ještě nevíme.
Už se moc těšíme.
V pátek, když jsme šli s manželem na chatu, tak jsme potkali zrzavého tak cca 6 měsíčního kocourka. Málem nám vlezl do tašky. Dostal kus šunky a nechal se i pochovat.
Zrzounek? Tak tu bude pravděpodobně kluk 🙂 Podle návštěvníka z chaty se zdá, že zrzavá asi bude tentokrát vaše volba 😉
Jo a jestli kočička koťata schovává, tak to třeba nemusí být konečný počet, třeba s mámou přišli jen ti odvážnější:)) Rozhodně by bylo fajn, aby majitelé kočičky koťata mazlili, čím dřív, tím líp…
Míšo, podle toho, co jsi psala, jsem myslela, že si berete kotě od chovatelů, tedy taky zvyklé na lidi a na domácnost. Takovéhle pouliční kotě od ostražité maminky, které není zvyklé na lidi, může být pořádný divočák, jsem zvědavá, co na to řekne Hepinka, přece jen už má svůj věk. Nicméně kotě si každopádně zaslouží pěkný domov, tak přeju, aby to vyšlo.
Telefon, kterému panička zapomněla dát pamlsek, a aplikace hojívého olíznutí! (inlove) To je povedené!
Jasně že se svěřuju. Ale vlastně bych nemusela, protože ty dvě mě přečtou i tak. Na Dondě je to vysloveně vidět, pozoruje člověka a úplně jí běží nad hlavou titulky: Tak co? Nač myslíš? Jak to vidíš? Co se děje? Jakou máš náladu? Registruje každičkou sebedrobnější změnu a hned podle ní upravuje svoje chování. A když je něco, nač nedokáže přijít, tak se doptává: Co se děje? Tak řekni mi, co se děje? Vyčmuchám to. Vyštěkám to. Vyrýpu to z tebe čenichem! Tak co se děje??? Pak jí člověk řekne a ona udělá: Aha. Tak jo. Tak já ti to tady zalehnu vedle hlavy. Potřebuješ olízat čumák? Ne? Dobrý? A co takhle vyrazit z ruky čaj? Balonek? Co? Ne? Tak jo, když myslíš, zalehnu ti to u hlavy.
Melina přijde: Máš náladu na záchvat melinkaté lásky? A obejme packama a tulí se a mazlí, jako by měl skončit svět.
Díky Io, mám radost, že sis všimla mých vymazlených výrazů:))
Prosím tě, nevíš náhodou (ty případně někdo další:)), jak se jmenoval vrcholný představitel královského města (cca rok 1400? u nás)? Znám tituly rychtář (starosta a soudce jmenovaný králem?) a purkmistr (starosta?), ale netuším, kdo velel za Václava IV… Jo a šéfovi cechu se fakt říkalo cechmistr? To jsem našla na wiki, ale tenhle termín jsem nějak nikdy nepotkala v literatuře, tak přemýšlím, jestli není ještě nějaký jiný název pro tuto funkci…
(Proč? protože jsem se upsala Žofii Bavorské a potřebuju rychlokurz středověkých reálií:))
Což mi připomíná – o hrad pečoval purkrabí, ale neexistovala nějaká funkce hradní hospodářky? Prostě šéfové přes ženské práce? (Hodila by se mi:))
Klíčnice?
jj, vzpomeň si na tu megeru z Anděla Páně I. – klíčnice. Nebo na tu skvělou klíčnici z filmu V zámku a podzámčí,tu hrála Libuška Havelková.
Cechmistři skutečně byli, jako zástupci cechů, většinou to byli ti nejbohatší, ale také nejzručnější. Byli voleni na určité období, ale mohli být zvoleni několikrát za sebou, podle toho, jak se osvědčili při zastupování třeba na radnici. Rozhodovali o přijetí nových členů do cechu, rozhodovali při zkouškách zručnosti tovaryšů, aby se tito mohli stát mistry a založit si svou vlastní živnost.
Některé cechy měly pevně stanovený počet mistrů, a přijat mohl být do cechu další jen po úmrtí někoho z mistrů. Pak zase cechmistr rozhodoval, který z uchazečů může být přijat.
Funkci hradní hospodářky mohla vykonávat purkmistrova žena, pokud toho byla schopná, ale tato funkce jako taková neexistovala. Je to trochu divné, ale purkrabí se opravdu staral i o chod hospodářství.
Ještě dodatek: větší hrady mívaly vedle purkrabího ještě kstelány, což byli taky takové děvečky pro všechno. Menší hrady měly často jen kastelány.
U toho purkrabího jsem se sekla, z jeho manželky jsem udělala purkmistrovou, omlouvám se.
Co jsem vykoukala z literatury, nejblíže byl králi Václavovi podkomoří (Zikmund Huler, později na chvíli Ota z Bergova), ale měl i svého kancléře a spoustu všelijakých strašně důležitých úředníků.
Spousta šlechticů se snažila urvat nějaký úřad, nejvíc se drala k moci Panská jednota v čele s Rožmberkem. Ale tak moc ve stručnosti se to popsat nedá.
Staré i Nové město měly své purkrabí, rychtáře jako výkonnou moc a volené konšely jako moc úřední.
Tečko díky moc za tvé poznámky! Já potřebuju něco vědět o správě středověkého města, protože v čas Č mé jednoaktovky právě Žofie Bavorská dostala od manžela Dvůr Králové a dumá, co že s tím městem má vlastně dělat:)) (Je to hra na objednávku:))
No, já bych jí poradila, aby si ve městě koupila nějaký výstavný dům a zařídila si ho po svém. :). Žádný hrad tam v tu dobu snad ani nestál, pokud ano, ať si místo domu zařídí co nejpohodlněji ten hrad. Zatím bych se usídlila v nějakém dobrém šenku, nechala si předvolat purkmistra a konšely, abyc se dozvěděla, jak si město stojí. Vždyť výnosy a daně budou od té chvíle jejím osobním majetkem. A město už muselo být v dobu plně funkční. Taky by nebylo od věci seznamovat se s významnějšími lidmi, aby si udělala obrázek o životě vě městě. Samozřejmě by se musela začít zajímat i o duchovní život. Žofie byla kališnice, takže tady by mohla mít dost velké pole působnosti. Taky by mohla nechat třeba založit špitál. Na zahrady a parky si tehdy ještě moc nepotrpěli, to přišlo až později.
A já si tu pěkně cintám pentli, a to zadaní má pravděpodobně úplně jiný smysl. (chuckle)
Ta koupě domu se mi líbí! Jo! 🙂
dede, ženské vždy chtějí něco přetvářet k obrazu svému..i když byla kališnice, určitě ho chtěla zkrášlit….
http://sarkabayerova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=455213
Já sem pošlu Arengu, aby Tečku ještě popřípadě doplnila. To je historik a PVH, to je otázka přímo na ni.
Díky:))
Ještě jedna otázka do pléna: kdy se začaly v Čechách ve městech dláždit rynky a hlavní ulice, nevíte někdo?
Tak ve 13. století.Češi to okoukali v německých městech. To mám ale jen vyčtený z knížky.
Dík. Žofinka je z Bavorska, třeba si tu vědomost přivezla z domu, ne?
Ani ne, to už bylo vydlážděno. Prý se to velmi líbilo Přemyslu I. Otakarovi,(?) když byl už co by král pozván do Kolína nad Rýnem. Když se pak vrátil do Prahy a okolnosti (finanční) tomu přály, nechal vydláždit kameny rynek a snad cestu k Ungeltu. (To už si nepamatuju). Mělo to bý v souvislosti s návštěvou císaře Fridricha v Praze.
Tak jsem kvůli tomu zalovila v hloubi knihovny (doslova) a vytáhla Vondruškův Život ve staletích. Je tam toho dost, ale zrovna tohle téma shrnuto jen velmi zběžně.
Nejraději se svěřuji zvířatům a zvířata přesně vědí, co se se mnou děje. V sobotu jsem přijela od maminky z nemocnice dost vyčerpaná a šla jsem si na chvíli lehnout. Majda má starosti sama se svým háráním, ale naše Mončiči nezklamalo, hned se na mne přisál. Jak tak o tom přemýšlím, asi jsem hodně čitelná, všechna moje zvířata mne jasně chápala a okamžitě léčila tělo i duši. Jsem jim za to moc vděčná
Inko, jsou úžasní, jak vědí – viď? (inlove) A maminka v nemocnici je zátěž pro srdce i tělo. S trochou štěstí budou mít pro tebe tvoji chlupáči tolik síly, aby ti pomohli nějakou předat i mamince. (hug)