Ze San Franciska jsme vyjížděli za svítání. Nebyla v tom žádná oběť z naší strany, pokud šlo o brzké vstávání, stále nám pomáhal nezvládnutý časový posun. Byli jsme odhodlaní projet městem dřív, než se opravdu probudí a my uvázneme v jeho nekonečných dopravních zácpách.

Přejezd přes Golden Gate se vstávajícím sluníčkem naznačujícím další krásný den byl zážitkem sám o sobě. Napadlo mě, jak dlouho bych tu musela žít, abych ten most přejížděla bez toho, abych ho aspoň krátce neobdivovala:))

Výjezd z města po silnici č. 1 (ano, legendární Road No. 1 vedoucí po pobřeží Pacifiku) nabídnul pohled na „normální“ obytné čtvrti a musím říct, že co jsem viděla, to se mi líbilo. Fotky jsou pouze z auta, už jsme nezastavovali. Z „jedničky“ jsme zahnuli na dálnici č. 280 vedoucí středem onoho poloostrova, na jehož vrcholu květinové město leží.

Dálnice jako dálnice, leč tato převážně vede (ohleduplně) mimo obydlená místa, tedy vyznačovala se absolutním nedostatkem toaletního zámezí:)) Do Palo Alta, kam se z nostalgických důvodů těšil hlavně Martin, jsem tedy dojela zaslepená jedinou touhou – najít otevřené záchody. O půl sedmé ráno to byla opravdu výzva.

Nakonec pomohla kavárna, spolehlivě otevřený Starbucks. Dali jsme si tu snídani a vyrazili se podívat po městečku, které je ztělesněním Silikonového údolí – se Stanfordskou univerzitou v zádech a líhní technologických firem všude kolem. Svá ústředí tu mají například Hewlet-Packard (HP), EPRI, Amazon, Xerox či Tesla, vylíhli se tu Google, Facebook, Pinterest či Pay Pal. Městečko tvoří nízké domy, je tu plno zeleně, čisto, svěže a bystře – ta líheň nápadů tu na mou duši zanechává svoji nehmotnou stopu:))

Moc se mi líbila plastika zdobící Lytton Plaza – je to velké betonové vejce, které má povrch zbrázděný základními deskami a dalšími počítačovými vnitřnostmi. Popis zní hloupě, skutečnost je hravá, zajímavá a inspirující. V rámci prohlídky města stylem „chodí Pešek okolo“ jsme narazili na další náměstíčko (Cogswell Plaza), kde byla jednak volně dostupná wifi (takže jsme svižně po skypu zavolali domů) a jednak tam byl moc pěkný památník.

Memorial Grove je tvořen třemi urostlými sekvojemi – ale ne těmi velikými, co žijí jen ve vyšších částech Sierry Nevady (sekvojovec obrovský – sequoiadendron giganteum), ale jejich o něco štíhlejšími, zato vyššími příbuznými nelpícími tolik na nadmořské výšce zvaných v češtině sekvoj vždyzelená (sequoia sempervirens). (Zkuste si tento rozdíl pamatovat – zase na oba typy stromů narazíme:))

Jsou to prý nejvyšší stromy na světě, ten nejvyšší žijící má 115 metrů, některé poražené v předminulém století prý měly i přes 140 metrů. (Člověk prostě porazí všechno) Tohle ale byly vlastně ještě mladičké mimisekvoje, určitě jim nebylo ještě ani sto let a jsou schopné se dožít přes dva tisíce – pokud mají štěstí a nenarazí na lidi chtivé jejich úžasného dřeva. No, a tyto stromy byly vysazeny na počest třech policistů, kteří zahynuli ve službě místní komunitě.

Při procházce po místní hlavní třídě, která se jmenuje příznačně University Ave, jsme našli vedle běžných obchodů ještě dvě zajímavosti. Jednak futuristickou prosklenou prodejnu Apple, která se na toto místo vůbec neměla hodit, ale vypadala jako by tam vyrostla, a pak na obchod, kde nabízeli automatické asistenty.

Pojízdná věcička běžné lidské výšky s monitorem a reproduktory prý může sloužit jako neúnavný prodavač chrlící všechny požadované údaje, které by si člověk nezapamatoval, zatímco jeho lidský nadřízený vstoupí do procesu až bude-li žádán. Koukala jsem do té výlohy dost dlouho na to, aby mě napadla spousta nesmyslů – bylo to inspirativní!:))

Když jsme se vynadívali, sedli jsme do auta a přejeli o kousek vedle, abychom mohli obdivovat krásný areál Stanfordské univerzity. Tedy, jeho jednu maličkou část, neboť, jak jsme se poučili, samotný kampus má 700 budov (malé stavby se nepočítají), které leží na rozloze větší než 3300 hektarů. Pokud ale chcete vědět opravdu úctyhodné číslo, týkající se této univerzity, tak je to číslo 19. Právě tolik má prý aktuálně univerzita žijících laureátů Nobelovy ceny a pokud jsem dobře počítala, tak mají dalších dvanáct, kteří již nežijí.

Na to, že byla škola založena „až“ roku 1891 si opravdu nevede špatně:)) A jak píší, do tohoto seznamu jsou započítáni pouze vědci, kteří patří na zdejší fakulty. Nepočítají tak třeba Johna Steinbecka (Nobelova cena za literaturu 1962), který na školu dvakrát nastoupil a dvakrát z ní zase vypadnul:))

Areál je velmi krásný, ostatně koukněte na fotky. Rodinovy sochy byly překvapením, ale rozhodně ne nemilým. Jedna osobní poznámka: ano, zase jsem hledala restrooms, neboli záchody. Spolehněte se, že tam jsou, v moc hezkých domečcích. Proč ale musí být jeden domeček pro pány a druhý pro dámy a mezi nimi aspoň půl kilometru kampusu, je mi záhadou. (Ano, samozřejmě jsem ve chvíli potřeby našla domeček pro pány – ten pro dámy odtud nebyl ani v dohledu!:)) Jeden by čekal, že na místě nejintenzivnější koncentrace tvůrčích mozků široko daleko udělají oba domečky oboupohlavní, aby uspokojení oné základní lidské potřeby bylo prostorově efektivnější. No, co už. Nakonec většina zdejších domorodců jezdí na kole a tam nějakého půlkilometru nehraje roli. Turisté se mohou proběhnout:))

Ze Stanfordu jsme se vrátili na dálnici 280, abychom se za San José napojili na páteřní dálnici č. 101, ze které jsme před Salinas uhnuli směrem na Monterey. Naším cílem bylo koukat na oceán a pobyt zde měl být východiskem pro další cestu na jih po oné legendární přímořské silnici č. 1. Ovšem moje zdravotní trable a sesuv půdy důkladně blokující „jedničku“ už kousek pod Monterey nás nakonec přinutily změnit plány. V Monterey jsme zůstali dva dny, objevili prodejní řetězec Whole Foods Market (o tom později) a skutečně pilně obdivovali pacifické pobřeží s nezbytnými lachtany a tuleni.

Moc se mi například líbila uzavřená pláž, do které se dalo jen shora nakukovat, rezervovaná pro matky s dětmi – tedy v tomto případě tulení:)) Jak pravily cedule, na jednom pobřeží se tu setkávají sea lions a seals, tedy lachtani a tuleni. Zjistila jsem, že mám v českých názvech zmatek a musela jsem googlit, abych si to ujasnila.

Takže sea lions jsou lachtani, jsou hluční, družní, rádi se povalují na břehu (nebo na pontonech) chodí po svých poměrně velkých ploutvonohách, kterými se umějí klidně i podrbat za svýma viditelnýma ušima.

Tuleni jsou radši ve vodě, což je logické, protože jejich ploutvonohy jsou nevýznamné a na suchu se musejí plazit po břiše. Leč oč jsou jejich nohy víc k nepotřebě na suchu, o to lépe se jim s nimi plave – jsou hydrodynamičtější (přece nejsou aerodynamičtí, když plavou, ne?:)), zdaleka tolik neřvou a nejsou tak společenští, jako jejich nohatější bratranci.

Ale zpátky k Monterey. Moc ráda bych vám napsala něco o městě, ale nějak není co – ulice, domečky, na svazích u oceánu. Nenašli jsme nic, co by se dalo nazvat městským centrem v evropském slova významu, ale taky musím uznat, že jsme ho až tak nehledali. Byli jsme fascinování mořem a město nám sloužilo k tomu, abychom měli kde bloudit mezi místy, která jsme hodlali navštívit. To bylo tím, že to tam bylo oproti San Franciscu tak příjemně malé, že se nám nechtělo vytahovat mapu – přece trefíme! No, nakonec jsme vždycky trefili, ale občas to chvíli trvalo:))

Co jsme si nenechali ujít, je místní 17 mílová cesta zázraků „17-Mile Drive“ – tedy turistická cesta, za kterou se musí platit, abyste si užili těch nejlepších výhledů mezi Pacific Grove a Carmelem. Ok, platí se za kde co a my jste tak kvůli kdečemu přijeli, ne? Co mě ovšem nazvedlo je fakt, že do oné vyhlídkové cesty zařadili dva golfové kluby. Proč?

Přiznám se, že mě golfisté štvou – jednak si velmi často zaberou nejkrásnější místa sami pro sebe a jednak budují hřiště i na místech, kde jde o pustou zvrácenost. Co si myslíte, není v poušti v Údolí smrti golfové hřiště? Je! A samozřejmě tam pěstují trávu… A když už jsem u toho prskání, jestlipak víte, že když v Dubaji chtěli vybudovat golfové hřiště připomínající poušť, vozili si písek odněkud z druhé strany světa, protože v tom jejich se propadaly míčky? Asi se nedovedu vžít do golfového ducha, v této věci se ani nesnažím být objektivní.

Dobrá, zpátky na 17 mílovou cestu. Když jsem překousla golfové kluby, tak zbytek bylo čisté potěšení – pobřeží je tam krásné, pláže, skály a cypřiše – jak ty „divoké“, tak jeden opečovávaně osamělý, který tam prý roste už dvě stě let. To tuším není na cypřiš tak strašně moc, úžasné je to, že ho nikdo neporazil. Zdejší cypřiše patří do rodu Cupressus macrocarpa, což je středně vysoký strom, kterému se dobře daří na mořském pobřeží, kde jsou chladnější léta, ne moc studené zimy a bývá tam mlha:))

Fascinující zajímavostí bylo místo, kde proudy u pobřeží „vaří vodu“ – nechci si ani představit, jaké to muselo být, když loď hledala místo na přistání a omylem se dostala do takovýchto míst. Však je tu na pobřeží plno majáků – jako ostatně na každém mořském pobřeží:))

Dočetli jsme se, kolik různých zvířat (např. mořské vydry, velryby, kosatky delfíni), ptáků a ryb tady můžeme vidět díky tomu, že záliv Monterey Bay je plný mořských chráněných území (Soquel Canyon State Marine Conservation Area, Portuguese Ledge State Marine Conservation Area, Pacific Grove Marine Gardens State Marine Conservation Area, Lovers Point State Marine Reserve, Edward F. Ricketts State Marine Conservation Area a Asilomar State Marine Reserve) a jak psali na jedné z informačních cedulí, je to i důvod, proč je tu největší výskyt mořských vědců na čtverečnou míli široko daleko:))

Poté, co jsme vyjeli ze 17-Mile Drive jsme pro jednou zatočili na opravované mimoúrovňové křižovatce přesně tam, kam jsme chtěli a dojeli jsme do městečka Carmel By The Sea. Dlouhé jméno skrývá půvabné až pitoreskní městečko. Jeho centrum je taková španělská verze Hobitína a za slunečného dne vypadá, jako by ho postavili v Disney Worldu. Proč? Inu, dělá to ten pohádkový vzhled a davy turistů! Pokud máte čas, podívejte se na Street View na Google mapách – začněte na Ocean Ave a koukněte i do vedlejších uliček.

Třetí den ráno jsme sbalili do našeho 4Runnera sakypaky, poučeni nakoupili zásoby a vyrazili k horám. Dalším cílem byly sekvoje – tedy pro mě cíl, na který jsem se těšila úplně nejvíc.

Fotky najdete tady: http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Kalifornie_2017_-_Cesta_na_jih%2C_Palo_Alto_a_Monterey/

Tak co, našli jste na fotkách něco, co byste chtěli opravdu vidět na vlastní oči? Co a proč? A ještě – překvapilo vás něco?:))