O tom, jak Bubák dostal k narozeninám dron, asi měsíc si s ním lítal, a pak mu spadl do obilí a našel ho až kombajn, jste již možná slyšeli. Pokud ne tehdy, víte to teď.

Ovšem Bubák se nevzdává. Koupil tedy nový dron. A lítá s ním na zahradě. Posekané. Nad obilí už si netroufá.

Minulý týden machroval před sousedem a lítal a najednou byl dron moc vysoko a přestával komunikovat s vysílačkou a vypadalo to na průšvih. Ale dopadlo to dobře. Dron klesnul o kousek níž, vysílačka se chytla, dron se způsobně vrátil na zahradu a přistál v pivoňkách.

Teď v sobotu navečer se chtěl Bubák předvést Juniorovi. Jenomže trochu foukalo. A jakmile se dron dostal trochu výš, fouklo do něj a v momentě byl vysoko a daleko a z dosahu vysílačky.
„A kurva!“, pravil Bubák.
Junior vysápl tatíkovi vysílačku z ruky a sprintoval za dronem. Po chvíli, to už padala tma, vysupěl zpátky, ovšem bez drona. „Je daleko, až za řekou… kde jsou klíče od motorky?“
Sednul na motorku a jel.

Vrátil se za tmy. „Je strašně vysoko, na stromě nad řekou, zítra vezmem žebřík a zajdem pro něj.“ „A z žebříku na něj dosáhnem?“ „Ne, ale to dosáhnu na spodní větve a vylezu tam. Koukej, támhle na tom stromě je, pořád bliká, vidíš?“
Achjo, pomyslela jsem si a povytáhla obočí. A nalila si další skleničku sylvánu.

V neděli ráno (asi v 7) mne vzbudila jakási mokrá, chlupatá koule, co na mě skočila. „Apoleno, ty dobytku, kde ses tak zmáchala?!“
Do ložnice nakouknul rozvrkočený Bubák: „Teď jsem tam byl. A není tam. Asi ho vítr sfouknul ze stromu a bůhvíkam dopadl. Je tam kupa kopřiv a maliní, to prolejzat nebudu. A taky mohl spadnout do řeky a bůhví, kam ho pak voda zanesla.“
Chvíli mi trvalo, než mi docvaklo, o čem mluví. „Vydrž, nasnídáme se a půjdem se tam kouknout spolu.“

Po snídani civím stejně jako večer přes údolí a odhaduji, který strom to tak mohl být. Pak bereme Rózku s Apolenkou a vyrážíme na průzkum. Dohadujeme se, který strom to tak mohl být.

„A co támhleta olše? Má větve dost nízko a dost nahusto, aby se po nich dalo lézt. Podle mne je na správném místě. Vedle byl takový řidší strom. To je támhleta proschlá lípa. Ale nic tam nevidím…“
Odešli jsme s nepořízenou.

Junior se probral asi v 9 a Bubák hned na něj: „ Jsem tam byl a nic tam není. Olše to byla, že? Je ztracenej, jestli ho najdeš, tady máš vysílačku a je tvůj.“ Junior se nasnídal a (je to syn svého otce a taky se nerad vzdává) vyrazil na průzkum.

„Jasně, že tam je. Kam jste to čučeli?!“
„A půjde sundat?“
„Je vysoko, ale zkusíme to.“
Popadli žebřík, kus lana a vyrazili. A já měla už v 10 dopoledne chuť na koňak.

Vrátili se asi po hodině. S dronem! Podrápaní. Ale spokojení. A Bubák prohlásil: „Byl strašně vysoko. Hele, tos‘ neviděla. Junior je ten chybějící článek.“
„Jakej, proboha?“
„No, evoluční. Na něm je jasné, že jsme fakt z opice.“

Díky Bubu za neodolatelné povídání! Jsem ráda, žes tuhle příhodu zapsala a jsem zvědavá, jak ti Bubák s Juniorem obzvláštní další týdny – tvoji chlapci jsou ta tvůrčí a neklidná sorta…:))

A pokud jde o diskuzi, tak se nám nabízejí dvě hodně odlišná témata – drony a lezení na stromy:))

S tím prvním nemám vůbec žádné zkušenosti, jen párkrát jsem to viděla poletovat, v ruce jsem to ještě neměla. Zato si pamatuju na nedávné letáky kolem našeho lesa se slibovanou odměnou za nalezení zatoulaného dronu. Tehdy mě vůbec nebylo jasné, jak se taková věc může ztratit:))

Máte někdo dron? Zkoušeli jste to řídit? A jak vám to šlo?:))

Pokud jde o lezení na stromy, tak jsem lezla, byť jen na listnáče – pokud si vzpomínám, tak jsem třeba nikdy nelezla na smrk nebo borovici. Můj milovaný lezecí strom, který se stával čímkoliv, čím jsem ho chtěla mít, byla stará třešeň na zahradě u mých rodičů. (Jedna z deseti… kdepak jim je dnes konec, nový majitel je vyrubal). Ale tak vysoko, abych ulovila dron, to bych vylézt nedokázala – tedy teď určitě ne:))

Lezli jste rádi na stromy? Měli jste své oblíbené?

A pak jedna prémiová otázka: co byste doporučili Bubu k pití, až přijdou její muži s novým dobrodružstvím? 😀