Letos jsem se opět zúčastnila akce Duben měsíc drabble. Mým úkolem bylo napsat na zadané téma do 24 hodin drabble, tj. útvar o sto slovech. Protože už pátým rokem (to to utíká) píši do fandomu Věda ve sto slovech, přibylo dalších třicet vědeckých drabblat. Když jsem je teď kvůli výběru procházela, zjistila jsem, že řada z nich se dotýká obtížného historického údobí – nástupu nacizmu k moci a druhé světové války v Evropě.
Přenesme se tedy s hrdiny našich drabblat do začátku roku 1933. V Evropě přituhuje a není to jen mrazem…
Pomíjivý čas krotkých patentů
(téma Loňské sněhy)
Úvodní poznámka:
Berlín, 28. 2. 1933
Drabble:
Letošní zima v Berlíně je stejná jako loňská – chvíli padá sníh, pak déšť, který ho rozpustí. Ale přituhuje a není to mrazem.
Loni a předloni touhle dobou podával se svým učitelem Einsteinem zajímavé, ale krotké patenty, jako ten na chladničku. Hnědé košile jen řečnily v hospodě nad pivem.
Letos koncem ledna zvolili Hitlera kancléřem. Toho dne sbalil svůj majetek do dvou kufrů, aby mohl kdykoliv opustit zemi.
Šlape na nádraží. Nad městem ještě visí kouř z včerejšího požáru Reichstagu. Nasedne na vlak do Vídně, ale tam nezůstane, musí dál, za moře. Čas krotkých patentů se rozplynul stejně jako loňský sníh.
Závěrečná poznámka:
Říkala jsem si, že musím taky něco napsat o tom neznámém pánovi, který stál v pozadí známých Einsteinových dopisů Rooseveltovi. Takže tentokrát má Leo Szilard téma jen pro sebe.
Musím dodat, že útěk se mu povedl na poslední chvíli – další den vstoupil v platnost Dekret o požáru Říšského sněmu, vydaný prezidentem von Hindenburgem, který omezil mnohá lidská práva, vyplývající z německé ústavy. Toho dne tentýž vlak (a na rozdíl od předchozího dne zcela plný) zastavili nacisté na hranicích a přinutili všechny Židy vystoupit.
Po nástupu Hitlera k moci se fyzikové musí rozhodnout: zda emigrovat anebo zůstat a smířit se s novými, nacistickými pořádky. Anebo zůstat a tak docela se nesmířit…
Zbavme se jich dřív, než nám je vezmou oni!
(téma Jen ať ti to nezůstane!)
Úvodní poznámka:
Děje se v Institutu teoretické fyziky profesora Bohra v Kodani, kolem obsazení Dánska nacisty v dubnu 1940. V místnosti jsou Niels Bohr, Max von Laue a James Franck (každý vlastní po jedné nobelovské medaili) a George de Hevesy (v této chvíli nemá žádnou, dostane ji až v roce 1943).
Drabble:
„Já si ji nenechám. Nehodím ji do chřtánu čalounické kreatuře…“ rozčiloval se Laue.
„Zakopej ji!“ radil Hevesy.
„Nemůže,“ oponoval Bohr, „je na ní jeho jméno. Najdou ji a Laue bude v průšvihu. Ale vy jste chemik! Rozpusťte ji v něčem!“
„Báječné! Vezmi i moji! Roztok schovej tak, aby ho u tebe nenašli!“ nadchnul se Franck.
„Kolegové, rozpouštěli jste někdy zlato? Víte, jak je nereaktivní? Snad jenom…“
Zatímco Kodaní pochodoval Wehrmacht, Hevesy rozpouštěl nobelovské medaile v lučavce královské.
„Kde jsou medaile?“ hřímal nacista na Bohra.
„Prodal jsem je pro dobrou věc. Finský pomocný fond. Chtěl byste je upřít vdovám a sirotkům?“
Závěrečná poznámka:
Pokus poslat medaile ze země by nejspíš vynesl nositelům dlouholeté vězení (Hitler vývoz zlata přísně zakázal).
Jestli vám nějak nesedí počet medailí, máte pravdu. Hevesy rozpustil dvě, Laueho a Franckovu, láhev s lučavkou a zlatem postavil úplně dozadu na polici mezi chemikálie. Nacisté si do ústavu přišli pro všechny zde deponované medaile (dobrých 200g zlata na Hitlerovy výboje za kus), ale roztok nenašli. Hevesy v roce 1943 emigroval, po válce se vrátil a zlato z roztoku vyextrahoval a medaile byly znovu odlity. Bohr tu svou a Kroghovu (Dán, Nobelova cena za medicínu) věnoval dne 12. 3. do aukce ve prospěch Finského pomocného fondu (pomoc válkou postiženému civilnímu obyvatelstvu). Koupil je neznámý vydražitel a medaile zmizely, aby se po válce objevily v Dánském historickém muzeu (kde jsou dodnes).
V Německu tou dobou hoří hranice a na nich knihy zakázaných autorů – a v hlavách nadšených uctívačů režimu vzniká idea německé, árijské fyziky. Správné politické přesvědčení je opět zárukou vysokého postavení – motiv, který se historií prolíná bez ohledu na režim a století…
Wilhelm Müller – důstojný Sommerfeldův nástupce anebo ničitel mnichovské teoretické tradice?
(téma Kozel zahradníkem – Rozhovor)
Úvodní poznámka:
Mnichov, 22. ledna 1942
Po více než čtyřech letech po skončení řádné profesury Arnolda Sommerfelda, 1. 12. 1939, byl na místo profesora teoretické fyziky Mnichovské univerzity jmenován Wilhelm Müller. Po třech letech na profesorské stolici již jednoznačně prokázal, jakým směrem povede vysokoškolskou výuku fyziky. Jedná se o osobnost značně kontroverzní – některými zatracovanou, jinými obdivovanou. Zeptali jsme se tedy přímo pana profesora.
Drabble:
„Vážený pane profesore, jaká byla podle Vás příčina Vašeho jmenování profesorem teoretické fyziky?“
„Rozhodnutí Říšského ministerstva školství.“
„Nicméně odbornou veřejnost zarazilo, jak může být profesorem teoretické fyziky člověk, který nepublikuje v odborných časopisech, ba ani není členem Německé fyzikální společnosti. Můžete nám to vysvětlit?“
„Jsem věrný našemu Vůdci a povedu studenty k nové, německé fyzice.“
„Jsou tu i takoví, kteří tvrdí, že jste měl zůstat ředitelem Ústavu pro letectví. Po třech letech ve funkci Vás nazývají dokonce hrobařem teoretické fyziky…“
„Prandtl a Ramsauer? Pan ministr mi jejich dopisy četl. Moc jsme se s Göringem nasmáli. NSDAP své členy padnout nenechá!“
Závěrečná poznámka:
Již na počátku vlády nacistů formovali někteří fyzikové, především Johannes Stark a Philipp Lenard, ideu tzv. německé fyziky – čisté fyziky oproštěné od nánosů vědeckých výsledků Židů a jejich spolupracovníků. Tak se na index dostala Einsteinova teorie relativity a výsledky Wernera Heissenberga (kvantová mechanika), který tvrdil, že relativita prostě k odbornému fyzikálnímu teoretickému vzdělávání patří. Vysloužil si tak odsudek v novinách, vyšetřování gestapem i své nezvolení na místo po profesoru Sommerfeldovi.
Zvolení Müllera bylo tedy politickým rozhodnutím, které se odpůrcům německé fyziky (především Max von Laue) nepodařilo zvrátit. Brzo se však na ministerstvo začaly hrnout stížnosti v uvedeném duchu. Nicméně, s Müllerem se univerzita rozloučila až v pětačtyřicátém roce.
Ani za mořem nevládne pohoda. Mnozí fyzikové použili své schopnosti v projektu Manhattan k vytvoření funkční jaderné bomby, která by mohla zvrátit poměry sil ve válčícím světě. Řada z nich toho později hořce litovala…
Dopis, který adresát nikdy nečetl
(téma Zbraň civilizovanější doby)
Úvodní poznámka:
Princeton, USA, 7. srpna 1945
Drabble:
Einstein seděl zdrceně nad novinami. Nakonec tomu nezabránili.
Když v srpnu 1939 odeslali první dopis Roosveltovi, Szilard o řetězové reakci pouze teoretizoval. Za rok zahájil výzkum a v prosinci 1942 se objevil maximálně spokojen. V březnu 1945 se při každé pochvale od vojenských nadřízených schoulil do sebe.
Opět žádal Einsteina o podporu u prezidenta. Do dopisu vyjádřili obavy z džina, připraveného zničit svět. Důrazně žádali, aby byl atomový výbuch předveden v neobydlené krajině představitelům vojenských mocností jako humánní ukázka síly.
Dopis odešel 25. března 1945. Prezident Roosevelt jej už neotevřel a Truman na něj nedbal. Včera vymazal z mapy Hirošimu.
Závěrečná poznámka:
„Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny.“ Albert Einstein
Je po válce. Je čas zapomenout na to špatné a začít přemýšlet o budoucnosti. O dobré a užitečné budoucnosti…
Pole neorané
(téma Překovat meče v pluhy)
Úvodní poznámka:
Chicago, 1946
Dva pánové, kolegové z Metalurgické laboratoře, Leo Szilard a Aaron Novick, si užívají čerstvého vzduchu a rozmlouvají o své budoucnosti:
Drabble:
„Aarone? Co máš teď po válce v plánu?“
„Ožením se. Jane je skvělá. Pořídíme si dvě děti, kluky. A ty, Leo?“
„Ženit se nebudu. A do metalurgické laboratoře se nevrátím. Nechci dělat atomové bomby. Lobuji za změnu zákona o atomové energii. Bude mít jen civilní využití.“
„No ale to tě neuživí.“
„Víš co? Využijeme naší válečné praxe. Obhájím profesuru, ty docenturu. Podáme si výzkumný projekt z oblasti biologie. To je pole neorané. Pamatuješ, jak jsem v čtyřiatřicátém vyráběl léčebné izotopy? K tomu se taky vrátíme, mohlo by se to ještě hodit.“
O čtrnáct let později při radioterapii toto rozhodnutí ocenil.
Závěrečná poznámka:
A jak řekli, tak učinili. Projekt jim vyšel, výsledkem byla řada vynálezů pro biologii klíčových (vyvinuli zařízení pro regulaci rychlosti růstu mikroorganizmů a metodu měření rychlosti růstu). Szilard dal důležité rady Theodoru Puckovi a Philipu I. Marcusovi, kteří v roce 1955 poprvé klonovali lidskou buňku.
To, že vyvinul metodiku radiologické léčby pomocí kobaltu 60, ocenil v roce 1960, kdy onemocněl rakovinou močového měchýře. Díky ozařování se nemoc podařilo zahnat a už se nevrátila.
Přeji všem čtenářům Dedeníku, aby i jejich budoucnost byla plná optimismu a splněných dobrých plánů.
Milá JJ, četla jsem už odpoledne a teď znovu. Žasnu nad tvým neskutečným dílem a děkuji za rozšíření vědomostí. Ta spojení jsou neuvěřitelná a zároveň pravdivá. Svázáno do drabblat tu obsáhlost doby a vystihnout ji, klobouk dolů.
A taky mi slzy tekly,nikdy nepochopím jak to mohl ten národ lidem udělat, pro mne jsou pořád dlužníci.
Díky moc, Jenny, pochvaly si vážím. Jsou to neuvěřitelné příběhy, spisovatel by si je nevymyslel, a kdyby vymyslel, tvrdili by čtenáři, že přestřelil. To je právě to, proč občas ráda zabrousím do vědecké historie.
Přišla jsem tréninku, řešila blbosti a najednou zjistila, že umřel Jiří Bělohlávek! R.I.P. At mu světlo svítí za tu krássu a radost, kterou s hudbou rozdával. (u)
Vzpomeňte na něj se mnou..
https://www.youtube.com/watch?v=Vvgl_2JRIUs
Neúnavný propagátor české hudby ve světě. A po poněkud podivném období dodal České filharmonii znovu důstojnost a slávu, jaká tomuto skvělému orchestru náleží.
Přečetla jsem si to už během dne ve zprávách. Je škoda, že mu nebylo dáno rozdávat tu radost ještě alespoň o pár let déle. (rose1)
Díky Dede za odkaz na krásnou nahrávku. Skvělý člověk, skvělý dirigent. Škoda ho. (rose)
JJ, já nejsem žádnej znalec hudby, ale tohle byl člověk, kterého jsem sledovala a měla ráda mnoho let. Máš pravdu, škoda ho.
Taktéž! Škoda velkého člověka!
Také jsem četla, je to smutné, mohl šířit slávu české hudby ještě hodně let. A Dede, nebyli jste s Martinem „živě“ přítomni právě na tomhle koncertě? Mám pocit, že jsi o tom z Anglie psala-nebo se pletu? Každopádně myslím, že dirigovat „Last Night of The Proms“ byla stejná pocta, jako dirigovat novoroční concert z Vídně.
Mně se pořád nejvíc líbí upřímný odpovědi toho Rozhodnutím strany doktora.
Díky. Jo, pan Kvalifikovaný stranou a vládou se mi tak blbě hledal, když jsem potřebovala kozla, co by byl zahradníkem. Což je důkaz toho, že takovéhle veličiny zapadnou, neb po nich zbyde sotva tak nějaká ta upřímná odpověď, ale nic pořádného. 😀
Zažila jsem takové v práci… žalostnej pohled. Ale oč byl takový člověk blbější, o to byl nebezpečnější.
Ano,ano, máme to tady u nás denně. Sleduji z zpovzdálí, jak takový politruk dovede lidi mámit.
Milá JJ, díky za ta drabblata! Už dávno obdivuju tvoji schopnost přiblížit vědu i historii v malých střípcích, velkých svým obsahem. Dnes je to obzvlášť silný výběr – a jeho poselství je bohužel stále aktuální.
Děkuju ti, moc ti děkuju, žes s námi tahle příběhy sdílela (inlove)
Dede, bylo mi potěšením. A díky moc za chválu (blush) .
Dneska jsme se dostala k Dedeníku dřív než večer a JJ tady opět dodává vědomosti do mé poloprázdné hlavy 🙂
Musím říct, že o historii z hlediska vědy fakt vím prdlačku, takže mě ta dobře napsaná drabblata nesmírně těší.
Matyldo, upřímně, dost mi chybí, že Ty teď nedodáváš vědomosti do mé poloprázdné hlavy 🙂 , ale holt to tak musí být. (Co v práci, dobrý?).
Historii fyziky jsme měli, ale učil ji astronom, takže z toho byla krásná historie astronomie, to ostatní si doplňuji průběžně. A díky za pochvalu.
V práci dobrý, najednou toho vím o kuřatech víc než kdy dřív 🙂 Nicméně zatím s tím dost válčím, musím se hodně, hodně učit 🙂
To mám radost, že jsi spokojená, člověka by měla jeho práce bavit (učení se k tomu tak nějak patří).
Koukám jak padlá z nebe – je to moc pěkné a nikdy by mne nenapadlo, kam vede psaní stoslůvek. Jak mnoho se naučíš a jak mnoho poučíš a podnítíš své čtenáře. Tisíceré díky
Díky moc, Inko. Pro mne je duben měsícem objevů, vždycky si nastuduji něco, o čem jsem neměla dosud páru. A pak si to odnesou chudáci čtenáři a studenti 🙂 .
JJ, jaképak „A pak si to odnesou chudáci čtenáři a student“. Ty ti za tohle mohou jen vřele poděkovat – tedy já jako čtenář rozhodně! Bezva drabblata, ta „medailová“ se mi snad líbí nejvíce. Je to fakt možné rozpusit zlato, pak ho po letech z roztoku “ vyextrahoval“ (opsané slovo, já bych napsala vycucnout 🙂 )a znovu ulít medaily?
A teď jsi mě přinutila, vygooglit si Leo Szilarda !
Díky, Maričko, tvého pátrání po Szilardovi si moc vážím. (h) Zeptám se našich chemiků, ale základní idea je přidat do roztoku rtuť, vytvořit amalgán zlata a ten kyselinou chlorovodíkovou rozložit na chlorid rtuťnatý, vodík a zlato. Je to nejspíš pěkná a nebezpečná páračka, ale jde to (popisuji postup, který nejspíš použil Hevesy).
No pan LS toho za život stihl opravdu hodně, zajímavé čtení (tedy toho čemu jsem rozuměla). A díky za „rozbor“ postupu u zlata. Chemii tedy rozumím co by se za nehet vešlo, ale pokud se nepletu, tak pracovat se rtutí je sakra nebezpečné, ne?
Maričko, tady by ti nejspíš udělala pořádný rozklad Io, protože přežít práci se rtutí byl základní problém alchymistů. Hlavně se jí člověk nesmí nadýchat a požít vyšší množství – v laboratoři, kde jsou například rtuťové teploměry, bývá sirný prášek na zasypání rozběhlých kapek rtuti, aby se ta kontaminace udržela na jednom míště. Ale jsou i horší chemikálie na světě, ještěže s nimi nemám co do činění.
Rozpuštěné zlato hrálo roli v jednom starším českém detektivním filmu (Aféry mé ženy (?))
A rtuť se dnes snad až démonizuje. V 19. století jí byly laboratoře plné. Myslím, že ještě ve 30. letech 20. století byla ve školních kabinetech úplně běžně a používala se při pokusech. Pravda, nás chemik v 50. letech před rtutí důrazně varoval, ale on byl i jinak značně výstřední 🙂
A víte třeba na jakém principu fungovaly světelné noviny, které já z mládí (ne až tak dětského) pamatuji? Papírová páska s vyraženými písmeny se pohybovala po dně nádoby se rtutí, na dně byly kontakty. Jaká bezpečnostní opatření tam měli, to nevím 🙂
Dozvěděla jsem se od jednoho lékaře, co se specializuje na historii, že přežívali alchymisti, kteří měli v dílně bordel = rozsypanou síru. Plus ti, kteří používali roušky a rukavice. Ta věc se dostává do organismu fyzickým kontaktem s kůží nebo sliznicí. Její klíčový problém je, že se ukládá, tedy nevylučuje se (jako většina jiných jedovatých látek). V malé koncentraci neudělá skoro nic, se zvyšující se koncentrací se zvyšují účinky.
Takže laicky řečeno zametení jednoho rozbitého rtuťového teploměru člověka nezabije, ale 20 let práce v příliš zametené dílně a bez ochranných pomůcek ano. 🙂
JJ – tak toto jsou úžasná a silná témata a zpracovala jsi je excelentně. Přiznám se, že většinu jmen neznám, a tak jsem ráda, že jsi je nám tak hezky přiblížila.
Jo – v těžkých dobách se ukáže, co je v nás – velikost nebo malost … a někdy zjistíme, že je pozdě bycha honit a je třeba jít dál a žít.
Díky, Ygo. Chronologicky jsem začala drabbletem Dopis, který adresát nikdy nečetl, a pak jsem si řekla, že si musím něco zjistit o tom muži v pozadí. A už jsem se začetla a rozepsala…
S těmi životními zkouškami máš naprosto pravdu. Včetně toho, že je třeba jít dál.
Ygo napsalas přesně to, co jsem měla na mysli – četla jsem to už ráno na mobilu. I za to ti děkuju 🙂