Ležela jsem v dolíku pod smrčkem a čekala. „Už by měly jít, ne?“ kontrolovala jsem čas. Ne, že by se mi leželo nepohodlně, ale po dešti z předchozího dne byla zem nečekaně chladná, byť vzduch se už pěkně zahříval. Čekala jsem na šramot dvojích kroků, na hlasité oddechování psa v postroji a méně hlasité oddechování ženy za stopovačkou. Nic.
Než jsem si stačila v hlavě vytvořit odpovídající scénář pro zdržení, uslyšela jsem pár lehkých kroků/ skoků a už jsem aspoň hlavou uhýbala radostným veletlapám a uslintanému čenichu s plandajícím obrjazykem. „Koukej, našla jsem tě úplně sama!“ volá mladá Týnka (bloodhound, 6 měsíců:)) celým svým tělem a sápe se po krabičce s chutnou odměnou. Tu já poslušně otvírám a nabízím (našla, takže odměna platí), ale nemůžu si pomoct, abych se nadšeně hltající psice neptala: „A kde máš paničku, ty nádhero?“
Ukázalo se, že Týnka měla na začátku stopy trochu problémy s hrubým štěrkem, takže když v lese chytla pořádnou stopu, tak pěkně zabrala a vesele kličkovala v prostoru mezi hustě rostoucími stromy. Dana v jednu chvilku pustila stopovačku s tím, že ji – zatím nezapletenou – za stromem zase chytí, leč Týnka byla rychlejší. Takže pokračovala po stopě sama a svým tempem, které bylo logicky o hodně svižnější než Danino:))
Paničku jsme našly až poté, co jsem se nechala z lesa vyvláčet znepokojenou fenkou, které konečně došlo, že jí někdo chybí. Měli byste vidět, s jakou vroucností objímala znovunalezenou paničku! Na to, že je vlastně štěňátko, je Dana (člověk) jen o chlup vyšší než Týnka (pes, bloodhound) stojící na zadních:))
Tahle příhoda mi přiměla jinou – a bylo v ní taky stopování bez stopovačky. Dopustím se tu teď drobného vysvětlení pro ty, kdo se psem běžně nestopují:)) Když pes jde po stopě, která ho zajímá (třeba kočičí:)), dokáže po ní bez problému běžet až tryskat – někdy je fascinující vidět, jak droboučké změny směru stopy pes v tom tempu registruje.
Tedy když jde pes s člověkem po stopě, která ho zajímá a dokáže ji najít (není příliš stará nebo na příliš obtížných terénech), tak většina psů táhne – touží jít podstatně rychleji než člověk (když už nesmí utíkat). Výcvik je veden mimo jiné k tomu, aby psa naučil respektovat rozumné tempo, protože když onen utíká, snadno přehlédne například nějaký lom stopy.
Já třeba u sedmileté Berry skoro dokázala, že pokud nejsme zrovna na „proximity alert“, tedy v místě, kdy ona už ucítí přímo kladeče, dokážu ji udržet v rozumném tempu. U Ari to začíná být podobné, ale zase přitom mnohem víc posiluju:)) Jediný pes, kterého jsem znala, který šel na stopě sám od sebe pomalu a stopu si „vyšíval“, byla Danina Cecilka…:))
No a pes, který na stopě uteče, protože nějak dostane psovodovi stopovačku z ruky, obvykle stopu dokončí sám a to nejmíň v poklusu, pokud to nevezme rovnou trapem. Stalo se to zatím každému, kdo kdy stopoval v těžko prostupném terénu:))
Zpátky k příhodě. Po delší absenci na výcviku jsme šly s Ari stopu. Jednoduchý úkol – dvě hodiny stará stopa, lesem, sice ve svahu a různé povrchy, ale nic, co by ji mělo rozhodit. Snad jen vyřešit jedno téčko – tedy napojení na kolmou cestu lemovanou mladým lesem – psi tam mívají skoro vždy potíže, bůhvíproč. Na začátku vypadala, že neví, co po ní chci, ale pak si uspořádala svých pár mozkových buněk do řádku, spojila si je s nosem a už to jelo.
Pěkně šla, téčko vyřešila správně dokonce navzdory mé nešikovnosti, kdy jsem nechala stopovačku zadrhnout v ležícím roští, jak si dělala ověřovací kolečko. Konec stopy byl u základny skautského tábora, dole pod svahem u potoka. Věděla jsem, kde Dana odbočila z cesty, po které jsme přicházely a nechala Ari, ať si to vyřeší. Jenže ta se právě rozhodla přepnout do módu „kuk sem, kuk tam, ať je nějaká legrace“, což nemělo nic společného s nějakým stopováním!
Prostě se rozběhla nejdřív k potoku, a když jsem se jí ostře zeptala, kde má stopu, tak si udělala výlet kolem, nejdřív vpravo a když se mi to nelíbilo, tak odběhla vlevo. Přepnula jsem ji ze stopovacího postroje na obojek, odvedla ji zpátky na místo, kde ještě prokazatelně po stopě šla, dala jí znovu čichnout k pachovému předmětu (Daniny ponožky:)) a vydala příkaz: Stopa, hledej!“ A ona se na mě podívala a s andělským úsměvem mě odvedla zpátky k tomu potoku, kde se jí zjevně líbilo. Kruci, s potvorou!
Správně jsem ji měla sebrat, zrušit akci, sama najít Daninu noční košili a potupně dovést psa k autu. Bez odměny. Jenže – víte vy, co dá práce takovou stopu připravit? A pak, byl to trénink a to znamená, že máme trénovat. I vrátily jsme se zase zpátky na místo, kde stopa ještě prokazatelně byla, já ji odepla ze stopovačky (to znamená, že oficiální práce skončila), a řekla jsem jí naprosto jasně a nahlas, co si o její práci nepráci myslím. A že mě pěkně šve!
Ari na mě chvilku koukala a uvažovala. Pak prostě dala hlavu k zemi a vydala se přesně po stopě, jako by vůbec nebylo předchozích nesmyslů. A víte, co na tom bylo nejneuvěřitelnější? Že šla sice rychleji než já, ale vždy, když se ode mě trochu vzdálila, tak se zastavila, stoupla si bokem a čekala (!!), než ji dojdu. Potom bez povelu pokračovala dál, až bravurně našla Daninu košili a předpisově označila nález. No, nezabili byste ji? Proč to nemohla udělat napoprvé, že?
Odměnu dostala, ale jen malou – zdaleka ne všechno, co měla připravené. Nakonec jsem se vůbec nezlobila. Trénink vlastně splnil účel, Ari pracovala, nepracovala a zase pracovala a nejspíš si zase trošku v hlavince utřídila, co to ta práce vlastně znamená.
PS: Týnka je nesmírně milé akční půlroční štěňátko významné velikosti – když člověka radostně poskáče a oslintá, tak si toho jeden opravdu všimne:))
PPS: Danina fenka Cecilka už bohužel není. Poté, co jí byla v září 2016 slavnostně ukončena kariéra, protože se necítila dobře, se ukázal nádor na mléčné žláze. Ač dělali Dana S Vítkem co jen šlo, v půlce května to už nezbylo než Cecilce pomoct za Duhový most.
A dnešní diskuze? Inu, kromě vlastních zkušeností s výchovou a výcvikem psů – že jich pejskaři mívají! Kdy vás váš svěřenec mile překvapil a kdy vás vypěnil do běla? Ono od jednoho k druhému může být v praxi jen pár minut:))
A taky se můžete ptát, pokud vás zajímá něco z oblasti mantrailingu, resp. přirozeného stopování.
bloudíci jsou naprosto skvostní psi a moc se mi líbí – ovšem jsou to kusy! a vítací projevy malé kočičky, to mají s basety společné 🙂 pamatuji si na klubovou výstavu na Stříbrném rybníku ( už je to tedy víc než 10 let), kdy bloudí pes tak radostně skočil do náruče rozhodčího, že ten se složil nejprve do trávy a pak do ošetření ve FN…
Evo, tak to si dovedu živě představit, ten kolaps rozhodčího! 😀 Já měla maximálně jejich packy (veletlapy:)) na ramenou a stačilo mi to – a nebylo to s rozběhem! 😛
no, já měla to potěšení dělat „tancovala žížala“ s dospělou bloudí holčičkou a bez rozběhu a měla jsem to co ustát 🙂 paní byla poštovní doručovatelka a někdy holku brala s sebou na trasu, říkala – asi na večerní doručování 😛
Tak jsi mě tím povídáním o odepnuté Ari inspirovala. A stvořila jsem pro Dondu hru. Nejdřív jsem jí jako obyčejně schovávala balonek – pod deku, pod postel, na polici, kam se Donda normálně nedívá. A pak jsem přitvrzovala. A že jsem byla tak hezky inspirovaná, vymýšlela jsem věci, co by mě nenapadly.
Geniální hra se jmenuje Balonek v ponožce.
Nesmí to být tenisák a nesmí to být fuska, na které vám záleží.
Umístíte před psem balonek do fusky a dáte psovi. Úkol je balonek z fusky vyndat a nezničit fusku. Na první pokus musí kus balonku čouhat, pak už si pes poradí sám.
Donyštěně se naprosto zklidnilo, pracovalo jako hodinky, sedělo, když jsem hru připravovala, a vůbec nedoráželo a nechalo mě vymýšlet komplikace.
No a protože po půl hodině projevila zájem i Melly (a zhnuseně se odtáhla, když zjistila, že v tom není žrádlo, ale jenom blbá hračka), dostaly pak holky půlku večeře každá do jedné kroksy.
Berry – šéf Krysa je perfektní! 😀
Eh, proč dostaly večeři do boty? 😀 Aby to bylo zajímavější a jídlo jim trvalo déle? (wasntme)
Jo, jelikož se do špičky kroksy nedopracujou čenichem, takže je potřeba s kroksou mlátit a různě do ní šťourat, aby vydolovaly granule do poslední. 🙂
Zvláštní na tom je, že když dáš psovi takovejhle hlavolam, tak on ti opravdu oznámí jeho vyřešení. Prostě do té věci nakonec výrazně strčí čumákem a spokojeně se na tebe koukne.
Mimochodem, včera večer jsme se s Danou pobavily – přišla na návštěvu i s Týnkou, páč se mladé hovádko musí socializovat a protože je to golemek, tak Dana hledala někoho, komu by případně nevadilo půlpsa na stole, nebo tak něco.
Přichystala jsem sezení na terase a mezi bouřkami jsme se tam snažily pít domácí limonádu a vysvětlit Týnce, že bude sedět na zemi vedle paničky a ne na jejím klíně.
Jak Ari zjistila, že došel bloodhound (byť to byla vlastně malá bludička:)), zmizela. Ari bloudy nechce. Jak jinak nemá problém si pohrát s jakýkoliv pejskem včetně vlkodava. (To má svůj historický důvod a Ari odmítá zkusit změnit názor) Nechala jsem ji být – občas jsem ji zavolala, ale když nechtěla přijít, nechala jsem to na ní.
Berry se koukla na vetřelkyni, která dostávala mlsky jen za to, že sedí a nedemoluje (omylem a z nadšení:)) své okolí, a rozhodla se, že je třeba nastolit pořádek a ukázat, kdo je na téhle zahradě pánem. Pokud byste čekali vyceněné zuby a podobný tyjátr, tak nic takového se nekonalo. Berry je přece dáma, ne? 🙂
Ovšem Dana málem spadla smíchy ze židle, když tu akci viděla. Berry totiž na chvíli zmizela v Domě a když vycházela zpátky na terasu, nesla v tlamě plyšovou ikea-krysu. Ve dveřích nejdřív vrhla významný pohled na Danu, a pak pomalu kráčela s krysou tak, aby na ni Týnka hezky viděla. Pak si lehla na moji stranu stolu a krysu odložila před sebe – hezky směrem k Týně.
Chudák Týna tak měla socializaci na druhou, protože si samozřejmě netroufla ke kryse přiblížit ani tlapu, natož nos. A jak by byla tu krysu chtěla!:))
Což byl samozřejmě Berryin úmysl. „Ano, klidně sem přijď, můžeš i dostat od MÉ paničky něco dobrého, ale pamatuj, kdo je tady šéf. A šéf má krysu… 😀
Šéf má krysu… týrání nebohého blouděte! 😀
Chudinka bludička maličká – ovšem Berry ví, že vychovávat se musí a „Ohýbaj ma mamko, dokial som ja Janko.“ Berry by klidně mohla vyučovat ve psí školce …
Ygo, to mohla 🙂 Když Berry začne vyzařovat „vlny moci“, tak se silnější a rychlejší Ari stáhne a jen kvílí, protože ať chce cokoliv, v tu chvíli je to Berryino. Ona to ale nedělá ani často ani dlouho, jen tak, aby té bílé rachejtli připomněla, kdo tu velí… 😀
Nejvíc nás ale položil ten pohled, který vrhla na Danu – ona fakt Daně oznámila, co hodlá udělat:))
Berry je velký černý pes a velitelka smečky 🙂 ona budí přirozený respekt už jen svým elegantně-důstojným postojem.
Dede, našla jsi pro svoje psí holky a pro sebe skvělý (a užitečný) „sport“ , je radost o tom číst (včetně o mladé bloudičce). To musí být vzájemná radost jak pro psa „který našel“ tak toho „našlého“(že byl úkol splněn a pes zabodoval). Jaká radost to teprve musí být pro skutečně ztraceného člověka (dítě), když nad sebou uvidí funící psí hlavu (tedy pokud je stále při vědomí a tak). A jak píšeš, když jde o trénink, tak si nějaká ty chybička a psí „paličatost“ musí odpustit.
Ano jako trénink bych takové psí radostné vyčmuchání také chtěla zažít (jéé já bych si to táák užila). Jenže kdyby mě měla hledat Trixie musela bych se schovat pomáznutá vůni, které ona při procházkách neodolá. Určitě by stačilo jen maličko a Trixie by mě bleskově našla, neboť ona psí hormádku ucítí na obrovskou vzdálenost. Takže – ráda bych tu radost zažila, ale cena je příliš vysoká! Tak si raději budu o šťastném shledání jen číst tvoje povídání a přeji vám všem třem mnoho dalších úspěchů.
Jo a není to tak dávno,co jsem v psím parku u našeho divadla v Montgomery prvně viděla na živo čistokrevného bloodhounda. A teda byl ho kus, fakt byl větší, než jsem si dosud myslela. Jsem ráda, že Dana a Vítek mají za skvělou Cecilku teď nadanou a milou pokračovatelku-stopařku Týnku.
Maričko, pokud chceš čmuchání pro radost, uvaž na vodítko buřta nebo podobnou voňavou dobrotu a od řádně (tebou i buřtem) oťapaného nášlapu natáhni nejprve krátkou rovnou stopu (buřta táhneš za sebou) k misce s kouskem té dobroty. Když uvidíte, že to Trixie jde a baví, tak postupně ztěžujte (délka, lomy, vychladnutí, terén – vždy ztížit jen jeden faktor). Misku je pak lépe nechávat nějak zavřenou a otevíráš až ty, ale vždycky ta odměna na konci má být. Pokud by vás to začalo bavit víc, vrať se úplně na začátek a odbourej tažení buřta – už jen stopa paničky a odměna v misce.
Schovávat na konec člověka má smysl až se dostanete k delším stopám v členitějším terénu (klidně pořád s buřtem), ne na rovné přehledné louce, kde se většinou začíná. A počítej s tím, že to obnáší třeba hodinu ležet někde v křoví a čekat.
Petro, díky za popis, ale já to „schování“ psala spíše z legrace. „Tažení buřta“ jsem kdysi také jen tak z legrace zkusila u nás zahradě hned ten den, kdy Dede prvně psala, že se dala na mantrailing(v mém případě kus voňavého sýra, který T. miluje – uvázala jsem sýr na špagát a táhla po zahradě, pak pustila T. ven). Trixie našla hned 🙂 Jinak probém tady je, že my tu nemáme dostatek možností pustit Trixie na volno a ani to nechceme riskovat(auta, jedovatí hadi atd.) Takže já si to svoje schování představovala tak, že mě choť někde vysadí, já se schovám za nějaký keř (při chůzi budu „klást stopu“ tak, že budu extra šourat nohy) manžel popojede, zaparkuje a pak „nařídí“ T. aby mě šla hledat 🙂 Jenže při současném vedru, vlhku a kousající titerné havěti bych nehybně schovaná víc jak 5 minut nevydržela. Takže fakt jen fantazíruji. Ale děkuji, že sis dala práci s návrhem, jak na to, kdyby to šlo 🙂
Navolno nééé, stopuje se nejlépe v postroji na dlouhém vodítku (stopovačce). Pes k tobě (buřtovi, ztracené osobě, předmětu,…) má dovést svého pána. Tedy v rozumném počasí to lze provádět téměř kdekoliv. To tažení mňamky je pro snazší vysvětlení psu o co jde (on to v tom čenichu má, jen musí pochopit že daný povel znamená právě tohle).
Maričko, tak si s Trixie hrajte na schovku doma:)) Sice to nebude stopování, ale legrace určitě:))
Jinak Týnka je neteř Vítkovy Gerdy, takže teď mají Vítek s danou doma pejsky z jedné rodiny 😀
Tak zrovna dneska mně vytunily do běla až siva. Píšu o tom vedle.Při zamykání zahrádky se daly na pouť na ne a ne poslechnout na přivolání, což do té doby bylo bez problémů. Asi jim šmiklo v lebce a mozek fuč.Jsem tááák vzteklá ani joztomiloučkej kukuč nepomáhá.
to první „na“ tam nepatří,jsem z nich rozhozená,potfóry.
Jenny, mně včera psice zdrhly pod nohama při odemykání domu. Viditelně pomsta za to, že je Kuba nevzal ven. Praštila jsem s taškama a notebookem a utíkala za nimi a řvala- – během chviličky jim to došlo a vrátily se domů, ale v tu chvíli jsem byla zralá na psovraždu.
Oh Jenny, jak moc tohle znám! Včetně toho vzteku a strachu zároveň.
Jestlipak už holky prosily o prominutí, že už to nikdy, nikdy, možná do pozítří neudělají? 😀
Dede, se zájmem jsem si přečetla tento hezký a zajímavý článek. Netušila jsem, že existuje takový sport či koníček, neboť mne vlastní pouze kočky.
Janino, mantrailing je součást záchranného stopování a je to – na rozdíl od sportovního stopování – postaveno na ryze praktických základech: je jedno jakým stylem, podstatné je najít. Takže psi mohou pracovat velmi přirozeným způsobem a taky je to hodně baví.
Ovšem s tréninkem je potíž – jak „učit“ psa něco, co on na rozdíl od člověka doopravdy umí? Takže celá věda je v tom, jak se naučit „číst“ psa, abychom správně pochopili, co nám řečí těla na stopě říká. Abychom chápali, kdy pracuje a kdy si z nás dělá legraci, kdy jde po stopě určené a kdy se přepnul na zajíce, kdy ho to zmáhá a začíná dělat chyby třeba proto, že má žízeň. Když je horko, má pes na stopě žízeň velmi rychle…
Takže kromě toho, že se tým (člověk a pes) učí dělat smysluplnou práci, tak si ještě významně prohlubují vzájemné porozumění, protože jak zkušení praktici praví – po šňůře jdou informace a emoce oběma směry 🙂
Dede, dík za podrobné vysvětlení.
Dede, moc pěkně se o tom čte 🙂
YGO! Tuším, co z Erníka při koupání může téct. nedávno jsem vzala Ajvi šamponem! a najednou měla úplně jinou barvu. Už neměla takový hnědavý odstín 😛 .
Včera, v úterý po odpolední bouřce a lijáku, jsme potkaly s Ajvi u lesa Žampaše Perryho. Už z něj roste klacíček a s Ajvi se tak parádně zaprasili v suché nenamoklé hlíně pod borovicí, že jsme je musely s jeho paničkou prohnat vysokou mokrou trávou, ale stejně museli oba pod vodu. Ajvi měla prachovou hlínu i v uších!
V sobotu jsem byla na výletníku v Mor.Krasu, to byl krásný ještě ne moc horký den 🙂 .
http://dig.rajce.net/Podel_Krtinskeho_potoka_I
No jo, Alex fotila vodu, to Alex ráda! (inlove)
„Už neměla takový hnědavý odstín 😛 “ (rofl)
Tys nejspíš měla za to, že máš přirozeně hnědavého knírače, co? (rofl) Ne, nesměju se – já vím, jak je to někdy těžké. Co se seče tráva, tak je Ari kromě bílé a hnědé pravidelně i zelená (fubar)
Alex, to jsou krásné fotky. Moje maminka měla oblíbenou písníčku, kterou jsme společně zpívaly – znáte ji? Já sem napíšu slova, protože jsou moc hezká (a melodie též, tu „napsat“ nemohu).
1) Potůček pod strání o závod uhání do dálky slyšet je veselé bublání. Hovoří s rybkami laškuje s vlnkami s kvítím si pohraje a bublá dál.
Ref: Potůčku náš do dáli spěj dokud jsi mlád jen si bublej. Až opustíš milý kraj náš víckrát už nám nezabubláš.
2) Na cestě v dálavy kámen ho zastaví potůček, vzdorně ho uhodí do hlavy. Kámen to nebolí, moudřejší povolí, vyhne se potůček a bublá dál.
Ref: Potůčku…
3) V náruč ho zachytí zelené rokytí u nás je potůčku veselé pobytí. Marně mě zdržuješ, pojď se mnou popluješ, vyrve jej s kořenem a bublá dál
Ref: Potůčku..
Naštvat se a pochválit v jednom, to dělám pravidelně s Dondou. Zavolám si holky v houští. Donda přiletí hned, Melly je pomalejší. Mám pocit, že se Melly fláká příliš, takže dávám Dondě povel: Kdes nechala Melinu? Normální provedení je, že si Donda přivolá, přivede nebo přitáhne Melinu (za límec). Ale Donyštěně jen stojí a upřeně zírá kamsi do houští. Opakuju: Kdes nechala Melinu? Donyště zírá. Pak se houští rozvlní a vyleze poměrně zkroušená Melly: No jo, už jdu…
OK, Donda si ji přivolává, ale jak to já mám xakru rozeznat od kašlání na placatej šutr?! 😀
No a potěšila mě holčička, když jsme tuhle po měsíční pauze zkoušely osmičku kolem nohou. Nebylo to zdaleka docvičené, ale ta kólie to dala na první dobrou a ještě měla kecy: Co jako? Proč mě tak pečlivě navádíš? Já přece vím!
Melipes mě těší, že má chuť skákat, přestože na překážku už asi tak padesátkrát vyletěla kólie a teď tam číhá, aby Melipsovi dala najevo, že ona je tu ta chytřejší a rychlejší. Melipes už si na té překážce svoje místo umí obhájit. (y)
(No a k uzoufání je Melipes, když si něco umane. Třeba včera – že se schová pod peřinu před bouřkou. Což o to, ale ona si nenechala vysvětlit, že se neschovává pod peřinu, ale pod polštář, a proto že jí vždycky kus psa někde čouhá!)
Io, ty to nechápeš – když Melly neviděla bouřku, nemohla přece bouřka vidět ji, ne? 😀
Přesně tak! A bouřka viděla Melinčin zadek (čouhající zpod polštáře) a Melly nedovedla vymyslet, jak to provést, aby schovala i ten zadek (ideálně pod peřinu), aniž by u toho vystrčila čenich! (rofl) (dog)
S tímto zkušenosti nemám, neboť jsem nikdy neměla a nemám psa. Ale líbí se mi to.
Já jsem kočičí.
Ale vzpomínám si, že Fousík čuchal k zemi jako pes.
A šunku cítil na km daleko.
I nás dokázali Honásek i Fosík občas nazlobit.
Ale víte co, co bychom dali za to, kdyby se mohli vrátit. Ale zpoza Duhového mostu není bohužel cesty zpátky.
P.S. Máme zamluvené koťátko, ve druhé polovině července bude už snad k odebrání.
Moc nám chybí mazlivý kožíšek.
Hepinka není mazlivka.
Míšo – hlavně hodně od začátku foťte, koťátka tak brzo vyrostou!
Jé Míšo, podávej zprávy! Jaké si vyberete – holčička nebo kluk, barvu, kožíšek, roztomilost a tak:)) A Yga má pravdu, foťte! 🙂
Míšo, také jsem pouze kočičí.Kocour Kokeš je čmuchací, aportovací,co unese, táhne si to do pelechu, vodomilný a umí chodit u nohy.Je to vůbec kocour? Přeji aby se u tebe zabydlel mazlivý, milý a hebký kožíšek.
Mně se taky moc líbí váš sport – myslím, že je to pro psy i lidi taky veliká zábava (když odmyslím užitečnost).
Já vypěnila včera – to mne Ernest přímo nasral, i když z počátku to vypadalo nadějně. Nastíním situaci – protože Terka toho má v poslední době docela dost, je nyní Brůčka „na prázdninách u babičky“ (rofl) , takže nyní venčím dvojpsa a nakonec to není takový horor, jak jsem si představovala (ale ještě týden vydržať pianěěr). A protože je počasí jaké je, v potoku už teče spíš bahno než voda. I přiměla jsem se předevčírem Ernesta vydrbat (nevěřili byste, co z něj teklo) s tím, že aspoň jeden den budu mít čistého a voňavého psa. Jdeme středem louky, kde na jejím okraji teče inkriminovaná voda – Erna si to k ní zamíří, řevem ho odvolám (s tím, že Brooke přemýšlí – mám přijít i já, nebo nemusím – Ernest zase hledí – jde taky Brůča, nejde Brůča), odměním, propustím … a mžikem do té bažiny zahučí oba! Zabít málo – navíc nejde ani příliš trestat, nebo naše útlocitná holčička dostane hysterický záchvat, že to patří na ni. A přitom ji jsem nedvolávala, protože vím, že ona namočí decentně přední tlapky a napije se, kdežto ten náš bahňák se tam vyrochňá jak kapusťák i s ušima a dvakrát si to zopakuje. (headbang) A pak přijde s líbezným úsměvem Koukej, jak jsem roztomilý, pusinkůůůůů!
A tady jsou fotky ze včerejška – jak mám dva psy, foťák moc nenosím, tak je teď fotek málo. A vlčí máky nemám vůbec a přitom jich ve škarpách kvete tři přehršle …
http://yga.rajce.net/2017_Konec_kvetna
Nejhezčí je jako obvykle Erník Kapustňák! 😀
ZGO, take moc hezké fotečky, koukám, že tam už take máte vedra. Ernestík i Brůča měli eldorádo.
U naší Trixie žádné podobné zabahnění nehrozí, ale když jí jednou za čas vykoupu, ona je pak krásně lesklá a voňavá a pak ji později najdu, jak si odhrabala dolík v chladivé hlíně a to čisté tělo do něho napasovala, přestože má výběr „suchých“ odpočívadel…no také z toho radost nemám. Tache vypěnění chápu 🙂
Víš, Maričko, mne ani nerozzlobilo to, že se vyráchal v potoku (ono to tak nějak k našim vycházkám patří), ale to, že měl dojem, že když na poprvé poslechl, tak že je to v pořádku a už si může dělat hluchého, slepého, chromého (no – to asi ne, letěl jak když mu u zadku střelí) a pak se divil, že se s ním nebavím …
No YGO, asi budeš muset pro Ernesta pořídit na zahradu dětský bazének, aby se před procházkou dostatečně „předrochnil“ . Možná pak už další koupel v potoce pro něho nebude tak vábivá, nebo jen jako Brůče – smočit nožky.
Eh Ygo, nerada to říkám, ale to ses za ty roky se psem nepoučila? Že čistě vydrbanej pes udělá cokoliv, aby takový nezůstal? (rofl)
Jo, prasopsy jsem měla hned tři, přitom Daník byl expert největší, protože ten do toho bahna nejen lezl, ale aktivně se v něm válel – ten by Ernestovy akce určitě schválil 😀 Jo druzí dva aktivní prasopsi jsou Kazan a Berry – Ari, ač je špinavá pravidelně, se špiní tak nějak cestou, nemá to v úmyslu, ono se to stane 😛
Ty ale zapomínáš, že jsem měla Toyu a ne psa!
Ta by do vody nevlezla ani za zlaté prase, natož sama od sebe … (shake)
On Ernest vlastně taky neleze do bahna (moc), ale ten potok se už tak nějak v bažinu mění. A kdybych nebyla objednaná na pátek k paní vrchní psí kadeřnici, tak bych to zas tak neřešila … jenže teď to znamená, že ve čtvrtek bude nová koupel (kupodivu toto Erník nemiluje) a v pátek budu stískat břuch, aby se před výkonem někde nevymáchal.
No jo, to máš pravdu, Toyenka opravdu nebyla obyčejnej pes (inlove)
No, na to stříhání ti ty palce podržím 😀
Teda dámy, vy mě bavíte:-)nějaký čistý bahno, to je sranda, já mám každý víkend čistého psa vonícího po aloe vera, protože to naše dobytče vždycky o víkendu najde v lese to správné místo, které někdo před ní použil na vyprázdnění střevního obsahu – a nemyslím ani jelena ani nic jiného čtyřnohého:-(a voda nikde žádná, takže pěkně vyváleného psa odvézt v autě domů se staženýma okýnkama a doma hned do vany a obojek do pračky…a to chodím místy, kde se nedá předpokládat výskyt chodců, tůristů, kolařů, houbařů, a stejně si ta bestie vždycky někde nějakou hromádku najde…naštěstí jenom válí a nežere:-(ale bahňák není, to ne, to zavání vodou a to ona nerada…
Lity lity! 🙂 Minko, když oni lidi nazahrabávají, no! A jestli je nachází teď, tak potěš koště o prázdninách, až se po lesích rozeběhnou děti a houbaři… (wasntme)
Tohle mi dělal Daník – ale samozřejmě nezůstával jen u exkrementů, bral cokoliv hnusně páchnoucího. Brr.
Minko – už dávno jsem vynechala z tras našich vycházek rybníky! Něco ti řeknu – exkrement je hrozný, ale dá se vyprat – nakonec, ale dobře zaleželá ryba (nebo provedený bombardovací nálet volavkou) – tak to je teprve síla osobnosti, co z pejska vyzařuje! A pejsek se vloni vyznamenal – na břehu leželo dvanáct ryb – a velkých ryb, a Erníček je všechny SÁM našel (clap) (jsem je počítala) – AriBerry by mohly jít k němu do učení „na čuchačku“.
Lidské, mi předvedl v blahé paměti náš Daník v Podmitrově. Holky zatím nenašly ale zato ryby umí,stopovačka spolehlivá, najdou je perfektně i v poli asi po volavkách, šmánkote, to je puchna.Po myslivcích(zdejších)jsme našly dvě mrtvé lišky a opadnuté,tedy zbytek srnčího, prý je to tzv.újeď na další lišky, tak toho se holky naštěstí netkly.Jak já miluju myslivce :-((
Jojo – ÚŽASNÍ LIDI, tak spjati s přírodou!!! (headbang)
Dámy, včera jsem vykoupala Vaška, prosím neděste!
Když pes ještě „voní čistotou“, obvykle se snaží mnohem víc najít si přirozenější parfém, že (rofl)
Kdo je připraven, není překvapen (rofl)
Móc hezké povídání, úplně jsem viděla ty nadšené psí ksichtíky i rozumně se tvářící Ari, když na Tebe čekala, jak se ploužíš a ona „sama“ zpracovává stopu a hned jsem se po ránu upřímně zasmála.
Opakuji se, ale děláš moc krásný sport se svými holkami. Už jenom ten popis prostředí, ve kterém se pohybujete při tréninku (h) . Je to náročné na fyzičku a mne tohle poznání moc krásného sportu se psem postihlo trošku pozdě. Nu, co se dá dělat. Moc a moc Ti ze srdce přeji, aby jsi se mohla takhle v přírodě s holkama pohybovat ještě hodně dlouho.
Díky Alex, nás to všechny moc baví, jen je potíž najít čas všech zúčastněných naráz. Položit dobrou stopu, nechat ji zestárnout a pak ji vypracovat, to strašně moc času a koordinace mezi více lidmi. A člověk nemůže jen brát, takže je třeba klást stopy a schovávat se na oplátku 🙂 Kdybych to měla dělat pořádně, tak nedělám nic jiného! (wasntme)
Jinak se mi moc líbilo, jak si to Ari v hlavě promítala až našla řešení – ať mi nikdo neříká, že vlčáci jsou jen dril a žádnej mozek 😛 No, je fakt, že moje holky (možná ke své škodě) dril neznají (neumím ho a nechce se mi ho umět:))
Mě se zas líbilo jak jsi našla řešení ty – na vodítku na to prdí, zkusíme co udělá bez něj. Na to musí člověk mít psa prokouknutého 😉
protože jsi, Dede,správně usoudila, že pesová má respktovat pravidla stopy chovat se slušně,ale nakonec podstatné je upevnit tu dovednost, že ano? anžto kdyby jednou hledala malé dítě třeba v temném lese, houby záleží na perfektních krocích, musí hlavně najít :-)a ona je chytrá a ví to, potvůrka sněžně bílá 🙂 bloudičku přávidím, je krásná 🙂
Bloudička je hlavně hrozně milá 🙂 Ono to na té fotce není vidět, ale už teď jsou moje holky menší než ona – a když se taková hmota spojí s mladistvě štěněčím nadšením, tak to bývá síla – a legrace 😀
Petro, já už moc nevěděla co a doufala jsem, že změna pravidel ji zaujme – a to se povedlo:)) Já jsem věděla, že ona nemá problém tu stopu najít, vždyť to byly jen dvě hodiny (tou dobou tak +-20 minut), ale že se jí prostě z nějakého důvodu nechce. O to víc mě potěšilo, že pochopila… 🙂