Jihočeši mají kulajdu, v Krkonoších vaří zase kyselo, ale můžeme se shodnout na tom, že obě zmíněné polévky patří k reprezentativním vzorkům poctivé české kuchyně a jasně demonstrují náš kladný vztah k houbám a polévkám obzvlášť.
Je libo kulajdu nebo kyselo? Tyto dvě houbové polévky si někteří lidé často pletou. Kulajda se od kysela liší hlavně tím, že se nepřipravuje z chlebového kvásku, ale patří do ní jen smetana nebo mléko. Báječná zpráva je ta, že obě polévky jsou vynikající. Teritoriálně mám blíž k jihu Čech, proto vařím polévku kulajdu často a pravidelně. Při poslední procházce lesem a po rybničních hrázích jsem narazila na několik hřibovitých hub, proto jsem se pustila do vaření kulajdy v tzv. letní verzi.
Jihočeská kulajda je v mých očích naprosto dokonalá houbová polévka. Nejraději ji vařím z čerstvě nasbíraných hub, ideálně bílých hřibů. Je voňavá, na jazyku hebce hladí smetana a chuť čerstvých hub dotváří tu geniální kompozici prostého, leč dokonalého jídla, původem z jihočeské kuchyně. Ta byla vždycky jednoduchá, úsporná a plná sezónních dobrot ze zahrady i lesa. Kdo touží po dietnější verzi polévky, stačí zaměnit poctivou hustou smetanu za nízkotučnou a vynechat zahuštění moukou. Jen za kopr bych se přimlouvala. Ten polévce dá příjemný vizuální i voňavý šmrnc a do kulajdy podle místních tradic prostě patří.
Polévka KULAJDA
Potřebujeme:
3 větší brambory
misku čerstvých hub
špetku kmínu
2 kuličky nového koření
3 kuličky černého pepře
1 bobkový list
hrnek smetany (hustá kysaná od farmáře je do kulajdy jako dělaná, ale kdo hlídá linii, rozhodně sáhne po méně tučné)
hladké mouky 1 lžíci, ale zahuštění lze klidně vynechat
1 až 2 lžíce octa (doporučuji sáhnout po dobrém okurkovém nálevu)
čerstvá vejce – do každého talíře 1 ks zastřeného vejce
kopr (v létě čerstvý, během roku sušený či zmrazený)
Postup přípravy:
Houby očistíme (nejlépe už v lese) a doma je podle potřeby dočistíme a nakrájíme na plátky. Menší kousky rozpůlíme nebo je můžeme nechat i vcelku. Brambory oloupeme a nakrájíme na kostičky. Houby i brambory vložíme do hrnce, zalijeme vodou, okmínujeme, osolíme a přidáme všechno koření. Vaříme mírným varem cca 30 minut, tzn. do změknutí brambor.
Poté přidáme smetanu. Pokud se rozhodneme zahušťovat moukou, rozmícháme ji ve smetaně a přidáme do polévky. Dobře promícháme a zvolna provaříme. Hotovou kulajdu ochutíme, přikyselíme octem nebo dobrým sladkokyselým okurkovým nálevem a na závěr přidáme drobně nasekanou koprovou nať.
Polévku podáváme na každou porci s jedním zastřeným vejcem, kterému se také říká ztracené. Vejce vaříme buď zvlášť v kastrolku s okyselenou vodou, ale můžeme je též vyklepnout rovnou do horké polévky a nechat je zvolna srazit. Stačí cca 3 minuty vařit velmi mírným varem a poté nechat ještě několik minut mimo tepelný zdroj dojít. Žloutky vajec musí být při podávání stále poloměkké a tekuté, schované za lehce sraženým bílkem.
Kde se vzal název kulajda?
Trochu jsem zapátrala po původu názvu a něco zajímavého našla. Na mnoha místech v jižních Čechách se připravuje velmi oblíbená bramborová polévka s mlékem nebo smetanou zahuštěná moukou. Říká se jí kulajda. O tom, jak vznikl její název, kolují různé dohady.
Nejzajímavější z nich tvrdí, že to je vlastně zkomolené jméno kdysi známé jihočeské lidové kuchařky paní Adelajdy Kuhové, narozené r. 1805, zemřelé r. 1898, která byla původem Němka, takže se její jméno podle šumavského zvyku vyslovovalo Kuh Adelajde, a z něho bychom pak měli, po vypuštění některých slabik, slovo kulajda. To tvrdí rodinná tradice podle sdělení p. Víta Korce z Trutnova.
Pravděpodobnější však je, že jméno kulajda souvisí s nářečním slovesem zakulat nebo zakudlit (zakudlená polévka je např. na Chodsku každá, která je zahuštěná moukou). Jméno polévky kulajdy má též různé krajové obměny, např. na Vysočině kudlavka a u Milevska kulimajda. V dialektologické kartotéce Ústavu pro jazyk český je název kulajda doložen ze Sušicka, Táborska a Pelhřimovska.
K nářečnímu slovesu zakudlit ještě podotýkáme, že vzniklo pravděpodobně obměnou původního zakvedlat, zakverlat, které svým původem souvisí s německým slovesem quirlen, tj. kvedlat. Vyplývá to z výkladu v Etymologickém slovníku jazyka českého prof. V. Machka u hesla kvedlati. (zdroj: Ústav pro jazyk český, Akademie věd ČR)
Období května a června je počátkem houbové sezóny zejména pro houbaře bažící po hřibovitých houbách. První nálezy na sebe nenechávají dlouho čekat, houbařská srdce plesají a okraje našich lesíků jsou obsypány zaparkovanými auty z blízka i daleka.
Já olitovávám konec sezóny jarních hub, protože jsem ho letos tak úplně nestihla prožít se vší parádou. Smrže, kačenky a ucháče jsem propásla, ale na májovky a podtrnky či signálně vybarvené sírovce žlutooranžové si dělám ještě pořád zálusk. Ty se mi objevují dokonce i v trávě v našem sadu. Pro sírovce si dojdu k vrbě.
I když jsou mezi námi i odpůrci hub, přesto patříme k nejaktivnějším houbařům na světě. U nás v rodině to funguje tak, že i ti, co houby nejí, jsou vášnivými a poučenými houbaři. V praxi to znamená, že my – milovníci a pojídači hub – máme o zábavu postaráno po celý rok a naše úlovky se tím pádem násobí. Je dost na sušení, konzervaci, zamrazení a pochopitelně na konzumaci v čerstvém stavu.
V knihovně mám spoustu houbařské literatury, která se dědí z generace na generaci. Já jsem tu naši rodinnou sbírku ještě rozšířila o pár zajímavých exemplářů a přidala i několik svazků časopisu Houbař, pro který jsem deset let psala rubriku se zajímavostmi z kuchyně. Pochopitelně jsem nikdy nevynechala houbovou kapitolu ani ve svých kuchařkách.
Moji vnoučci se už v útlém věku docela dobře vyznají v houbařské latině a táhne je to do přírody. Uvědomuji si, jak moc bylo důležité, že jsem jako malá měla možnost chodit s dědou po karlštejnských lesích a seznamovat se s tajemstvím lesních a lučních zákoutí a poté s babiččiným a maminčiným uměním v kuchyni, kde se všechen ten lesní úlovek přetvořil ve voňavou dobrotu.
Houbařský gen je v našem rodinném genofondu pevně zakořeněn a každému z nás byl vložen de facto do kolébky. Z houbařské vášně tu nebyl prostor k úniku. Dnes jsem za to vděčná a umím si houby náležitě užívat. Báječné je, že je to svět, kde se dají donekonečna objevovat nové druhy a nové možnosti využití. Pro poučené houbaře je houbová sezóna permanentní stav 🙂 Hříbkařům sezóna právě začala. Tak na viděnou v lese 🙂
Jak to máte s houbami vy? Těšíte se, kde na vás vykoukne nějaká ta jedlá houba? Jste ochotni za nimi cestovat na svá oblíbená místa a zdolávat s proutěným košíkem a nabroušeným nožíkem i méně pohodlné terény? A když už máte košík plný, co nejraději z prvních hub chystáte na plotně? Přeji Všem dobrou houbovou úrodu a spoustu nápadů ke kulinárnímu využití těch nejmystičtějších a nejkrásnějších plodů naší přírody.
Šárka Škachová / www.gurmanka.cz / Kuchařka ze vsi
Taky jsme byli v lese, ale ač někteří místní houby nosí, já našla houby (s octem:)) 😛
Klíšťat jsem včera vyndala Berry jen z hlavy sedm. Sedm! Těch maličkých, oranžových. Po Ari lezou a nezakusují se (tak je sbírám). Obě mají bravecto, když na nich klíště nenajdu včas, tak chcípnou a pustí se.
Tuhle nálož si přinesly ze Zvičiny – jak je možné, že jich je vy vyšší nadmořské výšce víc než u nás? Nebo jsou ta oranžová malinkatá (která jsou právě na té Zvičině) odolnější proti působení bravecta? Protože ač je čas vysoké trávy, tak ta velká travní psi vůbec nemají…
Dede, to jsem netušila, že je víc druhů klíšťat. Myslím, že ta malá jsou jen nenapitá – když najdu na psinách klíště včas, tak je malé, do oranžova, pokud neodhalím včas, tak mají barvu od hnědé po skoro černou (podle velikosti)
Ivo, tyhle nevyrostou, jen se trochu zakulatí. Pak jsou ty tmavší, které napité dokážou být velké jak lískový oříšek. Tady u nás prostě jsou tyhle dva druhy.
A nebude to stářím? Ty malé jsou nymfy. Tady je to vysvětlené, dokonce barvy souhlasí.
https://www.kliste.cz/cz/vse-o-klistatech/clanek/zivotni-cyklus-klistat
Ivo, možná ano, já se přiznám, že se v tom fakt nevyznám. prostě malých oranžových a černých je tu plno, ty velké (dospělé samičky?) jsem letos nezahlédla ani na psech nenašla a že jich bývalo plno (fuj, když se napité pustilo ze psa v Domě a člověk ho na podlaze přehlédl… fuj, fuj!)
Tědlech 14 dní je nejvyšší klíštěcí aktivita,takže nalezou na cokoliv a kohokoliv…z kocoura Kamila,jsem jich na Beaveru vyndavala denně kolem 15 kousků, je pravda, že byla přiotrávená,některá zakouslá jen tak jemně-odpadávala sama, ale tak yměl třeba jednu fazoli na tvářičce a jednu pd krkem..stačilo do nich ´tuknout a odpadla sama…mluvila jsem s vetem, řekl mi ,že tědlech 14 dní si všichni budeme myslet,že nic z těchto prostředků nefunguje…
Ráno jsme couraly dvě hodiny po lese a výsledek dva pěkný zdravý kováři a jedenáct klíšťat na psovi 🙁 a žádný komáři, jaký je sucho…
Nooo, jestli se ti stýská po komárech, můžu dodat. Tady jich máme dost a dost :/
Tak kulajdu jsme měli včera a poprvé v životě jsem vyzkoušela i to ztracené vejce. Moc dobrý to bylo 🙂
Měls to někde v restauraci nebo jsi ji dělala doma? 🙂 Ve Dvoře je nová restaurace, kde ji dělají naprosto úžasnou – s křepelčím vejcem… Nevím proč zrovna křepelka, ale polívka je skvělá 🙂
Sama jsem vlastní rukou vařila 🙂
Šikovná Matylda! 🙂
Gurmanko, zase hezké počtení a hezké obrázky. Kulajdu jsem kdysi jednou jedla, už si ale nepamatuji, jestli mi chutnala, nebo ne. Sama jsem ji nikdy nedělala, možná proto, že ji neznám z domova, maminka ji nikdy nedělala. Možná ji jednou zkusím, houby bych mohla jíst snad i k snídani, miluji je ve všem a kopr ze záhonu mívám celoročně namražený, už mám i letošní a znovu se na něj chystám, protože pomalu začíná hnát do květu.
Dede,ygo a další, na mě faktz nemáte,proto naše mladší dcera stále prohlašuje, že mám dezorientační nesmysl a je to pravda pravdoucí. Však ne každý či každá má dobrou orientaci. Bohužel jsem jaksi zapomněla i to někdy důležité čtení mapy. Spoléhám na svého Jiřího, který se neztratil nikdy ,a to i v neznámém terénu. Naše mladší Věrka má orientační smysl po tátovi.Já se neztrácím pouze tam, kde jsem už byla několikrát a třeba i sama. Jiří i obě dcery mne však v lese stále poézorně monitorují, abych se neztratila.
Mimochodem, pokud se chystáte na bezový sirup nebo limonádu, je akorát čas- mšice teprve začínají, ale už jsou…
Já už mám splněno – sirupu mám devět sklenic. Ale ještě bych ráda tu limču, zítra Jeník doveze další květy … a taky se chystám na ten agát.
tam,kde já sbírám bez,ještě nekvete…
Přeji VŠEM krásný víkend! Jakmile najdu trochu času, zapojím se také do diskuze. Mějte se fajn 😉
Houby milujeme, jsme houbová rodina, táta mě na houby vodil od čtyř let a učil poznávat, jenom nějak neměl trpělivost – našel paseku, posadil mě na pařez, do ruky mi dal zapálenou cigaretu proti komárům a řekl seď a čekej, já přijdu, a zmizel v mlází nejmíň na půl hodiny. Pro mě to bylo vždycky nekonečné čekání,bála jsem se, ale vydržela jsem ( ani jsem nezapálila les, ani se nenaučila kouřit:-)) a umím houby poznávat docela dobře, ale mám právě z rodiny vštípeno – radiátory nesbírat, maximálně bedly! Poznám holubinky i masáky i žampiony, ale nesbíráme, necháváme jiným, zato sbíráme kotrče, jelení jazyk, vatovce, hlívu i lišky, všechno se v Polabí najde, když sprchne…teď už by dávno měli růst kozáci a kováři a zatím je strašné sucho, každý víkend při venčení nosím v ledvince složenou plátěnou tašku (abych nebyl trapná s košíkem, když nic neroste), co kdyby…a furt nic…soused se prsil, že už našel houby, a pak z něj vypadlo, že mladé hnojníky, tak to taky nemusím…doma máme ve sklepě dvě přepravky žampiónů a pod kůlnou pěstujeme hlívu jako náhradu lesních, ale já už se tak strašně těším, až porostou…záviděla jsem místním před pár lety, když jsme byly na Šumavě u Lipna, jenom prodloužený víkend v penzionu -propršel celý a slůňo začalo až když jsme odjížděly,takže koupání žádné, ale toho courání po lesích…odskočily jsme si do lesa, za pařezem kotrč jako dětská hlava,hřiby všude, ráno jsem venčila za penzionem, tam už byli místní tak zmlsaní, že sbírali jenom hlavičky, takže všude placy nastojáka odřezaných klouzků, poddoubáků, srdce mi krvácelo…doma jsem zvyklá houbu vykroutit a očistit oškrábáním, žádné krájení nožičky x cenťáků od spodu a tady takové plýtvání:-( no holt jiný kraj, jiný mrav… paní majitelka penzionu nám půjčila sušičku a ta jela od rána do večera a nasušily jsme snad kbelík…a kamarádka bydlí u hranic v Rakousích kousek od Dvořiště a tam je houbařský ráj, jak je tam jiná nadmořská výška, tak tam rostou úplně jiné houby než u nás v nížině, třeba šiškovec černý a kominíček – hřib nachovýtrusný, musela jsem hledat v atlasech – když tam jedu, beru košík automaticky – a ta kamarádka ani nejí, ani nesbírá! jenom mě dráždí, když mi posílá fotky nejkrásnějších křemenáčů a praváků, s otázkou hele je to jedlý?! Je to spravedlnost?!
Z hub samozřejmě vařím, kulajdu i kyselo, jenom v kulajdě nemám ráda celé koření, takže povařím koření a cibuli zvlášť a přecedím a teprve potom dávám houby a brambory… děláme bez masa zapečené těstoviny s houbama – jako šunkafleky, jenom bez šunky, obalované hlavičky v těstíčku- když jich je hodně, a houbové placičky, když je jich málo, a do polévek a pod maso…nejraději dělám něco jako chudší kulajdu podle babičky z Vysočiny – jenom brambory, houby, kmín, sůl a bílá záklechtka, dochuceno octem. Doma se tomu říká zalitačka a máti byla nucena v dětství mi ji vařit každý týden, nechápala, jak to že se mi nepřejí:-) pak jsem zjistila, že je to chudší variace Hladké Ančky, asi jsme neměli ani na ta vejce, co tam patří 🙂 tak to je pořád moje nejoblíbenější houbové jídlo…sákryš, ještě mám od loňska v mrazáku krabičku hřibů, bude o víkendu:-)
Minko, hříbky nachovýtrusné – kominíčky, jsem vozila z Vysočiny, tam někdy nic jiného nebylo.
JInak jsme roky jezdili ke Kraslicím, to byly žně!
V chatě akumulačky, takže se sušilo celou dobu pobytu. Samé trofejní houby,kozáci, praváci a křemenáče. Ale samozřejmě taky spousta hnědáčků.
Když bylo doma dost hub, dělala se i sekaná nebo karbanátky, gulášek, houboto (od slova rizoto), i ty těstoviny. A ty nejhezčí se nakládaly nakyselo.
Tady a teď jsem ráda, že nasuším a něco zamrazím.
Houby mě učil sbírat děda metodou když je ti po nich blbě, příště je nesbírej. jednou jsme po houbách blili 3 dny 🙂
tyhle už nesbírám.
už jsem si to vygůglila (ahoj sharko), takže jsem poučena, ale do dnešního dne jsem žila v domnění, že kyselo je se zelím – a neříkejte mi, že si to pletu se zelňačkou!!
ale fakt bych dala hlavu na špalek, že když jsme byly na dovolené v oblasti Radhoště a okolí, tak jsem tam jedla KYSELO se zelím – a vím to jistojistě, protože jsem si ho dávala prostě úplně furt, kamkoli jsme přišly
no, asi jsem pitomá, nebo tu něco nehraje (jinak, kulajdu mám taky ráda, a houbama mě zatím vždy někdo zásobil, chicht)
To je kyselica, valašská zelňačka.
jááááááj, kyselica, no jo!!!!! (headbang) hm, „těsně“ vedle – moc díky za odpověď 🙂
ta se vaří aj v Hradišťu/v Drslavicích a Strání – bílá s houbami a bramborami a jí se na Štědrý den k obědu ( tak to znám z rodiny MLP). resp. mamka vaří rybí polévku a taťka kyselicu, jak jsou zvklí ze svých rodin. kyselica je velká mňamka, tu vaříme tedy taky a nejen o Vánocích.
Já mám houby ráda, ale u nás jaksi nerostou- holt akátové lesíky jsou v tomhle dost k ničemu. Mám ráda kulajdu, maso na houbách a houbovou omáčku.
A protože houby u nás moc nerostou, páchám pokusy pěstovat hlívu 🙂
Jo to se to houbaří, když je na to les … a počasí. Tak les by nyní i byl (je to pár roků, co jsem domů z venčení nosila koše praváků), ale vody, vody není … a navíc, místní lesní hospodáři rozjezdí lesy tak, že podhoubí je totálně zničené (punch) …
Jinak kyselo ani kulajdu nevařím, myslím, že tyto kyselé polévky se v našem kraji moc nevařívali. Houbová polívka byla a je klasická zasmažená bramboračka s houbami a bez mlíka či smetany! … vůbec u nás vedou zasmažené polívky, klechtanka (záklechtka) se dávala do omáček – třebas právě do koprovky.
Z houbových jídel mám nejraději smažené bedle a houbovou omáčku.
U nás vždycky houby bývaly (všeho druhu, máme tu krásné lesy), ale jak přestaly být opravdové zimy, tak nastalo sucho a houby mizejí.
Například loni byly překvapivě chvíli na jaře, na podzim už pak ani ň.
Letos už sousedi něco našli, já jsem houbičku zatím nepotkala – a to jsem se třeba včera v lese usilovně ztrácela, aby mě mohli psi zase najít 🙂
Ano, podle těch fotek, co dáváš, by měly houby samy v tom lese vyskakovat. Myslím, že jsem ti ty fotky v tomhle smyslu jednou okomentovala.
Já ani do omáček nedávám záklechtku, mě to prostě drhne na jazyku a někdy mě po tom pálí (žáha?).
Koprovku nevařím.
Bílou houbovou omáčku nemusím, ale maso na houbách miluju. To jsem jak nezavřená.
Sto lidí, sto chutí – já zas do omáček nedávám zásmažku, furt ju tam cítím (ale možná jen proto, že vím, že jsem ji tam dala).
též hlasuji pro záklechtku – a to i s tímto názvem prosím!! (y)
No a já prozměnu pro jíšku (ideálně tu cibulovou, jak ji zmiňuje Dede, pokud se hodí do receptu), nebo rovnou bešamel (do bílých omáček). Záklechtku/zátřepku ráda nemám, nevím proč.
Oboje je cítit (po syrové mouce), když se to pořádně neprovaří (aspoň 10 minut i víc).
tož to provařím, né??? 😛
S jíškou je to jemnější.
Ani hodina nestačí, ta hutnost mouky je cítit pořád. Kdežto jíška (na sádle, na oleji) se prováří současně s masem, které se na té jíšce obdělá.
Prostě každý to má jinak. Proto si v hospodě nedávám omáčky nebo guláš.
Já si vždycky v hospodě dávám to, co mi chutná, ale doma to nevařím. Omáčky a guláše taky vynechávám, právě proto, že je mám ráda a doma dělám, myslím, celkem uspokojivě.
Taky se držím stejné zásady, že si v hospodě dám to, co doma nevařím. Včera to byla jelení kýta ve svíčkové omáčce s brusinkami. 😛
Kulajdu jsem z domova (Olomouc) vůbec neznala, naučila jsem se ji vařit až v Čechách. Letos ale nemám žádné zásoby hub, loni byla slabá sezóna a všechno jsme už stačili spotřebovat. Snad to letos bude lepší!
Houby mám moc ráda, kulajdu vařím často i jen sama pro sebe. Dávám do ní i to zastřené vejce (když se mi s ním chce patlat a vařit v extra octové vodě) nebo polévku zahustím jen rozmixovaným vajíčkem, pak už nevařím. Jinak sezóna májovek už je pryč, alespoň podle kamaráda Dědečka Hříbečka – teda u nás v okolí Prahy, jak je to jinde, netuším. Ale dostala jsem od něj košíček májovek a byly úžasné jen s vajíčkem a slaninou. Já houby můžu na jakýkoliv způsob. Takové řízky z hub, karbanátky, klasická smaženice, lečo, hutná bramboračka, gulášek….. to bych si užívala mít čas na ty houby chodit.
vařím ho rovnou v polévce, proč vedle?
Jsem z kraje kysela, ale maminka měla odjakživa kulajdu ráda, tak jsem se ji časem naučila mít ráda taky – a mám ji ráda dodnes.
Kyselo je moc dobré, ale potíž je v tom, že se ho najednou prostě udělá moc (pokud člověk nevyhodí většinu koupeného kvasu) a u nás doma ho mám vlastně ráda jen já. Když ještě žil stařičký soused a byl jenom starý, tak jsme měli dohodu – já mu občas přinesla v katrůlku zajímavé polívky (měl rád hlavně různé fazolačky a tak) a on když dělal kyselo, tak mi taky přinesl 🙂 No jo, kde ty časy jsou. Ovšem kyselo je – na rozdíl od kulajdy – nejlepší se sušenými houbami.
Juch, já se těším, až najdu nějakou tu houbu a kulajdu si udělám (mám ráda kopr:))
V blízkých beskydských lesích máme přímo houbařský ráj, takže i já jezdím „houbařit“. Většinou s mojí kolegyní vitální babinou Jiřinou. Jiřina večer hrdě nese na nádraží vrchovatý košík hub, mně se v košíčku skromně krčí několik houbových jedinců.To je takhle:zatímco Jiřina slidi očima v mechu, kapradí a pod smrčky, mně zaujme ještěrka,veverka, lesní ptactvo a podobně.Zrovna vloni jsem pobavila v lese staršího pána.Jak jsem tak s košíčkem v ruce sledovala veverku ve větvích stromu,ozvalo se za mnou „paní,tam houby nerostou, tedy ty jedlé ne“. Sdělení, že tam hledám veverku,ho rozesmálo a zkonstatoval, že pro houbaře zřejmě velká konkurence nejsem.Měl pravdu. Takže houbová smaženice z vlastnoručně nasbíraných hřibů je u nás vzácnost.
Ej Janino, řekla bych, že jsi stejný houbař jako já! 😀
a jako jááááá 🙂 namísto hub přinesu, zrají-li právě, lesní jahody, maliny, ostružiny nebo borůvky, ale houba by musela vyskočit na pařez a zaklepat mi na nos, abych si jí všimla 🙂
Jo, houbaření je to jediné, co mě smiřuje s odcházejícím létem. My tu nejsme příliš houbový kraj, navíc nový majitel vytěžil místní lesík tak, že tu houby asi dlouho neporostou. Musíme za nimi dojíždět o kus dál.
Kulajdu vařím, ale protože nesnáším cokoli zahuštěné moukou, všelijaké záklechtky a ameriky, začínám světlou cibulovomáslovou jíškou. Pak postup stejný, vedle zakysanky používám raději kopr naložený ve sladkokyselém nálevu, protože čerstvý kopr láduju do rychlokvašek. Pokusy se ztraceným vejcem už jsem dávno vzdala, leju na konci vajíčko rozšlehané.
Najít praváka je moc pěkné, ale já dávám přednost podzimním hříbkům. Ty si sice zamrazuju právě na kulajdu, nebo na smaženici, když je v zimě chuť, ale hlavně suším. Do polévek, do omáček i na různé rychlovky mám nejraději sušené, připadají mi víc aromatické než čerstvé.
Na houby jsem chodila s babičkou, ta mě naučila znát třeba čirůvky, ale holubinky prostě neumím. A když je rok dobrý na bedly, tak si užívám hlavně ty obalované. JInak tu rostly dřív hojně i václavky, a jednou jsem narazila ve vzdálenějším lese na pravé ryzce. Po padesáti letech! Měla jsem jich plný košík, protože ostatní se jich báli.
Houby prostě ráda sbírám i jím.
Tečko, taky radši dělám jíšku jako první (místo záklechtek 😛 ) a máslová cibulová je moje oblíbená (wave)
Staří houbaři tvrdí, že holubinka je jediná houba, která se nedá zaměnit – a já jim věřím. Konec konců, u nás na Vrbici ani jiné houby (kromě smržů, bedlí a máselňáků) ani nerostly.
U nás holubinky nerostly, tak jsem se je nenaučila. Tady občas někde jsou, ale určovat je podle atlasu hub není moc jednoduché. A nikdo je tu nesbírá. Pamatuju se, jak mě zezačátku nevěřícně pozorovali, když jsem si do košíku sbírala třeba čirůvku fialovou. Tady se jede těžce po hřibech, jen pár nás tu sbírá třeba ty bedly, nebo ryzce a čirůvky.Jediná holubinka, kterou bych sebrala, je ta zářivě modrozelená. Jinak jsem se už párkrát spletla a starý pán mi z košíku vyhazoval vrhavky.
Kulajdu jsme zrovna včera měli v práci a i ta hospodská chutnala báječně.
HOUBY to je moje, strašně ráda je sbírám a speciálně u nás na chalupě ve Slavkovském lese jsem viděla houby dříve nevídaných rozměrů. Křemenáče 30cm vysoké, neuvěřitelně krásné. Masáků taková kvanta, že hodinu před obědem jsem vyslala ségru s lískou do lesa s rozkazem Jen hlavy. Za hodinku jsme se ládovaly hromadou řízků. Už se těším na důchod – Bimbo bude malovat a eventuálně strážit psa a já budu houbařit. Ovšem vzhledem k mému naprostému orientačnímu nesmyslu, všichni nakonec budou hledat mě
No, bude-li rodina chtít houbovku, kulajdu, smaženici etc, však oni se vydají pátrat po zabloudivší houbařce… (Prosím, do hlavy ne!)
No, rodina, ono rodina je momentálně Bimbo a Mařka, Mařka by mne asi hledala, protože ví, že od tatínka se třeba masa nedočká. Ale u Bimbouše nevím, nevím, třeba by byl rád
A pátrání to bude jednoduché, protože je po stopě povede ten strážený pes – jsem si říkala, proč nebude s paničkou v lese, on tam bude vyslán až na její dohledání 🙂 .
Ahoj Inko :).
Jasně, na Mařku se může Inka spolehnout (inlove)
A řekla bych, že i na Bimba!
MaRi,často se toulám v lesích sama a párkrát už jsem bloudila.Je to dost nepříjemný pocit,lesy jsou tady na severu rozsáhlé a přejdeš do Polska nebo na Slovensko, ani nevíš jak. Já jsem se zatím vždy našla, někdy jsem se však vynořila z lesa úplně jinde,v jiné vesnici a o hodně kilometrů dál, než jsem měla v plánu. Syn tvrdí, že mám orientační nesmysl.
Já mám celkem slušný orientační smysl, pokud se pohybuju pomalu – což je případ rychlosti mé chůze. Ztrácím se hlavně v autě 😀
Eh ne v autě, tak velké ho nemám (fubar) ale když jedu autem, samozřejmě 😀
Dede, to moje občasné bloudění má také svá pozitiva.Poznám nová místa a dědiny.
No, když se nakonec vždycky najdeš 😀 jen ty nohy pak asi bolí, co? (wave)
No – já se ztratím vždy a všude. Jak říká můj jeden švagr „Zablúdí aj v misi gulivárů!“ Například dovolená, při které jsme ani jednou nezakufrovali, ani není dovolená.
Eh, milá Ygo, mohla bys mi přeložit, v čem že to taky dokážeš zabloudit? 😀
Zabloudí i v míse ovocných knedlíků! (rofl)
Ach tak! 😀 Vidíš, zase jsem o něco chytřejší!
PS: Vážně zabloudíš i v míse ovocných knedlíků? (rofl)