Vzhledem k tomu, že hlavním cílem naší Cesty byly přírodní parky, měli jsme na San Francisco jen dva dny. Nevadilo mě to – moje náklonnost k městům je obvykle definována snadností, s jakou je mohu opustit, takže těžko někoho překvapí, že jsem si nejvíc užila pobyt na pláži, v přístavu u lachtanů a v překrásném (a obrovském) Golden Gate parku s japonskou zahradou. Ono ani na víc nebyl čas.

Pokud jde o město, tak se říká, že San Francisco je nejevropštějším z velkých amerických měst a nejspíš to bude pravda. Strašně ráda bych vám zprostředkovala jiný dojem než „Jé, tady to vážně vypadá jako v těch filmech!“, ale nějak se mi to nedaří. Byli jsme tam moc krátce, abych si mohla zažít ulice, kavárny, umělecké galerie nebo muzea. Krásné počasí pomohlo městu vypadat úpravně, vlídně a rozhodně podtrhlo jeho nepochybný šarm.

Naše první delší výprava do města skončila na pláži a v parku. Zrovna mě pustili z nemocnice a necítila jsem se na pochod po ulicích, zatímco procházka po obrovské pláži za burácení Pacifiku je něco, čemu neodolám, pokud dokážu stát na nohách. Pláž byla plná lidí (byla sobota) a psů. Ve vodě byl málokdo, přece jen je oceán hodně studený a byl teprve konec dubna. Lidé si užívali sluníčko, čerstvý vzduch vonící mořem a nadšené psí hrátky.

Nebezpečné proudy – Pacifik nelze podceňovat

Nevšimla jsem si, že by mezi psy panovalo nějaké napětí, bez ohledu na jejich velikost nebo rasu. Skoro všichni dřív nebo později skončili ve vodě a já přemýšlela, jak z nich jejich pánečci následně dostávají ten písek:)) Jinak mě pobavila jedna slečna, ustrojená v něčem skoro gotickém, která trávila čas tím, že si dělala selfíčka (měla tyčku:)) a to nejen fotky, ale i svá vlastní videa, hezky 360 stupňů kolem sebe. Eh… třeba ji ty fotky a videa na stará kolena potěší:))

V obchodě jsme si potom koupili jídlo a rozhodli se udělat si piknik v parku – a spolu s námi asi tak 60 000 dalších lidí – byla sobota, že. Jo taky jedna svatba tam byla:)) Ale nevadilo nám to – park byl krásnej, počasí skvělé a jídlo chutné. Nač si stěžovat?

Plno lidí, plno psů

Řekni mi mobile, zda jsem na světě nejkrásnější?:))

Večer Martina napadlo, že bychom se měli jet podívat na západ slunce nad Atlantikem a to ne na městskou pláž, ale „přes těch pár kopečků“ kousek od hotelu. Muir Beach se to tam jmenuje. Určitě by to bylo jen kousek, kdyby nebyla hlavní cesta údolím mezi dvěma chráněnými územími (Golden Gate Recreation Area a Mt. Tamalpais State Park) uzavřená a my nejeli… no, jak to říct: Tři sta zatáček Gustava Havla by se na tu silničku tam vešlo aspoň dvakrát! Takže jsme dojeli na pláž v době, kdy už byl západ slunce plně v procesu. Plán byl splněn včetně večeře na pláži:))

Večer na pláži Muir

Druhý den jsme vyrazili dolů do přístavu. Když si odmyslím nervózní začátek (než jsme tam dojeli, tak jsem potřebovala na záchod a bylo časné ráno, všude zavřeno a jedinou dostupnou toaletu využívali místní bezdomovci 😛 ), tak to bylo moc pěkné. Nejdřív jsem fotila tramvaje – jestlipak víte, že kdysi koupili v dopravním podniku licenci právě odtud (než přišly sankce po roce 1948) a tak pražské tramvaje mají původ v San Franciscu? No a potom hlavně lachtany.

Tramvaje…

A ještě jedna

Bylo to naprosto fantastické – pozorovat to jejich společenství, uřvané samce hájící si svoje teritoria, pletichy samic obcházejících samce, i valnou hromadu velikých aerodynamických těl odpočívajících jedno na druhém v dočasném míru. Byla jsem naprosto okouzlená, protože ta zvířata tam byla prostě proto, že se jim tam líbilo. Nebyla tam žádná stěna, klec nebo sítě,všichni si mohli plavat kam se jim zachtělo, a přesto tam byli. (Na rajčeti je i video!:))

Lachtani:))

Potom jsme vyrazili po přilehlém nábřeží a ulicích, prostě jen koukat. Ukázalo se však, že potřebujeme být o pořádný kus dál, pokud chceme vidět centrum a Čínskou čtvrť, takže jsme si zase popojeli. Hledat v San Franciscu parkování (za které nedáte majlant:)) – byť v neděli ráno – se ukázalo být výzvou, kterou ovšem Martin zvládl na jedničku. Jen jsme si potom museli vyfotit auto a ukazatele ulic, abychom ho později zase bezpečně našli – takhle vzniklo mnoho fotek našeho auta!:))

Centrum San Francisca

Vyrazili jsme do ulic. Ulice byly nedělně skoro prázdné (pořád ještě bylo dopoledne a my jsme byli v „byznys“ centru, ale jak jsme se blížili k Čínské čtvrti, začal  se vytvářet dav – prostě turisté nemohli dospat:)) Vyzdobené ulice mě zase tak moc nepřekvapily, v Londýně je to podobné. Obchody, obchody, obchody… nejzajímavější byla samozřejmě nabídka jídla a Martinovi se podařila moc hezká fotka rukou, formujících tuším rýžové nudle.

Čínská čtvrť

Po obědě jsme vyrazili opět do Golden Gate parku, dnes připraveni najít a dobýt Japanese Tea Garden, doslovně přeloženo japonskou čajovou zahradu. Park opět překypoval lidmi – zjevně neděle v zeleni je stejně lákavá, jako sobota na pláži. Park je nádherný, je tam plno ptáků a jiných živočichů – mě se líbily i vodní želvy. A ta japonská zahrada… no, koukněte se.

Typické domy (ty bohatší)

Japonská zahrada

Medicinská odbočka

V letadle mě začala bolet záda. Tomu se přece nikdo nediví, ne? Jenže moje bolest si užívala dál, i když jsme letadlo dávno opustili. V noci na sobotu (přiletěli jsme v pátek!:)) už nepomáhalo nic z toho, co jsem měla s sebou a ráno bylo jasné i mě, která ráda odkládám návštěvy u lékaře na neurčito, že to bez pomoci nepůjde.

Začali jsme správně – telefonátem do naší pojišťovny. Eh, pokud mohu radit, nikdy nejezděte do Ameriky bez velmi dobré zdravotní pojistky! Pojišťovna nám poradila i nemocnici, se kterou mají smlouvu. Tu jsme celkem snadno našli a pak už to bylo jako na drátkách. Poté, co se přesvědčili (důkladně:)), že jsem pojištěna a tedy dostanou za své služby zaplaceno, se věci hnuly poměrně rychle.

Jako ve filmech jsem se ocitla ve vyšetřovací místnůstce (za zástěnou), oblečena do onoho hloupého vzorečkovaného oblečku zavazovaného jen za krkem, plastovým náramkem na zápěstí nesoucím mé iniciály a začalo vyšetřování. První dorazila „triage sestra“ (byl to muž:)), jehož úkolem je provést všechna vyšetření, která nemusí dělat lékař. Mezi tím chodily dámy přes papíry a další osoby. Bolest se soustřeďovala do oblasti pravé ledviny, takže si odebrali vzorky všeho, co potřebovali a poslali mě na CT. (Nikdy jsem zatím nebyla na CT:))

Emergency vyšetřovna v St. Mary Hospital v San Franciscu

Bohužel pásový opar tehdy ještě nepoznali – řekla bych, že za to může i fakt, že oni tam ohromně dbají na důstojnost jedince, takže vás většinu času drží cudně zakryté:)) Další zavádějící informací bylo, že mi skutečně objevili malou infekci v močových cestách, o které jsem neměla ani tušení, patrně suvenýr od té příšerné velikonoční virózy.

Takže jsem skončila s váhavou diagnózou – zánět ledviny (ten doktor nebyl přesvědčený, ale na nic jiného nepřišel), dostala atb v kapačce i v tabletách, nějaké opiáty a doporučení přijít, pokud se to nezlepší. Jo a účet na 2 500 dolarů – fakt nejezděte do USA bez pořádné pojistky!

No, nelepšilo se to a po příjezdu do Monterey, po další prochozené noci, jsem skončila na emergency podruhé. Tam, když mě viděli, mě napojili rovnou na kapačku, podali morfium a šli studovat výsledky vyšetření ze San Franciska. Popravdě situace byla už tak zoufalá, že mi z pojišťovny poslali formulář na FFF (Fit For Fly – tedy potvrzení, že jsem schopná letu – pro návrat domů). Já se tedy FFF rozhodně necítila, zvlášť, když moc nezabralo ani to morfium:))

Šikovná vychytávka v čekárně…

Ale právě to trklo onoho zdejšího pana doktora a ten přišel s teorií pásového oparu, která se potvrdila. Byl dokonce tak statečný (se zdejší hrozbou soudních pří za cokoliv), že nám řekl, že můžeme klidně pokračovat v dovolené, že léky rychle zaberou. A měl pravdu! Musela jsem sice mít na všechny ty tabletky specifický rozpis v mobilu, ale fakt to fungovalo!

Jo a líbil se mi moment, kdy já ležela v posteli na kapačce a dalších hadičkách, s přívětivým morfiovým úsměvem na tváři, a pan doktor vysvětloval Martinovi (jako bych tam já ani nebyla), že bych rozhodně neměla řídit auto, dokud budu brát léky proti bolesti… Jo, v tom měl pravdu taky!:))

Poznámka lékárnická: léky tady nedostanete ve farmaceutickém balení, jako u nás. Všechno vám přesně přichytají do speciálních lahviček, s nalepenou cedulí s kompletními informacemi. Proto se na výdej léků vždycky čeká – někdy až hodinu. Když jsem v lékárně netrpělivě čekala na své tabletky, nedíval se na mě pan magistr zrovna vlídně – když viděl, co mi balí, tak mě asi měl za drogově závislou 😛

Tímto ale skončily trable a my si mohli začít dovolenou opravdu užívat.

Drobná vychytávka:

Když je vám mizerně (a většinou zima) a jste na lůžku, přinesou vám nahřátou deku! (A pak druhou, když jste já:))

Fotky najdete tady http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Kalifornie_2017_-_San_Francisco/

a tady http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Kalifornie_2017_-_San_Francisco%2C_Golden_Gate_Park_a_Japonska_zahrada/