Vzhledem k tomu, že hlavním cílem naší Cesty byly přírodní parky, měli jsme na San Francisco jen dva dny. Nevadilo mě to – moje náklonnost k městům je obvykle definována snadností, s jakou je mohu opustit, takže těžko někoho překvapí, že jsem si nejvíc užila pobyt na pláži, v přístavu u lachtanů a v překrásném (a obrovském) Golden Gate parku s japonskou zahradou. Ono ani na víc nebyl čas.
Pokud jde o město, tak se říká, že San Francisco je nejevropštějším z velkých amerických měst a nejspíš to bude pravda. Strašně ráda bych vám zprostředkovala jiný dojem než „Jé, tady to vážně vypadá jako v těch filmech!“, ale nějak se mi to nedaří. Byli jsme tam moc krátce, abych si mohla zažít ulice, kavárny, umělecké galerie nebo muzea. Krásné počasí pomohlo městu vypadat úpravně, vlídně a rozhodně podtrhlo jeho nepochybný šarm.
Naše první delší výprava do města skončila na pláži a v parku. Zrovna mě pustili z nemocnice a necítila jsem se na pochod po ulicích, zatímco procházka po obrovské pláži za burácení Pacifiku je něco, čemu neodolám, pokud dokážu stát na nohách. Pláž byla plná lidí (byla sobota) a psů. Ve vodě byl málokdo, přece jen je oceán hodně studený a byl teprve konec dubna. Lidé si užívali sluníčko, čerstvý vzduch vonící mořem a nadšené psí hrátky.

Nebezpečné proudy – Pacifik nelze podceňovat
Nevšimla jsem si, že by mezi psy panovalo nějaké napětí, bez ohledu na jejich velikost nebo rasu. Skoro všichni dřív nebo později skončili ve vodě a já přemýšlela, jak z nich jejich pánečci následně dostávají ten písek:)) Jinak mě pobavila jedna slečna, ustrojená v něčem skoro gotickém, která trávila čas tím, že si dělala selfíčka (měla tyčku:)) a to nejen fotky, ale i svá vlastní videa, hezky 360 stupňů kolem sebe. Eh… třeba ji ty fotky a videa na stará kolena potěší:))
V obchodě jsme si potom koupili jídlo a rozhodli se udělat si piknik v parku – a spolu s námi asi tak 60 000 dalších lidí – byla sobota, že. Jo taky jedna svatba tam byla:)) Ale nevadilo nám to – park byl krásnej, počasí skvělé a jídlo chutné. Nač si stěžovat?

Plno lidí, plno psů

Řekni mi mobile, zda jsem na světě nejkrásnější?:))
Večer Martina napadlo, že bychom se měli jet podívat na západ slunce nad Atlantikem a to ne na městskou pláž, ale „přes těch pár kopečků“ kousek od hotelu. Muir Beach se to tam jmenuje. Určitě by to bylo jen kousek, kdyby nebyla hlavní cesta údolím mezi dvěma chráněnými územími (Golden Gate Recreation Area a Mt. Tamalpais State Park) uzavřená a my nejeli… no, jak to říct: Tři sta zatáček Gustava Havla by se na tu silničku tam vešlo aspoň dvakrát! Takže jsme dojeli na pláž v době, kdy už byl západ slunce plně v procesu. Plán byl splněn včetně večeře na pláži:))

Večer na pláži Muir
Druhý den jsme vyrazili dolů do přístavu. Když si odmyslím nervózní začátek (než jsme tam dojeli, tak jsem potřebovala na záchod a bylo časné ráno, všude zavřeno a jedinou dostupnou toaletu využívali místní bezdomovci 😛 ), tak to bylo moc pěkné. Nejdřív jsem fotila tramvaje – jestlipak víte, že kdysi koupili v dopravním podniku licenci právě odtud (než přišly sankce po roce 1948) a tak pražské tramvaje mají původ v San Franciscu? No a potom hlavně lachtany.

Tramvaje…

A ještě jedna
Bylo to naprosto fantastické – pozorovat to jejich společenství, uřvané samce hájící si svoje teritoria, pletichy samic obcházejících samce, i valnou hromadu velikých aerodynamických těl odpočívajících jedno na druhém v dočasném míru. Byla jsem naprosto okouzlená, protože ta zvířata tam byla prostě proto, že se jim tam líbilo. Nebyla tam žádná stěna, klec nebo sítě,všichni si mohli plavat kam se jim zachtělo, a přesto tam byli. (Na rajčeti je i video!:))

Lachtani:))
Potom jsme vyrazili po přilehlém nábřeží a ulicích, prostě jen koukat. Ukázalo se však, že potřebujeme být o pořádný kus dál, pokud chceme vidět centrum a Čínskou čtvrť, takže jsme si zase popojeli. Hledat v San Franciscu parkování (za které nedáte majlant:)) – byť v neděli ráno – se ukázalo být výzvou, kterou ovšem Martin zvládl na jedničku. Jen jsme si potom museli vyfotit auto a ukazatele ulic, abychom ho později zase bezpečně našli – takhle vzniklo mnoho fotek našeho auta!:))

Centrum San Francisca
Vyrazili jsme do ulic. Ulice byly nedělně skoro prázdné (pořád ještě bylo dopoledne a my jsme byli v „byznys“ centru, ale jak jsme se blížili k Čínské čtvrti, začal se vytvářet dav – prostě turisté nemohli dospat:)) Vyzdobené ulice mě zase tak moc nepřekvapily, v Londýně je to podobné. Obchody, obchody, obchody… nejzajímavější byla samozřejmě nabídka jídla a Martinovi se podařila moc hezká fotka rukou, formujících tuším rýžové nudle.

Čínská čtvrť
Po obědě jsme vyrazili opět do Golden Gate parku, dnes připraveni najít a dobýt Japanese Tea Garden, doslovně přeloženo japonskou čajovou zahradu. Park opět překypoval lidmi – zjevně neděle v zeleni je stejně lákavá, jako sobota na pláži. Park je nádherný, je tam plno ptáků a jiných živočichů – mě se líbily i vodní želvy. A ta japonská zahrada… no, koukněte se.

Typické domy (ty bohatší)

Japonská zahrada
Medicinská odbočka
V letadle mě začala bolet záda. Tomu se přece nikdo nediví, ne? Jenže moje bolest si užívala dál, i když jsme letadlo dávno opustili. V noci na sobotu (přiletěli jsme v pátek!:)) už nepomáhalo nic z toho, co jsem měla s sebou a ráno bylo jasné i mě, která ráda odkládám návštěvy u lékaře na neurčito, že to bez pomoci nepůjde.
Začali jsme správně – telefonátem do naší pojišťovny. Eh, pokud mohu radit, nikdy nejezděte do Ameriky bez velmi dobré zdravotní pojistky! Pojišťovna nám poradila i nemocnici, se kterou mají smlouvu. Tu jsme celkem snadno našli a pak už to bylo jako na drátkách. Poté, co se přesvědčili (důkladně:)), že jsem pojištěna a tedy dostanou za své služby zaplaceno, se věci hnuly poměrně rychle.
Jako ve filmech jsem se ocitla ve vyšetřovací místnůstce (za zástěnou), oblečena do onoho hloupého vzorečkovaného oblečku zavazovaného jen za krkem, plastovým náramkem na zápěstí nesoucím mé iniciály a začalo vyšetřování. První dorazila „triage sestra“ (byl to muž:)), jehož úkolem je provést všechna vyšetření, která nemusí dělat lékař. Mezi tím chodily dámy přes papíry a další osoby. Bolest se soustřeďovala do oblasti pravé ledviny, takže si odebrali vzorky všeho, co potřebovali a poslali mě na CT. (Nikdy jsem zatím nebyla na CT:))

Emergency vyšetřovna v St. Mary Hospital v San Franciscu
Bohužel pásový opar tehdy ještě nepoznali – řekla bych, že za to může i fakt, že oni tam ohromně dbají na důstojnost jedince, takže vás většinu času drží cudně zakryté:)) Další zavádějící informací bylo, že mi skutečně objevili malou infekci v močových cestách, o které jsem neměla ani tušení, patrně suvenýr od té příšerné velikonoční virózy.
Takže jsem skončila s váhavou diagnózou – zánět ledviny (ten doktor nebyl přesvědčený, ale na nic jiného nepřišel), dostala atb v kapačce i v tabletách, nějaké opiáty a doporučení přijít, pokud se to nezlepší. Jo a účet na 2 500 dolarů – fakt nejezděte do USA bez pořádné pojistky!
No, nelepšilo se to a po příjezdu do Monterey, po další prochozené noci, jsem skončila na emergency podruhé. Tam, když mě viděli, mě napojili rovnou na kapačku, podali morfium a šli studovat výsledky vyšetření ze San Franciska. Popravdě situace byla už tak zoufalá, že mi z pojišťovny poslali formulář na FFF (Fit For Fly – tedy potvrzení, že jsem schopná letu – pro návrat domů). Já se tedy FFF rozhodně necítila, zvlášť, když moc nezabralo ani to morfium:))

Šikovná vychytávka v čekárně…
Ale právě to trklo onoho zdejšího pana doktora a ten přišel s teorií pásového oparu, která se potvrdila. Byl dokonce tak statečný (se zdejší hrozbou soudních pří za cokoliv), že nám řekl, že můžeme klidně pokračovat v dovolené, že léky rychle zaberou. A měl pravdu! Musela jsem sice mít na všechny ty tabletky specifický rozpis v mobilu, ale fakt to fungovalo!
Jo a líbil se mi moment, kdy já ležela v posteli na kapačce a dalších hadičkách, s přívětivým morfiovým úsměvem na tváři, a pan doktor vysvětloval Martinovi (jako bych tam já ani nebyla), že bych rozhodně neměla řídit auto, dokud budu brát léky proti bolesti… Jo, v tom měl pravdu taky!:))
Poznámka lékárnická: léky tady nedostanete ve farmaceutickém balení, jako u nás. Všechno vám přesně přichytají do speciálních lahviček, s nalepenou cedulí s kompletními informacemi. Proto se na výdej léků vždycky čeká – někdy až hodinu. Když jsem v lékárně netrpělivě čekala na své tabletky, nedíval se na mě pan magistr zrovna vlídně – když viděl, co mi balí, tak mě asi měl za drogově závislou 😛
Tímto ale skončily trable a my si mohli začít dovolenou opravdu užívat.
Drobná vychytávka:
Když je vám mizerně (a většinou zima) a jste na lůžku, přinesou vám nahřátou deku! (A pak druhou, když jste já:))
Fotky najdete tady http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Kalifornie_2017_-_San_Francisco/
Dede, uprimnu sustrast, pasovy opar je naozaj svina. Neviem, cim to liecia v USA, ale u nas to skorej liecili len vitaminmi skupiny B.
Tady vidím jasně, že zážitky jsou nepřenositelné. Milá Dede, lity,lity, hlavně, že to dobře dopadlo a jsi v pořádku.Ona i psychika se na všem podepisuje i na očekávání, nervozitě, co doma pejsci a tak vůbec, včetně těšení se. Opar je sfiňa,taky mně obdařil návštěvou a vilně se mi plazil přes ňadro. Dokonce ho jednou měl i synek jako dítě, kde k tomu přišel nevím, naštěstí jen malý rozsah.
SF je jako sen, moc ráda se na něho dívám ve filmech a cestopisech, ta atmosféra musí být úžasná. Na fotky jsem se dívala vedle, ještě mrknu jednou, SF není nikdy dost,zvláště pro nás suchozemce a Evropany. Díky!
Nebyla by možnost sdělit tu skvělou českou pojišťovnu, to aby měl člověk jistotu, kdyby někam vyrazil. 🙂
Jenny, jsem moc ráda, že ten blbej opar je taky nepřenosnej – to byste si ty obrázky tak neužili:))
Jinak pojištění jsem měla přes svoji banku – ČSOB. Byli velmi ochotní a profesionální.
Bezva,díky za info. Je to i moje banka,takže super pro příští cestu! Taky mám jen dobré zkušenosti.
Poznámka pro ctěné čtenářstvo: příští týden si od Ameriky oddychnete 🙂 Pokračovat budu zase později.
Dede, tak jsem se zase krásně pokoukala, dokonce na dvou albech (a koukal se mnou i Jay a také chválil a obdivoval)!!! Též žasnu, co vše jste stihli pojít! Nadchli mě lachtani! Tam bych asi vydržela sedět, koukat a poslouchat do nekonečna (i když mít tyhle lachtaní serenády třeba denně pod oknem celý den :)…) U fotek jsem si říkala, jak se tam vedle sebe napasují, to vyskočí další lachtan, řekne „z dovolením, já se přidám“ a ostatní se hezky vice sešrotují (jako to v Praze bývalo v tramvajích..“prosím posuňte se, ať se ještě vejdeme“)Ale tvoje video mi to názorně předvedlo – lachtan vyhupsne, vlní se po tělech ostatních a prostě tam někam „zapadne mezi ně“ 🙂 Jen nechápu, proč se cpou na několik „vorů“ a vedlejší zůstávají prázdné.
Napsala jsi zajímavý postřeh ohledně léků. Vidíš, já už jsem zde na ty plastické lahvičky tak zvyklá, že jsem si vůbec neuvědomila, že u vás se léky vydávají v originálním balení. Možná je to proto, aby se s nimi nemohlo „šmelit“. Takže ano, prášky dostanu v lahvičce, je tam jméno, adresa, který dr. lék předepsal a kolikrát mohu dostat další. A máš také pravdu, že tímhle plněním se vydání léku pořádně protáhne. Takže to tu bývá tak, že náš praktický lékař má zapsáno, kterou zdejší lékárnu my používáme. Tam předpis mailem zavolá a my si pro lék zajedeme. Jenže právě pro to dlouhé vyřizování, to bývá to dlouhé čekání „u okýnka“, někdy je připravený až druhý den. Když je třeba naplnit další dávku, prostě prázdnou lahvičku u okýnka v lékárně necháme a oni nám pak sami zavolají, kdy si ho můžeme vyzvednout.
Podávání teplých (v mikrovlnce nahřátých) dek si moc pochvaluji (a vyžaduji). Když jsem byla před pár lety na koloskopii, dostala jsem teplou deku(zatímco jsem na sále čekala a dělali přípravy). Nestačila mi. Tak jsem jim řekla, že když mi dají ještě jednu, mohou pak se mnou dělat co chtějí. Dali mi ji:)
A to, že dr. mluvil s Martinem je také běžné (další zajímavý postřeh „od cizince“). Tady se totiž přepokládá, že někdo „z rodiny“ bude vždy v pokoji s pacientem. A protože pacient, sotva je uložen na lůžko okamžitě dostane nějakou žilní infuzy ve které je něco „na uklidnění a případně na bolest“, tak pak dr. nutné informace po zákroku raději sděluje tomu „nezdrogovanému“ 🙂 Třeba, když já se pak manžela vždy ptala, aby mi zopakoval co mu dr. říkal o mé procedůře, byla jsem překvapená, kolik mě toho uniklo ač jsem byla konverzaci také přítomná. A jsem ráda, že lékaří pomohli (tedy vlastně až napodruhé). A měli jste štěstí, že v Kalif. nemocnicích jsou přeci jen na cizince a jejich pojištovny vice zvyklé. Když si tu kdysi maminka narazila zápěstí (upadla u bazénu)zdešjí nem. její pojišťovnu neuznala, museli jsme podepsat, že vše zaplatíme v hotovosti a až pak jsem volala české pojišťovně a peníze jsme dodatečně dostali zpět.
Maričko, díky za potvrzení některých mých postřehů 🙂 Víš kolikrát jsem říkala Martinovi nebo sama sobě – no jo, o tom psala Marička! Nebo HankaW (inlove) Vidíš, jak je to prima, když se navzájem máme, člověk se pořád učí.
V té první nemocnici taky bylo kolem pojišťovny trochu haló (proto známe výši účtu), ale v té druhé to už klaplo bez problémů.
Lachtani jsou okouzlující 🙂
Maričko – ani tobě jedna nestačila??? (inlove)
Jo nahřátá deka, když je člověku ouvej, to je něco…
milá Dede, poutavé i když „okořeněné“ tou medicínskou anabází – já měla taky pásák, ale mně začal vedle oka s velkým otokem, posléze se vysypal skoro přes půlku hlavy a bolelo to teda jako sfiňa, naštěstí očař hned diagnózu poznal, ale já měla hned první den už i pupínky na čele (whew)
SF jsem viděla včera v TV taky, ale v pořadu o Jacksonovi Galaxy (tedy o kočkách) a jezdil přesně těma tramvajkama, tak pokud jsi škytala, můžu za to já 😀
krásné fotky, postupně se kochám na rajčeti, doufám že mi bonzuje všechna alba 8)
Díky, Bedo, za tu pozornost (inlove)
Opravdu si nechci představovat pásový opar na hlavě, brr. Prý dokáže napadnout i oko… já měla ten klasický pás od páteře přes půl těla a fakt stačilo 😛
Tak nejprve doufám, že už je ti mnohem líp a že se ten opar od tebe už odpásává (nod) .
Za druhé díky za takové ty drobné informace o možných cestovatelských potížích – třebas právě o nutnosti dobrého zdravotního pojištění. To se mnohdy podcení a pak je problém.
Za třetí – krásné, opravdu krásné fotky SF! Tak nejvíc se mi líbili tuleni a psi na pláži, a pak ty staré domy. No a moře … a park … a China Towen … a vůbec všecko.
A dotaz – jak to bylo s placením? Tedy jak to znám z literatury a z filmů, tak USA se preferuje placení kartou a platba v hotovosti je poněkud podezřelá. Jaké s tím máš zkušenosti …
No, různé.
Všichni oficiálně karty berou, leč ty evropské někdy „nefungují“. U benzínek prakticky nikdy – pořád jsme museli vybírat hotovost.
Obchodníci tvrdí – je to kartou. (častěji nefungovala kreditka, lépe fungovala debetní karta prohlášená za kreditní (fubar)
Banka tvrdí, že je to v rukou obchodníků, kteří (někteří) nechtějí evropské karty brát, páč se bojí, zda na ní budou peníze. Tak radši řeknou, že karta nefunguje.
Rada – mít radši u sebe vždycky nějakou hotovost.
Jo ještě Ygo – tvar opar se odpásává se mi strašně líbí! 😀 Jo, doufám, že se odpásal. 🙂
Dede, „prošla“ jsem se s Vámi na fotkách. Je neuvěřitelné, co jste toho po městě našlapali! A klobouk dolů před Tebou v tom zdravotním stavu!
No, kdybych byla v pořádku, asi bychom toho prošli ještě mnohem víc – ono se v té první fázi ani jinak poznávat nedá 🙂
No Dede, začátek cesty jsi měla krušný, cifix, ale vzdej dík za to, že se vše v dobré obrátilo a nebyla’s nucena trávit dovolenou ve vzorečkované košilce.
Cestování tebou popsané se hezky čte, pokračuj!
No v to ráno v Monterey jsme už moc v dobré konce nevěřili – ten doktor byl skvělej 🙂
DEDE, tak to by si měli přečíst všichni, kolik se v USA platí za vyšetření.
Pracuji ve zdravotnictví, byť ne jako zdravotník, ale na ekonomickém úseku.
A někdy také kóduju a vystavuji fakturu za péči pro samoplátce.
Takže vím o čem to je, ale ta cena v USA mě překvapila.
Ano dobrá pojistka se vyplatí v zahraniční vždycky.
Jinak San Francisco je moc pěkné město.
Těším se na další povídání.
A popíš nám záchodkovou anabázi. Já to chápu, pro mě je najít včas použitelné WC v cizině životně důležité.
Neboj Míšo, už to mám rozepsané – i s podrobnou dokumentací 😀
No musím říct, že si umíš vylepšit dovolenou- ale Kája říkal, že když mu dali v nemocnici morfium po operaci, tak se mu to nelíbilo a řekl, že nechápe, co feťáci na těch drogách vidí 🙂
Když jste viděli spoustu psů, mám obvyklý dotaz- a kavalíra taky? 🙂
No, můj hlavní dojem z morfia byla snaha se nepozvracet 😛 Já nejlíp reaguju na paralen, no 😀
Ano, kavalíry jsme viděli a nejednou (myslím, že někde ti ho Martin na moji žádost i fotil) a věř nevěř, všichni byli ostříhaní!
Dede, včera v noci dávali na ČT 1 „Vyhlídka na smrt“, bondovku s Rogerem Moorem. Včera zemřel. Větší, část filmu se odehrává v SF 🙂 ! Na Golden Gate paďouch konečně zahyne a ve stejném hasičském autě, které máte na Rajčeti je skvělá, nezapomenutelná honička ulicemi SF.
Je to krásné, fotogenické město a jsem ráda, že se jím mohu projít s Martinem a s Tebou. Martine náááádherné kompozice. Nic ve zlém, ale i Dede má v opiovém rauši hezké fotky (chuckle) .
K těm lachtanům – oni se vyvalují u mol a jiných pobřežních zařízeních, protože tak unikají svým úhlavním nepřátelům, kosatkám. Tak a jdu se mrknout podrobně na Rajčata.
Alex, taky jsem koukala a divila se, že zrovna SF. Golden Gate byl v tom filmu nádherný a bylo vidět, jak je obrovský (kochala jsem se spíš tím mostem než výkonem Jamese Bonda, protože ten byl… řekněme… předvídatelný).
Fotkama se pokochám až doma.
Dede, to s dobrou zdravotní pojišťovnou byl skvělý tah a měla jsi štěstí, že to posledního pana doktora trklo, takže tě zase postavil na nohy.
Je fakt, že na nich bylo vidět, že se cítí v bezpečí – byli naprosto v pohodě, lachtani 🙂
A k těm hasičským autům – ono chvíli poté, co jsme zaparkovali, někde poblíž vypukl poplach, tak jsme těch aut viděli víc (fotila jsem všechny:))
Ještě, že na to ten druhý doktor rychle přišel. Představa, že jsem za mořem, bolavá, neschopná letu domů, brrr, nebylo by mi dobře na duši.
No, taky mi nebylo dobře 🙂 V duchu bych se byla tehdy smířila i s menší operací, pokud by to mělo vyřešit mé potíže – a bylo skvělé, že to nebylo potřeba 😀
Tiež som si užila pásový opar. Tiež som si myslela, že je to ľadvina, ale po dvoch dňoch som mala výsev od pupka až po chrbticu, tak to bolo jasné. Antivirotiká zabrali rýchle a bolesti som veľké nemala, ale musela som mať práceneschopnosť, aby som náhodou nevyvolala epidemiu kiahni. Dlho mi ostala strašne citlivá koža na tom mieste,nezniesla som tam pohyb oblečenia, tak som sa pevne obväzovala. Kolegyňa mala maličký výsev na ušnom laloku a bolesti také veľké, že ležala dva týždne.
Jo, zjistila jsem, že je to hodně různé (když to člověk nezná, moc to nezkoumá a u nás v rodině to nebylo). Já měla výsev malinkej a rychle zmizel – bolesti přetrvávaly 😛
Já ho měla nevysypaný rok a půl, strašlivé bolesti a nikdo z lékařů, kteří si mně pinkali mezi sebou, mi nevzal za celou dobu ani krev. Když se konečně vysypal, to bylo údivu. Jsou napadena přímo nervová zakončení – ganglie. „Normální“ analgetika, která mi předepisovali tak nezabírala, tak mě šoupli na antidepresiva. Ta proti bolestem také neúčinkovala, ale alespoň mi bylo všechno fuk. Od té doby mám děsný blok vůči lékařům, vím není to dobré, ale po té zkušenosti…….
Dede měla velké štěstí, že na problém přišli po pár dnech. Když se herpes neléčí antiviretiky, přejde do postherpetických neuralgií. Na jejich tlumení jsou další speciální léky. Tam jsem také narazila, když mi jedna paní doktorka řekla, že jsou příliš drahé. Nakonec mi pomohlo Centrum pro léčení bolesti. Ti sice tyhle léky nemohou předepisovat, ale doporučí jej neurologovi a ten je nakonec předepíše. Takové jsou šílené zapeklitosti systému našeho zdravotnictví. Od výsevu herpesu k dosáhnutí na příslušné léky na posthereptické neuralgie jsem si užívala další rok. Zaplať pánbůh za ta antidepresiva, protože nevím, jestli bych situaci neřešila jinak …….
Alex, to je šílená historie – i když ji znám, stejně. taky jsi byla první, na koho jsem pomyslela, když jsem se konečně dozvěděla diagnózu 🙂
Je pravda, že když se řekne pásový opar, okamžitě mi naskočí Alex.