„Poslouchej, máš kytku do vlasů?“ zeptal se mě můj nejdražší. Po mnoha hodinách strávených na nepohodlné sedačce mezikontinentálního letadla jsem nejspíš měla vedení trochu přisednuté, protože mi chvilku trvalo, než jsem otázku dešifrovala. Ach bože, ano! Já fakt letím do San Francisca!:))

Opravdu jsem se snažila moc se netěšit. O cestě po Kalifornii jsem dopředu takřka s nikým nemluvila. Amerika mě totiž nejspíš nechce. Zatím mám na kontě víc zrušených cest do Ameriky než těch realizovaných, tak jsem nechtěla riskovat. Ale jak jsme jednou byli v letadle, začalo to vypadat reálně. My fakt letíme! I bez kytky.

Let je nekonečný. Ne, neměla bych si stěžovat, vždyť letím na druhý konec zeměkoule, ne? První tři, čtyři hodiny utečou jako nic, ale pak se to začne táhnout. Jsme nad Severním mořem, Grónsko je bílé, moře pod mraky, Kanada je bílá, bílá, bílá. Pustá, bělobu sněhu narušují jen stříbřité šperky zamrzlých jezer. Vždyť je teprve konec dubna, ne?

Snažím si pomalu a velmi podrobně představit, jak bych asi cestovala do Kalifornie před několika málo sto lety – domnívám se, že to může být cesta, jak se do letadla se spartánskými sedačkami znovu zamilovat. Hm, nefunguje to zdaleka tak dobře, jak bych doufala. Když nudu dlouhého letu naruší otázka letušky, zda je mezi cestujícími lékař, jsem spíš zvědavá než vystrašená. I když – ve filmu je to lepší:))

Když je konečně oznámeno přiblížení na přistání, dostaví se konečně to správné vzrušení. Já, prosím opravdu já, uvidím San Francisco jinak, než ve filmu! Snažím se koukat ven, i když nesedím u okénka a snažím se viděné srovnat s mentálním obrázkem pocházejícím z mapy. Fakt má San Francisco vodu na obou stranách?

A pak konečně přistání. Ukázněně se chystáme a moji netrpělivost s čekáním na výstup z letadla trochu mírní rozhovor se stevardem, který seděl proti nám. Odkud jsme a kam jedeme? Na jak dlouho? Co všechno chceme vidět? Otázky, na které si rychle zvyknu. Místní lidi zajímáme podobně, jako oni zajímají nás.

Odbočka jazyková: Ke své úlevě zjišťuju, že naprosté většině Američanů dobře rozumím, pokud aspoň trochu artikulují. Proti Anglii s jejím tisícem nářečí, kde jsem nejlépe rozuměla BBC angličtině, kterou ovšem mluvil jen málokdo, je to velmi příjemné zjištění. Za dva týdny mi už ani nepřišlo, když mě servírka nebo prodavačka oslovila honey – tedy něco jako zlatíčko 😛

Podaří se nám prosvištět letištěm k imigrační kontrole v rekordním čase a máme kliku – ta fronta je tak nejvýš na půl hodiny. Brzy poté samozřejmě naroste a já si vzpomenu na šílené čekání v New Yorku. Vypadá to líp! Martin mě posílá první – aby byl po ruce, kdyby se něco zvrtlo (věřte, že může). A já se ptám – kdo bude po ruce, když se to zvrtne u tebe? Hm. Nezvrtlo:))

Přichází výzva č. 2 – cestovaly s námi naše kufry nebo ne? Skvěle, našel se kufr i taška. Takže směr k další metě – najít půjčovnu aut, kde máme objednané auto. Naštěstí většina světových letišť má podobný systém, takže nacházíme půjčovny včetně té naší a po kratší frontě jsme rychle a účelně vyřízeni. Měli jsme objednaný Jeep, leč v papírech je Toyota s naprosto neznámým označením. Jsme trochu nedůvěřiví, ale jdeme se podívat. Když uvidím naše vozidlo, na chvilku ztratím řeč. „Probůh, proč máme autobus?“ napadne mě, protože Toyota 4Runner je opravdu veliká, a na malém stání v podzemní garáži vypadá ještě větší! Opravdu tohle potřebujeme?

Martin je statečný muž, nasedá do autobusku, nachází hlavní pedály a páčky a je připraven vyrazit do pátečního provozu. Já zjišťuju, že na sedadlo je třeba se vyšplhat a dolů musím seskočit – nohy mi nedosáhnou na zem. Inu Amerika je velká zem a má i velká auta. Tehdy si ještě v duchu dělám legraci, ale brzy přijdu na to, že je to vlastně pravda:))

Vyrážíme – je to vzrušující, protože moje navigace nefunguje. Naštěstí jsme si na letišti koupili datovou kartu, takže nám aspoň na tabletu fungují google mapy. Zpočátku to jde skvěle – náš hotel je za Golden Gate, tak to vypadá jednoduše. Leč… stačí jedno špatně pochopené značení a po nějakých 16 hodinách cesty si dáváme ještě nedobrovolné kolečko po květinovém městě:))

A já zjišťuju, že všechny ty filmy to měly správně – ono to tu tak fakt vypadá přesně jako to natočili! Z kopce na kopec, přes skokánky příčných cest, domy s „bay windows“ – to jsou ta okna vystrčená z profilu domu, slunce, stromy, květiny, asi tak milion aut a nakonec – věřte nebo ne – Golden Gate!

Dívám se na slavným most a napadají mě dvě věci: vypadá přesně tak, jak má… ale je děsně, děsně velikej! Mnohem větší, vyšší, lodě dole pod ním jsou menší… prostě stojím a koukám a vlastně na chvilku skoro nevěřím, že tu jsem. Myslím, že podobné pocity má aspoň polovina z turistů, zírajících stejným směrem a fotících a fotících… jako my:))

Když se nabažíme (celkem rychle, náš aktuální den má mnohem víc než 24 hodin), vyrážíme přes most. Díkybohu za data, protože placení je třeba přes internet zařídit dřív, než na most vjedeme. Hotel je kousek od dálnice 101, hlavně za svítání je na ni pěknej pohled:)) Hotel stojí hned u nějaké vody, hned nevíme, co to je? Řeka? Moře? Něco zjistíme už ráno – někdo z toho vypouští vodu! Ach ano, coby člověka z vnitrozemské krajiny mě nikdy nepřestane fascinovat příliv a odliv…:))

(Pokračování zítra)

Fotky najdete zde: http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Kalifornie_2017_-_Prilet_do_San_Francisca