Jaro je krátké a pampelišková sezóna obzvlášť rychle odlétne na křídlech utkaných z chmýří bílých paraplíček. Jakmile jsou pampelišky na vrcholu kvetení, natrháme rozkvetlé květy a pustíme se do medu. Chutí přírody se nikdy nepřejíme. Zvláště když je vyladíme vůní čerstvých jarních bylinek.
Potřebujeme:
400-450 ks rozkvetlých pampeliškových květů
1 citrón s chemicky neošetřenou kůrou
1 pomeranč
čerstvé bylinky – meduňka a máta
2 litry vody
2 kg cukru (preferuji třtinový)
Postup přípravy:
Pampeliškové hlavičky sbíráme nejlépe dopoledne. Jakmile oschne ranní rosa, dělají si na květy zálusk i sousedovy včely, proto musím být rychlejší, aby pampelišky měly dost nektaru potřebného pro výrobu domácího medu.
Natrhané květy zbavíme nečistot, tzn., že z nich musíme odstranit případné broučky, kteří se tu rádi zabydlují. Kdo se domnívá, že pouhým ofoukáním mnoho nespraví, ten květy pampelišek propláchneme pod vodou. Tím ale spláchne i část pylu.
Čisté květy nasypeme do velkého hrnce, přidáme na kolečka nakrájené citróny a pomeranče. Kůru ponecháme, odstraníme jen hořká jadérka. Přidáme pár snítek meduňky a máty. Ráda sáhnu po jemně vonící mátě pomerančové. Zalijeme vodou, cca 2 litry by měly stačit, a přivedeme k varu. Povaříme po dobu 12-15 minut mírným varem a poté necháme vychladnout. Nejlépe do druhého dne necháme odstát v chladu.
Pampeliškový výluh slijeme přes jemné sítko, popřípadě sítko vyložené lněnou tkaninou. K čistému výluhu přidáme cukr a velmi mírným varem med přivedeme do zhoustnutí. Během varu občas promícháme a sledujeme, jak se postupným vypařováním vody pampeliškový med zvolna zahušťuje. Odvařujeme trpělivě tak dlouho, dokud med nebude mít uspokojivou konzistenci. Tento proces je možno rozložit na dva dny jdoucí po sobě. Celková doba potřebná ke zhoustnutí pampeliškového medu může být 3 – 4 hodiny, v závislosti na množství a použitém nádobí. Horký med plníme do malých vyvařených skleniček se šroubovacím uzávěrem a uskladníme v chladu a temnu.
Můj tip do kuchyně:
Čištění pampelišek dělám tak, jako za starých časů. Natrhané pampelišky z naší zahrady a sadu sypu do volně pleteného proutěného košíku, čímž všemu živému dávám šanci vzít nohy na ramena. Poté všechna kvítka nasypu do zástěry, rozprostřu po celé ploše a před cestou do kuchyně naposledy protřepu. Neoplachuji! Nechci se připravit o drahocenný nektar v podobě jemného pylu. Velký důraz kladu na cukr a kupuji přírodní kvalitu. Stejným způsobem se dá připravit i sedmikráskový med.
Pampeliškový med pravidelně patří k úplně prvním suvenýrům sezóny, kdy se snažím kus přírody nacpat pod zavařovací víčka. Hlavní sezóna teprve začne a mně se zdá, že na ni mám dost zavařovacích sklenic i elánu. Pokračovat budu ještě dnes sklizní meduňky a mladých smrkových výhonků.
Inspiruje i Vás příroda k vaření bylinkových sirupů?
Přeji Všem krásné a tvořivé jaro se spoustou okamžiků prožitých v rozkvetlých zahradách a lukách plných barev a vůně, protože …
„Květiny vždy lidem pomáhají, dělají je šťastnějšími a vstřícnějšími; jsou slunečním svitem, jídlem a potravou pro duši.“
Luther Burbank
Šárka Škachová /
www.gurmanka.cz / Kuchařka ze vsi
tak tomu budeme říkat MET ( hunny ) jako Medvídek Pú, co říkáte? 😉
Jo 😀
Poprvé
Pampeliškový med/sirup jsem vyráběla jednou, dávno, když bylo mému staršímu synkovi kolem dvou let. Chuť i vůni medu jsem už zapomněla, ale naprosto přesně se mi teď vybavilo slunečné jarní odpoledne, břeh řeky Moravy v Olomouci a kudrnatá hlava chlapečka, který pobíhal v trávě a pilně trhal pampelišky. (inlove) Bylo jich tam tehdy móóóc!
Hanča:
O tom všem to je 🙂 O ten med/sirup jde vlastně až v té druhé řadě. Přesně v duchu mnou použitého citátu v závěru článku. Jaro a rozkvetlé kytky jsou tu hlavně pro radost. Kde nechybí radost, tam se daří dobrým myšlenkám 🙂 Moje druhá dceruška se narodila v květnu, když všude kvetly pampelišky. Ta starší dceruška se nemohla sestřičky dočkat a pořád se vyptávala, kdy už budeme mít miminko. A já odpovídala: „Počkej až vykvetou pampelišky!“ 🙂 V souvislosti s pampeliškami mi hned naskočí tento pěkný okamžik očekávání.
Přesně tak, je to víc o jarní radosti než o medu. 🙂
Jo, je to hezkej způsob, jak se radovat z jara 🙂
Pampeliškový med u nás doma tradici neměl. Řekla bych, že to souviselo ani ne tak s nedostatkem vhodných čistých pampelišek, spíš s tím, že jsme měli přístup k medu opravdovému, tak nám tento nechyběl.
Pak přišla maminka do věku, kdy, jak říkala, ji začalo konečně bavit dělat některé věci (jako třeba zavařovat:)) a navíc my jsme se odstěhovali na venkov, tak byly suroviny, a pampeliškový med zkusila udělat. Byl celkem dobrý…nale my jsme měli pořád ten přístup k pravému medu, tak se ten pampeliškový v rodině prostě neujal 🙂
Teď mám problém se zpracováním čehokoliv na sladko, velmi málo se to v rodině jí. Skoro každý se sladkému vyhýbá. Kde jsou ty časy, kdy byl chleba nebo rohlík s marmeládou nebo s medem denní realitou? U nás už asi definitivně pryč. (Mně to chutná, ale sladkému se taky potřebuju vyhnout:))
Dede: Já to vždy pojmu jako sportovní disciplínu na čerstvém vzduchu. Nasbírat příslušný počet pampelišek dá trochu námahy, ale výsledek potom stojí za to. Většinou někomu daruji skleničku s pampeliškovým lektvarem a může najít uplatnění při zimním nachlazení třeba do čaje 🙂 Jinak já sama také nesladím, ale když je dost pohybu, občas se něčemu sladkému nevyhýbám a nechávám se zlákat. Jinak přístup k dobrému včelímu medu tu také mám a rozhodně ho preferuji. Med a pampeliškový sirup mají trochu jinou konzistenci, proto si každý z nich najde své uplatnění 🙂 Zahrada je pro mě zábava a snažím se využít všechny „jedlé“ možnosti 🙂
Za pobytu v Německu jsme hodně jezdili na Šumavu a jedno jaro jsem si odtamtud přivezla pameplišky, právě že jsem chtěla zkusi med a v Německu jsem o žádné louce, která by nebyla u cesty nevěděla. Med byl dobrý, ale bylo to dlouhé svařování a moc ho nakonec stejně nebylo. Jelikož jsem v té době take vařila vína, další jaro jsem si zase ze Šumavy přivezla pampelišky a zkusila vino. Ale to se vůůbec nepovedlo, musela jsem ho vylít. Naštěstí jsem zkoušela jen do deseti litrové láhve, tak zas moc ztráva to nebyla.
Ale když jsem před lety byla naposledy v Praze, tak jsem u bratra pila vynikající šťávu ze sirupu z bezinkového květu. Ta tedy byla vynikající, nevím, jak uměle byl sirup přichucený, ale chuť a vůně byly dokonalé. Takovou bych si tady kupovala furt.
Jinak Gurmanko, hezký článek a moc pěkné doprovodné fotky.
Marička:
Bezový sirup je návyková záležitost. Chystám se na něj 🙂 V těchto dnech jsem si dala za cíl připravit domácí meduňkový sirup. Ten je také báječný. Děkuji za milý komentář.
P.S.
Když jsem žila ve Švýcarsku, tak jsem obdivovala nadšení některých hospodyněk bylinkářek, při přípravě sirupů neváhaly použít snad všechno z místních rozkvetlých jarních luk. Nechala jsem se inspirovat přírodou a pustila se do toho sama. A nadšení mi zůstalo. Nikdy nehledám důvody, proč si z toho či onoho něco neudělat do zásoby, ale hledám na všechno tolik potřebný čas. Jaro je krátké …
Včera jsem byla v kopcích hnedle za Tišnovem. Bylo tam krááásně zeleně, modro a povětrno 😉 :
http://dig.rajce.net/Nad_Nelepeci
Alex, to jsou překrásné fotky. A tím, jak je „rámuješ“ do zelených rámů, každá fotka pak vypadá jako samostatný „obrázek na zeď“, opravdu jim to „sluší“. Jo, Ajvi se svým psím čichem neomylně věděla, v jakém parfému se vyválet 🙂
Alex, překrásné fotky nádherné přírody.Fotka Ajviny album krásně zakončila.
Moc hezké fotky. příroda je teď úplně ukrutně zelená:) Vyřiď Ajvi, že podle Světlušky močůvka nemusí být bio. Stačí jakákoli.
Alex:
To jsou krásně svěží jarní fotky! 🙂
Alex tam muselo být krásně! Máš oko na focení, ráda se s tebou koukám (inlove)
On ten včelí med také ne vždy býval k dostání, pokud nebylo spřáteleného včelaře. Pampeliškový jsem tedy dělávala, děti ho vyžadovaly, a teď ho vyrábím zas pro vnučky, taky jim chutná.
A když už tedy včelí, tak bych dávala přednost té možnosti přímo od čepu. Tuhle jsem zhlédla věru zajímavý pořad o výběru hnusů, kterým se ten kupovaný ředí.
No já tedy samozřejmě uznávám, že v dobách minulých některé věci k dostání nebyly nebo jen obtížně, ale med to tedy určitě nebyl. Nikdy jsme neměli žádného spřáteleného včelaře, med maminka kupovala prostě v obchodě, a za celé dětství a mládí si nevzpomínám, že bychom někdy neměli med. (Tenkrát ho téměř monopolně zpracovávalo a distribuovalo spotřební družstvo Včela Předboj – po revoluci vytunelováno.) Já ho totiž měla ráda od dětství. Měla jsem takového toho plastového medvídka, z kterého se med vytlačoval (jistě si mnozí z vás pamatují), a maminka mi buď čas od času kupovala nového plného medvídka, nebo prostě sklenici medu, z které se do medvídka dolilo. A medvídek byl vždycky plný 😀 . A i když je dost nepopulární to říkat, troufla bych si soudit, že kvalita toho medu byla tehdy mnohem lepší, než to, co se zhusta prodává v běžných obchodech dnes.
Mluvím tedy o 60. až 80. letech. Dřív nevím, možná med nebyl. Za války určitě ne, maminka vzpomínala na „umělý med“ (Ersatzhonig) v kostkách, který byl eventuálně k dostání za války. Byl to vlastně ztuhlý invertní cukr, totéž, jako tyto doma dělané „medy“. Po válce to asi s dostupností medu taky bylo všelijaké, ale v pozdější době med určitě byl.
Ale nic proti tomu, každý máme jiné chutě.
Zřejmě se spotřební družstvo Včela Předboj do mé blízkosti ne vždy probojovalo.
V republice mělo několik stovek prodejen potravin. Původně pod názvem Včela, později Včela-Bratrství a po připojení dalších družstevních podniků a prodejen pod názvem Jednota. Vzniklo ještě za císaře pána, přežilo všechny peripetie, které se prohnaly českou kotlinou, a koncem 90. let je poslal ke dnu český miliardář. Družstevníci přišli o své vklady a jak je dobrým zvykem, dodnes to nebylo dořešeno.
Předboj, ač to zní vlastenecky a budovatelsky 😀 , není žádný bojový pokřik, ale je to název obce u Prahy. Tam sídlil právě závod, který vykupoval a zpracovával med.
Tapuz, já se nijak nehádám, jen mi to spojení Včela – Předboj přišlo legrační. (Představila jsem si včelu předbojářku.)
Na Včelu – Bratrství si samozřejmě pamatuju, Ale ne vždy mívali med, na tom trvám :), ale pamatuju si i na ty plastikové medvídky, Jejich roztomilost se nevyrovnala jejich věčnému otírání a odtrhování předmětůch na nich ulpělých. O lepkavosti tlapiček dětiček ni nemluvě, protože z medvídka – jáá sááám. 🙂
Jo, mě ten název v dětství fascinoval, představovala jsem si právě nějaký boj. Než jsem pak zjistila, že to je vesnice u Prahy.
U mojí babičky se chodilo nakupovat právě do Včely, takové mrňavé sámošky, ta byla nejblíž.
Medvídci mívali bílé nebo červené víčko a bývali krásně upatlaní „od hlavy až k patě“.
A když přešla medvídková éra, Včela Předboj dělala skvělou medovinu 😀
tapuz:
Tak to bylo 🙂 Protože jsem od Prahy a děda v té době aktivně včelařil na Karlštejnsku, pamatuji si ho, jak stáčel med do výkupu. A také si pamatuji včelí žihadla, po kterých jsem celá natekla a chtěla jsem se mstít na tom jeho medu. Chleba s máslem a medem jsem odmítala 🙂
Abyt:
Je to pravda. Naši místní včelaři to také nemají lehké. Některé úly u lesa byly v nestřeženém momentě vykrádány a tak vlastně ani včely už dnes nejsou v bezpečí. Jeden včelař si svá včelstva přestěhoval od lesa do svého sadu, sousedícího s naším sadem. Bohužel včelky tam nemají dost vody a byly navyklé létat k lesním rybníkům. Našly si tedy cestu k nám. Do dvora k osázenému jezírku a v létě k bazénu. Úplně ideální to pro nás není! Místy si připadám jako ve včelím úlu a ráda bych ty včelky viděla zase u toho lesa 🙂
A proč ten soused nemá na zahradě nějaké napajedlo? Stačil by nějaký plastový bazének s plovoucím prknem.
Iva:
Plastový bazének má, ale nějak se mu nedaří vysvětlit včelám, že ta naše voda není o nic lepší než ta jeho voda.
Pampeliškový med mi nechutná, mám ráda včelí lesní.Kupuji ho ve včelařské prodejně v Beskydech. Dcera je zase schopna zlikvidovat pampelišky v širokém okolí, pampeliškový med má ráda celá její rodina.
Já vůbec nevím, jestli mi chutná. Skleničky které jsem dostala, jsem nikdy neotevřela. Neměla jsem potřebu.
Asi to bude dědičné 😀
Páník říkal, že jeho mamka, v dobách pradávných, jeden rok navařila pampeliškový med. Protože se o něj rodina zrovna nervala, uložila ho do sklepa, kde tento setrval až do doby, kdy se měli přestěhovat. Při vyklízení sklepa za kompoty pak objevili několik skleniček s úžasnými cukrovými monokrystaly. Pokud vím, do muzea je nedali 😀
A já preferuju med včelí a navíc pastovaný 🙂
Janina:
Pravý med lesní, luční nepovažuji u nás na vsi za vzácnost, ale nasbírat pampelišky mě stojí trochu víc úsilí 🙂 Proto mám ráda v domácích zásobách i pampeliškový med/sirup. Do letních limonád s ledem je docela fajn! Fakt je, že nemusí chutnat každému. Tak to holt s jídlem a všemi těmi pochutinami a vůněmi je.
Pampeliškový med jsem nikdy nejedla a při troše štěstí vydržím až do konce života bez něj 😀 . Za mého dětství se hojně dělával, moje maminka ale tu potřebu naštěstí nikdy neměla. Vždycky si představím tu nehezkou hořkou chuť špinavých rukou, když jsme si jako děti dělaly na jaře věnečky a kytice z očůraných pampelišek v parku, a spolehlivě mě přejde chuť. I tak je to vlastně jen zahuštěný cukrový sirup s trochou pylu, případně nějakých dalších příchutí – v tomhle případě citronu a pomeranče. Na rozdíl od medu v něm v důsledku dlouhého varu nejsou ani žádné užitečné látky jako vitamíny nebo enzymy. A abych pravdu řekla, přijde mi i dost škoda na něco takového používat tmavý třtinový cukr. To si radši dám na chleba s máslem lžičku melasy a tu zvláštní chuť si vychutnám čerstvou. MMCH, při pečení housek a rohlíků někdy používám jako variantu extraktu z ječného sladu právě řepnou melasu – pečivo má tak hezky hnědou barvu a trochu zvláštní chuť.
Jinak včelí med mám ráda. Bylinkové sirupy nevařím a ani je nevyhledávám ke konzumaci.
tapuz, teď je to zas IN… (chuckle) , je fakt,že mne Gurmánka překvapila…neřekla bych do ní,že bude dělat pampeliškovej med…
My jsme med s maminkou dostávaly na chalupě od místního „medáka“ pana Nováka. Ten měl obrovskou zahradu plnou květin, keře rybízů, angreštů a všeho možného ovoce, pěstoval i spoustu jahod a k tomu měl i hodně úlů. Chodily jsme mu pomáhat sbírat rybíz, který on pak prodával a místo peněz nám dával sklenice skvělého medu. Vydržel nám vždy hodně dlouho. Měla jsem ráda medové máslo na čerstvý chléb, když teda bylo máslo. Dvojka za 8,00 kaček si pamatuju. V zeleném staniolu. A rozehřátá promíchaná s medem a ten chleba…… mana nebeská. Zrovna tak jsem na ten chleba ovšem mohla sádlo s cibulí.
No vidíš, a já jsem to medové máslo přímo nenáviděla. Dostávali jsme ho často k svačině ve školce a pro mě to byla hrůza. A přitom chleba nebo rohlík namazaný máslem a na to nakapaný med mám moc ráda. Ale jak je to ušlehané dohromady, tak ne.
Máslo „dvojku“ si taky pamatuju, v zeleném staniolu (stolní máslo). Máma ho kupovala na vaření, často z něj taky dělávala přepuštěné máslo, dnes tak populární ghí. Ráda jsem si tu „dvojku“ mazala na rohlík, přišlo mi takové výraznější, než „jednička“. Už nevím, v čem to vlastně spočívalo.
No vidíš, já jsem z rodiny včelařů a taky jsem naučená, že medové máslo a pastovaný med nee. Ono se to dobře prodává, protože se to líp roztírá, ale…
Za mě: med vlastní, čím tmavší, tím líp; pampeliškové cokoli klidně, ale nesmí v tom být citron (kvůli alergii). No a protože jsem ještě nenašla recept bez citronu, tak pampeliškového a bezinkového nic. 🙁
Do bezinkového sirupu nikdy citron nedávám, není to potřeba a sirup chutná ještě lépe.
Tmavý med – lesní je z medovice – původcem jsou mšice. Mám raději květový. Ale aby mohl být med jednodruhový, to pochybuji. Přece včeličce nepřikážeš z čeho má sbírat. Nemůže se uvázat ke kolíku jako koza.
Já vím. :-)) Cukernatí nejpomaleji, je nejtužší, občas vůbec nejde z rámků. Včelaři ho považují za nejkvalitnější – pro jeho obsah vitamínů, trvanlivost apod. Já nejradši ten, který je trochu nazelenalý, to když „medují“ jehličnaté stromy.
V praxi to vypadá tak, že věci nekvetou / nemedují naráz. Včely chodí všude, ale nejvíc tam, kde mají aktuálně nejvíc pastvy. Takže úplně jednodruhový nemáš med nikdy, ale protože vytáčíš nejpozději každý druhý týden, tak když nejsi úplně levá, vejdeš se do sezény kvetení / medování konkrétních věcí. Může se ti samozřejmě stát, že je současně bohatá pastva na dvou různých místech. První med je pochopitelně smíšený, protože kvete spousta věcí naráz, ale od června dál už bývá převážně jednodruhový.
Tolik k té jednodruhovosti.
Osobně mi nejmíň chutná med řepkový. Smrdí mi a štípe na jazyku. Jako druhý nemám ráda ten, co máš ráda ty – květový (z jarních květů). Strašně rychle cukernatí a je na můj vkus přesládlý. Jistou výjimku dělám pro akátový a lipový, které mi voní; lipový je převážně medovice, protože na lípě se mšicím daří, ale je to tam namíchané i s květem lípy a voní to úžasně. Pak je mi to tak nějak fuk, no a nejvíc mám ráda ten nazelenalý lesní z jehličnanů. A na ten zdaleka není dobrý každý rok, hodně záleží, jestli ty mšice smyje nebo nesmyje déšť. 🙂
Ach jo.
Tak bych chtěla umět včelařit …
Vždyť se to dělá odevždycky. Nemůže to být taková věda…
Jenže to naráží na dva problémy. Podle knížek to děsná věda je. A ten druhý … já se bojím včel 😀
No dobrá. Tak v příštím životě 😀
Já se jich taky bojím. 🙂 Strašně nesnáším, když se mi zamotají pod drdol. Naštěstí existujou kukly. 🙂
Hele, ona to je věda, ale vlastně strašně logická. Stačí pochopit jejich rytmus života. Slunko svítí tak a tak, je takový a takový čas v roce, určitá teplota, určitý stav zásob…, a tak holky dělají to a to. Logické. 🙂
Jo, to asi jo, jako u všeho živého.
🙂 až budeš mít tu svou vlastní včelí farmu, přijedu na exkurzi 😉
Prima!
zaje´dte na vejlet do Nasavrk,v místním včelařském učilišti ti to přiblíží a ukážou…
Rozdíl mezi jedničkou za 10 a dvojkou za 8 Kčs byl ten, že jednička byla tzv. čerstvé máslo a dávala se do prodeje hned po výrobě a dvojka máslo mrazírensky skladované, které se do prodeje dávalo před vypršením data minimální trvanlivosti.
tapuz:
🙂 Pampeliškový med/sirup včelímu medu nekonkuruje v ničem, tak to je. Jak jsem psala výše, pravý včelí med luční i lesní není pro mě velkou vzácností, ale rozhodně si ho v kuchyni považuji. Včelaření k životu na vsi patří, medu tu máme dost. Pampeliškového sirupu podstatně méně. Třtinový cukr také není tak drahou položkou do rozpočtu. Moji kamarádi a přátelé si vždy nadšeně nějaký ten domácí produkt z mé zahrady a přírody kolem vezmou, tak to dělám s radostí i pro ten jejich pocit radosti 🙂
Pampeliškový med dělávala naše babička, taky jsme jako holky musely s ní jít na květy. Jinak jsem jí ale na ruce nekoukala, takže postup nevím. Ani si nijak zvlášť nevybavuji jeho chuť, i když jsem ho určitě jedla.
Ale chuť bezinkové limonády, kterou vyráběla hned po medu, tu si pamatuju dodnes. Byla jemně perlivá a moc dobrá.Babička nakládala květy do velkých pětilitrových sklenic, pak cedila přes „kloucek“ a stáčela do lahví po mminerálkách. Studená ze sklepa byla vynikající.
Babička taky z květů dělala pampeliškové víno, a dvěma lahvemi, které jsem si od ní vyprosila na košt, jsem odrovnala polovinu účastníků jakési oslavy.
Jo, tuhle limču jsem vloni taky dělala – výborná.
Ygo, a nemůžeš ten recept někam hodit, třeba na Hady, prosím tě?
Já na netu několik receptů našla, ale buď byla limča neperlivá, a nebo sice perlivá, ale v receptu bylo droždí.
Babička někdy dávala navrch suchou kůrku, což by mělo mít podobný účinek (pak to cedila), ale to droždí by mohlo z té limči tasit.
Pampeliškové víno dělával tatínek a bylo to příšerné! On to nějak vždycky chudáček zvoral a to se fakt nedalo pozřít. Jinak jeho rybízové, angreštové, borůvkové nebo jahodové docela šlo. Mívali jsme na WC takovou polici a na ní demižonky, kde se kvasilo. Prý tam je stále stejná teplota. No, nevím, vína byla celkem pitelná (jednou jsme mu s holkama ze třídy vychlastaly asi 3 láhve a moc jsme ho tím nepotěšily, ale hlavně jsme se zmastily jak hospodský povaleči.
Tečka:
Bylinkové lektvary všeho druhu považuji za krásnou nostalgii té naší české kuchyně. Aby také ne, když máme kolem sebe tak krásnou a štědrou přírodu! 🙂 Udělat si domácí sirup je takové hezké zastavení v čase. Někdo kritizuje sice podíl cukru, ale v kupovaných potravinách je cukru spousta i tam, kde by ho nikdo nečekal a nehledal. Já jsem rozhodně pro domácí sirupy a zavařeniny atd. I kdyby z toho nakonec měl vyjít jen výlet do přírody! Na jaře to prospěje 🙂
Květové medy – kdysi jsem vařila i ten pampeliškový a používali jmsme jej na slazení. Ten ze sedmikrásek může být také dobrý, sedmikrásky jsou na pročištění organismu. Už je mám nasbírané a usušené. Nyní půjdu na jahodník na louky a přihodím k sedmikráskám. Potom bude následovat maliník a ostružiník. Konám pod dohledem sousedky-magistry 😉 .
Alex:
V tom Vašem tandemu s kamarádkou magistrou to musí být prima akce 🙂 Hned bych vyrazila s Vámi!
na pampeliškový med jsme měli zálusk letos….zahrádka pod Zámkem vykvetla kobercem střapatých zlatých květů – a my jsme nakonec při pohledu na tu krásu jen fotili a kochali jsme se :-)takže jich příští rok vykvete jistě ještě víc, protože už spokojeně odkvetly a poslaly padáčky po větru 🙂
Eva B.
Někdy mi ke štěstí také stačí jen ty fotografie 🙂 Potěcha duše je často víc než potěcha žaludku. A příští rok pampelišky opět vykvetou …
Pampeliškový „MED“ není med, ale svařený cukr se zahnívajícími kytkami. Med je od včel medonosných a cokoliv jiného nazývat medem je nesmysl.
Ale Karolíno, proč tak příkře? Turecký med taky není med …
A určitě nikdo nic nevaří ze zahnívajících kytek, nota bene, když to dělá pro sebe.
Příkře? Možná. Je to můj pohled na věc.
hele,že jsi ho jako malá musela jíst furt..jinak si tu averzi nedokážu vysvětlit 😀
Ne, nejedla jsem ho i když maminka ho vařívala, ale jen pro sebe. Jedla jsem med od včelaře. Jedla jsem furt žemlovku a tu bych dneska nepozřela.
A když už člověk nemůže vyjádřit svůj názor na něco ve svobodné diskusi aniž by se na něj sesypala horda kritizujících tak to je trochu smutné.
Nikdo se na tebe nesype…Yga to nemá v povaze a já se jen zeptala…
Karolíno, já žemlovku můžu od mala teplou i studenou. Dělám ji buď s jablíčky, meruňkami nebo s tvarohem. Každý máme svá oblíbená a neoblíbená jídla. Co chutná jednomu, druhý by nevzal do úst.
Rodiče neměli peníze. Tatínek za své politické názory trpěl, maminka byla v poloinvalidním důchodu celý život. Nebylo to lehké. Já jsem jako dítě před školou ráno pomáhala naproti v mlékárně odvažovat máslo, tvaroh, odlévat mléko do konvic donesených zákaznicemi a přidávat do balíčků rohlíky a housky, které si dámy naobjednaly. Za to jsem od paní dostávala večer trochu mléka, tvarohu, někdy i máslo a už ztvrdlé rohlíky. Jablek doma bylo vždycky od babičky dost a dost a maminka je strouhala a presovala do sklenic a zavařovala ve vlastní šťávě. No a pak se z toho dělala ta žemlovka. Jenže jíst jí léta od pondělí do pátku se fakt nedalo a mně se to pak tak zhnusilo, že jsem radši „žvejkala“ ty tvrdé rohlíky. Tak proto ta averze. Jinak jím prakticky úplně vše, jen sladká jídla moc nevyhledávám.
Karolíno,to tě chápu,v tomto případě by mi žemlovka zhořkla.Já zas jako dítě po škole pomáhala v JZD na polích.Pletí řepy, později osekávání chrástu, sběr jahod, hrášku, brambor.Úkoly jsem psala večer a usínala nad nimi.Vychovavály mne prarodiče, žily jsme z dědova důchodu.
🙂 Naštěstí si o svém jídle a způsobu přípravy může rozhodovat každý sám. U jídla platí jedna krásná věc. Jídlo sbližuje a nedělá blbou náladu. Je to veskrze pozitivní věc, a tak ho také beru.
YGO promiň, ale základní složkou tureckého medu je právě MED.
Co je na tom příkrého?
Jů, turecký med. Jen si ho představím a bolí mě zuby 😀 . Ale z pouti musel vždycky být, useknutý kus v papírovém pytlíku a k tomu ještě velké trojbarevné žužu (party) .
Tapuz, mňam, turecký med, taky ouvej zuby.Na poutích už se prodává měkký turecký med v oplatce, této pochoutce neodolám. Určitě to není jako ten sekaný.
Ten sekaný byl tvrdý, musel se vždycky kousek odlomit a cucat a pak z něj začaly vypadávat buráky.
A k pouti patřila ještě cukrová vata, pěkně růžová. To měl člověk krásně opatlané ruce a celý obličej, jak ta vlákna cukru všude ulpívala. Vždycky jsem se ráda dívala, jak ji prodavač natáčel na ty špejle.
Ta cukrová vata náramně voněla, voní mi to ještě dneska. Tak jsem se pokoukala a počuchala si, a pak jsem si šla koupit za „padíka“ jednoho láčáka do ruky.
Jó rychlokvaška do ruky, to bylo něco. My jsme jezdívali do jedné vesnice tady kousek od Prahy na Mělnicko, kde bývalo celé léto o víkendech tržiště i v době, která podnikání nepřála, mívali vždycky skvělou zeleninu i ovoce. A jeden prodejce tam míval excelentní rychlokvašky v soudku, s tátou jsme nikdy neodolali 😀 .
Ano, a spousta prodejců i podél silnice…
Jestli myslíme obě zhruba na totéž, tak tam to za to stálo.
Obříství
Jj, babička pocházela z Tuhaně
Tak jsem si vygůglila Tuhaň a koukám, že je to vedlejší obec vedle Obříství. Tam bylo vedle silnice takové průjezdní parkoviště a na něm býval o sobotách ten trh. A bylo to dokonce oficiální, žádná černota. Myslím, že se tomu říkalo „přebytky“ pěstitelů, které mohli prodávat, ale počítám, že ani tenkrát to nebyly žádné přebytky, ale že to ti zelináři pěstovali za tím účelem, protože tam jezdila z Prahy spousta lidí.
tomu měkkému tureckému-se u nás říká Košický med
stačilo říct, že ti prostě nechutná 🙂 znáte tu reklamu, ne?
Jakou?
Karolína:
Samozřejmě se jedná o sirup, ale ve starých recepisech se nostlagicky všichni odvolávají k pampeliškovému medu, tak jsem to v tomto článku nijak extra nerozváděla a zůstala u zažitého. Ve své tištěné kuchařce o tom píši, ale zde jsem věřila tomu, že diskutující DÁMY mají tolik zkušeností a povědomí, že by je snad nenapadlo, že bych o medu nic nevěděla 🙂 Nechtěla jsem se v článku moc rozepisovat o něčem, co snad všichni víme.
V naší rodině je tradice včelaření zažitá věc. Zrovna před pár dny jsem připravovala chilli papričky v medu na letní grilování. Až bude třeba nějaké dobré marinády, bude po ruce pár skleniček řízného medu. Med je něco, co v mé domácnosti nikdy nechybí a zásobuji jím i mé nejbližší okolí. Oproti tomu pampeliškový med/sirup je o trochu větší vzácnost a mnohem víc jsem tu musela přiložit ruku k dílu. Bylinky mě baví 🙂
Musím souhlasit s Scharkou, před cca těmi 45-lety u nás na sídlišti sbíral kdekdo.
Já chodila s maminkou a babičkou do Slovanského údolí a trhaly jsme je.
Med byl dobrý, ale ty ruce vypadaly.
jéje Míšo vidíš,já na ty obarvený ruce od mlíka z pampelišek úplně zapomněla 😀
A to já nezapomenu- musela jsem trhat dědovým králíkům- nebo odrývat starým nabroušeným příborákem. Toho mlíka z toho teklo strašně moc…
Míša z Plzně:
Já trhám v rukavičkách 🙂 Ale nechodím nikam daleko, neboť jsem tu rozkvetlými loukami obklopena.
Tak u nás je už po pampeliškové sezóně (což mi v tomto případě nevadí, neb mám ráda med pouze včelkový (nod) ). Ale začíná kvést bez a to zase budu vařit kozičkový sirup, o ten je u nás (rozuměj u dcery a jejího přítele) velký zájem. Vloni jsem vařila i meduňkovo-mátový, ale ten z koziček vede.
No, tak tohle není moje parketa, když med, tak medovicový, ten já ráda a na chleba pastovaný. Pampeliškový med mi dokonce smrdí. O trochu lépe vychází ten sedmikráskový. Dnes moderní šeříkový jsem nechutnala, takže nebudu soudit. Ať je to jak chce, je to prostě hromada cukru s příchutí.
Inka:
Ono jde vždycky o to množství. Já všechny ty sirupy nalévám do malého džbánku a když vařím kávu, tak s cukřenkou stavím na stůl i džbánek s domácím sirupem (momentálně máme ve džbánku sirup z mladých smrkových výhonků). Ti co kávu nebo čaj sladí, mnohem častěji sáhnou po sirupu než po kostce cukru. Všechen loňský včelí med má momentálně hustější konzistenci, ale to není na závadu. Jinak mám doma z loňských cest také med akátový (ten je pořád pěkně tekutý) a španělský med z pomerančových květů. A abych byla přesná, tak o medu bych mohla připravit docela zajímavý článek. Kdo byl na Korsice, jistě zná místní planikový med. Tam se medy dělí na jarní a podzimní. Úžasné jsou ty z macchie a samozřejmě i kaštanové. A nyní jsem si uvědomila, že jsem na téma med a vaření s ním měla i televizní vystoupení na ČT2. Med budiž pochválen! 🙂 Různých druhů mám doma opravdu dost, protože kolem jídla nikdy s ničím netroškařím. Je to totiž můj nejčastější suvenýr, který si vozím z cest po světě. A samozřejmě koření. Šeříkový med jsem také nechutnala, ale počítám s tím, že to bude podobné jako med levandulový. Stálo by to za vyzkoušení.
Tak tady tě nepodpořím, já alergik bych umřela už u toho trhání a když ne,tak u toho naklepávání v zástěře….
pampeliškovej med dělávaly všechny ženské u nás na sídlišti tak před těmi 45 lety. My děti,jsme musely trhat..to tam ještě nejezdila auta a bylo hodně zeleně a pampelišek hory….byl dobrej v čaji a nebo na chlebu, když se nechal zcukernatět,byl jak kámen….když jsme byli v pubertě,tak matky s vařením medu přestaly..začalo se stavět další sídliště a všude bylo hodně prachu…no a je taky čím dál méně pampelišek…protože na té krásné velké louce jsou paneláky…
sharka.68:
To je pěkná vzpomínková 🙂 Paneláky na rozkvetlých loukách. Znám. Narodila jsem se v domě se zahradou u lesa, kousek od Prahy (dnes de facto v Praze). Poté se rodiče s námi dětmi stěhovali do panelového domu. Bylo to fajn. Hodně dětí, zábavy atd. Ale jak už to tak bývá, člověka to táhne do známých krajin, ze kterých vzešel. Dnes jsem už dlouhá léta zase v domě se zahradou a velkoměstský ruch mi až tak nechybí. I když! Bez auta a možnosti si tam kdykoliv a pro cokoliv vyrazit by se žilo obtížněji 🙂 Mamka pampelišky nesbírala ani nás do toho nenutila, tak možná proto to dnes dělám dobrovolně a s radostí 🙂
Pampeliškový med jsme dělávala. V současné době u nás není tolik žádaný, obvykle si šetřím elán na bezový, meduňkový a akátový sirup 🙂
já letos zkusím ten levandulovej…buď přežiju nebo ne 😀
Ten mne moc neuchvátil – je takový … levandulový (rofl)
rovnou řekni,že když se to přežene,chutná to jak mejdlo:-D
sharka.68:
levandulový med (sirup 🙂 je skvělý jako přídavek ke zmrzlině, ideálně nějaké domácí. Myslím, že přežít se to dá 🙂
Akátový sirup – hoď sem recept, miluju vůni akátu a zrovna začínají kvést (zároveň s bezem) …
Recepis jsme sem kdysi psala: http://www.dedenik.cz/2016/06/24/matylda-sirupy-domaci-z-bylinek/