Poušť! Těšila jsem se moc, ale jak jsme se blížili stále vyprahlejší krajinou k cíli cesty, začala jsem cítit nutkání znovu a znovu kontrolovat zásoby vody, jídla a sledovala stav palivoměru.

Cedule, které se objevily se začátkem národního parku Death Valley byly jednoznačné: hleďte na bezpečnost, mějte vodu, benzín, nechoďte ve vedru daleko od auta, šlapejte jen tam, kam vidíte – škorpioni, černé vdovy a jakýsi had nemají rádi, když je někdo ruší. Pokud se vám něco stane něco s autem, nevzdalujte se od něj. Vypněte v autě klimatizaci, pokud by se vám měl přehřát motor. Mobilní signál na většině míst parku není, GPS taky ne, nebo nefunguje správně. Neriskujte!

Už jsme byli na cestě po Americe dost dlouho na to, abychom chápali, že to není hra na skauty, tady se člověk opravdu musí chovat rozumně. Na hraně údolí bylo ještě příjemně teplo, asi 32 st. C, ale jak jsme sjížděli dolů, postupně z avizovaných asi 1000 metrů nad mořem pod úroveň mořské hladiny, teplota indikovaná autem stoupala a stoupala, až se dostala do dost šíleného rozmezí cca 108 až 111 stupňů F, což odpovídá tuším asi 44 stupňům Celsia.

Úporný žár byl účinně zesilován velmi silným větrem, bylo to jakobyste otevřeli dvířka gigantické horkovzdušné trouby jedoucí na plný výkon a hezky si před nimi postáli – s jedinou možností úniku do klimatizovaného auta. Jak dokázali lidé kdysi toto údolí překročit na koních je nad moji představivost. Byli to nesmírně odolní a stateční lidé! A zvířata. Komu cestou onemocněl nebo umřel kůň, ten měl v podstatě smůlu.

Krása těchto míst patří do kategorie neuvěřitelných – je to kombinace nádherné malířské palety, geologova šťastného poznání a nelidské hrůzy. I tady je nějaký přirozený život, příroda je nesmírně přizpůsobivá, ale pro lidi to tu opravdu není. Jen díky dobrým cestám, dokonalému značení a přece jen přítomnosti dalších lidí se tu člověk mohl kochat. Jinak instinkty křičely: pryč odsud!

Přiznám se, že moje výlety z auta byly kratší, než bych si přála, ale pouštní slunce není určené pro děvčata s nordickým nebo keltským původem – bílá pleť, kde se pigment realizuje maximálně sluníčkovými pihami znamená v mžiku připálený čenich, byť použijete opalovací krém s ochranným faktorem 50. Takže jsem zasedla za volant našeho expedičního vozidla a ten, kdo běhal venku a obětavě fotil, byl Martin. Takžer dnešní fotky jsou jen malá ochutnávka z mého mobilu, foceno obvykle nedaleko od auta:))

Cestou z pouště jsme se zastavili v jedno z místních městeček duchů – ghost town – a musím říct, že tam nebyli už ani duchové. Přiznám se, že víc na mě zapůsobilo živé městečko (vesnice?) Beatty, kde jsme spali. Dívala jsem se na to pusté nic kolem a přermýšlela, jak tu ti lidé žijí? Všechno je daleko a kolem nic. Co práce, školy pro děti? Kultura, sport, cokoliv? Vždyť tam nikde pořádně není ani mobilní signál!

Další den (zdejší sobota) jsme měli dlouhý přesun přes poušť, několik pásem hor, kolem prehistorických borovic (až 4000 let staré stromy, starší než sekvoje) až k Mono Lake. Mono Lake je jezero, které napájejí podzemní prameny (když si je zrovna neodkloní do Los Angeles pro vodovody), nemá přirozený odtok, takže je 2,5 x slanější než moře – a taky hořčí. Jak jezero vydrželo veliké cca 3 miliony let, tak stačila krátká přítomnost člověka a přišlo o větší část vody. Tím se dostaly nad hladinu minerální skulptury, které jsou vlastně pozůstatkem podvodních pramenů, které jezero napájely. Prostě, podívejte se… (aspoň na něco, z foťáku toho bude víc).

No a u jezera nám začalo pršet a tak jsme se vydali na cestu na sever po východní straně Sierry Nevady. Dálnice místy stoupá až do výše přes 8000 stop podle tabulí u silnice (skoro 2500 m.n.m.), takže není divu, že s teplotou klesající k nule (auto psalo 32 F) se déšť změnil ve sníh. Bylo to dost drsné – na autě máme nejspíš letní pneumatiky (naštěstí je to čtyřkolka), cesta byla dlouhá a vedla naprostou pustinou. A poprvé na našich cestách nám začal docházet benzín. Nic dramatického to nebylo (čtvrtina nádrže), ale nevěřilii byste, jak nepěkně vypadá čtvrtina nádrže, když kolem vás není nic jiného než deštěm nebo sněhem bičovaná divočina, byť mapa vám tvrdí, že k nejbližší civilizaci je to určitě blíž než autem avizovaných 100 mil dojezdu na zbytek nádrže:)) Jo a mluví k vám skutečně papírová mapa, páč nic od mobilního nebo GPS signálu tu nenajdete.

Musím říct, že jsem v duchu jásala, když jsme konečně dojeli k civilizaci na okraji deštěm zmáčeného a kasíny svítícího Carson City…:))