Při jízdě autem mne odchytila SMSka. Zastavila jsem, mrkla kdo píše a ejhle zpráva od kamarádky z ulice, novopečené paničky osmitýdenního fletíka. Manžel odjel na týden za prací, ona s děvčaty jsou totálně na hromadě a musí jet k lékařům. Jestli bych jí na dvě hodinky pohlídala štěňátko.

Bojí se ho nechat samotného doma, aby si něco neudělal, auto také nemá připravené na psa. Zavolala jsem jí zpět, že právě jedu domů a pohlídám. V záchvatech bublavého kašle mi děkovala. A tak jsme se stali tetou a strejdou na pár hodin, mrňavému fletímu klukovi. Můj muž naštěstí nikdy nic nenamítá, co se týká zvířat.

Šla jsem prcka vyzvednout i s Ajvinkou, aby neměla pocit, že jsem jí ho do pelechu strčila já, ale že si ho přivedla i ona. Nadšená nebyla, celou cestu zpět po něm pokukovala, a když se jí jenom trošku dotknul, tak mručela. Doma zaujala postoj „můj dům můj hrad“ ve svém křesle. Jen se nad sedákem křesla objevil černý přátelský čumák, zavrčela. I přes její negativitu, štěně tesknilo jenom pár minut po svém původním domově.

A potom ho čekala důležitá práce. Napřed musel zvizitýrovat obývák a kuchyň. Postupoval systematicky, na chvilku se vždy zastavil u Ajvi, aby ji s nadšením sdělil, že se mu všechno líbí a pokračoval v perlustraci. V jedné chvíli narazil na košík s Ajvinčinými hračkami. Když jsem mu je vyndávala ven, tak si vždycky některou odnesl pod konferenční stolek, chviličku ji zkoumal a šel si pro další.

Tak to Ajvi zpozorněla! Její majetek a najednou se válí všude okolo! Ale nijak situaci nekomentovala. Zavrčela jenom, když si s ní chtěl fyzicky hrát. Po půl hodině nechal bratříčkování s Ajvinou a svoji pozornost přenesl na nás. A tady uspěl. Hrála jsem si s ním já, hrál si s ním páneček, takové ty „drsné hry samců“ se vzájemným vrčením a muchláním. Abych se přiznala, očekávala jsem, že štěně brzy odpadne, takže jsem ho vodila na zahradu vyčůrat.

Kdepak, to bylo nadšení, že i u nás je zahrada. Pobíhal čenichal, musel všude cítit Darečka, prozkoumal skalku, udělal výstavní bobek, několikrát se vyčural a hurá domů zase si hrát s tím bezva strejdou. Měla jsem od kamarádky pytlík jeho granulek, takže vždy dostal do misky, zhltnul je, napil se a dělejte něco, jsem tady a čekám na hru.

Nejsme už na malé štěně zařízení. Stále jsme byli ve střehu, aby se mu něco nestalo. Nejvíc nás děsily okamžiky, kdy se motal kolem elektrických šňůr. Lákal ho ubrus, ten se dobře stahoval, za okraje dolů, všechno co zavánělo potenciálním nebezpečím jsme bleskově odklidili.

Páneček musel odjet něco zařídit, takže jsme zůstali my tři sami. Dareček byl naštěstí někde venku na cestách, bála bych se, aby štěněti nějak neublížil. Ještě chvíli jsme si hráli a potom… jsme všichni tři slastně usnuli.  Já odpadla v křesle, Ajvi na svém křesle a prcek pode mnou na koberci.

Vyburcoval nás zvonek a Ajvinčin zuřivý štěkot, to se už zastavila panička pro malého. Zajímavé je, že když si ho sousedka přebírala, tak se na něj Ajvi už neškaredila, nemručela a nedělala ramena. Buď to všechno zaspala, nebo pochopila, že prcek bude odveden a ona se stává opět jedinou psí paní našeho malého světa.

Při této hlídací příležitosti jsem si uvědomila, že ve svém věku, kdy jsem už blíže k sedmdesátce než k šedesátce, už nejsem stavěná na výchovu štěněte. Ajvi má už čtyři! roky, jsme na sebe zcela napojené, rozumíme si a výchova jako taková už odplynula kamsi do minulosti a já už pohodlně užívám jejího výsledku. Štěně už pro mne není. Asi jako babičky: pohlídat , ale rychle předat rodičům, ať se starají. A tak to má v lidském životě být.

Dede: Děkuju Alex za milý článek a zajímavé téma! Ano, štěňata jsou prudce roztomilá, jejich nenasytný hlad po nových dojmech a zkušenostech může být (do jisté míry:)) i nakažlivý – člověk zase objevuje to mládě, že… Jenže už když jsme si přinesli maličkou Ari (a ještě zdaleka neodsmutnili za Kazanem), tak si Marek upřímně povzdechl: „Chjo, štěně. To bude doba, než z ní vyroste pořádný pes!“ A já jsem tehdy pochopila, že ho chápu. Roztomilost mláděte podle mě nedokáže konkurovat duševnímu souznění s dospělým milovaným psem, který nás už velmi dobře zná a má nás rád:))

A tak se dnes zvědavě ptám – co si o tom myslíte vy? Nebo spíš – to je přesnější – jak to cítíte vy? Štěně versus dospělý pes? Či spíš obecně – mládě versus dospělé zvíře?

Naštěstí je ta otázka fakticky zbytečná, protože mládě poměrně rychle vyroste. Jen to zmoudření se obvykle o dost protáhne, což znamená zajímavé časy…:))