Je to s váma, lidma, někdy potíž! My, psi, když si chceme hrát, tak to dáme těm ostatním jasně najevo: přední půlka těla skoro na zem, zadek vzhůru, jazyk vesele plandá z tlamy. Pak si klidně můžeme hrát i na vraždy a nikdo se nebude bát.
Když sečtu výčitky, které na mě spadly minulé pondělí, tak mám chuť se rozzlobit. Jak jsem měla vědět, že to má být legrace? Kultura? Panička nejevila žádné známky hry a dokonce ani nebyla legrací cítit. A slušnej pes si paničku řezat nenechá!
Ze začátku ty svátky voněly báječně a mě, Merlinovi i Polárce napadalo do tlam plno dobrot. Spory se vedly jen o to, jestli kočky smějí pinkat packou do kraslic, a že ta kuřátka přidělaná na záclonách neměla být lovena a osení okousáno. Jinak pohoda.
No a pak přišlo to pondělí a já nachytala pánečka, jak se plíží za paničkou a v ruce má klacek! Seštěkala jsem ho… a oni se mi smáli. Páneček pak dal paničce pusu, ona jemu vajíčko a prý dobrý. Houby! Tím to teprve začalo.
Zvonil zvonek, chodili cizí chlapi a taky měli klacky – prý pomlázky – a všichni šli po paničce! Páneček, že se nestydí, ji vůbec nebránil! Ještě jim pak pití naléval! No, co jsem asi měla dělat? Po druhé překousnuté pomlázce a jedné roztržené nohavici mě zavřeli do ložnice a já si zoufala. Co když někdo paničce opravdu ublíží? Vždyť ji bijou!
Nakonec jsem slyšela paničku důrazně hovořit a než jsem se stačila prodrápat skrzvá ty dveře, přišla ke mně. Sedla si na zem, vzala mě do náruče a šeptala: „Jsi moje chytrá psí holčička, viď? Tys pochopila, že to nemám ráda, i když se přitom usmívám. Ale bát se o mě nemusíš. Teď zase máme na dlouho klid.“
Říkají, že za rok budu starší a lépe ten zvyk pochopím. Ale to vám říkám: buď se panička bude smát doopravdy nebo těch pomlázek překousnu ještě víc!
Přeju vám krásnej chlupatej den a příští týden zase na shledanou.
Debaty o Velikonocích už máme nejspíš za sebou, takže nějak nevím, o čem to dnes bude. Ale jo, já se přece jen zeptám – je to otázka na ženy: kdybyste měly psa obranáře, chránil by vás o Velikonočním pondělí? Tím chci říct: bavíte se během pomlázky doopravdy nebo to jen slušně předstíráte, abyste dostály tradici? Nebo jste se (jako já) vzbouřily a tradici bojkotujete?
PS: Trvalo mi to moc a moc let. Nesnášela jsem Velikonoční pondělí z celého srdce, už odmala, tedy co jsem měla nařízeno být za holku, tedy čekat doma, až někdo přijde, nechat se seřezat, hezky se usmát (ač bych jim to moc ráda vrátila!) a dát oněm vajíčko. Nikdy jsem se nesetkala s opravdovým folklórem, zato se surovostí často. Ale držela jsem, eh, pusu a krok, než byli kluci dospělí. Ale až dlouhodobý pobyt v zahraničí mi umožnil úplně uniknout českým zvykům z velikonočního pondělí. Aby to mému mužstvu nebylo líto, začala jsem jsem jim chystat hon za pokladem – neboli svoji koledu si musí podle postupně nalézaných indicií najít sami:))
Velikonoce jsem jako nezletilá taky dost nesnášela. Pak jsme začali jezdit s partou asi 20 věkově poměrně různorodých lidí jezdit na hory – znali jsme se z dřívějška z pionýrských táborů. Vedoucí, kuchařky, já byla z generace dětí vedoucích. Tam se pomlázka odbývala hned po půlnoci z neděle na pondělí. Byla u toho neskutečná sranda, nikdy nebylo nikomu ublíženo, ženské vymýšlely co nejoriginálnější koledu (no, vejce natvrdo ve skořápce obalené čokoládou možná popírá teorii o tom, že nebylo nikomu ublíženo – někdo si určitě kousnul). Takové velikonoce beru všema deseti. Bohužel v partě došlo na nějaké rozvody a úmrtí a už nejezdíme. Ale držíme tradici aspoň částečně s rodinou u nás na chalupě. Jo, posledních asi pětadvacet let mám velikonoce ráda.
A pomlázkovník nám roste na chalupě už čtyři nebo pět let a drží se. Je krásnej, jen roste trochu nakřivo.
Dámy, jsem ráda, že tu s tou averzí k mrskutu (pomlázce) nejsem sama. Velikonoce jako takové mám ráda moc (setkávání rodiny a přátel, dobré jídlo, jaro se blíží, taky ten duchovní rozměr není od věci), ale ty české pondělní tradice jsem nikdy ráda neměla, naštěstí se to už pomalu mění.
Aido, dlouho jsem o tom radši nemluvila, abych nebyla za „divnou“ holka se má přece těšit a trumfnout počtem koledníků ostatní, ne?
To jsem nikdy nepochopila, ani tak necítila. Asi se opravdu nerada podřizuju, tedy když v tom nevidím smysl…
Mám Velikonoce jako svátky jara docela ráda. Ale vzpomínám na jedno Velikonoční pondělí, kdy jsem s tehdy asi 1,5 roku starým synkem byla u rodičů a tehdy jsem podcenila situaci – to když rozdivočelí spolužáci mé mladší sestry se vyřítili i na mě, já vřískala, i když se smíchem, ale chudák dítě z toho všeho bylo naprosto zmatené, dalo se do pláče a nebylo k utišení.
Teď barvívám vajíčka jen pro domácí mužstvo a jako dekoraci a místní děti, které chodí koledovat, dostanou čokoládová vajíčka nebo zajíčky. 🙂
P.S. V Americe je Velikonoční pondělí běžný pracovní den, takže jsem letos pomlázku nezažila. A teď se už hlásím z domova, uteklo to jako voda a jsme zpátky z výletu. Krásné to bylo! Jeden z nejhezčích zážitků bylo setkání s Maričkou a jejím manželem a já jim moc děkuji za pohostinnost a milou společnost. Moc rádi jsme se seznámili a pomazlili i s jejich úžasnými zvířaty – nesmírně přátelskou Trixii, miloučkou Rusty, dokonce i bílá carevna Indy se nechala pohladit a od syna i pochovat, jen Woody nás pozorovala z povzdálí – i to bylo vlastně vyznamenání, zpočátku byla neviditelná. A nesmím zapomenout na želvičky, ty jsme si také pochovali. 🙂 Je úžasné, když setkávání ve virtuální hospůdce se přetaví ve skutečné setkání! (inlove)
Tady má někdo nějaké zvířátko, jmenovkyni mé border kolie Indy! Zdravíme za oceán 🙂
To zvířátko je štíhlá bílá kočička s drobným obličejíkem a nádherným ocáskem, dáma každým coulem. Dovolila nám, abychom si ji pohladili, a syn ji dokonce i pochoval. 🙂
Naše Indy tedy není taková dáma. Ta strčí čumák do ruky k pohlazení každé návštěvě. 🙂
Regi, naše Indy je dokonale bílá, 15letá číča. Sousedčini kluci ji jako sotva 3 měsíční kotě našli ukrytou pod autem 4.července, což je v Am. oslava dne nezávisloti (Independence Day), takže dostala zkrácené jméno „Indy“. A my ji později podědili, když se sousedka odstěhovala.
Čistě bílá kočička musí být nádherná. Fotka by nebyla?
Třeba tady 🙂
http://marickac.rajce.idnes.cz/Kocici_Standoff/
Maričko,to je krásná kočička.
To je opravdová aristokratka. Je krásná.
Jé, Hančo, povídej a přeháněj! 🙂 To mě fakt zajímá, co jste viděli. Marička je osobně stejně fajn jako na dálku, vůbec se nedivím, že jste byli nadšeni (inlove)
My razíme přes oceán v pátek ale pssst, nikomu to neříkejte… Jde o tu cestu, kterou jsme si naplánovali už v roce 2010 a pak bouchla ta sopka… Tak to teď tajím (wasntme)
🙂
Tak to moc držím pěsti a těším se na následné vyprávění z cest.
Ježiš, já bych tak někam jela… Zatím se bohužel nic nerýsuje, až snad v září.
Zrovna dneska jsme se potkali z kamarádem, který se právě vrátil z Iránu, byl vyloženě nadšený.
P.S. Kdybyste čirou náhodou jeli tam, kde tehdy ta sopka bouchla, tak bych tentokrát (na oplátku za tu Barcelonu, Tvoje rady nám opravdu pomohly) mohla poskytnout informace od našich juniorů, oba to tam dobře znají a mají tam spoustu přátel (když jsme byli nedávno na koncertu Jana Buriana, který tam jezdí snad 20 let a zná to tam jako své vlastní boty a když jsme se s ním pak bavili, naznal, že některá místa, kde byl na delší dobu třeba náš kluk, vůbec nezná, nikdy se tam nedostal).
Ale podle všeho je cíl jiný, takže nic. Každopádně přeju moc pěkný výlet!
Dede, tak držím palce, aby to tentokrát vyšlo. Pamatuji se na to, že cesta byl zrušená, ale přiznávám, že si najednou nevzpomenu,kam jste měli namířeno. No však nám to doufám časem sdělíš (až se šťastně navrátíte). Tak přeji skvělou dovolenou !
Nenápadně šeptám: Kalifornie, SF a národní parky 🙂
A nehodlám dělat Dedeník dopředu, zkusím psát ad hoc – beru s sebou počítač a doufám v dostupné wifiny.
No, tak z CA je to k nám opravdu z ruky, jinak bych také pozvala 🙂 ALE podívejte se na tenhle odkaz „pass“ do NP (pokud jste už neviděli). Jak jsem se dívala, tak třeba do Yosemite NP je vstup $30 a jestli jich chystáte shlédnout víc, třeba by se to vyplatilo. Jen jsem tam nevyčetla, jestli to platí i pro cizince.
https://www.rei.com/product/116818/america-the-beautiful-national-parks-pass-20172018
Díky moc, Maričko, koukneme na to:))
Jejda, tak to moc přeju. Tam jsem taky nikdy nebyla (jako skoro vlastně nikde) 🙂 , a tak si moc ráda přečtu nějaké zápisky odtud.
Aido, díky, pokusím se dávat aspoň popsané obrázky:))
Martin byl (pracovně) v Americe mockrát a na různých místech. Já se po pěti marných pokusech dostala před 4 lety do NY (pak ho zpustošila ta bouře) a tohle je druhej pokus o západní pobřeží. Uvidíme, řekl slepý a šel na němý film 😛 Zatím se snažím ani moc netěšit, nebo se zase něco pokazí.
Určitě to bude bezvadné a moc Vám to přeju.
Hančo, bylo nám oběma opravdu potěšením, jsem ráda, že setkání vyšlo. A protože Tvůj(moc milý)syn skvěle ovládá angličtinu a Ty ses také nedala zahanbit :), nic nebrájilo tomu, abycho si všichni krásně popovídali a konverzace rozhodně nevázla :). To víš, že jsme byli rádi, že se Trixie předvedla takové zlatíčko za jaké my ji považujeme (inlove) a poznali jste nejen kočky, ale drželi i želvy. A navíc jste si užili trochu jižanského vedra. Bylo to s vámi moc fajn.
Penuška mě bránila i při tanci. Donda blbne i normálně, důvod nepotřebuje. A Melly to bere strašně vážně, vyndává zuby a brání. V současné sestavě Melly brání jak o život a Donda jí vysvětluje, pěkně nahlas, že blbne příliš, protože kdyby člověka chtěla, tak má v předsíni na oplátku 128 cm dlouhou dubovou hůl.
Ta hůl taky způsobuje, jak to říct, snesitelnost použití tatarů. 🙂
Eh, kdybych měla v ruce hůl, taky bych asi ty pomlázky snášela líp. 😛
Jo a já jsem ráda, že to nikdo u nás doma nezkouší – Ari by to nejspíš nepochopila (neraduju se:))
Jak jsem vždy milovala Vánoce, tak jsem bytostně nesnášela Velikonoce. Dneska se to srovnalo a nemám ráda ani jeden z těch svátků. A už vůbec ne Silvestr. Organizované svátky. Organizované veselí! Děkuji nechci.
Eh, Karolíno, dokážu pochopit, že ty svátky nemáš ráda, ale přála bych ti, aby ti přece jen v nějaké rovině ožily – abys měla důvod k niterné radosti (h)
Mimochodem, jak se stavíte ke zvyku „něco nového, aby beránek poka..l“? Já jsem to léta tvrdě ignorovala, ale letos mě někdo navedl na nápad darovat praštěné ponožky. Teda Mušketýr by je neustál, ale Kuba dostal praštěný vzor jako z Klubu pánů z Ponožkovic 🙂 A mě a Kačce jsem nadělila elegantní vzor v silně cáklých barvách.
Chvályhodný zvyk. Jedna si přece musí udělat radost ☺
Aby beránek NEpokakal 😉
Ti nevim, kde se to NE ztratilo…
Kdysi jsem si to hlídala – na jaře se vždycky něco nového hodí, ne? 🙂 Poslední roky na to kašlu, ale chyba je na mé straně… mohla bych si to užít, kdybych chtěla. Ale nějak nevidím důvod. (wasntme)
to je zvyk následováníhodný a měl by se dodržovat.. slíbila sis přece svetr, dlouhý jako drak a také tak barevný 🙂
Velikonoce pro mně znamenají: prchnout z města, hlavně nesnáším předsváteční šílenství v obchodech.
Janino, mluvíš mi z duše – my jsme utíkali k nám do hor – každý druhý rok. Ten každý první jsme byli ve Dvoře – a tam používali chlapi vedle pomlázek i jalovec – aby to víc štípalo a zůstávaly fleky. (devil)
víš, Rozárko, ona panička už bude příště vědět, že pejskovi ( a vlastně i kočičce) se má všechno vysvětlit 🙂 ty staré zvyky se dost pokazily…taky hlasuju za „omladit ne omlátit“ a kluci to naštěstí respektují 🙂
Evo,s pokaženými zvyky souhlasím. Když dcera ještě chodila do školy, už tenkrát se její spolužáci ošklíbali nad vajíčky,i čokoládovými.Dotaz „nedala byste nám peníze?,“ jsem slyšela mnohokrát.
Jo, o tomto hodnotovém posunu jsem taky slyšela.
Velikonoční pondělí je u nás tradičně docela hezké. Od rána chodí spřátelení pánové a děti od sousedů a decentně nás vyšlehají a pak se u nás sejdou sousedi a dopoledne posedíme, odpoledne jdeme zase k sousedům na kafe. Je to takové docela poklidné.
Maruško, něco takového by se mi líbilo, mám ráda návštěvy. Stejně by se mi líbil způsob, jaký mi popisovala Baty, městsky elegantní. Příjemní návštěvníci, vyšlehání pro omlazení, nikoliv pro sadistické potěšení… Jo to by se mi asi taky líbilo. 🙂
Tím, že jsem po mnoho let ujížděli tradičně na Velikonoční pondělí na výlety, přestali k nám sousedé chodit. Takže poslední roky mne vymrská jenom manžel a já jsem ráda, protože jinak bych „uschla“, podle pověr 🙂 . Všechny fenky dostanou vymrskáno také. Podle stáří se k tomu stavěly, bud s klidem, nebo jako mladé to braly jako bezva hru a velkou vařeku ozdobenou barevnými mašlemi se snažily pánečkovi ukrást.
Jako mladá a svobodná jsem si mrskačku celkem užívala. Jako dítě jsem strašně ráda vymýšlela a prováděla úprky před kamarády, schovávačky ve křoví, ve sklepě atd. Jako při hře na indiány. To teprve v dospělosti mne od mrskutu odradilo opilství některých mrskačů. Takže jsme s manželem odjížděli na celý den pryč z domu.
Eh, milá Alex – s tím uschnutím… vsadila jsem na to, že miliony žen mimo naše území nikdo nešlehá a usychají podobně, jako my. Tak to holt riskuju 😀
Útěk a schovky jsem si nechávala na bratra. Ale stejně to nemělo ten půvab, protože jsem věděla, že MUSÍM prohrát. Ne, tohle prostě není můj šálek čehokoliv 🙂
Letos jsme k nám pustila jen očekávané kamarády, kteří vymrskají decentně a přijdou na kafe a pokec. Dostanou vajíčka a za hodinu odjedou k další šermířské mamině. Pak jsme sbalily psice a vyrazily s Kačkou ven. Kuba odmítl jít s klukama koledovat po vsi, protože si to už vyzkoušel a odpoledne byl jak nudla. Tak nejdřív doprovodil tatínka a pak jel za slečnou.
Kuba je prostě sympaťák 🙂
Velikonoční pondělí nenávidím celé roky. A letos kvůli počasí ještě o trochu víc, ale tady na vesnici jsem s nimi tak nějak smířená.
To když je hezky, přijedou všichni příbuzní a známí všech příbuzných a známých co jich ve vesnici je. Pak chodí po koledě smečky dětí, obvykle poznávám tak jednoho, dva z té bandy, zvoní, odzpívají povinnou koledu a další věta zní: „A kde máte dalmatiny?“ Pouštím psy a dá mi dost práce zabránit tomu, aby je koledníci neodvedli sebou.
Nemám ráda velikonoční pondělí. Ale když slyším, jak si mládež za plotem brousí pomlázky se slovy pojďme sem, tady mají ty dalmatiny, nějak tomu nemůžu odolat 😀
Ri, „pojďme sem, tady mají ty dalmatiny“ by mě asi taky dokázalo (mírně) obměkčit 😀
Jenže popravdě Ari bych musela za těchto okolností někde zamknout. Za velmi pevnými dveřmi… 😛 Tu by nikdo neobdivoval.
Z nás dvou víc koušu já a Velikonoční (zlo)zvyky nesnáším, takže to už léta nikdo nezkouší. Jak by zareagoval Vašek nevím, ale nechtěla bych být v kůži toho kdo to bude chtít zjistit. Když si vzpomenu, jak po narkóze dokázal pohnout zatím jen očima a pysky a přesto mu sestra tu kanylu sama nevyndala…
Petro, jak jsi teď popsala svého kousteriéra, tak jsem si vzpomněla na šéfa cechu psů v Pratchettovi – ten nejnebezpečnější a nejobávanější pes byl malý pudl… Věřím, že tvůj Vašek by se vedle něj neztratil 😀
Mno, jeho pověst ho předchází, možná bych měla sepsat ty hlášky veterinářů… Zase ale když řeknu lidem, co si ho už dva dny bez problémů mazlí na festivalu, že si drbou nezvladatelného agresora, tak nechápou.
Ale ve smečce psů by byl vzadu – nemá povahu vůdce, kouše ze strachu, nevěří cizím lidem a bojí se jich. Stejně jako se bojí velkých psů-psů. Vše bohužel podloženo zkušenostmi a některé věci se přepisují těžko.
Naposledy som polievanie a mlátenie strpela na gympli, chodili spolužiaci a podľa toho, z ktorého konca mesta začali, tak taký bol stupeň ovínenosti, s ktorým k nám prišli. Keď som bola medzi poslednými, bývalo to zlé… Na výške to bol brutál na internáte, hlavne východniari nemali mantinely a vylievali na baby kýble vody kdekoľvek, na chodbách a schodoch, vo výťahu (milé, keď človek ide vychystaný na prednášku alebo cviko a nestíha), dokonca liali kýble vody z balkónov na chodník pred intrák. Zo siedmeho poschodia to chytí poriadnu razanciu. Po prváku som to vyriešila tak, že som celý veľkonočný týždeň na intri nebola, radšej som každý deň dochádzala. Po škole sme s našimi založili novú tradíciu a na veľkonočný pondelok sme chodili na výlety, raz širšia, raz užšia rodina. Zostali sme už len my dvaja s tatkom a tento rok nás ešte aj počasie zradilo… Asi si to vynahradíme teraz na prvého mája.
Km11 – doufám, že budete mít na prvního máje s tatínkem krásné počasí… výlet je skvělá alternativa pro Velikonoční pondělí!
Já, protože jsem rodilá Plzeňačka, tak jsem jako mladá holka tohle vyšupání nezažila. Ve městě se to moc nedrželo.
Když byli synové malí, tak mě a babičky vyšupávali a říkali koledu. Ale bylo to mírné a decentní.
A letos jsem byla něžně vyšupána manželem po bolavých kloubech, aby mě nebolely.
Míšo, asi to máme stejně. Kluci si koupili nové mrskačky, které už na trzích stály ve vodě, a doma je do vody uložily, aby neuschly. Neuschly, napučely a začaly kořenit. Takže jsem podle hesla „pomladit, ne pomlátit“ dostala omlazovací kůru zelenými proutky. Mám dojem, že to trochu pomohlo 🙂 . Včera jsme venku sázeli dva pomlázkovníky, tak se snad ujmou.
Jo, a říkali, že si budou příští rok plést sami, tak to jsem tedy zvědavá na výsledek.
JJ, to mě zajímá, jak se vám ujmou! My jsme to taky zkoušeli, ale výsledky za moc nestály – jedna vydržela až do zimy, ale tu nepřežila. ostatní uschly ještě před tou zimou.
Míšo, v Praze to (za mých mladých časů) bylo tak, že se v pondělí potulovaly ulicemi party kluků a mladíků a nedejbože by holka vyšla sama na ulici… Ne, legrace to nebyla (nebo já jsem ji v tom nenašla:))
No, k nám koledníci moc nechodili, protože velkej černej pes je velkej černej pes. Bohouška museli zavírat, ten by se s tím moc nemazal, ten mne bránil vehementně. Mimi bylo tak veliké, že si na mne nikdo netroufl. Nějak si nevybavuji, jak to zvládali s Kačkou. Majda prvních pár let na koledníky skákala a letos ji vyšlehali sousedovi synovci taky, aby byla zdravá.
Jako mladá slečna a ségra žabec jsme bývaly na chalupě a tam to byl mazec. Jednou jsme se už v šest ráno schovaly se čtyřma kýblema na půdičce verkštatu a když se za ségrou přihrnuli její kamarádi, důkladně jsme je zlily. Náš táta je bohužel pustil do chalupy…..
Inko, pustil je tak zuřivé a mokré? 😀
Eh, taky bych lila! Vůbec, kdyby byly rovné šance, tak by mi ledacos nevadilo. Asi jsem někde v hloubi duše feministka 😛 Nebo prostě nečekaně ostrá čuba, když přijde na narušení mého osobního prostoru… (wasntme)