Skalku jsem budovala z kamenů roztroušených v lese, v našem okolí. Do dnešního dne mám knížku od pana Čestmíra Böhma – Skalky a skalničky, kde radí, že kámen má být z blízkého okolí, aby skalka působila přirozeně. Vzala jsem to doslova!

Kolečka, krumpáč a mladické nadšení – to byla moje výbava na „procházky“ s pejskem do lesa.  Vybírala jsem si kameny, které se mi líbily, takové ty už po mnoho staletí opracovávané přírodou. Jednou jsem se snažila vydloubnout pomocí krumpáče pořádný šutr. Nakonec se po namáhavé dřině ukázalo, že je to vršíček rostlé skály, vykukující ze země…

Když jsem kameny po dlouhotrvající lopotě osázela do svahu, do země pleveluprosté (to jsem si jenom myslela, plevel byl jiného názoru) začala jsem ji osazovat skalničkami, které se v době předlistopadové velmi špatně sháněly. Napřed jsem sázela, co mi kdo dal. Nezapomenu na rožec, který mi tak skalku zaplevelil, že jsem několik let bojovala s jeho potomky vždy na různých koncích skalky.

Později jsem si rostliny vyměňovala s ostatními zahrádkáři stejně postiženými obdivem k nádheře alpinek, jako já. Knížku pana Böhma jsem nosila v podpaží na skalníčkářské burzy. Tehdy jsem znala rostlinky i podle latinských názvů, ne ze snobizmu, ale proto, že se člověk mezi nimi snadněji orientuje. Do dnešního dne jsem víc jak polovinu pozapomínala.

Skalka už je zapojená, ustálená, takže moc práce by už nepotřebovala, kromě pletí invazních druhů plevelů jako je třeba za poslední roky rozmnožený šťavel růžkatý, načervenalé lístky, něžné žluté kvítky, v polštářovitých skalničkách, potfora. Jenomže, jak borovice nad skalkou vyrostly, tak ji zaplavují množstvím dlouhých, jako šicí jehly pichlavých jehlic, zvlášť v posledních suchých zimách a suchých létech. Musím je několikrát do roka ze skalek odstraňovat, ručním vybíráním! Celkem dřina pro klouby a záda, ale za to ta paráda na jaře a začátkem léta!

Za posledních pět let vzaly skalničky za své. Některé druhy zmizely spálené sluncem na černý tabák, jiné jenom tak tak živoří. Holých míst mezi kameny přibývá. Nechávám na stanovištích jenom ty, které přežijí, jinak to nejde. První suché roky jsem skalničky dokupovávala (v naší vísce je velké botanické zahradnictví, kde se prodávají skalkové „špíčky“), jenomže všechno bylo marné. Takže větší holá místa zaplňuji letničkami, nízkými afrikány, nebo hrnkovými kytkami. Smutný konec skalkování 🙁 Nejsem sama, všichni alpinkáři na našem kopci takhle dopadli.

Sbírám sílu zbudovat si mini skalku ve velkém korytě z režné pálené keramiky. Líbila by se mi z břidličných ploten, kolmo naskládaných, mezi ně zasadit pár plazivých vrbiček, polštáře gypsophil, saxifrag, draby… No, ještě tuto myšlenku nechám uzrát!

Další fotky najdete zde: http://dig.rajce.idnes.cz/Skalnicky (Pozn. Dede: určitě se podívejte:))

Dede: Děkuju Alex za další zelené prsty!

Alpinky mám moc ráda a vlastně je nemám. S novou terasou mi vznikla miniskalka – no, prostě malá kamenná korýtka. Loni jsem tam nasadila skalničky (kterým nerozumím, nejsem Alex:)) a kdyby se mi na tom miniprostoru vedle skalniček nesnažila růst i taková suchá horská tráva, bylo by to moc pěkné:)) Letos na jaře jsem se pokusila trávu odstranit a do korýtka, kde kytička zmrzla, plánuju netřesky. Jakýsi pokus o skalku je můj obložený kámen na předním dvorku – domácí Matterhorn, netřesky a minirůžičky. (Fotky najdete zde:))

A dnešní otázka? Zkoušeli jste někdy pěstovat alpinky? V malém, velkém, na zahradě, balkóně nebo jen ve veliké míse? Jak vám to jde – šlo? Viděli jste někdy alpinky v jejich přirozeném prostředí? 🙂 A pokud máte někde přístupné album se svými květinami, dejte odkaz:))