V Česku začíná zuřit zima a my konečně vyrážíme za teplem, do země pekelně pálivého kari a měnových zmatků. A s námi asi poletí pan Šváb a paní Švábová. Jestli se je podaří na letišti najít a dostrkat do letadla. To není vtip – opravdu někoho toho jména v Praze vyvolávali.
12. listopad, Panjim, Goa, Indie
V Indii přistáváme v sobotu, skoro týden po zrušení dvou nejvyšších indických bankovek a likvidaci většiny peněz v oběhu. Optimisticky věříme prohlášením vlády, že do neděle bude všechno v pořádku a bankomaty funkční. Následujících pár dní pro nás, a týdnů až měsíců pro Indy, nás vrací na zem.
Indie je země protikladů a, jak se ukazuje, velkých prohlášení bez vztahu k realitě. Indie je také země měny, kterou za jejími hranicemi legálně neseženete. Přilétáme tedy v 5 hodin ráno do černočerné tmy a se 105 rupiemi v kapse. Těch 105 rupií je dost peněz na dobrý oběd, bohužel ne dost na hodinovou cestu taxíkem z letiště do Panjimu.
Zkoušíme nejprve letištní směnárnu. Mění všechno za 6000, 100 eur, 100 dolarů, vsjo rovno. Přitom podle kurzu na ceduli, by nám měli dát za dolary 6500, zbytek jsou prý poplatky. Nejsou, prostě nemají jiné bankovky, než nové dvoutisícovky. A tak to začalo… Bohužel nefunguje ani bankomat, nakonec platíme 20 USD a vyrážíme do tmy.
V hostelu jsme si počkali na rozednění a naštěstí nám dali snídani na dluh. Pak už vyrážíme do města za historií a výměnou, finanční i kulturní. Oběhli jsme celé město, než se nad námi v jedné bance slitovala paní a vyměnila nám aspoň 100 USD. Tajně a o víc než 500 rupek lepší kurz, než loupežníci na letišti. Ale hlavně nám kromě nových dvoutisícovek, které nikde nechtěli, dala i 5 stovek. Byli jsme jedni z mála turistů, co si mohli koupit láhev vody. A vlastně jedni z mála turistů, co vůbec tolik peněz měli.
13. listopad, Panjim, Goa, Indie
Akce Výměna se vládě dost povedla. Chudí lidi nemají peníze na jídlo, všichni poctiví chodí denně do banky vyměňovat po částech svoje životní úspory za nové bankovky. A protože jsme v Indii, znamená to fronty a formuláře. A protože jsme v Indii, spousta lidí ty formuláře nezvládne a o svoje peníze nejspíš přijde. Bankomaty nefungují, peněz je málo a když už nějaké dostanou, nikde s nimi nezaplatí. Nikdo vám tady nedokáže vrátit na dvoutisícovku, když máte nákup za 100.
Jo, a ti nepoctiví? Těm je hej. Skupují zrušené bankovky pod cenou, protože mají kontakty a dokážou je vyměnit za nové bez front a formulářů. Nebo je zkoušejí vyměnit turistům za tvrdou měnu. A to i přesto, že vědí, že je turisti nemají šanci udat ani vyměnit zpátky. Jestli jste na cestě do Indie, vyhněte se starým a ošuntělým pětistovkám. 500 jedině v nových bankovkách s brejličkama.
Tisícovky jsou zrušené úplně, tam aspoň nemusíte řešit, jestli platí nebo ne. Neplatí. Dvoutisícovky, které předtím vůbec nebyly, jsou dobré na větší útratu. Platby za nocleh nebo vlak, ale do restaurace jenom ve větší skupině nebo hodně hladoví a připraveni zbytek propít. Jo, a zapomeňte i na placení v dolarech. To se oficiálně nesmí a neoficiálně dost prodraží.
14. listopad, Panjim, Goa, Indie
Dneska jsme pokračovali v exkurzi po místních bankách. Když jsme konečně našli jednu, kde měnili dolary, došly jim peníze. Mirek ale tak dlouho prosil, až nám aspoň rozměnili naše neudatelné dvoutisícovky. Takže teď máme dva paklíky desítek a dvacet funglnových stovek. V další bance jsme vyškemrali další ilegální výměnu. Denní limit – 4000 rupií na osobu. Největší problém byl, že v přepočtu to bylo 123,2 dolarů a zákon ukládá vyplatit přesně. Leč v bance nejsou drobné… Museli jsme prosit, aby nám to ředitel pobočky dovolil zaokrouhlit nahoru.
V hostelu nám sehnali taxikáře, co je ochoten nás večer odvézt na nádraží a nechat si zaplatit dvoutisícovkou. A o tom to teď tady je. Sehnat peníze, rozměnit peníze. Ale zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný:-)

Titulka dnešních novin. Proč psát o problému, když můžeme dát reklamu?
Odpoledne jsme se ještě jednou vydali na lov peněz. Připravujeme si zásoby na dny, které plánujeme strávit v malých vesničkách, kde banky nebudou. Vyrazili jsme tedy do směnárny, kam nás pořád všichni posílali. Samozřejmě ve směnárně měli akorát nápis No money. Stejný, jako na skoro všech bankomatech. Ale už jsme ostřílení valutoví somráci a cestou jsme vymetli dalších pár bank. A zase se zadařilo.
Tentokrát ovšem zcela neoficiálně. Paní vyšší management si od nás načerno koupila 100 dolarů. Co je na tom nejpodivnější, že nám je dala za oficiální kurz. Buď ví o budoucnosti indické rupie něco nedobrého, nebo má hodně dobré srdce. V každém případě děkujeme. Naše hromada uplatnitelných bankovek se značně zvětšila.
Za snad příznak zlepšení situace se dají považovat fungl nové stovky, které se k nám dostaly při nákupu kešu. Divné také je, že se vůbec nikde neobjevují nové pětistovky. Ten geniální vládní plán asi zas až tak geniální není… Anebo naopak je, ale trochu jinak, než je oficiální verze.
A teď sprcha a cesta na nádraží. Hlavně musíme ty stovky poschovávat před hladovou veřejností.
15. listopad v 9:37, Kóčin, Kérala, Indie
Naše obydlí v Kochi je tak nóbl, že tu máme i kabelovku. Tož jsem neodolala a začala hledat oficiální zpravodajství o současné situaci. Tedy: vláda vyzývá občany, ať nepodléhají panice. Ehm. I 94 let stará matka premiéra si šla do banky taky vyměnit, aby podpořila synka. Ehm, ehm. Vláda vyzývá chrámy, ať rozpustí do oběhu drobné bankovky, co si naspořily z darů věřících. Ehm, ehn, ehm. A ode dneška se budou lidi v bance razítkovat, aby si neměnili víc, než je denní limit. Došly mi ehmy. Don’t panic.
Za chvíli vyrážíme do ulic starého Kochi za kulturou, jídlem a na hon dalších peněz. Současná zásoba nám vystačí na ubytování a dopravu, ale nesměli bychom jíst. Což je v Indii naprosto nemravná představa. Myslím, že osvícení je mnohem příjemnější s plným žaludkem.
Nakonec jsme ale dnešní žebrací plán nesplnili. Nesehnali jsme ani rupii, ale dost jsme jich utratili. Inu co, přece nebudeme trpět, navíc z cizích politických důvodů.
16. listopad v 5:54, Fort Cochin, Kérala, Indie
Dnes jsme se ráno probudili s jasným plánem – vyloupit banku, protože je poslední možnost, jak sehnat peníze před cestou na venkov. Tedy několik, protože banky tady dávají maximálně 4000 rupií cash, a to i lupičům. Předpis je předpis.
Hned v recepci po nás chtěli zaplatit za další noc, překvapivě, ale vlastně se jim moc nedivím. Když jsme zmínili, že sháníme banku, začala paní domácí shánět bratrance strýčka od tetičky z Dillí, co nám vymění. Vyměnil. Sice jenom 100 dolarů a s horším kurzem než v bance, ale člověk si teď nemůže vybírat.
Možná ale tahle oběť zabrala, protože hned první dnešní banka měla peníze i pro bílé sahiby. Sešlo se nás tam ve frontě dost. Tímto děkuji všem svým neurózám a lakomým genům, že mi nedovolily jet jenom s kartou. Ty tu teď nemají snad ani cenu plastu.
Ve frontě jsme si hezky popovídali s párem z Amsterdamu, který měl dohromady 4 eura v hotovosti a kartu. Smůla, bankomaty jsou prázdné, takže jsou uvězněni v hotelu, kde můžou platit kartou a na výběr mají z několika málo turistických restaurací.
To mi asi přijde jako největší škoda – nemoci si užít pouličního jídla, svézt se autobusem nebo tuk-tukem… Bez hotovosti se poznávací cesta po Indii změní na al-inclusive zájezd, jenom s horšími službami.
Tedy první banka, 100 USD na osobu. A pak jsme spíš ze srandy vlezli přes ulici do směnárny a tam měnili! Libovolnou částku, za stejný kurz jako v bance! Máme vystaráno.
Tady oficiálně končím Zápisky lakomcovy. Namaste
Lenka Le:V
Dede: Ptejte se Lenky na Indii, cestování, bankovní i jiná dobrodružství – já doufám, že nahlédne a zvědavým odpoví. A jinak je dnes téma: jak přežít cestování, když se okolnosti zvrtnou. Kdy vy jste museli na dovolené intenzivně improvizovat? Dostali jste se někdy na svých cestách do podobného institučního (státem (ne)řízeného) chaosu?:))
Ráno jsem zapomněla pochválit článek – je napsaný vskutku velmi vtipně … navíc cizí neštěstí potěší. Těším se na další pokračování …
OT – tak jsme dnes hráli divadlo pro klub důchodců v Dubenci a bylo to moc fajn. 🙂 Hrály jsme v místní obřadní síni, moc pěkné prostředí a jak nás místní paní matrikářka rozmazlovala! Každá jsme měla svoji lahev s vodou, skleničky, šunkový chlebíček a bombičku (špičku – pro nevýchodočechy:)) A jako prezent jsme dostali balík křížal (jablečných a z červené řepy) z místní obecní sušárny!
Babičky a dědečkové se zjevně bavili a nám s nimi bylo taky dobře:)) (inlove)
Dede,k babičkám a dědečkům mám velmi blízko, pracovala jsem jako pečovatelka.Nyni ve volném čase jako dobrovolnice u seniorů.Jsou velmi vděční za každé rozptýleni.V Ostravě v domově důchodců založily seniorky mažoretky,ty starší, osmdesatnice, cvičí vsedě na židlích.Vystupuji s ohromným nadšením a elánem.
Ty babičky vystupují, nikoliv já. Čeština je zrádná.
Janino, to je úžasné! Chtěla bych vidět supersenior mažoretky… (inlove)
Dede – to jsem ráda, že jste opět hrály! Vůbec se nedivím, že jste měly úspěch – hra je báječná. A že jste hrály v klubu důchodců je super nápad. Jen tak dál (f) (f) (f)
No, příští týden v pátek hrajeme v onom Dubenci pro veřejnost (v tělocvičně místní školy:)) a v sobotu v Třebihošti pro svaz žen – netušila jsem, že to ještě existuje, ale dámy mají sjezd a chtějí se i bavit:)) Potom 22. dubna opět ve Dvoře a na červen si nás objednali v Žiželevsi 😀 Jsme hvězdy vesnických sálů! (rofl) Jak říká Lucka, Žiželeves je na půl cestě do Hradce, tedy do Klicperova divadla 😛
Jinak to vše bez jakékoliv PR akce z mé strany. Prostě si to lidi řeknou 🙂
Na půl cestě do Klicperova divadla a k ceně Thálie… 🙂
Oklikou přes Kalifornii 😉
Páni, to tedy byly pořádné komplikace! Na takové průšvihy se člověk prostě předem nepřipraví. Ale pak po letech se na ně vzpomíná s úsměvěm. Nebo ne? 🙂
Já mám cestování ráda, ale na takovou exotiku bych si netroufla. Raději nějakou civilizovanější zemi. Vzpomínám si, jak si jednou v autobuse ke mně přisedl starší pán a dal se se mnou do řeči. Přijel z Indie navštívit svého syna, který tu pracoval, a povídal, jak byl překvapen, že je naše země tak řídce osídlená! 🙂
No, já se právě chystám na nejdelší cestu svého života. Jestli všechno dopadne, letíme za necelých 14 dní se synem na Floridu. Tak doufám, že se ten výlet povede bez zmatků a ztrát.
Lenko, velice zajímavé i když takovýto začátek cesty musela být hrůza. Ale jak jsem vyrozuměla, plánovali jste v Indii delší pobyt, tak Vám asi nic jiného nezbylo, než se s tím poprat. Tak doufám, že ostatní cesta a plány už byly bez zádrhelů, nejen finančních.
Asi nejsem dostatečný dobrodruh, protože Indie mě nikdy nelákala, ale ráda si přečtu zážitky „těch odvážných“. Měli jsme indickou kamarádku (zemřela před mnoha lety), dokonce jsem od ní dostala sari, které teď leží někde v útrobách mého loďáku se zbytky látek, vln atd. Ušila jsem si k němu tenkrát dokonce barevně ladící „bolerko“ a kamarádka mi ukázala, jak se do sári „obléci“, ale nikdy jsem ho „mimo dům“ na sobě neměla 🙂
A to my doma jakési sárí máme- Kačka chodila na kurzy indického tance Bollywood a na absolventské vystoupení potřebovala sárí. Moc kvalitní není, ale účel tehdy splnilo. Já jsem si tak dlouho kupovala sárí, abych si z něj ušila letní oblečení, až ten obchod v Brně zrušili 🙂
Tak som sa „rozkecala“ a nechala uniesť spomienkami,že som nenapísla pre mňa to podstatné.Dnes môžeme cestovať kde chceme a na čo máme peniaze.Od all inclusive po polpenziu,máme sprievodcu a ten nám organizuje fakultatívne výlety a vidíme čo on chce.Neznášam to.Naďalej si organizujem dovolenky sama,len tých bezpečných zemí rapídne ubudlo./Aj Rumunsko sme prešli križom-krážom,spali v aute a nič zlého sme nezažili,ľudia boli chudobní,ale slušní.
Taky nejradši jezdíme sami a po vlastní ose. Moc se nám teď osvědčilo airb’n’b a vlstní děti, coby zkušení vyhledávači levných letenek, zbytek programu už pak zvládáme sami.
Rada cestujem.Veľmi rada.Nostalgicky spomínam na socík:najskôr nervy daju alebo nedajú/dev.prísľub/ ak dali,tak tvorba plánov:zem, a najmenšía a najväčšia trasa.Mali sme šťastie.vždy sme dokázali urobiť tú najväčšiu.Nebol internet,zháňanie máp,cestopisov, adries múzeí,dní kedy je vstup voľný/v Grecku streda/skúseností iných,naštudoivanie reálií o krajine.No práca ako na katedrále.Potom jedálniček.Konzervy,zavarované mäso,ryža,krumple,cestoviny,zelenina ovocie a prepočítavanie cien benzínu/20l bandaska za sedadlami-no,boli sme blázni.
Spomínam,.že v Istanbule v 70-tich rokoch sme vyrazili do mesta v deň,keď bol vojenský prevrat a vyhlásené stanné právo.Netušili sme to,ale ľudoprazdny Galatský most,obrnené transportéry s vojakmi,ktorí nemali slávnostné uniformy,streľba v diaľke nás dostal do hrôzy a spomínam si,že partner/absolvoval voj.zákl.službu a tým sa považoval za špecialistu,hovoril,keď začnú strieľať blízko nás,hodíme sa na zem,to je nutné.
Skrčení sme utekali po ulici,zastavili nám nejakí frantíci a zviezli sme sa do kempu.
A viete čo,najstrašnejšie bolo,že v tom ľudoprázdnom meste bolo počuť vrzganie reklám na el.stlpoch.
No téda, to jsou zážitky. Doufám, že zbytek dovolené už proběhl bez problémů.
Z Indie znám pouze zprostředkované zážitky a tyto zde jsou vskutku výživné, vlastně spíše hladové. 🙂 Hon na peníze beze zbraně si opravdu článek zasloužil. Bratr pobýval v Indii poměrně často,plavil se s Českou námořní plavbou, vozil mi krásné dárky, ručně dělané a povídal jak bloudil přístavem a městy, naštěstí se mu nic nestalo ale zážitky byly. Moc ráda cestuji, jen za mých mladých časů to nešlo. Proto nabádám všechny mladé a schopné aby co nejvíc cestovali a získali osobní zkušenosti. Díky, bezva článek, těším se na pokračování.:-)
nás to ven nijak zvlášť netáhne… já jsem se asi v minulém životě nacestovala dost 🙂 a MLP cestoval do ciziny o 106 s vodaři i s rodiči a bratry, ještě než jsme se potkali.takže teď prozkoumáváme Čechy a Moravu :-)ona je tedy dost legrace, i když přes noc v Harrachově vypoví službu všechny (tři) zde přítomné bankomaty…ČSOB, protože čeká na zásobení penězi,UniCredit z důvodů zásadních a Ceská spořitelna je vymontována, protože dům se rekontruuje :-)a v oblíbené hospůdce, kde máte na večer rezervaci, berou jen hotovost 🙂 jenže tady sednete do vláčku nebo do auta a dojedete si vybrat přes kopec do banky 😀
Tak jsme si nakonec na jeden problém s penězi vzpomněla- když mi bylo patnáct, jeli jsme poprvé v životě autobusem do Bulharska a stavěli cestou přes Rumunsko. Zastavili jsme ve městě (tuším, že to byla Craiova) a snažili se navečer koupit něco k pití, neb rodiče si prozíravě vyměnili rumunské peníze a jaksi je nebylo za co utratit. Náměstí obcházeli policajt v doprovodu dvou vojáků se samopalem (měli jsme oči navrch hlavy, byl to rok 1985) a číšník v jedné hospodě jim u zadních dveří prodal nějakou limču…vlastně nevím, jestli by se těch rumunských šušníků jinak zbavili 🙂
lei v Rumunsku, leva v Bulharsku..
přes rumunsko jsme jeli vlakem, na hranicích nastoupila armáda se sapíkama, projela s náma celý Rumunsko a na hranicích opět vystoupila..když vlak zpomalil nebo zastavil,nabíhala k němu vždy horda místních a házela na vlak kameny nebo žebrala. když se ukázal voják se samopalem, couvli..pak nám říkali,že oni dávají i předměty na koleje a kdyby vlak vykoklejil,že klidně i lidi umlátěj,protože chtěj jejich věci…..to bylo v roce 1980.
Jo Rumunsko…
Přejezd při cestě do Bulharska na Jawách 350, rok 1988. Všichny čtyři motorky musely jet jako velmi smknutá skupinka. Jinak tlupy žebrajících dětí hátely šutry. Moc, moc příjemné.
Všudypřítomná chudoba a u silnic oslavné cedule s Ceaușescem.
Mne takto z vlaku v Rumunsku po ceste do Bulharska (1987) ukradli kabelku. Medzi koľajami v staniciach tam mali také zábradlia, na ktoré decká šplhali a kde videli otvorené okno na vlaku, tam strčili ruky dovnútra, šátrali a čmajzli čo dočiahli. Mala som ju na lehátku, holt bola na dosah. Doklady ani peniaze som tam nemala, ale kabelky mi bolo ľúto, bola to taká malá zaoblená zo prírodnej nefarbenej kože s vtlačenými ornamentami, čo sa vtedy veľmi nosili. Tá cesta bola pamätná aj tým, že vonku bolo asi 40°C, vo vlaku na vrchných lehátkach asi tak 60°C a jeden chlapík, štyridsiatnik, na dovolenku s rodinou, nám tam umrel na infarkt. Stáli sme hodiny a hodiny uprostred ničoho, na malinkej stanici, postupne po strašne dlhom čase nabehla polícia, milícia, armáda, samopaly, atď. Dodnes ma striasa, keď si pomyslím, čo to muselo byť pre tú jeho rodinu…
Vypadlo mi: „…na ceste na dovolenku s rodinou…“
Byli jsme, mimo jiné, v Rumunsku někdy v roce 1976, u moře.
Cesta autobusem příšerná, říkala jsem tehdy, že už nikdy!
Poslední den pobytu jsme už neměli směněné peníze za co utratit a tak jsme vlezli v mořském letovisku do herny s jednorukými bandity, muselo se vzít za páku a silně stlačit. Vyhráli jsme a z bandity začali padat kovovky, napřed jsme je chytali do dlaní, pak do dokonce i do svlečeného trička, furt padaly. No ale co s tím, že? Na poslední chvíli jsme zakoupili různé blbiny v přilehlém obchodě, synek tehdy malý měl obrovskou radost a my zase obavy zda se něco nepřihodí špatného.
Po druhé jsem byla v Rumunsku až nedávno v českých vesnicích, to byly také zážitky, někdy snad napíšu.
Prosím, prosím, napiš. Já bych tam hrozně chtěla, ale zatím nám to nějak nevychází. Dcéra tam byla před cca 3 lety a byla nadšená.
No a my s MLP byli před dvěma lety v Rumunsku v Apusenách, pro Čechy je to téměř neobjevený kraj, taková Afrika uprostřed Evropy (myslím civilizačně, elektřinu tam zavedli teprve před 10 lety; kraj je to ovšem úžasný, taková o hodně větší Pálava, připadla jsem si tam jako doma, moc hezky tam bylo). Ale už jsem tu sem o tom asi psala, mám ten pocit.
Určitě napiš – to je zajímavé téma.
Určitě napiš! 🙂
Jo a ještě za mě: nepamatuju si extra velká dramata, leč se mi vybavila otrava, jakou bylo cestování po Evropě, když měl každý stát svoji měnu a vy jste dostali hlad (nebo potřebovali na záchod:)) na nevhodném území 😀
Nezapomenutlný zážitek v souvislosti s měnou pro mě bylo samostatné vybírání peněz z bankomatu na Taiwanu. Byl to rok 1992, bankomaty u nás nebyly zdaleka tak běžné, aby je člověk obsluhoval bezmyšlenkovitě a já stála před úkolem, zvládnout jeden, kde byly všechny operace označeny pouze v čínštině – tedy domečky a ne písmenka:)) Ta úleva, když se mi vrátila karta a dokonce vylezly i nějaké peníze! 🙂 Nepamatuju si, jestli to byl opravdu ten obnos, o který jsem měla původně zájem – hlavně, že vylezlo NĚCO 😛
No a že ti vydal i tu kartu- nemám představu, co bych dělala…
nám jeden bankomat v Tanzánii kartu sežral… naštěstí jsme měli velice ochotné místní průvodce (jeli jsme na safari) kteří několik dní telefonovali a zjišťovali, kde ta karta skončila a pak s nám jedno odpoledne běhali po Dar es Salaamu, dokud jsme nenašli sklad sežraných karet, kde nám jí vrátili… A teď to zní, jako že cestování je samej průšvih, ale to fakt ne, vždycky všechno dobře dopadlo a odchylky od plánu přinášejí zajímavé, obvykle nakonec příjemné a velice neobvyklé zážitky:-)
„sklad sežraných karet“ 🙂
Jo, Dede, na tu otravu si taky živě pamatuju, teď s eurem je to o hodně pohodlnější.
Vítězný zápas s bankomatem ovšem obdivuju.
Lenko, jste otrlí jedinci s dokonalým cestovním duševním vybavením – tolik přesvědčených úředníků za jeden časový úsek, to je málem na medaili! 😀
Jo, taky by se mi nelíbilo běhat o dovolené po bankách, ale pochybuju, že by se o té měně vědělo, když si cestovatelé kupovali letenky – letenky na druhý konec světa se obvykle kupují s hodně velkým předstihem. Takže prostě museli zvládnout to, co na ně osud uchystal:))
přesně tak – my měli letenky od léta, i když je fakt, že nám je nejdřív prodali, pak změnili, pak zrušili a pak zase obnovili… prostě to bylo opravdu dobrodružné:-)
Ale nerada bych někoho odradila od cestivání – Indie určitě za cestu stojí a do měnové reformy se člověk může trefit jednou, maximálně dvakrát za deset let…
a vždyť se někteří z nás pamatují na tu větu: Že měna nebude 😀
No tě pic. Strávit půl dovolené v Indii běháním po bankách, to by mě asi šlehlo. Mimochodem příbuzná byla v Indii před dvěma lety a mezi největšími zážitky jmenovala smrad a špínu ve městech. Tádž Mahal prý krásný, ale takovou bídu jako tam si prý nedovedla ani představit. Myslím že zrovna Indie mě asi neláká.
Mě by tam nalákali jen na to jejich úžasný koření a jídla… jenže já bych se tam asi fakt jela učit vařit…na památky by mi asi nezbyl čas (chuckle)
To bachom asi byly dvě. Mmch. takovou tu paní, co se vdala do Indie a píše blog o vaření znáš? No, asi jo. http://akochutimasala.blogspot.cz/
…bychom… – teď jsem dolítla s jazykem na vestě z práce a jaksi mi to nemyslí (a nekouká), omlouvám se.
Já si moc ráda čtu o exotickém cestování po Asii a Indii na různých webech cestovatelů.
Indie je určitě krásná, ale můj šálek kávy je stará dobrá Evropa.
Jediný zážitek s financemi mám těsně po revoluci, když jsme jeli s exmanželem do Itálie, majíc 1.000.000,–lir. Ale bylo to jako plivnutí do moře, neboť to nebylo skoro nic. Tenkrát tam byli ceny v tisích. Jeden kopeček zmrzliny 1.000,–lir.
Cenu v lirách už si nepamatuji, ale vím, že v přepočtu na koruny stál ten jeden kopeček zmrzliny 70,- Kč. Tak jsem nad zmrzkou v Benátkách v roce 1990 váhala, ale nakonec jsme si ji dali. Taková rozmařilost! (chuckle) Ale byla vynikající, nezapomenutelná a nebyl to kopeček, ale přímo kopec!
Můj brácha byl v Indii dvakrát- ve volném čase je technikem tanečního divadla (zvukař, osvětlovač)a jeli na festival. Poprvé tam byl před mnógo lety, podruhé asi před dvěma? třemi? A protože už byl poučen, co se tam dá koupit, slíbil všem ženským z rodiny šálu (ještě bižuterie se tam dá koupit, tak asi tak). Chtěl být děsně hodnej, tak vyzvídal barvu. Jeho dcery vyslovily nějaké normální přání, zatímco Kačka pronesla- královsky modrá. Brácha znejistěl a muselo mu být ukázáno, která to je. Pak přišla řada na mě. Byla jsme poučena z předchozího vývoje, a tak jsme vypálila- „Ferrari červená!“ „Tu znám!“ zajásal brácha a byl spokojen, že tentokrát konečně ví 🙂 A přivezl všechny!
Taky znám jedny Švábovy.
To máte z toho, že vám je ta naše malá zemička malá… To nám se s Bimboušem stát nemůže, on okouzlí každého a nakonec se vždycky někde vyspíme, i zavřenou památku nám otevřou. Ále nesmí to být za hranicema. Tam propadá panice a když jsme ho s bratrancem podle odvlekli do Vambeřic – neb si myslel, že když tam chodila Barunčina babička na pouť, musí to být u nás. V Polsku odmítl okouzlovat, ale tam zase byli obchodníci, takže hbitě přepočítali korunky na zloté a i vyčůrat jsme se zvládli.
No nazdar! Ptám se – o kterém roce mluvíte – o loňském? Což znamená, že asi ani teď tam není s penězi vystaráno. Dám přečíst Jeníkovi, aby věděl, do čeho jde. Nejvíc asi překvapí, že se nedá platit dolary – inu jiný stát jiný platební mrav (rofl) …
Jinak i já pamatuji nouzi o platební měnu – a to jsem nemusela ani do Indie, stačilo Rakousko po převratu (našem). Podnik, ve kterém jsem pracovala, vyraboval poslední peníze, uspořené v ROH, a my vyrazili na dvoudenní cestu Rakouskem (s přespáním v Jižních Čechách). Jeník mne na cestu vybavil mařenami s tím, že je v Rakousích směním za šulinky … checheche, chyba lávky. Než jsme se dostali k řádné bance, bylo poledne a zavřeno, než jsme se dostali k další řádné bance, bylo pět hodin a zavřeno. A mařky nikde v obchodě nechtěli – takže zatím co se ostatní rozplývali nad koši slevněných triček (ne že by kupovali!), tak já si nedovolila ani rozplývat, vědouc (teď je ten přechodník správně?), že ani v přechodném pominutí mysli bych si koupiti nemohla. Nakonec jsem se ke kýženým šilasům dostala zakoupením NESKUTEČNĚ drahých Mózartových koulí v Salzburgu, které mi bylo dovolenou zaplatit markami a vráceny mi byly šilinky ve velmi ubohém kursu. Jenže to bylo na podzim roku devadesát a my všichni byli vyvalení z toho, že jsme se podívali za hranice všedních dnů (rofl) (rofl)
Ano, listopad 2016, teď už je to myslím lepší, aspoň pro turisty.
Ách, december po prevrate 🙂 To som bola v Rakúsoch hneď dvakrát – raz z mamininej roboty na zájazde busom na viedenské vianočné trhy (moje prvé VT vôbec) a potom s kamoškou. S maminou sme boli tak „bohaté“, že jediné, čo sme si na tých trhoch mohli dovoliť kúpiť, boli červené lesklé jabĺčka na vianočný stromček, neviem či sú z plastu či z papírmašé, najmenší model čo mali. Dnes sú úplne bežné všade, pre nás boli vtedy úlovok. Dodnes ich mám aj dávam na stromček. A s kamoškou sme behali po múzeách a galériách, najviac sme túžili po prírodovednom múzeu a hádajte v aký deň sme tam boli, keď jediný deň, ktorý majú durch-und-durch zatvorené je utorok! To je teda ale asi aj jediná ustanovizeň na svete s takýmto „nestránkovým“ dňom. Tak sme si nohy zodrali po členky v Kunsthistorickom oproti, a to skoro doslova, lebo je tam toho fakt kvantum, naraz sa to hádam ani nedá stráviť, a do toho prírodovedného sme sa odvtedy už nikdy nedostali…
Švábovi (mávám do nebe) byli naši přátelé z Děčína.Hodnější lidi jsem nepoznala.
Švábová je moje někdejší kolegyně ve spořitelně, její manžel Šváb je stavař 🙂 taktéž jsme měli pana Švába v dozorčí radě ( spolu s pp. Špačkem a Vrabcem )
Jeden z důvodů, proč nás to za hranice netáhne. Strávit půl dovolené lítáním po bankách a dohadováním o kursu a druhou půlku strachem aby mi ty peníze někde neukradli a já nezůstala v dáli bez peněz, brrr. Nejsme protřelí cestovatelé, kteří se vyznají a zvládnou i takovouto pohromu s klidem a lehkostí, takže bych nejspíš strávila dovolenou zalezlá v tom hotelu kde se dá platit kartou. A to by byla škoda. Nene, u nás je dobře. Ráda si to přečtu, přidržím palce aby to dobře dopadlo a vyrazím zase „jenom za humna“.
nééé, já nechci Kalifornii, teď to tady píšu, žádná cizina a najednou tohle! Vraťte mne domůůůůů
Petrs01:Taky jsem spokojená „za humny“.A kolik zajimavych míst jsem jeste nenavštívila.