„Ty tvoje spratáky! Jak můžeš vařit v tak velikejch hrncích?“ Babička nakoukla do kuchyně, kde maminka vařila oběd a já jsem si klidně mohla udělat další čárku. Protože tohle byl nekonečný příběh. Babička vždycky měla poznámku o zbytečně velkém nádobí, zatímco její dcera někdy mlčela, jindy odvětila cosi o tom, že nebude donekonečna umývat sporák jen proto, že z malých hrnců všechno uteče.
Už jako malou holku mě zajímalo, proč se to pořád opakuje? To babička zapomněla, co jí mamka vysvětlila? Já si to tedy pamatovala dobře! Teprve o hodně později mě došlo, že to bylo něco jako… rituál. Babička to řekla, maminka to spolkla, protože věděla, že to nic neznamená, a život šel dál. A byla jsem o mnoho starší, když mi došlo, že to třeba nebylo pro moji mamku tak nevinné, tak nezraňující, jak to vypadalo. Dobrá, asi ji to nezraňovalo, ale štvát ji to mohlo!
A došlo mi, kolik takových drobných ostří často jeden druhému v běžném životě nastavujeme. Někdy to tak opravdu nemyslíme, jindy je to cílené dloubnutí. Někdy to v klidu ignorujeme, jindy nás to zabolí. No, zkuste si sami vzpomenout na různé opakované poznámky, na které vaše vnitřní já umí zavrčet!
„Prosím tě, učeš se!“ Jak já jsem nesnášela tuhle větu! Ne, není na ní nic špatného, není agresivní, dokonce tam bylo „prosím“. Jenže já ji slyšela klidně i pět minut poté, co jsem vyšla z koupelny s vykartáčovanou hřívou! Můžu za to, že mě příroda obdařila nepořádně kudrnatými vlasy, které prostě nikdy nevypadají opravdu učesané?
Tohle jsou samé nevinné příklady. Existují horší. „Když jste si pořídili děti, tak je holt musíte i vychovávat.“ „Tobě chutná, že?“ „Určitě se časem naučíš i zaparkovat!“ Drobná ostří často bývají schovávána za rádoby vtipné poznámky, ale věřte, že je-li jich moc, dá se na nich vykrvácet. Braňte se jim – a opravdu je zkuste nepoužívat na druhé:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2017
Tak co vy drobná ostří ve vašem životě? Zažili jste poznámky, které měly být (nebo měly vypadat) nevinné a přitom vy jste je tak nedokázali brát? A náhodou… nemáte ve zvyku něco takového říkat svému okolí?:))
Přiznám se, že ač jsem se zapřísahala, že to nebudu dělat, tak Andyho a Patrika, nešťastné to dědice svých neučesatelných vlasů, také (občas:)) posílám za hřebenem! 😀
Už asi píšu pozdě, ale Dede – od včerejška si lámu hlavu nad tím, co to jsou ty „spratáky“?
Osobně radši vařím ve větších hrncích, i když je to jen pro nás dva s MLP, líp se mi s tím při vaření zachází. Až je to hotové, tak to holt přeliju do menšího hrnce a je.
A pokud jde o ta „ostří“, na to byla odbornice manželova tchýně, ale teď, téměř 5 let po její smrti, to už opravdu nemá smysl řešit, nanejvýš nám zůstavájí veselé vzpomínky typu hlášek „tys zase přibrala, že?“ směřovaná na dcéru při prvním oficiálním rodiném obědě s jejím chlapcem, atd., atp. 😉
Oproti tomu moje tchýně je fakt skvělá (asi za to může i ta vzdálenost mezi námi a to, že se vidíme jen tak 2-3x za rok), nikdy jsem s ní neměla nějaký větší problém, je to fajn ženská.
Myslím, že (aspoň někteří) lidé, kteří si svoje drobné nebo i větší jedovatosti nedokážou odpustit, mají problém sami se sebou, nějaký komplex, a léčí si ho tímto způsobem.
Chichi – hrnce! (chuckle) Absence malých hrníčků a kastrůlků v domácnosti snachy mi vadila tak zásadně, že jsem si musela 2 malé exempláře koupit sama. Naštěstí spolu vycházíme výborně, takže vím, že to snacha nebrala nijak úkorně.
Hančo, tak přemýšlím, jak by reagovaly mé snachy, kdybych si k nim pořídila kastrůlky 😀 No, snad by to taky vzaly sportovně!:))
Jinak s tím komplexem můžeš mít pravdu (nod)
Výborná téma. Zaplnila by som celú diskusiu,takže len jednu vec.Mama /i otec/ boli učitelia.celý život som po každom výjdení z WC počula z kuchyne vetu:Ruky umyť! Celý môj život! Bola som desne podráždená z toho-teraz mi tá veta chýba.
PS.
Jeden z veľkých problémov od doby,keď som zostala sama-boli hrnce a kastrolky.Varila som v tých veľkých a potom vylievala.Už Mám malé kastroliky a naučila som sa variť pre jednu osobu.
Chichi Verenko, umej si ruce říkala maminka i babička tak pořád, že jsem se to rychle neučila nevnímat:)) Teď přemýšlím, jestli já to taky náhodou neříkám? 😀
K těm kastrůlkům – ano i já se učím vařit v malém a jde to ztuha. Hlavně proto, že jednodušší je nevařit (když jsem doma sama) vůbec 😛
Já vlastně žádné malé kastrůlky ani nemám. Zato mám spoustu malých plastových krabiček 🙂
A protože pracuju doma (a můj muž obědvá v práci, vařím si i sama pro sebe taková ta jednohrncová jídla ve větším množství a co hned nesním, mrazím.
Ale uznávám, že praví gurmáni by nad mým řešením právem kroutili hlavou 😉
Regi, mám taky plno krabiček! 🙂 Když o víkendu pořádně vařím, tak pak taky krabičkuju a mrazím. Jen málokdy pro nás, většinou to vozím taťkovi 🙂
Tak jistě jsem zažila nějaké to drobné říznutí, i o tom je život – člověka to zamrzí, chvíli nad tim možná i hloubá a trošku se lituje (To jsem si nezasloužila!), ale většinou zapomene … pokud nenarazí na člověka, který popichuje systematicky a záměrně (i to se stává, bohužel, a většinou není valné obrany proti tomuto zraňování).
Spíš bych se podívala, jaká jsem v tomto oboru já. Tak ruku na srdce – opravdu nejsem svatá a nemůžu se zapřísahat, že jsem nikoho ani slovem nezranila. Určitě se to mnohokrát stalo nechtěně – většinou z neznalosti situace nebo z mé nepozornosti. Minimálně vím o dvou případech na Zvířetníku – od té doby si dávám moc pozor, co napíšu, často radši smažu – a stejně si nedělám iluze, že bych se nemohla někoho nechtíc dotknout.
No – a určitě se stalo, že jsem vědomě pronesla něco, o čem jsem věděla, že se tomu druhému líbit nebude – co si budeme povídat, někdy jsem potvora (headbang) . Ale já se snažím napravit a čím jsem starší, tím míň porypuju – aspoň si to myslím. Ale možná je to tím, že jsem už líná vymýšlet tu správnou jedovatou větu, aby pořádně sedla (rofl) …
Ygo, napsalas to vlastně líp než já:))
Já jsem jedovaté věty neuměla, velmi dlouho jsem byla prostě trouba a neuměla se bránit. Leč život mládeže je drsný přírodní výběr, tak jsem se to naučila 😛
A později to s úlevou přestala používat. Zjistila jsem, že mě to vlastně nebaví (wasntme)
K hrncům: u mě platí poučka, že pokud tvořím pokrm poprvé, každý hrnec (mísa, pekáč atd.) se ukáže jako příliš malý. 🙂 (V krizových případech mě zachraňuje pekáč na kachnu.)
S tím souvisí věta zdánlivé rýpavá, říkávali jsme ji babičce: To pro tebe byl takovej problém na ty knedlíky zadělat do vany? Ona totiž babička dělala nehorázně dobré kynuté knedlíky. A když se rozhodla, že bude knedlíkový den, svolala si děti ze čtyř chat, tzn. mě, mou sestřenici a všechny naše bratrance, vyhlásila, že udělá tolik knedlíků, kolik doneseme borůvek, a vyslala nás na lov. My popadli místo konviček kýble… a následovala ona památná věta. Pak jsme se kolektivně přežrali, vyvalili se na verandě a k babiččině spokojenosti jsme mírumilovně funěli až do večera, obvykle předstírajíce, že hrajeme nějakou tu deskovou či karetní hru. Úžasné časy.
Rýpání dělím na zákeřné a nápomocné. Zákeřným rýpáním si dotyčný jenom leští ego, nápomocné je v podstatě rada. Poznat se to dá. 🙂 A zvláštní verze leštění ega je hraní si na hodnou. To se taky poznat dá, zejména podle toho, že na to ona „hodná“ často a ráda upozorňuje. Abychom to náhodou nepřehlídli, že je tahleta hodná. 🙂
Ach Io, babiččiny ovocné knedlíky! (angel) Borůvkové byly nejlepší, ale švestkové a meruňkové… ty taky jsou! Neměla jsem ráda jahodové, přišlo mi to jako škoda jahod 😛
Babiččiny byly nejlepší meruňkové… ty meruňky jsem si musela na ně natrhat 🙂
U nás je takové to dloubání přímo dědictví. Už moje prababička dokázala dobře mířenou větou hodně poranit a hodně pokazit a co teprve moje babička. Ta by bývala měla dostat zlatou olympijskou… Nezapomenutelné byly jedny Vánoce, vždycky měla babička nejvíce dárků a čím byla starší, tím to bylo horší. Tenkrát se máma vybičovala a upletla babičce tehdy velmi módní kostýmek. Krásná vlna, měkkoučké, nádherná barva. Babička na to chvíli koukala a pak pronesla památnou větu: “ Jinde si babičky halej do hedvábí a zlata a tady holt jen ta vlna “
Máti sice nikdy babiččiny dokonalosti nedosahovala, ale také uměla potěšit a čím je starší, tím se jí daří více
Tedy Inko, zajímalo by mě, jaké jiné babičky tvoje babička znala 😀 Já bych (s ohledem na dobu) řekla: jinde babičky halí do dederonových zástěr a vy na mě s vlnou! (rofl)
Přesně!
Tak to Ti řeknu zcela přesně – jako malá holčička jsem byla v sobotu načinčána a babička mne s sebou vlekla do Belvedéru na kávu s “ děvčatama“ – byla to samá paní radová a podobné…Přitom babička nebyla ani von, ani paní radová, ale to místo v té společnosti si vydobyla svojí posedlostí prací ( a svými konexemi).
No jo, tak to byl úplně jiný typ babičky, než jaké jsem znala já 😀 I když ta moje byla Dáma Malého Města! A na moji matinku, když v neděli večer odjížděla do Prahy na kolej, se chodily dívat mladší děvčata (jak mi svěřila přítelkyně jedné mé tety), aby obdivovaly její oblečení, klobouček a rukavičky!:))
Pokud šlo o mě, tak se babička naštěstí časem smířila s tím, že v tomhle se její první vnučka nevydařila… No měla další tři, na kterých se mohla realizovat:))
Uplně nejlíp umí rýpat moje tchýně, která to dělá programově a ještě se zdůvodněním „já jsem jen upřímná“. Eh, upřímnost jejího druhu snášíme všichni velmi špatně:)
Matyldo, buďte k ní taky upřímní (chuckle)
Asi takhle – ona je k nám (v našem případě speciálně ke mně) upřímná (protože Upřímnost, to je moje! jak říká), ale já k ní sprostá, nevděčná a vypočítavá …
A to my jsme k ní takoví všichni, jen s tím rozdílem, že jejího syna jsem to naučila já 🙂
Já ho naučila i sprostě nadávat … (nod)
Já jsem si zažila spíš s tchánem, ale babičce jsem neodpustila, že ho nechala. Paradoxně to všechno pomohlo, když měla tendenci kritizovat naši výchovu, neměla jsem výčitky a řekla jsem jí, že ona si svoje vychovala a já ji taky nekritizuji. Asi mi bylo celkem jedno, co říkají. A docela jsme těch třicet let přežili, když se trochu zklidnily stavy. Nebýt toho, asi bych si všechno moc brala
Ty jo, všimly jste si (ani většinou tu jsou dámy:)), že upřímnost nutí ty osoby říkat jen nepříjemné věci? Na pochvalu nebo drobnou lichotku už jim obvykle upřímnost nedosáhne 😛
Jo a správně je tu řečeno, že když „upřímné“ osobě oplatíte stejnou mincí, krutě se urazí 😀
Jojo, tak se bohužel občas chovala i moje máma. Přišla jsem třeba od kadeřníka a ona mě přivítala slovy: „Ježišmarjá, co ti to udělali na hlavě?“ Podotýkám, že jsem vždycky mívala nějaký úplně běžný účes, žádnou extravaganci. Někdy mě to naštvalo, ale většinou mi to spíš bylo líto. Pár obzvlášť vypečených hlášek jsem i obrečela. Když mě při tom máma přistihla, tak to obvykle ještě korunovala tím, že mi řekla, ať přestanu s tím divadýlkem. Většinou jsem to spolkla a nijak neoplácela, ale někdy jsem si zarýpala i já. Pak jsem se dozvěděla, že jsem hrozně zlá. Nevím, proč to dělala, já ji měla ráda.
Jasně, proto jsem sprostá, nevděčná, vypočítavá- a ještě se povyšuju kvůli svému vzdělání 🙂
Že se nestydíš! 😀
Řeči se vedou a voda teče.
Příklady takzvaných „horších“ jsou věty stejně nevinné jako jiné. Pronesené bezmyšlenkovitě, jen tak aby řeč nestála. Nebo co je špatného na otázce, jestli vám chutná? Na vyjádření naděje, že budete stále lepší (i v tom parkování )?
Je to kontext, kterého si vysílající vůbec nemusí být vědom (ostatně jak má kamarádka vědět, že zrovna tohle větou vás zrovna včera obšťastnil někdo, na jehož názoru vám záleží ) a je to hlavně osobnost přijímajícího, která z těch vět dělá ostří a zraňuje se jimi.
Pokud očekávám rýpanec za každým druhým slovem, nejspíš ho tam najdu. Pokud každou větu vztáhnu k sobě a hledám ostří, najdu si ho a říznu se. Jsem to já, kdo ostatním do slov vkládám jiné významy a myslím si, že oni tím myslí …
A než se pohádáme na téma, jak se pozná, že ten kdo to myslel to tak myslel, připomenu, kolik úředně posvěcených pitomostí se dělá proto, abychom se větičkou, slovíčkem, či jen myšlenčičkou nedotkli sebeúcty někoho, kdo s vlastní sebeúctou nemá nejmenší problém. A celé korektní blbnutí má zcela na háku, nebo ho radostně využívá ku prospěchu svému i své širší rodiny.
😉
A protože nevařím na plynu, používám malé nebo maličké kastroly 😀
První odstavec do kamene tesat! U druhého už si tak jistá nejsem – myslím, že tento názor tak úplně nesdílím, ale na druhou stranu ani proti němu nic nemám. Kastroly se snažím používat přiměřené, ale pokud nejsou zrovna k dispozici, beru zavděk tím, co je. Pokud proti tomu někdo něco má, je mi to jedno :-).
Milá Ri, absurdita politické korektnosti by neměla znamenat, že se odmítne korektnost ve vyjadřování jako celek. 🙂
Špičkování je mezi lidmi normální, v rodině, mezi přáteli, v práci. Jenže může být milé, ježaté i jedovaté – a každý člověk reaguje jinak a ne vždy si může pomoct, aby ty řeči nevnímal. Už proto, že stačí malá změna okolností a původně nevinná věta se může proměnit ve zbraň hromadného ničení 😀 Já se prostě snažím to jiným nedělat 🙂
Jenže se můžeš snažit sebevíc, to jak si tvou větu vyloží protistrana prostě ovlivnit nemůžeš. Je to v jejím nastavení vůči tobě. A to nastavení má ve své plné moci ona, ne ty.
V kritickém případě se diskuse dostane do stavu, kdy otevřeš h…ústa a to znamená že máš kritické poznámky (dřív než cokoli vyslovíš) a nebo mlčíš (a to jsi teda pěkně urážlivá a nafoukaná ).
Pokud ses nesetkala s opravdu vztahovačným člověkem, buď ráda.
U nás v rodině se ženy nechválily.
Táhlo se to už od naší babičky.
Všechny jsme k sobě hodné a milé, ale prostě to chválení se nenosilo. Docela mě to mrzelo.
Babička měla 2 dcery, její dcery měly zase každá jednu dceru.
Až já mám 2 syny a jednoho vnuka.
Já se snažila chválit.
Jé – tak to u nás se chválilo a chválí a hodně. Teda zavedla to naše mamka (generace před tím to nebylo taky běžné), ale jak to tak poslouchám v okolí, byly jsme asi v tomto ohledu rarita – většina říká, že se spíš hanělo. A taky zavedla hezké oslovování – takže doteď na sebe voláme Maru, Dany, Yvi – žádné Mařeno, Danušo, Yveto (i když v mém případě by to bylo asi normální, ale mým blízkým se toto oslovení zdá příliš tvrdé (rofl) ) …
Ygo, u nás babička nechválila své tři dcery, leč chválila svá vnoučata. Moje maminka a tety chválily všechny 🙂 Tedy ne pořád, samozřejmě 😀 Občas lítaly i pohlavky a drsné poznámky:)) Podstatné je, že to bylo vyvážené – jak to vlastně má být 🙂
Takové lidí, kteří občas bolestivě štípnou, máme kolem sebe asi všichni. Někteří si ani neuvědomují, že sem tam bodnou do citlivého místa, jiní to dělají schválně, a velmi sofistikovaně, aby se jim vlastně nedalo nic vyčíst. K těm prvním pravděpodobně občas nechtíc patříme i my sami, protože jsme prostě lidi s chybami. A těm druhým je třeba se vyhnout, ignorovat je, neztrácet s nimi drahocenný čas, a jen je v duchu politovat.
PS: Hrnce mám taky ráda větší. 🙂
Regi, občas si člověk prostě nevidí do pusy, že. Nebo něco nedomyslí. Nebo nezná okolnosti, které třeba právě tomu druhému tlačí hlavu do bláta. Tak to prostě je. Důležité je, nedělat škodu naschvál, nezraňovat čistě jen pro své potěšení. Si myslím:))
Ano a snad nejhorší jsou lidi co oznámí „jenom říkám pravdu“ a přitom to je výmluva ke zlým poznámkám.
Já taky nemůžu vystát vaření v moc velkých hrncích, nevím proč, ale vždycky se snažím přesně odhadnout jak malý hrnec si můžu vzít, aby mi to ještě prošlo. Ale nikdy jsem teda nikomu z rodiny nemrmlala do vaření kvůli tomu.
Rituál kuchyně si vybavuju,to je místo,kde bychom se s mamkou pozabíjely.Naše názory na úklid bytu se také velice různí. A že sousedovic dcera, věčně srovnávaná se mnou,je pro mne prostě ta největší pipina pod sluncem prakticky do dnes…to snad ani nemusím říkat.
PS: nemusím malé hrnce, ale ráda si v malých kastrůlcích ohřívám jídlo 😀