Hnala jsem se za bílým huňatým ohonem. Tryskem z koupelny do kuchyně, prokličkovat mezi židlemi – jen jedna spadla – smykem do chodby, trysk po schodech a vzápětí pekelné brždění v ložnici, protože pod postele se nevejdu. Nakoukla jsem do tmy, kde vítězně svítily dvě zelené oči.
„Rózo! Okamžitě toho nech! Takhle si u nás nikdy nezvykne!“ Paniččin křik rozechvěl okenní tabulky a oči pod postelí polekaně mrkly. Vyběhla jsem z ložnice a celým psem jsem se to snažila paničce vysvětlit. „Neboj! Já vím, co dělám! Víš, jak ji to baví?“ Panička si jen unaveně vzdychla.
Je to už víc než týden, co s námi žije neviditelná kočka. Polárka samozřejmě není neviditelná sama o sobě, jen se nechce ukazovat lidem. Její první majitelka s ní jednala jako s kloboukem, který vyšel z módy – zbavila se jí, a ona to nemůže lidem zapomenout. Takže chudák naše panička si drásá srdce, když dává misky s jídlem před vanu a jen na mizejících dobrotách a použitém záchůdku vidí, že nový člen rodiny reálně existuje.
Ptáte se, co na to kocour Merlin? Inu, moula je to. Touží se s bílou krasavicí seznámit, ale prý, musí dodržet protokol. On ji honit nebude! Ona musí přijít sama a seznámit se s pánem domu. Pche! Ještěže tu všichni mají mě. Protože já mám neomylný psí nos a vím, jak strašně vyděšená, smutná a nic nechápající Polárka byla. A jak se každý den víc osměluje – a jak ji naše honičky baví. Však si musí udržet kondici a postavu, ne?
Prostě pro nás s Merlinem už Polárka není neviditelná. Je to trochu ušmudlaný chlupatý mop, jehož obrovské zelené oči se už umějí i usmát. Mě je jasné, že za chvíli bude Merlin po domě šťastně sbírat zbytky své důstojnosti, protože až se tahle kočka opravdu osmělí…
Musím o tom nějak přesvědčit i páníčky. Jsou z Polárky smutní, ale ono opravdu už brzy bude líp!
Přeju vám krásnej chlupatej den a příští týden zase na shledanou!:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, pořad Svět zvířat, 2017
A o čem si dnes budeme povídat? Hm, co takhle o tom, jak asi dopadne Merlin? Jak se kočky shodnou? Protože Rozárka si s Polárkou rozumí už teď…:))
Nebo o tom, jak se přátelí vaše zvířata! 🙂
Dede, já myslím, že ať napíšeš co napíšeš, všecko může být pravda, protože co kočka, to jiná povaha. Klidně s paničkou nemusí „mluvit“ do konce života a klidně se může nechat už příští týden pochovat. Pokud ji do jejího způsobu života už nikdo nebude příliš rušivě zasahovat, bude spokojená … no ale pro potřeby Rozárčina zápisníku počítám, že pravda bude spíš to druhé.
P.s. tak si říkám, že Polárka bude ze začátku Merlina trošku šikanovat – přece jenom je skoro von (rofl) , ale brzo zjistí, že ve dvou se to lépe táhne a taky číhá na Rozárku (nod)
U mne si postupně zvykli na sebe dva kocouři a kočička, vyhození z bytů na ulici.Uz jsem o nich psala. Zpočátku též na sebe vzájemně syčeli, pak si na sebe zvykli.U nás chodí kolem paneláku paní venčit psa na vodítku, kolem pobíhá jejich kočka a otírá se každou chvíli o psa nebo o paničku. Je moc hezké je pozorovat.
Náš známý veterinář 😉 , mi k tématu – přijetí nové kočky do rodiny – řekl, že záleží na povaze kočky. Jako vždy měl pravdu. Jestli se ona smíří s novou rodinou a hlavně zvířecími příslušníky, tak je vyhráno. Když je to kočka plašanka, je problém.
Tak jaká bude Polárka? To se dovíme v dalším pokračování (wave) .
Inu, vycházím z toho, že Polárka nebyla týraná ani nežila na ulici – jen byla ze dne na den vyhozená z místa, které považovala za své a kde se cítila bezpečná. Navíc je to mladá kočička… tak uvidíme:))
Já jsem asi v soužívání původních s novými přírůstky rarita. Melíšek I byl opravdu první. Přišel Zrzínek, Melda si zasyčel asi 2 dny a pak už byli parťáci. Zrzínek si nehrál, ale respektovali se a žili spolu spokojeně. Ríšu Zrzínek zmydlil když mu vlezl na kytičku. Tím si to vyřídili a spokojeně spolu strávili 3 roky. Mezitím přišla Cecilka, ta spíš vrčela a syčela na ně, pak Bělinka, ta byla úplně bezproblémová, kotě prostě přijali jako svoje společné dítě. Po smrti Ríši, Zrzínka, Melíška I a Bělinky postupně domů přicházeli další následovníci – Melíšek II, Lady a Damián, zůstala jen Cecilka z té původní party. Když je dnes pozoruji jak si spolu hrají, spí ve společných pelíšcích, není žádná nevraživost.. tak jsem vděčná za to, že jsou takoví, jací jsou. Milí, pohodoví, mazliví…. Vděčím jim za hodně a vracím jim tu jejich lásku. Vzájemně se máme moc rádi a oni vědí, že jsem jim pomohla a já vím, že oni pomáhají mě!
Karolíno, tys dávala (a dáváš) domov potřebným a k tomu jim servíruješ celé svoje srdce (inlove) Nejspíš tak vytváříš prostor, kam hádky a rvačky nepatří; asi 😀
Máme novinku, lejdyna se směje a už se zas začaly s Dondou honit, jak to dělaly, když byla Donda asi půlroční. Jak píšou holky dole (nebo nahoře, pokud skončím v Kalifornii), je u toho pořádnej rambajz. Největší švanda je, když se Melly, která je menší, ale zhruba stejně těžká, nechá Dondou povalit, procpe Dondě hlavu k zadním tlapám a pak se zpod vířící kólie najednou vynoří rozesmátá očka a čumák něžně žužlající Dondino stehno.
Io, to je radostná zpráva! Myslíš, že na to může mít vliv i to, že jste se konečně usadily? (wave)
Myslím, že je to všechno dohromady. Melině ze života zmizeli lidi, kteří mi doporučovali, abych ji radši „poslala dál“, že to pro ni „bude lepší“. (Ech.) Donyštěně bude mít tři roky a dospělo, už nedělá pubertální naschvály, je z ní spolehlivej pes, kterej umí ustoupit. Melly si zvykla, že má vedle sebe psa, který umí ustoupit a počkat na ni (Donda se k ní občas chová jako k postižené). Melly si zvykla na psy v okolí, i když venčící trasu hodně variujeme. Zvykla si na jejich pánečky a oni k ní přistupují tak, jak potřebuje – totiž dávají jí najevo, že ji mají rádi, i když se bojí (nebo bála). (Trochu dost tady zafungovalo, že jsem pánečkům vykládala, jak se Melly dostala do útulku a že se ji snažím odnaučit se bát.) Takže Melly je celkově v prostředí, který může považovat za bezpečný a milující. A asi jí to všechno došlo.
Včera jsem je naštvala – nakapala jsem na ně levandulovej olej. Proti klíšťatům. To máš vidět ty ksichty, když pes zjistí, že smrdí jako levandulovej záhon! 😀
Moc jsem se těšila na pokračování.
Myslím, že Rozárka má na ty hry trochu jiný pohled, psí. Ona si hraje. Kočky mají strach ze psů hluboko zakořeněný, je to instinkt, který musí překonat, a Rozárka na to jde podle mě dost zhurta. Já bych to na místě paničky řešila jinak, ale chce to čas a vnitřní klid. Mám docela čerstvou zkušenost s novou, taky dlouho neviditelnou tříletou kočičkou.
Sedla bych si k Polárčině úkrytu, klidně i s Rozárkou, a mluvila bych na ni klidným hlasem. Já vím, že zvířátka nerozumí, ale vnímají intonaci. Bude to třeba nějakou dobu trvat, ale kočička se bude pomalu klidnit, bude vědět, že i ta Rozárka k tomu patří, a pomalu si bude zvykat. Jen žádné honičky ze začátku, to přijde, ale chce to čas. A Merlin se představí sám, vypadá to, že je kliďas, že uvítá v pelíšku někoho, ke komu se třeba může tulit.
Pod tohle bych se podepsala. Už jsem tu párkrát psala, jak k nám přišel kocour Filípek. Schoval se v obýváku pod lavici, vrčel a syčel a pokusy o přiblížení nekompromisně trestal pořádnými škrábanci a kousanci. Je to kocour původně divoký pouliční, s lidmi zcela zjevně dříve nikdy nežil. Chodil se jen stravovat na místo, kde se krmily kočky, ani krmiče k sobě nikdy nenechal přiblížit. Pak se mu stalo těžké zranění, ale měl štěstí, ten pán, co ho dřív krmil, se rozhodl ho zachránit. Zainvestoval do něj a musel si ho vzít domů. Kocour měl sešroubované a sdrátované nohy, takže nemohl pobíhat venku, ale musel se léčit v bezpečí a pohodlí domova. Pokud chtěl přežít, nezbývalo mu, než se s tím smířit. Dopadlo to dobře a uzdravil se. Ale sotva si jakžtakž zvykl v domově u toho pána, tak jsem si ho přes internet vybrala, takže ho pán naložil a odvezl ke mně. Najednou byl v jiné domácnosti, byli tam jiní lidé a další dvě kočky. Tak zvolil ze svého hlediska jedinou možnou taktiku, aby se ochránil. Schoval se a pouštěl hrůzu. Bylo mi ho moc líto. Tak jsem si několikrát za den vždycky lehla na zem k té lavici a mluvila na něj. Říkala jsem mu, že se nemá čeho bát, že mu tady nikdo neublíží a že budeme určitě kamarádi. A lichotila jsem mu, že je krásný a šikovný kocour. On na mě zpod lavice svítil žlutýma očima a poslouchal. Určitě mu v té jeho hlavičce šrotovalo o 106. A pak najednou začal vylézat, syčel a škrábal pořád míň a míň, až se z nás vážně stali kamarádi. Matýsek s Rozárkou se ho ze začátku báli, ale jak se pak uklidnil, tak teď s ním žijí v naprostém klidu. Jsem za něj moc šťastná.
Tečko a Tapuz – určitě máte pravdu 🙂
Rozárka je jednoduchý pes – jak už psi bývají. Pokud jí to Polárka po týdnu soužití dovolí (a nezmydlí ji, jak tu kdosi poznamenal:)), tak už možná touží po společnosti… a já přemýšlím, jestli si ji už v příštím dílu panička pomazlí…?
asi ještě ne… mohla by jí chlupatá dvoubarevná smršť přeletět kolem ní a Polárka se jí v letu otřít o nohy ( a nevyděsit se vůbec)… za čas přijde sama, přivede ji Rozárka. protože se holky nakonec skamarádí tak, že je panička po návratu v práce jednoho dne najde spát v jednom odfukujícím klubku, resp. sněhobílou huňatou kouli odpočívat na Rozárčině rozcuchaném kožíšku ve psím pelíšku 🙂 opatrně pohladí oba…poprvé možná bílá koule vystřelí a zarazí se až pod postelí…podruhé už to půjde…a za řekněme měsíc? přijde panička z práce, poskáče ji jedna ježatá Rozárka a po této vítací smršti se důstojně přiblíží Paní Polárka, opře se o paničku a nechá se s potěšeným brumláním pohladit. chovat ne. to nerada 🙂 Merlin prozatím moudře ustoupí ze světel ramp a bude jen přihlížet vývoji událostí 🙂 a chodit si pro mazlení k páníčkům :-)a samozřejmě pro vydatný přísun kapsiček, sýrových kuliček, tuňáka, aby byla oceněna jeho nezměrná trpělivost 🙂
Já vlastně nevím, jak dlouho se musí ukecávat kočka- naše kočky se nechaly ukecat hodně rychle 🙂
Jak to dopadne s Merlinem… podobnou otázku vlastně řeším. Oriáš je obrovský a dost individualita. Jen občas je vidět, že by si rád pohrál a psice se sice nechají proplesknout a Karamel ho občas loví, ale já pořád nevím, jestli by neuvítal druhou kočku/kocoura. Jenže jak starou a jaké pohlaví? A co když se spolu nesnesou? Oriáškovi budou v květnu dva roky. Kilián zmizel loni o prázdninách a to mu Oriáš předtím párkrát nařezal, ale bylo to i dost vzájemné… tak já nevím.
Matyldo to sázka do loterie.
U nás to nedopadlo, jak píšu níže.
Ale kočičího kamaráda by asi Oriášek uvítal.
kočku,vykastrovanou a tak sotva roční….on si ji vychová,Miňák si taky Majolenku vychoval….
Matyldo, já myslím, že na pohlaví až tak nezáleží, ale pořídila bych mu kotě. On je tam teď pán, a kotě by si vychoval k obrazu svému. Je ještě mladý a parťáka ke hrám by určitě uvítal.
Když můj kocourek Damíšek ztratil kámošku, dost dlouho ji hledal, oni byli opravdu nerozlučná dvojka. Dost se trápil, a já riskla kotě z Hodonína. Byla to klika, po čtrnácti dnech se tříletý kocourek změnil na tříměsíční kotě. Společné hrátky, až legrační bylo pozorovat kotě, jak řádí s šestikilovým kocourem. Společný pelíšek nebo krabice, společné výpady na zahradu. Škoda, že sem nemůžu vložit fotky. Možná jsem jen měla šťastnou ruku, nevím, ale tak to prostě bylo.
No to je právě to. On Kiliána nehledal.
No, u nás to byla Princezna, která každou konkurenci vyhnala. Momentálně k nám může přijít ten, kdo zvládne projít přes Majdu. Jestli je kocourek nesnášenlivý samotář, tak to dopadne jak u nás
Nojo, ale Damíšek s Prťulkou sem přišli spolu, asi vyděšení z nového prostředí, Damíšek přišel jako neplánované kotě z rodiny a Prťulku adoptovala od prvního dne kočička mé známé, která dva dny předtím porodila. Od začátku spolu spali v pelíšku, hodně brzo se změnili v rychlou rotu, a najednou zůstal sám. Oni se nijak neprali, fakticky šli do všeho spolu, prostě dvojka.
Ano, Princezna také doma nechala jen svého bratra Brášulku…
Navíc, kočka je v přírodě dost samotářský tvor, takže třeba některé ani nevadí, že je doma sama.
Jo, a proto jsem byla ráda, že Damíšek tak rád přijal nového parťáka. Měla jsem v tu dobu ještě 2 trochu starší kočky, ale to byly takové dámy, ty už na hry nebyly. Ty si zase vystačily spolu.
Matyldo – pokud se ti kolem domu nemotá kočka, nutně potřebující pomoc, já bych Oriášovi další kočku domů nenasazovala – myslím si, že je spokojený tak, jak to je. Já mám totiž dojem, že domácí kočka spíš přijme psa než další kočičí šelmu.
No, Matyldo, já bych se dnes podepsala pod Ygu – máš funkční smečku a Oriáš viditelně nestrádá. Dokud je Karamel ten správný prdlouš a parťák do her, tak nejspíš ani strádat nebude. Jde o to, kdo dospěje dřív – Oriáš nebo Karamelka? 😛
Není Polárka Matyldy kočka? Já myslím, že je vždycky docela těžké odhadnout jak si na sebe zvykne původní pes/kočka a nové přírůstky. Jak jsem nedávno psala, mamka před Vánocemi zachránila dalšího yorkshirského terriera, fenku, myslely jsme si jak bude Falco mít radost že už není jedináček a má si s kým hrát, a on zatím chudák trucuje, a bojí se. Daisy je mladá a plná energie, kolem něj poskakuje s hračkama a snaží se ho vyprovokovat k nějaké akci a on se jde schovat, že s tím nechce mít nic společného. Dokud s ním Daisy spořádaně spí v posteli, což je jeho nejoblíbenější místo, tak je všechno v pořádku. Jak na něho začne dorážet aby se šel honit nebo si hrát, tak se Falco tváří jako nešťastníček nad tou malou hnusotou co mu máti dotáhla do domu. Tak musíme doufat, že se to časem spraví.
Polárka byla Matyldina kočka. Kočka kaskadérka, co doplatila na svoje záliby přebíhat těsně přes autem. Jméno Polárka jsem Dede zapůjčila 🙂
Milá Fallen – to samé jsme měli taky doma – Toya byla spokojený jedináček a pak jsme na ni ušili dvojitou zradu – nejprve přišel kocour Zikmund a když ho už po dvou letech jakž takž vydýchala, přišla pes Brooke. Toya byla vždy nehrací a psy v podstatě pohrdala (chuckle) a teď měla doma hyperaktivní fenku. No -taky se nenechala nalákat na hračky a přetahování. Nakonec to dopadlo tak, že jsme měli doma dvě samostatné psí jednotky – i když šly spolu na vycházku, tak si šla každá po své ose. Toya se držela u nás a Broooke proběhala velké širé rodné lány v okruhu pěti kilometrů (rofl) . Prostě žily vedle sebe, aniž by si nějak vadily. Tak možná že i u vás se to takhle nějak utřepe – Daisy pochopí, že Falko si hrát nebude a bude si hledat jiné povyražení – a nakonec budou spokojení oba.
Já doufám, že se situace trochu uklidní, až bude Daisy vykastrovaná, snad se tím trošku zklidní a přestane být tak divoká. Doktorka prý říkala, že ji vykastruje dva měsíce po prvním hárání.
Řekla bych, že je třeba Falca podpořit – mazlit a vymezit mu prostor, kde se bude cítit v bezpečí před pozornostmi oné fenky. A protože to jsou psi, mělo by fungovat i vměšování páníčků 🙂 Společné aktivity na procházkách, té malé nabídnout víc práce, aby se unavila a neotravovala Falca. Možná i společnou hru pro Falca a malou – přetahování, aportíky, hledání pamlsků… Těžko říct, na dálku. Rozhodně si ale myslím, že u psů je taková situace řešitelnější než u koček… 🙂
No právě, je to těžký na dálku, mamka je docela nemocná, na vycházku jednou denně ještě zvládne, ale jinak musí hodně ležet a odpočívat, na nějaké hry a unavování pejsků moc nemá. Falco teda moc unavovat nepotřebuje, je docela lenošivý a pohodlný. Mamka se ho ale snaží podporovat jak zvládá, když se jde Faloušek schovat někam do kouta, tak si ho vezme na klín, jídlo dostává vždycky první.
hlasuji za to, že by to takto mohlo být – Rozárka ví, co dělá a zvířátka, která zažila těžké časy, se vzájemně mohou umět domlouvat 🙂 ostatně, není pes jako pes a naši první kočičku Sheilu, nalezenou u popelnice a zachráněnou vetem, taky zvykal na nový, bezpečný domov náš od malička hýčkaný šicáček 🙂 ona pak na oplátku šéfovala všem – psům i dalším kočičkám, které postupně přibyly do rodiny 🙂 kromě toho, kdyby se Polárce kočkopsí honičky a čichání nelíbily, uměla by to dát dost razantně najevo – až by chlupy lítaly 🙂
Evo, souhlasím – na kočky byly vlastně koťata, ale uměly si držet psy od těla – když chtěly. Podmínkou bylo, že oba psi byli dobromyslní… (No, Daníkovi to dalo víc práce:))
Takže také záleží na povaze psa – a mnohé fenky jsou rozené pečovatelky, které dokážou přijmout za svá třeba i koťata či jiné tvory, třeba kachňata nebo mláďata exotických zvířat.
No a já (coby stvořitelka:)) cítím, že ač je Rozárka veselá až rozpustilá fenka, pečovatelské sklony určitě má… 🙂
Momentálně mám hrající si zvířátka. Toya byla nehrací, ale Zikmund byl tak vytrvalý, že nakonec si s ním sem tam zahrála – no, spíš Ziky si hrál s ní. Zajímavé, že s Brooke si nechtěl hrát ani když byla štěně a teď, když už zná její zkratové stavy, už vůbec ne.
A velice mne překvapil, jak si zvykl na Ernesta a jejich hry mne nepřestávají bavit. Zrovna dneska Erník hnal Zikyho po schodech – na podestě se zastavili a kočkovali se skrz zábradlí. Ziky vystrkoval packy mezi šprušlama a Ernest je lovil.
A hry Brooke s Ernestem by určitě vystrašili mnohého nepsího člověka (ostatně, ono i kočkopsí hry vypadají děsivě (rofl) ) – to je nějakého vrčení a hrčení a štěkání a ňafání – buď se Ernest snaží chytit Brooke za ocásek nebo se Brooke snaží zasednout Ernesta … a do toho rambajzu řve Jeník „Vyhoďte někdo ty hajzlíky na dvůr, neslyším vlastního slova!“
U nás je ten, kdo přiměje ke hře snad každého, roční Karamelka 🙂 Pubertální potrhlá psice, která loví kocoura každé ráno, on jí to baští, a dokonce si s ní občas pohraje i Světluška, ale to fakt musí chtít 🙂 Jinak je Karamel neuvěřitelně vlezlej element, který nutí hraní všem zvířatům i lidem.
Ygo, Ernie je šarmér (inlove) ten by nejspíš okouzlil i to ptactvo nebeské 🙂 Moc by se mi líbilo vidět jeho a Zikyho hry… 😀 natoč video a dobudeš internet! 😛
OTéčko – pár jarních fotek.
http://yga.rajce.idnes.cz/2017_Brezen_-_jaro_ve_dverich/
YGO krásné fotky.
Ygo, paráda!
Jak jsem tu už psala několikrát, u nás to mezi Fousínem a Hepčou nedopadlo. Hepča ho nemá ráda.
A to i přesto, že jsme jí u jídla upřednosnili, dostává první, Fousín musí počkat. Pořád na něj syčí.
Asi to bude tím, že už jí bude 14 let a Fousína nevydýchává.
Když přišel kdysi Honásek, tak jí byly 2 roky. Zezačátku si museli vyříkat ručně, ale pak byl dlouhá léta klid. Dokázali vedle sebe ležet. O tom s Fosínem nemůže být řeč.
Fousínek je takový troubelík, on by si i kamarádil, ale Hepča ne a ne.
Míšo, jak dlouho je u vás Fousín? Děsně to letí… já mám pocit, že je to chvilka, cos vyprovázela Honáska… (inlove)
DEDE na podzim to budou 3 roky.