budu se věnovat druhé otázce (při té první zatím vidím rudě … tak až se uklidním (headbang) ).

My měli obrovské štěstí na sžívání. O Toye nemluvím, tam to bylo jasné – štěňátko došlo velmi dobře socializované, takže žádný noční pláč nebo vytí osamoceného zvířátka (díky Hanko). Ale i ostatní zvěřoni, ač jejich začátek života nebyl tak růžový, to u nás zvládli bez velké hysterie.

Zikmund von Garten (či-li Zikmund Zahrada – chycený na zahradě u silnice ve věku cca 1/2 roku) se hned první den sáčkoval k Toye (tady tedy neuspěl) a na gauč – sice v noci mne vyděsil, neb najednou nebyl a já i Jeník jsme ho hledali všude možně (Toya na nás nechápavě hleděla PROČ!!! toho zmetka hledáte?!!), ale to on si jenom ustlal v poličce ) – jinak žral, vyměšoval a hrál si, jak kdyby byl u nás od narození.

Brooke se přivezla Terka taky jako půlroční – absolutně nesocializovanou. A přesto se zabydlela docela dobře – pominu-li její trhací a všechnožrací mánii (která trvala snad tři roky).

A naposled k nám přišel Ernest – z útulku cca čtyřměsíční. Tak na tom útulek naštěstí nezanechal žádné stopy (ale ani tu vděčnost útulkového zvířátka, jak se inzeruje (rofl) ) – zapadl k nám jak kameň do vody. Nekvíkal ani neplakal, ze všeho měl radost a omotal si kolem tlapky jak Brooke tak Zikmunda – čemuž se divím doteď. Je to takový náš radovan (chuckle) !

Mé kočky by měly mít svatozář! Melíšek přijal Zrzínka s lehkým občasným zasyknutím, nehráli si, Zrzínek byl takový introvert, jeho pobyt u nás začal za postelí a v rohu šatny, ale měli se rádi. Když přijímali Ríšu, tak ani jeden z nich nezasyčel, jen Zrzínek si udělal pořádek a Ríšu prohnal když mu okupoval jeho kytičku. Přišla Cecilka a tady to bylo naopak – syčela a vrčela na ně ona, oni oba jen nechápavě koukali, co to je za zlostnou přerostlou myš. Bělinku přijali všichni až na Cecil, která na ní opět vrčela a syčela. Ovšem Bibííííís byla těžce nad věcí. Pak zůstala jen Cecilka a začali přibývat další – Melíšek II, Lady a Damián. Všichni byli přijati s lehkým hučením, nicméně nikdo neprožíval žádné emoce a žijí spolu ve čtyřkočičí domácnosti spokojeně a mají se rádi. Cecilka opečovává Damíška i Meldu a Lady na ně kašle. Tráví své odpočívání na knihovně v pelíšku, když si chce pohrát tak sejde dolů k míčkům a plyšmyším, někdy baští na parapetu sama, někdy se dojde najíst s ostatními. Je taková „svá“. Občas se mnou spí v posteli a to bych jí mohla vyhladit mazlením ze světa. A ti tři další výtržníci si spolu hrají, dovádějí, baští spolu, packují se o mlsánky……. jsou to moje zlatíčka.

Náš předposlední kocour přišel jako vymazlené kotě modrého briťáka ( mělo mě varovat jeho kotěcí jméno od chovatelky – Bivoj) do domácnosti s šestnáctiletou kníračkou a sedmnáctiletým kocourem kastrátem – ze všech stran soužití bezproblémové a to hned od začátku…Za rok odešel kocour, a brzo za ním i čubinka, tak dostal Maxík nového kamaráda, kocourka tříměsíčního Tedýška. Ani jsem je nemusela extra seznamovat – Tedýška jsem první den nechala prolézat celý byt a Max lítal někde venku, tak jsem napjatě čekala co bude – Tedýš byl zrovna v ložnici pod postelí, Max zaslechl pohyb a šup pod postel, za chvíli slyším takový tichý povrkávání, žádné syčení nebo prskání a od té doby s Tedýškem nejlepší kamarádi. Bohužel za dva roky jsem o Tedýška náhle přišla,a za měsíc už nás obšťastňovala Sisinka. K té jsem přišla zajímavě – spoustu let jsem měla sen, pořídit si černostříbřitou briťandu, „whiskasku“ jak se jí říká podlé té reklamy na kočičí krmení. Už někdy v devadesátých letech jsem ji viděla poprvé na kočičí výstavě a od té doby srdeční záležitost. No a když jsem tak náhle přišla o Tedýška ( a navíc do toho jsem dost blbě onemocněla, musela na operaci a pak dost týdnů doma) tak jsem se rozhlížela po inzerátech a útulcích. Nakonec mi máti vymluvila další kočku, že ještě počkáme, na podzim že chci stejně pořídit štěně a že to vezmeme jedním vrzem. Tak jsem souhlasila. Když už jsem byla z nemocnice doma, přijely mi na návštěvu kamarádky, parta z bývalé práce, co se scházíme přes dvacet let a po hodině povídání u kafe říkám – já tady pořád někde slyším mňoukat kotě, asi už mám halucinace – tak se začaly pochechtávat, já jdu do průjezdu a tam v přepravce převázané růžovou mašlí nádherné kotě whiskasky. Ony se potvory domluvily s naší máti, abych je nepředběhla a daly mi krásnej dárek. No Sisinka byla oprsklík od začátku, s Maxem vychází krásně, jenom na jejích 8 měsících jsme privezly Terinku, naši kníračku. Tam jsem udělala blbost,u chovatelky měli kočky, tak jsem věděla že Terda bude socializovaná v tomhle směru dobře,přijely jsme, já tu zubatou potvoru položila v průjezdě na zem, kočky se šly podívat co to jako je, a ta bestie mrňavá je hnala s řevem přes dvůr až na zeď…Už jsou jí tři a půl roku, doteďka Maxe občas morduje, ale oni jsou celkem stejná váhová kategorie, takže je to spíš sranda mač a Sisinka se toho nezúčastní, ta zdrhá… S tou Sisinkou mě to mrzí, stal se z ní strašný plašmuška, leká se všeho,málokdy přijde na zavolání, pochovat se dá, jenom když ji odchytím při krmení nebo když se někde uloží k odpočinku. Přitom Terda jí neubližuje, když ji prohání po zahradě, tak je to spíš oboustraná hra, kdyby Sisinka chtěla, tak už je někde nahoře na zdi a nekrouží kolečka po zahradě…pořád doufám, že se to věkem zklidní, ale zatím to nevypadá…