Doteď si pamatuju, jak jsem seděla u babičky v kuchyni a nešťastně koukala do talíře. Zase uzený bůček! Nemám ráda uzené a bůček jsem ochotná pozřít tak dvakrát do roka. Ale ne uzený, pěkně upečený do křupava. Jenže můj muž chtěl kdysi babičku potěšit, tak jí řekl, že má rád bůček. A tohle byly důsledky, když člověk nechtěl ranit její city.
Uvědomila jsem si už tehdy, jak často člověk promlouvá k druhým formou nabízeného jídla. Kromě toho, že je to od počátku lidských věků gesto přátelství nebo aspoň míru, je pořád ještě servírování chutných jídel jednou z forem, jak dát na vědomí: „Pojďte dál, rádi vás vidíme“.
Často jídlem hovoří matky ke svým dospělým dětem. Nabídkou oblíbených specialit říkají: Máme vás rádi a jsme šťastní, že jste přišli. Jsou dokonce i ženy, kteří to ani jinak říct nedokážou.
Jídlem se dá ale vyjádřit mnoho jiných pocitů. Někdy je zde snaha ohromit, udělat dojem. „Jen koukejte, na co všechno máme!“ Jindy je možné přicházející návštěvu jídlem virtuálně odmítnout.
Občas totiž musí dojít i ke schůzkám, o které ani jedna strana nestojí. Potom je pohoštění buď omezeno na minimum nebo je naopak až urážlivě velkolepé. Myslíte, že to nedává smysl? Inu, věřte, že ano!
Nepříjemnosti může dělat i pohoštění, které ignoruje potřeby či přání přicházejících – v tomto případě to obvykle platí v rámci rodiny. Je-li třeba babička rozhodnutá, že jediný správný průběh návštěvy znamená takřka nepřetržitý přísun jídel připravených podle jejího gusta, které musejí mladí sníst, nebo se ona urazí, znamená to potíže. Jíst proti své vůli a chuti chce hodně přemáhání a pokud je to pravidlem… tak se radši na návštěvu nejede.
Já jsem měla v životě štěstí – v naší rodině se jedlo dobře a společné hodování nám obvykle přinášelo potěšení. I s tou babičkou jsem to nakonec vyřešila! Stačilo říct, jak moc všichni máme rádi ovocné knedlíky…:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2017
Dnešní téma je jasné – jídlo servírované coby projev emocí:)) Fungovalo to u vás v rodině, nebo jídlo nemělo až takovou důležitost? Zažili jste někdy „tyranii jídlem“? Jedli jste někdy něco, co vám strašně nechutnalo, jen proto, abyste neranili něčí city?
Jídlo, to jsou malé dějiny každé rodiny, proto kuchyni považuji za skutečné srdce domova 😉
Dede,u nás se taky již dospělé dcery, které přijedou na návštěvu domů, vítají jejich oblíbenýn jídlem.takhle to bylo i o minulém víkendu, kdy tu byla naše starší Petra,která zbožňuje svíčkovou omáčku. Jasně, že té majdy bylo hodně kus , protože jsem jí moc ráda dala sklínku omáčky i domácího houskového knedlíku s sebou.A byla ta majda udělaná ze stehen koupeného mraženého králíka. musela jsem ho koupit, jelikož domácí zdroj králičího masa fakt nemám.tentokrát jbylo maso velice dobré a chutné,takže jsme si pochutnávali doma všichni.Jinak já osobně byla celé dětství děsný nejedlík a cpali mne do ozdravoveny, odkud jsemm se pravidelně vracela ještě hubenější, nežli jsem odjížděla z domova.No, a kdo mne znáte naživo,jistě v byste tu mou hubenost v mém dětství vůbec netušili. Bývaly jsme se setrou opaky. Ona jedla vše s chutí a jedla hodně, mne táta za mou nežravost hodně řezal. U nás byly skoro denně zabijačkové pochoutky. Táta byl dalekoširoko vyhlášený řezník a lidi se o jeho práci fakt rvali. Nosil domů ty zabíjačkové výrobky od srpna vlastně do srpna a nutil mne to jíst, i když jitrničky, jelita, prejt a zabíjačková poblívky mi lezly ven i ušima, takže jsem to odmítala vůbec vzít do pusy. Sestra to milovala, já nenáviděla z celé své duše. Dodneska bych jelito, jitrnici, tlačenku a zabíjačkovou poblívku nevzala do pusy. mám blok z dětství a nedokážu ntohle jídlo pozřít ještě dnes. naše mladší dcera se mne kdysi docela vážně ptala, proč jsem nikdy nekoupila žádnou ze zybíjačkových „mlsotek“ protože jsem to nedokázala pozřít já, ani mne nenapadlo, že by to dcerám mkohlo třeba i chutnat. když ještě dneska nvidím ovar neboé cítím zabíjačkovou vůni a poblívku, mám okamžitě žaludek až v krku.mladší věrce zabíjačkové produkty chutnají, starší Petře jsou zcela lhostejné.manžel o tyto dobroty nestojí naštěstí taky. On nevyrůstal v řeznické rodině jako já, u nich dfoma bylo maso spíše vzácností a vařila se velice moc zelenina, kterou můj táta odmítal jako hlavní chod pozřít.
Myslím, že s jídlem jsem problémy neměla (teda pokud pominu rodinnou historku, jak babiččina kamarádka přišla odpoledne na kafe a v koutě klečela Zuzanka, která ještě od oběda nepolkla to maso).
Pak se to výrazně zlepšilo narozením bráchy, což byl extrémní nežera, vedle kterýho jsem vypadala jako radost každé kuchařky.
Ale vlastně jsem vždycky snědla všecko (i koprovku, ba i vařenej květák, což jsou věci, který nemusím dodnes).
Synek nerad pudink. Tak jsem mu ho nenutila, nebyl problém. Jenže to se jednou vrátil od kamaráda, oči navrch hlavy a vykládal, jak tam dostal PUDINK. Slušný vychování zvítězilo, dokonce ho i udržel…
Hezký článek, hezká disuse!
U nás doma si v jídle nikdo moc nevybíral, a já rozhodně ne, jediné co si živě pamatuju, že jsem nejedla je rajská omáčka. Nikdy mi ji ale mamka nenutila jist, a moc to nevařila. Ale už přes 20 let, vždycky když letím do Česka na návštěvu, první co se mamka ptá je co bych chtěla dobrého uvařit. Moje odpověď je pokaždé “něco s knedlíkem“ protože to v Anglii nemám.
Opak tyranie jídlem – jeden náš příbuzný velmi rád obrážel jiné příbuzné při příležitosti posvícení, poutí, narozenin atd, a když se ho doma pak ptali – tak co, jaký to bylo, pošmákl sis?, odpovídal – dobrý, ale málo nutili. 😀
Abyt! 😀 Málo nutili… to si budu pamatovat 😀
Vnučce u mě chutná ledacos, ale favoritem, který nesmí chybět, je rozpečený rohlík. Suchý. Bez čehokoli dalšího. Dneska si ho už navíc smí dělat sama, čili blaho je naprosté. Holt, každej jsme ňákej.
Batýsku, je to tak. Třeba jí doma suchej rozpečenej rohlík prostě nedopřejou! 😀
Ještě k té tyranii jídlem – celou dobu, co jsem dělala s dětma jsem na táborech i vařila. A poté jen vařila. Nejlepší to bylo na puťáku, co jsme si do lodí dali, to jsme večer měli a na plátech na ohníčku se něco opravdu uvařit nedá. Takže u nás platilo, že dvě jídla nemusí každý jíst, místo nich dostane chleba a mazací sýr.
Ano, to platilo i u nás doma – nejede ti předložené jídlo? Dej si chleba – a sám si ho namaž:)) Ale je fakt, že maminka brala ohledy na chutě rodiny (jako rozumná hospodyně) a kolem výjimek nedělala ciráty (a já tak nemusela jíst špenát:))
Já čočku nakyselo
Inko, na vodě chutnalo všechno. U nás byla absolutním favoritem pomazánka z čínského vepřového ve vlastní šťávě (tenkrát ovšem vypadalo úplně jinak, než dnes, ale to je na jinou diskuzi). Konzervy se vyklopily do kotlíku a trochu se to rozšťouchalo, na pádle se nakrájela cibule, přidala se do toho, trochu soli a pepře a nakonec se do toho kydlo trochu plnotučné hořčice, zamíchalo a naneslo se to na čerstvý chleba. Nepamatuji se, že by to byl někdo nejedl 😀 .
Tapuz, tohle jsem milovala, jen bez té hořčice 🙂 Nejlepší to bylo v pátek pozdě večer, když jsme dorazili na chalupu…
na tomhle jsme přežívali na chmelu -na drátkování…co bych za ten chleba a pomatlánku dala teď..majlant.. a k tomu byl horkej čaj….
Drátkování znám, jako školou povinní (kde jsou ty dávné časy) jsme místo vyučování chodili na chmelnici.Pochazim z Rakovnicka.K svačině vozili chleba s domácím sádlem, skvarkama a čaj.Jak nám chutnalo!
No, ono jsi za to vlastně dávala majlant i tehdy, ve srovnání s tehdejší výší platů – přepočteno na dnešní kupní sílu by to bylo kolem stovky za vepřovou konzervu a za hovězí ještě víc. Viz http://www.zakomunistu.cz/
P.S. Taky jsme si tu pomazánku z vepřovky s máti dělaly, obvykle o víkendu na zahradě, když jsme tam spaly.
P.P.S. Ze stejného zdroje ještě jeden „uzeninový“ článek, onehdy jsem něco podobného dávala na Hady (to bylo o šunce, tohle je o Gothaji): http://www.zakomunistu.cz/info-salam.html
koukám, jakou mám kliku… zaťukám do dřeva :-)to, co Matylda, bych bez újmy na duševním zdraví asi nedala 🙁 z přeslicové i mečové strany všichni dobře vařili a vaří, až na jedinou výjimku – mamčinu sestru, typickou nepraktickou intelektuálku :-)stalo se zvykem, že když jsme přijeli na návštěvu, vařila buď přeslicová babička, která u její rodiny žila nebo můj táta 🙂 našim jsem vždycky volala dopředu, že se zastavím, i když jsme bydleli kousek od sebe a mamka hlásila, co bude dobrého :-)když se nesnědlo, co bylo nabídnuto, vždycky jsou tu krabičky a jídlo se zabalí domů s sebou, s tím se nedělaly žádné obstrukce 🙂 tedy, mamka mi vždycky zabalila ještě nějakou porcičku domů, i když se dojedlo 🙂 děláme totéž u návštěv z rodiny nebo dobrých kamarádů 🙂 legrační byl pohled na našeho kamaráda, dvoumetrového čahouna, když si nesl z návštěvy od nás svátečně na dlani krabičku s kusem tiramisu, nad kterým jsme si předtím mlaskali u kafe :-)u MLP vaří mamka i taťka a oba taky výborně, i když spoustu věcí jsem jedla prvně až u nich – třeba svíčkovou s pečeným kuřetem. a taky dopředu víme, co bude na talíři, protože každý ze tří bratrů a jejich poloviček jí/nejí něco jiného 🙂 mamka razí prevenci – nechce se dívat na otrávené tváře nad talířem 🙂 takže plíčky na smetaně nebo pečený králík či snad salátová omáčka nikdy nehrozí 🙂 naše mládě bydlí s námi v domečku a o víkendu zpravidla načíhne nosem do naší kuchyně v přízemí a zavětří. když nic neucítí,otáže se, co chystáme. protože zásoby nakupujeme společně a v jeho bytě je jen malý kuchyňský kout, často je poté lstivě povolán k plotně, aby něco uvařil sám, když nám dojdou nápady :-)třeba těstoviny na všechny možné způsoby a minutky z masa umí skvěle 🙂
Eh, taky ráda chodím na návštěvu třeba k Markovi – vaří báječně po italsku:))
Jinak svíčková s pečeným kuřetem? To jako dvě jídla v sobě nebo kuřecí svíčková? Jsem nějak ztracená v představách (angel)
Já si to dovedu představit – nejprve se upeče kuře na zelenině a pak se z té zeleniny udělá svíčková omáčka – takhle jsme my píkali králíka.
U nás se takhle dělávala tzv. sekaná svíčková. Upekla se šiška sekané na zelenině a postup stejný jako u pravé svíčkové. Mňam.
Svíčkovou sekanou coby vítací jídlo vždy urputně vyžaduje jedna má francouzská kamarádka. Zatímco já se u ní cpu krevetama, ona zde sekanou s knedlíkem. Ale, myslím, tak to ma byť. 🙂
doslovně tak, že mamka má starý původní ETA robot , rok výroby tak 1975. takže klasická svíčková omáčka, pasírovaná tímto robotem, mňamka největší. a zvlášť se peče kuře, pěkně do zlatova 🙂 a na talíř se klade porcička lákavě vonícího kuřátka a zalévá se tou hedvábnou omáčkou z poctivé smetánky a zeleniny, vypěstované na zahradě…musím se zeptat přesně, ale myslím, že omáčka se zakládá zvlášť na nastrouhané zelenině, bez přítomnosti kuřete.
Jo, to chápu. Kuře pečené zvlášť, omáčka udělaná zvlášť. A nechyběl tomu vývar nebo výpek z masa? No, vlastně on se tam mohl dát… 🙂
tak, po dotazu upřesňuji: kuře se povaří se zeleninou ( lehce, kuře moc nepotřebuje a do změknutí zeleniny). pak se kuře samostatně upeče, pěkně s kůrčičkou. vývar kuřecí-zeleninový se rozšmelcuje, povaří do zhoustnutí a dochutí, přidá se trochu šlehačky/ smetany pro zjemnění. ani špetka mouky se tam nedává. příloha jemný knedlíček 🙂
EVI B., mám cosi podobného doma. Starý ,ale stále plně funkční mixér někdy z roku 1951 ,který jsem podědila po své mamince.Byl pořízen kvůli mé starší sestře. Maminka věděla, že sestra musí na svět přijít císařským řezem a tušila už tehdy, že kojit s největší pravděpodobností nebude.proto rodiče zakoupili výkřik tehdejší techniky-koupili ten robot eta, který byl vlastně jedním motorem, na nějž se pomocí jakýchsi přírub nasazoval mixér, šlehač, hnětač, zmrzlinový strojek a ještě nějakýb další stroj, který se už nedochoval. Ten motor s mixérem mám a používám ho dodneška. Stačilo jen, že jiří motor vyčistil,promazal a vyměnil přívodovou šňůru a miotor i mixér svorně šlapou stále dodneška. používám ten nožový mixér i místo sekáčku. Naseká mi ořechy i mandle najemno, jak potřebuji. A svíčková v něm zpracovaná je excelentní. Krom tohohle starouška vlastním ještě taky robot eta, ale už je novější, tedy z roku 1978. Koupila jsem si ho z několika prvních výplat. Začala jsem učit v roce 1977 a hodně jsem škudlila, abych si robota mohla dovolit koupit. Součástí robota byl i mixér, ale ten z 51. je už dávno rozbitý, t zatímco ten starouš maká stále dál.
asi kafemlejnek…byl ten nedochovaný…
Mńam, děláte mi takový chuťě.ještě, že jsem po dlabanci. 🙂
Nepamatuji se, že by maminka vařila něco, co nám nechutnalo, asi věděla, co máme rádi a co ne. Protože jídlem se u nás nehazardovalo, tak prostě vařila a pekla tak, aby chutnalo. A dobře vařil i tatínek. Myslím, že se hlavně vařilo podle toho, co se podařilo koupit a co po příchodu z práce maminka stihla rychle uvařit (tatínek vařil hlavně na chatě). Takže jedinou „tyranií“ asi byla nutnost dojídání co bylo na talíři. A když to bylo dobré, dokonce se vylizovalo – maminka řekla „děti nedívejte se“ a vylízala talíř 🙂 V ranném dětství jsem prý byla nevděčný jedlík (a proto hubeňour), a s jídlem jsem se děsně loudala. No maminka našla rychlé řešení, už jsem to myslím jednou psala. To jsem se tenkrát zase loudala s jídlem, až maminka pohrozila, že jestli ty nudle nedojím, že mi je hodí za krk. Já myslela, že si dělá legraci a nimrala jsem se v talíři dál. Tak maminka talíř popadla a nudle už kouzaly za límec a po krku 🙂 Pomohlo to a výhrůžka „že ti to hodím za krk“ zůstala v rodně dodnes :).
Maričko, tvojí maminku naprosto chápu. Škoda, že jsem to kdysi taky neudělala 😀 Marek taky kdysi s jídlem omrzoval 😛
Já jsem a byla jsem vždy záživná děvčica. Jídlo mám ráda a umím si ho vychutnat.
Protože jsem se narodila nedonošená, tak mě jídlem futrovali. A také jsem jim vyrostla do výšky i šířky. Pamatuji se, jak jsem byla dávána za příklad svým nežerným a frlajícím sestřenkám. Jen se podívejte, jak Míša pěkně jí. Svorně mě obě dvě nenáviděly.
Já se snažím své lidi potěšit a uvařit čas od času to co mají rádi.
Můj vnouček Samík miluje moje francouzské brambory a protože jezdí na návštěvu 1 x za měsíc, tak mu je z láskou připravuju.
Vždy se ho ptám :“ Hádej co bude k obědu ?“ .
A on na to :“ Tvoje výborné francouzské brambory „.
Je to můj miláček.
Tuhle jsem se ho ptala, jestli můžu uvařit i něco jiného, třeba řízky s kaší. Řekl, že ano, ale francouzské brambory má nejraději. Také jich sní kopec.
Moje známá má dceru provdanou do Itálie.Ta má 4 děcka, a když sem přijeli v létě na dovolenou, známá nevařila prvních deset dní nic jiného, než „sosso roso“.Ano, obyčejnou rajskou, jaká se vaří tady. Tu v Itálii neznají. A tak byla denně rajská s knedlíkem, s kolinkama, s rýží a pořád dokola.Až později se dali přemluvit i na jiná jídla. A to oba manželé vaří výborně. Za to když Italové odjeli, snad celý rok se u nich rajská nevařila.
Míšo, tvoje francouzské brambory, moje rajská polívka:)) Co by člověk pro ty malé neudělal,co? (wave)
Jinak ten tvůj přístup se snažím aplikovat taky. A jsi skvělá, žes vydržela a s maminkou malého Samíka vycházíš. Můžeš tak pravidelně vídat vnoučka a ona má jistotu, že ho dává někam, kde se bude mít dobře. A to je drahocenná jistota! 🙂
U nás je jídlo také důkazem lásky. K mladým do Prahy jezdím vždy na více dní, protože z Moravy je to dost daleko.Syn v tyto dny vaří moje oblíbená jídla a já si pochutnavam.Ke kavicce mi nachystá zmrzlinový pohár. Take vymyslí nějaký zajímavý program, abych trochu poznala Prahu.Při návštěvě u dcery nebo vnučky je to stejné a místo zmrzliny dostanu výborný domácí moučník.Kdyz přijedou k nám, také nachystám, co jim chutná.
Milá Janino, to je skvělé cestování „po dětech“, co? (inlove)
Je to nádhera.Jsem pozvaná do Prahy na Velikonoce. Už se těším jak se vyobjimame všichni hned na nádraží.Syn se snachou a dospělým vnukem se mi odstěhovali teprve před dvěma roky, bydleli jsme blízko sebe.Styska se nam.
Já vám nevím, holky, co vám ty tchyně udělaly. S manželovými rodiči jsme byli v baráku celý společný život. Někdy mi něco nechutnalo a nebo se mi nelíbilo ale vždycky se to nějak srovnalo. Já sama tchyní nejsem a asi nikdy nebudu, tak nevím. Ale pokud přijde návštěva tak si buď nabídnuté vezme nebo ne a nedělá se z toho trága. Snažím se také zapamatovat co u nás příbuzným chutnalo.
No – možná jsme jim nebyly dost dobré pro jejich jedinečné syny (rofl) …
Šmánkote,ty taky?! U nás to bylo tak,že tchýně neměla ráda ani přednostu, jen na oko, jinak preferovala druhého syna a neteř, kterou vychovávala.
Časem jsem si udělala snesitelný pořádek, na nic jsem nereagovala a bylo.Pak od té neteře zase preferovala jen jednoho vnuka,nikdy jsem toto nepochopila.
Jenny znám takové ženy a taky jsem to nikdy nepochopila.
Máme v rodině – a v nejednom exempláři. Naši stařenka dokonce tvrdili, že rodiče můžou mít rádi jen jedno děcko (headbang) – takže vnoučata dělili na „naše“ (to jest strýce Tondy) a „Petrošovi“ (to jest mého taťky Petra).
Naše babička byla naopak spravedlivá až do absurdních konců a jak jí přibývalo vnoučat, měla sama co dělat, aby svým vlastním (dobrovolným!) závazkům dostála. 🙂 (h)
nějak nechápu,že to jde…to snad ani není možný….
Já jsem byla skorotchýně, než se syn s partnerkou rozešli.
Moje drahá kolegyně mi dala dobrou radu.
“ Vař jim a nemluv jim do ničeho .“
I přesto, že mi občas pusa svrběla, tak jsem řídila tou větou a mám s vnoučkovou maminkou pěkný vztah.
Do kamene tu větu tesat.
Maruško, i tchyně je (kupodivu) člověk – a lidé jsou různí, že? (chuckle)
Týrat jídlem umí moje tchýně. Pokud přijedeme, tak s námi ani moc nemluví, ale už nás žene ke stolu a vrší na talíře hromady. Navíc se umí pekelně urazit, když člověk nechce- například proto, že ten den už sežral hromadu jiných věcí, a nedokáže pochopit, že když je mi z přemíry jídla špatně, tak může být sebelepší a neužiju si to. S oblibou dělá řízky, protože Mušketýr je má rád, ale začala z neznámých důvodů nechávat v řízku kost, „protože je to tak lepší“ a to nemá rád ani její synek 🙂 Ale je přesvědčená o své pravdě jako ostatně u čehokoli a navíc s oblibou mně předhazuje „to doma mít nebudete“. Posledně jsem se jaksi neudržela a řekla „jak to můžeš vědět?“ což byla opět smrtelná urážka 🙂 ale jelikož ji 26 let urážím svou existencí, tak to přežiju 🙂 Můj muž říká chování své matky „uhostit k smrti“ a špatně to snáší, ono navíc sebelepší jídlo podávané s jedovatými poznámkami nechutná nejlíp.
Cheche – a co kdybys navíc řekla „To víš že, u nás to nikdo nejí!“
Šiš, tak tohle bych zažít nechtěla. Musela jsem jíst, co jsem nechtěla, často i pít, když jsme kdysi jezdili na Velikonoce do Košic a šlo se po široké rodině. Ale to aspoň bylo v rámci milého a občas až srdečného pohoštění:))
Ano – u nás i jídlo bylo důkazem lásky! Tedy nejen jídlo. Takže pokud přišla děcka k babičce na prázdniny, tak se vždycky vařilo to, co ony rády. A když jsme se nahlásili dopředu, že přijedeme, tak mamka vždycky uvařila pěry, protože ty Jeník rád (když se nahlásila nejstarší sestra, tak se zas peklo maso kvůli švagrovi, neb ten je masožravec) – zkrátka maminka si své zetě předcházela. A taky věděla, že láska prochází i žaludkem – a tento odkaz předala i svým dcerám. A my to předáváme dál (rofl) .
Tyranii jídlem zažívala naše Danuška (prostřední sestra) – jako děcko nejedla (a nejí furt) a někdy to bylo už i na naši tolerantní maminku moc a tak musela sedět nad tím talířem, dokud něco nesní – jednou tam seděla celé odpoledne (headbang) … nakonec mamka vyhlásila: kdo jí, nemusí umývat nádobí. Takže Maruška se futrovala a kolem Danuška šůrovala (rofl) (rofl)
A OTéčko – dnes je venku pošmurně, ale včera jsem už narazila na jaro!
http://yga.rajce.idnes.cz/2017_Prvni_znamky_jara/
U nás na severní Moravě to jaro nějak zaspalo, máme teprve sněženky.Ale ptáci už ho ráno volají svým zpěvem.
Janino, odkud jsi? U nás u Přerova taky nic moc, začínají kvést talovíny a trošku se začalo zelenat obilí.
Ivo,jsem z Karviné. Máme blízko Beskydy, ktere mají chladnější podnebí a ovlivňují nám počasí.
Kdo jí, nemusí umývat nádobí! Tomu říkám nařízení – to bych tu horu nádobí svého dětství a dospívání (děti jsou přirozenými předchůdci automatické myčky nádobí:)) umývat nemusela!
I když… kdo by ji pak myl? U nás v rodině odjakživa všichni jíme s chutí (wasntme)
Jak píše dolu Míša, bola som do piatich rokov dieťa drobné, vychudnuté a zelené, s angínami každe 3 týždne. Potom mi vybrali mandle a rozožrala som sa, a to doslova, tiež do výšky aj do šírky. Za vzor ma dávali mojej chudinke sesternici, ktorá bola cca do 30 nežravka a vychrtlina, ale už ju to tiež dostihlo! (chuckle) . Po rodine si tyraniu jedlom nepamätám, snáď len u jednej tety, ktorá považovala bryndzové halušky za nedeľné a sviatočné jedlo a varila ich vždy, keď sme boli u nich. Dodnes ich nemusím. Asi najhoršie pohostenia na návštevách som si však odbudla na Strednom Slovensku u rodiny a známych mojej kamošky. Asi to je krajová odlišnosť, ale vadilo mi tam rozšírené varenie typu „hlavne aby toho bolo moc“. Teda napríklad koláč samé cesto a žiadna plnka, linecké hrubé, suché a len postrašené lekvárom, lacné tuky alebo pudingy v krémovej plnke, orechy nastavené strúhankou, kopa mastného na mäse, omáčky samá múka, a tak podobne. Dala som si vždy troška, aby som neurazila, bola som rada, keď už som tam v živote nemusela ísť …
Tak keďže som v Kalifornii, tak Míša píše hore! 😀
Milá km, vaření „na objem“ znám taky. Výsledkem je, že mám málem problém i s jíškovou polévkou, pokud tam je té jíšky moc. 🙂
Hezké téma Dede. Je sorta lidí,u kterých si dám ráda něco k jídlu,pak jsou tací,u kterých jen kafe a pak jsou tací,které raději pozvu nebo jdeme do hospody.
Tyranie jídlem nastávala v létě , když jsme se synem mojí sestřenice pobývali u její a mojí tety (sestry našich matek)na prázdninách. On nesnášel polívky a teta vařila ty hustý zeleninový se zásmažkou a já odmítala maso,protože to bylo buď z pašíka Pepika nebo to byl některý z mnou milovaných králíků.. Míšovi jsem u polívky nakecali,že jestli ji rychle nesní,utopí se ta veverka s veverčatama,co je má na dne talířku (obrázek). Chudák tomu věřil. Netušil,že veverky by nebyly jen utopené,ale polévkou notně opařené a navíc,že obrázku to nevadí (chuckle) . S masem to teta řešila jednoduše, nedala mi ho,ale polévka se musela…mojí můrou jsou plněné papriky v rajské. Ty mne donutila sníst matka u sousedky,abychom ji neurazily. Vyblila jsem je minutu po odchod od sousedky,u nás v předsíni. Nerada jsem jezdívala k příbuznejm do Vendolí u Svitav, tam se návštěvám podávala sklenice se sádlem a škvarky a chleba nebo nějaké domácí klobásy. Stará paní(babička nevěsty mého bratrance),co na vše dohlížela a nenechala nikoho,aby to dělal po svým,měla ty klobásy poněkud nelibě vonící a škvarky byly moc veliké, takže jste si jedním napoprvé zacpali pusu a potom jste si další už nikdy nevzali. Dalším, u koho jsem jedla jen z donucení, byla sestra mého otce. Pražsdká náplava se ráda chlubila a tak vařila roztodivná jídla a vydával aje za speciality,co my chudáci z malého městečka,nemám ešanci jinde ochutnat. A protože nahrazoval aingredience asi jako Babica, tak místo sojovky lila do pražské číny maggi. Kakao zásadně zavářela do šlehačky – takže humorné situace vznikaly ve chvíli,kdy to nalila do dětí a pak se šlo na vejlet…to mi zakazoval pít i můj otec a sestře tvrdil,že mám na mléčné výrobky nějakou alergii, po prodělané spále…ona se na to moc netvářila,ale pít jsem to nemusela.
Vítacím jídlem od mojí maminky, je králičí polívka a pečenej králík na česneku s mrkví a bramborama nebo zadělávaný kačení žaludky.Jehněčí na česneku…a sestřenčinýmu manželovi,jako jedinýmu, vždycky pekla žemlovku. Dělala ji jako jeho nebožka maminka a on dokázal sníst pekáček na posezení a když druhej vyfasoval domů,tak dlouho moji máti objímal. Jako dítě jsem na něj žárlila,ale jako větší jsem pochopila,že to trvá proto,že si vždycky vzpomene na tu svoji,kterou obejmout nemůže a nenápadně si u toho objímání utírá slzy….
Sharko, s tou žemlovou jsi mě dojala – naprosto chápu, jakou měla hodnotu. I to obejmutí (inlove)
U nás se taky jídlem vždycky vyjadřovala radost ze shledání. Vždycky, když jsem se odkudkoli vracela, jako dítě i jako dospělá, tak maminka uvařila něco, co mám obzvlášť ráda. Někdy se mě ptala předem, co bych chtěla, a někdy prostě rovnou udělala něco zvlášť oblíbeného. Chybí mi to.
Tyranii jídlem jsem nikdy nezažila, u nás i u babičky se vařilo dobře a naštěstí bylo vždycky možné se dohodnout o tom, co mi nechutná.
Občas se někde samozřejmě stane, že mi něco nejede, a přesto to sním, abych zbytečně nedělala vlny. Měla jsem například pratetu, byla moc fajn, měla jsem ji ráda a ona byla vždycky nadšená, když jsem se objevila. Jak už to tak bývávalo, obvykle bylo vepřo-knedlo-zelo (moc dobré) a klasický hovězí vývar s nudlemi, spoustou zeleniny a kousky masa – chlouba každé hospodyňky. A to byl pro mě kámen úrazu, protože to hodně nemám ráda. Hovězí vývar jako takový mi přijde sladký, vařenou kořenovou zeleninu nemám ráda, kapustičky jsou pro mě horor a hovězí maso mám sice ráda, ale ne to, co bývá v polévce. No prostě děs. Ale nikdy jsem nechtěla být za fiflenu z Prahy, navíc teta měla vždycky takovou radost, tak jsem to vždycky nějak snědla.
Když jsem jednou byla na návštěvě u přátel v Belgii, jeli jsme navštívit i rodiče té mé kamarádky. Bydleli v Blankenberge, to je u moře, kde se tradičně a ve velkém jedí mušle, škeble a tomu podobné věci, pro mě naprosto nepoživatelné. Čula jsem problémy, a tak jsem to pro jistotu předem avizovala. A ta maminka mojí kamarádky byla tak zlatá, že vedle těch mořských potvůrek pro ostatní pro mě prostě udělala jiné jídlo.
Jedinkrát jsem kapitulovala a u stolu přiznala porážku, když jsem v Anglii dostala kidney pie. I když mi to bylo líto, protože hostitelka byla moc fajn, přes to jsem se nepřenesla 😀 .
Chápu problém s kidney pie… 😀 Já jsem jedla steak&kidney pie a soustředila se ve své hlavě na to „steak“ Pak to šlo! 🙂
Přece tím se většinově živily Ransomovy Vlaštovky a Amazonky, od dětských let jsem si jistá, že to musí být úžasná dobrota!!!
Baty, steak a kidney pie opravdu je moc dobrý, ale mám to jenom občas v hospodě, protože normálně v supermarketu tu ledvinky nejsou a kdyby byly, doma bych se s tím neplácala.
Ale jehněčí je v Anglii bohužel opravdu hodně populární, v Česku jsem to nikdy neměla a v Anglii mi to dali na talíř hned v prvním týdnu, sice mi to nelibě páchlo, ale donutila jsem se to sníst. Poprvé a naposled.
to jsi měla skopové,jehněčí nesmrdí..
Jo Anglie. Při služební cestě nám naservírovali ve spřátelené firmě jehněčí s mátovou omáčkou. Já jehněčí moc nemusím, mátu už vůec ne a tak jsem se v tom nimrala a pojídala nenápadně jen brambory. A mezitím maso stydlo a lojovatělo a bylo už opravdu nejedlé… Bylo mi dost trapně, ale nedala jsem to.
Ono se pořád servíruje Čapkovo „jehněčí na thymolinu“ z Anglických listů? (Pro mladší, ve dvacátých letech a dlouho poté zubní pasta.)
Angličané skutečně na maso mátu dávají. Dokázala jsem to sníst, když mi to nabídli, ale sama jsem to nevyhledávala 🙂
Ale já myslela, že to musí být obrovská dobrota – přece v M*A*S*H za jehněčí s mátovým želé Radar vyměnil i teplé jágrovky, které původně vlastnil Hawkeye Pierse (rofl)
To musel být strašně zoufalý, asi z konzumace armádních sucharů a konzerv
Já si tady v Praze kupuji jehněčí burgry s mátou, je to britský výrobek. Ona ta máta v tom není nějak výrazně cítit, je to jen takový závan svěžesti. Já mám skopové a jehněčí moc ráda, jím ho odmalička.
Dřív, když nás bylo víc, jsem někdy kupovala jehněčí nebo skopovou kýtu, vždycky v tom byla i ta velká kost. Tu jsem vydolovala ještě zasyrova z masa ven a vyvařila jsem ji na polévku-vývar. Mňam.
Kde?, kde v Praze mají jehněčí burgry, prosím? Miluju skopové v jakékoliv podobě. Holt se to musí umět uvařit, když se pořádně ořeže lůj, tak ta možná zbytková pachuť se dá odstranit tím „thymolinem“. Anebo počesku česnekem. Mňam též.
Ty burgry kupuji v obchodě Iceland, v Praze je jich několik. Primárně je to obchod s mraženým zbožím, ale prodávají kdeco. Mám po ruce ten v Ládví.
http://www.iceland.cz/
To jsem nevěděla, že se Iceland roztahuje i v Česku. Kdysi jsem tam nakupovala často, i když rozhodně ne jehněčí maso.
Začala jsem tam chodit pro velké pytle mražené kukuřice, to je moje vášeň. A postupně jsem zjistila, že se tam dá vybrat celkem dost věcí, co mám ráda, a co ani jinde nejsou moc k dostání. Doufám, že tu vydrží.
moc se neroztahuje 3 v Praze,1 v Říčanech….tolik bych ho chtěla u nás….
Díky za info. 🙂
Za bolševika tady skopový málokdy bylo, protože to nikdo nejedl, měly jsme s kamarádkou pocit, že akorát my dvě. Dokonce jsme jednou vlekly stopem z Čadce půl jehněte. 🙂
Abyto, ty zvíře 🙂 a nepřipadaly jste si jako dvě vlčice u toho?
Do toho obchodu se zajedem podívat, i když ne pro jehněčí.Mrknu na mapu,kde to je, mladí bydlí v Kobylisích.
Ta pobočka v Ládví je přímo u stanice metra Ládví.
Děkuji za informaci, tuto stanici znám.Jezdim do Prahy na návštěvu a tam zrovna vystupuji.
a má je i Globus, abyt.
taková dobrota to s mátou je, miluju jehněčí a k němu mátové želé….
No, to mi připomnělo naše sobotní návštěvy v Nymburce, u dědy a jeho sestry, která vychovala moji maminku. Byla to kuchařka Bohem nadaná, ale musela dělat jen to jedno. Buď vařit, nebo nevařit a uklízet či štrikovat. Ovšem pečený bůček řádně prorostlý, to bylo její. Seděli jsme okolo stolu a začalo nymburské kolečko – ségra mě, já tátovi, táta mámě a nakonec zavelela teta DEJ TO SEM a to tlustý snědla. Po obědě měl děda ve sklepě připravené zákusky, ségra to do sebe hrnula pod tlakem, ne nadarmo se jí od té doby říká Bohouš, a nejdále v Sadské potupně vrhla.
Já patřím k těm kuchařkám, které se snaží jídlem vyjádřit svou náklonost k hoštěnému, snažím se pamatovat si co ten daný jedinec má rád. Jenom jedno moje dítě miluje uzený jazyk stejně jako my a druhé ho nepozře. Stále nejsem schopna si zapamatovat kdo to je a většinou se trefím hnedle vedle a na jazyk lákám toho druhého.
Taky Bimbovi jako poděkování vařím jeho nejoblíbenější jídla, to mi připomíná, že za chvíli nastane koprovkové šílenství!
tím tlustým jsi mi připomněla, máme s máti i s mojí skorotchýní velice rády ovar, to třaslavé,horké,jen posolené..ano je to to tlusté s kůžičkou, musíme to jíst v ústraní (chuckle) … nejíme to často,tak 2 x do roka porcičku, denně bychom to jíst nedokázaly
Máme se synem rádi olomoucké tvarůžky.Pri mé návštěvě u mladých si je vychutnavame na balkoně.Snacha nesnáší jejích specifickou vůni.
Janino a už jsi jedla loštický ceviche ? (sledě s tvarůžky a cibulkou..)
Neznám toto jídlo a nevím jestli by mi chutnalo. Ryby moc nemusím, vyjímkou je jenom rybí filé.
mě to ze začátku taky přišlo podivný,ta kombinace, ale po ochutnání jsme zjistila,že to tak špatný není..ale nedá se to jíst denně.
Zkoušela jsem to, ale nic moc. Ale syrečky na chlebu s poctivým máslem, s trochou jemně nakrájené cibule… ach! Jaká skvělá forma přijímání probiotik! 😛 (to je olizovací:))
a přesně se mi vybavila scéna z Adéla ještě nevečeřela…komisař Ledvina, vychutnávající si tvarůžky a pivo…ten uchvácený výraz Rudolfa Hrušínského by zlákal k ochutnání tvarůžků i zapřisáhlého odpůrce uleželých sýrů 🙂
Tvarůžky miluji a taky tvarůžkové zákusky z tvarůžkové cukrárny, to je pro mne božská mana.
http://www.tvaruzkovacukrarna.cz/
Inko, udělej si „chuťovou“ tabulku v excelu – a nezapomeň ji pravidelně updatovat! (wasntme)
No ještě toho trochu
Aaaach, koprovka!
Na písku na Zálabí je kopr hnedle, tak snad abychom se dohodly kdy
největší olizovací smajlík, který si lze představit 🙂 jak s vařeným hovězím a knedlíkem, tak s vajíčkem a novými brambůrky. nikdo ji neumí tak skvělou jako moje mamka a Sharka 🙂
Inka má taky moc dobrou….