Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Cvičák

Mám dojem, že se mi zbláznila panička. Copak si nevšimla, že jsme na vycházce? Že je čas pro čuchání, běhání a sociální interakce? Místo toho je to furt: sedni, lehni… A jednou jí to nestačí!

 

 

Přesně tohle se u nás vyvrbilo, když jsme vrátili Rexe domů. Panička si vzala do hlavy, že potřebuju výcvik. Já! Copak spolu nefungujeme šťastně a harmonicky? Ona řekne, co chce, abych udělala, já si to rozmyslím a pak to většinou udělám. Kde je problém?

Ne, začali jsme chodit na cvičák. Nejdřív to byla legrace, protože cvičili paničku. Prý nedává povely, ale doporučení. Ostatně, co je na tom špatného, ptám se? Pak jsem přišla na řadu já. To byla taky legrace – kdo by odolal ruce plné mletého hovězího? No, panička asi jo, není ráda upatlaná! Já jsem námitky neměla a všichni říkali, jaká jsem nadaná fenka.

Jenže panička začala prudit několikrát denně. Sedni, lehni, vstaň, k noze. Dobrá, jsem ochotná jí to předvést jednou, pokud na tom trvá, tak dvakrát, aby věděla, že nejsem hluchá. S tím si ale musí vystačit, protože – mezi námi – nejsem ani blbá.

Řekněte sami. Proč bych měla jít po chodníku a koukat při tom paničce do očí, jak chtějí na cvičáku? To akorát obě do něčeho vrazíme! Navíc, jak mám při tom dávat pozor a hlídat naše okolí? Byl to právě vycvičený Rex, který mě to naučil. Říkal, že tohle je důležitá psí povinnost!

A tak zlobím – jak už poněkud unaveně říká panička. Vykládá svým kamarádkám, že to nechápe. Na cvičáku exceluju a doma se tvářím jako dement. Mezi námi, je to panička, kdo nechápe. Kocour Merlin pravil, že šedá je teorie a zelený strom života. Já bych dodala, že kde chybí plná ruka mletého hovězího, tam se necvičí.

Mám ráda hovězí, ale normální vycházky s paničkou mám mnohem radši. Musím přijít na to, jak jí to vysvětlit. Myslíte, že je na to někde nějakej cvičák?

Přeju vám krásnej chlupatej den a příští týden zase na shledanou!

 

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, pořad Svět zvířat, 2017

 

Dnes se otázka sama nabízí: co vy a výcvik vašich pejsků? Myslíte, že by s Rozárkou souhlasili? A abychom nevynechávali kočičí lidi – co jste dokázali naučit vaše kočky? Resp. kterým z vašich potřeb jsou ochotny vyhovět?:))

 

Aktualizováno: 12.3.2017 — 20:10

34 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Z mé zkušenosti bych rozdělila práci na cvičáku v době Nazgúlů a dnes. Tedy (rok 2001/2) se cvičilo ve skupině, dělaly se praktické věci – chůze u nohy, sedni, lehni, obraty, odložení, odložení za obtížnějších podmínek – tedy chodí kolem člověk s jiným psem, jednou nám tam přeběhlo kotě – a nic se mu nestalo!:)) Psi okoukali i spoustu věcí od kolegů, pánečci obdobně. Fungovalo to, chodili jsme tam rádi, psi se těšili.
    Teď to u nás chodí tak, že všichni stojí (skoro hodinu) a poslouchají teorii. Pak se cvičitel věnuje jednomu psovi po druhém (relativně krátce), zatímco ostatní se na ně dívají. Tedy většinu času se stojí a pes se nudí. Psi se neproběhnou, holky tam chodily nerady. Navíc – jak si vzal (pořád ten samý cvičitel jako kdysi – s Nazgúlama mu to šlo tak úžasně, že jsem sama žasla, jak mám skvělé psy:)) Berry nebo Ari, že to s nimi předvede, tak Berry ztratila kosti a byla ochotná se nechat vláčet po zemi (nevláčel ji!:)) a Ari se ho snažila aspoň kousnout, když už nemohla utéct. Tak jsme tam přestali chodit, nemělo to žádný smysl.
    Když jsme v Praze v parku na Lužinách, kde je spousta prostoru a psi tam mohou být na volno, tak spousta lidí holky obdivuje, že reagují i na jednoduché pokyny rukou, nemusím řvát, jsou přívětivé k jiným psům nebo se jim vyhnou, lidí si nevšímají. Náš vlastně jediný problém je s tou zvěří a to Berry samotnou odvolám a Ari se už taky lepší:)) Vím, že bych s nimi měla chodit jednotlivě a cvičit – ale jednak na to nemám čas a pak – kde je v tom tak pohoda, že my tři jsme venku spolu a máme z toho radost? Prostě Ari chodí na nepřehledných nebo velmi zazvěřených místech na vodítku a na volno je tam, kde vidím. Každý den je na vycházce aspoň chvíli na volno – i když dnes jsme potkali stádo jelenů:)) Berry na ty velké tvory koukala a byla tak udivená, že ani neudělala pokus vyběhnout. Ari napjatě koukala, ale nesnažila se trhat vodítkem, ani nekvílela – taky pokrok 🙂
    Jo a tuším loni na jaře jsem se rozhodla, že to s Ari znovu zkusím, na jiném cvičáku – to bylo s tím hovězím. Ari chodila s tou slečnou velmi ochotně, dělala nadanou, ale neustále kontrolovala, jestli jsem se neztratila (šilhající pes:)) Ten cvičák je přátelský, ale zase cvičí věci, které nejsou praktické – já jsem chtěla pilovat povel k noze (nejsou nám synchronizované obraty, holky se mi pletou pod nohy), ale jako chůzi ve městě – ne na IPO! No a pak jsem zjistila, že jim ta metoda funguje, Ari hovězí chutná, ale ona si prostě nespojí šaškárnu na cvičáku s praxí. A já nebudu chodit po městě s upatlanou rukou, že:)) Tak jsme toho nechaly, ona mě pořád u nohy trochu předhání, ale fungujeme.

    1. Asi je to cvičák od cvičáku. Já si všechny cvičila sama, ale s Dondou jsem chodila (a Melinu jsem tam brala taky, jí to pro změnu pomáhalo s jejími strachy) – a vypadalo to tak, jak popisuješ nazgúlí verzi: hromada praktických věcí, minimum teorie, všichni psi dělají totéž a odkoukávají od sebe. Plus cvičitelky chodily dokolečka a radily – fungovalo to na pamlsky a ony měly šikovná gesta. Plus překážky (pro Hujera), chůzi po divném povrchu (výborné pro Melly), balancování na gymnastckém míči (výborné pro Dondu, protože jí rostly nohy, a pro Melinu, aby se přestala bát) a na závěr za odměnu každý předvedl nějaký malý trik – chválilo se i za pac. Bezva věc byla, že na cvičáku jsou boudy, kam můžeš strčit jednoho psa a pracuješ s druhým, a pak to prostřídáš. (Melly v boudě nejspíš spala, Donda chvíli ječela a pak zmlkla.)
      Těch boud jsem se původně bála, že si to Melly spojí s útulkem, ale ne, milovala to tam.
      Teď tam půjdem dělat ty caniskové zkoušky, pravděpodobně někdy v létě, a pak asi holkám zařídím další kurz, páč nás to všechny bavilo.

      Předhánění u nohy – to mi dělá Donda, zatímco Melly se táhne za mnou. (Podobně i dřív: Penny se tahala za mnou a Nessy předbíhala; Penny šla přesně a Melly se táhla; později se Penny táhla, protože už nestíhala, a Melly mě schválně zdržovala.) Když šla/jde kterákoli z nich sama, nedělaly/nedělají to. Interpretuju to tak, že se na sebe vytahují a dělají si schválnosti (krom doby, kdy Penny už moc nemohla). Řeším to tak, že furtpryč cvičíme „u nohy“, kdykoli si vzpomenu, a pokud nejsou přesně, jsem schopná je posadit a srovnat třeba i co dva metry. To považujou za tak strašnej opruz, že si dobrovolně dávají pozor, aby to nepřeháněly. 🙂

  2. Hlásím se po návratu z cest, bylo to krásné, jen chvilkami malinko unavující (hodně jsme chodili pěšky a MHD používali jen v případě nouze, začínali jsme brzo ráno a končili pozdě večer). Jo a zamilovala jsem se do Barcelony, je sice velká, ale tak jaksi akorát, je taková útulná, lidská; Madrid, ač velice krásný, byl na mě velký už moc. Měli jsme štěstí na ubytování, na obou místech v podstatě „v epicentru“, vše po ruce, přitom tam byl klid. Všude jsme taky měli velké štěstí na restaurace – chodili jsme tam, kde byli jen místní a vyplatilo se to, ceny mírné, jídlo vynikající. Fideu ani paellu jsem bohužel neochutnala, ale chopitos jsem měla snad 3x nebo 4x, dobrota. A bylo tam už skoro jaro, všechno kvetlo a bylo teplo, v Barce kolem 20 C, v Madridu ještě o pár stupňů víc, sluníčko, nepršelo.
    P.S. Dede, moc mi posloužily Tvoje tipy, děkuju. Zano – i v té botanické jsme byli, je moc pěkná, taky děkuju za tip.

  3. Já jsem šla na cvičák až u svého čtvrtého psa,a to důkladně – od školky pro štěňata, potom jsme šly jinam na základní výcvik – ne proto, že by se nám tam nelíbilo, ale protože jsme byli poslední podzimní běh a oni v zimě necvičí, prý ze zkušenosti, že chodí málo lidí. Já chtěla pokračovat hned dál,tak jsem změnila cvičák a to nás tam bylo tolik, že dvě cvičitelky nás měly na starosti každá patnáct ne-li víc. A to musím uznat už je moc, když se tam sejde tolik začátečníků jako my, tak se není moc času každému aspoň trochu věnovat. Zjistila jsem spoustu věcí – že naše půlroční kaskadérka nemá pud sebezáchovy, miluje výšky – kladinu milovala od tří měsíců a že dělá přesně to co už tady padlo, hele já to umím co po mě chceš, tak ti to jednou dvakrát ukážu a pak už mi dej pokoj, prostě knírač. Mezi psy, kteří ukázkově chodili deset minut u nohy, naše krasavice koukala kde co lítá, párkrát se někde začuchala a my vlály na chvostu. Občas už cvičitelka z nás nemohla a vzala si Terdu k sobě s tím, že panička je levá ( což má pravdu, udělat s vodítkem čelem vzad jsem nebyla schopná nikdy) a ejhle, pes mi byl vrácen s konstatováním – ona je opravdu nějaká roztěkaná…Takže po dvojím absolvování základního výcviku jsem to zabalila, když jsem zjistila, že já jsem na nervy, jak jsem tupá a Terdě stačí když se na začátku a na konci zaběhá se smečkou, že se k žádným zkouškám nedopracujeme, že bych si to jenom zošklivila. Tak jsem pak začala chvíli agility, ale to bylo dost podobné, Terda není pes pracant, aby nadšeně lítala přes překážky několik kol, přeběhne to jednou a podruhý už se nutí kvůli mě, jak mi bylo řečeno instruktorkou. Navíc panička má nulovou prostorovou orientaci, plete se jí levá s pravou a to je, jak praví klasik, u agility vada dosti podstatná…navíc se na dvou letech objevila u Terdy alergie a než jsme vychytaly, v čem je problém, tak se drbala každé dvě minuty a s tím se moc trénovat nedá…ale letos zase něco začneme, zkusíme něco, co není žádný dril, ale co by nás bavilo obě a kde by se mohla trochu na volno prolítnou s jinými psy. Kocouři jsou k povelům rezistentní, jediné co platí přivolání k jídlu.

  4. Dobře píše Alex, že cvičáky jsou ode zdi ke zdi. V čem se neshodujeme je právě to, že by je měli mít povinně nejlépe všichni. Ano, měli, ALE NE TY CO JSOU! Jenže dobrý cvičák lupou pohledat. Jsem spíše pro variantu „v určitém věku psa se dostavit na oficiální přezkoušení a kdo projde, může lítat navolno“, jenže i to naráží asi tak na milion negativ.

    Barouše jsem si vycvičila bez cvičáku, tam jsme jen dělali zkoušky. Poslušnost měl ovšem na nejvyšší úrovni + spousta ptákovin, pachovky, aporty. A pak agility – na to cvičák potřebuješ, protože potřebuješ překážky. Choďák ode mne taky obdržel výcvik – velmi nadané stvoření, po dvou letech jsme končili u hračiček typu 2 aporty v tekoucí vodě a přines nejdřív ten první. Dal se mnou pár závodů agility aniž by kdy navštívil cvičák. Neskutečně snadno vycvičitelné zvíře – jenže do čtyř let neuměl nic, protože si s ním nikdo nedal ani tu základní práci.

    Vaška jsem necvičila. Má samozřejmě to, čemu já říkám „základní provozní poslušnost“ – to, co naprostá většina psů, které potkáváme, absolutně nemá. Ale pro mne to padá do kategorie výchova – přivolání, nevlítnout pod auto, neotravovat cizí psy, nemotat se cizím lidem, neštvat zvěř. Sedni, dej pac a popros už uměl (no, vysloveně potřebné povely, že jo!). Ale výcvik stylem „teď cvičíme“ jsem u něj nikdy nedělala. Nesedí mi k němu, on se nedokáže soustředit často ani na ten jeden vyřčený povel, jeho zbloudilá mozková buňka má příliš mnoho práce.

    Obecně je cvičákovské opakování do zblbnutí nevhodné. Cvičit často, kdekoliv a KRÁTCE. Tedy dám 2-3 povely, pochvalu a jdem dál. Za pět kilometrů si vzpomenu na jiné 2-3 povely, mezitím samozřejmě vydám deset povelů provozních… Tímto stylem si dokážu zvíře připravit i na vysoké zkoušky a jako bonus mi pak nevybouchne jen proto, že bude v jiném prostředí. Spousta cvičákovských psů funguje jen na tom svém cvičáku. Případně tedy i na jiných, ale v provozu jsou nepoužitelní. Mám to radši obráceně 😉

    1. Taky to mám obráceně 🙂 (viz mé postesknutí skoro dole), ale v podstatě je to takhle užitečnější. Ostatně zaplacené lekce s cvičitelkou jsou už za námi a společný procházkový a výletový život před námi.
      A mimochodem, moc děkuju za tip na „mokrý ručník“. Už ho nějakou chvíli mám a nemůžu si ho vynachválit.

  5. Jak já bych si přála, aby Scott se mnou spolupracoval! Každý náš zlaťák měl všechny tři základní kurzy a každý je praktikoval jinak. Lord a Rex zúročili vzdělání a peníze do nich vložené s povděkem, Ross a Scott zůstali jaksi nedotčeni. Ačkoliv Ross! Už jsem to tu myslím psala. Na cvičáku votrávenej, pořád koukal kdeby coby, utíkal za roh mezi menší štěňata, byli jsme neustále pod káravým pohledem cvičitele. Pak přišla zkouška, já absolutně bez ambicí, s pocitem to zas bude ostuda vyšla a ten mizera demonstroval nejkrásnějšího a nejchytřešího zlaťáka, kterého kdy kdo viděl. Předváděl se ukázkově, krasavec!

    Scott se také v pátek předvedl! Nejdřív v lese cvičící královské gardě ukradl mapu a nebyl k odchycení. Pak mapu pustil, protože zahlédl ruksak, z jehož jedné kapsy vytáhl proviant a letěl ho někam sežrat. Vrátil se s hubou od ucha k uchu a v raplu, který ho chytil, ukradl rukavici a to byl konec. Lítal jak blázen, garda tomu byla ráda, ale pan velitel mě odmávnul ať si tu rukavici necháme a už proboha zmizíme! Začala jsem tedy prchat taky, protože jsem věděla, že za mnou pes poletí a taky jsem si nebyla jistá, jestli garda nedostane rozkaz k líci zbraň!. Tu rukavici si vítěz ponechal zbytek cesty a chytit se nenechal ani u auta. Manévrovala jsem s autem aby mě neviděl a vrátila se až když začal žalostně štěkat. Opuštěný něšťastník mi vlítl do auta skoro dřív, než jsem otevřela dveře. Není takový vždycky, ale když se povede, tak se povede!

    Tak vidíte. Čtyři psi, stejné kurzy, stejná výchova od stejných páníčků. Každý z nich byl/je jiný.

      1. Ano, na Hovsetteru, jestli ti to něco říká, pět minut jízdy autem od nás. Pan král má v blízkosti kasárna pro ty své gardiskty, lidské i koňské.
        V lese jsme nejdřív narazili na skupinu takových hošíků v maskáčích. Panebože, z mého pohledu to byli kluci, ne vojáci! Stáli, seděli a každý si soustředěně něco psal na papír. Do toho radostně vlítnul Scott a s vidinou bude sranda, začal masakr. Abych si pana generála udobřila, mezi honěním psa jsem projevila zájem, co jako. Oni si měli zapisovat, kvůli zlepšení jejich pozorovací schopnosti, co všechno v ohraničeném prostoru vidí. Pro mne tam byl jenom sníh, stromy a větve na zemi. Věřím, že viděli víc. Docela bych si pujčila maskáče a sedla si tam s nima, by se mi to líbilo. Ale dyš sem musela honit toho potrhlýho psa!

        1. Všichni si určitě zapsali „všude kolem tu lítá potrhlý pes“. 🙂 Nejspíš z toho budou žít ještě pár měsíců. 🙂

          1. Joo :)) ! Jenže – vpravo pes, néé dyť von je vlevo, ježišmarjá severozápadně přes potok, já se na to…

      1. Jano, třeba se to panu generálovi rozleží a vyžádá si Scotta ke službě vlasti. Bude jejich maskotem a chodit v čele na přehlídce. V Británii kozel, v Norsku Scott.

  6. „Na cvičáku exceluju a doma se tvářím jako dement“
    tak to znám velmi dobře :-)) I když dnes ráno se mi podařilo odvolat Conny od vyběhnuvší srny z houští. Musela jsem hodně chválit a odměnit, sice to nebylo na první dobrou ale přišla.Bylo to lákavé a přímo před mordou, uf.
    Tak Rozárko, pěkně cvič a paničku šetři na nervech, stačí když má v reálu ta dvě psí děvčata, myslím , že si sama paní spisovatelka bere mustr od jisté bílé hvězdy. 🙂

    1. Jennýýýý, vidíš, je to první úspěch. Ona příště za tou srnou zdrhne, ale bude utíkat čím dál tím míň. Neboj, musíš vydržet!!! Knírači mají podobnou náturu jako někteří teriéři. Vydrž.Bude se Ti zdát, „jako když hrách na stěnu házíš“, ale najednou to udělá Cvak! a Conny bude šlapat brázdu.

      1. Tak to ti podepíšu. Ale jestli znáš trochu boxery , tak u všech našich boxerek trvalo do tří let než si přestaly hrát a konečně jim cvaklo, ovšem na cvičáku předvedly všechno. Akorát Ája II. v Podmitrově byla jako třeštiprdlo.Získali jsme ji tenkrát v listopadu a dlouho trvalo než jsme ji dostali do původního stavu z téměř smrtící podvýživy. Cvičit jsme začali později, až jí bylo dobře a přestala se bát, že ji opustíme.

  7. Mně kocicak taky chodí u nohy po bytě, ale jenom když chce on,na povel ani náhodou. Bere to jako zajímavou hru. Druhý mi nosí myšku a na povel „dej mi“ mi ji pustí do dlaně.Samozrejme jen když má na hraní náladu kocicak.Jinak mu můžu myši házet do omrzení a on se tváří,co jako zrovna teď blbnu.Jeste se naučil dávat čelíčko, když mu řeknu „udělej kamarád“.

  8. Milá Rozárko – panička se shlédla ve vycvičeném psu! JÓ – i mně se to občas stává a zatoužím po skvěle vycvičeném psovi, který udělá to, co mi na očích vidí. Bohužel, jsou zde dvě věci, které mi toto znemožňují – tak za á) musela bych mít jiného psa a za b) musela bych být jiná panička. Ale jelikož mám psa, jakého mám a jsem, jaká jsem, musím pracovat i s takovým podřadnějším materiálem (:o)).

    Ovšem včera na cvičáku jsme byli mohutně chváleni, jak to Ernestovi šlo! Sice ze začátku se tam prsil na obrovského labradora (ještě že on byl trošku troubelínek, jinak bych měla z Ernesta konfety), takže byl seřván jak ode mne, tak od cvičitelky (ano, došlo na facky), ale jinak šlapal jak hodinky – odložení a přivolání (dokonce jsem ho odvrátila od úmyslu se jít opět vyprsit na labíka). Je pravda, že my včera cvičili na šunku a ementál (zapomněla jsem pořídit sušené maso, co jinak běžně používám) – to se to cvičí jedna báseň! A navíc, nechodíme na klasický cvičák – tady opravdu nejde o výcvik, ale o výchovu – jak psů, tak jejich psovodů.

    P.s. a tady je pár fotek z minulého týdne, abyste viděli, jak u nás pokročilo jaro (f)
    http://yga.rajce.net/2017_6._brezna_-_predjari_hrave

  9. Já myslím, že cvičák je dobrá věc. Ať už se cvičí podle takových, nebo makových pravidel, většina lidí tam aspoň pochopí, jak se psem vlastně komunikovat a co se od něj dá čekat.
    A není na škodu si základní kurs čas od času zopakovat.
    😀
    Ale abych řekla pravdu, to zírání do očí taky nechápu. Uniká mi nejen estetika chůze psa s vyvrácenou hlavou, ale i smysl. Jsem si skoro jistá, že psi ve smečce spolu komunikují jinak, než hleděním z oka do oka, hlavně na větší vzdálenost 😀 Myslím, že je to zase nějaká móda 😀
    Ale nejsem odborník, můžu se mýlit.

    1. Ne, ri, máš naprostou pravdu, mě se to také jaksi příčí. Je to nepřirozené. Píšu to dole v Kalifornii.

  10. Nejsem výcvikářka a na cvičák/služební kynologie/ jsem chodila pouze proto,že se tehdy pro uchovnění požadovala zkouška z výkonu.Zastávám názor,že je lepší pes vychovaný než vycvičený.Ale to je taky proto,že mám psa jako společníka a kámoše.S Ritou chodím na cvičák,na agility,kde s ní běhala Lucka.Já nemohu protože mé nohy už neslouží.Teď zkoušíme treibal,to holky hodně baví a nás taky.A pokud jde o opakování cviků,moji pejsci dril nesnášeli.Zastávali zásadu -třikrát a dost.

  11. Já nejsem povelový typ, takže i výběr psa je problematický. Ale všichni moji psi přesně věděli, co se po nich žádá a ve vhodnou chvíli to předváděli. Bohoušek, který by sežral mrtvole nudli a cokoli, co mu chutnalo a nebylo deset metrů ve vzduchu, při procházení kempem na nabídnuté kuřecí stehno jen otočil oči k nám, jestli teda může. Od dárce sklidil neutuchající úžas a my mu to honem povolili, abychom se neblamovali. Když o něco šlo, tak všichni naši fudláci fungovali – a funguje – jako bychom trávili všechen volný čas na cvičáku.

  12. Na cvičák nechodíme, s gaučákem se to tady v okolí jaksi nedá. Světluška někdy chce dělat Hujerku a pak mi oddaně hledí do očí a dělá všechno, zatímco Karamel i ve chvíli soustředění dokáže šmírovat letící vrány. Nevím, jak ji přimět, abych pro ni byla zajímavější…

  13. Jo, a Dareček kocour, tak ten fakticky chodí na zavolání. Potvrdila jsem si to dnes ve čtyři hodiny ráno, kdy mne vzbudilo měsíční světlo. Obě zvířata se vydala se mnou dolů do kuchyně a obě také projevila zájem jít ven. Ajvi se vycvrkla a hned mazala zpět, Darek zmizel někde v zahradě. Asi za pět minut, když už jsem chtěla jít zpět nahoru, tak mne napadlo, že třeba Darka někde uvidím. V měsíční záři jsem ho zahlédla jako bílý flek nahoře u plotu, tak jsem tiše zapískala jeho signál. On chvíli váhal, ale nakonec se s mňoukáním: „Počkééééj, já už běžím!“ přiřítil domů. Všichni jsme ulehli do MÉ postele 😉 a za chvíli jsem už spala a oni dva také, když se nakonec rozešli každý do svého pelíšku |-) .

  14. Už před 40-ti lety jsem chodila na cvičák. Metody byly jiné, ale VŽDY jsem chodila na cvičiště s každým psem (už čtvrtým) i když sama nejsem výcvikářský typ. Ale tou štábní kulturou, jak já výcviku říkám, musí projít každé štěně a nezáleží na velikosti plemene a hlavně v dnešní době by to měla být povinnost. Hlavně pánečci by tím měli projít, no spíše paničky, protože psy vychovávají v převážné většině ženy. Jenomže přání je přání a realita je na úplně opačném konci. Takže pejskové vláčení na metrových vodítkách („Nemůžu ho pustit, on by mi utekl.“), rozléhající se řev „Pocem!“, „Ty blbe, netáhni mě!“-na konci vodítka vlaje 16-ti letá slečna s dvoucentimetrovými umělými nehty, ve druhé ruce svírá mobil atd. Je mi z toho smutno. Moc smutno, kvůli psům.
    I s Ajvi (můj čtvrtý pes) jsem chodila na cvičák a koukala jaké jsou nyní novoty, pro psy jsou báječné, jenom musím podotknout, že se to někdy s tou pozitivitou až moc přehání. Ten vyvrácený krk, pochod u nohy a upřený pohled do očí psovoda je stejně nepřirozený, jako strachem se choulící hlava psa mezi ramena a plížící se stvoření u nohy psovoda, za éry Svazarmu. Prostě ode zdi ke zdi. Rozumný člověk si vybere od každého něco, hlavně pro spokojenost svou a svého psího parťáka.

  15. Naši kočičáci se snaží jenom, když jde o jídlo.
    To jsou schopni jít u nohy na povel.
    Otírají se a mazlí.
    Prostě pro plnou misku skoro cokoliv.

    Jinak jsou hrdí a hodně sví.
    Holt kočičí národ.

  16. To je zajímavé, s Indy mám naprosto opačnou zkušenost. Doma v kuchyni, na zahradě i na procházce ukázkově předvede cokoli. Přijdeme na cvičák a tam ji zajímá všechno, kromě mne a mých povelů. Paní cvičitelka a povídá: „Ale vy doma málo cvičíte. Ona vůbec neví, co po ní chcete!“ Vehementně nesouhlasím. Vezme si tedy Indy k sobě a ejhle! Pejsek dokonale provádí, co paní cvičitelce na očích vidí. Paní zavrtí hlavou a pejska mi vrátí. Indy pak ze mne dělá troubu až do konce hodiny. Poslušný a nadšeně cvičící pejsek se z ní stane zase až po návratu domů. Zažívám při tom silné déjà vu, protože když jsem před hromadou let chodila na cvičák s naší dlouhosrstou kolií Adinou, bylo to jako přes kopírák. 😉

  17. Donda si na cvičáku vysloužila přezdívku Hujer. Vykonávala totiž každý povel, nejen ty mé, a když měla možnost, vyletěla na áčko a hlasitě se tam dožadovala pozornosti. (Pak z té puberty díkybohu vyrostla.)
    Melina musí cvičit na ty nejtrapnější granule, čím hnusnější, tím líp. Pokud vezmu cokoli, co jí svou lahodností zaměstná víc než jednu mozkovou buňku, přestane být schopná cvičit a začne dokola opakovat pac a panáčka v naději, že jednou se přece s tím cvikem do povelu trefit musí.
    Kupodivu v terénu obě fungují tím líp, čím krizovější situace je. (Pokud se nevyskytne melinkožravý autobus, samozřejmě.) Což znamená, že při nácviku nějaké pitomosti, třeba prolízání sem tam mezi nohama, mi můžou vytéct nervy, jak se Donda snaží hrát pitomou a lejdyna spící pannu, ale před tunelem se mi řadí k noze automaticky a bez povelu, a když zavolám Uhnout, autíčko, tak uhýbají naprosto synchronně. Což je fajn. Ty pitomosti jako proplítání mezi nohama stejně děláme jen tak pro srandu králíkům.
    Donda dělá to, co dělávala Penny: když jdeme se psem, který poslouchat moc neumí, tak Donda předvádí, jak mají povely (vydávané pánečkem toho psa) správně vypadat. Dělá to proto, aby byla obdivována a aby toho psa naštvala, což se jí oboje daří. (Melinu za přeslechnutí povelu bez rozpaků seštěká.) Fakt je, že kdysi takhle učila Penny Melinku a později Melly malinkatou Dondu, akorát si přitom odpouštěly ty škleby typu „tupče pitomá nevycválaná“. 🙂 Melina cizí psy neškolí.
    Povely a la doporučení jsme mívali kdysi dávno u prvního psa. Pak Riki oslepla a já ji vodila na hlasové povely, bez vodítka, a tam jsem zjistila, jak fajn to je, když člověk a pes spolupracují.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN