„Koukej mazat do postele, máš teplotu! Lehni si, já ti přečtu pohádku a tady máš čaj. Neošklíbej se, je léčivej a s medem!“ Něco podobného říkávala maminka mě, něco podobného jsem říkávala svým dětem já:))
Dětské stonání mívalo většinou podobný průběh. Nejdřív (obvykle první desítka hodin, ale mohlo se to protáhnout) bylo zle, horečka, dítě zůstávalo v posteli, matky skrývaly své obavy za cílenou péči. Hlavou se jim honily krizové scénáře, přeříkávaly si různá opatření ve snaze nezapomenout na nic, co by mohlo pomoct. Děti zodpovědně stonaly, v posteli a obvykle i přikryté.
Pak následovala náročná fáze dvě: dětem se ulevilo z nejhoršího a začaly péči po různě dlouhé časové úseky bojkotovat. „Šmarjá, jak může mít osmatřicet a skákat po posteli? Já mám sedmatřicet dva a už se nehnu!“ lamentuje pečující rodič, když se snaží potomka udržet v pyžamové fázi léčení.
Pro udržení potomka v klidu a v posteli se používají nejrůznější taktiky, které často bývají ústupem z těžko vydobytých pozic. Zde je pár příkladů: „V posteli se nejí!“ „Na blbosti v *telce/ v počítači/ na tabletu se smíš dívat jen „definovanou dobu“ denně!“ „*Pes/ kočka/ fretka/ papoušek do postele nepatří!“
*Nehodící se škrtněte:))
Pak přichází fáze tři – o něco lepší v tom, že dítěti už je opravdu lépe, a opět o kus obtížnější, protože lékař obvykle doporučí: „Ale držte ho ještě pár dní v klidu a v teple…“ A vy opět dumáte, jak toho docílit a nezbláznit se? Pokud se to jen trochu dá, je dobré dítě odlifrovat aspoň na pár krátkých dní k babičce. Nové prostředí a „babiččino kouzlo“** obvykle pomohou úspěšně zakončit rekonvalescenci.
**Rozčilující jev, na který jako rodiče brzy přijdete – dítě u babičky nedělá většinu věcí, kterými doma zkouší vaši trpělivost a roli spratečka si ponechá na okamžik, když opět vstoupíte do dveří:))
Tak na tohle všechno jsem si včera důkladně vzpomněla – a hádejte proč? Inu proto, že roli toho spratečka hraju já sama. Bohužel jsem vlastně i v roli toho rodiče. Už dva týdny se peru s nějakou virózou, která se vždy vylepší jen o kousek a pak se zase vrátí, obvykle ještě o chlup hnusnější než předtím. Uvažovala jsem, zda není čas na návštěvu lékaře, leč… začala jsem uvažovat.
Zkusila jsem to někdy opravdu vyležet? Byla jsem někdy (vlastně v mnoha posledních letech) v rámci léčení nějaké choroby opravdu v noční košili a v posteli? A došla k ostudnému poznání: nezkusila a nebyla. Moje obvyklá podoba „klidu na stonání“ znamená, že dělám co obvykle, jen zkrátím vycházky se psima. A přitom bych v tom klidu být mohla!
Pomyslela jsem na všechna ta moudrá zdravotní kázání, která uděluju ostatním – tedy hlavně v rodině – a došla k názoru, že Baty měla pravdu:)) Protože mi napsala, že by mi udělalo nejlíp pár pohlavků a klečet v koutě, protože sama zcela bezostyšně porušuju všechna pravidla zodpovědného stonání, která se nestydím vynucovat na ostatních!
A tak jsem v pondělí odvolala až do středy všechny svoje činnosti mimo dům a zkouším být zodpovědnou. Zatím mi to nedělá potíže, protože otravnej virus mě celkem spolehlivě drží v klidu. Uvidím, jak se sebou vyjdu, až mi bude líp. Kdepak je maminka, aby mě nahnala zpátky do postele a slíbila pohádku! Musím sázet na svoji vlastní ukázněnost – a to není moje silná stránka. Uvidíme:))
PS: No, v pyžamu nejsem a občas vyběhnu z Domu hodit psům míček nebo jim schovat plyšovou kachnu, aby se zabavili hledáním.
PPS: Ale schovám ji maximálně dvakrát za sebou! (wasntme)
A tak se dnes jednoduše ptám: Jak umíte stonat vy? Umíte se ukáznit a dělat, co je třeba? Nebo vás k tomu donutí až podstatně větší průšvih, než je prostá viróza? (Kterou to ostatně většinou začíná:))
A jedna zvídavá: Jakými metodami jste dokázali držet v klidu děti, kterým už otrnulo z nejhoršího a přitom měly nařízený klid?
Poznámka pod čarou: Když člověku odrostou z nejhoršího děti, tak si třeba pořídí zvíře… to také sem tam stoná nebo se zraní. A teprve pak člověk zjistí, že ty děti byly vlastně strašně hodné!:)))
Ako čerstvo dospelá som bola „nesmrteľná“ – ostatne ako mnohí z nás tu a z nejakého toho bacila som si nerobila ťažkú hlavu, fungovala som s ním systémom „ak ťa budem dostatočne dlho ignorovať, vzdáš to“. Až raz prišiel bacil, ktorý sa ukázal byť tvrdohlavejší ako ja a už som to nerozchodila. Doslova. Obyčajná prechodená chrípka mi udrela na kĺby a tri mesiace som mala problém aj s jednoduchými pohybmi typu chôdza alebo uchopiť pohár pevne do prstov a zohnúť lakeť, aby som sa mohla napiť. Lekár mi na môj stav povedal len „tak vám treba, keď ste blbá“. Asi mal pravdu 🙂
Ale zapamätala som si to. Odvtedy som veľmi, veľmi dobrý pacient a s bacilom sa proste liečim tak, ako sa patrí.
Já jsem byla „nesmrtelná“ a „nepostradatelná“ o ještě o hezkých pár let později – a mám čeho litovat. Nicméně jak vidím, poučení aplikuju spíš na ostatní 😛
Jo ještě k té přechozené chřipce – jak je to hnusná představa, ty klouby, tak jsi ještě měla kliku. (h) Náš kamarád Zdeněk ji neměl a už nemáme kamaráda. Chřipka je svinstvo.
Presne to mi povedal aj lekár – teda okrem toho, že som blbá, tak že som mala aj veľké šťastie. A ako vidím, tak hovoril pravdu 🙁
Tak koukám, že moje nekorektní prohlášení se tak docela neminulo účinkem, ó, to jsem ráda. A ještě jsem si za odměnu početla.
Přecházely jsme a přecházíme všechny, ale věk, chronické nemoci nebo pořádný virus či bacil nás pak naučí. Mám teď takovou lekci pravé chřipky před očima v rodině, skolila dvě generace, ta mladší je po čtrnácti dnech ve škole, odkud ji přinesla, ta starší se stále ještě plíží na neschopence.
Eh, a to jsem nenapsala tvoje nekorektní prohlášení celé! 😀 😀
Naštěstí chřipku nemám, určitě ne. Spíš nějakej vleklej zánět dutin. Brr.
Dede, to chce rozsekat v robotu velký kus křenu s octem (něco jako krenex), pak bezmyšlenkovitě otevřít a zhluboka si čuchnout. Pokud přežiješ, tak určitě budeš mít dutiny dokonale vyčištěné. Kdysi dávno se mi to nechca povedlo a s Fulghumem říkám – tohle rozhodně doma nezkoušejte 😉
SINUPRET KAPKY!!!!!!
Mně se chcípy – ťukťukťuk – celkem vyhýbají, a to je moje štěstí, protože jsem netrpělivý pacient. Ještě tak, když už není zbytí, si poležím na gauči přikrytá dekou, ale do postele nejdu! Ovšem před čtyřma nebo pěti lety mě dohnal zápal plic a to teda žádná legrace nebyla. Vypadal nenápadně – kašel, ale takový normální, teplota – ani ne příliš vysoká, ale příšerná únava. Nebyla jsem schopná dělat nic a pořád jsem jen spala. Tak ráda bych si třeba četla, ale nešlo to, prakticky jsem prospala celý týden. A další týden jsem byla slabá tak, že jsem stále polehávala. Hrát si na hrdinku, to tenkrát absolutně nešlo.
Tak, doufám, Dede, že jsi vzala vážně doporučení a dnešní den jsi strávila převážně ve vodorovné poloze! 🙂 Přeji ti brzké uzdravení.
Teda – JÁ BYCH STONAT UMĚLA, JÁ JO!! Kdybych měla k ruce nějakou tu služebnou, kuchařku, uklízečku a pomocnici ke zvěři (a k muži? – nééé, to už ne!).
Takže já se ráno vzbudím nemocná a ohlásím, že se teda budu kurýrovat doma. Vyžduchám Jeníka do práce a rychle letím s Erníkem ven (aby netrpěl na dvorku, chudáček). Pak si uvařím čaj a … pro pána, ta kuchyň vypadá – tak zamést, trošku uklidit. No a když jsem tady, tak rychle uvařím nějaký oběd. To je hodin – tak si něco zobnu, abych si už pak lehla. Sním si to v obýváku u počítače … pro pána, ten obývák vypadá – tak zamést, vyprášit deky, trochu to pošolíchat. Tak ještě rychle s Erníkem ven a pak konečně stonat v ložnici … pro pána, ta ložnice vypadá – tak uklidit, ať se mi tady dobře maróduje, a když jsem převlekla i postele, tak že bych povlečení hodila rovnou do pračky?!
A pak klika cvakne, dveře letí, táta vchází do dveří a … „tož už ses vykurýrovala? vidím, že aj vypotila …“ (headbang)
Ygo, ty jsi naše soukromá Betty MacDonaldová z ÚJM! 😀
Mimochodem tenhle řetězec úvah velmi dobře znám, ale když je mi fakt ouvej, umím aspoň nad něčím zavřít oči 😛
Mně buď není nic (nebo „nic, co bych nepřechodila), nebo je mi fakt blbě. Pak u nás probíhá tahle konverzace: „Donesla jsem ti balonek!“ — „Dondo, nech mě, je mi blbě, chci spát.“ — „Počurám se!“ — „Tak jo, ale jenom na zahradu.“ — „Vlezu ti pod peřinu a všechny bacily ti umačkám.“ — „Melino, máš špinavý tlapy, tys místo čurání hrabala!“ — „Donesla jsem ti balonek!“ Atd. 🙂
Akorát zas mám nemocinkanou Melly, už se mi to přestává líbit. Je to třetí nachlazení za posledního půl roku. Ono tady v okolí v zimě něco bylo a Melly má zřejmě celkem na prd imunitu, jak furt jede ty depky. Donda i já jsme v pohodě, Donda si zakejchala na podzim týden a od té doby to nechytla. Takže čistě jen místem to být nemůže.
Ono to může jít v sérii, když vezmeš úvahu, že sama Melly si vyrábí svoje stresy a stres účinně okusuje imunitu. Snad to pomůže nadcházející jaro zastavit. (h)
Rozhodně bych do ní nerada rvala třetí antibiotika za tak krátkou dobu, ony taky nejsou úplně nejlepší, rozhodí v těle kde co. No, víc topím, víc vytírám (tzn. asi tak jednou za dva dny), tahám Melinu zpod křesla za náma a učím Dondu, že správná reakce na kašel není skákat kašlajícímu na hrudník… (angel) a doufám, že to konečně jednou ustojí na vlastní bílý krvinky. Uvidíme.
Eh, jak tohle znám! Když nejdou ven a nemají pořádnou zábavu, tak je to doma podobné. Dnes jsme se x-krát přetahovaly o provaz, který zbyl z poslední hračky, x-krát jsem ten provaz schovala, aby se bevily hledáním. A to jsem jim venku chvíli házela míčky házedlem a byly jsme aspoň na hygienické vycházce… 😛
Zlatý je, že když je fakt zle, tak to jsou schopný jenom na té zahradě ustát. Ale jakmile je mi o trošinku líp, už…! A honem! A včera bylo pozdě! 🙂
Já jsem celkově málo nemocná a nedělám vědu z toho, že se nějakýmu tomu virovi zalíbím. Zatím jsem je vždycky udolala. I tento prosinec. Ale bylo to dost hrozný. Vracela jsem se z Prahy a už na letišti jsem věděla, že mě pražské bacily a viry zase dostaly/i?. Strašný kašel. Den po mém příjezdu šel manžel na operaci kolena, takže všechny procházky se psem visely dlouho na mně. Po každém sebemenším kopečku jsem dávila až k zvracení, lapala po dechu a lkala sbohem Hradčana, do Prahy nestrčím už ani malíček. (Jedu tam v dubnu (wave) ). Takhle nějak to vyjde vždycky, takže já už jsem klasicky nestonala v posteli ani nepamatuji. Ale dobrý. Stejně bych tam nevydržela. Pustil manžel kocoura ven, dostal pes žrádlo za deset minut osm a už se hrabu z pod peřiny. Prostě to nejde, nějak se s viry musím domluvit.
P.S. Abych v letadle nekašlala na lidi, koupila jsem si nějaké léky na letišti, ale co mi pomohlo nejvíc, byl třikrát denně šálek čaje z tymiánu. S medem a zavřenýma očima se to dalo vypít. To jenom kdyby se někdo potřeboval zbavit úporného kašle.
příště zajdi do lékárny a kup si tady Thymomel, je to tymián,med a další bylinky,v takovém užívání proti kašli…je to moc dobrý a funguje to….a je to sladký a dobrý 😉
Myslíš tedy, že bych do tý Prahy měla přece jenom zajet? 🙂 Díky za upozornění, zakoupím pro příště.
Je nutné rozlišovat kašel suchý a vlhký, každý se léčí jinak.
Jano, je fakt, že tebe Praha obvykle skolí – asi už nejsi zvyklá na naši místní virovou populaci (wasntme)
No, zatímco všechny při ošklivém nachlazení nacpu pod několik duchem a nesmlouvavě trvám na tom, že tam budou tak dlouho, dokud neřeknu, tak v případě mého nachlazení se s kopcem řečí nechám zahnat pod duchnu a vzteky usnu. Nedej bože, abych se probudila dřív, než je Mušketýrem určená hodina, protože začnu smlouvat, skučet a stěžovat si, vystrkovat nohu zpod peřiny a všeobecně se chovám jako fakan. Vím to o sobě, ale nedokážu si pomoct 🙂
Obyčejný chcíp zaháním spánkem v délce 20 hodin z 24 hodinového dne, u horšího chcípu jsme ochotna přidat o půl dne spánku víc. Pak už mě bolí všechno a sveřepě lezu z postele ven. Naštěstí to obvykle pomůže 🙂
Spát by mi obvykle šlo, ale vypotit se nedokážu – jsi dobrá, že to zvládneš, byť skučíš a vystrkuješ z pod duchen okončetiny 😛 😀
Já moc nestůňu. Ale když už, tak to vždycky stojí za to. Chcíp, který mě dohnal na přelomu loňského a letošního roku byl opravdu tak úporný, že jsem nemohla ani chodit. 3 dny jsem jen ležela, spala a občas se napila vody a i na WC jsem lezla po čtyřech. Po 15 letech jsem měla ATB, která jinak tvrdošíjně odmítám. Nevím čím to bylo, ale tentokrát jsem opravdu myslela, že nastává moje poslední hodinka. Tohle už bych nerada zažívala podruhé. Až asi čtvrtý den jsem byla schopná aspoň si uvařit čaj a něco trochu sníst. Nojo, čím jsme starší, tím je to horší.
Dobrý večer,Karolíno. Mám dojem, že horší průběh chcipu nebude věkem.Nase rodina letos narodila celá.Syn v Praze,dcera v Hlučíně a já v Karviné.Vsem nám bylo stejně mizerně bez ohledu na věk.Ze by ty potvory víry a bacily byly nějak agresivnější?
Janino, myslím, že máš pravdu – co já vím od rodiny a přátel, tak popisovaný průběh chorob byl hodně častý. Plus děsivá únava a v některých případech velmi úmorné zažívací potíže.
Asi nám viry zvlčily… (angel)
Karolíno, to muselo být hrozné, zvlášť, když jsi na všechno sama (inlove)
Letos to bylo obzvlášť děsný, musely se ty příšerky někde fakt šikovně nakombinovat. Mí kolegové si projeli několik koleček ATB, nepomáhalo, nakonec pomohlo obyčejný tlumení příznaků. Jakmile člověk pracuje trochu s lidma…
(Já měla jako obvykle štěstí, odchrchlala jsem si svůj týden hned ze startu a imunizovala jsem se. Díky ti, Ty nahoře, žes mi dal takový tělo, že s ním můžu provádět ty zvěrstva s neúdržbou, co s ním provádím.)
Já svého času kdysi chodila do práce s horečkou 39. No byla jsem blbá a mladá. Vymstilo se mě to, musela jsem ulehnou s těžkou bronchitidou a ještě si vyrobila astma.
Teď už dokážu ležet, ASK obou kolen mě tomu naučila.
Kluci, když byli malí, tak po odeznění horeček, nastoupil kazetový magnetofon. Měli jsme doma a ještě máme hromadu namluvených kazet. A to děti spolehlivě udrželo v posteli.
Když onemocní kočičáci, tak oni si zalezou do koutka, aby smečka nevěděla, že nejsou fit.
Ale o to má člověk o ně větší strach.
Míšo, taky jsem doplatila na hrdinské pracovní úsilí – koza jsem byla! (fubar)
Ad zalezlí kočičáci… jo, máš pravdu, s těmi obavami. Psi jsou sdílnější, ale ne o moc. (h)
Já o sobě prohlašuji, že jsem notoricky zdravá a povětšinou je to pravda. Menší chcípy rozháním procházkou s Mařkou. Ale před třemi nedělemi mne to nakonec dostalo a z práce mne kolega s Bimboušem transportovali rovnou do špitálu. Nakonec mne pustili do domácího ošetřování se slovy V KLIDU. A světe div se, mě bylo fakt tak blbě, že jsem prostě uznala, že pes vydrží s jednou procházkou , na kterou ho vezmou kamarádky určitě tři dny.
Tedy Inko, tos narazila na fakt nerozchoditelnej chcíp! Špitál a dokonce Mařka na vycházkách s kamarádkama. Tak doufám, že už je ti úplně dobře! (inlove)
No, čemu mám připsat děsnou únavu a ospalost nevím, ale páni doktoři vlastně nevěděli, proč se stalo to, co se stalo. Velké štěstí je, že Majda prožívá období těhotenství a protože těhotné holky musí se šetřiti, na procházkách se táhne jak melasa. Ale už to bude končit, i když s přibývajícím věkem stále méně běhá
Tak to já jsem uvědomělá, a když je potřeba vyležet, tak alespoň tři dny v noční košili a duchnách strávím. Maximálně uklohním něco bleskurychlého a jednoduchého k jídlu. Po třech dnech to zatím všechno odezní a jak už mě od ležení bolí člověk, tak vstanu, ale zůstávám doma. Jsem zbabělec, bojím se komplikací po virózách.
Tak to je zas téma, Dede. Stonala jsem vlastně nedávno. Hned druhého února,p opříjezdu z lázní jsem ulehla na celých 10 dní. Chcíp byl fakt dost hnusný a já měla celé čtyři dny horečky 39 a nešlo to srazit ani fakt poctivým a skoro nepřetržitým pocením.Ale když jsem v neděli v pravé poledne naměřila 39,5, už toho bylo moc, takže jsem volala svému praktikovi. Ten se na mne přišel podívat až domů,protože ačkoli to mám do ordinace necelých 400 m, nebyla jsem vůbec schopná tam dojít.Byl zjištěn náběh na zápal plic a pořádný zánět průdušek. Pak jsem už jen poctivě polykala atb.Ležet jsem musela poctivě, protože bych jakýkoli větší pohyb zkrátka neudýchala. Nikdo z doktorů mi však nedokázal vysvětlit, proč se mi po tom virovém onemocnění průdušek zcela oloupaly všechny čtyři končetiny. Stalo se tohle už podruhé, takže ač nejsem lékař, myslím si, že v tom virovém průšvihu muselo být i kousek obyčejné spály.Zkrátka už po dobrání atb mi zčistajasna natekly všechny prsty na obou nohou, nesmnesitelne svědily začala mne úporně svědit celá i chodidla a dlaně, a hned nato se začaly odlupovat velkém kusy kůže . zkrátka jsem se na všech končetinách loupala a ještě se stále loupu. pamatuji si velmi dobře na svou spálu, při níž jsem se oloupala úplně stejným způsobem, a tyka mám v dobré paměti spály obou mých dcer, které se taky úplně stejně loupaly, jako se ještě stále loupu já nyní. A je to pom poměrně krátké době podruhé. Když jsem vloni skončila s těžkým nzánětem průdušek ve špitálu, zažčala jsem se taky hnedle po návratu domů a po dobrání atb loupat na prstech, dlaních rukoua na celých ploskách a prstech nohou.je to velice nepříjemný následek mého stonání, jelikož nově se tvořící pokožka nohou je velmi citlivá, ještě nedoloupaná pokožky dost pruží, takže se mi hodně špatně chodí. Zkrátka takové protivné virózy už bych fakt nerada dostala znovu. Naštěstí můj Jiří ten hnus nechytil, jelikož jsem raději stonala mimo společnou ložnici, aby on nepodlehl taky.A jen na okraj, dede: kdybys měla něco podobného, asi bys ležela jak kláda v posteli a ještě bys byla moc ráda, kdybyses vůbec nemusela hýbat a z té postele vylézat.I cesta přes 6,5 metrů předsíně na wc byla pro mne nekonečně zatěžující. Podotýkám, že nejsem žádná fňukna, ale pokaždé mne zrazuje dýchání( mám chopn) a srdce fakt doslova úpí.
LENKO, VIZ MÁ ODPOVĚĎ JANINĚ – LETOS BYLY CHCÍPY VELMI VÝŽIVNÉ A TRPĚLI I JINAK ZDRAVÍ LIDÉ. MÁŠ KLIKU, ŽES TO ZVLÁDLA BEZ NUTNOSTI BÝT VE ŠPITÁLE, SI MYSLÍM… (inlove)
Nie, neviem zodpovedne maródovať. Tohtoročný chcíp trojkráľový, ktorý ma po rokoch vyhnal k doktorovi, som v podstate strávila prácou za počítačom a so psicou bolo treba ísť 3 – 4x denne von, aj keď vonku namŕzalo aj obočie a chlpy v nose. Uvariť a upratať mi tiež nemal kto iný, takže celý program ako inokedy, okrem dochádzania do roboty. Antibiotiká síce do týždňa zabrali podľa plánu, ale pokuckávala a posmrkávala som tak zbytkovo ešte minulý týždeň. V posteli sa vydržím potiť pár hodín, ale potom už ma mrle žerú, vstanem a vlastne normálne fungujem.
Chichi Km, „mrle žerú“! To je přesné, taky v posteli nevydržím, byť to neumím tak pěkně říct:)))
Ty vycházky se psima nejsou v jisté fázi stonání ono, ale co má člověk dělat, že? Já se mám, mám aspoň zahradu, ale Berry je hrozná, „drží“ jak může až na vycházku, ona na zahradu čůrat chodit nechce. Takže s ní musím jít aspoň po té zahradě, aby pochopila, že fakt musí! 😛 Ari s tím problém nemá:))
To samé máme s Luxem, ten se ještě tak vyčůrá ale bobky, ty si nechává na procházku. Přitom může zaběhnout na kraj lesa kdykoliv. Musí mít při tom asistenci.
Nechci ani psát kdy jsem stonala v posteli abych to nezakřikla. Vždycky všechno přechodím, jen o ostatní členy rodiny mám strach, ty do postele honím.
Maruško, ťukej na dřevo! (inlove)
Já už dnes taky byla se psima aspoň na kousek venku – to byla u Berry úleva, že konečně opravdu MŮŽE! (wasntme)
Tím, že jsem nelehla, nemyslím, že by mi nic nebylo. Jsem pak hodně dlouho unavená a protivná. Jenže situace u nás je někdy neúnosná. Začalo to komplikovanou operací kolene MLP /špatná narkóza, byl po operaci úplně mimo, zhubl za 16 dní 11kg, nemohl chodit/, hned po tom jsme začali opravovat barák a to se děje do dneška střecha na baráku, fasáda, nátěr oken a pod. Teď se opravují střechy na hosp. budovách. Mezi tím nám odešlo topení tak se dělala rekonstrukce, teď zase kotel. Každý rok něco. Ale to si nestěžuji, co taky po sedmdesátce, ještě bych se unudila k smrti.
Eh Maruško, tohle zní jako hnusně těžké časy… ono se dá samozřejmě hodně zvládnout, ale život na stavbě každou potíž vybrousí do takřka nesnesitelna. Já jsem řekla, že už mi do baráku zedníci a spol nepůjdou aspoň… dlouho! A co myslíš? Na drobnost (zateplení nové místnosti) ho tu už zase mám a další věci se plánují.
Myslím na tebe – aspoň už bude teplo (doufejme:))
Zodpovědně stonat jsem se naučila, když jsem od mrňavého Hřívnatce chytila plané neštovice, bylo mi tenkrát asi 35. Akční batole puntíkované od tekutého pudru vesele pobíhalo po bytě a šplhalo po knihovnách, zatímco já jsem nebyla schopná ani uvařit čaj. Batole bylo odchyceno a na dva týdny deponováno k babičce a já jsem opravdu skoro celé dva týdny strávila v posteli.
Když jsem byla malá, spolehlivě mě v posteli udržely knihy, vyhrábnuté z rodičovské knihovny.Jednou mě chtěla v nemoci potěšit babička a přinesla mi všech pět dílů F.L.Věka, zrovna tehdy vyšel v reprezentativním vydání a asi věděla, že ho máme na seznamu povinné četby. Tehdy jsem se naučila „rychločtení“. Přeskakovala jsem popisy a šla jen po ději. Touto metodou jsem skutečně všech pět bichlí přečetla a utvrdila se v názoru, že „povinná četba“ je nesmysl.
Renato, klobouk dolů před tvou čtenářskou vytrvalostí. Nám všechny tyhle bichle předčítala naše zlatá a milovaná bábrlínka už jako malým dětem. sama bych je všechny úpatrně nikdy nepřečetla, ale při babiččině každovečerním čtení byly texty snesitelné a poslouchatelné, i když si nejsem jista tím, zda babičky taky nějaké pasáže nepřeskakovala. Jinak se musím pochlubit svým čtenářským výkonem. Jako desetiletá holka jsme přelouskala všechy díly Palackého Dějin národa českého. Chodila jsem totiž už od pěti let(to už jsem plynně nahlas i jen pro sebe četla) do dětského oddělení mostecké knihovny. A dyž jsem už měla třeba i dvakrát či třikrát přelousknuté všechny knihy, co tam měli, navrhl knihovník mé přeřazení do oddělení dospěláckého. Samo, že s tímhle přeřazením museli souhlasit rodiče, ale to nebyl velký problém. Naše mami dobře věděla, že domácí a dobře zásobenou knihovnu mám přečtenou víckrát opravdu celou, že si knížky půjčuji i od spolužáků, takže to přeřazení přišlo včas.V dospělácké knihovně jsem zhltala kdeco, ale byla jsem i dost vybíravá, protože tam zajímavých knih bylo povícero.
Ach ano, s Jiráskem se daly udolat všelijaké choroby! 😀 Já jsem s ním strávila větší část své mononukleózy:)))
Nojo, od Jiráska mám v domácí knihovně všechny svazky. Věrka ho číst odmítala, Petra zkusila dobrovolně jen několik titulů a přeskakovala nudné popisné pasáže taky.Zkrátka klasiku jsem u nás četla jen já.Dneska tyhle knihy nikde nechtějí a mně se velice příčí to, že bych je měla vyhodit do sběrného dvora.Ráda bych je i někomu věnovala a dala bych je zadarmo třeba do nějakého domova důchodců, ale pokud by někdo zájem měl, vždy byl požadavek, abych všechny knihy do toho zařízení odvezla ,což je pro mne dost špatně proveditelné.U nás se knihy nikdy nevyhazovaly, ale prodaly se třeba do antikvariátu. Antikvariáty jsou však přecpané až po strop, takže další klasiku nechtějí.