Ahoj, já jsem Indy. Bývala jsem štěně, ale to už je hodně dávno. Skoro rok. Teď jsem docela dospělá border kolie a ledacos vím. A protože jsem chytrá psí slečna, pořád se učím něco nového. Tuhle jsem se dozvěděla, co je to orgán.
To je nějaký kousek něčeho (například pejska), který je tak důležitý, že tu věc, kterou umí, nemůžete udělat ničím jiným.
Jak to myslím? Třeba dát pac. Už jste zkoušeli dát pac ocáskem? Nejde to, že? A takový ocásek – dalo by se mávat a vrtět, co já vím… jazykem? Ušima by zase určitě nešlo olíznout Regi a Honzovi (to jsou lidi z mojí smečky) na přivítanou nos.
Ale fakt je potřebuju, teda ty uši, na poslouchání a taky když chci ukázat, jak jsem moooc hodná holka. To je takhle pěkně otočím dozadu a moji lidi mě pak za odměnu pohladí po hlavě a těch otočených uších a to mám moc ráda. Jo, uši jsou hodně důležité.
Jenže těma bych zase nemohla obejmout moji úplně nejlepší kamarádku Dixi, když se sejdeme, abychom společně vyvenčili naše lidi. Na to potřebuju přední tlapky. A vůbec, na nožičky vážně nesmím zapomenout! Dokonce ani na zadní. Ty jsou důležité i pro Regi, aby mi měla co utírat, když přijdeme z procházky.
A abych se, jako každý správný pejsek, naučila počítat do čtyř, když je tomu utírání nastavuju. Všechny čtyři mám samozřejmě na běhání a skákání. A taky na to objímání a hrabání a na ten pac.
Čumáček mám na čichání, oči na koukání, zuby mám zase na kousání granulek a pamlsků, a taky na chytání balonků a klacků a šišek a spousty jiných věcí…
Hmm… ňaf… až sem mi to psaní šlo dobře. Ale pak jsem měla rozhodnout, který z těch orgánů je nejdůležitější. To je teda hodně těžká věc. Lámala jsem si hlavu, až jsem z toho usnula. Ale ráno bývá moudřejší večera, takže když jsem se probudila, přišla jsem na to!
Nejdůležitějším orgánem jsem tady přece celá já, protože jsem pro Regi a Honzu úplně nenahraditelná. (Včera to vážně říkali!) To je nové slovo, které jsem se právě naučila, a které znamená, že někoho tak moc potřebujete, že byste se bez něj už nikdy neobešli.
Další články autorky najdete zde: http://silenesuple.blog.cz/
A já se tiše ptám – kdo je nenahraditelný pro vás? Není třeba to sem psát, ale je dobré si to občas naplno uvědomit:))
Ale, abychom si měli opravdu o čem povídat, tak můžeme rozvést důsledky činných orgánů našich zvířecích přátel!
Tak co speciálního umí čumáky, tlapky, uši, zuby, jazyky či ocasy vašich psů a koček, no?:))
Já bych třeba hned jako rekordmanky zapojila kůži našich psic: zatímco Ari vyrábí a pouští chlupy na vše kolem jako profesionál (fur machine:)), Berry si umí své šílené množství chlupů polodržet – což znamená, že jí chlupy opustí kůži, ale sevřeny mezi svými živými druhy nevypadnou, tudíž je třeba je vyčesat. To vše za aktivního a hlasitého nesouhlasu česané! Kdybych věděla, že má v chlupy dutovláknité, mohla bych zbohatnout na přízi 😀
Taky bych mohla vypravovat o všudypřítomném Ariině jazyku (to není pes, to je lízátko:)), o mávajících ocasech ujařmujících prostor kolem či o výbušných tlapkách vystřelujících psa do prostoru. Co přidáte vy?:))
Regi,roztomilé povídání (a fotky!!!) o fešné fence! (barevně hodně podobná – v dlouhostrsté verzi – Vašíkovi od Petry, která dnes píše na Zv.).
Kočky, jak známo „mluví“ nejvíce ocasem. Naše Rusty ho nemá a já se vždycky musím smát, když ji vidím, jak komunikuje tím svým pahýlkem. Fakt je to legrační, jak se jí vždy zachvěje a jak to jse vztyčí, oproti Woody, která zvedne ten svůj huňatý liščí ohon. Woody zase nejvíce „mluví“ hlavičkou, tou umí šťouchat do mého obličeje až s únavnou vytrvalostí 🙂
Hlavními orgány Trixie jsou čenich a oči. Čenichem si umí tak mile šťouchnout o pozornost, zavrtat se jím pod moji ruku (abych pohladila). Není lízalka, ale když kousek povystrčí jazyk a „dá jim pusu“ člověk se cítí velice poctěn. No a její krásné, vlhké hnědé oči! Když prosí, nedokážu odolat.Když vypadají ublíženě, dělám co mohu, aby se zase smály! Naštěstí „zlé oči“ jsem u ní zatím neviděla. Takové neutrální, nečitelné ano, ale vysloveně zlé- starch nahánějící oči ne.
Díky i za Indy, vždyť to přece psala ona. 😉
Té černobílé podobnosti jsem si samozřejmě všimla. 🙂
Indy máme teprve něco přes rok, ale kočku Číču už deset let. Takže jsem nejen psí, ale i kočičí a mám radost, když se ti dva nějak domluví. Jednou o tom Indy možná zase napíše.
Indy, ty jsi z toho vybruslila naprosto šalamounsky. Myslím, že máš pravdu, úplně nejdůležitější jsi celá ty.
Jo, Indy umí vybruslit z jakéhokoli problému naprosto bravurně. 😉
A jeden zcela OT příspěvek.
Dede, psala jsem Ti mail, jestli můžeš a budeš mít čas a chuť, ozvi se mi, prosím.
A pro ostatní, o co jde – příští týden jedem za dcérou do Španělska, studuje tam. Takže hledám tipy a triky, prostě co a jak. Budeme v Barceloně (od soboty do čtvrtka) a v Madridu (od čtvrtka do neděle). Zatím mám koupené lístky do Sagrada Familia a do Park Güel (jsme velcí ctitelé Gaudího, od té Sagrady budeme bydlet snad 5 min. – přes airbnb), teď ještě hledám další tipy, hlavně na restaurace apod. Jestli některá něco víte, budte moc hodné, dík předem. Nikdy jsme tam nebyli, tak hledám každé doporučení.
My byli v Barceloně v podmořském světě nebo jak se to jmenuje – obrovské akvarium, jede se tam po takovém pomalu jezdícím chodníčku, tunelem, všude kolem plavou ryby. Moc se nám tam líbilo. A pak jsme byli po Gaudího stavbách a v delfináriu, ale to asi takhle v březnu není v provozu.
Madrid před sedmi lety – http://1234zana.rajce.idnes.cz/Madrid_konec_dubna_2010/ (s restauracemi neporadím).
Aido, poslala jsem mail! Mně se radši na Barcelonu neptej, já bych začala a neskončila, to město mě okouzlilo. A Gaudí je jen kousek Barcelony… 🙂
restaurací a kaváren jsme navštívili hodně, ale na mapě je nenajdu. Jo, slušně se dá najíst v místním námořním muzeu – ale to mi přijde dost ostudné (na námořní velmoc), malé a vůbec. Jsem rozmazlená z Norska a z Marseille:))
Dobře jsme se víckrát najedli na Av. de Mistral, v takovém menším podniku, vedou to nějací Asijci. Mají tam úžasnou fideuá! 😀
U naší Dharmy (kříženec borderky a chodského psa) je taky nejdůležitější orgán celá ona*. 😉 Nebo ještě možná bříško. Je to ten nejhodnější a nejmazlivější pes, jakého jsme kdy poznala. Teď zrovna v neděli jsme ji měli půjčenou a bylo to bezvadné.
*To jste asi všechny viděly, ten obrázek, jak jsou na něm místa, kde se dá mazlit/škrabkat pejsek nebo kočička. U kočky je to jen pár míst, ale pejsek – tam bylo všude napsáno super, super, super, a tady je to taky super, a tady ještě víc, tady taky super, atd., atp. Celý náš pes. Ona je fakt zlatíčko. Kdybychom ji neměli, tak bychom si ji snad museli nakreslit čičo.
Nejhodnější a nejmazlivější pes – tohle můžu prohlásit i o Indy. Stejně jako všechno ostatní, co jsi napsala o Dharmě. 🙂
🙂
Kolie jsou prostě nejlepší, že jo?
Jednoznačně. Dneska jsme na procházce potkaly jednoho bordeřáka a jak si tak ti dva psi spolu hráli, shodly jsme se s jeho smečkovou šéfovou na tomtéž.
Ale musím uznat, že to rozhodně neplatí absolutně. 🙂
Pro našeho kocoura Kokese je nejdůležitější ocásek.Doma říkáme, že ho má upovídaný.Kdyz má dobrou náladu, ocásek je v klidu.hravou náladu vyjádří ocáskem do hůlky.Kdyz zlobí odnesu ho na jeho pelíšek a prikazu,aby tam zůstal. Poslechne, ale ocáskem nazlobene mrská.Druhy kocour a kočička tyhle kocici signaly tolik nepoužívají.
Teď jsi mi potvrdila, že i když si naše Číča Indirku k tělu nepouští, strach z ní nemá. Jakmile ji vidí, okamžitě ocásek do hůlky, obě strnou a pak kočka nabere rychlost a hravě Indy zdrhne na strom, na střechu kůlny nebo do sklepního okna. Když mám ale nějakou dobrotu, dokážou se v klidu krmit vedle sebe.
Chachá, jasně že jsi nejdůležitější orgán ty, Indy. Však taky stojíš za to. Naši nejdůležitější orgáni prochrápou celej den, aby mě mohli šikanovat, když přijdu z práce. Ale oni to dělaj z lásky a abych neshnila – otevři dveře, zavři dveře, vyčisti kadibudku, hoď nám něco na zub, mezitím se dvakrát přilísnou, třikrát navzájem vyfackujou a pětkrát mě podupou. Vždyť bychom se bez nich nudili, bez orgánů.
Kruci, koukám, že jsem Kalifornii. No to jsem to vzala hopem teda.
Toro, já už v Kalifornii taky dnes byla. A možná tam ještě jsem.
Orgánka Indirka mi dneska dává pokoj,tedy neleze mi na klín, když jsem u počítače, protože jsem jí pohodila gymnastický balon. Co s ním vyvádí, se nedá popsat 😀
U nás to je také tak. Manžel na psy nebyl zvyklý ani nikdo z jeho rodiny. A teď jsou psi…. pak dlouhou dobu nikdo a potom my. Samozřejmě přeháním. Léta jsme měli vždy jednoho koliáka a pak se podvolil i druhému, i když nám to někdy vyčítá, tak to o něčem svědčí.
Tak nějak. Tady v okolí byli psi maximálně venku u boudy a pes jako kamarád byl vlastně neznámý pojem. Ale už je to naštěstí jinak.
Krásné fotky! Borderka je definitivně bystřejší pes než např. náš zlaťák :). Ten dychtivý pohled na první fotografii! Co mám udělat, kdy, kde, jak, hned! U nás je to trochu jinak. Už zase? Heleď já sám vím co mám dělat!
Na druhou stranu. Náš přítel veterinář říká, že jediný pes, u kterého je na pozoru je právě border collie. Že stojí, stojí a najednou rafne. Možná měl jen smůlu. Já je obdivuji. Pro jejich úžasnou koncentraci, rychlost a ochotu udělat vše, co se od nich žádá. To doma nemám (dog) .
Díky. A máš pravdu s tou dychtivostí. Mimochodem, ten váš veterinář měl asi vážně smůlu. Přestože znám i mrzuté a nedůtklivé borderky, zákeřnou neznám žádnou a většinou, včetně naší Indy, jsou to psi nesmírně hodní a nadšeně vítací. 😉
Milá Regi, ta tvoje černobílá Indy je moc krásná fenka s činnými orgány 😀
U nás je Berry jeden velkej chlupatej orgán, ona je velice celistvej tvor. U Ari zřetelně vyčnívá jazyk, zuby a nenechavé tlapy:)) Olizuje nás všechny, kouše všechno a skáče a hrabe! 😀
Milá Dede, Indy děkuje za pochvalu. A zdraví Ari a Berry. A jako kdyby věděla, že právě píšu o ní, snaží se mi vecpat na klín. 🙂
To je zajímavé, jak jsem se se všemi komentáři ocitla v Kalifornii. 😀
U našeho Fouska je to jazýček. Jak ho zlobí ty dásně, i když se to snažíme léčit, tak má pořád kousek jazýčku vystrčený ven z tlamky. Vypadá dost legračně, ale už to tak k němu nějak patří.
U Hepinky je to její ocásek. Ona je dlouhosrstá a jak ho umí nosit. Nosí ho jako dáma svoje kožešinové boa.
Máme kromě Indy taky venkovně-domácí kočku Číču. Už je v letech a chybí jí jeden horní zub. No a tou dírou jí taky občas vykukuje růžový jazýček. Je to legrační a milé.
Tak určite bruško, vypĺznuté už doružova, aby ho mohla na mňa vyvaliť pri každej príležitosti na dôkladné škrabkanie. A keď už teda škrabkám, tak sa poistí a ešte mi ruku pridrží medzi prednými packami, aby som hneď tak neprestala. Vyvalenie bruška má vedľajší efekt riadneho zapracovania tých všadeprítomných ihliček, čo má miesto chlpov, z chrbta psice do osnovy koberca (alebo každého iného textilného povrchu, na ktorom sa práve váľa). A ešte krk a ramienka, aby ich vonku mohla hodiť do nejakého čerstvého (alebo archívneho a práve lákavo roztopeného) psieho veďvietečoho… A to tak bleskove, že dnes ráno som to zistila až keď sme prišli domov a pritom som mala pocit, že som z nej celý čas oka nespustila. Kedy to stihla? Je ten pes Houdini?
Jo, tohle je u nás hodně oblíbené. Indy může být jak chce rozdováděná, ale když zavolám: „Kde mám pejska? Poškrabkáme na bříšku…“ V ten moment ji mám u sebe ležící na zádech, a kdyby to uměla, bude příst jako kočka. 😀
Předně musím Regi pochválit fotky. Všechny jsou krásné a tak jak se fenky objímají, ta je úžasná.
Díky za pochvalu. První a poslední fotil Honza docela kvalitním foťákem, ale tu objímací a zimní se mi povedlo ulovit obyčejným mobilem, ani nevím jak. 😉
U Karamel teda nevím, co je důležitý orgán, ale asi packy a jazyk, protože se na mě při příchodu snaží vyskočit co nejvýš a olíznout všechno, co je v dosahu. Světluška se vine celým psem:)
Borůvka je pro mě neuvěřitelnou vzpomínkou. Na psici, co poslouchala jako pracovní pes- když chtěla- a někdy uvážila situaci po svém 🙂 A mně z ní tekly nervy… Světluška často hraje tu hodnou, ale někdy uváží situaci po svém, Karamelka je prostě toho názoru, že zkusit se musí všechno, ale když vidí, že jí teče do bot (psovi?hm… divný úsloví…)umí neuvěřitelně poslouchat a hrát tu hodnou. Bohužel jí to nikdy dlouho nevydrží- ale lepší se 🙂
Indy při vítání, podobně jako Světluška, neskáče, ale ovíjí se a jen se předníma tlapkama opře, natahuje hlavu a čeká, až se člověk skloní, aby mohla oblíznout všechno, co se jí dostane před jazyk.
Tohle je u psů kouzelné: Já přece umím poslouchat jako hodinky… jen se mi právě teď zrovna moc nechce. Nepočkalo by to? 😉
Jednoznačně slinty, takže pysky.
Nikdo bohudíky není nenahraditelný. Existují jedinci, kteří jsou tak pevně spjati s jinými, že naopak odnášejí kousek jich samých. A nikdo není plně nahraditelný, každý jedinec je unikátní. Proto každý náš fudlák v nás zanechal jiné stopy, každá kočička, která prošla mým životem mne obohatila a nelze zapomenout.
Indy není první pes, který mi prochází životem, je ale první, který je doopravdy můj, první za kterého nenese odpovědnost nikdo jiný, jen já a můj muž.
A je zajímavé, jak se díky Indy stal z mého chlapa, původně naprosto nepsího člověka, člověk dokonale psí. 🙂
Indy je nááádherná! Taky jsem kdysi měla bezpsího přednostu, brzo to však vzalo za své.
Pokud jde o orgány, jsou důležité všechny ale nejdůležitější je teď u nás Coninčin mozek neb ji nekontrolovatelně opouští a zatím co tento orgán někde levituje, Conny bez mozku letí jak blázen někam a já šílím.
Na štěstí všechny další orgány jsou milé. 🙂
Já si občas pejsky půjčovala, nebo hlídala sestře a kamarádkám. Takže docházelo k postupnému přivykání. A pak najednou čas dozrál a já mohla začít pátrat po nějakém borderštěněti. Přece jen, pracuju sice doma, ale několikrát do roka odjíždím dlouhodobě mimo domov, takže jsem si pořídit psa bez souhlasu partnera pořídit nemohla.