Začalo to v parku a dramaticky – výkřikem. Na zapomenutém kousku ledu upadla stará paní. Ten výkřik nebyla ona, ale chlapík, který se jí pokusil pomoct. Málem ho totiž sežral vlčák, který k té paní patřil.
Panička tam hned běžela. Tu paní znala, protože učila jejího dospělého vnuka Petra. „Paní Holoubková, můžete vstát?“ volala přes hrozící tesáky, zatímco já se tomu naježenému frajerovi snažila vysvětlit, naše panička babičky nežere, dokonce ani tu naši ne.
Ukázalo se, že s paní je zle – noha byla asi zlomená a duše taky. „Já do nemocnice nemůžu,“ vzlykala, „co by bylo s Rexíčkem?“ Čím byla nešťastnější, tím víc Rexíček vlkodlačil. Zatímco panička volala záchranku, přemýšlela, co dál. Mohla se mě zeptat – mě totiž bylo jasné, jak to dopadne.
„Paní Holoubková, uklidněte se, prosím. Musíte zvládnout Rexe, aby vám mohli pomoct. A já se vám o něj postarám, než přijede Petr,“ pravila pevným hlasem a nikdo kolem netušil, jak moc se bojí velkých psů. Zato já jsem nadšeně vrtěla ocasem – bude legrace! Panička si potají vzdychla. Je to strašné, když jste obětí sklonu páchat dobré skutky!
Ukázalo se, že Rex je vysloužilý policejní pes a opravdu umí poslouchat. Bylo to celé děsně dojemné. Jeho panička volala z nosítek: „Čekej a buď hodnej, já přijdu!“ A strašlivej vlčák nešťastně vyl a moje panička si utírala oči. Moc se mi to líbilo.
A pak jsme šli domů. Zkoušela jsem tomu velkému smutnému psu vysvětlit, že se mu u nás bude líbit. Je tam plno pelíšků, jídla, milí lidé a třeba si bude moct prohnat i kocoura!
Panička, jako by mi četla myšlenky, najednou ztuhla. Stará paní ji ujistila, že Rex je velmi disciplinovaný a určitě nežere ani lidi, ani pejsky. Panička však najednou zoufale zvolala do bouřlivého předjarního nebe: „Paní Holoubková, a co kočky?!!“
Přeju vám krásnej chlupatej den a příští týden vám povím, jak to bylo dál!:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, pořad Svět zvířat, 2017
Hm, co myslíte, jak se budou snášet Rex s Merlinem?:))
Mě ale dnes napadá jiná otázka – kdybyste vy skončili nečekaně v nemocnici, máte někoho, kdo by se o vaše zvířecí přátele mohl okamžitě postarat? To je vlastně otázka jen na ty, kdo se zvířaty žijí většinou nebo vždy sami… Přiznávám, že s tím, že většina členů rodiny to má k našim psům těch 130 km, bych s okamžitým převozem do špitálu taky měla kapku problém. Už proto, že Ari by patrně nikoho cizího k nám domů prostě nepustila – ani kdyby to byla kamarádka, které bych půjčila klíče…
Zvažovala jsem zda ještě vůbec psa,když mi odešla Ája II.Sesumírovala jsem všechna pro a proti a protože jsem tu bolest po Áji II. nemohla unést, šla jsem zase do toho. Kdyby něco, mám „vymalováno“. Jenka by šla k mladým, s Pájou mám smlouvu, že by se Conny mohla vrátit k ní a Pája s tím počítá. Kočičky mají 10 roků, tak nevím, to by bylo horší, tady by musela zafungovat asi vyšší moc. Přednosta je ale o něco mladší, takže už vím proč jsme se kromě jiného vzali. :-))
Jenny, udělalas to nejlepší, cos mohla – pejsky máš zajištěné a s nimi i radost ze života. Kdybys po Áje II zůstala bezpsí, možná by se ti ta díra v srdci nikdy nezahojila… (h)
Dede, dobře nastíněná dramatická situace s nešťastnu paní Holoubkovou! Ale naprosto běžná životní situace, nás zvířecích lidí. Vzhledem k tomu, že rodiny už nejsou ve velikostí klanů je to zatrolená situace. (bat) Pro mne vyloženě černá můra (bat) . Zatím jsme s manželem dva a zastaneme se. Ale co dál? Proto jsem tak zvažovala, jestli mít nebo nemít ještě psa.
Sousedé, se kterými jsme se zastupovali, jsou už hodně staří a nemocní a ať pátrám v paměti jak chci, nemohu v nejbližším okolí nikoho vyšťourat. Je jedna zabukistka, ale ta má mladou rodinu, sama má malého psíčka…. No raději na to nemyslím, protože to jsou přesně ty myšlenky, které u mne způsobují nespavost uprostřed noci.
Díky Alex – však se snažím psát ty příběhy tak, aby byly „ze života“, byť to má bavit a ne poučovat (moje zadání:))
Jinak tyhle myšlenky mě napadaly před tou mojí operací. Co kdyby? Blbé myšlenky 😛
Tak přesně tohle řeším teď já. Co mi odešla za Duhu Miunka, přemýšlím, co dál. Bydlím na samotě, ve velkém objektu a pes je tu potřeba – teď nemám na mysli moji jezevčičku, ale psa na hlídání. Nejsem opravdu nejmladší a šance, že mně pes přežije je padesát na padesát. Bydlí se mnou syn, ale je celé dny a někdy i přes noc v práci. Takže bez psa se tu trochu bojím a se psem se budu bát taky – kdyby se mi tu něco stalo (stačí opravdu „jen“ zlomená noha),dostane se ke mně pomoc? Pustí sem pes třeba záchranku? I když se budu snažit o vzornou socializaci a vodit sem hodně návštěvy, jistá si nejsem. Tak nevím…
Milá Lído, mockrát jsem si už na tebe vzpomněla – Ari sem taky nikoho nepustí (když jsem si před dvěma lety musela zavolat tu záchranku, tak jsem musela vyjít až před vrátka a ta za sebou pečlivě zamknout) a chápu, jak se bez hlídacího psa cítíš. Když člověk žije tak, jako ty a vlastně i já, hlídacího psa opravdu potřebujeme.
Možná nového pejska odmala učit i na nějakou důvěryhodnou kamarádku nebo souseda? To by mohlo fungovat… Případně mít i nějakou dohodu s chovatelem (h)
Zatím jsme na Denise s páníčkem dva, tak to nějak neřešíme. Věřím, že ani synové by Denise do útulku nedali. Ale vlastně mám v záloze kamarádku, majitelku strakačky, která mi nabízela azyl pro psa v případě potřeby. Denis to tam zná, i když sám tam nikdy nebyl. Nevím, jak by to bylo s dlouhodobějším hlídáním, ale asi ani to by nebyl problém, oni už dva psy měli. Chichi, kamarádka Dedeník nečte, to by se divila, že jí tady Denise skoro odkazuju! (chuckle) Na druhou stranu, já si docela dobře dovedu představit, že bych si jejich Aweku vzala, kdyby bylo třeba. Jen bychom museli řešit hárání.
Co se týče pokračování Rozárčiných přáběhů, sázím dolar proti fazoli, že Rex Merlina nezakousne. 🙂
Hančo, tak s tím zakousnutím s Tebou naprosto souhlasím. Nezakousne!
A co se týká Ajvi i z těchto praktických důvodů ji chci nechat kastrovat. Člověk nikdy neví co se může stát.
Merlin opravdu překvapí! To je jediné, co mohu momentálně napovědět 😀
To mi připomnělo – když vloni Terka spadla z kobyly a v nemocnici jí řekli, že tam musí zůstat aspoň dva dny na pozorování kvůli možným komplikacím, dala se pláče, že tam nemůže zůstat, že má psa, že musí za ním domů (teda nejprve plakala, že tam zůstat nemůže, že na druhý den jede dostih (chuckle) ) … uklidnila se, až když jsem jí řekla, že se přítel těch pár dnů určitě postará a až jí Jenda pučil mobil (do Úrazovky dojela jen v rajtkách bez všech dokladů a mobilu) a ona se dovolala … do té doby se slzami v očích tvrdila, že bude Brůča hladná a nevyvenčená … a aby se zajímala o to, jak je potlučená a sedraná v obličeji, to si ani nevzpomněla.
Věřím, že by se Terka v nejhorším případě postarala, ale jak by to bylo se Zikmundem … ona se ho totiž bojí (rofl) …
… že by se postarala o Ernesta … jméno mi vypadlo (nod)
Ygo, ty umíš napsat i v podstatě nešťastnou historku tak, že se člověk musí smát 😀 (nejprve plakala, že druhý den jede dostih:)))
Jo, u nás v době Nazgúlů a později Berry a Kazana fungoval náš soused a kamarád Zdeněk. Měl klíče od našeho domu a psi ho svorně milovali. Když jsem třeba byla dlouho do noci v Praze, přišel večer k nám, pustil psy do Domu a nakrmil je. Ještě s nima i chvilku poseděl, aby jim nebylo smutno:)) No a pak přišla do smečky Ari a byl konec – ona cizího prostě domů nepustí a obávám se, že opravdu neváhá kousnout. No a pak nám Zdeněk umřel 🙁
Takže teď prostě v případě mé neschopnosti musí přijet někdo z rodiny z Prahy…
Když se člověk ohlíží zpět na ty momenty, tak se musíme smát – hlavně proto, že to dobře dopadlo. Tak třebas jí přítel nadal, proč nepustila otěže, když spadla – na to mu ona odvětila, že sice si pamatuje, že padá, ale že dopadla už ne – tudíž si ani nepamatuje, jestli toho koně pustila či nikoli. Nebo když se seběhli saniťáci a „Slečno, dáme vás na nosítka a do sanitky!“ tak jim odvětila, že na žádná nosítka nejde, že se zrovna jde s koněm do mašin – startovacích boxů (to zná jen z vyprávění, sama si z toho nic nepamatuje).
Jo tak to znám, já když jsem se přetahovala na přechodu s tramvají a tramvaj vyhrála, tak si taky nic nepamatuju, ani jak jsem si vlezla do sanitky, ani co jsem říkala, jenom jsem se prý vehementně snažila vrátit do práce, že mám na stole spoustu úkolů…to by člověk nevěřil, co s ním udělá bezvědomí s otřesem mozku, to jsem sama netušila že jsem takový přičinlivý pracovník…A taky jsem o tom už přemýšlela, co by kdyby, tak se to snažíme dělat jako britská královská rodina – u nich tedy jde o problém nástupnictví na trůn, ne že by nebyl kdo by se postaral královně o smečku – necestujeme všichni pohromadě, když jedu někam já s máti, musí být doma sestra, když ony dvě, zůstávám doma se zvířaty já…
Minko to jsi opravdu vzorný a starostlivý pracovník. Ale to je dobrý nápad necestovat celá rodina najednou. My jsme jednou měli autonehodu na zledovatělé cestě, a v těch několika vteřinách kdy se auto klouzalo ze strany na stranu a vůbec jsem netušila jak to dopadne, myslela jsem jenom na to, že pejsci jsou doma sami a v autě celá rodina. Já, máma a ségra
Minko, ani nemusí být otřes mozku, stačí předoperační injekce. Dali mi jednu před operací slepáku a vezli mne na sál a prý jsem si povídala se zdravotním bratrem:
„Kam mne vezete? Jdu dát oktávě písemku!“
„Nikam, na operaci pojedete.“
„No dobře, pane kolego, umluvil jste mne, dáte jim ji vy. Zadání máte?“
„Nemám.“
„Tak si pište:…“
a diktovala jsem zadání, dokud mne neuzemnili do hlubokého bezvědomí. Nepamatuji si z toho vůbec nic, ale přišla mi to pak povykládat sálová sestra, že se prý už dlouho tak nenasmáli…
uáááá, a nemáš stehy nakřivo? Se museli chechtat ještě druhý den!
Nemám, ale ten pak doktor, co mi tahal mašličky, byl ze mne tak vedle, že je zapomněl před vytažením přestříhat. 🙂
JJ! (rofl) Všechny máte hezké otřesené historky, ale JJ tentokrát vítězí! Ti na sále mohli být rádi, žes jim tu písemku rovnou nezadala… (rofl)
Díky, Dede. Já jim ji zadávala, ale oni mne normálka přispali (asi se jim nechtělo počítat…).
To, že žijem sama v pomerne malom byte a musím dochádzať do práce je pre mňa celoživotný hlavný dôvod, prečo nemám psa na plný úväzok. Teraz sa to darí zvládať len pol na pol s bratom a keď má brat rannú, tak vypomôže otec, ale jeho už moc zaťažovať nemôžeme, má problémy s rovnováhou a nechodí sa mu už dobre. Určite by sa postarala aj sesternica, keby sa náhodou niečo naraz stalo aj so mnou aj s bratom. Niečo by sa proste podniklo a dohodlo tak, aby bolo o psicu postarané. Ja som vlastne taká výpomoc teraz pre brata. Ale dom sa už dokončuje, tak Jackie bude mať zase svoju záhradu a padacie dvierka a ja budem zase len hosťujúca panička…
Aha, tak proto si Jackie užívá vymoženosti bytové pajsky… 🙂 Ale věřím, že si užíváte obě. A brácha musí být vděčný, že tě má v záloze – já bych byla (wave)
Zbytek rodiny by se postaral, případně mí rodiče jsou zatím taky schopni zvířectvo obstarat. A kavalírky jsou duše prodejné, hlavně když jsou spolu 🙂 Tedy nevím, jestli by byly ochotné odejít s cizím, ale s kýmkoli z rodiny ano.
Matyldo, dokud jsou děti více méně doma, je se zvířatama vlastně hej, aspoň u nás to tak bylo. Potíž je, když se rozeběhnou do světa… 🙂
Chtěla jsem napsat ne. A je to moje noční můra, ale Io má pravdu. Něco se prostě udělat musí. Zvlášť, když je těch zvířat hodně a nemůžou ven.
Ri, s tvým počtem zvířat závislým na tvé péči, bych se při té myšlenky taky ošívala… já mám vlastně jen ty psy, kteří navíc na zahradě dokážou dlouho vydržet.
Tak snad ti jen přát, aby se ti fakt nic neplánovaného nestalo 🙂
Lidi, mám problém:
http://vary.idnes.cz/foto.aspx?r=vary-zpravy&c=A170227_104140_vary-zpravy_ba&foto=BA699c56_pes1.jpg
– porovnejte s fotkami Vaška… (vasik.unas.cz)
Nutně potřebuju, aby ten pes nešel do nabídky, jinak je vážné nebezpečí, že budu vidět 2x.
A co je špatně na dvou psech? 😉
Jenom se koukni, jak troubince Melince pomáhá tahleta supergeniální superkólie. 🙂
Myslíš, že plaváček bude taky geniální superkólie? Když mi MLP zavřou do Bohnic, tak já bídně zhynu hlady a kdo se pak postará o dva kousteriéry?
No, minimálně by se dalo vsázet, že nebude kousteriér, ale spíš zdrhteriér nebo uplavteriér. Kdyby měl jako primární odpověď útok, tak by zfetlej do tý vody nenacouval.
viz. příspěvky nahoře – zfetovanej jedinec se chová nestandartně. Ostatně kombinace 1 kousací + 1 zdrhací by mohla být taky lahůdka… Jsem se kdysi zařekla, že dokud pes zvládá treky, budu jednopsí… dneska jsme si s MLP navzájem poslali stejný článek se stejným předmětem: „brácha?“. Vaškovi je 8… Plaváčka snad majiteli nevrátí (čumět z okna jak mi odchytovka řeší psa a neozvat se, chápeš to??? Zajímalo by mne odkud ho vůbec má). Se fakt obávám, že jestli se mihne v nabídce… Stáří, kondice, zdravotní následky po dnešku,…?
No a zaklecovanej jedinec se taky chová podivně, takže ani návštěvou nezjistíš, jakej druh teriéra to je. 🙂
Hele, jestli je vám souzenej, tak u vás skončí.
A toho majitele teda těžce nechápu. To je druh, kterýmu by člověk ani psa nesvěřil.
No, od určité doby se domlouváme s dětmi, o co by se mohly postarat. Také o plemeni psa jsme rokovali s nima, takže na to myslím stále. Nejsme ještě tak staří, ale stát se může cokoli. Majda je zvyklá na kamarádky, takže ji klidně vyzvednou doma, vyvenčí a vrátí domů. Akorát mívají problém ji vrátit na dvůr, tuhle mi přivezli maso a kamarádka mi ho přebírala a ukládala do mrazáku. V poledne mi volá, že Majdu musela nechat doma, protože zaujala místo pod stolem a odmítala opustit dobyté pozice. Jinak když jsem teď chořela, chodila se s nima venčit a prý strašně pospíchala domů. Což je u ní dost unikát, jakmile otočíme k domovu, byť máme před sebou třeba dva kiláky, okamžitě se naprudí a táhne se za náma jako smrad
U Garyka jsem měla ve smlouvě, že si ho chovatelka vezme zpátky, ale to bylo v případě, že bych zemřela. Jinak se syn mohl postarat s potížemi, protože pracuje v noci. U Pufíka mám slib od rodiny von Brömssen, že se o něho postarají kdybych vážně onemocněla a převzali by ho kdybych zemřela. On je na štěstí miluje (a nebo jejich auto? 😉 ) snad by mě moc nepostrádal. V náhradu by byl se třemi psími kamarády. S Asterixem byli v Rumunsku zavřeni na stejném místě. Kdyby se měl syn starat nějakou dobu o Pufíka, tak kromě nevhodné pracovní doby by byl další problém. Jednou ho chtěl syn vyvenčit a Puf s ním odmítal jít. Dokonce naříkal. Tak vlastně nevím jak by reagoval, kdyby musel najednou žít u Harriety a Gerta.
Velká kočko, Pufík by tě zaručeně postrádal – to tak málo vidíš do psího srdce? (inlove)
Naše rodina a psi vždy šli dobře dohromady, ale stejně, na konci svého života Max odmítal vyjít ze zahrady s jiným, než se mnou. A nehnuli jsme s ním. Naštěstí zahrada stařečkovi na protáhnutí a vykonání potřeb bohatě stačila – když jsem nebyla doma.
Já doufám, že moji kluci by se o kočičáky postarali. Ještě je tu moje mami a švagrová a švagr.
Ale přeji si, aby mě nepřežili.
Míšo, vždycky si vážím lidí, kteří se dobře a bez řečí postarají o „pozůstalé“ zvíře. Znám ty dobré případy – i ty špatné.
Hm, taky bych radši za sebou zvíře nenechala… ale když člověk NEVÍ, a některé věci fakt nevíš, tak to zase znamená žít poslední roky bez zvířecího kamaráda. To nemluvím o nehodách, které se mohou stát kdykoliv.
Zkusila jsem to rovnou naostro s Penuškou, když si mě tehdy na apríla při té kontrole zlomené ruky rovnou v nemocnici nechali, páč se mi kostičky pošouply a začaly se štípat. No a šlo to. Ono když to jinak nejde, tak se vždycky najde cesta, jak to jde.
A to jsem ze chcípajícího mobilu zavolala kamarádku, co měla doma dvě kočky. 😀 Stihla jsem jí jenom říct, že má fofrem přijet za mnou do nemocnice a že mi chcípá mobil. Tak dojela, vyfasovala klíče a seznam všeho, co mi má přivézt (měla jsem s sebou klíče, telefon, šalinkartu a noviny, ideální výbava), řekla, ať si nedělám starosti, a prostě se postarala. Zlatá holka.
Kde Penuša je, jsem se dozvěděla až dva dny po operaci. (Byla úplně jinde než u té kámošky.)
Buď ráda, že jsi měla mobil… Při běhání mi mobil prostě překáží, ať jej zastrčím do kterékoliv kapsy. Batoh si přece kvůli němu brát nebudu. Ale představa, jak ležím uprostřed zamrzlého lesa s Vaškem bez obojku a vodítka, představa, jak by to asi dopadlo kdyby se kdokoliv pokusil na Vaška sáhnout, brrr. Prostě bych se musela doplazit pro pomoc a nejdřív sehnat Petra (číslo znám, ale ve stresu?) a pak teprve záchranku. Vskutku lákavé vyhlídky. Tak si radši nohy nelámu a běhám opatrně. Ostatně i s tím mobilem bych nejdřív musela sehnat Petra, jen obojek by moc nepomohl, vodítko s mírným rizikem snad ano (jenže to se mi taky motá a překáží)… není to sranda, když člověk běhá s kousteriérem, byť polepšeným.
Kousteriér! (rofl) Petro, to je báječněj termín, i když o realitě si iluze nedělám.
přiznám se, otázka „Co by bylo se psima?“ mě celkem snadno drží na rozumnejch stezkách 🙂
Kousteriér! (rofl)
Jo, když má člověk někoho na starosti, tak si ty nohy tak nějak skoro ani neláme a vůbec se všeobecně drží.
Dede a Petro, nyní se tu směju uvolněně, ale když vzpomenu na lapálie s naším józefčíkem Hokinem, který byl opravdu skvělý a velice úporný obranář, smích mne přechází. Však jsm o tom svém urputném obranáři, který ke mně nepustil nikdy nikoho cizího a zabránil dokonce zákroku doktorů ze záchtranky dávno referovala. Dnes psa fakt už mít nemohu. kdyby se s námi cokoli stalo, nebyl by opravdu vůbec nikdo, kdo by si našeho psa mohl nebo chtěl vzít k sobě.patrner mladší dcery psy nesnese kvůli alergii a starší dcera má v nájemní smlouvě doložku o tom, že v tom najatém bytě nebude nikdy chovat žádné zvíře. Vím, že ta doložky je nezákonná, ale bohužel platí s plnými důsledky, kdyby byla porušena.a nikdy bych nedokázala vzít svého psa a dát ho do nějakého útulku, protože vím zcela jistě, že hokin by v tomm útulku nijak dlouho nepřežil. Tohle bych fakt nedokázala, a proto jsme si dalšího psíka raději nepořídili. Náš bezpsí život je sice pohodlnější, ale zato v něm ten pes stále chybí. Nesmím však dovolit, aby přišel další pes. nejsemm nnatolik zdravá, abych věděla jistojistě, že budu žít déle nežli pes. Jiří by se jistě postaral, ale co kdyby to možné nebylo? Pes je obrovský a celoživotní závazek, který bych nedokázala jen tak smazat.
Páni, Io, Penuška byla šikovná holka penušatá, že to zvládla. 🙂 A kamarádka zafungovala taky skvěle.
Naštěstí mívám psy půjčovací. Když se někdy stane a jedu někam na dva dny nebo na příliš dlouhý den, tak mají (teď už) kamarádi klíče a přijdou mi holky vyhodit aspoň na zahradu. Většinou.
O Penušku se mi kamarádi dokonce přetahovali, kdo od ní ty klíče dostane. Chtěli s ní být všichni. (inlove) Právě od té příhody s nemocnicí.