Ten den nezačal vůbec dobře. Panička ráno volala Merlina a kocour nikde. Představa, že je to zvíře dobrovolně bez snídaně vzbudila znepokojení v celé rodinné smečce. To mu vůbec není podobné!
Panička byla jak tělo bez duše a mezi hodinami svých žáků chodila ven čičíkat. Po obědě už to nevydržela a začala vyučovat angličtinu novátorským způsobem – studenti procvičovali slovíčka na téma „Jak najít kočku“ a spolu s paničkou zvonili na zvonky domů v okolí. Chodila jsem radši s nimi, protože jsem měla z paničky opravdu špatný pocit.
Přemýšlela jsem, na jak dlouho nám ji policajti asi zavřou, až jednou někomu ublíží. To hrozilo pokaždé, když ji odbyli zjevně oblíbenou frází: „Vždyť je to jen kočka!“ Přece i já vím, jaký rozdíl mezi nějakou kočkou a naším Merlinem! Navíc… jak by jim líbilo, kdyby je někdo označil za jenčlověka?
Panička to ale vydržela. Potom hledala nějakou Merlinovu fotku, aby mohla vytisknout zatykač. Prý – proč musí černý kocour vždycky na obrázku vypadat jako černej flek?
Když jsme se odpoledne vraceli naší ulicí z psí procházky, najednou jsem to ucítila. Tímhle sklepním okénkem musel Merlin jít. Tak jsem začala štěkat. „Paničko, zazvoň ještě tady! Třeba je tam Merlin zavřenej! Víš, že tu dopoledne nikdo nebyl!“
Ale panička na mě koukala a nic. Prý ticho a pojď domů! Přidala jsem na hlasitosti a výmluvnosti, dokonce jsem na to okénko skákala. Paničko, Merlin! To to trvalo. A tohle má být údajně člověk moudrý!
Ale pak to už šlo skvěle. Pán byl doma a hned šel do sklepa, odkud hladovýho Merlina vysvobodil. Okénko prý bývá vždycky otevřené, jen když měli zametat ty chodníky, tak ho pán radši zavřel.
Panička k sobě šťastně tiskla předoucího kocoura a spěchali jsme domů. A prý jsem ta nejlepší fenka na světě! No řekněte, není to báječné?
Přeju vám krásnej chlupatej den a příští týden zase na shledanou:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, pořad Svět zvířat, 2017
Ztracené zvíře – noční můra každého, kdo má zvířecího parťáka, ať už jde o psy nebo kočky. V obou případech je aktivní hledání zvířete obvykle málo úspěšné, většinou je třeba čekat, až se tulák buď vrátí domů, nebo někdo dá vědět, že byl ztracenec někde viděn a hon může začít na novém místě, nebo zvíře někdo najde. Pak je pořád ještě otevřená otázka, jestli bude vráceno domů. Prostě zlej sen… který naštěstí umí dobře skončit.
A tak se dnes ptám: co vaše zvířecí ztráty a nálezy? Měli jste štěstí?
Dede, další krásná, plastická kapitolka. Jak jsem právě napsala „vedle“, nervy, když se ztratí milované zvíře jsou na prasknutí. Moc dobře si pamatuji ty vaše, když se ztratila Ari a tu radost, když se našla! A též nervy ostatních Zvířetníků, kteří tu v průběhu let psali či píší o zaběhntých chlupáčích.
Naštěstí Trixie se nikdy neztratila (až se to bojím napsat). Zato kočky jsem už několikrát „ztratila“ v domě, přesnějak píše Míša a jiní. Nejlépe to dovede Woody, ta se velmi často zašije tak dokonale, že já už pomalu panikařím. Přitom přesně vím, že ven jsem ji nepouštěla(nebo je před chvíli přinesla), že je uvnitř – ale sakra kde? To se pak snažím ji nevolat, jen v tichosti hledat, protože chci mít o jejích skrýších přehled abych třeba příště šla na jisto. No vím už o několika schovávačkách, ale ona stále přidává nové. Umí se napasovat a zapasovat do mist, kam by se cvalík Rusty nikdy nedostala. Já to prostě nedokážu, nevědět, kde která kočka v domě zrovna leží. I když na 100% vím, že v domě jsou, prostě si to musím vizuálně ověřit. Jinak začnu hledat. A ta úleva, když ji konečně najdu!
Nikdy Maričko nepůjdeš NAJISTO i když si vytipuješ spoustu míst v domě. Já mám jen pidibyteček, ale když se chtějí schovat, nemám šanci je najít hodně dlouhou dobu. A to je Lady kočka hodně velká a k tomu bílá. Vypadá neskladně, ale vejde se do takových prostůrek, že se nestíhám divit. To samé platí i u ostatních.
Ale jsou to moje zlatíčka a když dorazím domů často docela vyčerpaná, dobíjím si energii z nich a oni mi jí rádi předávají. Mazlí se jako o život a vyžadují pozornost a já snadněji zapomenu na pár blbů, co se vyskytli na ulici nebo i v autě.
Karolíno, souhlasím, že nikdy předem nevím, kterou skrýš si W. vybere. Ale alespoň vím, v jakých místech začít hledat. Až když jsem už do všech nakoukla (to stihnu rychle)a kočka furt nikde, pak holt začnu pátrat znovu.
Posílám pohlazení kočičkám !
Psiska nám občas zdrhnou, nejdelší výlet si udělala Aira za srnkou v lese, dvacet kilometrů od domova. Vrátila se po vlastní stopě za dvacet minut. Občas, dost často hledáme kocoura Jamieho. Je výhradně domácí, na vesnici…Blbá kombinace se psy, kteří občas rozrazí dveře a kocour se vydá na zboj. Ve dne to jde, najde se rychle, většinou si všimnu, že je v čudu, povolám Ellie s příkazem „hledej kočičku“ a odlapím ho někde před barákem. Horší je to v noci, zahrada 3000 m2, keře, stromy, stíny… a v tom hledej kocoura, který je tak blbý, že nepřijde na zavolání a Ellie, i když ho najde, tak neštěkne, jen trochu zakňučí. Naposledy jsme ho hledali někdy v září, dvě hodiny, už jsem to vzdala a pak manžel volá, že kocour je na mezi u sousedů přes jedno, ať pro něj dojdu. Zrzavec na mě počkal a tvářil se, že hrozně rád, že jsem ho konečně zachránila. Já dorvaná od keřů, jak kdybych se rvala s tygrem a kocour mi blaženě vrkal v náručí. Je to blboň.
Chichi, když si to představím, jak to popisuješ, tak se musím smát 😀 Ovšem kdybych to byla já, kdo prolejzá křoví za blboněm, asi by mi to tak veselé nepřipadalo 😛
Donda výzkumnice se v mladém věku ztratila celkem třikrát. Poprvé jsme tak šly polňačkou, asi kilometr před náma kůň, vypadal celkem malej a Donda, že by ráda k němu. Jenže jak jsme se blížily, kůň se zvětšoval, zvětšoval, až mi štěně písklo a zdrhlo.
Zrhla přesně k brance a tam na nás čekala, jako by se nechumelilo.
To bylo ještě dobrý, to jsem tušila, kam prchá.
Podruhé si naše dvanáctitýdenní kólie usmyslela, že je už dost velká na samostatné výzkumy. A tak udělala kličku a zmizela v tmách. Já šílela, páč tam byla mimo pěkné venčicí plochy i silnice, celkem frekventovaná. A Donyštěně pochopitelně přešlo přes tu silnici a opět vzorně čekalo u branky, málem si tam na hlavu packou klepalo, kde že se to s Melly flákáme.
No a potřetí, to jí byly asi tak čtyři měsíce. Nejdřív naší ulicí projeli popeláři, rachotili a Melly se bála. Pak (pořád ještě venku za brankou) prošlo dítě s hysterickým záchvatem a maminka dítěte s neméně hysterickým záchvatem. Pak jsem myslela, že už bude klid, tak jsme vyrazily na procházku. Jenže celá procházka začínala tím, že jsme šly kolem dost frekventované silnice, prošly pod viaduktem a pak teprve zabočily na louky a do lesa. Po silnici kolem nás projel autobus, z čehož už byla Melly dost nervózní. Pak jsme minuly to ječící dítě – seklo se uprostřed chodníku a řešilo problém zvaný tříkolka. Pak jsme vlezly pod viadukt – a nad náma se prohnal vlak.
A to bylo na Dondu už příliš, prostě zahla kramle a tradá od toho randálu pryč.
Já lítala jak blázen po té trati, málem jsem tam viděla kólii na dva kusy. Vtom telefon – Donda opět dorazila před branku a tam okouzlila jiného pejskaře, ten jí našel na obojku placku se jménem a telefonem a zavolal.
Od té doby se Donda neztrácí a naopak pase Melinu.
Penny se neztratila ani jednou, zato Riki blahé paměti byla řádný tulák, jednou dokonce strávila noc na seně. Melly se neztrácí.
To je skvělé, že Donda utíká hlavně domů (inlove)
Donda je celkově pes za odměnu. (inlove)
Asi to mám za ty tři útulkáče a bůhvíkolik zachráněnců a dálposlanců.
Nebo ji mám od Penušky z lásky. To spíš.
Nemůžu říct, že Ari je pes za trest, na to je doma moc velké miláček. Ale ve vztahu k ostatním lidem… no, upřímně ji pochválil jen Andyho kamarád z Norska, který je náhodou policejní psovod 😛 Taky byl jeden z mála lidí, kteremu u nás doma sama dovolila, aby ji pohladil 🙂
Možná obě jenom dělají to, co cítí, že jejich člověky potřebují? (Ne nutně to, co jejich člověky vědomě chtějí.)
Ech, chceš vykládat, jak jsme včera večer šly s holkama na benzínku koupit něco na mlsnej zub, potkaly jsme tam dvě auta policajtů a Melly se mi schovala za záda a Donda neváhala a šla ty milé pány okouzlit (a omlátit košem)? No a když pak Melly viděla, že ti divní páni Dondu nežerou, ale že ji naopak strašně žerou, tak si dodala odvahy a šla si na ně párkrát štěknout. Chtěla se taky nechat pohladit, ale nějak se do toho zamotala. A protože jí kupodivu došlo, že se do toho nějak zamotala, tak se po dvou třech ne zcela rozhodných Haf! zarazila a viditelně přemýšlela, co že to vlastně chtěla. A Donda, ve snaze to Melině názorně předvést, načala druhé kolečko otloukání holení a trousení trikolorních chlupů na černé mundůry. Melly pak pokrčila rameny, že se jako blamovala dost a že by teda možná šla, ale to by nesměli mít to auto a museli by mít piškot, páni se zasmáli, já jsem se zasmála, koupily jsme ty sladkosti a šly domů.
Ono to teda nijak nesouvisí, jen je to vtipná historka. Nebo to možná souvisí – tohle je Dondin způsob, jak dělat to, co smečka (konkrétně Melly) potřebuje…
Možná Ari taky jen dělá to, co smečka potřebuje, nevím.
Můj pes by mohl být prohlášen za svatého. Na mžiknutí oka vysublimuje, na druhé mžiknutí se zjeví. Ale ten čas mezi oběma mžiknutími! Úzkost, pobíhání, ječení, zpocení, prosím vás neviděli jste zlatého retrívra, nakonec to jistí Mariann. Mariann je zemřelá kolegyně (40 let, mrtvice!), velká milovnice psů, která ho po mé výzvě zatím vždycky vypráskala zpátky ke mně.
Troufám si tvrdit, že tenkrát pomohla i s Ari. Ta byla pryč den a noc a našla se krátce poté, co jsem si na Mariann vzpomněla.
To je JanoBa moc hezké! Díky Mariann, která pomáháš. (h)
V nejvyšší nouzi se to může zkusit mezinárodně. Proč ne, Mariann byla Welshka. Odvolejte se na mne, posílá nás JanaBa (call) .
Mariann byla hodná holka. Laskavá, emotivní. Tu noc, co zemřela, mi přišla říct, že odchází. Po tom zážitku jsem jaksi znejistěla a nejsem už tak racionální. Tak proto. Je to už dlouho, co jsem tu o tom psala.
Víš, co, mně se stalo něco podobného, taky se se mnou přišla rozloučit moje přítelkyně Zdena, krásná baba, hodná, milá, asistovala u toho její sestra, která mi pořád říkala ať se nebojím, že se jen Zdenka přišla rozloučit ale já byla doma sama.
Jsou věci mezi ….. (h)
Jano (inlove)
Naprosto dokonale se mi párkrát ztratila Borůvka. Prosmekla se mi pod nohama, když jsem s někým mluvila ve dveřích, obešla si očuchat okolní domky a sjezdy do garáží a když ji to nebavilo, došla si zpátky a mlátila packou do dveří, abychom ji pustili domů, že to už stačilo. Poprvé jsme se šíleně vyděsila, podruhé se chytala za hlavu… Světluška se umí vydat zadními vrátky za zahradu a čuchat v nejbližším okolí, aniž by jevila snahu o další odchod. No a Karamelka… to je případ. Včera šlápla na zajíce metr vedle cesty(prostě jí vyrazil pod nohama) a viděla jsem, jak mi pes mizí v dálce přes široké pole a do vinohradu… chvíli jsme hulákali, pískali, ale Karamele to bylo šumák, zajíc byl prostě adrenalin. Za chvíli s ena černobílém poli objevily třepetavé černé body- byly to její vlající uši, jak se hnala zpátky…. a ten zmetek nebyl ani udýchanej, já bych v půlce toho pole byla zralá na koronárku.
Chichi, zmetek strakatej, na poli se ztrácející 😀
Podívej, když pes na tu zvěř prakticky šlápne, tak je to s ovládáním prostě špatné. Ale Karamel se vrací brzy a nadšeně, to bych brala jako plus! (chuckle)
Tak jsou mezi vámi nějaké rozdíly 😉 , když pominu ty, které se dámě nemají připomínat, tak Kamča má náhon 4×4
A jej – jak říkáš, toto je noční můra. Vůbec si neumím představit, co by ti naši troubelínci dělali, kdyby se ztratili. Teda u Ernesta jsem přesvědčená, že pár dnů by si to užíval – holt se narodil moc pozdě – před čtyřiceti rokama, kdy psi běžně pobíhali po dědině, to by si užíval volnosti (u nás byli psi na řetězu jen za trest, který netrval nikdy dýl než půl hodiny, za to miska byla vždycky plná a vrátka ze zahrádky otevřená).
Ale k tématu – jednou se mi ztratila Toya na horách v Jeseníkách – hromady sněhu a mrzlo jak v ruským kině (to tenkrát ještě zimy byly zimy (rofl) ). Já se zálibně zahleděla na nějakou chajdu a když jsem se otočila, pes fuč. No si dovedete představit, jak mi bylo – volala jsem, lítala kolem jak šílená, vrátila se zpět do chaty, jestli se nevrátila, pak zas zpět na místo ztráty a nikde nic … až mne napadlo vylézt na tu haldu sněhu (ve smyslu stojím vysoko, vidím daleko), kterou tam vytvořil pluh a co nevidím – za ní sedí Toya a čeká, až ji najdu … kdyby aspoň štěkla! Ale to nebyl její styl (chuckle) .
A jednou se ztratila Brooke – půl dne běhala ve slunečnicovém poli, které jsme měli za činžákem – s Terkou jsme projezdily všechny cesty, kterými chodila na vycházky za vydatného Terčina slovního doprovodu (nejprve ji zmydlila, pak zabila, následovalo vrácení chovatelce a skončila v útulku) … za pět hodin, když se už smrákalo, šla ledabyle kolem nás a tvářila se, že nás celé odpoledne vůbec nepostrádala (ani na prdel nedostala, naráz Terezka zapomněla na všechny „sliby“).
Ygo! Toyenka jedna ušatá! Ona dovedla k dokonalosti „Případ Ztráty Psa, Který Stojí Vždy Za Vámi, Ať Se Jakkoliv Otáčíte“ 😀
Takhle jsem ztrácívala jezevčíka Maxe:))
Ztrácení psa ala Brooke – v tom byl velmistr Daník a pak Ari. Z těch dvou mi přibylo pěknejch pár šedin! (whew)
Známe,, takto jsme hledali podstatně vyššího choďáka a volali a volali..:-)
Znám, to mi dělala Donyna! A strašně si to užívala. Ale už ji to nebaví, takže se už ohlásí – rýpne mě čenichem pod koleno.
Melly to umí taky. Někde tiše leží a tváří se neviditelně. Já volám jak blázen, Melly nereaguje, protože přece *je* doma. Tak si zavolám Dondu: „Dondo, kde je Melina?“ — „Pod křeslem, ty nemáš čenich?“
Tak půůůdla to baví pořád.
Vždycky zapomenu, že než začnu šílet a ječet, musím se napřed podívat přes rameno, jestli nemám malý šedý ocásek 😀
Ona je ráda, když jí hledám. A ten xicht: Co tu hulákáš jak na lesy? Já tu jsem … a jsem tu celou dobu (což teda taky není vždycky pravda 😀 )
Chjo, co k tomu říct, bestie jedny zlatý. 🙂
U koček se u nás o ztracenosti holt nedá mluvit. Ale pejska jsme ztratili jen jednou a to hned toho prvního a hned první den, co jsme si štěně přivezli. My debílkové jsme ho nechali venku vyčůrat a on překonal vrata ( tedy podlezl ) a odešel na výzvědy. Mělo to být pro nás znamení, že kdykoli to půjde, zmizí. Ovšem hledat ve tmě malé štěně nebyla procházka růžovým sadem, i když jsme ho našli poměrně brzy
Inko! To naprosto chápu, tohle nám udělal Daník! Nebyl to první, ale asi „až“ třetí den, co jsme si štěňata přivezli. Prostě se podhrabal a odešel na výzvědy. Večer! Naštěstí ho našel soused a že byla štěňata ve vsi nová, tak nevěděl, čí ten malej toulavej spratek je. Tak ho zavřel do garáže a ráno jsme se potkali, když já zoufale hledala štěně a on majitele onoho štěněte. Že to byla ošklivá noc, o tom ani nemluvím.
Merline, ty máš štěstí na pánčičku a parťáka, co nám to o tobě tak pěkně napsala. Většina z nás to zná dobře a tak je to dnes tak trochu o nás všech a těch ztracených a nalezených.Ach ty naše nervy !
U nás doma, tzn. v dom ě se ztrácí Darek. Je to velmistr. Blíží se k půlnoci kocour nikde, my dva zmatení, jestli zůstal venku, nebo jsme ho pustili domů, stačíme se ještě „pohádat“, když v tom ho někdo z nás objeví někde spícího, ale ne na jeho obvyklých místech, ale někde „schovaného“, kde by nás nikdy nenapadlo hledat, třeba v garáži, uvnitř auta. Jedno boční okénko zůstalo pootevřené na pět centimetrů (envy) .
Placatý koče, tak to znám taky dobře. 🙂 A kdysi Mia strávila ve sklepním koutě noc.
U mně spíš fungují ty kočičí nálezy. Postupně se ke mně nastěhovaly dva kocicaci, Matěj a Kokeš. Před třemi lety Micka,bydlela pod balkonem u protějšího paneláku.
Janino, kočičí nálezy bohužel zdaleka vždy neznamenají, že u tebe přistane zvíře, které někdo hledá – je až moc bezprizorných koček + ty, které někdo vyhodí. Stejně jako psy – to je něco, co nedokážu pochopit.
Každopádně věřím, že ty jakožto „nálezce“ jsi odměněna láskou a předoucí oddaností (inlove)
Přestože jsem vylepila lístečky o nálezu kočiček,nebyla žádná odezva.V blízkém Bohumíně je kocici útulek, vyhozených kočiček je tam hodně.Ty moji nalezenci si to u mně užívají a předou, že malém drnčí okna.
Ještě chci dodat,že tu máme útulky i pro pejsky.Dobrovolnici je můžou chodit vencit.Casto to dopadne tak, že si pejska z útulku vezmou, což je úplně bezva.
Vzhledem k tomu, že máme kočičáky doma a ven nechodí, tak se nám neztratili.
Ale pamatuji si, jak jednou zoufale hledal páníček ještě Honáska po celém bytě a ne a ne ho najít.
Byl se podívat i na chodbě před bytem, jestli kocour v nestřežené chvilce neutekl. Kocour nikde.
Nakonec ho našel zapasovaného za PC, kde nebyl vidět.
Neviditelné zvíře doma – neznalý by se zasmál, ale já ti věřím. Mě se takhle doma ztratil Kazan! Pes jak tele!
Zavřel se v ložnici a když jsem ho hledala, tak jsem brala, že dveře od ložnice jsou zavřené, tam nemůže být. Doteď nepochopím a)jak se mu to povedlo (dveře mají příliš pevný „jazýček“ v zámku, samy se jen tak nezaklapnou, ani průvanem) b) proč se neozval, když jsem volala a volala…
No, tuhle záhadu už taky nerozřeším 🙂
asi chtěl bejt sám a užít si to 😀
Hmm, známe….také jsme na chalupě hledali choďáka Maxe. Zahrada i chalupa zkontrolovány, mnoho povyku a nic….Byl zalezlý v jedné místnosti, kde se dveře daly otevřít pouhým zatlačením, ale zpátky .. no nešlo to. Nikdy předtím tam nevlezl. A blbeček ani nezaštěkl, když jsme jej volali.