Já jsem se svým prvním psem ( v mých 18 letech) byla výstavním světem totálně nepolíbená, věděla jsem, že existují, ale nikdy jsem na žádné nebyla. A svého prvního psa jsem vybrala náhodou, na inzerát v Psovi příteli člověka. Zrovna jsem narazila na chovku s výstavně úspěšnými fenami, čerstvě s jednou interšampionkou, sestrou mého budoucího zlatíčka. Chtěla jsem papíráka, ale domácího mazlíka, žádné výstavy, žádný cvičák.Při prvním stříhání se chovatelka tak rozplývala, jak je úžasný, a pacholek malej se tak vystavoval, že jsem se nechala ukecat na výstavu, a to rovnou na světovku v Brně v roce 1990. No vyhrál třídu dorostu, bylo mu sedm měsíců, pan rozhodčí byl nadšen, já byla v sedmém nebi a už to jelo. Za tři roky jsme projeli celou Evropu( kam se dalo dojet mojím trábošem), chovatelka vodila, já jsem na to dřevo a spíš bych ublížila, ale pravda Deiwik se vystavoval skoro sám, měl to v sobě. A za tři roky byl interšampion, krycí pes s ideální bonitací, já si pořídila ze stejné chovky jeho nevlastní sestru a pak ještě jednu…Kdoví jak by to dopadlo, kdybych si ho třeba poprvé stříhala sama, nebo bych odpověděla na jiný inzerát…Nezažila bych úžasných pár let ježděním po výstavách v divokých devadesátých letech, s autem, které různě stávkovalo a muselo se startovat šroubovákem, dvě ženské, dvě děti a několik psů…Jako speciální vybavení deka, pytlík piškotů, pískací kachnička a miska na vodu…Když jsme si pořídili skládací klec, tak už to byl zázrak. A to jsme třeba na výstavu do Budapešti jely vlakem, my dvě ženské, ani jedna neuměla žblemptnout jinak než česky, celkem čtyři malí knírači – můj pes, tři feny a z toho jedna háravka. Jely jsme na noc, ráno se táhly z nádraží na Népstadion na přejímku, tam měla moje chovatelka domluvené krytí na svoji háravku, odvystavovaly jsme a protože si krytí chtěla pojistit ( byl to nějaký německý šampion a jinak by neměla šanci se k němu dostat) tak jsme se psy, s bagáží a samy dvě baby přespaly na budapešťském hlavním nádraží s maďarskými bezdomovci. Ráno se umyly u kohoutku mezi kolejemi, znovu nakryli a večer se vlakem vrátily do Prahy. O den déle, než jsme počítaly, ale plné zážitků:-) takových příhod máme spousty, teď už mám opravdu jenom mazlíčka, takže chodíme pravidelně koukat na mezinárodku do Letňan, to máme nejblíž. Taky mě fascinuje, kam se to vybavení posunulo, křesílka pro vystavující, stolky,ohrádky, klece, člověk jenom zírá…Zrovna ale u kníračů mi připadá, že dost vyměkli, jsou sice líbivější na pohled, ale ta hrubá srst jako dráty je pryč, nohy a fousy mají bohatší, ale podstatně náročnější na údržbu. Alespoň u černostříbřiťáků, co jsem pozorovala. Už z nich zmizel ten německý hrubosrstý typ, jsou to spíš američtí gaučáci,takový přečančaný…Mám pocit, že vidět potkana, dostali by infarkt:-)

OT
Zemřel mistr češtiny Antonín Přidal. Je to smutné, ale asi to tak mělo být, jak se říká, proti věku není léku.
Ale je to taková zvláštní shoda okolností, že jsem právě včera vytáhla z knihovny knížku velmistra češtiny Pavla Eisnera Rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině. Toužila jsem strávit chvíli s tím naším krásným jazykem, který tak dostává na frak. A dnes přišla tato zpráva. Pan Přidal bohužel ustoupil o píďu. Ale věřím, že pořád ještě budou tací, kteří na něj sem tam vzpomenou.

Já jsem na výstavě nejvíc prožívala toho pána s irskou teriéřicí. Trvalo to dost dlouho co jsem je měla tak jaksi na očích, no, šmírovala jsem! Z těch dvou čišelo naprosté kamarádství, vzájemná důvěra a vzájemná láska. Věnovali se sami sobě i když sledovali okolní dění. Dokonce se u pána zastavil nějaký známý (usoudila jsem), bavili se spolu, ale pán stále seděl s fenečkou na klíně. Byli prostě spolu, nedovedu to vyjádřit slovy. Naši přátelé také všechno podnikali spolu se psem, i když to bylo mladé potrhdílo. Ale já vím, že příště se už bude chovat jako starý mazák. Věří svým lidem, tak jde tam, kam oni. A tohle jde okamžitě poznat. To se nedá nacvičit.
Když potkám u lesa vyfintěnou dvacítku, od hlavy až k patě v super mysliveckém oblečení včetně klobouku, v jedné ruce skoro ročního boerder teriéra na metrovém vodítku, zmítajícího se jako ryba na udici, v druhé v nalakovaných dlouhých nehtech cigaretu, jak směřuje do lesa a na můj dotaz ať si ho pustí, že si s Ajvi pohrají, tak je odpovězeno, já nemůžu, on by mne neposlechl. To je protipól toho pána s irskou teriérkou.

Nejvíc se mi líbí kolie pro její výraz, obě dogy a a a… a všichni ostatní.
Vzpomínám na jednu výstavu tady v Norsku, kde Best in Show vyhrál jeden vlčák. Ani ne tak kvůli psovi samému, on byl statný a krásný, o to ne, ale kvůli jeho prezentaci. Po všech těch cupitáních se zdviženým vodítkem vlítnul do manéže urostlý chlap se statným psem, tryskem manéž oběhli a doslova se oba zapíchli na místě. Bylo to tak působivé, že jsem zařvala a strhla k hlasitým projevům i reservované Nory. Společně jsme to téhle dvojici vyhráli, si myslím 🙂 .
Kdybych někdy vystavovala svého zlaťáka, tak bych rozhodně necupitala. Šla bych rázným krokem, čehož by on využil k radostnému skákání a rvaní vodítka. Mimochodem, nikdy jsem neviděla vyhrát zl.retrívra i když krásy pobrali dost. Oni na ten dril holt nejsou. Jejich posláním je být krásný a v našem případě neposlušný. Čest výjimkám, i tací jsou (dog) !

Já se musím přiznat, že mne tyhle velké výstavy nelákají. Kdysi jsem byla v Kolíně na tehdy ještě neupraveném Kmochově ostrově na nějaké oblastní či krajské – to byla nádhera. Jenže to už bude třicet let. Předloni jsem s kamarádkou byla v Budějovicích a nikdy asi více. I když zase lepší je se podívat na pejsky osobně než jen na netu.
To se nevystavovali fudláci?? Ale dobrá, setři, bulteriéři, dogy……. raději nebudu vypočítávat dále

Alex krásné fotky.
Já na žádné psí výstavě nebyla a ani na kočičí.
O to raději jsem si prohlédla vaší fotoreportáž.
Jeden pejsek krásnější než druhý.