Schovávali jsme se s Merlinem nad schodama a poslouchali ten rachot. Panička s pánečkem uklízeli jako o život. Páneček jednu chvíli něco zamumlal, načež panička vyjekla: Já nemůžu za to, že tvoje matka nesnáší chlupy! Aha, už chápu, přijede babička.
Kdyby se pánečci pokaždé nesnažili předstírat, že v domě nežije žádné zvíře, tak bych se na babičku i těšila. Hned je doma zábava! S babičkou totiž pokaždé přijede i plný košík dobrot a vždycky je tam i něco pro nás s Merlinem.
A to i přesto, že jsme chlupatí a správně patříme na dvorek, jak babička nezapomene vždycky podotknout. Panička se obvykle jen těžko ovládá, úplně jí tuhnou rysy. Ale já vám něco povím! Kdyby netuhla a dávala pozor, neušlo by jí, že ji babička akorát zlobí.
A pak babička přijela. Byla cítit venkovem, vanilkou, autobusem, (hepčík!) nějakým strašným mazáním a ááách, švestkovým koláčem. Druhý den pánečci odešli spolu a babička zůstala. Začala skvěle – dala nám najíst. Proč se potom pustila do mytí podlah, to netuším. Ale řeknu vám, neměla to dělat!
Jak se jí povedlo při tom sklouznutí porazit dvě židle, hrnek s kafem, stojací lampu a málem přisednout Merlina, to fakt nepochopím. Nejdřív jsme oba zasvištěli do ložnice, ale pak jsme zase vylezli. Že by babička… plakala? Ne, seděla uprostřed té spouště a s citem nadávala. Sobě! Chápete to?
Zachránce Merlin zapnul předení na maximum a babička byla tak paf, že ho láskyplně hladila, aniž si všimla chlupů a lógrových stop na svém původně blankytném svetříku. Když potom při pokusu vstát shodila nebohá stařenka ještě třetí židli, usoudila jsem, že přišel čas pro udatného záchranářského psa a aportovala jsem babičce její hůlku.
Nakonec jsme skončili všichni na jednom gauči – já, Merlin, babička a sklínka léčivé slivovice. A ty chlupy nakonec nikdo nepočítal:))
Přeju vám krásnej chlupatej den a příští týden zase na shledanou:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, pro pořad Svět zvířat, 2017
Záznam najdete zde: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3794576
A o čem si povídat? To je celkem nasnadě, ne?:))
Otázka pro lid zvířecí: Taky máte občas problém se známými nebo příbuznými, kteří si myslí, že zvíře do domu nepatří? A jak se vám daří bojovat s poztrácenými chlupy vašich zvířecích přátel?
Pěkně to vymysleli ti uličníci jedni a babička dopadla jako skoro každá babička u svých vnuků. Vnuky milujeme a jejich zvířata je třeba milovat taky neb nám slouží k potěše, když vnoučci již hladit od babičky nechtěji a nedrží.Za to zvěř drží stále a dožaduje se jak hlazení tak krmení a to dělá babičkám moc dobře.
Jako robotický vysavač funguji doma já, chlupatí jsme stejně, co s tím nevím, než odcházím do společnosti musím se válečkem odchlupit. Moje babička přeslicová,dej jí pánbu věčnou slávu, ve věku cca něco přes 80 let
(nar.1890), když jsme přišli o první boxerku, chodila smutně po bytě a sem tam štěkala, jen tak, prý jí to chybí, tak jsme pořídili další boxerku a už jsme pak bez psa nikdy nebyli. 🙂
Už jsem to tu někdy psala. Moje maminka vždycky razila heslo „kočka mi nesmí do bytu“, takže moje dětské okouzlení kočičkami zůstalo nevyslyšené a psa naši taky nechtěli, protože se obávali, že by celá péče nakonec zůstala na nich, jak to často bývá. Tak jsem se s tím nakonec smířila a neřešila to. Počkala jsem si skoro až do svých čtyřiceti a tehdy jsem dostala mouraté koťátko Matýska. Máma na mě koukala podivně, ale koneckonců šlo o mou domácnost, tak to moc neřešila. Ale najednou ke mě začala chodit nějak častěji, pokaždé vylovila z tašky nějakou kočičí kapsičku nebo nějaký kočičí pamlsek, když mi telefonovala, tak se jako první ptala, jak se má Matýsek. Prostě ten pruhovanej ďáblík si ji obtočil kolem pacičky. Když jsem jela někam pryč, brala si Matýska k sobě do bytu a její dávné heslo bylo zapomenuto. A když pak přibyly další kočky, tak už neříkala vůbec nic. Milovala je. A nejmladší trojnožka Toníček jí vlastně vděčí za domov. Já už jsem čtvrtou kočku nechtěla, chtěla jsem mu vyjednat nějaký útulek, ale máma nedala jinak, než že u nás zůstane. A já jsem moc ráda, že jsem ji poslechla.
Pokud jde o chlupy, ve čtyřkočičí domácnosti, kde je navíc ještě jeden z kocourů dlouhosrstý, se stav bez chlupů nedá zabezpečit. Uklízím, mám doma čisto, kočky tu ani trochu nejsou cítit, ale chlupy tu prostě jsou, však to všichni znáte.
Když někoho zvu k sobě domů, předem upozorňuju na přítomnost koček. Chápu, že někdo může být na kočky alergický, tak nechci nikomu způsobit záchvat. A pokud by je snad někdo jen neměl rád, tak to taky ví předem a nemusí tedy chodit, protože rozhodně nejsem zvědavá na to, aby někdo přišel a tady mi o nich kázal něco ošklivého. Možná si o mně někdo za mými zády špitá něco ošklivého a ťuká si na čelo, ale to je jeho problém, ne můj. Já si nijak divně nepřipadám. Moje kočky u mě mají svůj domov a to je prostě dané.
Tapuz, kočičí změknutí tvé maminky mě dojímá. (inlove) Víš, když lidí zjistí, že ta zvířecí láska je něco tak úžasného, že se ty chlupy vlastně nepočítají 🙂
Máme známé, kteří si myslí, že pes nepatří do domu, ale neprosazují svůj názor nijak militantně, takže k nám chodit nepřestali. Jen považují to, že Denis se pohybuje volně po domě, všeho se účastní, že ho bereme na dovolenou, za naši drobnou úchylku. 😀
S chlupy bojujeme, jak se dá, ale domácnost, kde je STÁLE vše špíglnikl nikdy mít nebudeme. Ano, jsem schopná ji uvést do napulírovaného stavu, ale nikdy netrvá dlouho, než se zčistajasna objeví tu chlup, tu otisk tlapy na podlaze či čenichu na dveřích. Je fakt, že plovoucí podlaha a dlaždice, které máme téměř všude, se uklízejí dobře.
Robotický vysavač jsem před časem dostala a už jsem ho poslala dál. Nebyl špatný, jen nám se nehodil, protože máme rohovou sedačku na nohách a milý robot pod ni pokaždé zajel, zašprajcoval se v rohu a nedokázal vyjet. Smůla, jinak je to docela dobrý vynález (ale pracovat v jedné místnosti se zvířetem bych ho nenechala).
Chichi, drobná úchylka… to jste, milá Hančo, ještě dopadli dobře! 😀
Jo v té detektivce, cos mi doporučila, nazývá ta policistka Meggie „fur machine“ tedy stroj na chlupy (když se pořád snaží odchlupit si uniformu:)) – to je přesné, co? No u nás to sedí minimálně na Ari! 😀
Stroj na chlupy, to je přesné! Ten náš doma je také velmi výkonný. Spotřebu lepicích válečků máme obrovskou. 🙂
Všetci, čo máte dlhosrsté plemená, si môžete gratulovať! Pretože Jack Russli sú síce akože krátkosrsté a bezúdržbové plemeno, ale ich ostré ihličkovité chĺpky: a) sú všade, b) netvoria žiadne chuchvalce, ale sa do všetkého pevne pozapichujú, takže nie sú NA koberci alebo oblečení, ale vytvoria ich integrovanú súčasť a ani lepivé valčeky na ne nestačia, c) poletujú s prachom vo vzduchu a po uprataní okamžite sadajú na práve upratané plochy, d) nedajú sa ničím zo psa naraz vyčesať, proste pĺznu neustále a mám dojem, že vyčesávanie (napr. furminátorom) ešte podporuje ďalšie pĺznutie po vyčesaní, a tak ďalej a tak dokola. Vysávam aj umývam obdeň, lebo v tom malom byte to proste inak nejde, akonáhle trochu poľavím (ako nedávno, keď ma zložil ten chcíp), mám blato a kamienky až v posteli. S odmäkom už nám zase prišiel čas bahna a dopoly čiernej psice, takže spred dverí ideme v starom uteráku na ruky a hore paprčkami rovno do vane (ešte že má len 6 kíl, bibinka malinká)… A aj napriek všetkej snahe, keď si tento víkend neterka na raňajky vypýtala párky, tak jeden bol tesne po uvarení prizdobený bielym chĺpkom a dieťa behajúce celé dni len v ponožkách malo včera pri odchode šľapky ponožiek čierne… Odkedy je u mňa Jackie, získavam čím ďalej tým jasnejšiu predstavu o nekonečne…
Když bylo Mimi malé, byl u nás na návštěvě mopsík. Když odjel, musel jet úplně holej, protože všechny chlupy zůstaly u nás. To se nedalůo vyluxovat, to bylo tak na pinzetu!
km11 máš úplnou pravdu! Betce kamarád říká „sameťáčku“,ale sameťáčkovy chloupky jsou úplně všude. I na čerstvě umytých talířích v uzavřené skříňce 😀 A takový jezevčičí chloupek, zapíchnutý do bosé paty je taky bezva (vyzkoušeno na vlastní patě)
Ale děvčata, nehubujte a uklízejte. Jak ráda bych uklízela Miunčiny chlupy, jen kdyby tu se mnou byla 🙁
Lído, ty už nemáš Miu? (h) To je mi moc a moc líto (hug)
Nemám, v sobotu to bylo 14 dnů, co jsem ji vyprovodila za Duhu. Už by měla jen smutný život, plný bolesti. Na to jsem ji měla příliš ráda.
(u) (hug)
To mne mrzi. (u)
Statečná. (hug)
Ach jaj, to je mi naozaj ľúto (hug)
Ha, právě jsem se chystala napsat o hladkosrsté, strakaté Arince – její chlupy jsou tuhé jak jehličky a jsou všude. Z oblečení, křesel apod. je prakticky nedostanu. Zapíchnou se, propletou, váleček si s nimi moc neporadí a různé „zaručené“ kartáče taky ne. A protože je strakatá, tak jsou chlupy vidět na světlém i tmavém oblečení. Skončím s luzováním, ulehčeně oddechnu – Arinka se vynoří z pelíšku, oklepe se a mohla bych začít znovu…Co ji mám, tak vím, jak se cítil Sisyfos 🙂
oprava:… s luxováním…
Asteris, naši měli krátkosrstého jezevčíka, kterému brzy zešedivělo pálení, takže byl po delší čas vlastně tříbarevnej. O jeho chlupech mamina tvrdila totéž, co ty o Arinčiných:))
Áno, vylezie z peliešku a oklepe sa, to je úplne presné, hovoríš mi z duše (chuckle)
Km, ty teď máš Jackie u sebe? To je radosti na obou frontách, co? (inlove) Tedy když nepočítáš chlupy, že… 😛
No stavia sa nový dom Dede, tak je zatiaľ u mňa. Ale kebyže nie som sama a 10 hodín denne preč z domu, tak neviem, neviem, či ju vrátim 🙂
Jasně, Rozárko, takhle se ochočujou babičky!
I u nás je život o mnoho chlupů záživnější. Tak to zametu, vytřu… a za půl dne jako bych to nedělala. 🙂
A mám novinku. Oslintané okno. Normální okno, ne spodek francouzského. Pod tím oknem stojí stůl a vedle stolu je gauč, na který fenice smí. Hádejte, kdo byl přistižen, an zuřivě komentuje psékusy za oknem?
Melina!
Že by si Melly našla novou radost v životě? (wave)
Vypadá to tak. Hlídá, až se jí tlama může roztřepit. A dneska jsem došla domů, Donda mě vítá u dveří a Melly se tak nějak zapomněla na tom stole a okně a štěká a štěká. A já říkám: „Melinko, já už jsem tady, tak slez a pojď ven.“ Ona na to: „Aha… sorry…“ a slezla a pokračovala ve veselém vítání v předsíni. 🙂
Jo, Melly, ony jí věci docházejí strašně postupně.
A má ještě jednu hru. Když jí hodím klacek (o který projevila zájem, protože ho Donda našla a už asi tak půl dne aportuje), tak si ho poodnese a žužle. Pak ji zavolám, ona tam klacek nechá a Donda mi ho donese.
Toto dělá náš Legýsek, něco se venku děje, Luxík vyletí na zahrádku jako vystřelenej z praku a Legy si vyskočí na gauč a nejdřív zhodnotí situaci, zaštěká a pak si buď lehne a nebo letí za Luxem. Okno máme permanentně oslintané
ad 1) nikdo takový k nám nechodí, ba dokonce nikoho takového mezi přáteli a známými nemáme 🙂 ad 2) boj s chlupem jest předem ztracený…ale nezoufám, v každém pořádném kafi musí být kočičí chlup a v narozeninovém dortu od kamarádky jsem taky jeden našla, takže jsme na tom všichni úplně stejně 🙂 na druhou stranu, kolik úžasných mopů rozličných barev a schopností, vysavačů různých stupňů hlučnosti a chemických i babských prostředků na úklid by člověk bez chlupaté smečky neměl šanci potkat 😀
Chichi, přehled marných úklidových technik! Evo, tos mě rozesmála. No jo, však jdu kupovat ten mop… 😛
No jo, babička…naše babička( ročník 1910 – horalka z Vysočiny) ještě snesla doma kočku- viz takový ten idylický obrázek, u kamen na štokrdleti klímá kočička, pod kamny misku s mlékem, v rohu místosti myší díra :-), ale pes samozřejmě patří k boudě. Tento názor sdílel i náš táta, takže můj první pes počkal až na moje první zaměstnání a první výplaty, kdy už mi do toho nemohl nikdo kecat. Chudák babička jednou u nás dostala málem infarkt, když na návštěvě se opřela na gauči o polštářek, aby ulevila unaveným zádům a se zapísknutím na ni vyrazilo moje morče…to netušila, že si v té době ( bylo mi asi 12)beru morčata i do postele…když v králíkárně jim byla chudinkám zima… Musím přiznat, nějak nepamatuju, že by někdo někdy doma řešil chlupy, bordel z andulek, moji Jůlinku ( poloochočenou hrdličku, co jsem vypiplala po zranění) asi záleží na tom, jestli to vadí některému členu rodiny a u nás se nikdo takový nenašel…Teď mám spíš problém s alergiky, dřív mě nenapadlo se zeptat, teď už raději preventivně před návštěvou vznesu dotaz a případně sedíme venku pod pergolou. Z toho vyplývá, že alergici mají ke mně zákaz vstupu v zimě 🙂
Zákaz vstupu pro alergiky v zimě – jo, to je taky návštěvní politika:))
Jo a tou andulkou jsi mi připomněla – ptáci taky umějí udělat binec! A jakej:))
Taky často slyším názor, že kočky patří na dvorek. No, u paneláku dvorek nebývá a stejně by mi bylo líto tam kočičky nechat. Takže si dva kocouři a jedna kočička užívají teplo domova.Postel mám rozměry pro jednoho, ale spí v ní oba kocouři. Já se sroluji na zbývající misto.Chlupy máme všude, místo koberců jsme dali lino.Obleceni odchlupuji lepícím válečkem, nestíhám dokupovat náhradní. Největší radost mám, když zjistím, že si Kokes k odpolední sieste vybral moji skříň.Umi si ji otevřít.
Janino, pokud máš radost, když se ti kocour vloupe do skříně, tak jsi šťastná žena a žiješ způsobem, jaký se ti líbí 🙂
Kamarádka mi kdysi koupila keramiku na pověšení na zeď. Je na ní kočka a napis:Zde bydlí kočky a jejich služebnictvo. Přesně to vystihla.Hrníčky a kalendáře mám s obrázky koček,taky trochu úchylka.Venku krmím cestou do práce ještě dva kočičí bezdomovce.
kdo má doma zvířátka,má doma i chlupy….. (pokud nemá teda hady atd…) a komu se to nelíbí-ať k nám nechodí 😀
Sharko, ono to tak obvykle s těmi návštěvami dopadne 🙂
Chlupy prostě máme, moje maminka k nám chodí v oblečení, na kterém jí chlupy nevadí, no a tchýně dodnes nepochopila, proč ty zvířata máme. Před jejím příjezdem důkladně uklidíme a tváříme se, že to tak je u nás pořád, aby její jemnocit neutrpěl 🙂
Matyldo, když to tchyně nepochopila tolik let, tak si myslím, že nemá cenu čekat, že jednou pochopí 🙂 K její vlastní škodě, řekla bych 🙂
Dala jsem komentář pod Dede, ale jaksi to schlamstlo. Tak ještě jednou.
Také v mezičase úklidu dělám, že chlupy nevidím 😛 . Co se týká vysavačů, zakoupili jsme jeden silný a spolehlivý a ten vyhovuje nám a ne chlupům 🙂 . A na vytírání podlah jsem díky dlaze na pravé ruce loni v létě objevila nový svět vytírací techniky! Pořídila jsem kýbl s odstřeďováním mopové hadérky, aniž bych si namočila ruce. Vlhkost hadru určuji počtem kvedlání tyče v rotačním koši. Je to výborné!
https://mopy-uklidove-soupravy.heureka.cz/leifheit-twist-system-new-uklidova-sada-52014/
Jé, Alex, díky za odkaz! Já o tom slyšela, ale tady u nás v obchodě neviděla. Můj starý mop dosluhuje a chci koupit nový – tohle bude asi ta volba (wave)
Jo – potvrzuju, taky tuhle vymoženost mám a jsem víc než spokojená. Navíc se ta vytírací hadra dá vyprat v pračce. Sice to není levná záležitost, ale stojí za to.
mám ho tak, Dede a nemůžeme si ho vynachválit. ani Snížek na něj nevrčí, protože není bílý 🙂
Rozárka i Merlin jsou bezva partička. Jako jednou tlapkou zpracovali i protichlupovou tchýni.
Mně osobně chlupy nikdy nevadily, asi jsem nějaká divná. Vždyť těch chlupů s koní, když začali na jaře línat (whew) ! Beru srst jako samozřejmost živých tvorů. Prostě to patří k životu. Ale moje maminka! Šmánkote, jak ta nedokázala pochopit, že žijeme v jedné domácnosti se zvířaty. Sama maloměšťansky vychovaná, nechápala ani zableptaná spodní okna u dveří na dvorek. Když byla u nás tak neustále zametala nebo umývala spodní skla. Zbytečně 😉 . A když jsem byla mladá, tak se nedokázala nikdy smířit s flusy od dog. Já je utřela kapesníkem a život šel dál.
Koukám, milá Alex, že jsem opět psala „jako ze života“! 😀
U nás v rodině to naštěstí nebylo. naši byli psoví a babička, jak jinak oddaná úklidu, to nikdy nekomentovala. Ona zbožňovala, když mohla naše psy krmit a oni byli vděční (viz můj předchozí článek:)) a úklid rozumně nechala na nás 😀
Flusací psy jsem vlastně pořádně nezažila – i ty bloudy (bloodhoundy) potkávám hlavně v lese. Ale, jak to bylo v té reklamě? Když miluješ, není co řešit (chuckle)
Že máme chlupy všude, jsme si už zvykli.
Máme v bytě plovoucí podlahy a ty se docela dobře udržují. Ale je fakt, když žehlím tmavé prádlo, musím ho odchlupit.
Lidé co k nám přijdou se musí smířit s tím, že máme kočky. Kočky je neobtěžují, raději se zdekují a schovají. No a my před návštěvou vyluxujeme a vytřeme.
Míšo, lakonické, přesné a velmi rozumné (inlove)
Milujete svoje kočky, než přijde návštěva, tak se pokusíte odchlupit byt a kočky neobtěžují – co by si návštěva mohla přát víc: Jo! 🙂
Máme postel na míru. Trojpostel. Už mě nebavilo spát na dvaceti centimetrech, protože čumáčci se přece potřebují rozvalit. Kdo vydýchá tohle, vydýchá všechno. Kdo ne, ať jde tam, kde „chlupatý vočíčka“ nebydlí.
A vůbec – se psem je vaše jídlo vždycky o chlup lepší!
Když se ti vejde do bytu trojpostel, máš vyhráno. Tedy máte vyhráno! 😀
Už se tam nevejde nic moc jiného 😉
Jé – to jsem se nasmála (teda až poté, co jsem dočetla nakonec a zjistila, že babičce se nic nestalo). To má za to, že chtěla dokázat, že ona je přece lepší hospodyně než snacha a bez ní by je vši roznesly (rofl) (rofl) … Ale možná jsem k babi nespravedlivá a ona se chtěla jenom dětem pomoci …
Jinak na chlupy jsem už tak nějak rezignovala – jednou denně zametu s tím, že i po tomto úkonu se zachlupení domácnosti moc nesníží, vždycky se nějaký ten chuchvaleček objeví. A tady je na snadě otázka – kdo máte, a jak jste spokojeni s robotickým vysavačem … myslím tím takovou tu kulatou placku, co šmejdí sama po pokoji a vysává a vysává a vysává …
na tohle jsem viděla fotku – pejskovi se, ehm, nepovedlo vydržet do příchodu venčiče… a milý robot to pilně rozmazal po celém světlém koberci. Vzhledem k tomu, že Vašek je čuně, nehodlám tohleto riskovat. (zadejte do gůglu pes robotický vysavač – pár obrázků tohoto typu spolehlivě odradí)
Tuhle fotku jsem samosebou viděla (rofl) …
Majitel nesmí být líný a před spuštěním projít byt. Tím, pravda, přijde o pohodlí automatického úklidu, ale… Taky jsem párkrát objevila dobře za rohem skryté vyblinkané granule (kočkouři) nebo bobek.
Jinak chlupy vysbírá, to jo, ale když vezmeš vysavač, tak to máš desetkrát rychleji, cca 25m2 uklízí třičtvrtě hodiny.
Měla jsem zato, že tuhle věcičku pustím (resp. nastavím její automatické zapnutí) na dobu kdy jsem v práci – pak ať si tam lítá třeba dvě hodiny. Když jsem doma, motalo by se to pod nohy. No a s tím právě jaksi plyne to riziko, že když nejsem doma, pstejk něco vyrobí.
No asi jo, ale zřejmě se nepočítá s tím, že to bude uklízet v místnosti se zvířaty. Ona i mstivá čistotná kočka může vysavač zničit, četla jsem, že kočce se nelíbil a tak ho počůrala. Dosáhla svého, už se víckrát nerozjel.
jednou jsem sem dávala odkaz na blog,jak to někdo pustil doma,přišel z mejdanu,nevyvenčil psa a ten exkrement, co chudák pes vytvořil, maje silnou potřebu, a následně ho rozmetal robotickej vysavač po bytě,než se zacpal a volal podobně zoufale jako kdysi ICQ : o ou. o ou! nedal dotyčnej ani opravit,neb nešel vypucovat,ale byt uklízel zbytek dne….
Přemýšlela jsem o tom automatovi taky, ale nakonec jsem dopěla k názou, že když bydlím se psima a kamny (a dřevem) v jednom baráku, tak holt zametám pořád a jednou za delší chvíli vyluxuju pomocí robustního stroje s odpovídajícím výkonem. V mezičase se tvářím, že ty chlupy, co jsou zase (!!) pod jídelním stolem, prostě nevidím 😛
Kulatou placku vlastním už několik hodně let. Dvě. Jedna bydlí v ložnici a každý den dopoledne posbírá to, co napíchají dva dalmatini do koberců přes noc. Viděli jste někdy pelichat dalmatina ? 😀
Druhý bydlí v „kuchyni“. Maká přes noc. Když některý neopravitelně umře, pořídíme nový. Tři psi, čtyři kočky, topení dřevem a venkovní divočina … nechci uklízet FURT.
Samozřejmě mají své mouchy. Například odmítají běhat po schodech nahoru a dolů. Taky neluxují nábytek shora tam, kde po něm šlapou kočky. Ale nehodu s hovénkem rozježděným po chodbě jsme zažili. Jednou. Dalo se to uklidit.
Jo, a když každý den uklízí, po několika letech vyjezdí v koberci kolečka kolem nohou postele 😀 A některým skříňkám jsme trošku prodloužili nohy.
Jsem ráda, že je mám. Můžu vysávat a vytírat, když chci a když mám čas udělat to pořádně. 🙂
Díky fudlákům se nám kamarádi a známí přefiltrovali na skupinu lidí, která nás bere i s těma uslintánkama. Protože chlupy dostanete válečkem z oblečení, ale dobře mířený slint , to je něco jiného. Na černém oblečení zůstává i několik vyprání.(jednou přistál kamarádovi i v kávě,to jsme měli štěstí, že kamarád byl nejen pejskař, ale i patolog a měl silný žaludek).
S chlupama mám bohužel jeden velmi smutný – jak tak ty chlupy zůstávají na všem, půl roku po tom, co odešel ve velmi mladém věku náš Gastonek, jsem našla ve svetru zapíchnutý jeho chlup. Tenkrát jsem se fakt rozbrečela.
Jo a že pes či kočka nepatří do baráku, to slýchám dost často. To nemluvím o tom, když se náhodou přijde na to, že Mařka spí s námi v posteli
Inko, kamarád byl frajer:)) Jo, je fakt, že zvířata člověku trochu protřídí známé – ne kamarády, ti to a) obvykle zvládnou b) zvířecí člověk se obvykle kamarádí s dalšími zvířecími lidmi, čímž jsou chlupy takříkajíc v rodině 😀