Do dnešního šatníku jsem schovala zase jedno zajímavé – tedy z mého pohledu zajímavé – téma. Panoráma. Víte sami, že jsou výhledy, které se člověku zapíšou do srdce tak, že je nikdy nezapomene.
A nemusí to být zrovna Hradčany v zapadajícím slunci nebo zasněžené Tatry za jasného dubnového dne. Panoráma, které nás zahřeje, mohou klidně tvořit výtahovými šachtami zubaté střechy paneláků – pokud jsme na ně roky koukali z místa, kde nám bylo moc dobře a na které nechceme zapomenout.
A tak vás dnes ponoukám ke vzpomínání. Protože je téma opravdu široké, rozdělila bych ho do dvou částí:
Na panoramata dech beroucí, které jsme třeba jen jednou zahlédli: města, hory, hrady, zámky, vodopády… Co vám vzalo úžasem dech?
A potom na panoramata důvěrná, osobní, vyvolávající vzpomínky a radost.
Abych dala příklad, tak vám povím o zamračeném oknu. Z babiččina bytu ve Dvoře Králové, z kuchyňského okna, když jeden seděl na židli, bylo vidět na jeden starý dům, či spíš vilu. Nebyl přímo naproti přes ulici, vidět byl proto, že byl na kopečku. A ten měl ve štítě okno, které bylo dole širší než nahoře. Výsledkem bylo, že celý vysoký dům vypadal zamračeně:))
Trávila jsem spoustu času na židli u kuchyňského stolu a koukala na ten dům. Probouzel moji zvědavost i fantazii. Co já si o něm všechno navymýšlela! Nikdy jsem do něj nepokusila vstoupit, i když kdysi by to asi šlo – jsou v něm nájemní byty. Ale… člověk přece většinou nechce vidět skutečnost tam, kde si vytvořil sny, že?:)) Kdepak, na zamračený dům nezapomenu!
A tak se vás dnes ptám na výhledy a panorama, které vás nějak zaujaly, poznamenaly, na které nemůžete zapomenout:))
Mohu ještě po delší době? 🙂
1) Slovem Panorama označují Mapy.cz ty 180° fotky nasnímané na ulicích. A při nejmenším některé se povedly tak, že jsou opravdu krásné! A zajímavé. Třeba je tam vidět papír, na který jsem dával krmení pro venkovní kočky 🙂
2) V Brně v technickém muzeu jsem kdysi viděl starou atrakci, zvanou Panorama. Takový veliký buben, divák se dovnitř dívá kukátkem a tam se střídají fotky z doby někdy na počátku 20. století. Je to tam ještě?
3) Z paneláku v 10. poschodí vidím panorama našeho města. Na východní straně se to za těch 49 let příliš nezměnilo, na západní hodně. (Teď jsem si uvědomil, že kecám, i na východě.) Možná by se vám naše město nelíbilo – mně ano!, je krásné, ať si říká kdo co chce. A ten pohled na celou oblohu, do dáli, kam až oko dohlédne…
Abych ale trochu ubral. Na té západní straně postavili nedaleko, někdy před před víc jak třiceti lety, tři patnáctipatrové věžáky. Takže ten výhled už není tak nerušený 🙁
Co blbnu, 360° fotky samozřejmě.
Krásných PANORAMAT, která mi brala a berou dech mám ve své paměti celou spoustu, přesto mám báječný pocit, když se dívám oknem do své zahrady a vnímám běh času, který ji proměňuje. Zdánlivě stejný pohled na tichou zahradu, která je pořád v pohybu. Roste, sílí a hraje barvami v každém ročním čase. Přesto bych jedno panorama zmínila a upřednostnila ho před jinými. Každoročně mi učaruje! Posledních deset let každé léto vyrážíme lodí na plavbu po Středozemním moři. A právě tam jsem objevila panorama, která vzdává hold „modrému absolutnu“. Ráno na klidné modré hladině, nad kterou se rozprostírá modré nebe a jedno od druhého se dá těžko oddělit. Modro nade mnou, modro pode mnou, modro přede mnou. A všude to zvláštní a klidné ticho s jemnou vůní moře. Pro někoho pohled do prázdna, pro mě pohled do sebe sama. A vydržela bych mlčky stát na horní palubě a dívat se donekonečna před sebe… Jsou to chvíle, kdy všechny starosti zůstávají na pevnině a člověk se může vznášet v modrém prostoru jen ve svých vlastních myšlenkách. Krásnou a klidnou neděli s působivým pohledem na prostřeny stůl k dobrému obědu přeje Šárka, http://www.gurmanka.cz
Pani Sarko, uz leta ctu a miluju vase stranky.
Milá Hanko, potěšení je na mé straně 🙂 Měla bych najít víc času na nové články a dát webu o trochu víc života. Každopádně nezahálím, stále píši, cestuji, fotím, ctím tradice a hledám nové inspirace. Život je barevný a voňavý 🙂
Modro-modrý obzor… to musí být úžasná krása. Já se na lodích vyskytovala nejčastěji v Norsku a bývaly to různé druhy trajektů. Pokud splývala voda s nebem, obvykle to byl nějaký druh šedi, včetně takové té dost hrozivé. Modro-modré jsem vídala jen na jihu, a ze břehu, což chápu dobře, že není úplně ono 🙂
Dede, je s podivem, kolik odstínů má modrá. Středozemní moře patří k nejčistějším díky vysoké salinitě vody a kamenitému dnu, což vytváří ty krásné modré efekty. Jinak mi voní temné modré hlubiny a jinak bleděmodré mělčiny. Když se vydaří den a nebe ztratí dramatičnost bílých oblaků a splyne s vodou v jeden celek, je to zvláštní podívaná. Ale vždycky záleží na té naší optice v oku. Chce to zoomovat srdcem a scanovat si pěkné okamžiky do paměti 🙂
V lednu jsem si připomínala to modré absolutno a už počítám hodiny, kdy se stanu jeho součástí. Balím a pomalu se chystám na cestu. Brzy opustím pevninu a stanu se součástí modrého obzoru. Mějte všichni bezva léto a krásnou dovolenou se šťastnými návraty.
Krkonoše nad hranicí lesa, úplněk pozorovaný z ostrůvku na Maledivách, první pohled z hor na Trogir a přilehlé ostrovy při cestě k Jadranu… našlo by se toho víc.
Co mne ale neomrzí (každý pracovní den jezdím z práce autobusem přes Jiráskův most), pohled na panorama Hradčan. Osvětlené, za mlhy, před bouřkou, při větrem vymetené modré obloze, při západu slunce…
Také mne nikdy neomrzí pohled z vlastních oken (v půlce kopce pod Strahovem). Panoramatem bych nenazvala pohled na východ – za zelení sousedních zahrad a Kinského zahrady vykukuje město a na obzoru žižkovská televizní věž. Pohled na jih – údolí Vltavy jen tušíme – od Emauz až po Podolí, přerušený jen jedním velikým modřínem. Vyšehrad už dávno není hlavní dominantou, tou se staly mrakodrapy na Pankráci. K tomuto pohledu patří i zimní východy slunce, odpolední hry slunce a mraků, úplněk nad městem… A stejně mi to nedá a běžím pro foťák, i když mám podobných fotek desítky.
Teď jsem si uvědomila, že moderní budovy (kromě žižkovské věže) v panoramatu nevnímám. Zajímavé. Vlastně se cíleně soustředím jen na některé stavby – Petřín, Hrad, Vyšehrad, Týnský chrám, Emauzy…
Zajímalo by mě, jaké jsou zákonitosti pro to, kdo se ocitne v Kalifornii a kdo může komentovat z Čech. Já jsem zcela jistě reagovala na Jajčin komentář v 29.1. 2:22 našeho času a předpokládám, že Jajka skutečně psala 28.1. 21:01. Existuje nějaký Velký distributor, který rozhoduje, kdo je v Kalifornii a kdo v Čechách? Pokud ano, tak děkuji, nemám ráda zimu 🙂
Renato, já nevím. Ta chyba se pořád opakuje. Vždycky je donutíme, ať tam dají natvrdo správné časové pásmo, pak asi udělají aktualizaci a Kalifornie je zpátky. Pro někoho… 😛
Dede, nesnáším aktualizace :@ , i když mám všude možně a ledacos zadané jako Pamatovat si!, tak po aktualizacích nastává éra ztrát jakékoliv paměti jak u noťasu, tak kolikrát i u mně (sweat) . Nejhorší je, že ony ty aktualizace se aktualizují naprosto nečekaně. Protože neznám a nevím, co mám aktualizovat,tak jsem odsouzena jako lama k automatickým aktualizacím (envy) . (29.1. 10:57)
Jajko, souhlasím. Praha umí být krásná, až z ní bolí srdce a můžeš si vybrat nesčetně úhlů, z kterých se díváš. 🙂
A k Renatě – já vnímám nové i staré budovy. A moc mě baví stát nahoře na Letné, najít si na dálku výchozí bod a pak si na dálku hledat cestu někam 🙂
Jajko, ta Tvoje Panorama Prahy jsou jako kalendářovky. A to každý den :O .
Taky mám několik pohledů vrytých v mysli i srdci – odkudkoliv z mojí (naší) milované Rusavy, z Lichnice, z Ohebu – i kdyby byla doprava a tělo poslouchalo, na tato místa ještě nemůžu…
A nezapomenu na další dvě místa, která se naskytla nečekaně, doslova jako zjevení. Jedno byla zalesněná stráň při vjezdu do Jimramova (to jsme jeli trasu Čechy – Morava jinudy než obvykle) a jiná stráň v okolí Hukvald zářící svícemi rozkvetlých kaštanů. Už je to třicet let, ale zapomenout není možné.
MaRi, ta stráň s kaštany… to muselo být úžasné. Miluju kvetoucí kaštany! 🙂
Zdravím a přeju vše krásnou sobotu s výhledem na ještě hezčí neděli (inlove)
Tak hlásím, že se mi to povedlo, byť jsem o tom chvíli – po vyrovnaném souboji s andulou (figurínou pro nácvik resuscitace) a obličejovou maskou (jeden čas nade mnou vyhrávaly na body) – i pochybovala:)) Takže jsem dostala onu obličejovou masku, další důležitou žlutou vestu (ta první je stopařská) a budu čekat, než nám vystaví certifikát a založí do systému coby aktivní first respondery:))
Jinak tu mám kromě Marka a Nikoly i Patrika, tak moc času na počítač nebude. Nicméně mám radost z vašich výhledů – Maričko, tys opravdu byla taková veverka? 🙂 Já jsem na stromy lezla taky, ale nikdy ne až úplně nahoru:))
Kdo jste nemocný, tak se pěkně uzdravujte, kdo jste unavený, tak hezky odpočívejte:)) A když vás napadne ještě nějaký pěkný výhled, dejte vědět:))
Dede – jsi šikovná, že jsi zpacifikovala jak andulu tak masku. Blahopřeju k získání certifikátu (y)
Dede, to se dalo čekat, že zkoušku složíš, jsi fakt dobrá. A přeji nám všem aby vás záchranářů nebylo často třeba. (rose)
S dovolením se přidám. Dede jsi borec, obdiv stále!
(y) (clap)
Dede, jsi opravdu DOBRÁ.
Gratuluju Dede! (f)
Tohle opravdu není lehká zkouška, andula dokáže pěkně zlobit. Jsi fakt dobrá!
Gratuluju a přeju dobrou službu.
Dede, blahopřeji a od nyní, když bych měla potřebovat pomoc, tak jenom v Tvé blízkosti. Když jsi zvládla Andulku, tak se mnou by sis jistě poradila také.
Děkuju moc, ale zatím není za co chválit. Praxe ukáže…
Dede, vřele gratuluji !!!
A k lezení. Byla to moje skoro vášeň a zpětně při vzpomínkách si říkám „kdyby tak byli chudáci rodiče věděli, co my podnikali, jak jsme riskovali“. Dobře, že nevěděli !
ehm – komentář přidán, ale blbě: usadil se kdesi pod (oprávněnou) chválou šikovnosti paní Dede. Takže jen odkaz z toho příspěvku https://poznamkypanabavora.wordpress.com/2013/06/16/stran-nad-ohri/
Neodolám a vykouknu zpoza buka – tohle téma mne nalákalo. A snad mi prominete, když místo slov sem dám odkaz na článeček, který jsem o tomhle výhledu kdysi kdesi „dala na sklo“: https://poznamkypanabavora.wordpress.com/2013/06/16/stran-nad-ohri/
A protože jsem sem snad ještě nepsala a netuším, jak se to tu ke mně zachová, tak se pro jistotu podepisuji: K-k.
Paráda… 🙂
Děkuju! 🙂
A přidávám Doupovské hory, focené z hor Krušných, od Horní Halže. A sluníčko si hrálo na divadelního osvětlovače a namířilo na ty Doupovky bodový reflektor…
https://poznamkypanabavora.files.wordpress.com/2013/10/obr-41.jpg
Krásné fotky i komentář. Jen tak dál!
děkuji – a přidávám večerní Nechranice http://kaaden.ufouni.cz/Fotoalba/nechranice/img00010.htm
Nějaké vyslověně NEJ panorama mě nenapadá i když poprvé Alpy byl úžasný zážitek, to jo. A k těm osobním asi jakýkoliv pohled na Prahu, ať už „zhora“ (z Hradčan, Petřína, Hanovského pavilonu atd.), nebo „zezdola“ od nábřeží, z mostů. Já prostě všeobecně miluji jakékoliv výhledy do kraje nebo na město – z hor a kopečků. Tady u nás je to placka, pohledy tu jsou pouze „do dáli“, vyvýšeninu by jeden dlouho hledal. V dětství jsem (teda nejen já) neodolala žádnému stromu, který nabízel pohled zhora. Lezla jsem až do špice stromů (někdy se už se mnou kývala)jen proto, že odtamtud byl prostě bezva výhled. Tam jsem pak seděla a kochala se. Pamatuji se, že jen jednou jsem spadla, snad ze tří metrů (naštěstí do listí)a na chvíli si vyrazila dech. Ale od dalšího lezení mě to rozhodně neodradilo a dodnes, když vidím krásně rozložené větve stromů až do koruny, říkám si „joj to by se to lezlo“! Ale vím, že už na to nejsem ani mladá, ani ohebná a štíhlá, ale hlavně si vážím svého zdraví, svých zdravých končetin 🙂 Tak si jen zavzpomínám 🙂
Moje panorama je milánský Dóm při první návštěvě, asi tak v roce 1994. Jela jsem do Milána služebně na nejlepší evropskou výstavu interiérového designu, milánský Salón. Seděla jsem v kavárně na náměstí před Dómem a na střeše chrámu jsem sledovala zástup mnichů v bílých hábitech. Vůbec netuším, proč tam tenkrát na té střeše byli. Ani to nechci vědět, byl to úplně snový výjev. Uvnitř chrámu jsem nikdy nebyla, ačkoliv jsem se do Milána podívala ještě několikrát. Stačí mi ta první vzpomínka.
A z domova mám taky hezké panoráma – když se v ložnici trochu vykloním z okna, vidím celé panoráma Prahy. Sice bydlím v nejhnusnějším domě na celé Hanspaulce, ale výhled mám opravdu luxusní:)
RenataE – nejsem anonym 🙂 Něco se změnilo v komentářích?
Opět v Kalifornii 🙂 Kalifornie mě baví, nemám ráda zimu 🙂
Střecha milánského Dómu je přístupná pro turisty a nejen výhled, ale i to, že se člověk pohybuje mezi všemi těmi věžičkami a sochami, je úžasný zážitek. Ale věřím, že pohled na průvod mnichů je nezapomenutelný.
Já mám takovou vzpomínku na Benátky – na svoji první zahraniční cestu po revoluci. Přijeli jsme brzo ráno, byla mlha a jak jsme se po vodě blížili, město se pomalu nořilo z mlhy. Na to se nedá zapomenout!
Na Benátky mám vzpomínku zvukovou. 🙂 Byli jsme tam se sborem, potkali jsme se při courání městem na jednom náměstíčku s dechovkou a dali jsme si soutěž, kdo z koho. 😀
A pak ještě z jakéhosi italského kostela, už nevím kde přesně, ta šňůra byla tehdy dost náročná. Vlezli jsme dovnitř, on tam byl takový ten kostel uvnitř kostela, tak jsme vlezli i tam a zkoušeli akustiku. A když jsme po asi tak půl hodině vycházeli, zjistili jsme, že původně prázdný kostel se mezitím zaplnil (měla být mše), lidi nám udělali špalír ke dveřím, hladili nás po ramenou a říkali: Grazie, grazie. Nejhezčí netušený improvizovaný koncert v historii sboru.
A do třetice podivných italských zážitků. Byli jsme pro změnu v Římě, já řízeně zabloudila, potřebovala se dostat k autobusu, tak jsem zastavila nějakého mnicha nebo kněze – on tam byl zrovna synod a velebníčků bylo na ulici požehnaně. A italsky neumějíc, pustila jsem se s ním do řeči latinsky s italskou výslovností. On mi chvilku odpovídal italsky, pak se zarazil a povídá: Et quae tibi est patria? (Lat.: A odkud ty vlastně jseš?) A tak jsme pak pokračovali latinsky oba. 🙂
Miluju panorama Pálavy. Když je hezké počasí, tak mi stačí vylézt na ulici a kouknout. Ovšem když člověk přijede blíž, tak je to teprve paráda. Jo a strašně silně na mě působí Alpy. Když jezdíme na dovolenou do Itálie, tak se strašně těším, jak budeme dojíždět k Alpám a ty obří střechy na mě vykouknou a pak bude vidět, jak po nich tečou vodopády a tak… poprvé to bylo tak působivé, že jsme jen kulila oči. A miluju to pokaždé.
Těch krásných panoramat mám taky víc.
Bydlím v Praze na Proseku a průhledem nad stromy a mezi dvěma jinými domy vidím Hradčany! Paráda.
Jednu dobu jsem měla z kanceláře přímo od stolu výhled přes Celetnou ulici na věže Týna. Ach, to byla krása. Zvlášť v zimě, když bylo takové to zimní příšeří, mělo to takovou tajemnou atmosféru.
Kdysi jsme s přítelem jezdívali v letní podvečery jen tak na výlety do okolí Prahy. To bylo tolik krásných panoramat! Není to nijak turisticky populární oblast, ale jsou to krásné krajinky.
Asi nejúchvatnější, co jsem v životě viděla, byly korálové útesy Rudého moře. Na to jsem se nikdy nemohla dost vynadívat. A pak „panorama“ volného moře se žraloky nebo rejnoky nebo s želvami.
A co mi skutečně vzalo dech? Stála jsem v Getsemanské zahradě a dívala se na Jeruzalém. Ne kvůli tomu výhledu samotnému, ale v tu chvíli jsem tomu skoro nevěřila. Do té doby jsem nevěřila, že bych se někdy podívala do Izraele, a najednou to byla pravda. To byl vážně zážitek.
🙂
Panoramat, která mně zaskočila, tak až se mi stáhlo hrdlo bylo více a nevím , kterému bych dala přednost. Třeba kaňon Verdon a spoustu dalších. Nádherná panoramata jsem zažila i v Rumunsku,kdy jsme navštívili české vesnice, ta nedotčená příroda a lesy s horami, to byla oáza. Na Ukrajině výhledy z polonin do kraje, bez dotyku člověka. Ale raději napíšu o panoramatu, které mně vždy dojme a to když jsem v Praze a vidím z Hradčan malostranské střechy,vinice nebo ze Zoo, z výjezdu lanovkou vidím dole řeku se vším ostatním jako na dlani.Výhled z petřínské věže je také nádherný. Prahu miluji a tak když můžu tak si jejích panoramat užívám a nevnímám to množství lidí, nenechám si to nikdy pokazit.
No a pak ještě jedno Panorama, můj nejoblíbenější program TV, ráno a pak v poledne, mně to uklidňuje, že je zatím všechno jak má být. 🙂 A nemůžu zapomenout na výhled od nás na Hostýnky a když je pěkně až na Radhošť.
Přemýšlela jsem, jestli mám nějaká oblíbená panoramata. Asi ne. Jak od mala blbě vidím (a jak jsem to pečlivě tajila, protože brýle v té době fakt nebyly módní doplněk), tak mě strašně štvalo, když se mi snažil někdo něco ukazovat v mlhavé dáli. Prostě jsem si zvykla koukat jen tam, co jsem dohlédla.
Je spousta míst, která mi přijdou krásná – ale většinou jsou na dohled krátkozrakého oka 🙂 .
Neumim vybrat ten nej pohled na panoramata nebo vyhled, mam jich pred ocima hodne.
V roce 1998 jsem poprve letela letadlem. Do Ameriky. Do Atlanta jsem prilitala v noci. Z oblacneho Bostnu jsme se dostali do oblasti bez mraku. Z okynka jsem videla pod sebou zarive body. Hm, svetylka. Mestecka jakasi. Pak mi pohled padnul na displej s mapou – zadna mestecka. Velkomesta podel pobrezi! Kdyz jsme pak klesli niz, videla jsem reky svetel na prijezdovych dalnicich a jednolite svetlo v meste se zacalo rozpadat na ulice. Ten zlom, kdy jsem prozrela, kdy jsem zjistila, ze ty drobky jsou ve skutecnosti milionova mesta, spolu s pohledem na kontrast mezi cerncernou cernotou a svetlem zalitymi misty si pamatuju porad.
Prvni pohled na Alpy, vyhled ze stanu v kempu v Dovje na Dolinu Vrata, skalni ostroh kdesi v Kanade, kde pod nama preletalo hejno divokych husi, vyhled z okna na Loretanske namesti, vyhled z okna porodniho salu na modre nebe a lednovym sluncem zalite udoli Labe, vyhled z Vysokeho Ostreho na Labe – kolem nas poletoval manzel na paragleidu a deti na vyhlidce hopsaly a mavaly, vyhled od Komari Vizky, kdyz zapadne slunce a dole v udoli se rozsviti svetla mest, vyhled stresnim oknem na souhvezdi velkeho vozu, kdyz jdu spat, hory krajiny parku Abisko na horizontu za polarni noci … neni lehke vybrat to nej 🙂
Hezké. 🙂
S rodiči jsem bydlela v Praze – Podolí v 5. patře na nábřeží u Vltavy s nádherným rozhledem na Vyšehrad, širokou řeku a ještě Podolskou vodárnu. Všechny návštěvy byly unešeny krásou pohledu a já jako dítě to brala jako samozřejmost….No jak mi to dnes chybí!
Jeden nezapomenutelný, i když nijak půvabný, pohled si pamatuji z Londýna. Byla jsem tam ještě v šerém dávnověku za dob komunismu na služební cestě a s nevírou v očích koukala na střechy tohoto města, o kterém jsem vždy jen četla a nikdy mi ani ve snu nenapadlo, že jej uvidím. A tak jsem tam jen stála a obdivovala město ( i když ten pohled nebyl z nejkrásnějších).
Pěkný pohled je podél Dlouhého rybníka do lipové aleje v Podzámecké zahradě v Kroměříži. Když je horké léto, slunce žhne a skrze větve se propalují paprsky, ale než projdou listím, světlo změkne. Je ticho, a když člověk přivře oči, může vidět kočár s koňmi, na jehož šířku je alej vysázená.
V Praze jsme bydleli kousek od Fleků, v Opatovické ulici. Z okna kuchyně jsem viděla panorama Hradčan, kousek vlevo(blíž) střechu Národního divadla a ještě kousek vlevo část Petřína. Dokonce i na ohňostroj jsme koukali z okna. Tehdy se rachejtle střílely ze Seminářské zahrady. Padesát let jsem tohle panorama už neviděla, ale když zavřu oči, vidím ho pořád!
Speciální výhled je z okna naší chaty. Ono má šest tabulek, tři na výšku, dvě křídla. A když se člověk šikovně položí na posteli, trochu se nadzvedne na loktech, jen tak akorát, tak spodní dvě tabulky zaplní zelenou, to je mez, prostřední dvě zlatou, to je pole, a horní dvě modrou – obloha.
Takové to „vidět aspoň jednou (a umřít spokojená)“ jsou pro mě Jeseníky – hory dodaleka, takže ty úplně vzadu jsou modré. Viděla jsem to poprvé ve třech letech, pak mnohokrát znovu, a celou dobu to taky v různých obměnách maluju. Například tady: http://ic.pics.livejournal.com/ioanna_ioannina/24085627/45922/45922_original.jpg
Moji milí, omlouvám se, ale za chvíli už na většinu dne zmizím – nejdřív jedu do Hradce nahrávat a pak od jedné mám kurs First Responder na královéhradecké záchrance. Pokud budu šikovná, měla bych skončit se zkouškou, žlutou vestou a aplikací v mobilu – viz tady… https://www.zzskhk.cz/clanky-20.6.-kralovehradecka-zachranka-spousti-unikatni-mobilni-aplikaci..html
Děláme si to z našeho stopařského sdružení Rescue Stopaři čtyři, tak jako si ještě víc z nás udělalo předloni ten sto hodinový kurs záchranařiny pro hasiče. Když už nejspíš nikoho se psima nenajdu, můžu být užitečná v obecnějším směru:))
(y) (y) (y)
Odkaz nefunguje (vadí tomu ty dvě tečky před html, které tam ale patří), je potřeba si to zkopírovat do prohlížeče ručně.
Zní to jako vynikající nápad! A velký obdiv všem, kdo se do toho zapojí.
Dede, jak jste na tom v mantrailingu?
No takých mám viacero. Jednak výhľad na „moju“ lúku, je to Cerová lúka v kopcoch Malých Karpát, je nerovná a z jedného miesta človek dohliadne na každý koniec, môže sa tam točiť jak holub na báni a opájať sa tým priestorom a výhľadmi na každú stranu, z toho z jednej strany aj na týčiaci sa masív Zárub. A druhá je výhľad zo Štefánikovej mohyly na Bradle, bola som tam nespočetne krát a nikdy ma ten výhľad neomrzí. Za krásnych jasných dní bez oparu je vidieť až na bratislavský Kamzík. Škoda, že už tam teraz býva toľko ľudí, ešte tak do 2005 – 2007 sa nám tam darilo chodiť tak, že sme mali mohylu len pre seba. To sa už dnes skoro nedá, na jeseň sme tam boli s Kikou a už je z toho masovka. Ale jej sa to páčilo aj tak. Dôverné domáce panorámy nemám, bývam celý život na nízkych poschodiach, takže v tomto smere výhľady nič moc. Z bytu mojich rodičov sme roky pozerali na rozpadajúcu sa konzerváreň, dnes je tam pre zmenu Lidl 🙂 . Doma na prízemí vidím tak akurát cestu a susedné domy. Ale keď ešte teta bývala vo vedľajšom baráku, z terasy ich ateliérového bytu na najvyššom poschodí bol krásny výhľad na celú západnú časť mesta. To mi chýba, aj to že teta už nie je tak blízko, aj ten výhľad.
Poslouchej, milá Km11, popisuješ krásná místa – nemohla bys je někdy pro nás i vyfotit? (inlove)
Ještě než vyrostly na zahradě borovice do závratné výšky, tak jsem viděla z ložnice jižní vrchol, s rozhlednou, skalnatého masivu Babího lomu. Ale jinak, když vyjdu přes louky nahoru k lesu, tak vidím panorama dolíku města Brna a když je dobrá dohlednost, tak vzadu za ním se tyčí Pálava. Také pěkné panorama.
Alex, měla jsem tu čest vidět tvé domácí panoráma a musím uznat, že je moc pěkné. 🙂
Ostatně, na původní pražandu mám na Brno díky kamarádkám hodně blízký pohled – taky panoráma svého druhu (chuckle)
Panorama dechberoucí je pohled na Řím z nějakého pahorku na nichž je rozložen. To je opravdu nádhera. A já už konečně sepisuju naše poslední setkání s Římem vloni na podzim.
Panoramata důvěrná,osobní. To byl pohled na spící syny a vnoučka, když byli miminka. To je prostě nádhera.
Joj Míšo, však jsem si na tebe vzpomněla:)) A máš pravdu. Díky těm vrškům je římské panorama nezapomenutelné.
Už se na to vyprávění těším. Vloni jsem byla v Římě prvně (jen na pár dní a na sportovní akci, takže jsem neměla moc času pro sebe) a úplně mě nadchl. Jestli to bude možné, chceme se tam časem vypravit s MLP, i třeba jen na prodloužený víkend. Krásné město.
P. S. Hezký výhled mi přišel z kupole baziliky sv. Petra.
Mám oboje! Ale už jsem o to nejednou psala.
Takže to jedinečné a výjímečné panorama byl jeden jediný pohled na Alpy, který jsem měla štěstí viděl od našeho baráku na Vrbici spolu s taťkou. Stařeček nám o tom vykládali, že od našeho jsou vidět Alpy, ale já to brala jako nadsázku! A pak jeden podvečer jsme stáli s taťkou před barákem a viděli to – ty rozeklané ostré štíty a sníh a bylo to tak krásné, až to bralo za srdce – myslím, že to bylo poslední intimní setkání s taťkou před tím, než nám ho nemoc vzala …
No a panorama důvěrné a osobní – to je pohled na Vrbicu. http://1url.cz/NtlCI
Dokud jsme bydleli na paneláku v Poštorné, tak z kuchyňského okna jsem měla přenádherný výhled (toho jediného je mi líto) – vpravo vyvýšená Vrbica, před sebou věž Minaretu a kostelík v Zaječí (je snad jediný kopeček Dolnomoravského úvalu a stojí za zhlédnutí) a vlevo Pálava – tak tomu říkám srdeční PANORAMA!
Ygo, tvoje Vrbice je jak z pohádky. A díky tvému povídání a stařečkovi zvlášť je dnes i mě ten pohled pohlazením. 🙂
Jo, ještě k těm Alpám z Moravy – takhle my jsme občas viděli z našeho pražského balkónu na Vinohradech Krkonoše… Asi ne tak impozantní pohled, ale taky zapamatovatelnej 🙂
Kdyby sem chodil můj bratranec, tak by přesně věděl o jednom nezapomenutelném panoramatu, kvůli kterému byl ochoten vstát brzo a klečet na lavičce pod naším kuchyňským oknem, protože krásně viděl na vlaky a to ne na ledajaké nádraží ale
https://mapy.cz/letecka-2012?x=14.4314345&y=50.0804914&z=17&source=stre&id=121754
Já to vlastně jako dítě taky milovala, jezdila parní mašina a když vjela do tunelu, tak ta pára a kouř ještě chvíli zamlžovaly výhled.
Jinak mi výhledy, vyhlídky, vyhlídkové věže nic moc neříkají
Ach Inko, výhled na vlaky! To je v naší rodině taky dědičná choroba (chuckle) Chápu moc!
Inko, zcela OT – úplně souhlasím s Tvými komentáři dnes na Mlsotníku na NP, mě by z toho taky nebylo dobře. Nechápu tu českou oblibu čehokoli mastného, vždyť to není dobré.
My před Silvestrem dělali rilletes (celková příprava trvala snad 7-8 hodin), pod dozorem našeho syna a podle receptu našeho kamaráda, takže se to samozřejmě povedlo a bylo to takové, jaké má být. Všichni o tom básní, jaká je to dobrota, ale já to nechápu, není to dobré, je to mastné.
Kachnu ani husu ani bůček neděláme, nevidím důvod.
Konec odbočky, omlouvám se.
Tak „panorama“ máme hezké doma, stačí jen vykouknout z okna. Bydlíme na kopci, k tomu ve 12. poschodí a vidíme velkou část Brna, je to moc hezký pohled (jsem holt lokální patriot). A na zahradě to máme podobně, taky na kopci, taky kus Brna, jen z trochu jiného úhlu.
Aido, není špatného na tom, být patriot. A když se ještě můžeš na své milované město hezky podívat… 🙂
Už je ti líp? (wave)
No, trochu, do pondělka se snad zmátořím, abych zas mohla jít „budovat hodnoty“. Ale mezitím mi tu přistály dvě věci, které musí být do toho ponělka hotové, tak se asi nudit nebudu a asi si ani moc nepoležím, no. Ale dneska to ještě dělat nebudu, až zítra nebo v neděli. Je toho asi 6 stran, to v pohodě zvládnu.