To snad není možné! Vždyť tu náušnici mám na sobě teprve druhý den po tom, co jsem ji našla pod stromečkem… jak Nikole vysvětlím, že jsem jednu z její osobně vybraných skleněných kočiček už stihla ztratit?
Mám ráda mírně potrhlé náušnice a pokud jde o šperky, tak preferuju stříbro. Což znamená, že mám plno náušnic, které se do ucha jenom zavěšují – v lepším případě mají na tom závěsu vzadu malou gumičku, která přece jen ztrátě náušnice vcelku brání.
Možná u někoho je ta ochrana stoprocentní, jenže já patřím mezi chronické ztráceče náušnic. A co je podstatně zajímavější, já je v naprosté většině případů zase i nacházím! V autě na sedačce, v gauči, v šále, na koberci v patře nad schody… to jsou jen poslední místa, kde jsem našla ztracené náušnice.
Jenže skleněnou kočičku (mimochodem s vadným závěsem), se mi najít nějak nedařilo, i když jsem její ztracení zjistila poměrně brzo. Zaangažovala jsem celou vánočně přítomnou rodinu a nepřestávala doufat. Najednou za mnou přišel Marek, na dlani měl náušnicovou kočičku a ptá se: „Je to tahle?“ Zajásala jsem. „Kde jsi ji našel?“
„Hm, tam, kde ty bys ji asi hned nenašla…“ odtušil synek tajemně a pak vysvětlil, že se kočička zatoulala pod záchodové prkénko a on ji našel, když ho zvednul. Musela jsem se smát – tomu říkám klika, když vám drobná skleněná věc spadne na záchodě, a přitom nespadne do něj:))
Takže moje skóre je zatím čisté – našla jsem všechny náušnice, které jsem v posledních letech ztratila.
Jinak mám další náušnicový problém – zimní. Mám ráda visací náušnice a ty se mi bez výjimky všechny chytají do roláků, šál a některé i na zvednuté límce kabátu nebo bund. Od zachycení ke ztrátě je jen kraťoučká cesta, že? Něco o tom vím.
Je to velká otrava, dělají to i ty s klasickým zavíráním „na pružinku“, takže nosím své jediné velmi jednoduché nevisací, které mám od Anii. Když jsem tuhle okouněla v Motole, kde skutečně mají vedle všeho i maličké zlatnictví, tak mi prodavačka řekla, že mi může nabídnout leda kroužky, a ty zase neinspirují mě. Máte nějaký další nápad na nezatrhávací náušnice?:))
A tak bych vás v dnešním inverzně šedivém dni ráda pozvala do diskuze o náušnicích – vytoužených, praktických, praštěných, pevně držících i snadno ztrácených. Co děláte proto, abyste náušnice neztráceli/ly? Máte taky příhody s nečekaně nalezenými ztracenci? Prostě pojďme si, milé dámy (pány nevyhazuju, jen nečekám:)), povídat o náušnicích!:))
Děkuju za báječné komentáře (Aido, tvoje maminka byla… zvláštní žena:)) a omlouvám se, že už nestíhám odpovídat jednotlivě. Musela jsem totiž už fakt tvořit a hned tři věci, tak jsem si internet vlastně zakázala, dokud nebudu hotová:)) Teď už jen něco na zítra… (wave)
Ale ona byla nakonec dobrá, taková svá, no. Já jsem se s tím už smířila, přeci jen to byla moje máti. Kdo se s tím dodnes nesrovnal, jsou moje děti, stále tam nějakou křivdu cítí, ona na ně byla opravdu zlá. Ale už jsou na dobré cestě k odpuštění, trápili by se s tím jen oni sami.
Ale co po ní máme pěkného, je spousta fotek ze stavby Janáčkova divadla tady tu (na té stavbě pracovala), hodlám je předat Encyklopedii města Brna, to je úžasná věc, vřele doporučuju nahlédnout, i na jejich FB.
Aido, asi jsi udělala to nejlepší – odpustit znamená si ulevit od velké tíhy. Děti to časem také pochopí (inlove)
Určitě. 🙂
Náušnice byly dlouho moje velké téma. Moji rodiče mi nenechali propíchnout uši a já jsem tím celé dětství skutečně trpěla. Holky nosily různé pěkné náušničky a já nic. Bylo mi to moc, moc líto a sama pro sebe jsem to řešila prakticky každý den. Mnohokrát jsem zkoušela mámu přesvědčit, ale byla neoblomná a vždycky mi jen řekla, ať si je nechám propíchnout, až budu velká, jestli budu chtít. Vím, že v duchu doufala, že mě to přejde. No, nepřešlo. Jakmile jsem byla „svéprávná“, bylo rozhodnuto. Pak jsem byla o prázdninách v Moskvě a tam jsem ve výloze zahlédla závěsné náušnice, které prostě musely být moje – stříbrné oválky a do nich zasazený nějaký matný růžový polodrahokam. Hned jsem si je koupila, mám je dodnes a občas je nosím. Jak jsem se vrátila domů, šla jsem do kosmeťáku objednat propíchnutí (jiná legální možnost snad tenkrát ani nebyla, kromě u doktora). Tam mi řekli, že první náušnice musí být zlaté, tak jsem honem pílila do nejbližšího zlatnictví a koupila jsem si takové malé zlaté jednoduché kroužky pro ten účel (mám je dodnes a nosím je jako náušnice „na doma“). Musím říct, že propíchnutí uší pro mě byla velká úleva a ohromná radost a pociťuji ji dodnes. Mám různé náušnice, obyčejné bižuterní i zlaté nebo stříbrné, a náušnice bylo i to poslední, co jsem dostala od své maminky.
V životě jsem ztratila dvoje, respektive dvě, vždycky jen jednu z páru. Kdysi jsem si z Chorvatska přivezla takové obyčejné hladké zlaté pecičky (kuličky) s tyčinkou a s nasunovacím zlatým ťuplíkem zezadu. Vždycky, když jsem se jezdila potápět, jsem nechávala náušnice doma. Jen jednou jsem zapomněla a odnesla to právě jedna tahle pecička. Stáhla jsem si ji z ucha asi kapucí od neoprenu nebo potápěčskou maskou, skončila někde v hlubinách Rudého moře. Představuji si ji, jak zlatá a zářící padá tou prosluněnou vodou, snad vrostla do nějakého korálu, a tak tam bude po mně památka navždycky. Dodnes je mi to ale líto.
Pak jsem ztratila ještě jednu zlatou, krásnou, se vsazeným kamínkem. Vůbec netuším kde. Při svlékání jsem v límci roláku našla jen ten nastrkovací ťuplík. Doma jsem prohledala podlahu snad centimetr po centimetru, ale asi jsem ji ztratila někde venku. Bylo mi to moc líto, byl to dárek od rodičů. Z té zbylé jsem si pak nechala udělat přívěšek na řetízek.
Náušnice mám moc ráda. Kromě těch potápěčských dovolených a pak snad pár dnů v nemocnici jsem nebyla ani jediný den bez nich.
Znáte ten vtip, jak se vrátí domů po delší nepřítomnosti syn lorda Petra? No a v uchu se mu houpe náušnice.
Lord si mladého pána zavolá do pracovny na kobereček a tam praví: „Synu, pokud je mi známo, jednu náušnici nosí buď korvetní kapitáni, nebo buzeranti. Já teď přistoupím k oknu a vyhlédnu z něj – a ty se modli, abych tam spatřil tvou loď.“
🙂
Mí útlocitní rodiče mi nenechali propíchnout uši a tak jsem ve svých 10-ti letech sama zašla k dětské lékařce a nechala si je propíchnout.O souhlas rodičů nikdo nežádal,paní doktorce jsem řekla, že jestli mi to neudělá, tak si to propíchnu sama hřebíkem . Pak jsem to doma maskovala dlouhými vlásky a na konec vetkla vytoužení náušnice, které mi dala kmotřenka ke křtu a ležely doma nevyužité. Pak jsem je nosila velmi dlouho a až můj výdělek kulminoval, pořídila jsem si tenkrát módní kruhy, malé. Následně jsem jeden ztratila, zůstal mi druhý, ten jsem nosila na řetízku a opět ztratila. Od té doby jsem se s marnivostí vyrovnala a uši mám nahatý. 🙂
Co se týče ztrácení náušnic, myslím, že v jakémkoliv přeboru bych obsadila jedno z čelních míst. A tak ty plonkové umísťuju na korkovou malou nástěnku, aby si aspoň ještě trochu užily. 🙂
Vidíš, to mě nenapadlo. Na mě nemáš Abytko. To, co jsem psala, to nebyly jediné náušnice. Ztratila jsem ještě jedny, v Dubě na náměstí když jsem šla od kadeřnice. To jsem si je hezky sepnula dohromady a dala do kapsičky u džínsů aby se paní kadeřnice o ně případně nezranila. Když jsem sahala do kapsy pro klíčky od auta tak jsem je asi vyhodila. Samosebou se nikdo nepřihlásil, že je našel.
Když jsem jela s Janou do Liberce se podívat na taneční večer břišních tanců, tak jsem chtěla vypadat a vzala jsem si na krk řetízek s přívěskem z vltavínu. Co myslíte? Ztratila jsem ho! Nejsem já zralá na Nobelovku? (headbang)
Od té doby nosím jen stříbro a ocel a to ne pořád. Nemám šperky na sobě ráda.
Mám od svého novorozeneckého věku propíchlé uši, takže od dětství nosím náušnice. Protože mám také od dětství dlouhé vlasy, tak nosím náušnice přisedlé k ušnímu lalůčku, jinak se mi pletou do vlasů. Za svůj život jsem ztratila asi 2x náušnice. Jednu z ucha, asi jsem ji špatně zavřela a stáhla jsem ji se šálou a druhá ztráta je ta největší, doma mě zmizely neznámo kam náušnice ještě od tatínka, na zašroubování ve tvaru jakoby takového propleteného klubíčka. Decentně akorát velké, zlaté a od tatínka. Mám podezření, že mi někam spadly a já je vyluxovala, protože není možné, aby byly k nenalezení.
Nezvykla jsem si nosit něco houpacího nebo velkého na krku také kvůli zvířatům. Koně byly dost zvědaví, co to lidé mají na uších nebo na krku a psi zase dokáží při hře tlapkama také ledacos zatrhnout, nebo roztrhnout. Stejně tak jsem si nikdy nezvykla se něčím vonět. Koně to znervozňovalo a psy také.
Ta propletená klubíčka musela být moc pěkná, úplně si je představuju.
Vím, jak vypadala – měla je moje kmotřenka.
Mám o starost (a o zábavu) míň, náušnic nemajíc. 🙂 Může za to můj tatínek, který již objednanou zdravotní sestřičku vypoklonkoval z domu. Prý neměl nervy na to, aby jeho holčičku píchali do uší. Já jsem nikdy později neměla potřebu dát si uši propíchnout a z klipsů,které jsem párkrát zkoušela, mě bolí hlava. Moje dětské náušničky tak čekaly víc než půl století a teď je nosí vnučka. (inlove)
Musím ale uznat, že ty kočičkové, Dede, jsou úžasné!!
„Není to žádná cig…., aby nosila oringle“ zněla striktní věta mého tatínka. To když mi maminka chtěla jako miminu nechat píchnout uši. A tak ty krásné náušnice – kytičky zůstaly v krabičce. Až v dospělosti poněkud pokročilé jsem si nechala nastřelit takové ty pecičky z obecného kovu, prý pozlacené. Nějaký čas jsem je nosila, až mi manžel k narozkám koupil náušnice zlaté, malé a visací. Od té doby jsem je nesundala a asi nikdy nesundám. Přesto, že mám po mamince ještě asi dvoje, krásné.
Jo a ty dětské kytičky taky mám, tak kdyby některá zdejší babička chtěla pro vnučku… 😀
Eh, milá Lído… řekla bych, že tatínek uplatnil svoji absolutní autoritu na neplodném poli 🙂 Přeju ti hřejivé náušnice od tvého muže a chápu, proč je nesundáš (inlove)
Moje uši snáší zlato a nově jsem přišla na to, že i chirurgickou ocel. Takže náušnic nemám nijak moc, protože kupovat hromady zlatých náušnic trochu leze do peněz. 🙂 Navíc nesnáším takové ty špuntíky, šroubovací nebo nastrkovací, to je jedno.
Dostala jsem od kamarádky moc hezké lapače snů s tyrkysem uprostřed. Chirurgická ocel. A neměly zámeček. Tak se mi jedna zachytila o šátek, vyvlíkla a ztratila. ;( Ale na nich jsem zjistila, že vlastně snesu i tu chirurgickou ocel, a tak si můžu trochu povyskočit.
A stejně nejradši nosím jedny z těch dvojích zlatých. V těch se dá i spát.
Io, lapače snů? Co to je? 🙂 Tyrkys je můj oblíbený kámen…
Dlouho jsem trvala na to,, že budu nosit jen ty náušnice, ve kterých můžu spát. Leč výrobci nepřejí klasickému zapínání (s kterým to šlo), tak jsem se holt musela přizpůsobit 🙂
Dede – nebo hledej „dreamchatcher“ a máš to hned.
Ale houby „dreamcatcher“ je to správně, omlouvám se za překlep.
tady máš výběr
http://postovnezdarma.cz/catalogsearch/result/?q=n%C3%A1u%C5%A1nice+lapa%C4%8D
Takový dost cigánský 😉
I ty stalkerko. 😉
No jo, já už jiná nebudu 😉
🙂
Klasických zapínání na náušnicích přibývá. V Turnově se dá sehnat všechno- zlaté, stříbrné, s českými granátky a všechno má klasické i šroubovací zapínání.
To je v podstatě kruh nepravidelně vypletený jemným materiálem, v tomhle případě drátkem, uprostřed kruhu ozdoba, na těch mých tyrkysová kulička, a z kruhu visí obvykle tři věci, třeba stylizovaná peříčka. Provedení se různí, může to být hamatné i jemné. Na netu většinou najdeš ty hnusnější verze.
Ty náhradní jsou zase s tyrkysovou kuličkou a je to autorský šperk. Jsou dlouhaté, hadovité a rády se chytají do šátku – ovšem chytají se tam pro změnu právě tím zapínáním. 🙂 A mají v sobě nekonečné klubíčko – drátek zapletený tak, že nemá začátek ani konec. To už je autorský šperk a ten pán, co je dělal, mi v nich na požádání vyměnil kamínek právě za ten tyrkys.
Musím se přiznat, že vždycky, když něco slyším/čtu o „lapači snů“, vzpomenu si na Stevena Kinga (na mateřské jsem ho přečetla komplet, teda to, co do té doby napsal a bylo u nás vydáno, pak už jsem od něj nečetla snad nic).
Stephen K. by měl určitě radost, jak pěkně ti to utkvělo. 🙂
No to víš, co se v mládí naučíš (děcka jsem měla na dnešní poměry jako hodně mladá). 🙂
Hele, neber mě dnes vážně, mám horečku, není mi dobře a jen jsem vylezla na chvíli z postele, abych se zbavila morbidních snů, které mě pronásledovaly půl dne. Jinak vše OK, ano?
asociace mají někdy zajímavou cestu, viď, aido? 🙂
Můžu přidat jednu historku malé ukřivděné holčičky (teď už je mi to fuk, neberu to úkorně, mám z toho spíš legraci, zpětně – ale fakt)?
Moje máma byla „straka“ – všechny volné peníze utratila za zlato. Celý rok (spíš celé roky) jsme k večeři jedly jen chleba s máslem, nanejvýš smažená vajíčka. Po výplatě mi dokonce koupila i mléčnou čokoládu, jednu (jako malá jsem opravdu nejedla bonbony, oplatky apod., nanejvýš jsme si s kamarádkou koupily za korunu dvacet dětskou výživu a pak si ji otvíraly kamenem u nás v Rokli), nicméně – maminka si každý (nebo každý druhý rok) nechala vyrobit zakázkový prsten od tehdy nejlepšího brněnského zlatníka (dělal mj. i pro Claudii Cardinal a Sofii Loren, jeho práce jsou vystaveny v Metropolitan Museum of Arts i v Moravské galerii). Ach jo. Pak si toho ještě hodně kupovala ve Starožitnostech. Teď toho mám plnou krabici, vlastně dvě, a mám k tomu velmi rozporuplný pocit – nejradši bych to vyhodila. No, nevyhodím, další generace už se s tím nějak porovná.
Možná taky proto nosím to stříbro…
Ježiš, zas jsu na jihu. Co nadělám.
No, to buď ráda, že jsi z toho jihu, ještě by Tě mohl někdo k vůli tomu žlutému kovu vytěžit. :-))
víš, samozřejmě neznám/neznala jsem tvoji maminku… ale není taky trochu možné, že to považovala za dobré uložení peněz pro budoucnost? jenom třeba nepovažovala za potřebné ti to vysvětlovat – protože bys tomu nerozuměla? v každém případě opatruješ rodinný poklad – cena zlata jistě různě kolísá, ale výjimečné šperky a starožitnosti budou mít svoji cenu vždycky :-)a kdyby tě to opravdu neodvolatelně tížilo, vždycky se takové předměty dají odnést do starožitnictví a za obdržené peníze třeba cestovat nebo tyto dát na dobročinnost…jen myslím,že je to škoda 🙂
Tak její mamka „aspoň“ vrážela peníze do zlata, které má nějakou trvalou hodnotu. Znala jsem pár rodin, kde se šetřilo až na krev, aby se pak mohli chlubit, že byli na dovolené v Jugošce, a , autem! Případně matinka chodila vyšňořená, každý měsíc nové botky a oblečky a děcka nosili (tři kluci) hadry po sobě do úplného rozpadnutí. Papínek utrácel za ojetá auta z dovozu, motokáry, závodní motorky…, a kluci nedostali pořádně najíst.
Viz níž. 😉
Jo, ještě býval chleba se sádlem. A když se máti jó odhodlala vařit, tak byla dušená játra nebo ledvinky (jinak nevařila). Doteď oboje v podstatě nejím.
Ale fakt se necítím nijak ukřivděná, ani trochu, beru to jako takovou tu veselou historku z mládí, co se povídá vnoučatům.
Evo, ne, nebyla to touha po rozumném uložení peněz, ale parádivost (taky si dávala každoročně šít několikatery šaty na míru, já chodila ve věcech z frcu). Ale já jí to fakt už odpustila, teďka se tomu už jen směju (teda trochu trpce, to jo).
Ty věci nechám našim dětem, ať si s tím udělají, co chtějí; já k tomu fakt nemám vztah, a pokud jo, tak záporný, vyhazovat to nebudu, byla by to veliká škoda.
Jen mi fakt nejde na rozum – šidit kvůli nějakým šmukům nebo oblečení vlastní dítě… U nás byly (a jsou) děti na prvním místě a šidíme se my.
tak to mě mrzí…ale je/byla to mamina a pro svůj klid v duši jsi se správně rozhodla se tím netrápit. uskromnit se kvůli dětem uznávám – ne se úplně upozadit 🙂 v přiměřené míře, aby měly dobrý příklad, protože to ponesou dál a budou se tak chovat k nám rodičům i ke svým dětem. ostatně, z toho, jak jsi popisovala svoje děti, odhaduji, že ony to mají jasně srovnané 🙂
Nechala jsem si propíchnout uši až v 18-ti letech.
Dostala jsem náušnice od mé babičky, která je dostala od své babičky jako malá. Byl to zlatý oválek s vyrytou kytičkou a zapínaly se vpředu do toho oválku. Pak se rozbily a nešly už opravit.
Teď náušnice nenosím, i když mi dírky v uších kupodivu nezarostly. Že bych to zase vyzkoušela. V pátek jdu do divadla.
Mám takové perličky z křišťálu do uší, společně s
náhrdelníkem, co jsem měla na své druhé svatbě.
Míšo, hezky se do divadla onáušnicuj a sleduj, jestli ti to bude dělat dobře:)) Třeba si pak perličkám pořídíš kytičky, pak lístečky… a třeba taky skončíš u soviček:)) (inlove)
Já se hlásím k těm, co mají dírky až jako dospělé ( no dospělé – před maturitou…). Na našem maturitním tablu jsme holky měly mít jenom nahý výstřih a v něm řetízek a náušnice – všechno stejné, které jsme si na focení půjčovaly. Fotily jsme se ve svetru s obřím výstřihem, který jsme jenom stáhly z ramen po prsa. Ale já a jedna spolužačka jsme neměly propíchnuté uši ( já pejskařka, ona koňařka). Takže nám bylo nařízeno do fotografování propíchnout a zahojit. Ve škole se to obecně v tu dobu dělalo tak, že na záchodě se vzalo ucho, opatlalo lihem, opřelo o záchodové zrcadlo a velkou jehlou propíchlo. Na to jsem si netroufla, takže nakonec nám to odborně píchala za bonbonieru porodní asistenka v důchodu…a tablo bylo zachráněno. Jinak já jsem taky spíš jako Sharka, před pěti lety jsem si udělala ketlovací kurs a pořád vyrábím – někdy celé soupravy, někdy jenom náušnice, mám jich taky dvě krabice. Pár kočičích mám taky, ale teď jsem propadla přírodním kamenům…moje oblíbené tygří oko a hematit a australský opál. Ale doma na sobě nic nesnesu, přijdu a hned sundavam hodinky, naušnice, řetízky. Prstýnky ani náramky nenosím, to mi strašně vadí, já jsem zvyklá si pořád mýt ruce…
Příběh se ztracenými náušnicemi nemám, ale zato mám dobrý tip na dost stabilní a neotvíravé zavírání – gůglujte „zapínání náušnic“ + „anglický zámek“, někdy se tomu říká i francouzský nebo řecký patent.
Jo a šroubovací puzetky se pořád dělají, ty mi vyhovují – ty pouze nasunovací ne.
P.S. Jak to tady tak čtu, tak si ty svoje náušnice snad půjdu přepočítat (jsem doma). 😉
P. P. S. Jestli si to dobře pamatuju, velká milovnice náušnic je Bubu, snad o tom i kdysi psala článek?
Podla Murphyho zakonov, co sa mmoze stratit, to sa aj strati.
A ked to nebudete hladat, tak to najdete.
Mile dievcata, bojujem so systemom Android. Tento darebak si robi co chce a ja sa nemozem rozpisat 🙁
Že bych psala z Californie? Skoro bych byla radši, na severu je hnusně. Sníh žádnej, mlha, klouže to.
Nenosím a nenosím. I když jich pár mám. I uši mám propíchnuté, odmalička. To jsem nosila zlaté náušničky s pomněnkou. Ale byla jsem dítě divoké, pořád jsem se předváděla, náušničky byly a nebyly, až nebyly a už jsaem žádné nechtěla. Teď, když chci být za krásnou, si je někdy vetknu, ale pořád mám pocit, že se mi uši vytahují až k ramenům. Takže rychle s nimi pryč. A spát v nich? To už si nedovedu představit vůbec! Vždyť to musí píchat!
Ale taková náušnice dovede vyvolat i vzrušení. Na společném obědě s přáteli najednou jedna z nás vyjekne, já nemám náušnici! Polovička osazenstva padne na kolena pod stůl a šátrá. Nic. Ale ta náušnice tu musí být, nikde jinde jsem nebyla, kvílí kamarádka. Přišourá se Ross a najednou se na něho a na mne upřou přísné zraky. To musel být on! Vobejdoval tu a čekal, jestli neco spadne. Spadlo, sežral.
Tak jsem se potom pár dní držela v jeho těsném závěsu, s očima na šťopkách. Bude jeho odpad svítit jako vománkové víno (Menšík)? Svítil, potvrdil, že provinilcem byl opravdu on a tímto lup odevzdal.
Ovšem náušnice byla procesem v jeho útrobách zdeformovaná, nebyla odevzdatelná, a i když kamarádka nechtěla, dala jsem v Praze vyrobit novou. Ta ale byla z lepšího zlata, čímž byla těžší a kamarádka měla pocit, že chodí nakřivo. No,žádný šťastný konec. Náušnicím ne 🙂 !
mám skoro tisíc párů náušnic…(no každej na něčem ulítává) nesnáším ty afroháčky se silikonovou brzdičkou k ničemu…nejlepší je klasický háček na zapnutí, takže mi to Dan u všech náušnic předělává nebo si dojdu koupit ty druhé háčky a přendám si to sama.. a je to právě proto,co popisuješ…nerada bych o nějaký náušnice přišla…zvláště ne o ty skleněné,praštěné,jedinečné….
Teda, Šárko, tak to Tě obdivuju, já mám náušnic tak 10 – 15 párů maximálně (a stejně nosím jen jedny, moje oblíbené, hodně nenápadné, vůbec je nesundávám).
A uši jsem si nechala píchnout až jako vdaná (včera jsme měli 26. výročí od svatby).
Sharko, tak to je síla! 🙂 To na to máš celou skříňku, ne? Počítám, že nejsou na jedné hromadě:)) Jo, když vášeň, tak vášeň!
Jaké máš nejradši? (wave)
skříněk několik Dede 😀
nejradši – já je mám ráda všechny…ráda se v nich přehrabuju, mám je roztříděné podle – pracovních,slavnostních,zvířecích,na akce(a tam dělím,na indiánské,občanskoválečné,protektorát).. a pak mám takové psychedelické,ulítlé … a nakonec jsem si nedávno pořídila svoje beránčí se znakem, maličké,přesně na lalůček, jsou kouzelné…
Píchnout dírky do mých pidioušek byl pěkně blbej nápad – nechápu, proč se píchají mimina. Proč to rodičové nenechají na rozhodnutí dítěte (a větších uších)?
Celkem brzo jsem tak náušnice nosit přestala. Pak jsem měla období, kdy jsem se pokusila dírky obnovit, ale nedělalo to dobrotu. Takže dírky mám zarostlé a náušnice jen obdivuji. Myslím, že MLP může být tomu špatnému píchnutí vděčný – určitě bych jich „nutně potřebovala“ strašně moc a každou chvíli další 😀
nejsou jen ty píchací,jsou i ty klipsové…a ty bys nosit mohla,já je nosila do svejch 22, pak jsem dostala od exmanžela zlatý a šla jsem si nechat nastřelit chirurgické,abych si je pak vyměnila za ty zlaté…no, po 3 nedělích na tetracyklinu,kdy jsem měla za ušima boule jak mixomatozní králík, mi přišli na to,že tuhle ocel nesnáším, zlato v mých uších černá, drží se stříbro a nebo ty obyčejné drátkové háčky bez niklu…
Klipsové ani omylem – nechápu jak to někdo může vydržet! Mám pocit, že mám ucho ve svěráku. Že by za to mohly právě ty zarostlé (tvrdé) dírky? Nevím, ale uši mi už prostě zůstanou nahaté.
Mám propíchnuté uši z doby, kdy si to už pamatuju – byly mi tři, čtyři roky? Náušničky (zlaté) jsem nosila od té doby mnoho mnoho let – doteď se bez náušnic cítím nahatá (chuckle)
Klipsových jsem pár měla, ale dělaly mi zle – že by nevhodné použití akumpresury? Ty visací mi nevadí 🙂
Miminům se píchají uši většinou proto, že dokud stojí motorika za houby, tak se rukama netrefí na ty propíchnutý uši a nemůžou do nich pořád dloubat.
Ale proč? Počkám do té doby než o to dítě bude samo stát a pak snadno dodrží i to, že si na uši nemá sahat.
Protože tradice (asi) a protože některé holčičky jsou dlouho plešaté, tak aby vypadaly jako holčičky. Aspoň můj případ to byl 🙂 Přiznávám, že jsem o tom nepřemýšlela a nechala Kačce propíchnout uši. Kdyby dneska nemohla nosit náušnice, tak by to brala jako újmu, ale Kačka je prostě… Kačka, jiným holkám to třeba nevadí. A sama by si je propíchnout nedala, protože se toho bojí.
Mačičky sú prekrásne, bola by ich veru škoda. Ale píšeš, že sú sklenené, nie sú ti ťažké? Kedysi som veľmi rada nosila strieborné náušnice – šróbovačky, mali závit, na ktorý sa zozadu našróbovávala malá makovička. Skúste dnes také nájsť. Prestali sa robiť, majú tú zapichovaciu ihličku hladkú a zozadu je len také malé nastrkovacie čosi, ktoré sa po nej zošmykuje. Teraz už dlho nosím širšie strieborné krúžky s bielymi kamienkami čo mám od mamy, jednému z nich slabšie drží zapínanie a párkrát už mal na mále, ale zatiaľ mi vždy vypadol tak, že som to zistila hneď a našla ho. Visiace som prestala nosiť práve pre to zapieranie sa do oblečenia. Najlepšie zapínanie majú podľa mňa detské náušnice. Keď neterka Kika vyrástla zo svojich úplne prvých, mamina sa rozhodla, že dieťa potrebuje poriadne náušnice a že to vybavíme spolu. Pozbierala všetko zlato, čo sme mali po babičke (boli to rôzne také tie prstene typu balvan čo sa nosili v sedemdesiatych rokoch) a nabehli sme k zlatníkovi. Zlatník bol uveličený, lebo zlato malo vysoký karát a ponúkol nám za to náušničky, ktoré nám ihneď padli do oka. Spredu majú šesťlupienkovú zlatú „kvetinku“ a stredy kvetiniek sú z väčších bielych zirkónov. Mamina z nich mala ohromnú radosť a Kike veľmi svedčia. Ona je tmavovlasé snedé dieťa a keď je v lete opálená, úplne na nej svietia. Keď ju v nich vidím, často ma napadne „mami, tak tieto sa ti ozaj podarili“…
Tak takové ty šroubovací jsem dostala letos od Ježíška. Stříbrné s granáty.
Tie musia byť super, asi treba poriadne hľadať alebo si to dať urobiť na zákazku. Ja som pravdupovediac od tej výpravy za náušnicami pre Kiku v žiadnom zlatníctve nebola, ale vtedy sme ich obehli najmenej desať, a šróbovacie nemali nikde.
jo ty šroubovací se už nedělaj,bylo to drahé na výrobu a čas… zůstalo to jen u zlatých a stříbrných…u obyčejných už ne….
Milí km11, doufám, že budu taky jednou vnučce vybírat náušničky 🙂
Jinak ne, nejsou těžké – ty kočičky jsou malé, jsou tak akorát, aby o nich člověk věděl, že se mu houpou na uších:))
Já jsem si dřív na naušnice potrpěla, nakonec uši jsem si dávala píchat až po osmnácti, neb naše maminka říkala, že její holčičky nejsou divoši z džungle a tak jsme píchlé uši neměly. Ségra je náušnicový guru, asi trochu jako sharka, ale jako sharka vlastně asi není nikdo. Od té doby, co pracuji v potravinářství šperky téměř nenosím, ale pomalinku si začínám pořizovat do důchodu a to budu náušnice střídat každý den
děkuju za poklonu….já je měním klidně i uprostřed dne:-D
Víš Inko, nemyslím si, že by se měla ouška píchat už novorozeňátkům, ale taky mi přijde ujeté, když v tom matky dcerám brání – a zjistila jsem, že je to častější, než jsem si myslela. Myslím to bránění až do plnoletosti. Nevím, jak je to u současných dětí (holky v rodině mají náušnice všechny odmala), ale pořád mi náušnice přijdou neškodné – třeba proti tetování (já vím, taky jsem zaujatá:))
No, přeju ti, ať si jednou ty náušnice parádně užiješ! (inlove)
on je spíše Dede problém v tom, že na uchu je spousta těch „bodů“ a když se někdo trefí,zadělá ti na problém a nemusí to souviset z hnisajícím uchem, ale může to způsobit jinou nezdobu, kterou by s tím nikdo nespojoval, tedy dříve se to tak neřešilo, prostě byly naložený náušničky v lihu a každá holčička měla po dvou měsících doma probodený lalůčky….
a k těm klipsám, nějaké tlačily,nějaké ne..záležolo,jak byly dělaný a těžký…
Jo, slyšela jsem, že špatně píchnuté ucho může zadělat na spoustu problémů. Klipsy mi vadily všechny bez rozdílu, nesnesla jsem je. Vlastně ani nevím proč – a to jsem se jeden čas snažila, protože v této podobě byly k sehnání nezvyklé kousky:))
To já měla dříve to tetování než propíchnuté uši :-). U nás v rodině se totiž taky holčičkám uši nepíchaly. A pak jsem tak jednou ve třiceti listovala katalogem mé oblíbené klenotnické firmy, a tam jsem je uviděla! A povídám manželovi: „Ty jsou krásné, kvůli nim bych si možná nechala i propíchnout uši.“ A manžel tuhle informaci nějak předal Ježíškovi, no a když jsem je pak našla pod stromečkem, tak mi nic jiného nezbývalo, než jim v lalůčcích udělat prostor. A rozhodně nelituji, dnes již mám několik desítek párů náušnic (většinou důstojných, ale mám třeba i keramické kočky nebo papírové rybičky), ráda je střídám a málokdy vyrážím bez nich.
Nejvíc mě naštvala ztracená náušnice ze zlata, dělaná na zakázku. Zamotaala se mi do šály přři výlovu rybníka a zmizela někde na rozbahněné cestě na hrázi. Té je mi moc líto. Takže radši nosím bižuterii nebo stříbro, v poslední době mě nadchlo stříbro s českými granáty.
jednou bude v učebnicích,myslím archeologických…škoda, že to už tu nebudeme (chuckle)
Chichi, už vidím, jak archeologové rozjímají nad společenským statutem oné nedbalé ženy, která náušnici ztratila (chuckle)
Stříbro s českými granáty je moc pěkné.
Doma mám po své babičce jednu soupravu s českými granáty dokonce ve zlatě (to už se dneska nedělá) – náušnice + prstýnek, vše ve tvaru kytičky (dostala ji od dědečka k zásnubám). Je moc pěkná, ale já zlato bohužel nenoším, takže čeká buď na dceru, nebo na případnou snachu. Ale kdybych něco podobného sehnala ve stříbře, koupím si to hned.
Hmm, tohle jsem psala v 11:45, ne ve 4:45 🙁
jsi v Kalifornii,tak si nestěžuj 😀
jak mi vysvětlil zlatník, granáty jsou tvrdé a specifické na zpracování, proto se lépe zpracovávají do stříbra a lépe v něm drží. případně se stříbro pozlacuje. a proto i ty specifické tvary šperků.zlaté šperky s granáty sehnat lze i dnes…jen to chce pečlivý průzkum, když člověk chce české granáty a ruční práci. málokdy ale dosahují té krásy a propracovanosti starých šperků z dob našich babiček/ maminek – mojí mamce je 88 :-)a taky je bohužel už docela málo českých granátů…jinak Granát d.u.v. Turnov je sázka na jistotu, ale i tam už občas používají granáty z různých koutů Země, ne jen české.
Granát Turnov má e-shop a dá se tam vybrat slušně. V jiných e-shopech bych měla obavy, že to nebudou granáty, ale nějakej šmejd.
přesně tak – a pokud vsazují do šperků jiné než české granátky, píšou to tam. pak je samozřejmě několik osvědčených šperkařek na Fleru, kde se opravdu můžu spolehnout, že kámen je přesně ten pravý – mám na mysli naši Lenku Blážu a Terezku Bajnarovou například. to už jsme ovšem stylově trošku někde jinde, ne v klasice – btw: a to zase já ráda 🙂
špatně jsem odeslala odpověď Aidě. Kdyby přijela do Turnova tak si určitě odveze krásnou krabičku se šperkem a certifikátem o pravosti. To co mají v e-shopu vypadá moc hezky ale když to vidíš ve vitrínách tak lituješ, že nejsi Rockefeler nebo Bill Gates.
Věřím. Vlastní pohled je nejlepší a člověk si nejlíp vybere. A drahé šperky mě nezajímají, jen ty dostupné.
myslíš jako, že bys to tam koupila všechno, viď? 🙂
Já stejně toužím po něčem, co současné obchody nemají- a to je šperk s kamejí a českými granáty. Tak leda starožitnictví….
Hele
http://www.granat-shop.com/304-broz.html?produkt=34&akce=1
tak to se, Matyldo, zasměješ, protože přesně ten jsem viděla před Vánoci ve výloze starožitnictví v HK. vím určitě. že je mívali v Klenotech ještě tak v 80tých letech :-)tento byl ale starší, odhadem tak předválečný nebo před rokem 1950 🙂
Asi jo. 😉
To „asi jo“ bylo pro Evu.
Kamej jsem v obchodě taky neviděla ani nepamatuju, ale mamčina kamarádka jednu má (bílo-růžovou), jako malé se mi moc líbila.
Paní přes 70, moc milá, nemá děti, zůstala sama, občas za ní chodívám „na pokec“.
Ano, všechno, šperky tam jsou cenově dostupné, protože Jana i já máme raději stříbro. A tam je opravdu výběr.
Jo a teď jsem si vzpomněla – když jsme si s mou nevlastní sestrou povídaly, co vlastně máme za domácí šperky rády – ukázala mi skoro úplně stejnou, ne-li stejnou, soupravu (tj. tu s českými granáty, náušnice + prstýnek), taky to má po babičce, té naší společné, asi to v té době byla nějaká móda, její prarodiče z tatínkovy strany se brali zhruba v té době jako ti mí z maminčiny strany. Náhodička, co?
Já bych mohla dostat cenu za ztrácení náušnic. Jednou, je to už dávno, jsme šli na nový rok na procházku do lesa. Když jsme přišli domů, zjistila jsem, že je zlatá náušnice pryč. Byl sníh a tak jsem ji obrečela. Asi za tři týdny byla obleva a kamarádka přišla za mnou abychom šli do lesa , že možná tu náušnici najdeme. To, určitě, jsem si myslela. Ale šly jsme po cestě. Cesta byla vystlaná bukovým listím a tam se ve sluníčku třpytila moje náušnice. Celá, nepoškozená. Jenže to ne ní všechno.
Jezdila jsem do práce, do Turnova, tehdy autobusem. Jednou, nevím zda za rok nebo dýl, jsem ráno přijela do práce a náušnice opět nikde. Za pár dní jsem potkala jednu paní, co jsem chodila do práce okolo jejich baráku a bavily jsme se a já říkám, že jsem ztratila náušnici. A ona – řekni jaká byla. Já, že zlatá s červeným kamínkem, tak počkej, byla to tahle? Já, že jo. Tak byla opět stejná náušnice nalezena. No. a pak jsem ji ztratila, za čas definitivně. Asi mi nebyla souzená.
Maruško, pokud ti nebyla souzená, tak u tebe vydržela navzdory vůli osudu opravdu dlouho:)) Možná si v tvém vlastnictví libovala a opravdu se snažila, být nalezená. No a pak osud zvítězil 🙂
Jaké náušnice máš ráda zrovna teď? (wave)