Jednoho, lednového, nedělního odpoledne, poslední volný den novoročního dlouhého víkendu, zazvonil do naší siesty mobil. Volal manželův bývalý kolega, že jedou s manželkou a jejich psem, bernským honičem, na výlet do lesů, do okolí Babího lomu, takže se zastaví na kus řeči.

Napadlo trochu sněhu, mrzlo a bylo krásně. Dlouho jsme se neviděli, tak jsem se těšila na příjemný závěr volna. Odpoledne uplynulo, začalo se rychle stmívat a návštěva nikde. Trošku jsem znervózněla, protože jsem dobře znala nepřivolatelného a nevychovaného Jardu, který dokáže při dlouhé vycházce lesem, rotovat prostorem, jeho panička zachovává naprostý klid (je to žena nervozity prostá), zatímco já neustále pískám, volám a hartusím.

Proto s padající tmou jsem začala tušit, že pohodový víkend skončil. Takže když znovu zařinčel mobil, v duchu jsem zaúpěla „nééé“, ale věděla jsem, že průšvih už je právě na pochodu. Ano volali, že jsou někde nahoře, musela jsem vyzvídat, kde asi, potom je navést na cestu dolů a zjišťovat, co se vlastně děje. No, samozřejmě Jarda zmizel. Zmizel ještě za světla, když se pohybovali na zamrzlých skalách Babího lomu!

V městských zimní obuvi, ale protože: „On nás vždycky najde v jakémkoliv terénu….“, tak se moc nevzrušovali. Až se sami v rychle padnoucí tmě ztratili, tak si uvědomili, že nemají ani psa. A volali SOS k nám domů. Připadala jsem si jako horská služba na výjezdu a nevěřila jsem, co všechno dokážu vymyslet. Manžela i sebe jsem vyzbrojila silnými baterkami, já na hlavě ještě čelovku, dobré oblečení, nezbytné hole, píšťalku, ta byla na psa, nemínila jsem si v mrazu vyřvat hlasivky a pískat na prsty také nešlo, aniž by mně nezamrzly v puse.

Když dorazili podle mého návodu do údolí k jezírku, podle dohody se hlásili na mobilu, my už s manželem vyrazili na druhý konec vísky autem, na místo srazu. Všude tma, nikde nikdo a ticho, že až v uších bolelo. Když jsme vystoupili z auta, ze stínů lesa se vynořily dvě zmrzlé postavy, naštěstí vcelku a nekulhající, za to málem popadali smíchy, když nás uviděli, hlavně mně se svítící čelovkou a s baterkou v ruce. Pes se k nim zatím nepřidal.

Smích je brzy přešel, když jsem se zhrozila, že zůstal někde nahoře v klouzavých, hladkých skalních plotnách, v některých místech kolmo padajících mnoho metrů na západní stranu, to znamená směrem od nás na druhou stranu skalního hřebene. Paní najednou silně znervózněla a nebyla daleko od pláče. S manželem jsme rozhodli, že se rozdělíme, jedna část půjde lesem směrem vzhůru k červené značce a k rozhledně a druhá část zpět po silničce nahoru směrem k vrcholu Babího lomu.

A bude se stále hlasitě volat a pískat, aby pes věděl, že se konečně někdo o něj začal zajímat. Pokud nežel zraněný a zaklíněný v nějaké skalní puklině. Přátelé s manželem vyrazili, do černého mrznoucího lesa vzhůru a já do tmy po zmrzlé silničce také vzhůru. Jenomže jsem je neslyšela ani pípnout, ani písknout, což mne naštvalo, tak jsem se na obrtlíku otočila a začala jsem je stíhat. Když jsem konečně dorazila upachtěná a zadýchaná ke skupince světel, zrovna si vykládali, jak je Jarda skvělý, že se mu určitě nic nestalo.

Zmínila jsem teorii o skalních puklinách, což jsem neměla dělat, protože to už znervózněl i Jardův páneček. Začala jsem hulákat do černočerné tmy jeho jméno, pískat na píšťalku i na ty zmrzlé prsty došlo. Ticho a tma. Ale aspoň začali také volat a pískat. A najednou, kdesi nahoře, v dálce, jsem zaslechla ten krásný hlas, sice slabounký, ale kterým jsou obdarovaní smečkoví honiči, brakýři a jim podobní. Takový ten na konci štěknutí …zpěvný.

Jenomže smůla byla, že jsem ho zaslechla sama. Už jsem si myslela, že se mi to zdálo, nikdo mi nechtěl věřit. Nutila jsem pánečky volat a pískat a hlas se ozval znovu, to už ho slyšeli i ostatní. Po chvílích se pes ozýval a pomalu se přibližoval, pánečci museli stále volat a nakonec došlo ke slavnému setkání. Spadl mi kámen ze srdce, protože městský pes, i když je to rozený honič, který je nechán na pospas v neznámých kluzkých skalách, za mrazu a potmě, mohl skončit špatně.

Nebo mohl zaběhnout hledat pomoc do vzdálenějších obcí. Nemluvě o tom, že cestou mohl načichat stopu háravé fenky, s pánečky na výletě ještě v odpoledních hodinách a tahle lákavá stopa ho mohla odvést bůhvíkam. Divočáků jsem se v jeho případě moc nebála, má jistě zakódované, že to není zrovna lovná zvěř pro něj. Teprve když jsme u nás doma konečně rozmrzli, tak jsem si opravdu oddechla. Pro mne nový rok začal dobře.

Každopádně bylo na mém chování venku něco dost popudlivého, protože od poslední návštěvy se už u nás se psem neobjevili. Bohužel, protože jinak jsou to velmi milí lidé. A Jarda, ten už stejně dost zestárl.