Učím dospělé v jazykové škole. A učím je ráda, protože nemusím nikoho napomínat, aby se nepral se spolužákem, nehoupal se na židli a při soustavném žvanění v hodině stačí nespokojeně mlasknout a nevrle loupnout okem. A všichni vědí, oč jde 🙂
Už několik let pořádám studentům vánoční hodinu. Požádám je, aby přinesli cukroví a termosky s čajem – je to jazyková škola na malém městě, a proto se studenti sjíždí z okolí autem. Já vyrobím pracovní listy s tématikou Vánoc, vesele santaclausujeme, zopakujeme si, který sob má svítící nos a doplňujeme text některé známé vánoční písničky.
Také pro své studenty mívám malinké dárečky. První roky byli překvapení, ale letos překvapili oni mne. Kdysi jsem si postěžovala, že s mým jménem Leona člověk nesežene ani hrnek. Do jazykovky si nosím malou termosku – termohrnek. A tak mi vyrobili termosku se jménem. Když jsem si ji přinesla domů, tak jsem tvrdě oznámila – a nepůjčím 🙂
Od jiného kurzu jsem dostala úžasný kalendář s fotografiemi medvědů z Finska (kalendář nafotil kolega té paní, co mi ho darovala), vánoční hvězdu a drobné dárečky. Byla jsem nadšená – připadala jsem si jako nejhodnější pančelka na světě, která ve vánoční hodině mávala kartičkami a loudila po lidech, aby řekli, jakou má souvislost s Vánoci Severní pól a jak se jmenuje Santův dopravní prostředek.
Pravda, patnáctý poslech koledy způsobil, že jsem si ji zpívala ještě před Silvestrem, ale rodina chápala – konec konců, tuhle koledu jsme vybrali s Kubou.
Tak letos jsme zvládli i historii vánočního pudinku – kdo ví, co budu chystat příští rok?
Dede: Matyldo, já nevím, co nachystáš, ale jsem si jistá, že bych u toho chtěla být! Proč vlastně bydlíš tak strašně daleko? Taky bych se s tebou učila anglicky:))
Dobrého učitele vyvážit zlatem – a najít dobrého učitele, to je úžasná trefa. Je mi jasné, proč ti studenti ty dárečky dali:)) A vás dnes zase jednou vybízím ke vzpomínkám – a mohou být klidně i čerstvé! A to ke vzpomínkám na učitele, kteří vás ovlivnili, nadchli, na ty nezapomenutelné, kterým byste rádi donesli dáreček i dnes. Tak co, kdo to byl u vás?
Dobré ráno všem, internety u Dede pořád stávkují, vzkazuje, že zatím nemůže vložit dnešní článek. Snad se povede v průběhu dne.
Už jsem se lekla, že Dede dostihl nějaký chcíp – naštěstí je to „jenom“ nepřipojení internetu. Tak ať se spojení podaří.
Milí čtenáři, moc se omlouvám, ale nejde mi doma celý večer internet, takže se mi nepodařilo vložit přichystaný článek do redakčního systému. Nefunguje mi ani hotspot z mobilu, a z mobilu článek nevložím. Snad to zítra ráno už půjde.
Děkuju za pochopení 🙂
to nevadí, to je přece docela dobré téma, jako ostatně podstatná většina.
Děkuji všem za komentáře, ale dneska jsme byla tak v poklusu, že jsme vás stihla přečíst ráno a teď.
Pokud jde o mou výuku- mám dospělé v jazykovce, letos mi k nim přibyli dva osmáci. Nijak jim nevadí, že věkový rozptyl jejich skupiny je fakt velký, nároky mám na ně stejné a řekla bych, že mají co dělat- dospělí se dokážou naučit víc, protože vědí proč.
V soukromých hodinách mám dospělé, co neradi skupinovou výuku, a děti, kde selhala škola. Tedy nejen děti s problémy, ale i děti velmi nadané, které se několik let ve výuce angliny kousaly nudou. Přiměřeně jim přisypávám znalosti a vždycky varuju- ne že budeš pak v hodinách ve škole dělat binec 🙂
Ta poslední věta mě dostala 🙂
Velmi přávidím všem, kteří měli v životě štěstí byť jen na jednoho jediného skvělého kantora. Já jsem za celou základku, střední školu i v různých jazykových kurzech to štěstí neměla. Kantoři byli různí, ale nikdo, kdo by zanechal v mém životě nějakou stopu. Považuji to za svůj životní handicap.
Já bych dneska vzpomněla především na svoji učitelku angličtiny z Anglie, která učila cizince. Jmenovala se Anne a já jsem až u ní zažila vlastně moderní způsob výuky jazyka a těšilo mě, že mě to šlo, aj tu zkoušku jsem si složila. Důležitější bylo, že jsme se skamarádily a díky ní jsem dokázala pochopit podstatně víc z toho, co nás tehdy v anglické společnosti obklopovalo.
No a tak se vrátím k Matyldě:)) I s ní se kamarádím a jen tak mezi řečí sleduju, co vymýšlí, aby svoje studenty povzbudila a hlavně rozmluvila:)) Vím, co času věnuje přípravám různých her, jak vymýšlí individuální triky na obzvlášť jazykově… nepříliš nadané 😀 Vím, že má úspěchy – že její studenti mají úspěchy.
No a tak mě mrzí, že mám kamarádku, která tak báječně učí angličtinu a ona jo musí bydlet na opačném konci republiky:))
Tady se veřejně přiznám, že i když mám pasivní angličtinu myslím na velmi slušné úrovni, mluvím jak Massa Bob (kdo víte, kdo to byl?:)) Jenže to je ta potíž – nikdo po mě mluvení anglicky nechce a jak to nikdy nebyla moje silná stránka, tak teď je to moje slabá stránka.
Hm, že bychom měly s Matyldou hodiny po skypu?:)))
Ale to udělejte – takhle teď Terka piluje angličtinu – každou středu v pět hodin má individuální hodinu a moc si to pochvaluje. Hlavně se nemůže vymlouvat na nesjízdnost silnic (rofl) když ji popadne lenóra. Navíc dostává i úkoly, probírají to, co právě potřebuje (ano, taky mluví jako Massa Bob – bylo to v Duchu Llana Estacada?) a vůbec se jí to moc líbí. Problém je, když vypadne síť, ale jinak … fakt to zkuste.
Bylo,Ygo, v dětství to byla moje velmi oblíbená kniha z edice KOD a syn ji po mně podědil,taky ji četl několikrát. 🙂
Jo:)) On byl snad i v dalších, ale tahle je ta hlavní:))
U nás doma se taky vždycky říkalo, že „mluví jak Massa Bob“. Ani jsem přesně nevěděla, z které mayovky to vlastně je. Tak teď to vím 😀 .
Massa Bob už nebýt Sliding Bob – jezdit na koni jako Indián
Jo! 🙂 Ahoj MaRi!
Ja mam Massa Boba zaziteho ze Syna lovce medvedu..?
Ano, Syn lovce medvědů předcházel Duchu Llana Estacada …
Dede, skype mám 🙂
Massa Bob byl chytrý,vééééélmi chytrý….pokud myslíš toho černocha z májovky o Synu Lovce medvědů…. 😉
Dede, můj příspěvek se neobjevil, stejně jako několik dalších přes víkend (asi 10?). Nešlo by s tím něco udělat? Ty víkendové asi vem čert, byly jen o vaření, nic důležitého. Ostatně vlastně ani ten dnešní nebyl nijak a ničím zvláštní.
Jak tak nad tím přemýšlím, nic důležitého sem nepíšu, takže je to asi opravdu jedno,že.
Aido, já zkusím hledat, jenže já už zase dnes odmazala spamy. A pohlídám tě!
A všechno je důležité – i to o vaření.
Prosím, můžeš sem něco napsat, třeba s odkazem (aby to spamu chutnalo) a já mu pak řeknu, že tě nemá žrát, jo?
Ono už je to jedno, na zveřejnění netrvám, fakt to nebylo nic důležitého, takové bezvýznamné plky.
Ale jednu (aspoň pro mě) pěknou věc mám – za měsíc jedu na pár dní do Afriky, do Keni, na služebku. Je to simulační cvičení na slintavku a kulhavku organizované OIE, WHO a FAO a já se moc těším. Jen jsem zvědavá, jestli si ji taky jako kolegové přivezu, zatím se to podařilo všem. 😉
Přivezeš si slintavku??? Nebo jsem to špatně pochopila?:)) Jinak věřím, že to bude nezapomenutelná cesta – v Africe jsem nikdy nebyla a nejspíš ani nebudu. Foť a koukej!:)) Můžeš nám potom napsat nějaké postřehy, minimálně mě to bude moc zajímat:))
Ad komentáře:
Aido, pro mě je každý komentář důležitý. Jen já mám ve zvyku, když načítám ráno stránku, kouknout hned na spamové komentáře (těch je tak 200-400) a všechny je rovnou smazat. Musím je mazat ručně, kdybych to nedělala, tak se stránky zahltí. Takže když nevím, že je mám prohlídnout, tak to smažu všechno. No a dnes jsem přišla k počitadlu až pozdě a mazala… Aby se to neopakovalo, musím najít nějaký sežraný komentář a zmáčknout u něj tlačítko „není spam“:)) proto teď budu čekat, jestli ti to něco sežere. Ono se to občas stává a já netuším proč.
Fotit asi nebudu, neumím to a nemám foťák. Tu slintavku si fakt zatím přivezli všichni. A jedu do Keni, tam je těch aktivních ohnisek zatím pořád dost.
Eh, možná blbej dotaz… ale dovezeš si vzorky nebo předpokládáš, že budeš tu slintavku mít ty? (wasntme)
Já. 🙂
To musí být docela peklo, chytit slintavku, ne? Musí to dost bolet.
Pamatuji si, jak se mi v dětství občas udělal v puse boláček, o kterém se vždycky říkávalo, že je to slintavka, ale čertví, co to vlastně bylo. Obvykle byl jen jeden a za pár dní zmizel, ale bolelo to tak, že jsem z toho byla vždycky hotová. A mít toho plnou pusu, no potěš 🙁 .
jen si nevoz žádný choroby aido..ale přivez hodně materiálu,který nám budeš moci předložit a seznámit nás s ním….na to se moc těším…a nějaký receptík na tamní jídlo 😀
Já bych tady chtěla vzpomenout i na některé jiné učitele. Pro mě to byla na gymplu paní profesorka Jelínková, která nás učila ruštinu (pro nás vždy „Jelena“) a na fakultě pan docent Hořký, který nás učil italskou literaturu, kulturu a dějiny a paní profesorka Tionová, která nás učila francouzskou gramatiku. Všichni měli něco společného – byli to neuvěřitelní pedanti a na první pohled se jevili jako osoby nepříliš přívětivé. Nakládali na nás neuvěřitelné porce učiva, bazírovali na přesnosti a podrobnostech a zdánlivě s nimi nebyla žádná sranda. Báli jsme se maturity z ruštiny, báli jsme se první zkoušky z italské literatury a asi nejvíc jsme se báli zkoušky z francouzské gramatiky, která se dělala po třetím semestru a o které se tradovalo, že kdo ji udělá, ten dostuduje, protože nic horšího už nebude. A ejhle, všechny ty zkoušky jsem samozřejmě udělala. Jelena se u maturity projevila jako velký formát, napovídala a pomáhala, jak se dalo, nevěřili jsme svým očím a uším. Navíc díky jejímu čtyřletému pedantismu a nekompromisnosti (v kombinaci s mým zájmem o cizí jazyky) byly moje znalosti ruštiny po maturitě skutečně rozsáhlé. Ze zkoušek a zápočtů z italské literatury a dějin se vyklubala příjemná popovídání u cigaretky (nabídnuté panem docentem) a zkouška z francouzské gramatiky byla sice těžká a drsná, ale paní profesorce dodnes děkuji za to, že jsem v podstatě schopná napsat bez chyby prakticky libovolný francouzský text.
Tím jsem jen chtěla říct, že ne vždycky je všechno tak, jak to na první pohled vypadá.
Tak i vám třem děkuji a jestli jsem vás kdysi považovala za morousy, tak dnes už vím, že to bylo jen k našemu dobru (y) .
Já pro změnu měla docenta Horkého z histologie, byl to fakt formát a hodně fajn člověk. Tvářil se jako ryzí misogyn, přitom byl velmi galantní a ženy měl rád.
Ale strašně obdivuju všechny, kdo v mém mládí chodili na fildu a na jazyky. Já taky strašně moc chtěla, moc, moc. Jen jsme tam neměli nikoho známého, tak jsme holt šla na tu veterinu. I tak jsem se tam dostala až na odvolání (chlapce, který ode mě celé přijímačky opsal – toho tam vzali hned).
Já jsem tam taky žádné známé neměla.
A kdyby na to přišlo, dnes bych šla radši třeba na tu veterinu. Studium na fildě je fajn, víceméně zábava, ale je tak trochu k ničemu. Podle mě je mnohem lepší vystudovat něco prakticky použitelného a k tomu se naučit nějaký jazyk.
Můj případ (myslím ty jazyky).
Nicméně, veterina je tak strašné studium, že jsem od něj obě děti odrazovala (a úspěšně odradila), kdybych věděla, co je to za hrůzu, v životě bych tam nešla. Hrozné.
No já bych spíš šla asi nejradši na nějakou přírodovědu, výběr je obrovský. Tohle bylo jen tak příkladmo. V podstatě jakákoli profese v kombinaci s jazykem je lepší, než jen několik samotných jazyků. Pokud se tedy člověk netouží zahrabat v zaprášených kancelářích akademie a dělat nějaký nejapný výzkum, který vlastně ani nikoho nezajímá. A to jsem tedy fakt nechtěla.
Ale studium bylo moc fajn a plné zajímavostí, to je taky fakt.
Vzpomínám ráda na učitele na ZŠ, třídní, paní učitelku Věru Vrbou, věrnou sokolku,pana učitele Jarka Pajdlu, sportovce,pana učitele Menšíka, skvělého učitele dějepisu,Paní učitelku Marii Doležalovou, která měla velkou trpělivost s prvňáky, paní učitelky Raschendorfovou, přísná ale spravedlivá,Klesnilovou, ta nechodila daleko pro ránu, zvláště klukům, grázlíkům.
Na průmce jsme měli profesory osvícené, chápavé, nezapomenutelné, třídní Libuše Livorová, zemřela bohužel po porodu dítěte, nesli jsme to velmi těžce,dále tělocvikáři , kteří k nám měli nejblíže, paní prof. Holibková, Jarda Carda, příjmením Hořínek,ing. Procházka, manželé Klobásovi a všichni , na které jsem si nevzpomněla. Vedli nás dobře životem a dělali z nás lidi. Základy ve škole a rodině jsou pro život nejdůležitější a ten kdo byl v mládí pokřiven, se většinou už nenarovná.
To já mám s panem profesorem třídním zcela novou historku. Vstoupil do dveří na srazu a spolužačky sborem vydechly: „Pane profesore, jak to děláte? Vy jste se vůbec nezměnil. “ Sraz byl 25 let po maturitě. Pan profesor opravdu nepřibral. Vlasů má stejně málo. Jenže při našem odchodu z gymnázia mu bylo 39 let.
Tehdy vypadal starší než byl, teď odpovídá věku. To se to nestárne.
Jak píše Inka, už jednou jsme tu na své učitele vzpomínali, ale to nijak nevadí. I já ráda znovu vzdám hold několika svým bezvadným učitelům.
Začalo to hned v první třídě paní učitelkou Jaroslavou Brabcovou. Byla hodná, laskavá, usměvavá, jako maminka. Taková, jaká by paní učitelka pro prvňáčky měla být. Když jsme se s ní na konci třetí třídy loučili, bylo nám smutno.
Další byl na gymplu pan profesor Stanislav Rypáček (jistě si dovedete představit, jak si se svým jménem užil 😀 ). Tři roky byl naším třídním a jinak učil matematiku, deskriptivní geometrii a technické kreslení. Taky s námi jezdil na chmel. To byl pedagog na svém místě. Měl takovou autoritu, že si na něj ani největší školní lumpové nedovolili ani to nejmenší, přitom nikdy nezvyšoval hlas a neukládal žádné tresty. A mě, která jsem i na tomto přírodovědném gymplu s rozšířenou výukou matematiky, naučil na celý život matiku milovat a považovat ji za královnu všech věd. Ve čtvrťáku nás učil už (tehdy) vysokoškolskou matematiku – infinitezimální počet a zrovna z této disciplíny jsem i úspěšně odmaturovala. Byl to báječný člověk.
A třetí byl na FF UK Martin Hilský. Poznala jsem ho v době, kdy ještě nebyl mediální hvězdou. Tenkrát překládal teprve první ze Shakespearových her. Ale už tenkrát se o něm na fakultě tradovalo, jaký je skvělý. Já jsem studovala sice na romanistice, ale bylo mi trochu líto nechat stranou do té doby milovanou angličtinu. Osnovy byly tehdy trochu sešněrované, takže mě to stálo trochu administrativního úsilí, ale podařilo se a mohla jsem nezávazně chodit na některé přednášky na anglistice, a tak jsem mimo jiné chodila na anglickou literaturu u Hilského. Bylo to asi to nejlepší, co jsem kdy „ve škole“ zažila, a jsem šťastná, že jsem to mohla zažít.
Všem třem (ale nejen jim) strašně moc děkuju a kdybych mohla, dám jim kytičku (rose1) .
Tapuz, přednášky u Hilského závidím – to muselo být něco!
Já si bohužel moc nezapomenutelných kantorů nevybavuju. Jen profesora Brože biologie a zeměpisu alias Ešuse z gymplu (GWP na náměstí Míru v Praze). Ten byl nazapomenutelnej a fakt naučil, i když jsem u něj zkusila jak pes – znal moji matku a tím způsobem dával najevo, že nemám žádnou protekci:)) Pak jsme měli dost šílenou (ale vlastně fajn) matikářků a profesora na geologii. Ani angličtinář nebyl špatnej, ale to doceňuju až teď:))
Jako osobnost, která mi za krátký čas hodně dala, bych rozhodně zvolila Josefa Vágnera (Safari Dvůr Králové). Psala jsem s ním diplomku (Přeprava divokých zvířat), byl to neskutečně vzdělaný a moudrý člověk, s bezvadným přístupem k životu a smyslem pro humor. (h)
Chtěla jsem říct, že jsem na tomhle přírodovědném gymplu přesto pěstovala svoje humanitní zájmy, tedy především jazyky.
Hilského upřímně závidím, máme ho doma moc rádi (a před časem jsme MLP dala takového toho jeho komplet přeloženého Shakespeara, byl rád).
Chichi, Matyldo, já myslela, že ti žáci dali tu mikulášskou čepičku! (chuckle)
Učila jsem pár let dálkaře na ekonomce a musím říct, že mě to celkem bavilo. A žáci se ke mně hlásili ještě dlouhá léta po maturitě.
Nedá mi to, když je dnes školní téma a pochlubím se – můžu? Naše Anička, žačka 2. třídy, dostala pochvalu „za vstřícnost a kamarádský přístup ke spolužačce“. Mamka z ní nedostala, o co šlo. Až od paní učitelky se dověděla, že si Aňa vzala pod patronát slabší spolužačku, pomáhá jí a drží nad ní ochrannou ruku. Sama se tak rozhodla, požádala učitelku, aby ji k té holčičcce přesadila. A prý i ostatní děti se začaly k ní líp chovat a nesmějí se jí, když jí něco nejde. Dojalo mě to a vážím si paní učitelky, že si všímá i takových záležitostí mezi dětmi a že dá vědět i rodičům. Děti i rodiče si ji pochvalují, bohužel není jisté, že s nimi bude pokračovat ve 3. třídě, možná se vrátí příští rok k prvňákům.
mě by spíše zajímalo,co napsala těm ostatním, co jí posmívali…
Jestli napsala nebo nenapsala, to nevím. Podle mě v tomto případě lepší než poznámka do žákajdy je domluva na místě. Ostatně nejlepší na tom je, že na posměváčky zabral dobrý příklad. (inlove)
to máš pravdu..jenž eono je snazší napsat pochvalu než sdělení rodičům, že se jeho dítě chová nepatřičně ke spolužačce…bohužel…
Šikovná a hodná holčička!
Hančo, Aňa je bezvadná holčička! Ono to chce i odvahu. Ne snad ta sama pomoc, ale postavit se na stranu někoho, kdo je z nějakého důvodu vydělen. Skvělé vysvědčení pro celou vaši rodinu (inlove)
A paní učitelka vypadá taky rozumná:))
jo,já nechci snižovat to nádherné gesto tvojí vnučky, to je fakt vidět,že je správně vedená a že vaše rodina skvěle funguje….
Mile kolegynky a kolegovia. Konecne sa po dlhom case k Vam dostavam.
Stare PC mi odislo do vecnych lovist. A Minko mi odisiel za duhovy most,
TTakze teraz som zvieratnicka bez akehokolvek zvierata a vzhladom na moju profesiu opatrovatelky v zahranici je tazke nejake zvieratko drzat.
Az teraz sa mi podarilo zaobstarat nove PC a tak sa mozem s Vami spojit.
Dufam, ze nie je este prilis neskoro zazelat Vam a Vasim 4-nohym milacikom do noveho roku vela zdravia, stastia pokoja a pre veriacich ajj Bozieho pozehnania 🙂
Také přeji všechno nejlepší, štěstí, zdraví a něco hezkého ať tě potká v tomto roce. Ať smutek ze ztráty Minka přebolí a třeba zase za čas nějakého mazlíka budeš mít. (h)
Hlavně, že jsi zpátky, to je fajn. Hodně zdraví, štěstí a spokojenosti v roce 2017. A Minko, pozdravuj tam ty naše.
Drž se děvče, máš těžkou službu.
Ahoj Yetti, to je fajn, že zase můžeš mezi nás (wave)
Je mi líto Minka i tebe.. Kolik mu vlastně bylo?
Taky ti přeju všechno nejlepší v novém roce – ať máš příjemnou práci a kdo ví, třeba se časem zase usadíš a i na tú kočičko zase dojde:))
Minkovi už je dobře a Tobě bude taky, až to časem přebolí….a jednou si tě najde další koč, nemám strach….
Potkat v životě dobrého a laskavého učitele toť výhra.
Měla jsem na ně docela štěstí. Bohužel jsem v první třídě potkala i jejich pravý opak.
Ale těch dobrých bylo zaplať bůh více.
Se slzou v oku budu vzpomínat na paní učitelku ze speciální dys třídy, která učila mého mladšího syna Pavla těžkého dysortografika ve 3. 5. třídě ZŠ.
Díky ní jsem zase chodila bez staženého žaludku na třídní aktivy, ale hlavně díky ní chodil zase rád do školy Pavlík.
Vzpomínám na profesora Bedřicha Kaněru, který mne nikdy neučil ba ani nesuploval. Ale měl kabinet hned vedle naší třídy (byli jsme tak trochu zašití za rohem u záchodů (rofl) ) a byl s námi na lyžařském výcviku v Krkonoších. S úsměvem vzpomínám na výstup na Sněžku i na jeho večerního Čochtana. Když jsem četla jeho parte vyvěšené na místní Knize, regulérně jsem plakala … vzácný člověk vzácné povahy.
A vzpomínám na Jaroslava Kučeru (či-li Jarečka), který nám dělal třídního v deváté třídě – sice naučil nás úplné nic (měl češtinu), ale i tak byl nezapomenutelný – dodnes si pamatuju úryvek z Nikoly Šuhaje i ze Zlatého kolovratu – to byla jedna z mála věcí, co po nás chtěl.
A veliký dík Miroslavu Sláčikovi (alias Slajda), který mne na základce naučil ruštinu takovým způsobem, že na střední škole jsem s gramatikou i slovíčky vystačila až do maturity.
A vzpomínám na našeho třídního na SEŠ Františka Oulehleho (pro nás na vždy Francin) – který si s náma užil až až a přece na nás nezanevřel, ba při každém setkání se s náma vítá jako se ztracenými dětmi. Francine, ty dobře víš, že za ty čtyři roky jsem z němčiny pochytila jen Guten tag, herr profesor!, přestože jsem ti celé čtyři roky dělala referentku (chuckle)
No a pokud se nejedná jen o učitele, ale i o jakési vychovatele, tak musím vzdát hold našemu Prófovi – profesoru Čestmíru Staškovi, nejdéle činnému sbormistrovi u nás. Neučil nás jen zpěvu, hře na kytaru a podobně. Opravdu nás vedl, šel nám příkladem na táborech a zájezdech, staral se o nás. Vážím si ho a váží si ho i o mnoho let mladší lidé, kteří prošli jeho rukama.
Jo,kantoři,pedagogové,učitelé… pokud na někoho nezapomenu tak:
1. na soudružku učitelku z I.třídy – Miroslavu Heřmanovou (na stará kolena provdsanou Kaňkovou) z Chrudimi. Moje milovaná paní učitelko,Vy jste mne naučila,číst,psát a počítat, objevovat svět knih a měla jste úžasnou trpělivost…Vám patří můj dík, vzpomínka a i ty slzy,co mi před chvílí vytryskly z očí, najednou mi po 42 letech moc chybíte…
2. třídní z devítky – Milenu Zímovou, člověka s takovou energií,optimismem a smyslem pro fair play, a s velkou láskou k chemii, jsem nepoznala.
3.ing.Josefa „Pepu“ Malého ze strojárny. Ač nás neučil,jen u nás občas suploval mechaniku nebo stroje a jeho svérázný přístup někteří zrovna nemilovali,patřila jsem mezi ty,které dokázal probudit a místo tupého biflování i pochopit vykládanou látku a pospojovat si do souvislostí učivo z těch 4 let studia. Díky Vám…
mojí první třídní,bych dala nějakou krásnou knihu, Milenu Zimovou bych pozvala na skleničku dobrého vína a donesl ají nějakou dobrou kávu. A pro „Pepu“ – ing.Malého, bych snad sehnala i karton původních startek, které náruživě kouřil a uměl se o ně i podělit….
JSEM TU DNES DOCELA PRVNÍ SE SVÝM VLASTNÍM VZPOMÍNÁNÍM. MÁ NEJHLUBŠÍ POKLONA A TAKY JEDNA Z NEJKRÁSNĚJŠÍCH VZPOMÉNEK NA ŠKOLU PATŘÍ PANÍ ŘÍDÍCÍ JEDNOTŘÍDNÍ ŠKOLY V PEKLE NAD ZDOBNICÍ. TÉHLE PANÍ ŘÍDÍCÍ DĚKUJI ZA MNOHÉ A HLAVNĚ ZA JEJÍ NESKUTEČNOU TRPĚLIVOST S MOU NEPOSEDNOSTÍ A HLOUPÝMI NÁPADY A LUMPÁRNAMI, J KTERÝMI JSEM SI VYUČOVACÍ HODINY ZPESTŘOVALA. A DALŠÍ OBROVSKÉ PODĚKOVÁNÍ A HLUBOSKLON PATŘÍ NAŠÍ SKVĚLÉ UČITELCE NĚMČINY ZE ZÁKLADNÍ ŠKOLY. TA NÁS NAUČILA MOC A MOC PRÁVĚ SVÝM PŘÍSTUPEM. HNED PRVNÍ VYUČOVACÍ HODINU NĚMČINY NA NÁS MLUVILA POKUD MOŽNO POUZE NĚMECKY. ZKRÁTKA NÁS HODILA DO VODY A MY SE TAK V NĚMČINĚ ZAČALI UČIT PLAVAT. DALŠÍ SKVĚLÁ KANTORKA BYLA NAŠE ČEŠTINÁŘKA, KTERÁ PRO NÁS, KTEŘÍ JSME MĚLI ZÁJEM NĚCO TVOŘIT A PSÁT , ZŘÍDILA KROUŽEK TVŮRČÍHO PSANÍ A SAMA HO TAK SKVĚLE VEDLA. JÍ VDĚČÍM ZA TO, ŽE JSEM I NĚJAK PROPLULA HNUSNÝM A NENÁVIDĚNÝM GYMPLEM.SLÁVA A ČEST VŠEM TŘEM TĚMTO KANTORKÁM.
NA ZÁVĚR VĚCNÁ POZNÁMKA. NA TŘI NEDĚLE MIZÍM Z NETU A DOČÍTAT ZMEŠKANÉ NESTIHNU. JEDU SE LÁZNIT DO PODĚBRAD A NEVLASTNÍM ŽÁDNÝ NB. MÁM DOMA STOLNÍ PC, TAKŽE KUPOVAT KVŮLI TŘEM NEDĚLÍM NB BY PRO MNE BYLA ZCELA ZBYTEČNÁ INVESTICE. MĚJTE SE TU VŠICHNI KRÁSNĚ A PĚKNĚ SI POVÍDEJTE BEZE MNE. NA TŘI NEDĚLE SE VYPAŘUJI A PATRNĚ ANI NAKUKOVAT NEBUDU, JELIKOŽ NENÍ, Z ČEHO A NA ČEM NAKOUKNOUT.
UŽIJ SI LÁZNĚNÍ. (h)
LENKO, UŽIJ SI LÁZNĚ! AŤ TI POMOHOU A POZNÁŠ MILÉ LIDI. AŽ SE VRÁTÍŠ, DEJ VĚDĚT, JAKÉ TO BYLO! (inlove)
a proč je Lenko nejmenuješ????
Tak, tohle mne bohužel hned nenapadlo, takže hned to napravuju. Paní řídící z jednotřídky se jmenovala Šupová a já se s ní naposlady potkala při své návštěvě Pekla, když jsem ještěbstudovala gympl, mezi druhým a třetím ročníkem. tehdy jsme zavzpomínaly na mé lumpárny(viz můj článek Chrousti na starém zžvířetníku, na oškubaného zlého housera a mnoho dalších vylomenin, které jsem vymýšlela sama nebo jsem se jich zúčastnila . Jako by na mne paní řídící tehdy čekala. Nejenže mne okamžitě poznala i po té spoustě let, co od jejího působení na mne uběhla, ale náramně jsme si tehdy popovídaly o mých kantorských plánech. Paní řídící však napodzim toho roku po mé návštěvě bohužel umřela. Paní učitelka češtiny a ruštiny na vyšším stupni základky se jmenovala Nováková a byla to ta, která z nás všech dokázala vydolovat to nejlepší, co jsme mohli dokázat.Pak už jsem se setkala jen s jednou vyjímečnou osobností, a to na vš. byl jí skvělý kantor hudební a sbormistr pěveckého sboru fakulty. PhDr Fiala.
právě proto,by byla škoda, aby tu nebyli zvěčněni i se jménem….však si to zasloužili….
Už to tady jednou bylo, ale hold učitelům, kteří prošli mým životem dám ráda…
Paní učitelka Wagenknechtová, fantastická dáma, která opravdu všechno dělala nad rámec svých povinností. Na den dětí nám kupovala něco dobrého, jeden rok to byl nanuk DUO, tehdy naprostá novinka. Přivedla maminku jedné spolužačky a od první třídy jsme měli němčinu. Já k paní Ornstové potom chodila celých devět let. A celá řada dalších kantorů až po našeho vedoucího diplomky, který nám nejen že pomáhal, dokonce nám pomohl publikovat, probíral s námi celou práci, věnoval nám spoustu času. A jestli dovolíte, tak skláním se i před svou sestrou, která učí na prvním stupni a pro své děti připravuje stále nové a nové.