Ležela jsem v posteli a snažila se zjistit, co mě probudilo. Natažené uši se vyplatily – ano, je to traktor s pluhem. Pohled na hodiny mi řekl, že jede hned po páté, zatímco obvykle, když sněží, nepřijede na naši vesnickou cestu dřív než v jedenáct. Nemusela jsem tedy ani vstát z postele, aby mi bylo jasné, že ta předpověď tentokrát meteorologům vyšla:))

Letošní podzim se mi po mnoha letech jevil jako nadějný. Často mrzlo, ale sníh se nám vyhýbal. Občas jsme měli pocukrováno, ale kdykoliv přišly silnější srážky, byly v podobě deště. Snažila jsem se z něj stále radovat (u nás je pořád hloub v zemi sucho), ale šlo to ztuha – jak bahno vznikne rychle, tak mi bylo jasné, že po namrzlé půdě většina drahocenné vody prostě jen steče.

Horší než bahno byl však letos led. Už čtyřikrát (!!) se letos stalo, že mrzlo a do toho pršelo, takže všechno všecičko bylo oblité ledem (První jazyková poznámka: oblité jako ob-lité, nikoliv pozvracené:)). Ano, znám vysvětlení tohoto jevu, ale stejně jsem si říkala: „Proč tedy nemůže sněžit, když už je zima?“ Jak nemám ráda bahno, tak rovnou přiznávám, že led je pro mě nesrovnatelně horší. Umím chodit i jezdit v autě v bahně i po sněhu, ale led… ten má tendenci vyhrávat.

Před odjezdem do města

Se začátkem ledna se ale i na nás začal trošku sypat sníh. Druhého malinko, to byla spíš námraza. Třetího víc – takže jsem už vytáhla hrablo a čistila dvorek, zápraží a protože bylo sněhu relativně málo a byl to lehounký prašan, vyčistila jsem z pilnosti i obě terasy. S večerem ale začal vítr zesilovat a naznačoval, že bude legrace. Obě psice večer vykoukly z Domu, vyběhly do vyjícího vichru nesoucího sníh a svorně mi oznámily, že dnes budou držet noční hlídku doma. Nehádala jsem se, taky nemám ráda vítr!:))

Z Domu jsem vykoukla po šesté a bylo mi jasné, že si zaposiluju. Přibylo tehdy asi jen čtvrt metru sněhu, ale díky větru vznikaly úctyhodné návěje a závěje. Další jazyková odbočka – výsledek vyhledávání: návěj je materiál navátý na návětrné straně předmětu, závěj je materiál zavátý do prostoru. Sněhové jazyky jsou závěj, která ještě pořádně nevyrostla:)) Pokud jde o úklid, je to jedno. Pokud jde o jízdu autem, obojí je podstatně hůř průjezdné než pouhý napadaný sníh (vlastní zkušenost:)).

Prvním úkolem bylo vyhrabat hlavní cestičky. Druhým odhrabat bránu, aby se mohla otevřít, což se ukázalo být podstatně náročnějším úkolem. A to jsem neřešila ten sníh, který mi na ni z druhé strany nahrnul pluh, ten jsem hodlala prostě projet. Za třetí jsem musela očistit auto. Vítr mě šlehal do nechráněné tváře a já jsem byla ráda, že nemusím být za dámu, protože dlouhá péřová bunda mi jinak držela živly od těla.

Sněhové jazyky n

Vycouvala jsem z dvorku na parkovací místo za cestou (přejela přitom dvě sněhové bariéry od pluhu) a vznešeně klikla, aby se brána zavřela. Ta na mě jen vyplázla jazyk – a trvala na své neposlušnosti, i když jsem očistila čidla. Nechala jsem nastartované auto svítit do brány a vrátila se domů pro ruční otvírátko a čelovku. Než jsem obsloužila vrata, byl už dávno nejvyšší čas vyjet.

Na cestě bylo vidět, že silničáři dělali, co mohli, ale vítr vítězil. Mohla jsem jet krytější cestou okolo, ale zvolila jsem cestu přes větrný kopec a po serpentýnách. Důvod? Já se svým autem se prohrabu v podstatě kdekoliv, pokud pojedu rozumně, ale objížďka na hlavní by mě dovedla do cesty kamionům. U dilematu závěje versus setkání s potenciálně neovladatelnými kamiony u mě vždycky vyhraje závěj:))

Joj, to byla cesta! Moc se mi to líbilo a jeden kousek cesty jsem vám i vyfotila. Dojela jsem totiž auto před sebou a čekala nás opravdu ošklivá zatáčka v serpentině s nájezdem na hlavní, kde to klouže i po dešti. Tak jsem ho nechala si udělat bezpečnější náskok a vyfotila sněhové velejazyky (to černé vepředu je moje palubní deska:))

Vracím se z města – takhle vypadá silnice chvíli poté, co ji vyčistili silničáři. Vítr stále vyhrává:))

Ve městě to vypadalo podstatně civilizovaněji. Přece jen je v údolí a je to tam víc kryté, takže Londonovo „medvědí maso“ rychle pominulo. Náměstí vypadalo pod sněhem kouzelně, bylo brzy ráno, všechna vánoční světla ještě svítila, lidi tam skoro nebyli. Bylo mi líto dětí, které měly vánoční prázdniny (jako obvykle) na blátě, ale teď si to snad vynahradí. Jo a pořád se z toho sněhu raduju. Však něco podobného tu nebylo určitě tři roky!

Já vím, že sníh působí občasné až velké nepohodlí ve fungování společnosti. Ale příroda ho moc a moc potřebuje a konec konců, kdo by čekal teplo a příjemné počasí na začátku ledna? A když už zima musí být, tak má být pořádná. A já moc doufám, že to vydrží aspoň po celý leden, a pokud budeme mít štěstí, tak aspoň do půlky února. Pak se začnu s ptáky těšit na jaro – to opravdové!

A tak se dnes jen jednoduše ptám: Jaká je zatím zima u vás? Máte rádi sníh a mráz? Taky u vás bylo včera větrno a sněžno?:))

PS: Odhazování sněhu na dvorku a zápraží mi dalo skoro tři čtvrtě hodiny práce a podle krokoměru jsem přitom nachodila skoro 4 km (a to moc nepočítá, když člověk oběma rukama tlačí hrablo:)). Terasy jsem z programu programově vypustila. Všeho moc škodí:))

Odhazovat se musí:))