Je začátek ledna a ať se tvářím sebenadvěcněji, stejně mě napadá, že nějaké to předsevzetí by neškodilo, nějak mi to k začátku roku patří. A přemýšlela jsem nad tím, co udělat, aby ona předsevzetí nebyla jen marné plácnutí do vody, o kterém jeden buď za měsíc nic neví, nebo se za půl roku sám před sebou stydí, že zase selhal. A napadlo mě, že by mohla pomoct taková malá osobní inventura.

Řeknete si: na co? Koho bych už měl znát, když ne sebe? No… a jste si jistí, že jste k sobě opravdu upřímní? Pojďme si tedy s tou myšlenkou pohrát:))

Řekněme si, že si sami sebe představíme ve třech základních polohách:

A) Naše skutečné já, s jeho touhami i slabostmi

B) Naše já, jak ho prezentujeme doma v intimním prostředí

C) Naše já, jak ho prezentujeme navenek

Prvním předpokladem úspěšného života ve vlastním těle je přijetí našeho skutečného já – viz bod A. Obecně by člověk předpokládal, že možné nepřijetí spočívá hlavně v popírání vlastních chyb. Opak bývá pravdou – hlavně kvůli převládajícímu stylu výchovy a vzdělávání, který se u nás víc soustřeďoval (mluvím o nás, životem zkušenějších:)) na zdůrazňování chyb, než na motivaci a pochvalu. Hodně lidí (hlavně žen) mívá pocit, že jakmile přibydou na váze, tak už se v životě nemají za co pochválit 😛

Za druhé: základem naší osobní příčetnosti je možnost sladit A a B, tedy být aspoň doma zcela sám sebou. Mít kolem sebe lidi, kterým věříte natolik, abyste se před nimi nemuseli přetvařovat či skrývat některé stránky své osobnosti. Věřím, že to tak funguje v mnoha případech, ale rozhodně nejde o sto procent.

Stejně důležité a zajímavé k prozkoumání je potom vztah A a B k C – tedy jak sami sebe dokážeme prezentovat na veřejnosti. Do jaké míry máme odvahu být sami sebou, navzdory tomu, co si myslí ostatní? Já jsem naštěstí nebyla vychovávána s bičem „co tomu řeknou lidi“ nad hlavou, ale mnoho lidí minimálně mé generace a určitě těch starších tak vychováváno bylo. Takže vím, jakou paseku to ve vnímání sebe sama může natropit.

No a teď si na chvilku budeme hrát! Pohodlně si sedněte a představte si sama sebe, jak pracujete, jdete po ulici, tak, jak obvykle chodíte oblečeni, či jedete autem, které používáte, procházíte se s partnery nebo se psy, hrajete s dětmi nebo kočkami a zeptejte se sami sebe:

Jak moc mé vnější já zrcadlí to, jaký skutečně jsem?

Pokud se mi to nevede, co bych měl změnit, aby to zrcadlení bylo přesnější?

Chci vlastně, abych byl sám za sebe viditelnější, nebo se radši skrývám za maskou trochu jiného člověka?

Pokud se radši skrývám – tak proč?

Ne, dnes nechci, abyste sem psali své plné odpovědi! Ty otázky jsou velmi osobní a odpovědi v celé šíři na net nepatří. Nakonec, odpovědi jsou jen prvním krokem naší dnešní hry. Protože jsme se původně začali bavit o předsevzetích, ne?

Vycházím z toho, že pokud známe sami sebe a máme ponětí o tom, co bychom se od sebe rádi dočkali, můžeme si pohrát s novoročními předsevzetími, která budou reálná. Která nebudou mít kvality inkvizičního sebemrskačství (což stejně nikdy nefunguje:)), ale pomohou nám pošoupnout se v životě na místo, které třeba bude pohodlnější a radostnější, než je to, na kterém sedíme teď:))

Tak co, jaká předsevzetí vás teď napadají?

A jakým se pro letošek rozhodně vyhnete?:))

Aby to bylo spravedlivé, tak když se ptám, tak zkusím i jako první také odpovědět:))

Takže moje největší předsevzetí se týká plýtvání časem – jsem schopná dělat věci, které nejsou podstatné a přitom odsouvat to, co mě baví. Proč to dělám, to nevím, ale zkusím s tím něco udělat.

Ač bych chtěla zhubnout, do předsevzetí si to nedávám. Zato jsem rozhodnutá zvýšit svoji kondici, když už konečně můžu zase chodit. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí!:))

Začnu dělat něco, co jsem buď nikdy nedělala, nebo dlouho nedělala. Mám dojem, že mé vyjeté koleje jsou už nepříjemně hluboké. První krok za mě učinil můj muž jedním ze svých vánočních dárků – dal mi půlroční kurz malování pro dospělé:))

A ještě k tomu, jak moje všední já zrcadlí moji skutečnou osobnost: Ano, bagančata, sportovní gatě, bundy s reflexními prvky, psi v patách a věčně špinavé terénní auto mě zrcadlí dost přesně. Jen jsem víc než je zdrávo rezignovala na tu dámu, která mě kdysi taky těšila. Takže ještě jedno předsevzetí: častěji vyrazím v šatech a lodičkách a užiju si to. PS: Ale až bude teplo!:))