Silvestr na vsi má celkem stabilní harmonogram. Odpoledne jdou lidi vyvenčit psy, mezi pátou a šestou odbouchají rachejtle rodiče s dětmi, větší ohňostroj je až o půlnoci a v půl jedné máme ten velký obecní.
K nám navíc dorazila odpoledne návštěva, takže vylítané psice ještě musely očuchávat miminko, co si brácha přivezl. Do postavené autosedačky strčily čenichy a usilovně zkoumaly, co jim to donesl na hraní? Karamel miminku přiblízla ruku a následně jsme pracně vysvětlovali, že miminčí hračky pejskům nepatří, což obě kvitovaly bolným povzdechem a uložením se někam, kde na ty hračky budou aspoň vidět.
Karamelku pak probralo přebalování mimina – myslím, že na pohovku vedle švagrové vervala takový kus psa, co šlo- aby mohla oňuchávat rozbalené mimino i plínu. Pokud to Ondráškovi vydrží, bude se psy v pohodě, protože si psí čenichy jen se zájmem prohlížel 🙂
Zato Oriáš došel k názoru, že u všeho být nemusí, a zmizel ven. Kocour na mimino zvědavý nebyl ani trochu. Dost mrzlo, takže přišel rychle zpátky, ale vytratil se do patra.
Po páté začaly bouchat rachejtle. Psice pootevřely oko, a to bylo asi vše, zato Oriáškovi rachot viditelně vadil a vlezl bráchovi na klín, aby nemusel drbat jen psice 🙂 Pak už bivakoval dole pořád, protože kdo ví, co ty rány znamenají, že. U nás byla strašná mlha a rány byly výrazně tlumené, takže psice zřejmě vyhodnotily situaci jako střílení na špačky ve vinohradech, které je celý podzim taky slyšet až do vsi.
O půlnoci se Světluška ani neprobudila, Karamelka pootevřela oko, jen Oriáš seděl nervózně na chlaďáku na víno vedle pohovky. Ven v noci rozhodně jít nechtěl. Nebyla jsem proti, ale Oriáš zvyklý na noční výlety měl období totální čilosti a snažil se mi skákat v ložnici na hlavu. Byl vykázán za dveře, tak to zkusil u Kačky v pokojíčku – a dopadl stejně.
V pět ráno jsem to vřískání už nevydržela. Vstala jsem s tím, že ho půjdu pustit ven, přece jen se už možná uklidnil. Karamelka jako můj věrný ocásek šla taky. Jenže Oriáš ven jít nechtěl, i když venku už bylo dávno úplné ticho- na vsi si lidé na rachejtle moc nepotrpí. Nakonec ho Karamelka vzala ven, aby se nebál, vyčurala se taky a než jsem se stihla napít, měla jsem zpátky i kocoura.
Venku mrzlo, až praštělo, a tak zůstal doma. Jen tu rošádu se zavíráním dveří do ložnice jsem si musela zopakovat, protože čiperný kocour mi lítal po pelesti za hlavou.
Ráno už proti odchodu ven námitky neměl. Ještě že tak…
Dede: Ospalé psice a krveakční kocour:)) Díky Matyldo za moc pěkné povídání!
A o čem si budeme povídat dnes? Ráda bych otevřela téma zvířecích silvestrů. Tedy jak vaše zvířata snášela a snášejí ten šílenej kravál a hlavně – podařilo se vám přijít na nějakou metodu, která by pro zklidnění vyděšeného zvířete opravdu fungovala?
Já se přiznám, že na Daníka neplatilo nic, Kazan došel klidu ten poslední rok díky tomu, že už v podstatě neslyšel a tady na vsi to není až tak zlé. Nefungovalo dělat, že se nic neděje, nefungovala přírodní uklidňovadla, a v Anglii, kde to bylo úplně nejhorší (kousek od domu stříleli profesionální ohňostroje, to je strašný hluk), jsem trávila příchod nového roku za záchodě, kde jsem byla zavřená s Daníkem a Kazanem a zpívala jsem jim.
Takže pokud někomu něco na ustrašené zvíře fungovalo nebo funguje, napište to prosím do komentářů. Kdyby se nám společně podařilo najít úlevu byť jen pro jediné zvíře, bude to stát za to.
PS: Zakázala bych ty rachejtle, snad bych povolila jen jeden půlnoční oficiální ohňostroj v obci. Bez slitování k lidským právům – lidé nejsou jediní obyvatelé této planety a bez rachejtlí snadno přežijou. Nebo ať používají nějaké, které budou dělat jen světýlka a ne hluk.
U nás to bylo nejhorší s Daníkem, musel do koupelny, zabednit, zhasnout a stejně hrozný. Asi to bylo taky tím, že než jsme ho našli,zastřelili mu myslivci kámoše, před ním. Ája I. a Ája II. , ty se chodily dívat na rachejtle a k vybuchlým si chtěly čuchat. Teď, malá Jenka dělá pořád nahlas uj,uj,uj,pak ychle zaleze do pelíšku pod schody a tam se zaboří do peřin a vyleze až to skončí. Conny, je v pohodě, jen pozoruje nevěřícně Jenku a taky nás, když nevidí žádnou reakci, zalehne.Letos se Jenynka od čtyř odpoledne nevyčurala, až ráno. Babu, ta neslyší, takže rituál spánku a čůrání mezi boucháním je nenarušen.Jak by bylo dobře, kdyby stačily ty světelné efekty bez hluku.Ach jo. Jo a kočindy se odstěhují do patra a nejsou vidět, ptíca Pepa nereaguje, má v kleci umělohmotného partnera a tak když je naprdlej, tak ho zbančí.
Náš udatný bulík Alf se na ohňostroje díval s námi a nevadilo mu ani být na zahradě. Denis se nebojí, ale randál a světla rád nemá. O své první silvestrovské půlnoci lítal doma jak pominutý a štěkal do všech stran. Naštěstí čím je starší, tím je klidnější – tentokrát zaštěkal jen párkrát. Ale na zahradu jít nechtěl. Střílení bylo letos fakt mohutné, ještě že netrvalo déle než hodinu. Dívám se ráda, světýlka se mi líbí, ale zvuky u toho mít nemusím, takže bych taky hlasovala pro nehlučnou variantu. A co mi vadí děsně, je ten čurbes, kteří se stříleči vůbec nenamáhají uklidit. Teď je vše milosrdně přikryto sněhem (a padá pořád dál!), ale nechci vidět tu hrůzu, až roztaje!
Trixie se naštěstí nebojí, ale když jsou rány extra hlasité, trne to s ní. Kočky take nejsou vyděšené, tedy nikam nezalézají, ale nadšené z toho take nejsou. Ale mně ten nesmyslný rachot vadí moc a zakázala bych ho. Proože si take myslím, že slušným lidem by stačila „tichá světýlka“, ale pitomci chtějí rány, čím větší, tím je to veselejší ! Ono se tu vlastně stejně nesmí v domkových čtvrtích střílet, ale je jasné, že je to takové nařízení na nic. Takže jedině vysoká cena tohle omezí. Ta současná je moc nízká i pro různé dělbuchy. Kdyby každé to bouchutí příšlo na $50-100, to by bylo hned tichounčko 🙂
Ještě ke včerejšku. Io, ano, můj vlasový pokus stál za to a jsem spokojená a ráda čtu, že take praktikuješ:). A Dede, ano barva drží. Mám ji na vlasech už přes měsíc a jeden by se musel podívat fakt zblízka, aby viděl nějakou tu šedinu, fakt je barva všechny překryla. A mě se na tom nejvíce líbí to, že je to zcela bez chemikálie, pouze slupky a voda.
Tak já se čestně a nahlas přiznám, že jsme s Terynkou celého slavného Silvestra prospaly, petardy nepetardy… Na procházku jsme šly od dvou do půl páté, pojedly jsme, pokecaly s máti a já se s Terdou odebrala k sobě do přízemí že se podívám na Cimrmany a pak že přijdeme nahoru ještě posedět a připít si na nový rok. No nějak k tomu nedošlo, vytuhly jsme obě, a televizi jsem vypínala někdy v půl pátý ráno, kdy jsme se z obýváku z gauče přesunuly do ložnice…Letos to byl Terdy třetí Silvestr a zatím v pohodě, když začali místní dementi bouchat, a to bylo na Štědrý večer!tak si jen párkrát z povinnosti blafla, ale jinak nehnula ani uchem. U nás je novoroční ohňostroj na náměstí v 17.00, tak to jsme koukaly z balkónu a Terdu jsme nechaly v chodbě, ale chtěla vehementně za námi, tak jsme koukaly chvíli spolu, madam v náručí, aby ji nestudily packy, ale za chvíli jí to přestalo bavit. Jinak od štěněte s tím nemá problém, jako tříměsíční pindě na procházce nás chytila děsná průtrž a blesky nám práskaly nad hlavou s příslušným zvukovým doprovodem a to ji nechalo úplně klidnou a to jí zůstalo. Taky máme u nás policejní střelnici, to je taky dobrý trénink. Kočičáci to nesli hůř, oni jsou i v klidu dost nekontaktní, takže nějaké utěšování a uklidňování nepadá v úvahu, když to kolem devátý začalo práskat víc, prostě někam po baráku vysublimovali. Můj předchozí pes, taky malý knírač, byl tak do třetího roku v pohodě, ale pak bez zjevné příčiny začal panikařit, Silvestra by nejraději trávil zalezlý za záchodovou mísou, takže s ním jsme Silvestry absolvovali pod dekou a za neustálého povídání a uklidňování tak do tří do rána. Když jsem si k němu pořídila ještě štěně, tak první rok ho nechápavě pozorovalo, ale druhý rok už se klepala a slintala a zrychleně dýchala taky…A naučil to i našeho tehdejšího kocoura. Recept na zklidnění nemám, s Deiwikem jsem si to vždycky protrpěla, doufám že tu pohodu co mám že tak zůstane…U Terdy dělám že se nic neděje, a zatím to funguje…
tak já jsem letos poprvé zažila, že se mi kočka bála – Nyny to neřešila, ještě se šla na parapet podívat na světýlka, Zuzanka si toho víceméně nevšímá, ale Myška se zřetelně bála při každé ráně… a mně jí bylo hrozně líto, takže jsem měla docela vzteka a už se modlila, aby to přestalo
v diskusi mě dost zaujalo, že snad existují věcičky co udělají světýlka bez zvukového doprovodu, to jsem si totiž právě myslela, že možné není, takže to prostě nemá řešení
střílí se prý i tam kde je to zakázané (např. Bratislava, nebo celá SR? nevím), takže to už je úplná beznaděj
P.S. k větě „Oriáš zvyklý na noční výlety měl období totální čilosti a snažil se mi skákat v ložnici na hlavu“
moc pěkný článek je zde:
http://www.pronaladu.cz/valka-s-kocourem/
Bedo už dlouho jsem se tak nebavila,můj kocour mi spí pravidelně k ránu na hlavě ale naštěstí neskáče jen tiše přilehne, Musím mu zatajit že to jde i s rozběhem
Postupně jsme měli (a toho třetího máme)tři psy. První – malý knírač rachot nijak neřešil, což jsme přičítali tomu, že se na cvičáku během výcviku v rohu střílelo (ještě Svazarm). Druhý pes v pořadí – irský teriér se ničeho nebál – ale asi mu rachot vadil, tak běhal od okna k oknu a štěkal na střílení. Ostatně takhle při bouřce venku štěkal i na oblohu. Ale když jsme jednou o Silvestru šli spát asi v deset hodin, tak taky spal a na střílení se vykašlal.
Teď máme chodského psa, a kdyby nebyl tak mladý (1,5 roku), a jiné věci vím, že slyší, tak myslím, že je snad hluchý, jak je mu ten rachot jedno.
Náš bývalý choďák také rachejtle neřešil. Ba naopak – při jedné předsilvestrovské procházce jsme narazili na trochu předčasné střílení a Maxe jsem odtamtud nemohla odtáhnout. V jeho očích byl výraz – počkej ještě chvilku, určitě budou další….
Myslím si, že pokud by ten šílenej randál byl jen kolem té půlnoci – dobře, ještě zvečera pro rodiče s dětmi (nepochopím!), tak by to všichni nějak zvládali.
Jenže debilové (hlavně ve městech) odpalují rachejtle už od předvánoc, mezi svátky a po Novém roce se střílí tak dlouho, dokud debilům nedojde munice. Každoročně na to padne pár dětských i dospělých prstů, sem tam rukou, občas očí, ale zábava musí bejt, že?
Zcela nekorektně a bez ohledu na práva lidí mučit ostatní hlukem prohlašuju, že bych se postavila za každou iniciativu, která tento nesmyslný kravál účinně omezí.
A doufám, že jak přibude omezení, přijdou výrobci s tichými rachejtlemi, které budou dělat na obloze krásné barvičky, ale nikoliv kravál. Vím, že už existují, snad je to cesta do budoucna.
A to všechno tvrdím, i když momentálně s tím žádný problém nemám – jen dokážu cítit s těmi, zvířaty i lidmi, kteří ten problém mají.
Rachejtle co aspoň nabídnou nějaký vizuální zážitek nejsou tak hlasité jako to co se tu v poslední době vyskytuje. To jsou doslova bomby. Výbuch jak z děla, otřesou se všechny paneláky kolem a vizuálně nic. Jen rána. K tomu různé petardy co dělají rány a jen se z nich kouří. Takové věci bych normálně zakázal prodávat, protože to nemá absolutně žádný význam. Jen to děsí zvířata, staré lidi, případně další s nějakými traumaty.
Mně by právě stačily jen ty barvičky, hluk netřeba. Rachejtle, které dělají jen kravál, jsou zvrhlost.
U nás petardy a rachejtle nemusí Hepinka.
Stávalo se na Silvestra, že se schovala za gauč a klepala se tam strachy.
Letos sice byla hodně nervní, ale kupodivu to snášela zatím nejlépe.
Fousínovi to bylo šumafuk.
Já bych ty petardy zakázala, i mě je to nepříjemné.
Indy trávila svůj první bouchací silvestr se stoickým klidem až do desáté večerní. Pak už to vím jen z vyprávění, protože mě moje pomalu odcházející viróza uspala tak dokonale, že jsem půlnoční kanonádu zaspala. No a Indy strávila tu nejhlasitější čtvrthodinku u Honzy na klíně. Nijak se prý neklepala, jen usoudila, kde že je to nejbezpečnější místo. A když kravál polevil na únosnou mez, bez problémů šla na zahradu vykonat potřebné a pak i s Honzou zalehli každý do svého pelechu. (Pokud je tu náhodou někdo, kdo si pamatuje, že jsem tvrdila, že Indy v ložnici spát nebude, protože to můj muž nechce, tak vězte, že už je všechno jinak: http://silenesuple.blog.cz/1612/tiche-a-ochotne-prosincove-odpocitavani-darek-pro-mne)
Ale v posteli by to bylo ještě o chlup (no dobrá, o hodně chlupů) lepší 😉
V současné chvíli by to bylo opravdu o hodně chlupů. Indy teď líná úplně strašně a nebýt furminátoru, asi se doma budeme v jejích chlupech brodit. Takže o hodně chlupů lepší je momentálně rozhodně ten pelech vedle postele. 🙂
Barouš nemusel ty světelné, od té doby co mu jeden vystřelil za zadkem, ale rány neřešil. Vašek neřeší vůbec. Problém byl s choďákem, ve čtyřech letech už měl strach docela upevněný. Takže první silvestr byl boj – pes musel povinně sedět uprostřed místnosti, což jeho i mne stálo veškeré síly. Ale svět se nezbořil a pejsek nevybuchl. Další rok už to bylo výrazně lepší. Pak se naše cesty rozešly.
Základní chybou je nechat psa zalézt – on se pak sám utvrzuje v tom, že je to strašné a je to čím dál horší. Takže pokud se pes něčeho bojí, jde povinně ke mně, pokud je to možné, jde se k bubákovi co nejblíž (u rachejtlí to neplatí), bez tahání na vodítku (proto radši sedni) a „nevyšiluj, neruš a seď“. On se sice bude klepat a možná to bude boj, ale ve skutečnosti to pro něj nebude o nic horší než půlka noci pod křeslem a hlavně mu tím ukážete cestu a příště to bude lepší. Jo, u Dede obvyklý problém dvoupsí – oni se v tom strachu silně posilují navzájem. Ideální situace je samozřejmě vůdčí pes co se nebojí a dokáže to přenést na podřízeného – pak stačí lehká podpora od člověka a je vyhráno.
Dobré je toto neřešit až 31.12., ale zajít si občas na procházku okolo střelnice a vůbec využívat podobný hluk pro natrénování klidu. A všechny strachy řešit hned – čím déle se pes nechá ve strachu, tím víc strach posiluje.
Borůvka se bála hodně, i střílení ve vinohradech, ale já jsem se tvářila „neslyším nic“ a Borůvka se pak začala tvářit taky, aby nebyla před Světluší za trapku. Světluch je tedy naučená, že se tím není třeba zabývat a Karamel na to kašle jako na spoustu dalších věcí. Kočky to měly střídavě oblačno- Oriáš se bál už loni, zatímco Kilián lítal po okně a sledoval světýlka, Maceška petardy nemusela, ale zas nebude za úplnou blbku, že.
Myslím, že my – v našem vinorodém a špačkoidním kraji – máme lehkou výhodu, že na podzim se střílí ve vinohradech a na to navazují ty hony, takže naše zvěř je trénovaná (chuckle) .
Navíc nedaleko nás jsou střelnice – jedna pro veřejnost a jedna policejní, takže o nějaké ty rány nouze není. A pak, za barákem máme Transroll a tam každou chvíli zvrhnou vlečku plnou železných trubek (aspoň tak to zní) a to je teprve rachot … Kdepak na nás s půlnoční střelbou (rofl)
Petro, já jsem s Nazgúlama neměla problém, dokud jsme žili na vsi. Pak jsme se přestěhovali do Norska a tak to začalo „po městsku“, tedy střílelo se průběžně a o půlnoci to byl rachot. A tam začaly ty jejich úzkosti.
Věř, že jsem se snažila dělat, že o nic nejde, na vycházkách u jezera, kde jsme byli minimálně obden, jsme slyšeli střílení ad libitum, protože hned vedle byla střelnice. To jim nevadilo. Ostatně oba byli z cvičáku školeni na klid při střelbě (který Daník ztratil po jednom svém útěku – asi po něm někdo střílel, ale i pak snášel střelnici) Rachejtle ale pro ně byly děsnej problém a ve strachu se skutečně nejspíš posilovali. No a v té Anglii jim to dodalo, tak byly velké ohňostroje dost pravidelné, protože domácí měli jako byznys organizování svateb a používali ty profesionální. Berry se nebála, ještě se šla dívat na světýlka a trochu pomohla Kazanovi. Takže mým přístupem to asi nebude:)) Navíc současné holky jsou v klidu, pokud přitom nemusejí být venku. Ale zase je fakt, že u nás na vsi je to celkem v pohodě a letos dvakrát, s tou mlhou se lidem asi až tak nechtělo vystřelovat rakety, na které ani nevidí (nebo nebyli hlavní stříleči doma:))
S Melinou je ta potíž, že se musí desenzibilizovat na strašně malých dávkách – jakmile se přiblížím ke zdroji průšvihu na desetinovou intenzitu, třeba když po ulici projíždí troleják, tak Melly vypíná mozek. Už teda aspoň panicky nezdrhá, ale že by si dovedla uvědomit, že ji to vlastně nesežralo, takže o nic nejde, to ani náhodou.
Pomáhá jí nadřazený pes (původně Penny, teď Donda), který se tváří, že se přece nic neděje. Pod podmínkou, že se i já tvářím, že se nic neděje.
Donda celkem často vyšumí a začne Melinu vychovávat – chytá ji za čenich jako štěně. Melly pak ztuhne a zabetonuje se v neprůstřelný hrůze, někdy na chvilku, jindy na celý dny.
Bůh ví, co se jí v životě stalo, asi to týrání muselo být fakt výživný.
Není to s ní jednoduchý. Vůbec nefunguje podle obvykle platných postupů. Improvizuju jak o život – a tak mám za běžných, kontrolovaných a rutinních podmínek psa, na kterým už není skoro nic poznat, jen je opatrnější. Ale stačí změna rutiny, například že se venčí bez Dondy, a svět je hned zase plný melinkožravostí.
Melinu nejde nenechat ve strachu, ona si ty strachy aktivně hledá, aby se mohla bojinkat. Jde jí tu a tam zprostředkovat zážitek, kdy je strach někde poloschovanej za obzorem a ona dokáže žít normálně. Pak dostane pro změnu záchvat štěstí (a taky vypne mozek). Mslím, že kauzalitu mezi „nebojím se“ a „je mi fajn“ ještě nestihla postřehnout. Tu a tam má ponětí o „bojím se, a proto jdu za člověkou, aby s tím něco udělala“ nebo „Dondu to nesežralo, zřejmě kolem toho můžu projít taky“. Ale pamatovat si to nebude a když situace nastane znovu – třeba po setmění jde neznámý člověk po nepříliš frekventované cestě, nebo si odfrkne autobus – tak to Melly potřebuje vyřešit znovu, jako by to nikdy předtím ještě úspěšně nevyřešila. Je to dost vyčerpávající.
Jsem vděčná, že mám Dondu; aspoň jeden normální pes v rodině. 🙂
Bohoušek ani Mimi to nijak neřešili, Mimi s námi chodilo zvonit a protože ve zvonici byl nesnášenlivý Max, my stáli venku, okolo nás Verdun a Mimi se mi opíralo o nohu a pozorovalo světýlka. Majda je bubulák hlavně na střílení flintama, tohle není až takový problém, ale ven zase nemusí. Kocouři jsou nuceně doma a mohou si zalézt kamkoli.
Letos to bylo vylepšené sousedovic štěndem, které je Majdiným miláčkem a ona jeho maximální favoritkou. Takže Lucky spal, ano čtete dobře spal pod stolem a Mařka řvala u dveří ať okamžitě přestanou že jí budí dítě. A to odpoledne při procházce jsme museli Luckyho donést, protože náš milý leč bouchavý Vietnamec prakticky asi 10 metrů před nima hodil petardu. Jo a recept asi neexistuje, leda zakázat
Tady je na vsi tolik psů, že lidi snad i vědí, že nemají házet petardy k nim. A zas majitelé psů ve chvílích střelby nejdou venčit (a mysliveckým psům by to mělo být šumák).
Venčili jsme ve tři!
No a co se týče střílení, tak u nás jsou to výhradně kachny, které se silně přemnožily, neb je chodí krmit všechny děti a důchodci… No a protože intravilán se střílet nemohou, čekají myslivci až některé budou na velkém rybníku mimo obec, střílejí tam. No a tam většina chodí i se psy. Kdyby alespoň nějak dali vědět, že budou střílet, ale to bohužel ne
Když píšu, že naší zvěři ohňostroje nevadí, nemluvím o svém vztahu k této zábavě.
Já totiž nevím.
Měla jsem známou, kterou zasáhl zbytek světlice při ohňostroji. Ten pořádali oficiálně vojáci (někdy kolem r.70) a střílelo se z jednoho břehu potoka to vody. Diváci byli na druhém břehu a stejně se stalo neštěstí. Ta známá přišla o oko.
Jednoho silvestra, našemu asi čtyřměsíčnímu koliákovi Awardovi hodil někdo na dvůr doma vyrobený (ze šachetních zbytků ) dělbuch. Štěně si šlo čuchnout … Pes po zbytek života špatně viděl. Ale s přehledem později na cvičáku zvládal střelby. A bál se bouřek.
Takže já nevím. Ráda se podívám na profesionální ohňostroje, nevadí mi sousedi, kteří o půlnoci vypálí nějaké uuuachejtličky, my žádné neprovozujeme. A pořád mi připadají ty dnešní s návodem bezpečnější, než to, co dřív lidi vyráběli doma z kdovíčeho a podle kdovíjakého návodu.
Blbost se zakázat nedá. Vyžadování odpovědnosti se jaksi ve zdejších krajinách nenosí. A nakazování, zakazování a preventivní pokutování se zase příčí mně. Takže nevím :/
Zaplaťpambu za má zvířátka!
Toya milovala ohňostroje!! Silvestrovskou půlnoc jsem trávila s Toyou v náručí a běháním od okna v obýváku na balkon v ložnice (hledala jsem, odkud je lepší výhled na rachejtle) – v náruči byla ne proto, že se bála, ale aby lépe viděla. Posléze jsem to vyřešila přistrčením židlí ke všem oknům, takže se chodila dívat už sama …
Měla jsem strach, jak bude vnímat Ernest, přece jenom je to jeho druhý silvestr (a toho prvního zažil jako miminko s hordou sourozenců a maminkou v dočasce). A velice hezky mne překvapil – nejprve mi ležel u nohou a pak se přemístil na sedačku vedle mne – nevyl, neklepal se, byl poměrně v pohodě. Akorát se nemohl vyčurat na dvorku – jakmile jsem měla dojem, že bouchali už konečně odpadli, pustila jsem ho ven, jenže to se zrovna probrali další dělostřelci – tak se zase otočil a mazal domů.
Ovšem nejvíc mne překvapil Zikmund – on je docela bojsa a nervóza, ale novoroční rambajz přežil na gauči a kontrolováním své manikúry či pospáváním. Akorát ven šel až nad ránem (ovšem teď v zimě toho po venku moc nenaběhá). Takže já neporadím …
Jinak i já jsem pro zakázání hlučných ohňostrojů (určitě jde vymyslet něco, co netrhá bubínky) – i když světýlka se mi líbí (nod) … Navíc mne dost se…vadí, že lidi nejsou líní vyvléct všelijaké odpalovací rampy ven, ale uklidit je to už pak nenapadne – na druhý den člověk po silnici kličkuje, aby se tomu svinčíku vyhnul (tuhle jsem jednu škatuli už nakopla a málem si urazila palec).
A to si lidi stěžují, jak nemají peníze a tady je vyloženě vystřelí pánubohu do oken … (rofl)
Jó Kalifornie, tam se žije … (rofl)
Ygo, pro mě jsou nejhorší ty hvízdavé rakety. To mi vysloveně rve uši…
Recept nemám. Penny se nebála (tolik), když mi vlezla hlavou do rukávu. Donda rambajz neřeší. A Melly se letos randál šikovně zkombinoval s háráním. Melly je totiž v době kolem hárání – plus a mínus asi tak měsíc – aktivnější a společenštější. Jasně že je to hormonama, ale díky za to. Navíc hned po Melině hárala Donda, takže Melly měla nějaké ty sólo procházky, kdy si nejdřív myslela, že všechno, co se venku pohybuje, je zákeřný melinkožravý nepřítel (neměla Dondu, která by jí dělala preventivní průzkum), a pak se (znovu)naučila, že má chodit ke mně a já že jí to vyhodnotím ještě líp než Donda.
A tak když začali střílet, Melinka si vylezla zpod křesla a nakráčela si to ke mně. Pak mi střídavě ležela u nohou a skákala na klín (neumí vnímat, že má člověk plné ruce, tak to byly občas dobré bojovky). A vždycky se ujistila, že si o tom bouchání nemyslím, že by bylo melinkožravé, a uklidnila se.
Zajímavé na tom je, že je od té doby pořád ještě vylezlá zpod toho křesla. Netuším, jak dlouho jí to vydrží. Ona se učí ve vlnách – naučí se, pak toho většinu zapomene, pak má období depky, pak se učí znova, o kousínek víc, pak toho většinu zapomene, protože má depku, a tak dál dokolečka.
No, kolem asi tak druhé v noci si i Donda přišla postěžovat, že by už ráda, aby to střílení skončilo a ona ho mohla přestat ignorovat, protože by se prý ráda vyčurala, což nejde, když přece musí ignorovat to střílení… 😀
Myslím, že mám štěstí, že nebydlím ve městě. tam to bylo vždycky horší…
Jo, tady je takovejch melinkožravostí, třeba trolejáky!
Ale – já sama se na ohňostroje moc ráda dívám. Nestřílím, bojím se o ruce a oči, ale dívám se ráda. Nejlíp odněkud z kopečka na celý město v ďolíku pod sebou.
Penuša se se mnou chodívala koukat na Ignis Brunensis. Pak jsme zažili silvestra mimo civilizaci, kde chlapi odpalovali obyčejný římský svíce, ale zato blízko. Od té doby Penuša ohňostroje nemusela a trávila je s hlavou v mém podpaždí. Dokud nezačala hluchnout – to pak po čtvrt hodině přišla a: Není tu někde nějaký rámus? Myslím, že jsem něco zaslechla… — Já: Ne, Penuško, klidně spi dál. — Penny: A co ten podezřelý smrad střelného prachu? No nevím, nevím… 🙂
Dondu a Melinu bych už asi na Ignis nevzala. I když – Donda by se na to dala zvyknout, kdyby se mi chtělo.
Ale Melly mě fakt překvapila. Čekala jsem spíš záchvat paniky, a ne v podstatě kontrolované zvládání přetížení.
Se Šarikem jsem všechny Silvestry v Perníkovicích trávila v umakartové koupelně. já seděla na zemi opřená o pračku a on seděl na mě a objímali jsme se. jednou jsem zkusila i tu zklidňující pastu,ale bohužel mu vypla jen svaly a ne mozek..takže jsme bezvládného psa objímala a bulela,že tohle už mu víckrát neudělám.
Kočky nemusí ten kravál,al elíbí se jim ta světýlka. teda Pitině určitě,ta by je šla i dirigovat,jak co maj odpalovat. Želviny jsou zvědavé právě na světýlka, Káča s Pidi jsou opatrné a radši si zalezou, Majolenka se bojí společně s kocourem pod komodou, největší poděska je bohužel Noriska. Tak vyklepanou ,vyděšenou kočku jste asi neviděli. letos netrávila noc pod vanou, byť bylo všade zataženo,utlumeno, uvelebila se mi ve výstřihu a zatla drápky,abych ji nemohla sundat a pak se jen třásla.A když to nemohla vydržet,zatla víc drápky a jednou,když to vrcholilo,se zadníma odrazila a vzala to přes moji hlavu někam do pryč,aby s eběhem 5 vteřin vynořila a skočila mi opět do náruče a klepala se dál.Musím konstatovat,že její statečnost dosáhla vrcholu, neklepala se sama pod vanou,nepočurala se a byla u mě. Horší to je v práci,kde se chlapi řehtaj,že místo cucfleků mám zdrápaný kozy (chuckle) .. no kdyby to bylo na mě, povolila bych ty světelný show, ale ne ty rámusící…
a furt jsem v Kalifornii..
No jo, co kočka, to originál 🙂
ty s esměješ,al emít 8 poděsů,tak mám z těch koz cucky….
Já se nesměju… párkrát jsem vzala Maceš do náručí a udělala něco, s čím nesouhlasila- a vypadala jsem stejně…
Rachejtle se u nás neřeší. A protože, na rozdíl od flintiček lidových bouchalů, ani nejsou primárně zacílené na zvířata, nevyvolávají ve mně nervozitu.
Napadá mě, že zahradní a polní zvěř je od toho listopadu tak vydivočená, že oslaví Silvestra a konečně si oddechne, protože je po honech 😀
Aspoň myslím, že už se nesmí střílet.
Když je u nás hon těsně u vsi, dávají na přístupovou polňáčku prkno s velkým nápisem- taky to u vás dělají?
NE! Ještě ti nadají, když odbočíš na vedlejší cestičku, co tam lezeme, že oni tam mají zásyp před honem
Ne, jednou rukou se drží našeho plotu, aby nespadli do potoka a druhou střílí bažanty přeletující nad střechami.
🙁
Ten nápis by nám museli pověsit na barák.
Ale nadávají, to zase jo, zvlášť, když nemůžou najít své psy :/
zaujala mne už první věta : Silvestr na vsi má celkem debilní harmonogram.
Musela jsem si to přečíst 3 x znovu,než jsem opravdu přečetla,že STABILNÍ (headbang)
a jsem taky v Kalifornii
Všichni naši psi se strašně báli, klepali se, schovávali se do vany, pod vanu, do skříní, utěšování nepomáhalo. Zákaz soukromých ohňostrojů bych na 100% uvítala, povolené by měly být jenom ty velké officiální jak říkáš.
Utěšování mi taky fakt nikdy nezabralo. Ale stačilo se tvářit klidně, psa posadit vedle sebe na pohovku a pokračovat v hovoru 🙂