Už zase stojíme s nohou nakročenou do nového roku a přemýšlíme, co bude dál. Všichni doufáme, že příští rok bude lepší než ten, který právě končí.

Taková naděje nemá žádné reálné opodstatnění, avšak člověk ji ke svému fungování prostě potřebuje. Tohle samozřejmě vím, takže není překvapivé, že se mi myšlenky zatoulaly spíš do minulosti. To bylo tak.

Šla jsem po Vánocích se psy směrem k Velehrádku, když mě napadlo, že je to vlastně právě sto let, co se můj děda jako osmiletý kluk schovával se svým mladším bratrem ve starém mlýně Kadrmanci, a snažili se sehnat si cokoliv k jídlu, i kdyby to měla být zmrzlá jablka a slupky od brambor. Tatínka totiž měli kluci na frontě a maminku v nemocnici, takže měli hlad.

Konec roku 1916… to měli u nás lidé za sebou první dva roky první světové války a nikdo z nich netušil, jak dlouho to peklo ještě může trvat. Jak jim se asi dívalo do nového roku?

U nás na vsi máme na památníku jména těch, kteří boje nepřežili. Jak dlouhý by však byl seznam lidí, kterým válečná strádání vzala kus dětství, když už ne rovnou rodiče nebo jiné členy rodiny? Pomyslím při tom na svého vnuka, který tu s radostí a v pohodě tráví svůj krásný kousek dětství a jsem ze srdce vděčná za to, že to tak může být.

Dnes řešíme spoustu problémů svázaných s naší dobou. Pořád není život lehký, ale neztrácíme někdy tak trochu nadhled? Určitě to znáte – když je v tom člověk až po uši, klidně si splete horu s krtčí hromádkou! Důležité je umět zdvihnout hlavu a skutečně se kolem sebe podívat!

Máme svoje domovy. Žijeme bezpečně, naše země je hezké a láskyhodné místo. Vlastně si nemůžeme moc stěžovat. A to je skvělé, ne?

A tak děkuju za vše, co máme. Za lidi, lásku, práci i tu naši krásnou krajinu. A vám všem přeju, ať se vám v novém roce 2017 daří uskutečňovat své sny a každý den najdete něco, čemu se můžete zasmát:))

Milí čtenáři, všechno nejlepší! A jménem Dedeníku děkuju za přízeň – vaše čtení a komentáře dávají celému tomu snažení smysl:))

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2017