„Mamí, mamí, kdy už přijde ten Ježíšek?“ skáčou okolo mne mé netrpělivé ratolesti. Tváře zčervenalé mrazem, čepice plné sněhových vloček, oči rozjásané radostným očekáváním. „Večer přece,“ říkám. „Ale večer už je, mamí, už je tma, podívej,“ ukazují kluci kolem sebe.

Zdrželi jsme se na sáňkovačce, opravdu už je nejvyšší čas vrátit se domů a začít chystat štědrovečerní večeři. Nebude to trvat dlouho – rybí polévka i salát jsou hotovy už od včerejška, aby se pěkně rozležely, takže stačí jen obalit kapra (který opustil vanu právě v době, kdy jsme mohutně sáňkovali) a usmažit řízky.

Stromeček se tajně nastrojil také během našeho odpoledního sportování a za zamčenými dveřmi pokoje čeká i s dárky na své večerní představení.
Kluci utíkají přede mnou, kloužou se na sněhu a mezitím se ještě stihnou koulovat. Pak se najednou zarazí.
„Mamí, tady někdo brečí!“
„Kde,“ ptám se. Nic neslyším.
„No tady přece, poslouchej,“ přikládá si starší chlapec ukazováček na pusu. „Psst, slyšíš?“

Opravdu cosi uslyším. Jemné kňourání, spíš jen občasné kníknutí. Je div, že to ti mí dva křiklouni vůbec zaslechli.

Opatrně se rozhlížím. Jsme kousek za městečkem, cesta je lemovaná velkými stromy, na jedné straně zasněžená stráň, na druhé straně se svah sklání k zamrzlému rybníku.

Zpoza hustého křoví se opět ozve jemné kníknutí. Sehnu se, posvítím si tam mobilem. Ve tmě se zablesknou dvě kulaté oči. Skloním se ke keři, opatrně sáhnu pod něj a – vytáhnu drobnou kočičku. Malou, černou, se studeným vlhkým kožíškem. Oba kluci stojí vedle mě, ani nedutají. Potom se odváží ten o pět minut mladší, pomalu natáhne ruku, dotkne se mokrého kožíšku a zeptá se:
„Mami, co s ní bude? Nenecháme ji tady, že ne? Že tu nebydlí, viď že ne? Nemá tu žádný domeček, ani pelíšek, mami…“ otázka se vytratí do prostoru.

Držím v ruce to odrostlé kotě, které se okamžitě ovinulo kolem mé ruky a zavrtalo do ohbí lokte, do tepla péřové bundy. Přejedu mu po hřbetě, mohla bych mu spočítat obratle i žebra.

„Jdeme, kluci. To víte, že ho tady nenecháme. Vezmeme ho domů, přes vánoce ho necháme u nás a pak se uvidí. Buď si ho někdo vezme, nebo půjde do útulku. Víte dobře, že tatínek doma žádné zvíře nechce. Zajdu k paní Šulcové o patro níž, má kočky, určitě mi poradí, co a jak.

Tak ale šupem domů, nebo tu zmrzneme všichni i s kotětem!“ Kluci zavýskají a rozběhnou se k domovu. Nesu opatrně ten malý černý uzlíček, když vtom uslyším podivné zvuky. Kotě mám stále zabořené v ohbí levé ruky, pravou ho přidržuji seshora. A právě v té pravé ruce začnu cítit zvláštní vibrování.

Zastavím se, přes zvuk kroků nemůžu poznat, co se to s kotětem vlastně děje. V klidu a míru, který je kolem nás, slyším, jak kotě mohutně přede. Už není tak zmrzlé, ani mokré, drží se mé bundy a já jen vidím, jak se mu lesknou oči.

Dnes je zase Štědrý den. V pokoji zas stojí ustrojený stromeček, dárky, zabalené do barevných obalů se blýskají zlatými stužkami. V kuchyni u stolu sedí dva kluci jako buci, teenageři v prvním rozmachu puberty. A na okně se rozvaluje mohutný černý kocour s modrým obojkem. Historku o tom, jak jsme kocourka našli, jsem vyprávěla těm mým puberťákům dnes už nejméně třikrát. Ostatně, jako každý rok touto dobou.

A tatínek, ten už také nejméně třikrát musel vyprávět, jak se tehdy nad nalezeným hubeným kotětem prvně hrozně rozčílil. A jak kotě, které se mezitím u mě už docela zabydlelo, mu najednou hupslo na klín, čumáčkem se přilísalo k bradě a s důvěrou se mu stočilo na klíně. Jak na to stvoření nevěřícně zíral a pak se mu – fakt, věřte mi, sama od sebe, já vůbec nechtěl – zvedla pravá ruka a zabořila prsty do jemných černých chlupů.

Kotě zvedlo hlavu, vědoucně vzdychlo, vstalo, párkrát přešláplo a uložilo se spokojeně na druhý bok. Mělo jasno – je doma.

A my, ač jsme to ještě nevěděli, jsme tehdy dostali ten nejkrásnější vánoční dárek, jaký v žádném obchodě ke koupi nebyl. Našeho přítulného, milého, jak uhel černého kocourka. Tak jak jinak by se mohl jmenovat, než Ježíšek?

Dede: Nejkrásnější vánoční dárek, který vlastně přišel náhodou… Tak co, dostali jste taky někdy nějaký nečekaný ale úžasný dárek?